Svátek posvěcení Lateránské baziliky 2025  

 

1. ČTENÍ  Ez 47,1-2.8-9.12

Čtení z knihy proroka Ezechiela.

Anděl mě zavedl ke vchodu do chrámu, a hle – pod chrámovým prahem prýštila voda směrem na východ – na východ totiž bylo chrámové průčelí – voda stékala pravou chrámovou stranou na jih od oltáře. Pak mě vyvedl severní branou a venku mě vedl až k vnější bráně směřující na východ, a hle – voda vytékala z jižní strany.
Řekl mi: „Tato voda, která vytéká do východní krajiny, stéká do pouště a končí v moři ve slaných vodách a jeho voda je tím uzdravena. Kamkoli se řeka dostane, oživnou všichni živočichové, kteří se v ní hemží; velmi mnoho ryb bude tam, kam se dostane tato voda, a vše se uzdraví.
Nad řekou pak, na jejím břehu z obou stran vzroste všeliké ovocné stromoví; neopadne jeho listí, nepřestane jeho ovoce; každý měsíc ponese čerstvé plody, neboť jeho voda bude vytékat ze svatyně: jeho ovoce bude pokrmem, lékem jeho listí.“

 

 Žl 46 (45), 2-3.5-6.8-9  Odp.: 5

Odp.: Proudy bystřin jsou k radosti Božímu městu,
přesvatému stánku Nejvyššího.

Bůh je naše útočiště a síla,
osvědčil se jako nejlepší pomocník v nouzi.
Proto se nebojíme, i kdyby se kácela země,
i kdyby se hory řítily do hlubin moře.

Odp.:

Proudy bystřin jsou k radosti Božímu městu,
přesvatému stánku Nejvyššího.
Bůh je v jeho středu, nepohne se,
od časného jitra ho Bůh bude chránit.

Odp.:

S námi je Hospodin zástupů,
Bůh Jakubův je naší tvrzí.
Pojďte, pozorujte Boží skutky,
které učinil k úžasu země.

Odp.:

 

2. ČTENÍ 1 Kor 3,9c-11.16-17

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
Vy jste Boží stavba. Podle Boží milosti, která mi byla dána, položil jsem jako zkušený stavitel základy, dále na tom staví už jiný. Každý však ať se dívá, jak na tom dále staví. Neboť nikdo nemůže položit jiný základ nežli ten, který je už položen – a tím je Ježíš Kristus.
Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy!

 

EVANGELIUM Jan 2,13-22

Slova svatého evangelia podle Jana.

Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí.
Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: „Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!“ Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: ‘Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.’
Židé mu však namítli: „Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?“
Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím!“
Tu židé řekli: „Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let – a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?“ On však to řekl o chrámu svého těla.
Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl.

_______________________________________________________

Slůvko pro děti

Milé děti,

dnes tady máme úplně úžasnou scénku z biblických postaviček - i když v ní dneska žádné postavičky vlastně nejsou. Pokud jste dávaly pozor, tak vám už určitě došlo, že je to ztvárnění dnešního prvního čtení. Chrám na hoře Sión v Jeruzalémě byl pro Židy zvláštním místem Boží přítomnosti. A ve vidění proroka Ezechiele z toho chrámu prýští pramen živé vody, a teče do pouště a do slaného moře (to oboje opravdu na východ od Jeruzaléma je); tam, kde předtím nebyl vůbec žádný život. Ale když tam ta voda doteče, najednou to životem všude kypí - máme tu úplnou zoologickou a botanickou zahradu (schválně si můžete po mši svaté vyzkoušet, kdo tam najde nejvíc zvířátek).

Ale co to tedy všechno pro nás znamená? Možná jenom připomenutí toho, proč v neděli chodíme do kostela. Setkáváme se tu totiž s Pánem Ježíšem, který je zdrojem života a lásky. A když pak jdeme po mši svaté domů a prožíváme náš obyčejný týden - ve škole, doma a vůbec všude, kde jsme, máme být pro druhé jako ta živá voda - máme přinášet život, radost a lásku všude tam, kam přijdeme.

 

Milí bratři a sestry,

Římská bazilika svatého Jana v Lateráně je nejstarší papežský kostel, založený již ve čtvrtém století císařem Konstantinem, a nese čestný titul Matka a hlava všech kostelů města Říma a celého světa. Proto si o dnešním svátku připomínáme smysl a funkci kostelů jako prostor, kde se setkáváme s živým Kristem a kde slavíme naši společnou víru.

Začnu možná trochu smutně: už asi tak před deseti lety jsem v internetovém vydání britského katolického magazínu The Tablet četl zprávu, že v mnoha evropských zemích rapidně roste počet kostelů a synagog, které jsou církvemi či židovskými obcemi prodávány k sekulárním účelům a jsou přestavovány na supermarkety, obytné domy či dokonce bary - nebo, pokud není taková transformace možná, jsou přímo zbořeny.  Jde hlavně o země v severozápadní Evropě, jako je Nizozemí, Belgie, Velká Británie či Německo. Zvlášť v Nizozemí má tato sekularizace chrámů přímo lavinovitý charakter. V Německu je zase velké množství kostelů postavených ve druhé polovině dvacátého století - a tedy zpravidla památkově nechráněných - ohroženo demolicí. A tento trend pokračuje i dnes, po deseti letech od uveřejnění onoho článku - loni se například v tomto smyslu proslavil novogotický Gouwekerk v nizozemské Goudě, když jej v adventu proměnili na veřejné kluziště.

Jistě nás takové zprávy nějak rozesmutňují, neboť je to jistě jeden z nejjasnějších a nejkonkrétnějších důkazů, že tradiční formy křesťanské víry v části Evropy, do které patříme i my, postupně umírají. Navíc přitom cítíme, že (když budu parafrázovat slova našeho velkého brněnského básníka Jana Skácela) takto ubývá míst, kam je možné jít pro vodu. Interiér kostela - hlavně ve velkých městech - stále vnímáme jako posvátný prostor, vytržený z banality a spěchu toho, čím jsme běžně obklopeni.  Je to místo, kde se můžeme na chvíli ztišit, jít více do hlubiny existence, vnímat krásu a jistou vznešenost. Pokud se z kostela stane supermarket, bar nebo kluziště, přibude jen další místo, jakých už jsou tisíce, a ke kterým většinou banalita a spěch neodmyslitelně patří. Takové místo může jistě být zdrojem mnoha pozemských radostí; místem, kde zažíváme naše malé lidské štěstí a kde se potkáváme s přáteli a s těmi, které máme rádi, a to není málo - ale asi cítíme, že nejhlubší touhy lidského srdce tohle vše naplnit přece jen nedokáže.

Evangelium dnešního svátku nám ovšem může do těchto chmurných myšlenek vnést světlo naděje. Ježíš ve své obhajobě vyhnání obchodníků z jeruzalémského chrámu mění smysl pojmu chrám. Hovoří o novém chrámu, kterým je On sám. Původní smysl tohoto slova přitom neruší; Ježíš považuje za velmi důležité, aby byl interiér jeruzalémského chrámu prostorem modlitby. Na paralelním místě v evangeliu podle Matouše Ježíš říká: Je psáno: Můj dům bude zván domem modlitby, a vy jste z něj udělali lupičské doupě.  A je rozzlobený, že se v tomto prostoru děje všelicos jiného - i když prodavači zvířat a směnárníci do chrámu vlastně patří, neboť jsou součástí jeho obětního provozu. 

Poselstvím druhé poloviny dnešního evangelia, i obou přechozích čtení je ovšem to, že tento posvátný prostor není cílem sám o sobě.  Posvátný prostor stavby má sloužit k budování jiného, důležitějšího posvátného prostoru, jímž je společenství osob v lásce - k budování živého chrámu Kristova těla a v něm všech jeho bratří a sester.  Právě to je definitivní chrám, definitivní posvátný prostor, cíl a smysl stvoření i vykoupení. Slávou Boží je živý člověk, říká svatý Irenej z Lyonu.  To, k čemu slouží budova chrámu, je Boží život v člověku, jehož hlavním zdrojem je Eucharistie. A tato poslední a nejdůležitější skutečnost - naštěstí - nemusí být přímo závislá na počtu kostelů, které stále ještě slouží svému původnímu účelu.