Vzpomínka na všechny věrné zemřelé 2025

 

1. ČTENÍ Iz 25,6a.7-9

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře bohatou hostinu. Sejme na této hoře závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy. Zničí smrt navždy, setře Pán, Hospodin, slzy z každé tváře. Hanbu svého lidu odejme na celé zemi, neboť Hospodin to pravil. V ten čas se řekne: „Hle, náš Bůh, doufali jsme v něj, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v nějž jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy!“ Hospodinova ruka spočine na této hoře.

 

Žl 23(22), 1-3.4.5.6 Odp.: 1

Odp.: Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám.

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám,

dává mi prodlévat na svěžích pastvinách,

vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout,

občerstvuje mou duši.

Vede mě po správných cestách

pro svoje jméno.

Odp.

I kdybych šel temnotou rokle,

nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou.

Tvůj kyj a tvá hůl,

ty jsou má útěcha.

Odp.

Prostíráš pro mne stůl

před zraky mých nepřátel,

hlavu mi mažeš olejem,

má číše přetéká.

Odp.

Štěstí a přízeň mě provázejí

po všechny dny mého života,

přebývat smím v Hospodinově domě

 na dlouhé, předlouhé časy.

 Odp.

 

2. ČTENÍ 1 Jan 3, 1-2

Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana.

Milovaní!

Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se (nejen) smíme nazývat Božími dětmi, ale (že jimi) také jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je.

 

EVANGELIUM Mt 11,25-30

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit. Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“

______________________________________________________ 

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Nastává nám zase období v roce, kdy chodíme na hřbitovy a modlíme se za naše drahé zemřelé. Jenže to má trochu háček: pořád se teď v kostele mluví o odpustcích pro duše v očistci a o tom, jak je možné je získat. Ale já myslím, že je to pro vás, děti, moc složité - a přiznám se, že je to trochu těžko pochopitelné i pro nás dospělé. Navíc se s těmi odpustky v minulosti děly dost podivné věci, které dokonce vedly k tomu, že se v Evropě v pozdním středověku církev rozdělila - a už to slovo samotné nám tedy zní trochu podezřele. A tak jsem vymyslel něco, co vám teď řeknu, a co vám může dávat větší smysl - a taky vás trochu motivovat, abyste na hřbitov s rodiči šli rády.

Máte například babičku, a máte ji moc rádi. A ona onemocní. Čím vším se v tu chvíli může to, že ji máte rádi, projevit? Třeba že ji navštívíte, koupíte jí kytku nebo nějaké ovoce, uvaříte čaj, dojdete do lékárny, pošlete ji hezký obrázek s přáním, ať se brzo uzdraví, zavoláte jí… Možností je prostě spousta.

Já už žádnou babičku ani dědečka nemám. Vy možná už nemáte pradědečka nebo prababičku. Ale pořád je máme rádi, vzpomínáme na ně s láskou. A protože jsme křesťané, tak věříme, že žijí, i když už umřeli, náš vztah s nimi prostě neskončil; věříme, že láska je silnější než smrt.

Jenže zavolat už se jim nedá, čaj jim taky nemůžete uvařit. A tak jediný skutek lásky, který jim můžeme poskytnout, je to, že se za ně modlíme, aby byli brzo v nebi - v Boží blízkosti a radosti.

 

Milí bratři a sestry,

Starořímský básník Quintus Horatius Flaccus, který žil na konci prvního století před Kristem, je autorem známého aforismu Mors ultima linea rerum est – Smrt je konečná hranice všeho. Jestliže nyní uzávorkujeme různá soukromá zjevení, údajnou komunikaci s duchy zemřelých nebo to, čemu se souhrnně říká near-death experience, musíme mu dát za pravdu. Smrt je hranice naší zkušenosti. Nikdo z lidí se nikdy z oné druhé strany nevrátil, aby nám podal zprávu, ‚jaké to tam je‘. Smrt, a to, co je po ní, zůstává naprostým tajemstvím. Všechny lidské představy o posmrtném životě, které se vyskytovaly a vyskytují ve všech historických obdobích a kulturách, jsou právě jen představy; pokusy člověka proniknout za onu poslední hranici věcí, předem odsouzené k neúspěchu.

Texty, které jsem pro dnešní památku vybral, hovoří o tom, že jediný, kdo nám z tajemství smrti může něco odhalit, je Bůh sám. Toto sloveso – odhalit – je klíčové zejména pro výpověď prvního čtení a evangelia. Kniha proroka Izajáše hovoří o tom, že na hoře sejme Hospodin závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy. Evangelista zase cituje Ježíšova slova Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým.

Závoj zakrývá rysy lidské tváře, tedy vlastně naší identitu - obličej za závojem můžeme vidět jen matně, nebo vůbec ne. Přikrývka, je-li přetažena přes hlavu, může zase vyvolávat nepříjemný pocit, že se člověk dusí. Oboje tedy můžeme vnímat jako symboly nevyhnutelnosti lidské smrti, tíživého tajemství, se kterým nějak musíme žít a které vrhá stín na všechno, čím žijeme a co konáme. Vědomí vlastní konečnosti sice můžeme dočasně více či méně úspěšně vytěsnit, ale ono se stejně stále vrací.  

První čtení však říká, že Hospodin na této hoře oboje sejme; odkryje tedy to, co nebylo dříve vidět - v podobném smyslu, jaký má anglický výraz pro vědecký objev, tedy dis-covery; odstranění toho, co předtím něco zakrývalo. Hora je zároveň symbol místa setkání s Bohem; místa, kde s Ním člověk přebývá. Na tomto místě bude jednou závoj sňat, uvidíme Pravdu tváří v tvář a Bůh setře slzy z každé tváře.

Tohle je zaslíbení do budoucna, avšak druhé čtení a evangelium mluví o tom, že něco z toho je nám odkryto již zde a nyní. Závoj ještě není úplně sňat, ale je již poodhrnutý. Apoštol Jan hovoří o tom, že jsme Boží děti  - už zde, na naší straně skutečnosti. A tak máme jisté zaslíbení pro budoucí život, ve kterém se tato naše identita Božích milovaných synů a dcer naplní a zjeví v celé své kráse.

A nakonec - v evangeliu - Ježíš připomíná, že tato zjevená tajemství je třeba přijmout s velkou pokorou. Tajemstvími zůstávají, nemůžeme je zcela prohlédnout a zmocnit se jich - ani rozumem, ani jinak. Můžeme je jen s vděčností přijmout jako dar Boží lásky.