Vzpomínka na všechny věrné zemřelé 2025
1. ČTENÍ Iz 25,6a.7-9
Čtení z
knihy proroka Izaiáše.
Hospodin
zástupů vystrojí všem národům na této hoře bohatou hostinu. Sejme na této hoře
závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy. Zničí
smrt navždy, setře Pán, Hospodin, slzy z každé tváře. Hanbu svého lidu odejme
na celé zemi, neboť Hospodin to pravil. V ten čas se řekne: „Hle, náš Bůh,
doufali jsme v něj, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v nějž jsme doufali,
jásejme a radujme se z jeho spásy!“ Hospodinova ruka spočine na této hoře.
Žl 23(22), 1-3.4.5.6 Odp.: 1
Odp.:
Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám.
Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám,
dává mi prodlévat na svěžích pastvinách,
vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout,
občerstvuje mou duši.
Vede mě po správných cestách
pro svoje
jméno.
Odp.
I kdybych šel temnotou rokle,
nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou.
Tvůj kyj a tvá hůl,
ty jsou má
útěcha.
Odp.
Prostíráš pro mne stůl
před zraky mých nepřátel,
hlavu mi mažeš olejem,
má číše
přetéká.
Odp.
Štěstí a přízeň mě provázejí
po všechny dny mého života,
přebývat smím v Hospodinově domě
na dlouhé, předlouhé
časy.
2. ČTENÍ 1 Jan 3, 1-2
Čtení z
prvního listu svatého apoštola Jana.
Milovaní!
Hleďte, jak
velikou lásku nám Otec projevil, že se (nejen) smíme nazývat Božími dětmi, ale
(že jimi) také jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, už teď
jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se
ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je.
EVANGELIUM
Mt 11,25-30
Slova
svatého evangelia podle Matouše.
Ježíš řekl:
„Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými
a chytrými, odhalil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je
mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo,
jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit. Pojďte ke mně, všichni, kdo se
lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se
ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek.
Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“
Slůvko pro děti:
Milé děti,
Nastává nám
zase období v roce, kdy chodíme na hřbitovy a modlíme se za naše drahé
zemřelé. Jenže to má trochu háček: pořád se teď v kostele mluví o
odpustcích pro duše v očistci a o tom, jak je možné je získat. Ale já
myslím, že je to pro vás, děti, moc složité - a přiznám se, že je to trochu
těžko pochopitelné i pro nás dospělé. Navíc se s těmi odpustky v minulosti
děly dost podivné věci, které dokonce vedly k tomu, že se v Evropě v pozdním
středověku církev rozdělila - a už to slovo samotné nám tedy zní trochu
podezřele. A tak jsem vymyslel něco, co vám teď řeknu, a co vám může dávat
větší smysl - a taky vás trochu motivovat, abyste na hřbitov s rodiči šli
rády.
Máte například babičku, a máte ji moc rádi. A ona onemocní. Čím vším se v tu chvíli může to, že ji
máte rádi, projevit? Třeba že ji navštívíte, koupíte jí kytku nebo nějaké
ovoce, uvaříte čaj, dojdete do lékárny, pošlete ji hezký obrázek s přáním,
ať se brzo uzdraví, zavoláte jí… Možností je prostě spousta.
Já už žádnou
babičku ani dědečka nemám. Vy možná už nemáte pradědečka nebo prababičku. Ale
pořád je máme rádi, vzpomínáme na ně s láskou. A protože jsme křesťané,
tak věříme, že žijí, i když už umřeli, náš vztah s nimi prostě neskončil;
věříme, že láska je silnější než smrt.
Jenže zavolat
už se jim nedá, čaj jim taky nemůžete uvařit. A tak jediný skutek lásky, který
jim můžeme poskytnout, je to, že se za ně modlíme, aby byli brzo v nebi - v Boží blízkosti a radosti.
Milí bratři
a sestry,
Starořímský
básník Quintus Horatius Flaccus, který žil na konci prvního století před
Kristem, je autorem známého aforismu Mors ultima linea rerum est – Smrt je
konečná hranice všeho. Jestliže nyní uzávorkujeme různá soukromá zjevení, údajnou
komunikaci s duchy zemřelých nebo to, čemu se souhrnně říká near-death
experience, musíme mu dát za pravdu. Smrt je hranice naší zkušenosti. Nikdo
z lidí se nikdy z oné druhé strany nevrátil, aby nám podal zprávu, ‚jaké
to tam je‘. Smrt, a to, co je po ní, zůstává naprostým tajemstvím. Všechny lidské
představy o posmrtném životě, které se vyskytovaly a vyskytují ve všech historických
obdobích a kulturách, jsou právě jen představy; pokusy člověka proniknout za
onu poslední hranici věcí, předem odsouzené k neúspěchu.
Texty, které
jsem pro dnešní památku vybral, hovoří o tom, že jediný, kdo nám z tajemství
smrti může něco odhalit, je Bůh sám. Toto sloveso – odhalit – je klíčové
zejména pro výpověď prvního čtení a evangelia. Kniha proroka Izajáše hovoří o
tom, že na hoře sejme Hospodin závoj, který halil všechny lidi, přikrývku,
která kryla všechny národy. Evangelista zase cituje Ježíšova slova Velebím
tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a
chytrými, odhalil jsi je maličkým.
Závoj zakrývá
rysy lidské tváře, tedy vlastně naší identitu - obličej za závojem můžeme vidět
jen matně, nebo vůbec ne. Přikrývka, je-li přetažena přes hlavu, může zase vyvolávat
nepříjemný pocit, že se člověk dusí. Oboje tedy můžeme vnímat jako symboly nevyhnutelnosti
lidské smrti, tíživého tajemství, se kterým nějak musíme žít a které vrhá stín
na všechno, čím žijeme a co konáme. Vědomí vlastní konečnosti sice můžeme
dočasně více či méně úspěšně vytěsnit, ale ono se stejně stále vrací.
První čtení
však říká, že Hospodin na této hoře oboje sejme; odkryje tedy to, co nebylo
dříve vidět - v podobném smyslu, jaký má anglický výraz pro vědecký objev,
tedy dis-covery; odstranění toho, co předtím něco zakrývalo. Hora je
zároveň symbol místa setkání s Bohem; místa, kde s Ním člověk
přebývá. Na tomto místě bude jednou závoj sňat, uvidíme Pravdu tváří v tvář
a Bůh setře slzy z každé tváře.
Tohle je
zaslíbení do budoucna, avšak druhé čtení a evangelium mluví o tom, že něco z toho
je nám odkryto již zde a nyní. Závoj ještě není úplně sňat, ale je již poodhrnutý.
Apoštol Jan hovoří o tom, že jsme Boží děti - už zde, na naší straně skutečnosti. A tak
máme jisté zaslíbení pro budoucí život, ve kterém se tato naše identita Božích
milovaných synů a dcer naplní a zjeví v celé své kráse.
A nakonec - v evangeliu - Ježíš připomíná, že tato zjevená tajemství je třeba
přijmout s velkou pokorou. Tajemstvími zůstávají, nemůžeme je zcela
prohlédnout a zmocnit se jich - ani rozumem, ani jinak. Můžeme je jen s vděčností
přijmout jako dar Boží lásky.
