3. neděle velikonoční B 2024

1. ČTENÍ Sk 3, 13-15. 17-19

Čtení ze Skutků apoštolů.

 Petr promluvil k lidu:
   "Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův, Bůh našich praotců oslavil svého služebníka Ježíše, kterého jste vy sice vydali a kterého jste se zřekli před Pilátem, ačkoliv on rozhodl, že ho propustí. Vy jste se zřekli Svatého a Spravedlivého, a vyprosili jste si milost pro vraha. Původce života jste dali zabít, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých, a my jsme toho svědky.
   Já ovšem vím, bratři, že jste to udělali z nevědomosti, a stejně tak i vaši přední muži. Bůh to však dopustil, aby se tak splnilo, co předem oznámil ústy všech svých proroků, že jeho Pomazaný musí trpět. Obraťte se tedy a dejte se na pokání, aby vaše hříchy byly zahlazeny."

Žl 4, 2. 4. 7. 9 Odp.: 7a
Odp.: Hospodine, ukaž nám svou jasnou tvář! nebo: Aleluja.

Bože, zastánce mého práva, vyslechni mě, když volám, tys mě v soužení vysvobodil, smiluj se nade mnou a slyš mou prosbu!
Odp.
Pamatujte: Hospodin vyznamenává svého svatého; Hospodin vyslyší, když k němu zavolám.
Odp.
Mnoho lidí říká: "Kdo nám ukáže dobro?" Hospodine, ukaž nám svou jasnou tvář!
Odp.
Usínám klidně, sotva si lehnu, vždyť ty sám, Hospodine, dáváš mi přebývat v bezpečí!
Odp.



2. ČTENÍ 1 Jan 2, 1-5a

Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana.    

 Moje milé děti!                                                                                                                                             Toto vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa.    Podle toho víme, že jsme ho poznali, když zachováváme jeho přikázání. Kdo tvrdí: "Znám ho", ale jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravda. Kdo však jeho slovo zachovává, v tom je Boží láska opravdu přivedena k dokonalosti.

EVANGELIUM Lk 24, 35-48

Slova svatého evangelia podle Lukáše.    

 Dva učedníci vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba. Když o tom mluvili, stál on sám uprostřed nich a řekl jim: "Pokoj vám!" Zděsili se a ve strachu se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: "Proč jste rozrušeni a proč vám v mysli vyvstávají pochybnosti? Podívejte se na mé ruce a na mé nohy: vždyť jsem to já sám! Dotkněte se mě a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte na mně." A po těch slovech jim ukázal ruce a nohy.    Pro samou radost však tomu pořád ještě nemohli věřit a jen se divili. Proto se jich zeptal: "Máte tady něco k jídlu?" Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a před nimi pojedl.    Dále jim řekl: "To je smysl mých slov, která jsem k vám mluvil, když jsem ještě byl s vámi: že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově Zákoně, v Prorocích i v Žalmech." Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu.    Řekl jim: "Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno obrácení, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky."

 _____________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, ve scénce z biblických postaviček je hezky vidět, jak Pán Ježíš musel přesvědčovat své učedníky, že vstal z mrtvých opravdu i se svým tělem, že je to skutečně on, a ne žádný duch. Ukázal jim své rány; nechal je, aby se ho dotkli, snědl kousek ryby. A tak nám vlastně taky říká, že všechno, co v životě děláme – pokud to není něco špatného, tedy hřích – je pro Pána Ježíše velice důležité a velice cenné. Nejenom ty věci, kterým říkáme duchovní – třeba modlitba nebo účast na mši – ale třeba i to, že se učíte do školy, že si hrajete nebo že si například s tátou, mámou a se sourozenci společně užíváte dobrý nedělní oběd. 

Milí bratři a sestry,

 Německý filozof Friedrich Nietzsche ve svém známém traktátu Mimo dobro a zlo označil křesťanství s despektem za platonismus pro lid. Podle Platónova učení to, co má v člověku opravdovou cenu, je jen psýché, nehmotná duše – zatímco tělo je považováno za její vězení, za něco méněcenného; a duše se z něho snaží osvobodit a dosáhnout čistého a jasného světa idejí, do něhož vlastně patří. Platónská filozofie měla v křesťanské antice vliv na myšlení některých významných církevních otců; a stopy jejího vlivu na křesťanské uvažování a určitý přístup ke skutečnosti najdeme dodnes.

 Ve starých katechismech se psávalo, že člověk je stvořen, aby chválil Boha, sloužil mu a tak spasil svou duši. Modlíváme se a necháváme sloužit mše svaté za duše v očistci. A ve zpovědnici občas slýchávám, že dotyčný penitent nemyslel na věci duchovní, ale tělesné (čímž má zpravidla na mysli prohřešky proti šestému přikázání). Stále v tomto smyslu vnímáme jakési ostré rozdělení – a často de facto i ono platónské nepřátelství – mezi tělem a duší. Možná jednou z nejkrásnějších ilustrací tohoto pohledu na tělo a duši je moravská lidová balada, zapsaná v devatenáctém století vlasteneckým knězem Františkem Sušilem a na přelomu 20. a 21. století přezpívaná mnoha současnými interprety, včetně písničkáře Jaroslava Hutky či skupiny Čechomor:

 

|: A když bylo před kostelem, :|

|: hádala se duše s tělem. :|

 

|: Tělo, tělo, cos dělalo, :|

|: o duši jsi nic nedbalo. :|

 

|: Cos vidělo, všecko's chtělo, :|

na hříchy si nepomnělo,

do kostela's nechodilo.

 

|: Tělo, tělo, tělo hříšné, :|

|: bývalo jsi v světě pyšné. :|

 

|: Chodilo jsi v stříbře, zlatě,:|

|: a já duše trpím za tě.:|

 

|: Tys chodilo po muzikách, :|

|: a já musím v těžkých mukách. :|

 

|: Nedávej mně, duše, viny, :|

|: byla's se mnú v každé chvíli. :|

 

|: Byla - li sem já kdy s tebú, :|

|: nevládla sem sama sebú. :|

 

Samozřejmě tím, milí bratři a sestry, nechci říci, že není důležité se modlit za duše v očistci. Věříme, že člověk má nesmrtelnou duchovou duši, která (alespoň z naší pozemské perspektivy, prožívané v čase) po jeho tělesné smrti jaksi čeká, až se bude při všeobecném vzkříšení moci znovu spojit s tělem, které oživovala. Ježíš nám ovšem v dnešním evangeliu chce velmi důrazně připomenout, že Boží spása se týká celého člověka – těla i duše. A to, co nazýváme duchovní život – jak to říkával otec kardinál Tomáš Špidlík, blahé paměti – není cosi, co se týká jen duše, ale že je to především život z Ducha svatého, jenž působí v celém člověku, v duši i v těle zároveň.

 Dnešní evangelium se odehrává po návratu dvou učedníků z cesty do Emauz. Když svědčí o tom, že se po cestě potkali se vzkříšeným Pánem, stanul On sám uprostřed nich. Učedníci se zděsí a domnívají se, že vidí ducha. Ježíš jim však několikerým způsobem ukazuje, že je to opravdu on, ve svém vlastním těle. Ukazuje své rány, nechává své učedníky, aby se ho dotkli, pojí kousek pečené ryby.

 Pokud právě tohle domyslíme do důsledků, pak také hluboce pochopíme, že náš křesťanský život nemůže být ani trochu Nietzscheův lidový platonismus. Lidské tělo je Kristovou smrtí a vzkříšením zachráněné, a s ním i veškerá hmota, celý vesmír. Nic už není jen posvátné ani jen profánní, všechno může být prostoupeno Božím Duchem lásky a života, pokud mu skrze naši lidskou svobodnou vůli dovolíme do tohoto světa vstoupit. Posvátnou může být každá, i zdánlivě zcela světská činnost: naše denní práce, ukládání dětí k spánku nebo radostné posezení s přáteli. 

 

2. neděle velikonoční B 2024

1. ČTENÍ Sk 4, 32-35

Čtení ze Skutků apoštolů.

   Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. Nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že je to jeho vlastní, ale měli všecko společné.
Apoštolové vydávali s velkou působivostí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše a na nich na všech spočívala velká milost.
   A tak nikdo u nich nežil v nouzi. Kdo měli totiž pole nebo dům, prodávali je a peníze za to stržené přinášeli a kladli apoštolům k nohám. Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval.

 

 

Žl 118 (117), 2-4. 16ab+17-18. 22-24 Odp.: 1

Odp.: Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky. nebo: Aleluja.

Nechť řekne dům Izraelův:
"Jeho milosrdenství trvá navěky." Nechť řekne dům Árónův:
"Jeho milosrdenství trvá navěky." Nechť řeknou ti, kdo se bojí Hospodina: "Jeho milosrdenství trvá navěky."

Odp.

Hospodinova pravice mocně zasáhla, Hospodinova pravice mě pozvedla.
Nezemřu, ale budu žít
a vypravovat o Hospodinových činech. Hospodin mě sice těžce ztrestal, nevydal mé však smrti.

Odp.

Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích. Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho!

Odp.

 

2. ČTENÍ 1 Jan 5, 1-6

Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana.

Milovaní!
   Každý, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš, je narozen z Boha; každý, kdo miluje otce, miluje i toho, komu on dal život. Podle toho můžeme poznat, že milujeme Boží děti: když milujeme Boha a plníme jeho přikázání. Láska k Bohu záleží právě v tom, že zachováváme jeho přikázání.
   Jeho přikázání nejsou těžká, protože každý, kdo je narozen z Boha, vítězí nad světem. A to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra. Kdo vítězí nad světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?
   Ježíš Kristus je ten, který přišel skrze vodu a krev; nejen skrze vodu, ale skrze vodu a krev. A to dosvědčuje Duch, protože Duch je pravda.

 

EVANGELIUM Jan 20, 19-31

Slova svatého evangelia podle Jana.

   Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.  Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."
Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: "Viděli jsme Pána." On jim však odpověděl: "Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím." Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Potom vyzval Tomáše: "Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mé-ho boku; a nebuď nevěřící, ale věřící." Tomáš mu odpověděl: "Pán můj a Bůh můj!"
Ježíš mu řekl: "Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili."
   Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.

_______________________________________________________

Slůvko pro děti:

 Milé děti, apoštol Jan v dnešním druhém čtení říká, že dodržovat Boží přikázání není těžké. Souhlasíte s ním? Někdy nám to tak připadat nemusí. Ale Jan říká taky tohle: Láska k Bohu záleží v tom, že zachováváme jeho přikázání. Víte, že když někoho máme opravdu rádi - a víme, že on má rád nás - tak pro něj taky rádi a ochotně uděláme nějakou věc, kterou si přeje - a kterou bychom jinak považovali za obtížnou a otravnou.

 

Milí bratři a sestry,

 Zmrtvýchvstalý Pán se zjevuje svým učedníkům se svými ranami. Chce, aby učedníci - a my s nimi - při vší jásavé radosti z toho, že žije, nezapomněli, že On je zároveň Ukřižovaný a Vzkříšený. Velikonoce obsahují obě dvě tato tajemství Ježíšova života. Getsemany a Golgota nejsou jenom jakousi smutnou a vážnou předehrou k radosti nedělního rána - předehrou, na kterou můžeme po Aleluja o Velikonoční vigilii klidně zapomenout, neboť vše zlé je již přece pryč. Obě tato tajemství, Smrt i Život, jsou a budou stále přítomná v životě Ježíšova tajemného těla, církve - a jsou a budou zjevná i v životě každého z nás.

 Příběh apoštola Tomáše nám má připomenout, že Kristovo tělo nikdy nebude bez ran. Církev nikdy nebyla - ani nebude - bez zranění, bolestí a hříchů, protože takové nebyly ani nebudou životy nás, jednotlivých křesťanů.  Sny o církvi jako svaté a neposkvrněné nevěstě jsou iluze. Možná bychom to moc rádi, moc bychom chtěli církev svatou v tomto smyslu, bez různých skandálů a problémů; církev s vysokým morálním kreditem u těch, kteří k ní nepatří, zcela přesvědčivou pro lidi, kteří v dnešním světě hledají své duchovní zakotvení. A také bychom se hrozně rádi zbavili našich hříchů a selhání, která se stále opakují, rádi bychom se zbavili našich každodenních malých pokrytectví, našich každodenních kompromisů se zlem. Jenže chyba lávky, nejde to, i když se snažíme třeba už léta.

 Vůbec nejde o to, milí bratři a sestry, rezignovat na snahu o obrodu církve či o nápravu života nás, jejích jednotlivých členů. Jde o to přijmout, že tyto rány na tajemném Kristově těle jsou součástí jeho příběhu, který bude pokračovat až do konce času. Jde o to nepohoršit se a nezoufat si, když tyto rány vidíme či zakoušíme sami na sobě. Tomáš se dotýká Ježíšových ran, a skrze ně poznává, že je to opravdu On, Pán a Bůh. A při tomto rozjímání o Ježíšových ranách můžeme také nově objevit hlubinu Božího milosrdenství, jíž je tato neděle zasvěcená. Můžeme znovu žasnout a radovat se z toho, že se se svými zraněními a bolestmi nemusíme plahočit sami, že Ježíš je vždy znovu bere na sebe a proměňuje je ve spásu světa.

 

Slavnost Zmrtvýchvstání Páně 2024

1. ČTENÍ Sk 10,34a.37-43

Čtení ze Skutků apoštolů.

    Petr se ujal slova a promluvil: "Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel.
    A my jsme svědky všeho toho, co konal v Judsku a v Jeruzalémě. Ale pověsili ho na dřevo a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu, aby se viditelně ukázal, ne všemu lidu, ale jen těm, které Bůh předem vyvolil za svědky, totiž nám, kteří jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání.
    On nám přikázal, abychom to hlásali lidu a se vší rozhodností dosvědčovali: To je Bohem ustanovený soudce nad živými i mrtvými. O něm vydávají svědectví všichni proroci, že skrze něho dostane odpuštění hříchů každý, kdo v něho věří."

Žl 118(117),1-2.16ab+17.22-23 Odp.: 24
Odp.: Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho!
nebo: Aleluja, aleluja, aleluja.

Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky. Nechť řekne dům Izraelův: "Jeho milosrdenství trvá navěky."
Odp.
Hospodinova pravice mocně zasáhla, Hospodinova pravice mě pozvedla. Nezemřu, ale budu žít a vypravovat o Hospodinových činech.
Odp.
Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích.
Odp.



2. ČTENÍ Kol 3,1-4

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům.

 Bratři a sestry!
   Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, náš život, potom se i vy s ním ukážete ve slávě.

EVANGELIUM Jan 20,1-9

Slova svatého evangelia podle Jana.

   Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: "Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili."
    Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých.

_____________________________________________________________________

Slůvko pro děti

Milé děti,

Svatý Petr nám v prvním čtení říká, že to Ježíšovo vzkříšení, které teď slavíme a ze kterého se radujeme, není žádný výmysl, protože toho byl sám svědkem: Jedli jsme a pili s Ježíšem po jeho Zmrtvýchvstání. A taky říká, že jeho a ostatní apoštoly Ježíš pověřil, aby tu radostnou zvěst o tom, že Ježíš vstal z mrtvých, šířili dál mezi ostatní lidi.

My jsme sice Vzkříšeného Pána neviděli - jenom v něho věříme - ale radostnou zvěst o tom, že On vstal z mrtvých, máme za úkol také předávat dál. Třeba tím, že druhým lidem ukážeme tu radost, kterou v Pánu Ježíši máme. Že jim budeme svědčit, že máme naději. Že nakonec všechno bude dobré, i když to tak ve světě i kolem nás na první pohled nemusí vypadat.

 

Milí bratři a sestry,

Slavíme dnes slavnost Zmrtvýchvstání Páně, radujeme se z toho, že Kristus vstal z mrtvých, že nás svou smrtí a svým vzkříšením zachránil, že svět je již spasen.

Zároveň ale žijeme ve světě, který jako spasený příliš nevypadá, obzvlášť ne v posledních letech: po dlouhé covidové pandemii přišla ruská agrese na Ukrajinu a konflikt ve Svaté zemi; znepokojuje nás globální klimatická krize, která zejména mladým lidem přináší velké obavy o budoucnost. Mír a demokracie ve světě jsou dnes mnohem křehčí než ještě tak deset či dvacet let nazpátek.

Před pár dny jsem si na Internetu přehrál jednu píseň, kterou koncem devadesátých let nazpívalo britské duo Eurythmics – kytarista Dave Stewart a zpěvačka Annie Lennox. Od té doby ji nemohu pustit z hlavy, protože silně vypovídá něco o tom, jak si my lidé záchranu - nebo křesťansky řečeno spásu - vlastně představujeme.  Píseň se jmenuje I saved the world today.

Hey, hey, I saved the world today.

Everybody´s happy now,

the bad thing‘s gone away,

the good thing‘s here to stay.

 

Dnes jsem zachránila svět.

Všichni jsou teď šťastní,

to zlé je pryč

a to dobré zůstává.

 

Takovouhle spásu bychom chtěli. Aby byl každý šťastný, aby všechno zlé skončilo, aby zůstalo jenom dobro.

V optimistických devadesátých letech bylo asi docela snadné takovou písničku napsat; nedlouho předtím se rozpadl Sovětský svaz a jeho satelitní země se osvobodily z jeho faktického područí. Vypadalo to tenkrát, že všude na světě definitivně zvítězí svoboda a demokracie, že staří démoni jaderné války jsou od nynějška uzavření ve své pekelné propasti a už nás nebudou znepokojovat. Uběhlo ovšem jen trochu víc než dvacet let, a všechno je jinak; démoni minulosti jsou zpět, a v dobré kondici.

Ježíš přišel, vydal se za nás a zvítězil, spasil svět - tak věříme a nyní to slavíme. Ale všichni nejsou šťastní, všechno zlé neskončilo. Bolestně pociťujeme to, že jsme spaseni teprve v naději, že plnost spásy teprve přijde na konci času. Chtěli bychom onu Ježíšovu záchranu světa nějak víc zakoušet zde a nyní. Chtěli bychom, aby se Ježíšovo království, které přece již přišlo, projevovalo jaksi s větší intenzitou. 

Skutečnost Ježíšova vzkříšení není ovšem příliš nápadná ani v dnešním evangeliu. Marie Magdalská přichází ke hrobu nad ránem, když je ještě tma - světlo ještě úplně nezvítězilo nad temnotou, jako bychom se nacházeli na rozhraní starého a nového času. A samotného vzkříšeného Pána zatím nikdo nevidí, ani Magdaléna, ani Petr, ani Jan; vidí jen stopy, nepřímé svědectví o tom, že by tomu tak mohlo skutečně být - odvalený kámen, plátna a roušku. Ale to samo o sobě by mohlo být otevřené i jiným výkladům, třeba tomu, že Ježíšovo tělo někdo odnesl - jak se koneckonců domnívá i sama Magdaléna.

Ale ten druhý učedník, kterého Ježíš miloval - Jan Evangelista tak hovoří o sobě samém - na konci dnešního úryvku evangelia vstoupil do hrobky, viděl a uvěřil. Viděl totéž, co ti dva ostatní, jen stopy - ale stačilo mu to k víře, protože láska mu dala správně ony stopy přečíst. První pochopil, že Ježíš opravdu žije.

Jan je nám v tomhle, milí bratři a sestry, jakýmsi vodítkem; pomocí, abychom viděli, že svět je skutečně zachráněn, že Boží království již opravdu přišlo. I my vidíme jen stopy, i my vnímáme, že skutečnost spásy není nápadná, že ji musíme často hledat mezi řádky příběhu světa i našeho života. Ale důležité je Janovo mystické vidění, jeho pohled lásky. Pokud budeme takový pohled mít, zdánlivá nevykoupenost našeho světa nás nezmate. I my vnitřním zrakem uzříme, že Pán skutečně vstal z mrtvých.

 

Květná neděle B 2024

1. ČTENÍ Iz 50, 4-7

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    Pán, Hospodin, mi dal jazyk učedníka, abych uměl znaveného poučovat utěšujícím slovem.
   Každého rána mi probouzí sluch, abych ho poslouchal, jak je povinnost učedníků. Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět.
   Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou.
   Pán, Hospodin, mi však pomáhá, nebudu tedy potupen. Proto dávám ztvrdnout své tváři v křemen a vím, že nebudu zahanben.


Žl 22 (21), 8-9. 17-18a. 19-20. 23-24 Odp.: 2a
Odp.: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?

Posmívají se mi všichni, kdo mě vidí, šklebí rty, pokyvují hlavou: "Spoléhal na Hospodina, ať ho vysvobodí, ať ho zachrání, má-li ho rád!"
Odp.
Obkličuje mě smečka psů, tlupa zlosynů mě svírá. Probodli mi ruce i nohy, spočítat mohu všechny své kosti.
Odp.
Dělí se o můj oděv, losují o můj šat. Ty však, Hospodine, nestůj daleko, má sílo, pospěš mi na pomoc!
Odp.
Budu vyprávět svým bratřím o tvém jménu, uprostřed shromáždění budu tě chválit. "Kdo se bojíte Hospodina, chvalte ho, slavte ho, všichni z Jakubova potomstva."
Odp.



2. ČTENÍ Flp 2, 6-11

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.

   Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí. Navenek byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži.
   Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.


EVANGELIUM Mk 14, 1-15, 47
Umučení našeho Pána Ježíše Krista podle Marka.
    Hledali příležitost, jak by se lstí zmocnili Ježíše a jak by ho připravili o život.

Bylo dva dni před velikonocemi a svátky nekvašeného chleba. Velekněží a učitelé Zákona hledali příležitost, jak by se lstí zmocnili Ježíše a jak by ho připravili o život; říkali totiž: ,,Jenom ne o svátcích, aby nedošlo ke vzbouření lidu."

Už napřed moje tělo pomazala k pohřbu.

Když byl Ježíš v Betánii v domě Šimona Malomocného, přišla k němu při jídle žena s alabastrovou nádobkou drahocenného oleje z pravého nardu, rozlomila nádobku a olej mu vylila na hlavu. Někteří to však těžce nesli a mezi sebou si říkali: "Nač došlo k takovému plýtvání tím olejem? Vždyť se ten olej mohl prodat za víc než tři sta denárů a dát je chudým." A zlobili se na ni.
   Ježíš však řekl: Nechte ji! Proč jste na ni zlí? Dobrý skutek na mně vykonala. Vždyť chudé máte mezi sebou vždycky a můžete jim prokazovat dobrodiní, kdykoli chcete, mne však vždycky nemáte. Udělala, co mohla: už napřed moje tělo pomazala k pohřbu. Amen, pravím vám: Všude na celém světě, kde bude hlásáno evangelium, bude se na její památku vypravovat také o tom, co vykonala."

Slíbili Jidáši Iškariotskému, že mu dají peníze.

Jidáš Iškariotský, jeden z Dvanácti, odešel k velekněžím, aby jim ho zradil. Jak to uslyšeli, zaradovali se, a slíbili, že mu dají peníze. Hledal tedy vhodnou příležitost, jak by ho zradil.

Kde je pro mě večeřadlo, v kterém bych mohl se svými učedníky jíst velikonočního beránka?

První den o svátcích nekvašeného chleba, když se zabíjel velikonoční beránek, zeptali se učedníci ( Ježíše ) : "Kam chceš, abychom ti šli připravit velikonoční večeři?"
   Tu poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: "Jděte do města, a ( tam ) vás potká člověk, který ponese džbán vody. Jděte za ním, a kam vejde, řekněte hospodáři: 'Mistr vzkazuje: Kde je pro mě večeřadlo, v kterém bych mohl se svými učedníky jíst velikonočního beránka?' On vám ukáže velkou horní místnost opatřenou lehátky a připravenou. Tam nám přichystejte večeři!" Učedníci odešli, přišli do města a nalezli všechno tak, jak jim řekl, a připravili velikonočního beránka.

Jeden z vás mě zradí, ten, který se mnou jí.

Večer přišel Ježíš s Dvanácti. Když byli u stolu a jedli, řekl: ;,Amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí, ten, který se mnou jí."
   Zarmoutili se a začali mu říkat jeden přes druhého: "Jsem to snad já?"
   Odpověděl jim: ,,Jeden z Dvanácti, který si se mnou namáčí v téže míse. Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu člověku, který Syna člověka zradí. Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil."

To je mé tělo. To je má krev, (krev) smlouvy.

Když jedli, vzal chléb, požehnal ho, lámal a dával jim ho se slovy: ,Vezměte. To je mé tělo." Potom vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: "To je má krev, ( krev ) smlouvy, která se prolévá za všechny. Amen, pravím vám: Už nikdy nebudu pít z plodu révy až do toho dne, kdy z nového ( plodu ) budu pít v Božím království."

Dříve než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš.

Potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu. Ježíš jim řekl: ;,Všichni se pohoršíte, neboť je psáno: 'Budu bít pastýře, a ovce se rozprchnou.' Ale po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje."
   Petr mu na to řekl: "I kdyby se všichni pohoršili, já ne!" Ježíš mu odpověděl: "Amen, pravím ti, že ty dnes této noci, dříve než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš."
   Ale on ještě rozhodněji tvrdil: "I kdybych měl s tebou jít na smrt, nezapřu tě!" Stejně tak mluvili všichni.

Pak se ho zmocnila hrůza a úzkost.

Přišli k venkovskému dvorci zvanému Getsemany. Ježíš řekl učedníkům: ,,Poseďte tady, až se pomodlím.` A vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana. Pak se ho zmocnila hrůza a úzkost. Řekl jim: '"Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!"
   Trochu poodešel, padl na zem a modlil se, aby ho, jestliže je to možné, minula ta hodina. Řekl:,"Abba, Otče, tobě je všechno možné; odejmi ode mě tento kalich! Avšak ne co já chci, ale co ty chceš.`;
   Potom se vrátil a našel je, jak spí. Řekl Petrovi: "Šimone, spíš? To jsi nemohl ani jednu hodinu bdít? Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení. Duch je sice ochotný, ale tělo je slabé."
   A zas odešel a modlil se stejnými slovy. Znovu se vrátil a našel je, jak spí, protože se jim únavou zavíraly oči, takže nevěděli, co by mu odpověděli.
   Přišel potřetí a řekl jim: ,,Jen spěte a odpočívejte dál! - Už dost! Přišla ta hodina: teď bude Syn člověka vydán do rukou hříšníků. Vstaňte, pojďme! Hle, je tady můj zrádce."

Chopte se ho a obezřetně ho odveďte.

Když ještě mluvil, tu se objevil Jidáš, jeden ze Dvanácti, a s ním celý houf s meči a kyji, jak je poslali velekněží, učitelé Zákona a starší. Jeho zrádce s nimi smluvil znamení: ,Koho políbím, ten to je; toho se chopte a obezřetně ho odveďte!"
   A když ( Jidáš ) přišel, hned přistoupil k Ježíšovi a řekl ;,Mistře! ", a políbil ho. Oni pak vztáhli ruce na Ježíše a zmocnili se ho. Jeden z okolostojících však vytasil meč, udeřil veleknězova služebníka a uťal mu ucho.
   Ježíš jim řekl: ,,Jako na zločince jste vytáhli s meči a kyji, abyste mě zatkli. Býval jsem den co den u vás v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mě. Ale musely se splnit výroky Písma." Tu ho všichni opustili a utekli.
   Jeden jinoch šel za ním, měl pouze lněné plátno přehozené přes holé tělo. I toho se chtěli zmocnit, ale on jim nechal to plátno v rukou a utekl nahý.

Ty jsi Mesiáš, syn Požehnaného?

Ježíše odvedli k veleknězi. Tam se shromáždili všichni velekněží, starší a učitelé Zákona. Petr šel zpovzdálí za ním až dovnitř do veleknězova dvora; sedl si mezi služebníky k ohni a ohříval se.
   Velekněží a celá velerada hledali nějaké svědectví proti Ježíšovi, aby ho mohli odsoudit k smrti, ale nenacházeli. Mnozí sice proti němu lživě vypovídali, ale jejich výpovědi nebyly shodné. Někteří pak vystoupili a lživě proti němu vypovídali: ;,My jsme ho slyšeli, jak říkal: Já zbořím tento chrám, udělaný rukama, a ve třech dnech vystavím jiný, rukama neudělaný!" Ale ani v této věci nebylo jejich svědectví shodné.
   Tu povstal velekněz, ( postavil se ) doprostřed a zeptal se Ježíše: ,,Nic neodpovídáš na to, co tito lidé proti tobě vypovídají?" On však mlčel a vůbec nic neodpověděl. Velekněz se ho znovu zeptal: ,,Ty jsi Mesiáš, syn Požehnaného?"
   Ježíš odpověděl: ,,Já jsem. A uvidíte Syna člověka, jak sedí po pravici Všemohoucího a jak přichází v nebeských oblacích.
   Tu roztrhl velekněz své roucho a prohlásil: ,,Nač ještě potřebujeme svědky? Právě jste slyšeli rouhání. Co o tom soudíte?" Oni všichni prohlásili, že je hoden smrti.
   Někteří začali na něho plivat, zahalovali mu tvář, tloukli ho pěstmi a říkali mu:,,Ukaž, že jsi prorok!" Také služebníci se do něho pustili a bili ho.

Neznám toho člověka, o kterém mluvíte.

Petr byl dole na dvoře a přišla tam také jedna z veleknězových služek. Když uviděla Petra, jak se ohřívá, podívala se na něj a řekla: "Ty jsi také byl s tím nazaretským Ježíšem! Ale on to zapřel: `;,Nevím ani nerozumím, co povídáš.` Pak šel ven k prostranství u brány. A kohout zakokrhal.
   Ta služka tam Petra uviděla a hned zase začala říkat lidem, kteří tam stáli: "To je jeden z nich.", Ale on opět zapíral.
   Za chvilku zase řekli Petrovi ti, kteří tam stáli: "Opravdu, patříš k nim, vždyť jsi přece Galileje!"
   On se však začal zaklínat a zapřísahat: ,Neznám toho člověka, o kterém mluvíte!" A hned zakokrhal kohout po druhé. Tu si Petr vzpomněl, jak mu Ježíš řekl: ,Než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš." A propukl v pláč.

Chcete, abych vám propustil židovského krále?

Hned zrána velekněží se staršími a učiteli Zákona, to je celá velerada, vynesli rozhodnutí, dali Ježíše v poutech odvést a vydali ho Pilátovi.
   Pilát se ho otázal: ,Ty jsi židovský král?'
   On mu odpověděl: ,Ano, já jsem!" Velekněží proti němu přednesli mnoho žalob.
   Pilát se ho znovu zeptal: ;,Nic neodpovídáš? Hleď, co všechno na tebe žalují!” Ježíš však už vůbec nic neodpověděl, až se Pilát divil.
   O svátcích jim ( vladař ) propouštíval vězně, o kterého požádali. Právě byl ve vězení jistý Barabáš ještě s jinými vzbouřenci, protože se při vzpouře dopustili vraždy. Lid přišel nahoru a začal. Piláta prosit o to, co pro ně vždycky dělával. Pilát jim na to řekl: Chcete, abych vám propustil židovského krále?" Věděl totiž, že ho velekněží vydali z nenávisti. Velekněží však poštvali lid, ať jim raději propustí Barabáše.
   Pilát se jich znovu zeptal: ,,Co tedy mám udělat s tím, kterému říkáte židovský král? "
   Oni začali křičet: "Ukřižuj ho!
   Pilát jim namítl: ,Ale co udělal špatného?`Oni však křičeli ještě víc: ;,Ukřižuj ho! "
   Pilát chtěl lidu vyhovět, proto jim propustil Barabáše. Ježíše dal zbičovat a vydal ho, aby byl ukřižován.

Upletli trnovou korunu a nasadili mu ji.

Vojáci ho odvedli dovnitř dvora, to je do vládní budovy, a svolali celou četu. Oblékli mu rudý plášť, upletli trnovou korunu a nasadili mu ji. Pak ho začali pozdravovat. “Buď zdráv, židovský králi! "Bili ho rákosovou holí po hlavě, plivali na něj, klekali na kolena a holdovali mu.
   Když se mu dost naposmívali, svlékli mu rudý plášť, oblékli mu zase jeho šaty a vyvedli ho, aby ho ukřižovali.

Přivedli ho na místo, kterému se říká Golgota.

Jistého Šimona z Kyrény, který právě přicházel z pole a šel kolem - otce Alexandrova a Rufova - přinutili, aby nesl jeho kříž. Přivedli ho na místo, kterému se říká Golgota, což znamená v překladu Lebka.

Byl počítán mezi zločince.

Dávali mu víno s přimíchanou myrhou, ale on ho nepřijal. Přibili ho na kříž a rozdělili si jeho šaty: losováním o nich rozhodli, co si kdo má vzít. Bylo devět hodin dopoledne, když ho ukřižovali. Jeho provinění hlásal nápis: "Židovský král". Zároveň s ním ukřižovali dva zlo-čince, jednoho po jeho pravici, druhého po levici. Tak se splnil výrok Písma: "Byl počítán mezi zločince."

Jiným pomohl, sám sobě pomocí nemůže.

Ti, kdo přecházeli okolo, potupně proti němu mluvili, potřásali hlavou a říkali: "Hleďme, chceš zbořit chrám a ve třech dnech ho zase vystavět! Zachraň sám sebe a sestup z kříže! " Stejně tak se mu mezi sebou posmívali i velekněží a učitelé Zákona a říkali:,,Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže. Mesiáš, izraelský král! Ať nyní sestoupí z kříže, abychom to viděli a uvěřili!" Tupili ho i ti, kdo byli spolu s ním ukřižováni.

Ježíš vydal mocný hlas a vydechl naposled.

Když bylo dvanáct hodin, nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne. Ve tři hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: "Eloi, Eloi, lema sabachthani?" to je v překladu: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?"
   Když to uslyšeli někteří z těch, kdo stáli kolem, řekli: “Hleďte, volá Eliáše!" Jeden z nich odběhl, namočil houbu do octa, nastrčil ji na rákosovou hůl a chtěl mu dát pít; říkal přitom: "Počkejte, chceme vidět, zdali ho Eliáš přijde sejmout!" Ježíš však vydal mocný hlas a vydechl naposled.

Chvíle tiché modlitby vkleče

Tu se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů. Když setník, který stál při tom naproti němu, uviděl, že tak vydechl naposled, prohlásil: "Tento člověk byl opravdu syn Boží!"
   Zpovzdálí také přihlížely (některé) ženy, mezi nimi Marie Magdalská, Marie, matka Jakuba Mladšího i Josefa, a Salome. Ty ho následovaly a sloužily mu už tehdy, když působil v Galileji - i mnoho jiných, které spolu s ním přišly do Jeruzaléma.

Josef přivalil před vchod do hrobky kámen.

Mezitím už nastal večer. Protože byl den příprav před sobotním svátkem, přišel vážený člen velerady Josef z Arimatie, který sám také očekával Boží království, a odvážně šel k Pilátovi a vyžádal si Ježíšovo tělo. Pilát se podivil, že by už zemřel. Dal si proto zavolat setníka a ptal se ho, zdali je už mrtvý. Když mu to setník potvrdil, daroval Josefovi mrtvé tělo. Ten koupil lněné plátno, sňal tělo, zavinul ho do plátna a uložil do hrobky, která byla vytesána ve skále, a před vchod do hrobky přivalil kámen. Marie Magdalská a Marie, matka Josefova, se dívaly, kam byl (Ježíš) položen.

________________________________________________________

Krátký komentář před čtením pašijí:

Bratři a sestry,

Právě jsme slyšeli dnešní druhé čtení z listu Filipanům, a za okamžik budeme číst evangelium o umučení Pána Ježíše podle Marka - vícero hlasy, ve formě podobné dramatu. Druhé čtení je zde jakoby ve formě prologu, předmluvy, která má toto pašijové drama nějak shrnout - a také nám pomoci, abychom je nesledovali jen jako nezúčastnění diváci.  Až budeme poslouchat příběh Ježíšova soudu, umučení a smrti, hlouběji si uvědomíme právě to, co chce svatý Pavel v listě Filipským říci: jak hluboké bylo Ježíšovo zřeknutí se sebe. Byl rovný Bohu, ale přijal přirozenost služebníka, stal se jedním z lidí a byl poslušný až k smrti kříže. A jak se to týká nás všech, pro které to Ježíš podstoupil; jak tento projev jeho bezmezné lásky k nám volá po tom, abychom na ni ze své strany odpovídali: při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.

 

5. neděle postní B 2024

1. ČTENÍ Jer 31, 31-34

Čtení z knihy proroka Jeremiáše.

   Hle, blíží se dni - praví Hospodin - kdy sjednám s Izraelovým a Judovým domem novou smlouvu:
   ne jako byla smlouva, kterou jsem sjednal s jejich otci, když jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl z egyptské země; smlouva, kterou zrušili, ačkoli já jsem byl jejich pánem - praví Hospodin. Taková bude smlouva, kterou sjednám s Izraelovým domem po těch dnech - praví Hospodin: Vložím svůj zákon do jejich nitra, napíšu jim ho do srdce, budu jim Bohem a oni budou mým lidem!
   Nebude již učit druh druha, bratr bratra: "Poznej Hospodina!" Neboť mě poznají všichni od nejmenšího do největšího - praví Hospodin. Jejich nepravosti jim odpustím a na jejich hřích už nevzpomenu.

Žl 51 (50), 3-4. 12-13. 14-15 Odp.: 12a
Odp.: Stvoř mi čisté srdce, Bože!

Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. Úplně ze mě smyj mou vinu a očist mě od mého hříchu.
Odp.
Stvoř mi čisté srdce, Bože! Obnov ve mně ducha vytrvalosti. Neodvrhuj mě od své tváře a neodnímej mi svého svatého ducha.
Odp.
Vrať mi radost ze své ochrany a posilni mou velkodušnost. Bezbožné budu učit tvým cestám a hříšníci se budou obracet k tobě.
Odp.

2. ČTENÍ Žid 5, 7-9

Čtení z listu Židům.

Bratři a sestry!
   Kristus v době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. Ačkoli to byl Syn, naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro ty, kteří ho poslouchají.

EVANGELIUM Jan 12, 20-33

Slova svatého evangelia podle Jana.

   Mezi těmi, kdo přišli do Jeruzaléma jako poutníci, aby se o svátcích zúčastnili bohoslužeb, byli i někteří pohané. Ti přišli k Filipovi, který byl z galilejské Betsaidy, a prosili ho: "Pane, rádi bychom viděli Ježíše." Filip šel a řekl to Ondřejovi; Ondřej a Filip pak šli a pověděli to Ježíšovi. Ježíš jim na to řekl:
   "Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou. Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel. Otče, oslav své jméno!"
   Tu se ozval hlas z nebe: "Oslavil jsem a ještě oslavím." Lidé, kteří tam stáli a uslyšeli to, říkali, že zahřmělo. Jiní říkali: "To k němu promluvil anděl." Ježíš jim na to řekl: "Ten hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen. A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny ( lidi ) k sobě."
   Těmi slovy chtěl naznačit, jakou smrtí zemře.

____________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Máme nenávidět svůj život, jak Ježíš na jednom místě v evangeliu říká? Určitě ne! Život každého z nás je krásný Boží dar a má se žít s radostí. A tak proč to Pán Ježíš říká? Přijdeme na to, když si pořádně přečteme tu větu znova: kdo svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Výrazem svět se v Novém zákoně často označuje způsob života někoho, kdo myslí jenom na sebe. Ježíš možná použil až moc silný výraz, ale chce nám říci tohle: Když žijeme svůj život jenom pro sebe, když nemáme rádi nikoho než sebe, tak ten život za nic nestojí, nemá vlastně žádnou cenu. Ale opravdový život je, když žijeme pro druhé, když žijeme vztahy lásky.

Milí bratři a sestry,

Na začátku dnešního evangelia se dozvídáme o tom, že do Jeruzaléma ke svátečním bohoslužbám přišli mezi ostatními poutníky i pohané - v originále Řekové. Byli to poutníci, kteří nebyli etničtí Židé, nepatřili k vyvolenému národu a zřejmě ani nedodržovali Mojžíšův zákon, ale uvěřili v Hospodina, Boha Izraele. S trochou nadsázky by se dali přirovnat k dnešním ‚hledačům‘ Boha; k lidem, kteří nejsou zcela identifikovaní s církví nebo s křesťanskou vírou, ale nějak věří, nějak hledají přesah a smysl života. Tito řečtí poutníci chtějí vidět Ježíše – asi už předtím věděli o jeho učení a o jeho mocných skutcích, které vykonal. A snad z toho všeho nějak tuší, že by jim Ježíš nějak mohl pomoci v jejich hledání, že by jeho prostřednictvím třeba ještě víc poznali Boha Izraele, v něhož uvěřili.

Když jim však Ježíš skrze Ondřeje a Filipa posílá odpověď, o svém Otci prakticky nemluví. Hovoří o svém nadcházejícím utrpení, o tom, že kdo chce být jeho učedníkem, má jej následovat i v tomto; že kdo chce být jeho učedníkem, musí být dokonce natolik vnitřně svobodný, aby dokázal nelpět na svém vlastním životě. A že právě na této úzké cestě můžeme poznat Hospodina.

Můžeme si dobře představit, že když to všechno řečtí poutníci slyšeli - ačkoli z evangelia již nevíme, zda jim to Ondřej s Filipem vyřídili - mohli se docela pohoršit, protože něco takového určitě nečekali. A jsme-li k sobě upřímní, můžeme zjistit, že se nad tím, co Ježíš řekl, můžeme snadno pohoršit i my - byť jsme křesťané, kříž máme často na očích, každý rok slyšíme na Květnou neděli a Velký pátek pašije a víme, že následování Krista má v sobě aspekt zřeknutí se sebe a utrpení. Provokující může být zejména ono sousloví nenávidět vlastní život - připadá nám to příliš radikální, příliš připomínající jakýsi temný a zarputilý fanatismus slepé a nepromýšlené víry, příliš podobné chorobnému sebeodmítání, které neguje hodnotu a důstojnost každého života.

Ježíš ovšem tuto svou řeč uvozuje slovy ‚Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven‘. Ono utrpení, které má podstoupit, není samoúčelné; dochází se jím ke slávě. Zdánlivé popření života vede nakonec k jeho naplnění. Podobenství o pšeničném zrnku je dost výmluvné. Zrno v zemi zemře i nezemře. Jeho větší část sice zaniká, ale to, co je v něm skryto – embryo, zárodek budoucí rostlinky – vyklíčí, vyroste, rozvine se a přinese úrodu, mnohem větší počet zrn nežli to jedno, které bylo na začátku. Život je na konci mnohem intenzivnější, než byl na začátku.

Abychom se tedy odvážili vydat na cestu následování Krista, je nejprve nutné zcela důvěřovat jeho slovu, že v sebedarování necháváme vzrůst a rozkvést život mnohem víc, než kdybychom si jej úzkostlivě chránili a opečovávali jen sami pro sebe.  A tuto pravdu naší víry lze i zakusit. Kdo někdy opravdu udělal nějaký nezištný skutek lásky, kdo alespoň trochu zapomněl na sebe kvůli dobru druhého, ten jistě zakusil, jak tímto jeho skutkem vyrostl a vykvetl život - nejen v druhých lidech, ale i v něm samotném.

 

 

 

4. neděle postní B 2024

1. ČTENÍ 2 Kron 36, 14-16. 19-23

Čtení z druhé knihy Kronik.

   Všechna knížata, kněží i lid se dopustili mnoha nevěrností. Napodobovali všechny hanebnosti pohanů a poskvrnili chrám, který si Hospodin posvětil v Jeruzalémě. Hospodin, Bůh jejich otců, posílal k nim bez ustání své posly, neboť měl soucit se svým lidem a se svým příbytkem. Ale oni se posmívali Božím poslům, pohrdali jeho slovy a tupili jeho proroky, až se vznítil Hospodinův hněv proti jeho lidu, že už nebylo léku. Nepřátelé spálili Boží chrám, zbořili hradby Jeruzaléma, všechny jeho paláce vydali napospas ohni a zničili všechny jeho cenné předměty. Nabuchodonosor vystěhoval do Babylóna všechny jeho obyvatele, kteří unikli meči. Sloužili jemu a jeho synům jako otroci až do zřízení perského království, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, dokud by země nedostala náhradu za nezachovávané soboty. Po všechny dny zpustošení odpočívala, až se naplnilo sedmdesát let.
   V prvním roce perského krále Kýra vzbudil Hospodin ducha Kýra, perského krále, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, a on dal prohlásit - i písemně - po celém svém království: Tak praví Kýros, perský král: Všechna království země mi dal Hospodin, Bůh nebes. On mi přikázal, abych mu vystavěl chrám v Jeruzalémě, který je v Judsku. Kdo je mezi vámi ze všeho jeho lidu? Ať je Hospodin, jeho Bůh, s ním: Ať jde do Jeruzaléma!

Žl 137 (136), 1-2. 3. 4-5. 6
Odp.: Vyslyš nás, Pane a, vysvoboď nás!

U babylónských řek, tam jsme sedali a plakali, když jsme vzpomínali na Sión. Na vrby toho kraje jsme zavěsili své citery.
Odp.
Neboť tam od nás žádali písně ti, kdo nás odvlekli, kdo nás sužovali, od nás žádali, abychom se radovali: "Zpívejte nám ze siónských písní!"
Odp.
Jak bychom mohli zpívat Hospodinovu píseň v cizí zemi? Kdybych měl na tebe zapomenout, Jeruzaléme, ať mi zchromne pravice!
Odp.
Ať se mi přilepí jazyk k patru, když na tebe nevzpomenu, když nedám přednost Jeruzalému před každou svou radosti.
Odp.




2. ČTENÍ Ef 2, 4-10

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

Bratři a sestry!
   Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem. Za to, že jste zachráněni, máte co děkovat Boží dobrotě. Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni. Tím chtěl v budoucím čase ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vůči nám, a to pro Krista Ježíše.
   Té záchrany docházíte z Boží dobroty skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to Boží dar! Dostáváte ho ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě.

EVANGELIUM Jan 3, 14-21

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš řekl Nikodémovi:
   "Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný.
   Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.
   Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu."

 ________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, když vydala slavná britská skupina Beatles před více jak padesáti lety své poslední album Abbey Road, tak do jedné písničky zakomponovali říkanku pro děti: One, two, three, four, five, six, seven; all good children go to heaven. Tedy jedna, dva, tři čtyři pět, šest, sedm; všechny hodné děti přijdou do nebe. Což o to, věříme, že všichni dobří a hodní lidé přijdou do nebe; jenomže s tou říkankou je problém (a Beatles si z ní proto taky trochu utahovali): dala by se totiž velice snadno pochopit špatně. Jako by se v ní říkalo: Milé děti, když budete hodné, tak přijdete za odměnu do nebe.  Ale svatý Pavel říká ve druhém čtení něco jiného: Za to, že jste zachráněni, máte co děkovat Boží dobrotě. Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám. Do nebe se nedostaneme za odměnu, že jsme hodní, ale proto, že nám tam otevřel cestu Pán Ježíš. A tak tedy není důležité, jestli jsme hodní? Ale ano; ale proto, že máme Pána Ježíše rádi a chceme žít tak, jak se mu to líbí.

 

Milí bratři a sestry,

Dnešní první čtení ze Druhé knihy Letopisů je jakási bilance babylónského zajetí lidu Izraele a jeho smysl z hlediska starozákonní teologie. Lid Izraele se stále dopouštěl nevěrností; podle známého starozákonního slovního spojení ‚konal, co je zlé v Hospodinových očích‘. Opakovaně nedodržoval Hospodinův příkaz, aby si členové vyvoleného národa nezadávali s příslušníky okolních národů a s jejich náboženstvími. Izraelité nechtěli poslouchat proroky, které jim Hospodin posílal, aby jim připomínali Smlouvu a varovali je. A tak jednu chvíli došla Hospodinu trpělivost a dopustil trest. Svaté město Jeruzalém dobyli a vyplenili nepřátelé a Boží lid musel prožít sedmdesát let v babylónském zajetí - než Hospodin usoudil, že trest již byl dostatečný, a prostřednictvím perského krále Kýra umožnil svému (nyní již dostatečně poučenému) lidu svobodu a návrat do vlastní země.

Tento starozákonní obraz je zcela v souladu s tím, jak na čistě lidské rovině vnímáme skutečnosti jako je spravedlnost, vina a trest. Když někdo soustavně koná nějaké zlo, nelze s ním mít neustále trpělivost a donekonečna něco takového tolerovat. Jednu chvíli musí přijít trest, protože to vyžaduje spravedlnost. Zároveň je zde výchovný rozměr; přiměřený trest má viníka přimět k sebereflexi - má si hluboce uvědomit, co vlastně spáchal, a na základě tohoto uvědomění se pak snažit o nápravu.

Na pozadí této výpovědi prvního čtení ovšem o to více vyniká absolutní novost evangelia, o níž mluví i svatý Pavel ve druhém čtení. Ježíš v rozhovoru s Nikodémem ukazuje úplně novou a nečekanou Boží tvář. Ukazuje obraz Boha, jenž vlastně nemůže být pouhým výtvorem lidské mysli, jakousi projekcí lidských vlastností do nebe, jak si to představoval třeba německý filozof Ludwig Feuerbach. Nemůže jím být, protože jeho jednání se radikálně liší od toho, jak to chodí mezi námi lidmi.

Ježíš ukazuje Boha jako milujícího svět a člověka natolik, že je to zcela mimo jakékoli naše představy. Ježíšův Otec netrestá, ale zachraňuje; jeho láska a milosrdenství nekonečně přesahují všechno, co pod těmito pojmy obvykle chápeme. V našem lidském světě má láska a milosrdenství vždy hranice. Vždy milujeme více či méně podmínečně, vždy je v naší lásce tak či onak přimísena trocha egoismu, naše lidské milosrdenství vždycky někde končí. I někdo, o kom se říká, že má s někým nebo s něčím ‚nekonečnou trpělivost‘, ji ve skutečnosti nemá. Vždycky nám do poháru jednu chvíli spadne poslední kapka a on přeteče; vždy se dříve či později dostaneme do fáze, kdy si řekneme Dost, stačilo, už to takhle dál nejde!

Náš nebeský Otec, jehož tvář nám Ježíš ukazuje, není naštěstí jako my. I to je poselství dnešní Radostné neděle. Na začátku každého našeho nového obrácení a snahy o polepšení života má stát právě tohle - radost a úžas z nekonečné Boží dobroty, lásky a milosrdenství. Nikoli obava z nějakého trestu Pána Boha, který už s námi ztratil trpělivost, a už vůbec ne očekávání nějaké odměny za snahu. A v síle této radosti a tohoto úžasu také získáváme poznání, že to, co jediné může posouvat hranice naší vlastní lásky, trpělivosti a milosrdenství je jen a jen Jeho milost.  

 

3. neděle postní B 2024

1. ČTENÍ Ex 20, 1-17 

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.

    Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy mimo mě.
   Neuděláš si modlu, totiž žádnou podobu toho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.
   Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý. Stihám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují a zachovávají mé příkazy.
   Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. Pamatuj na den sobotní, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha.
    Nebudeš dělat žádnou práci, ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj dobytek, ani přistěhovalec, kterého jsi přijal k sobě. V šesti dnech totiž učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin dni sobotnímu požehnal a oddělil ho jako svatý.
   Cti svého otce i svou matku, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
   Nezabiješ. Nezcizoložíš. Nepokradeš. Nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu.
   Nebudeš dychtit po domu svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu."

Žl 19 (18), 8. 9. 10. 11 Odp.: Jan 6, 68b
Odp.: Pane, ty máš slova věčného života.

Hospodinův zákon je dokonalý, občerstvuje duši, Hospodinův příkaz je spolehlivý, nezkušenému dává moudrost.
Odp.
Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost srdci, Hospodinův rozkaz je jasný, osvětluje oči.
Odp.
Bázeň před Hospodinem je upřímná, trvá navěky, Hospodinovy výroky jsou pravdivé, všechny jsou spravedlivé.
Odp.
Dražší jsou nad zlato, nad hojnost ryzího zlata, sladší jsou nad med, nad šťávu z plástů.
Odp.




2. ČTENÍ 1 Kor 1, 22-25

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
   Židé si přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť "pošetilá" Boží věc je moudřejší než lidé a "slabá" Boží věc je silnější než lidé.

EVANGELIUM Jan 2, 13-25

Slova svatého evangelia podle Jana.

   Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí. Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: "Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!" Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: 'Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.'
   Židé mu však namítli: "Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?"
   Ježíš jim odpověděl: "Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím."
   Tu židé řekli: "Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?"
   On však to řekl o chrámu svého těla. Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl. Když byl v Jeruzalémě o velikonočních svátcích, mnoho jich uvěřilo v jeho jméno, když viděli znamení, která konal. Ježíš se jim však sám nesvěřoval, protože znal všechny a nepotřeboval, aby mu někdo něco o lidech vykládal. Sám totiž věděl, co je v člověku.

 _____________________________________________________________

 Slůvko pro děti

Milé děti, bylo by asi moc divné, kdyby si nám někdo tady přímo v kostele otevřel Zverimex nebo směnárnu valut. Jenže pro jeruzalémský chrám a jeho bohoslužebný provoz byly tyhle věci třeba. Určitě si vzpomínáte z Hromnic, že když malého Ježíše přinesli Josef s Marií do chrámu, aby ho představili Pánu, obětovali přitom pár hrdliček.

Kdo si nemohl k oběti přivést tele nebo beránka ze svého stáda, musel si ho na místě koupit. A chudí lidé, kteří si oběť telete nebo beránka vůbec nemohli dovolit, si prostě za pár penízků koupili hrdličky nebo holoubata. Za oběť Bohu se považovaly i peníze vhozené do chrámové pokladny. Tam se ovšem nemohly dávat všechny peníze, které byly tenkrát v oběhu, stejně jako třeba v sousedním Rakousku nemůžete v hotovosti zaplatit našimi korunami, ale eury; a musíte si ty koruny za eura napřed vyměnit. Proč to tedy Ježíš dělá?

Asi proto, že chce naznačit, že brzo už nebude třeba obětovat zvířata ani peníze. Když dnes přicházíme do kostela na mši svatou, Pán Ježíš při ní obětuje sama sebe pro nás – obětuje chléb a víno jako své tělo a krev.

 

Milí bratři a sestry,

V průběhu své veřejné činnosti Ježíš káže, učí a koná mocné skutky, aby lid Izraele uvěřil, že jeho učení o Bohu a člověku je pravdivé, že Boží království se opravdu přiblížilo, že on sám je proroky slíbený Mesiáš. Jenže některým – farizeům a učitelům Zákona – tato znamení jaksi nestačí, nebo si je pro sebe dokáží odvysvětlit (vyhání zlé duchy s pomocí Belzebuba, vládce zlých duchů, Mt 12). Chtějí stále další, možná ještě více jednoznačná. A Ježíš jim na to vlastně nemá co říci; nemůže nic než poukázat na ono poslední, na ono největší znamení. Vraťme se třeba ke dvanácté kapitole Matoušova evangelia: Tehdy mu na to řekli někteří z učitelů Zákona a farizeů: „Mistře, chceme od tebe vidět znamení.“ Ježíš jim odpověděl: „Pokolení zlé a nevěrné hledá znamení, ale jiné znamení mu dáno nebude než znamení proroka Jonáše. Jako byl Jonáš v břiše velké ryby tři dni a tři noci, tak bude Syn člověka v nitru země tři dni a tři noci (Mt 12,38 -40).

 V dnešním evangeliu je situace úplně stejná: Židé chtějí vědět, jakou autoritu může mít Ježíš vůči chrámu, když ničí stánky směnárníkům a prodavačům holubů, což oboje přece patří k chrámovému provozu a umožňuje lidem obětovat a přispívat do chrámové pokladnice? A Ježíš znovu hovoří o svém posledním a největším znamení, jen místo odkazu k Jonášovi používá obraz zboření a opětovné výstavby jeruzalémského chrámu. Ale tři dny jsou zde znovu, a nelze pochybovat o tom, co Pán má asi na mysli. Odkazuje k nadcházejícím Velikonocům, ke své smrti a zmrtvýchvstání. To je Ježíšovo znamení s konečnou platností, žádné jiné již nebude dáno.

 Po Ježíšově Nanebevstoupení a po seslání Ducha učedníci začínají statečně hlásat Slovo a konat mocné činy, stejně jako předtím sám Ježíš. A v dnešním druhém čtení z prvního listu Korinťanům hovoří svatý Pavel znovu o onom největším a posledním Ježíšově znamení, jak jej nyní hlásá prvotní církev: Židé si přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židé stále požadují znamení z nebe, ale jiné znamení jim dáno nebude, než Ježíš ukřižovaný, pohřbený a vzkříšený.

 A cítíme, milí bratři a sestry, že toto slovo má stálou platnost. Tu a tam bychom moc chtěli k posílení naší víry zázraky, zvláště ve chvílích, kdy je nějak oslabena, kdy se chvěje, kdy nás přepadá skepse. Moc a moc bychom někdy rádi, abychom třeba potkali anděla z nebe a ten by nám řekl, co po nás v nějaké zapeklité životní situaci Pán Bůh chce – zcela konkrétně, přesně a hmatatelně, jako když máme v ruce týdenní plán práce nebo projekt nějaké stavby.  Možná proto jsou tak populární návraty k událostem, kdy k takovému zázraku skutečně došlo. Bernadettina vidění a zázračný pramen vytrysklý v Lurdech v devatenáctém století vyvolaly světový ohlas a dnes jsou napodobeniny lurdské jeskyně v mnoha a mnoha kostelích a klášterních zahradách – a možná je tomu tak hlavně proto, že to byla doba, kdy se církev v západní Evropě a severní Americe těžce vyrovnávala se vznikem moderní společnosti, založené na přírodovědném poznání a technickém pokroku, a kdy se mnohé staletí platné pravdy zdály být otřesené v základech.

 Jenže – nakonec – žádné jiné znamení nám není a nebude dáno než znamení Jonášovo, znamení zbořeného a znovupostaveného chrámu Kristova těla. Jako by nám svatý Pavel říkal Take it or leave it – přijmi nebo nech být. Pavel poté pokračuje s tím, že toto znamení kříže může urazit, nebo může být pokládáno za hloupost, za naivitu prosťáčků, kteří ještě nepochopili, jak svět funguje; a lze tu dodat mnoho jiných reakcí: může být považováno za krutý symbol negace sebe sama, za exaltaci utrpení, které ve skutečnosti nemá žádnou cenu a musíme se jej co nejrychleji zbavit. Nebo může pohoršit toho, kdo si představuje Boha mocného, silného a vždy připraveného srovnat hříšný svět do latě. Pavel však říká, že jsou i tací, kteří toto zvláštní znamení přijali jako pravé: ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost.