28. neděle v mezidobí C 2025

 

1. ČTENÍ 2 Král 5,14-17

Čtení z druhé knihy Královské.

   Náman sestoupil k Jordánu a ponořil se do něho sedmkrát podle nařízení Božího muže Elizea a jeho tělo se obnovilo jako tělo malého dítěte a byl čistý.
   Náman se vrátil k Božímu muži s celým svým doprovodem, stanul před ním a řekl: "Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli. Nyní vezmi, prosím, dar od svého služebníka."
   Elizeus odpověděl: "Jako že je živ Hospodin, jemuž sloužím: Nic nevezmu!"
    Ačkoli na něj naléhal, aby vzal, odepřel. Náman pak řekl: "Když tedy opravdu nechceš, dovol mi vzít tolik prstě, kolik unese spřežení mezků, neboť tvůj služebník nebude už obětovat celopaly a žertvy jiným bohům, jen Hospodinu."



ŽI 98 (97),1.2-3ab.3cd-4 Odp.: srv. 2b
Odp.: Hospodin zjevil svou spásu před zraky pohanů.

Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci. Vítězství je dílem jeho pravice, jeho svatého ramene.
Odp.
Hospodin uvedl ve známost svou spásu, před zraky pohanů zjevil svou spravedlnost. Rozpomenul se na svou dobrotu a věrnost Izraelovu domu.
Odp.
Všechny končiny země uzřely spásu našeho Boha. Jásejte Hospodinu, všechny země, radujte se, plesejte a hrejte!
Odp.



2. ČTENÍ 2 Tim 2,8-13

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

Milovaný!
   Mysli na Ježíše Krista, Davidova potomka; který byl vzkříšen z mrtvých. To je moje evangelium. Právě kvůli němu trpím, dokonce jako zločinec v poutech. Ale Boží slovo spoutáno není. Proto kvůli vyvoleným snáším všecko, aby také oni došli spásy a věčné slávy skrze Krista Ježíše.
   Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít. Když vytrváme, budeme s ním i kralovat. Když ho zapřeme, zapře také on nás. Ale i když my jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe.



EVANGELIUM Lk 17,11-19

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš mezi Samařskem a Galilejí.
   Když přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali: "Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!" Když je uviděl, řekl jim: "jděte a ukažte se kněžím." A jak odcházeli, byli očištěni.
   Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl mu k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán.
   Ježíš na to řekl: “Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?"
   A jemu řekl: "Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila."

____________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, dnes tu zase máme scénku z biblických postaviček. Proč myslíte, že se ten Samaritán vrátil a Ježíšovi poděkoval, zatímco ti ostatní ne? Já myslím, že těm devíti se stalo to, co se stává třeba vám, když dostanete od maminky dobrý oběd a nepoděkujete za něj – protože máte dojem, že je to přece normální věc. Tomu Samaritánovi ale došlo, že jeho uzdravení vůbec žádná normální věc není, že je to zvláštní projev Boží lásky a péče. A když mu to došlo, nemohl za to nepoděkovat.

Milí bratři a sestry,

Z kontextu dnešního evangelia vyplývá, že oněch devět malomocných, kteří se nevrátili, byli zbožní Židé – na rozdíl od onoho jednoho, Samaritána, který byl v očích pravověrných Izraelitů vlastně ‚špatně věřící‘. Těchto devět šlo prostě udělat to, co jim řekl Ježíš – a co bylo také napsáno v Mojžíšově zákoně: když se někdo uzdraví z malomocenství (což byla řada kožních chorob, často nijak fatálních), musí se ukázat knězi, aby se potom mohl z izolace vrátit do své rodiny a komunity. Oněch devět tedy šlo udělat – možná zcela automaticky – určitý náboženský úkon, předepsaný Zákonem. A v tom nám poměrně nepříjemným způsobem nastavují zrcadlo.

Když jsem nad dnešním úryvkem přemýšlel, vybavil jsem si sama sebe v době těsně po své konverzi, ve druhé polovině devadesátých let. Svůj objev ohromné Ježíšovy lásky a svou z něj plynoucí víru jsem tenkrát tak prožíval, až mi moji blízcí říkali, ať to nepřeháním. Samozřejmě, byl jsem tenkrát mladý, nevyzrálý, neotřískaný životem a v mnohém velmi naivní. Ale přesto – když si tohle období srovnám se způsobem, jakým víru prožívám teď, ve středním věku a po patnácti letech kněžství, je mi docela stydno. Mnohé se mezitím stalo zvykem a rutinou.

Samaritán se jako jediný z deseti vrátil a vzdal Bohu chválu – a bylo tomu tak zřejmě proto, že jako jediný z oněch deseti nad tím náhlým zázrakem užasl. Ostatní si jen šli vykonat svou náboženskou povinnost – uzdravili se, a tak se odebrali ke knězi nechat se prohlédnout, jak praví Zákon.

Samaritán z dnešního evangelia je svým způsobem ilustrací oněch Ježíšových slov Nebudete-li jako děti, do Božího království nevejdete. Evangelium nás takto zve, abychom vystoupili ze své náboženské rutiny a objevili v sobě své vnitřní dítě, nezatížené životními zkušenostmi a zklamáními. Abychom znovu užasli nad zázrakem našeho bytí, a také nad zázrakem Boží bezpodmínečné lásky a milosti, kterou jsme již mnohokrát v životě zakusili. Tak v sobě můžeme oživit plamen naší víry, možná skomírající pod vrstvou popela zvykovosti.

Zítra oslavíme při obou mších svatých v kapli v Kohoutovicích 117.výročí jejího posvěcení. 

V Žebětíně bude formulář z 27. neděle v mezidobí, kázání z ročního cyklu C zde

 

Slavnost 117. výročí posvěcení kaple Svaté rodiny 2025

 

1. čtení: Ez 47, 1-2.8-9.12

Čtení z knihy proroka Ezechiele. 

Potom mě (anděl) zavedl zpět ke vchodu do chrámu, a hle – pod chrámovým prahem prýštila voda směrem na východ – na východ totiž bylo chrámové průčelí – voda stékala pravou chrámovou stranou na jih od oltáře. Pak mě vyvedl severní branou a venku mě vedl až k vnější bráně směřující na východ, a hle – voda vytékala z jižní strany. Řekl mi: „Tato voda, která vytéká do východní krajiny, stéká do pouště a končí v moři ve slaných vodách a jeho voda je tím uzdravena. Kamkoli se řeka dostane, oživnou všichni živočichové, kteří se v ní hemží; velmi mnoho ryb bude tam, kam se dostane tato voda, a vše se uzdraví. Nad řekou pak, na jejím břehu z obou stran vzroste všeliké ovocné stromoví; neopadne jeho listí, nepřestane jeho ovoce; každý měsíc ponese čerstvé plody, neboť jeho voda bude vytékat ze svatyně: jeho ovoce bude pokrmem, lékem jeho listí.

 

Žalm 46:

Bůh je naše útočiště a síla, osvědčil se jako nejlepší pomocník v nouzi.

Proto se nebojíme, i kdyby se kácela země, i kdyby se hory řítily do hlubin moře.

Ať se bouří moře, pění jeho vody, ať se třesou hory, když se moře vzdouvá, s námi je Hospodin zástupů, Bůh Jakubův je naší tvrzí.

Proudy bystřin jsou k radosti Božímu městu, přesvatému stánku Nejvyššího,

Bůh je v jeho středu, nepohne se, od časného jitra ho Bůh bude chránit.

Národy se bouřily, říše se bortily; tu zahřměl svým hlasem, země se rozplynula.

S námi je Hospodin zástupů, Bůh Jakubův je naší tvrzí.

Pojďte, pozorujte Boží skutky, které učinil k úžasu země.

 Zamezuje války až po samé hranice světa, láme luky, přeráží oštěpy, a štíty pálí ohněm.

 Přestaňte a uznejte, že já jsem Bůh, převyšuji národy, převyšuji svět.

 S námi je Hospodin zástupů, Bůh Jakubův je naší tvrzí.

 

2. čtení: Ef 2,19-22

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efezanům.

Bratři a sestry! Už nejste cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané ostatních křesťanů a členové Boží rodiny. Jste jako budova: jejími základy jsou apoštolové a kazatelé mluvící pod vlivem vnuknutí a Kristus Ježíš je nárožní kvádr. V něm je celá stavba spojena a vyrůstá ve svatý chrám v Pánu. V něm i vy jste budováni působením Ducha v Boží příbytek.

 

 Evangelium: Jn 4,19 -24

Slova svatého evangelia podle Jana.

Samařská žena řekla Ježíšovi: „Pane, vidím, že jsi prorok! Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: (Jen) v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat.'“ Ježíš jí odpověděl: „Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze Židů. Ale nastává hodina ‒ ano, už je tady ‒ kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě.“

__________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, dnes slavíme v naší kapli výročí jejího posvěcení, a tak se vás ptám: Proč sem vlastně v neděli chodíme?  

Kdybychom sem chodili jenom proto, že se to musí, bylo by to málo a strašně by nás to nebavilo… A asi sem nechodíme jenom proto, že se nám tady líbí, nebo že hezky zpívají na kůru – kvůli tomu byste taky asi v neděli ráno nevstali. Chodíme sem hlavně proto, že se setkáváme s Pánem Ježíšem a on nám dává milost, abychom rostli ve víře a lásce.

 

Milí bratři a sestry,

V prvním čtení z knihy proroka Ezechiele jsme slyšeli o prameni, tryskajícím z jeruzalémského chrámu. Je to symbolické propojení dvou skutečností: uzdravující a životodárné moci vody (ve starém Izraeli bylo toto vědomí mnohem silnější než v našem klimatu a kultuře; nemáme u nás poušť a nemusíme pro vodu chodit daleko do studny) a na druhé straně  chrámu, jako místa přebývání Hospodinovy slávy. Všechen život pochází od Hospodina; a protože Bůh Izraele přebývá na zemi na jednom konkrétním místě - ve velesvatyni jeruzalémského chrámu - je toto místo výsostné Boží přítomnosti - šekíná -  pramenem života. Hospodinovo požehnání se šíří z určitého přesně daného geografického bodu - v textu je tato představa ještě zesílena jmenováním světových stran. Tento bod je jakýsi koncentrát přítomnosti Boha Izraele mezi svým lidem.

Toto téma nacházíme i v evangeliu, při rozhovoru Ježíše se samařskou ženou u Jákobovy studny. Samařané byli pravověrnými Židy považování za odpadlíky zejména proto, že za ono místo výsostné Boží přítomnosti nepovažovali jeruzalémský chrám, ale chrám na hoře Gerizím u Sichemu, dnešního Nábulusu. Proto se také žena zpočátku diví, že s ní Žid vůbec chce mluvit; a pak - protože v něm poznává proroka, tedy autoritu - se s ním pouští do rozhovoru právě na toto téma:  Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: (Jen) v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat.'“ A Ježíš jí odpovídá: „Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Nastává hodina ‒ ano, už je tady ‒ kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě.

Nastává čas, kdy šekíná, Boží přítomnost, nebude již vázána na jedno konkrétní místo. Místem Boží přítomnosti se stává celý svět a zejména lidská osoba, protože Bůh se do tohoto světa vtělil v osobě Krista. Chrámem se stává osoba Krista. V člověku, ne už na nějakém místě, přebývá Bůh. Text listu apoštola Pavla Efezanům už je jen rozvedením této úvahy. Křesťané jsou skrze své spojení s Kristem naplněni přítomností Ducha svatého, stávají se z nich chrámy, nebo spíše stavební kameny nového chrámu, těla církve, společenství všech křesťanů s Kristem jako hlavou.

Plyne z toho jedna zásadní skutečnost. Týká se toho, co zpravidla nazýváme ‚posvátností´ míst, důležitých pro naše křesťanství - jako jsou například Jeruzalém, Řím nebo Lurdy. O takovém místě můžeme také říci, že je ‚promodlené‘, že se tam Bůh projevuje ‚zvláštním způsobem‘. Jistě tomu tak je, ale měli bychom být opatrní, abychom tuto posvátnost místa nechápali starozákonně, jako by se Bůh vyskytoval či projevoval na určitém místě a nikoli jinde. Posvátnost těchto míst pochází z posvátnosti Boží přítomnosti v osobě Krista přítomného v Eucharistii, v Písmu svatém a v každém člověku, který na toto místo přichází. Eucharistie slavená slavena v bazilice svatého Petra ve Vatikánu je úplně tatáž, jako Eucharistie slavená v této naší celkem malé kapli nebo třeba i na stole v panelákovém bytě. A křesťanská posvátná místa, jako třeba Lurdy nebo Fatima, mají opět svůj počátek v posvátném příběhu živých osob - svaté Bernadetty Soubirousové nebo sourozenců Martových a Lucie dos Santos. Křesťanská posvátnost místa má vždy základ v posvátnosti osoby - Krista a těch, kteří jsou v Kristu.

Hezkou ilustrací přednosti osoby před místem jsou například první křesťanské kostely v Římě - baziliky, které byly původně zastřešeným tržištěm kombinovaným s místem, kde se konaly veřejné soudy.  Byly vybrány proto, že mohly pojmout shromáždění lidí – což u starých pohanských chrámů, zasvěcených třeba Jupiterovi či Venuši možné nebylo; ty měly jen malý vnitřní prostor se sochou božstva uvnitř. Nyní už nehraje roli socha božstva, ale živí lidé, kteří se uvnitř chrámu scházejí, a Kristus, který je tam přítomen.

Tato naše kaple, která dnes slaví výročí svého posvěcení, není vůbec monumentální, a ani se zde zřejmě za oněch 117 let její existence neodehrál žádný mimořádný zázrak či zjevení. Ale kolem ní žije naše společenství, my, kteří zde tvoříme živý chrám v Kristu a klaníme se Otci v Duchu a v pravdě. Kéž tedy dokážeme přinášet našim blízkým a lidem v našem okolí  onu živou vodu, kterou na tomhle skromném místě čerpáme. 

 

 

 Slavnost svatého Václava, mučedníka, hlavního patrona českého národa 2025

Milí bratři a sestry, 

dnes udělám po dlouhé době výjimku a nebudu mít promluvu na texty Písma svatého, které dnes zazněly. 

Dnes je den české státnosti. Připomínáme si knížete Václava, spravedlivého panovníka, který se snažil vládnout v souladu s evangeliem, a tuto svou snahu nakonec zpečetil vlastní krví. Zároveň nás čekají za týden volby do Poslanecké sněmovny. Je mi trochu trapné se otevřeně dotýkat politických témat v rámci bohoslužby slova,  která by měla být výkladem slyšeného slova Písma a její aplikací do našeho života. Jenže vnímám, že situace je vážná a že je třeba se vyjádřit i na tomto místě a při této příležitosti. Omlouvám se vám všem, kteří - možná z dobrých důvodů - považujete tento způsob promluvy v rámci mše svaté za nevhodný. 

Nejprve se vrátím k výzvě našich biskupů k volbám, na kterou jsem minulou neděli zapomněl: https://www.cirkev.cz/prohlaseni-cbk-k-volbam-do-poslanecke-snemovny-2025_57678

A pak bych ještě chtěl citovat vyjádření pana arcibiskupa Jana Graubnera, s nímž se plně ztotožňuji ( v kontextu zde: https://zpravy.aktualne.cz/domaci/podpora-zla-je-hrich-arcibiskup-exkluzivne-pro-aktualnecz-va/r~9e823f6499f511f0b553ac1f6b220ee8/?fbclid=IwY2xjawNFEXdleHRuA2FlbQIxMABicmlkETBoZnBvTkdJaTFINjZrQTRaAR6FSLgG-JefOn4B8DAa9zM8Oi4-CMI9_9ENdCQJKpcHde8nKaYdh7BT7NJnhg_aem_8HEiqLtMT2DpcygX_vVjDA )

 Jsem člověk věřící a přemýšlel jsem nad svou odpovědností za věci veřejné, o účasti ve volbách a zodpovědném rozhodování. Nejvíc mě k tomu motivovalo, když jsem se dozvěděl, že někteří křesťané jsou schopní dát hlas Stačilo! (tedy komunistům). Ti totiž už ve volebním programu slibují výrazné kroky proti věřícím, ale i ostatním lidem. Vědomá podpora zla je přece hřích. A za hřích považuji i hloupost zaviněnou nezájmem!

Mohu nejít k volbám? Zde je moje odpověď naprosto jednoznačná: musím jít, protože to není jenom moje právo, ale i výraz odpovědnosti za sebe, rodinu, přátele i za stát. I kdybych měl zrušit dovolenou nebo výlet, i kdybych měl horečku, tak k volbám jdu. Tečka.

Mohu volit kohokoliv? Mám na to sice právo, ale svůj postoj a odpovědné rozhodnutí si musím poctivě odpracovat. Nezajímá mě jen to, co kdo napíše do programu, ale zda jsou jeho sliby reálné, protože papír snese všechno. Důležité je pro mě, kdo stranu nebo hnutí reprezentuje. Pokud dám totiž hlas lidem morálně zkaženým, kteří šíří nenávist a zlo, mám osobní odpovědnost za následky takové volby. Sám mám díl odpovědnosti za zlo, které způsobí.

Mám právo být lhostejný a mlčet ke zlu? Jako křesťan nikoliv. Kdo vidí zlo, nepravost, křivdu, vědomé šíření zlých ideologií a mlčí - neudělá nic -, nese spoluvinu za důsledky. Podle čeho se tedy má člověk rozhodnout, aby byl zodpovědný?

Nemohu dát hlas stranám, které šíří nenávist vůči jakýmkoliv skupinám lidí (Ukrajinci, Židé, lidé s odlišnou orientací…). Takto začala druhá světová válka. Nedám hlas lidem a stranám, které ohrožují náš demokratický systém a jeho instituce, útočí na nezávislá média a nezávislost soudů, chtějí nás vyvést z EU a NATO.

Nepodpořím ty, kteří dělají politiku na efekt pro "teď a tady" a nemyslí na budoucnost pro všechny lidi. Pokud je někdo usvědčený podvodník a lhář, bude se stejně chovat i v politice. Pokud člověk, který se uchází o můj hlas, nedodržuje a nectí pravidla a zákony, nemůže dostat můj hlas, protože je nebude ctít ani v politice.

Jestli už na první pohled někdo slibuje, co nemůže splnit, není zodpovědný a můj hlas nedostane. Populistům nedám hlas nikdy. Zodpovědní lidé nedělají dluhy, a pokud, tak ne na zbytečnosti. Nikdy nedostane můj hlas, kdo stojí na straně agresora proti napadené zemi. Jmenovitě mám na mysli Ukrajinu napadenou Ruskem. Je to stejné, jako když někdo nepomůže oběti třeba na ulici.

Jsem zastáncem svobody slova, ale ani ta není absolutní a nemohu svobodně a beztrestně druhé dehonestovat a ničit jejich životy šířením pomluv a lží. A nakonec jako křesťan nikdy nemohu dát hlas někomu, kdo hodlá útočit na moji víru a způsob, jakým ji chci praktikovat.

Nehledám dokonalé lidi a dokonalou vládu. Ta neexistuje! Budu volit lidi, kteří se chovají zodpovědně v osobním životě i v politice. Nehodlám si hrát na "politickou korektnost", píši vlastní názory. Proto nemohu dát svůj hlas uskupení Stačilo!.

Zdroj: Jan Graubner

 

 25. neděle v mezidobí C 2025

1. ČTENÍ Am 8,4-7

Čtení z knihy proroka Amosa.

    Slyšte to vy, kteří šlapete po nuzném, utlačujete chudáky země! Říkáte: "Kdypak už bude po slavnosti novoluní, abychom mohli prodávat obilí, kdypak již bude po sobotě, abychom mohli otevřít sýpky, zmenšovat míru, zvyšovat cenu, užívat podvodných vah, chudáka kupovat za peníze, nuzáka za pár opánků? I nejhorší obilí prodáme."
    Při chloubě Jakubově Hospodin přísahal: "Navěky nezapomenu na žádný jejich skutek!"



Žl 113 (112),1-2.4-6.7-8
Odp.: Chvalte Hospodina, který povyšuje chudého.
nebo: Aleluja.

Chvalte, Hospodinovi služebníci; chvalte jméno Hospodinovo! Bud velebeno Hospodinovo jméno nyní i navěky!
Odp.
Povznesen je Hospodin nade všechny národy, nad nebesa jeho sláva. Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, který trůní na výsosti a shlíží dolů na nebe i na zem?
Odp.
Slabého zdvihá z prachu, ze smetiště povyšuj e chudého, aby ho posadil vedle knížat, vedle knížat svého lidu.
Odp.



2. ČTENÍ 1 Tim 2,1-8

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

   První věc, ke které vybízím, je tato: ať se konají modlitby prosebné, přímluvné i děkovné za všecky lidi, za krále a všechny, kdo mají moc, abychom mohli vést život pokojný a klidný, v opravdové zbožnosti a počestnosti. Tak je to dobré a milé Bohu, našemu spasiteli. On chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy.
    Je totiž jenom jediný Bůh a jenom jediný prostředník mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš, který vydal sám sebe jako výkupné za všechny. To bylo zjeveno ve svůj čas; a já jsem byl ustanoven za hlasatele toho a za apoštola - to mluvím pravdu a nelžu - za učitele víry a pravdy mezi pohany.
   Přeji si tedy toto: všude se mají muži modlit tak, že budou zvedat čisté ruce bez hněvu a sváru.



EVANGELIUM Lk 16,1-13

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Ježíš řekl svým učedníkům:
   "Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že prý zpronevěřuje jeho majetek. Zavolal ho a řekl mu: 'Co to o tobě slyším? Slož účty ze svého správcovství! Správcem už dál být nemůžeš.'
   Správce si řekl: 'Co si počnu, když mě můj pán zbavuje správcovství? Kopat neumím, žebrat se stydím. Už vím, co udělám, aby mě lidé přijali k sobě do domu, až budu zbaven správcovství.'
   Zavolal si dlužníky svého pána, každého zvlášť, a zeptal se prvního: 'Kolik jsi mému pánovi dlužen?' Odpověděl: 'Sto věder oleje.' Řekl mu: 'Tady máš svůj úpis, honem si sedni a napiš padesát.' Pak se zeptal druhého: 'Kolik ty jsi dlužen?' Odpověděl: 'Sto korců pšenice.' Řekl mu: 'Tady máš svůj úpis a napiš osmdesát.' Pán pochválil nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Děti tohoto světa jsou totiž k sobě navzájem prozíravější než děti světla.
   A já vám říkám: Získávejte si přátele z nespravedlivého mamonu, abyste - až ho nebude - byli přijati do příbytků věčných.
   Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci, a kdo je v maličkosti nepoctivý, je nepoctivý i ve velké věci. Jestliže jste tedy nebyli věrní v nespravedlivém mamonu, kdo vám svěří pravé bohatství? Jestliže jste nebyli věrní v cizím, kdo vám dá, co je vaše?
    Žádný služebník nemůže sloužit dvěma pánům. Bud jednoho bude zanedbávat a druhého milovat, nebo se bude prvního držet a druhým pohrdne.
   Nemůžete sloužit Bohu i mamonu."

____________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, našel jsem v dnešních čteních jedno souvětí, které mi připadá pro tuhle chvíli docela důležité. Je to ve druhém čtení, z listu svatého Pavla svému učedníkovi Timotejovi:   První věc, ke které vybízím, je tato: ať se konají modlitby prosebné, přímluvné i děkovné za všecky lidi, za krále a všechny, kdo mají moc, abychom mohli vést život pokojný a klidný, v opravdové zbožnosti a počestnosti.

Jak asi ty větší z vás ví, brzo si my dospělí budeme ve volbách vybírat, kam bude směřovat naše země. Možná byste si, děti, řekly, že se vás to vůbec netýká- že to jsou věci pro nás dospělé, podobně jako třeba řízení auta nebo pití kávy. A že stejně volit ještě nemůžete. Jenže maminka a tatínek vám můžou vysvětlit, že to, jak budeme my dospělí teď volit, bude hodně důležité pro to, jak budete vy žít v budoucnosti. A i když vy volit ještě nepůjdete, můžete se aspoň modlit za nás dospělé, abychom si to nepokazili – a abychom to nepokazili vám.

 

Milí bratři a sestry,

Přiznám se vám, že s podobenstvím o nepoctivém správci - respektive s jeho pochopením - jsem měl dlouhou dobu problém. Jeho poselství se neshoduje s žádným jiným Ježíšovým podobenstvím – ať již s takovým, které má v obrazech ukázat dobrotu a velkorysost Otcovu, nebo s jakýmkoli podobenstvím o Božím království; případně s takovým, které vyzývá k pokání a obrácení. Nevíme si příliš rady s tím, proč pán místo pochvaly svého bývalého správce nepotrestal, a proč se prozíravým jednáním nazývá podvodné umazání dluhu (pokud ovšem, jak říkají někteří biblisté, správce neumazal lichvářský úrok, čímž by vlastně dlužníkům zjednal na vlastní pěst spravedlnost).

Klíčem k pochopení je tu tedy nejspíš přesně to, jak toto podobenství vykládá sám Pán ve druhé části dnešního úryvku.  A já vám říkám: Získávejte si přátele z nespravedlivého mamonu, abyste - až ho nebude - byli přijati do příbytků věčných.

Je to výzva k tomu, co bylo nakonec smyslem jednání nepoctivého správce. To, jak jednal s komoditami svého pána – ať již nad tím můžeme jakkoli vrtět hlavou a považovat to za nemorální skutek – mělo jediný účel. Byla to výslednice jeho úvah o tom, co udělá, aby ho lidé přijali k sobě do domu. Tento výraz neznamená jen to, aby měl bývalý správce střechu nad hlavou, až  ho z domu jeho pána vyženou. Přijmout někoho do domu znamená přátelství a společenství, znamená navázání vztahu. Otevřít někomu svou domácnost znamenalo v jistém smyslu pustit si ho k tělu, sdělit mu o sobě něco, co můžeme sdělit jen blízkým lidem. Důležitý text je v tomto smyslu úryvek z první kapitoly evangelia podle Jana.

Na druhý den zase Jan stál se dvěma ze svých učedníků. Pohlédl na Ježíše, jak jde kolem, a řekl: „Hle, beránek Boží!“ Ti dva učedníci slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem. Ježíš se obrátil a viděl, že jdou za ním. Zeptal se jich: „Co byste chtěli?“ Odpověděli mu: „Rabbi“ ‒ to přeloženo znamená Mistře ‒ „kde bydlíš?“ Řekl jim: „Pojďte a uvidíte!“ Šli tedy, viděli, kde bydlí, a ten den zůstali u něho; bylo kolem čtyř hodin odpoledne. Jeden z těch dvou učedníků, kteří to od Jana slyšeli a šli za ním, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ten nejdříve nalezl svého bratra Šimona, řekl mu: „Našli jsme Mesiáše!“ ‒ to přeloženo znamená Kristus  (Jn 1,35 – 41).

Ježíš zve své dva budoucí učedníky k sobě domů, a tím s nimi vytváří vztah, společenství – a zároveň jim zjevuje svou identitu. Kdyby s ním Ondřej nestrávil tento čas, nemohl by později svému bratru Šimonovi říci: našli jsme Mesiáše.

Nepoctivý správce si z nespravedlivého mamonu získal přátele – použil pomíjející skutečnosti k navázání vztahu. Proměnil to, co jednou nebude, v to, co jediné přechází nezměněné z tohoto světa do věčnosti.

 

Svátek Povýšení svatého kříže 2025

 

1.ČTENÍ Nm 21,4b-9

Čtení ze čtvrté knihy Mojžíšovy.

Hebreové táhli směrem k Rákosovému moři a lid už omrzelo být stále na cestě.
Lidé mluvili proti Bohu i Mojžíšovi: „Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abychom umřeli tady na poušti? Není chléb ani voda. Už máme dost té hladové stravy.“
Hospodin poslal proto na lid jedovaté hady, jejichž uštknutí způsobilo smrt mnoha lidí z Izraele. Lidé přišli k Mojžíšovi a řekli: „Hřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě; modli se k Hospodinu, aby od nás odstranil hady.“ A Mojžíš se modlil za lid. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Udělej si hada a vztyč ho na kůl; každý uštknutý, když se na něj podívá, zůstane naživu.“ Mojžíš zhotovil měděného hada, vztyčil ho na kůl, a když had někoho uštkl a ten pohlédl na měděného hada, zůstal naživu.

 

Žl 78 (77), 1-2.34-35.36-37.38 Odp.: srov. 7c

Odp: Nezapomínejte na Boží skutky!

Slyš, můj lide, mé naučení,
nastav uši slovům mých úst!
Otevřu k průpovědi svá ústa,
vyložím tajemné události z pradávných dob.

Odp.

Když Hospodin hubil Izraele, hledali ho,
obraceli se a sháněli se po Bohu.
Vzpomínali si, že Bůh je jim skálou,
že Nejvyšší, Bůh, je jim zachráncem.

Odp.

Lísali se k němu ústy,
ale svým jazykem mu lhali,
neboť jejich srdce nebylo k němu upřímné
a nebyli věrni jeho smlouvě.

Odp.

On však milostivě odpouštěl vinu a nehubil je,
často potlačoval svůj hněv
a nedal zcela vzplát své nevoli.

 

2. ČTENÍ Flp 2,6-11

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.

Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.

 

EVANGELIUM Jan 3,13-17

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš řekl Nikodémovi: „Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, totiž Syn člověka. Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný.
Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen.“

_______________________________________________________ 

Slůvko pro děti:

Milé děti, máme tu dnes po prázdninách poprvé zase scénku z biblických postaviček; tentokrát zobrazuje to, co jsme slyšeli v prvním čtení. Izraelity na poušti kousali jedovatí hadi, a neotrávili se jenom ti, kteří se podívali na měděného hada, kterého Mojžíš držel na kůlu.

Může nám to připadat hodně divné, ale můžeme to aspoň trošku pochopit, když si uvědomíme, že had na kůlu vlastně předpovídá smrt Pána Ježíše na kříži. A je důležité si taky připomenout, že Ježíšovou smrtí ten příběh neskončil – to bychom tady ani dneska nebyli. Pán Ježíš smrt přemohl, protože vstal z mrtvých. Hadi, kteří se snaží jedem otrávit Izraelity na poušti, jsou symbol všeho zlého, co nás může v životě potkat – našeho hříchu, a hlavně smrti, které se všichni bojíme a jsme tím strachem jakoby uštknutí. Ale když se tolik na to všechno špatné nedíváme a spíš hledíme na Pána Ježíše, tak nezapomeneme, že on to všechno zlo přemohl - tím, že je vzal na sebe. Protože nás má rád. A my už se bát nemusíme, aspoň ne tolik; ani toho špatného a zlého, co vidíme kolem sebe nebo sami u sebe; ani toho, že jednou zemřeme.

 

Milí bratři a sestry,

Poselství dnešního svátku je v mnohem podobné tomu, co prožíváme při liturgii velkopáteční
bohoslužby, konkrétně při pozdvihování a uctívání kříže. Zpíváme Ecce lignum crucis – Hle, kříž, na kterém umřel Spasitel světa, a hledíme přitom na pozdvihnutý kříž jako hlavní znamení naší spásy.

Nicméně souvislost má dnešní svátek i s oslavou křesťanských Vánoc. Mnoho starých duchovních autorů připomíná poněkud nečekanou souvislost mezi tajemstvím Ježíšova kříže a jeslemi, do kterých byl položen po svém narození. Nejen proto, že oboje je ze dřeva, nebo proto, že jesle jsou předzvěstí kříže, ve smyslu textu písně Svatý kříži, Tebe ctíme, lůžko pána Ježíše. Obě tato tajemství Ježíšova života, Vánoce i Velikonoce, úplný začátek a úplný konec jeho života, nám totiž nejvíce ukazují hloubku Jeho ztotožnění se s každým lidským příběhem. Vidíme zde vtěleného Boha jako malé děťátko a na druhé straně jako umírajícího trestem pro nejhorší zločince. 

Jestliže rozjímáme obě tyto situace, můžeme do hloubky pochopit výpověď, která je obsažena v dnešním druhém čtení, z listu svatého Pavla Filipanům: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka  se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Bůh se v Ježíši Kristu ztotožnil s každým člověkem až do krajnosti, vzal na sebe úplně všechno lidské, včetně našeho hříchu, našich nejzazších temnot, a vstoupil i do naší smrti. Neexistuje žádná lidská situace, v níž by Ježíš nemohl nebo nechtěl být přítomný.

Pohled na jesle a na kříž zcela ruší určitou představu o Bohu, která se stále znovu má tendenci vynořovat – představu někoho nekonečně vzdáleného a nekonečně velkého a mocného, který vidí svět shora a lidi jako figurky na šachovnici. Představu, která může vposledku vzbuzovat pouze otrocký strach, nebo ateistické odmítnutí, rozhodně nikoli však lásku. 

Zároveň ve světle tajemství Ježíšova kříže získávají smysl i situace, které jsou lidsky vzato beznadějné, věci, které nezadržitelně spějí ke špatnému konci – rozpadající se vztahy, nevyléčitelná nemoc, postupně se zrychlující odklon většiny společnosti od křesťanství, nebo cokoli jiného, co nás může trápit a s čím si nevíme rady. Všechno je v tajemství kříže obsaženo, v tom všem je Bůh skrze Ježíše Krista přítomen – a všechno tedy skrze kříž přechází do nedělního rána Vzkříšení. Proto pro nás kříž není již hrozným znamením kruté smrti, ale součástí radostné zvěsti. Zjevuje se v něm smysluplnost všeho, co patří k našemu lidství, a Boží nekonečná láska a nekonečná blízkost vůči člověku.

 

23. neděle v mezidobí C 2025

1. ČTENÍ Mdr 9,13-18

Čtení z knihy Moudrosti.

   Kdo z lidí může poznat Boží úmysly, kdo pochopí, co chce Pán?
Myšlenky smrtelníků jsou totiž nejisté a naše záměry vratké. Vždyť porušitelné tělo duši zatěžuje a pozemský příbytek utlačuje mysl plnou starostí. S námahou luštíme smysl pozemských věcí, nesnadno nalézáme to, co je nejvšednější. Kdo může vyzkoumat to, co je v nebi? Kdo poznal tvou vůli, když jsi mu nedal moudrost a z výšin neposlal svého svatého ducha?
   A tak se upravilo chování těch, kdo jsou na zemi, lidé se naučili, co je ti milé, a moudrostí se zachránili.



Žl 90(89),3-4.5-6.12-13.14+17
Odp.: Pane, tys nám býval útočištěm od pokolení do pokolení!

Rozkazem vracíš, Bože, člověka v prach a pravíš: "Vraťte se, smrtelníci!" Neboť tisíc let je v tvých očích jako včerejší den, který minul, a jako noční hlídka.
Odp.
Uchvacuješ je, jsou jako ranní sen, podobají se pučící trávě: Zrána kvete a bují, večer je skosena a vadne.
Odp.
Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce. Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat? Slituj se nad svými služebníky!
Odp.
Nasyť nás brzy svou slitovností, ať jásáme a radujeme se po celý život! Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha, dej zdar práci našich rukou, dej zdar práci našich rukou!
Odp.



2. ČTENÍ Flm 9b-10.12-17

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filemonovi.

   Mluví to Pavel, stařec, a nyní vězeň pro Krista Ježíše. Prosím tě za svého syna, kterému jsem dal život tady v žaláři, Onezima. Posílám ti ho nazpátek, (přijmi ho,) jako by to bylo moje vlastní srdce. Nejraději bych si ho nechal u sebe, aby mi sloužil místo tebe tady ve vězení, které snáším pro hlásání evangelia. Ale nechtěl jsem nic udělat bez tvého souhlasu, aby tvůj dobrý skutek nevypadal jako vynucený, nýbrž byl dobrovolný.
   Vždyť snad proto ti byl vzat na čas, abys ho dostal nazpátek navždycky, ne už jako otroka, ale jako něco více než otroka: jako drahého bratra. Když i mně je tolik milý, jak teprve tobě, jako člověk i jako křesťan. Jsi-li tedy přesvědčen, že já a ty patříme k sobě, přijmi ho, jako bych to byl já sám.



EVANGELIUM Lk 14,25-33

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

  Ježíše cestou doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl: "Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry - ano i sám sebe až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem.
   Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.
   Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby? Kdyby totiž položil základy a nestačil ji dokončit, vysmáli by se mu všichni, kdo by to viděli, a říkali by: 'Tenhle člověk se pustil do stavby, ale nemohl ji dokončit.'
   Nebo když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s deseti tisíci vojáků utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý (král) ještě daleko, a žádá o podmínky míru.
   Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem."

___________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Ve druhém čtení jsme slyšeli část listu svatého Pavla, který píše Filemonovi – a za tím listem je příběh napínavý skoro jako akční film. Filemon byl zřejmě zámožný člověk z města Kolos v Malé Asii - dnešním Turecku - a měl otroka Onezima. Ten mu asi utekl; a pak se dostal do vězení s Pavlem, který ho tam pokřtil: proto říká, že mu dal život. Onezim se s tím dopisem od Pavla po svém propuštění z vězení vrátil zpátky k Filemonovi.

Když byl někdo v době, ve které psal Pavel svůj dopis, otrokem, tak patřil svému pánu jako věc. Filemon by svého uprchlého otroka po návratu mohl přísně potrestat, mohl by ho klidně i zabít, a nikdo by nic neřekl – právě protože mu Onezim patřil. Ale Filemon byl křesťan, a Onezim teď už také. A tak Pavel píše: Vždyť snad proto ti byl vzat na čas, abys ho dostal nazpátek navždycky, ne už jako otroka, ale jako něco více než otroka: jako drahého bratra.

Onezim asi pak zůstal u Filemona a dál mu sloužil, ovšem už ne jako otrok, ale ve svobodě; jako bratr bratrovi a přítel příteli.  

 

Milí bratři a sestry,

Když jsem si pročítal dnešní úryvek Lukášova evangelia, spontánně mi přišla na mysl perikopa o setkání Ježíše s bohatým mladíkem z devatenácté kapitoly evangelia podle Matouše: Ježíš řekl onomu bohatému mládenci, že se má zbavit všeho, co má, a pak jej následovat; mladík nakonec odešel smutný, protože měl mnoho majetku.  

Napadlo mne, že ten mladík vlastně udělal přesně to, k čemu Ježíš v dnešním úryvku evangelia vybízí: spočítal si, že na to, aby byl Ježíšovým učedníkem, prostě nemá, a šel pryč.  

Možná to teď z mé strany bude trochu provokativní, ale myslím, milí bratři a sestry, že ten bohatý mladík je vlastně obrazem každého z nás. Nikdo z nás není naprosto vnitřně svobodný, aby mohl bezvýhradně následovat Ježíše. Každý jsme v tomhle smyslu bohatý, každý máme něco, co nám v tom brání; každý máme svá různá lpění, přízemnější či subtilnější: lpění na věcech, na vztazích nebo třeba na našem statutu, na našich úspěších v životě; na tom, kým jsme se z vlastního přičinění stali.  Sám je mám také, a myslím, že je má opravdu téměř každý křesťan - i řeholníci v kontemplativních klášterech. Snad až na několik málo duší, které prošly již za svého pozemského života ohněm radikálního očišťování od všeho, co v jejich srdci konkurovalo lásce k Ježíši. A přiznejme si - když už si náhodou čteme prožitá svědectví o takovém radikálním očišťování lidské touhy a lásky, tak jak o nich píší ve svých dílech třeba velcí španělští mystikové sv. Terezie z Avily nebo sv. Jan od Kříže, pak si řekneme, že tohle přece není nic pro nás.

Nerad bych ovšem, milí bratři a sestry, abychom – podobně jako onen bohatý mladík – odešli dnes z kostela smutní. Pokud se v tuto chvíli ještě vrátíme k perikopě o bohatém mladíkovi, můžeme si připomenout, co následovalo po jeho odchodu. Ježíš říká svým učedníkům onen známý příměr o tom, že spíše projde velbloud uchem jehly, nežli bohatý do nebeského království. A učedníci (kteří si zřejmě v tu chvíli uvědomí totéž, o čem jsme zde přemýšleli před chvíli) se s úzkostí ptají: Kdo tedy může být spasen? Ale Ježíš říká: U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno.

Snad nám v pochopení dnešního evangelia pomůže onen Ježíšův příklad krále, který se chystá do bitvy: Když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s deseti tisíci vojáků utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý (král) ještě daleko, a žádá o podmínky míru. Tento příměr nás vybízí k pokoře; k tomu, abychom si přiznali, že na tohle opravdu sami nemáme, že se musíme vzdát Božímu milosrdenství.

Další text, který dnešní Slovo evangelia dovysvětluje, je u Lukáše hned v další, patnácté kapitole: totiž podobenství o marnotratném synu. Když se marnotratný syn chystá odejít od  vepřů zpět ke svému otci, připravuje si svou řeč: Otče, nezasloužím si už být tvým synem, přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků. Syn ví, že nemá žádné právo vstoupit zpět do otcova domu, ale přesto se chce vrátit. Touha být znovu v otcově domě je silnější než jeho vědomí své vlastní slabosti a hříchů, které ve svém minulém životním období napáchal. To všechno se sice stalo, ale synovi to nebrání, aby vstal a vydal se na cestu. A otci jsou nakonec všechny synovy minulé hříchy víceméně lhostejné, ani ho nenechá domluvit jeho připravenou řeč - jen se raduje z toho, že se syn rozhodl vrátit.

 

22. neděle v mezidobí C 2025

1. ČTENÍ Sir 3,19-21.30-31(řec.17-18.20.28-29)

Čtení z knihy Sirachovcovy.

   Synu, dělej své práce v skromnosti, a budeš milován bohumilými lidmi. Čím jsi větší, tím. víc se pokořuj, a před Pánem nalezneš milost. Neboť veliká je moc Pána, je slaven pokornými lidmi.
   Pro ránu domýšlivce není uzdravení, neboť se v něm uchytilo ošklivé býlí. Rozumné srdce chápe poučné výroky, moudrý člověk touží po pozorných posluchačích.



Žl 68(67),4-5ac.6-7ab.10-11
Odp.: Bože, ve své dobrotě ses postaral o chudáka.

Spravedliví se radují, jásají před Bohem a veselí se v radosti. Zpívejte Bohu, velebte jeho jméno, jeho jméno je Hospodin.
Odp.
Otec sirotků, ochránce vdov je Bůh ve svém svatém příbytku. Bůh zjednává opuštěným domov, vězně vyvádí k šťastnému životu.
Odp.
Seslal jsi hojný déšť, Bože, na své dědictví, vzkřísils je, když zemdlelo. Usadilo se v něm tvoje stádce, ve své dobrotě ses postaral o chudáka, Bože!
Odp.



2. ČTENÍ Žd 12,18-19.22-24a

Čtení z listu Židům.

Bratři a sestry!
   Nepřistoupili jste k hmotné hoře, z které šlehal oheň a která byla zahalena mračnou temnotou a bouří, a při tom za zvuku trouby byly prohlášeny předpisy. Když to všechno Izraelité slyšeli, zdráhali se poslouchat a prosili, aby (Bůh) už k nim nemluvil.
   Vy však jste přistoupili k hoře Siónu a k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému: ke vznešenému shromáždění obrovského množství andělů a k obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi; (přistoupili jste) k soudci, Bohu všech, k duším spravedlivých, kteří už dosáhli cíle, a k Ježíši, prostředníku nové smlouvy.



EVANGELIUM Lk 14,1.7-14

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Když Ježíš přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl, dávali si na něj pozor.
   On si všiml, jak si hosté vybírají přední místa. Řekl jim tedy toto poučení: "Až budeš od někoho pozván na svatební hostinu, nesedej si na přední místo. Mohl by být od něho pozván někdo vzácnější než ty, a ten, kdo pozval tebe i jeho, by přišel a řekl ti: 'Uvolni mu místo!' Tu bys musel s hanbou zaujmout poslední místo.
   Ale když budeš pozván, jdi si sednout na poslední místo, takže až přijde ten, který tě pozval, řekne ti: 'Příteli, pojď si sednout dopředu!' To ti bude ke cti u všech, kteří budou s tebou u stolu. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."
   Svému hostiteli pak řekl: "Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, ani bratry, ani příbuzné, ani bohaté sousedy, aby tě snad také nepozvali, a tak by se ti dostalo odměny. Ale když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé.
   A budeš blahoslavený, protože oni ti to nemají čím odplatit. Dostaneš však odměnu při vzkříšení spravedlivých."

__________________________________________________

Slůvko pro děti (na konci mše svaté, při požehnání školních pomůcek)

 Milé děti,

Říkal jsem si, že by bylo dobré, abyste měly na dnešní požehnání školních pomůcek nějakou malou památku. A přišel mi na mysl jeden takový svatý obrázek, které páni faráři asi tak před sto lety rozdávali dětem: chlapeček a holčička jdou po docela chatrné dřevěné lávce nad rozvodněným potokem a nad nimi se vznáší jejich strážný anděl, aby zasáhl, kdyby se něco přihodilo. A u toho ještě bývala napsaná modlitba Anděle Boží, strážce můj, rač vždycky být ochránce můj…. 

Jenomže si myslím, že byste si s takovým obrázkem možná moc nevěděly rady; a spoustě slov, která jsou v modlitbě Anděle Boží, asi taky už nerozumíte. A tak jsem nakreslil trochu podobný obrázek a modlitbu Anděle Boží jsem přeložil do dnešního jazyka - tak, aby tam všechno zůstalo, ale bylo to pro vás srozumitelné.

 

 Milí bratři a sestry,

 Abychom dobře pochopili dnešní úryvek evangelia, můžeme si pomoci jiným úryvkem, z páté kapitoly téhož evangelia podle Lukáše, popisujícím povolání celníka Leviho:

 Potom šel (Ježíš odtamtud), uviděl jednoho celníka ‒ jmenoval se Lévi ‒ jak sedí v celnici, a řekl mu: „Pojď za mnou!“ (Lévi) nechal všeho, vstal a šel za ním. Ve svém domě pak mu vystrojil velkou hostinu. Spolu s nimi bylo u stolu celé množství celníků a jiných lidí. Farizeové a jejich učitelé Zákona reptali a řekli jeho učedníkům: „Proč jíte a pijete s celníky a hříšníky?“ Ježíš jim odpověděl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní! Nepřišel jsem povolat k obrácení spravedlivé, ale hříšníky.“ (Lk 5, 28 – 32)

 Celník Lévi - tedy budoucí svatý Matouš - ve svém povolání zakouší, že je milován a přijímán. Předtím jím všichni pohrdali, jako veřejným hříšníkem a kolaborantem s Římany. Připojuje se k Ježíšovi a pak ve svém domě uspořádá hostinu, na níž je mnoho takových, jako je on sám. V tomto společenství není rozdělení na chudé nebo bohaté, na spravedlivé nebo hříšníky; všichni vnímají, že jsou si rovni, že jsou přijatí a milovaní, jako to zakusil Lévi - a radují se z toho.

 Na mnoha místech v Bibli je hostina obrazem Božího království; podobně jako třeba obraz nebeského Jeruzaléma z dnešního druhého čtení. Je obrazem společenství lásky mezi bratřími a sestrami v Kristu, mezi všemi dětmi nebeského Otce. Ježíš v dnešním evangeliu vlastně nastavuje zrcadlo těm, kteří hostinu považují za něco jiného; zejména za místo ke své vlastní sebeprezentaci. Pokud bychom mermomocí chtěli použít nějaký příklad ze současnosti, pak by to mohl být třeba nějaký gala reprezentační ples; tedy místo a příležitost, kde mohu ostatním ukázat, jak jsem krásný, bohatý a úspěšný - nejlépe nejkrásnější, nejbohatší a nejúspěšnější ze všech, kteří jsou zrovna přítomní. Při takovém vnitřním nastavení jdu samosebou co nejvíc dopředu, aby všichni viděli. 

To, k čemu Ježíš vyzývá - tedy zaujmout poslední místo - není výzva k nějaké hrbaté pokoře, která člověka stejně nakonec znovu vede k sobě samému; člověk hraje stále roli, jen jinou, tentokrát toho nejskromnějšího a nejzbožnějšího z celé společnosti. Jednání podle toho, co Ježíš říká, předpokládá pochopení podstaty toho, proč se hostina slaví a proč jsem pozván: pozvaní jsou sice různí, ale v nejhlubší rovině existence mají všichni úplně stejnou hodnotu a důstojnost: jsou milované Boží děti. A hostina je oslavou této skutečnosti, je vnějším výrazem společenství, výrazem toho, že k sobě takto bytostně patříme.