O letošní druhé neděli adventní jsem mimo Česko. Ke kázání z roku 2022 - ze stejného ročního cyklu - se můžete vrátit zde.

 

1. neděle adventní A 2025

1. ČTENÍ Iz 2, 1-5

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Obsah vidění Izaiáše, syna Amosova, o Judovi a Jeruzalému.
    Stane se v posledních dnech: Pevně bude stát hora s Hospodinovým domem na vrcholu hor, vyvýšena nad pahorky. Budou k ní proudit všechny národy, budou k ní putovat četné kmeny a řeknou: „Vzhůru, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Jakubova Boha! Ať nás naučí svým cestám, choďme po jeho stezkách!“ Ze Siónu vyjde nauka, z Jeruzaléma Hospodinovo slovo. Soudit bude národy, rozsuzovat četné kmeny, že zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezdvihne již meč národ proti národu, válce se již nebudou učit. Jakubův dome, vzhůru, choďme v Hospodinově světle!



Žl 122 (121), 1-2. (4-5.6-7.) 8-9 Odp.: srv. 1
Odp.: Do domu Hospodinova půjdeme s radostí.

Zaradoval jsem se, když mi řekli: "Do domu Hospodinova půjdeme!"

Už stojí naše nohy v tvých branách, Jeruzaléme!

Odp.

Tam vystupují kmeny, kmeny Hospodinovy, jak to zákon přikazuje Izraeli, aby chválil Hospodinovo jméno.

Tam stojí soudní stolce, stolce Davidova domu.

Odp.

Vyprošujte Jeruzalému pokoj; ať jsou v bezpečí, kdo tě milují,

ať vládne mír v tvých hradbách, bezpečnost v tvých palácích!

Odp.

Kvůli svým bratřím a přátelům budu říkat: Pokoj v tobě!

 Kvůli domu Hospodina, našeho Boha, budu ti přát štěstí.

Odp.



2.ČTENÍ Řím 13, 11-14

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

   Bratři a sestry!
   Víte, jaký je nyní čas: že vám už nastala hodina, kdy je třeba se probrat ze spánku. Neboť nyní je nám spása blíže než tehdy, když jsme uvěřili. Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme tedy skutky temnoty a oblečme se do výzbroje světla. Veďme počestný život jako ve dne; ne v hodováních a pitkách, ne v necudnostech a prostopášnostech, ne ve sváru a závisti. Ale oblečte se v Pána Ježíše Krista a nepečujte o tělo tak, že by to vyvolávalo žádosti.



EVANGELIUM Mt 24, 37- 44

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Když přijde Syn člověka, bude to právě tak jako v době Noemově: Jako totiž v době před potopou lidé jedli a pili, ženili se a vdávali až do dne, kdy Noe vstoupil do archy, a nic netušili, až přišla potopa a všechny zachvátila, právě tak to bude, když přijde Syn člověka. Tehdy budou dva na poli: jeden z nich bude vzat, druhý ponechán; dvě (ženy) budou mlít na obilném mlýnku: jedna bude vzata, druhá ponechána. Bděte tedy, protože nevíte, který den váš Pán přijde. Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj, jistě by byl vzhůru a nedovolil by mu prokopat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete."

___________________________________________________ 

 

Místo slůvka pro děti bude dnes představení adventní aktivity 'Přiblížilo se Boží království'.

 

Milí bratři a sestry,

 V dnešním evangeliu jsme slyšeli slova Tehdy budou dva na poli: jeden z nich bude vzat, druhý ponechán; dvě (ženy) budou mlít na obilném mlýnku: jedna bude vzata, druhá ponechána. Práve tohle, společně s adventní symbolikou světla (zmíněnou i ve druhém čtení) a s celkovým významem Adventu jako času očekávání, mne při přípravě dnešní promluvy přesměrovalo k textu, který je u Matouše jen o kousek dál, ve dvacáté páté kapitole – totiž k podobenství o deseti družičkách. Připomíná nám, že Advent není jen očekávání příchodu Krista jako malého dítěte v betlémské stáji, ale také jako Ženicha.

 Dnešní úryvek evangelia - podobně jako texty, které se četly v závěru právě skončeného liturgického roku – by v nás mohl svým příměrem k potopě světa z knihy Genesis vyvolat určité znepokojení. V podobenství o deseti družičkách je však použita metafora blížící se svatby – a to je veskrze radostná záležitost, úplně jiná skutečnost nežli přírodní katastrofa, čas plný očekávání a příprav; čas, v němž se můžeme obávat maximálně toho, zda v onen slavný den všechno klapne. Deset družiček se sobě navzájem vnějškově zcela podobá, nerozeznáme, která je moudrá a která pošetilá, která se ženichem vejde na svatbu a před kterou zaklapnou dveře. Lampy, které družičky mají, jsou antické keramické nádobky s poměrně malým horním otvorem na olej; zda jsou doplněné, nebo nikoli, se dá zjistit jen při hodně blízkém pohledu, nebo až po zapálení.  Obdobně nelze v dnešním evangeliu od sebe navenek odlišit ony dva muže pracující na poli a dvě ženy meloucí obilí – dělají zcela totéž, z vnějších známek nelze zjistit, kdo z nich bude vzat a kdo ponechán, kdo vejde do Božího království a kdo nikoli.

 Rozdíl je tedy jen a jen uvnitř, v srdci, symbolizovaném právě oněmi lampami. Rozdíl je ve schopnosti včas zažehnout oheň, včas zareagovat na Ženichův příchod.

 Advent je období, kdy máme čas na přípravu svých lamp. Snažíme se v sobě vzkřísit touhu po Spasiteli, a zároveň si připomínáme, že jeho příchod je již blízko. Vnější symboly – jako je adventní věnec – a vnější stránku příprav na jeho příchod jistě nepodceníme – tak či onak tyto věci bude dělat každý z nás. Ale to podstatné je očím neviditelné, je to uvnitř. Nevyprázdněme si zbytečně nádobky – například přílišným předvánočním stresem. Betlémské dítě je zároveň Snoubenec celého stvoření – a cílem našeho pozemského putování je vstoupit s ním na Svatbu.

 

 

 

Slavnost Ježíše Krista Krále C 2025

1. ČTENÍ 2 Sam 5,1-3

Čtení z druhé knihy Samuelovy.

   Všechny izraelské kmeny přišly k Davidovi do Hebronu a řekly: "Hle, jsme tvá kost a tvoje maso. Již dávno, když byl Saul králem nad námi, řídil jsi všechny záležitosti Izraele a Hospodin ti řekl: Ty budeš pást můj izraelský lid, ty budeš vládcem nad Izraelem." Přišli tedy všichni přední mužové izraelští ke králi do Hebronu a král David s nimi v Hebronu uzavřel smlouvu před Hospodinem, oni pak pomazali Davida za krále nad Izraelem.

   

Žl 122 (121),1-2.4-5 Odp.: srv. 1
Odp.: Do domu Hospodinova půjdeme s radostí.

Zaradoval jsem se, když mi řekli: "Do domu Hospodinova půjdeme!" Už stojí naše nohy v tvých branách, Jeruzaléme!
Odp.
Tam vystupují kmeny, kmeny Hospodinovy, jak to zákon přikazuje Izraeli, aby chválil Hospodinovo jméno. Tam stojí soudní stolce, stolce Davidova domu.
Odp.



2. ČTENÍ Kol 1,12-20

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům.

Bratři a sestry! Děkujeme Bohu Otci, že vám dal účast na životě věřících ve světle. On nás totiž vytrhl z moci temnosti a převedl do království svého milovaného Syna. V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů.  On je věrný obraz neviditelného Boha, prvorozený z celého tvorstva. V něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, svět viditelný i neviditelný: ať už jsou to andělé při trůnu, ať jsou to panstva, ať jsou to knížata, ať jsou to mocnosti - všecko je stvořeno skrze něho a pro něho. Kristus je dříve než všechno ostatní a všechno trvá v něm. A on je hlava těla, to je církve: on je počátek, prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých. Tak má ve všem prvenství. Bůh totiž rozhodl, aby v něm sídlila plnost dokonalosti, a že skrze něho usmíří se sebou všecko tvorstvo jak na nebi, tak na zemi tím, že jeho krví, prolitou na kříži, zjedná pokoj.

   
EVANGELIUM Lk 23,35-43

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Když Ježíše ukřižovali, členové velerady se mu vysmívali: "Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený."    Posmívali se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: "Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!" Nad ním byl totiž nápis: To je židovský král.    Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: "Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!" Druhý ho však okřikl: "Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen k stejnému trestu! My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého." A dodal: "Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království." Odpověděl mu: "Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji."

 ______________________________________________________

Slůvko pro děti:

 Milé děti,

v dnešním prvním čtení přicházejí lidé z Izraele za budoucím králem Davidem a říkají mu: Jsme tvá kost a tvoje maso. Již dávno, když byl Saul králem nad námi, řídil jsi všechny záležitosti Izraele. Chtějí Davida za krále místo Saula, protože vnímají, že David je jeden z nich. David nebude vládnout silou a mocí, ale tím, čemu říkáme my dospělí přirozená autorita. David je jeden z lidu; byl to původně prostý pastýř, jako ostatní Izraelité. Ale zároveň se osvědčil, když spravoval Izrael, ještě když králem nebyl. Lidé tak vědí, že takový král bude vládnout dobře, bez násilí, bez toho, aby z toho kralování měl sám nějaký prospěch, třeba aby zbohatl, protože je král. A vědí taky, že za takového krále se bude lidem v jeho království žít dobře.

  

Milí bratři a sestry,

 Když jsem si procházel své promluvy z minulých let k tomuto ročnímu cyklu slavnosti Ježíše Krista Krále, všiml jsem si, že se tak či onak stále vracím k postavě onoho spravedlivého lotra po pravici, jemuž dala křesťanská tradice jméno Dismas. A nebude tomu jinak ani letos, protože tato postava je fascinující – dokáže v danou chvíli vidět daleko hlouběji než ti ostatní. Dokáže v Ježíši, zcela bezmocném a očekávajícím jistou smrt, vidět krále.

 V řeckém originále jsou oba lotři na křížích vedle Ježíše označeni podstatným jménem kakoúrgous, tedy doslova zlo-činci, ti, kteří konají zlé skutky. To, že byli odsouzeni k smrti na kříži, svědčí o tom, že nešlo o žádné kapesní zlodějíčky – museli se dopustit opravdu závažných zločinů. Museli zřejmě celý dospělý život žít v atmosféře zákona džungle, neúprosného boje o přežití, kde pro slabost a soucit nemohlo být žádné místo a kde nekompromisně vládlo právo silnějšího. Své odsouzení k smrti na kříži museli oba vnímat právě z tohoto pohledu – ve svém boji o přežití prostě prohráli; někde udělali chybu, protože se nechali chytit – a žádná chyba se neodpouští, druhou šanci už nedostanou, tečka.

Ostatní postavy, které se v dnešním úryvku evangelia vyskytují, nejsou sice zločinci, ale způsob, jak se Pánu vysmívají a jak ho karikují, svědčí o tom, že věci vidí úplně stejně. Copak tohle může být nějaký král a Mesiáš? Nemá žádnou moc, nemá žádnou sílu, nedokáže zachránit ani sám sebe, natož někoho jiného. Je příliš slabý, se svým hlásáním lásky k bližnímu; nemá na své straně vůbec nikoho, ani lid, ani náboženské předáky, dokonce ani hrstku svých učedníků, kteří se ve své většině rozprchli.

 Lotr po pravici však v tuto chvíli jako zázrakem vidí věci správně. Vidí je očima víry, vlastně zcela navzdory tomu, co se v danou chvíli zdá jako evidentní. Samozřejmě, mohli bychom se domnívat, že se ve své mezní situaci pomezí života a smrti chytá stébla naděje; jenže ve stejné mezní situaci je i ten druhý zločinec, a přece v Ježíši žádného skutečného krále nevidí. Dismas ale přes všechno, co se v danou chvíli děje - i přes veškerou svou životní zkušenost - poznává, že Ježíš je opravdu král, že jeho království je skutečnost. A touží do něj vstoupit: Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království. Možná také proto, že tuší, že je to mnohem krásnější a vlídnější skutečnost, než to, v čem prožil svůj ubohý pozemský život. Přichází mi v téhle souvislosti na mysl film amerického režiséra Franka Darabonta Zelená Míle z roku 1999, ve kterém neprávem odsouzený Afroameričan John Coffey říká, proč vlastně rád přijme svou smrt na elektrickém křesle: Jsem unavený, šéfe. A nejvíc mne unavuje, jak jsou lidé na sebe zlí.

 Milí bratři a sestry, možná i ve světle posledních událostí ve světě i u nás můžeme mít velké pokušení uvěřit, že moc může mít jen ten, kdo je bezskrupulózní, kdo používá hrubou sílu a aroganci, kdo je schopen posloužit si polopravdivou nebo vyloženě lživou propagandou; ten, kdo umí ve věcech chodit a má charizma, byť by bylo ďábelské. Jinými slovy, že tvrzení o pravdě a lásce, která vítězí nad lží a nenávistí, je zoufale naivní. Přeji tedy nám všem, milí bratři a sestry, v téhle situaci pohled svatého Dismase – pohled, který sice vypadá, že se míjí s realitou, ale nakonec je ten jediný správný.

 

33. neděle v mezidobí C 2025

 

1. ČTENÍ Mal 3,19-20a

Čtení z knihy proroka Malachiáše.

      Hle, přijde den, který plane jako pec, slámou se stanou všichni zpupní, všichni, kdo se dopouštějí bezbožnosti; den, který přijde, je spálí - praví Hospodin zástupů - že po nich nezůstane kořen ani větev.
     Ale vám, kdo ctíte mé jméno, vzejde slunce spravedlnosti, které má záchranu na svých křídlech.

Žl 98 (97),5-6.7-8.9 Odp.: srv. 9
Odp.: Přišel Hospodin, aby spravoval národy podle práva.

Hrejte Hospodinu na citeru, na citeru a s doprovodem zpěvu, za hlaholu trub a rohů, jásejte před králem Hospodinem!
Odp.
Zahuč, moře a vše, co je naplňuje, svět i všichni, kdo jej obývají. Řeky, tleskejte rukama, hory, spolu zajásejte!
Odp.
Před Hospodinem, že přišel, že přišel, aby spravoval zemi. Aby spravoval svět ve spravedlnosti a národy podle práva.
Odp.

2. ČTENÍ 2 Sol 3,7-12

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Soluňanům.

Bratři a sestry!
     Víte, jak nás máte napodobovat. Když jsme byli u vás, nezaháleli jsme ani jsme chleba nejedli od nikoho zadarmo. Naopak: ve dne v noci jsme se lopotili, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž. Ne že bychom na to neměli právo, ale dáváme vám samy sebe za vzor, který byste mohli napodobovat.

     Ano, už tehdy, když jsme byli u vás, přikázali jsme vám: "Kdo nechce pracovat, ať nejí." A teď slyšíme, že někteří z vás žijí zahálčivě a vůbec nepracují, ale jsou velmi zaměstnáni věcmi, do kterých jim nic není.

     Takovým lidem důrazně přikazujeme mocí, kterou máme od Pána Ježíše Krista, aby v klidu pracovali a jedli chléb, na který si sami vydělají.

EVANGELIUM Lk 21,5-19

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

     Když někteří mluvili o chrámu, jakými krásnými kameny a pamětními dary je ozdoben, řekl Ježíš: "Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozbořeno."
     Zeptali se ho: "Mistře, kdypak se to stane? A jaké bude znamení, že to už nastává?"
     Odpověděl: "Dejte si pozor, abyste se nenechali svést! Mnozí lidé totiž přijdou pod mým jménem a budou říkat: 'Já jsem to!' a 'Ten čas je tady!' Nechoďte za nimi! Až pak uslyšíte o válkách a vzpourách, neděste se, neboť to se musí stát napřed, ale nebude hned konec."
     Potom jim řekl: "Povstane národ proti národu a království proti království, budou velká zemětřesení, na různých místech hlad a mor, hrozné úkazy a velká znamení na nebi.
     Ale před tím vším vztáhnou na vás ruce, budou vás pronásledovat, vydávat synagógám na soud a do vězení, budou vás předvádět před krále a vladaře pro mé jméno. To vám dá příležitost k svědectví.
     Vezměte si tedy k srdci toto: Nepřipravujte se předem, jak se hájit. Vždyť já vám dám výmluvnost i moudrost, které nedovedou odolat ani odporovat žádní vaši protivníci.
     Budete zrazováni i od vlastních rodičů a sourozenců, příbuzných a přátel, a některé z vás usmrtí. Budete pro mé jméno ode všech nenáviděni. Ale ani vlas z hlavy se vám neztratí. Vytrvalostí zachráníte svou duši."

 _____________________________________________________

 Slůvko pro děti:

 Milé děti,

 V dnešním druhém čtení kárá svatý Pavel ve svém dopise křesťanům do Soluně některé z nich kvůli tomu, že nechtějí nic dělat, ale zabývají se věcmi, do kterých jim nic není. Je dost možné, že si někteří soluňští křesťané mysleli, že bude brzo konec světa, a že tedy něco dělat nemá cenu.

 Možná byste si, děti, řekly, že vás se to ještě netýká. Asi je to pravda o těch z vás, které jste ještě docela malé. Ale vy, kterým je už šest nebo sedm a víc, přece jen nějakou práci máte - je to vaše učení se ve škole. Je to důležité úplně stejně, jako když vaši rodiče chodí do zaměstnání nebo dělají práci doma – a možná ještě důležitější, protože když se budete dobře učit ve škole, budete mít dobrý základ do vašeho budoucího života, až vyrostete.

 

Milí bratři a sestry,

 Ke konci církevního roku jsme možná již dopředu nastaveni na to, že se čtou texty o druhém Kristově příchodu a o konci času; a tak hrozí, že dnešní evangelium budeme číst skrze nesprávné brýle. V tom případě bychom ovšem mohli z dnešní bohoslužby odejít s pocitem obav, že druhý Kristův příchod -ačkoli je to příchod ženicha na svatbu - bude něco strašného; a budeme tedy doufat, že to nebude příliš brzo. Nebo – podle našeho vnitřního naladění – si můžeme naopak říci, že se světem to jde od desíti k pěti, a začít hledat všechny možné známky toho, že konec světa se blíží.

 Myslím, že Pán Ježíš v dnešním evangeliu nechce ani tak hovořit o tom, jaký bude konec času, ale spíš o naší přítomnosti. Když prorokuje zničení jeruzalémského chrámu – k němuž pak skutečně došlo v roce 72 našeho letopočtu, po dobytí Jeruzaléma Římany – jeho učedníci to nejspíš pochopí prvoplánově, jako proroctví konce světa. Kdyby se nad tím zamysleli trochu hlouběji, nejspíš by si vzpomněli, že zpustošení chrámu v minulosti neznamenalo automaticky konec posvátných dějin lidu Izraele. První chrám byl zničen již v roce 597 před Kristem, po dobytí Jeruzaléma babylonskými vojsky. Lid Izraele byl sice deportován do Babylónu, prošel těžkou zkouškou, ale přežil a později se do své země vrátil.

 Ježíš sám naznačuje smysl své řeči ve dvou klíčových větách. V jedné z nich nás vyzývá ke střízlivému postoji k různým dramatickým událostem, které se ve světě dějí. Až pak uslyšíte o válkách a vzpourách, neděste se, neboť to se musí stát napřed, ale nebude hned konec." Ve druhé zase varuje před falešnými proroky apokalypsy, kteří se zároveň jedním dechem sami prohlašují za mesiáše: "Dejte si pozor, abyste se nenechali svést! Mnozí lidé totiž přijdou pod mým jménem a budou říkat: 'Já jsem to!' a 'Ten čas je tady!' Nechoďte za nimi!“

Nakonec je tedy text dnešního evangelia povzbuzením do naší přítomnosti, do našeho zde a nyní. Všechny ty negativní událostí, o nichž Pán hovoří; války, katastrofy a  podobné věci - doprovázejí celé dějiny lidstva od počátku a budou je doprovázet, protože náš svět už je sice zachráněn Boží láskou, ale zároveň ještě poznamenaný zraněním hříchem. Ježíš realisticky hovoří o tom, že jeho věrní budou zakoušet pronásledování. Ale hlavním poselstvím Ježíšovy řeči je, že na pozadí toho všeho je Boží moc a Boží láska, která na své věrné nezapomene. Můžeme mít, tváří v tvář tomu, co se ve světě i u nás doma děje, obavy; ale strach nás nesmí paralyzovat, protože bychom pak vlastně přestali žít. Pánem dějin je dobrý Bůh. Jak jsme slyšeli v posledním verši dnešního žalmu: Hospodin přišel, aby spravoval zemi, aby spravoval svět ve spravedlnosti a národy podle práva.

 

 

 

 

 

 

 

 

Svátek posvěcení Lateránské baziliky 2025  

 

1. ČTENÍ  Ez 47,1-2.8-9.12

Čtení z knihy proroka Ezechiela.

Anděl mě zavedl ke vchodu do chrámu, a hle – pod chrámovým prahem prýštila voda směrem na východ – na východ totiž bylo chrámové průčelí – voda stékala pravou chrámovou stranou na jih od oltáře. Pak mě vyvedl severní branou a venku mě vedl až k vnější bráně směřující na východ, a hle – voda vytékala z jižní strany.
Řekl mi: „Tato voda, která vytéká do východní krajiny, stéká do pouště a končí v moři ve slaných vodách a jeho voda je tím uzdravena. Kamkoli se řeka dostane, oživnou všichni živočichové, kteří se v ní hemží; velmi mnoho ryb bude tam, kam se dostane tato voda, a vše se uzdraví.
Nad řekou pak, na jejím břehu z obou stran vzroste všeliké ovocné stromoví; neopadne jeho listí, nepřestane jeho ovoce; každý měsíc ponese čerstvé plody, neboť jeho voda bude vytékat ze svatyně: jeho ovoce bude pokrmem, lékem jeho listí.“

 

 Žl 46 (45), 2-3.5-6.8-9  Odp.: 5

Odp.: Proudy bystřin jsou k radosti Božímu městu,
přesvatému stánku Nejvyššího.

Bůh je naše útočiště a síla,
osvědčil se jako nejlepší pomocník v nouzi.
Proto se nebojíme, i kdyby se kácela země,
i kdyby se hory řítily do hlubin moře.

Odp.:

Proudy bystřin jsou k radosti Božímu městu,
přesvatému stánku Nejvyššího.
Bůh je v jeho středu, nepohne se,
od časného jitra ho Bůh bude chránit.

Odp.:

S námi je Hospodin zástupů,
Bůh Jakubův je naší tvrzí.
Pojďte, pozorujte Boží skutky,
které učinil k úžasu země.

Odp.:

 

2. ČTENÍ 1 Kor 3,9c-11.16-17

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
Vy jste Boží stavba. Podle Boží milosti, která mi byla dána, položil jsem jako zkušený stavitel základy, dále na tom staví už jiný. Každý však ať se dívá, jak na tom dále staví. Neboť nikdo nemůže položit jiný základ nežli ten, který je už položen – a tím je Ježíš Kristus.
Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy!

 

EVANGELIUM Jan 2,13-22

Slova svatého evangelia podle Jana.

Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí.
Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: „Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!“ Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: ‘Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.’
Židé mu však namítli: „Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?“
Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím!“
Tu židé řekli: „Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let – a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?“ On však to řekl o chrámu svého těla.
Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl.

_______________________________________________________

Slůvko pro děti

Milé děti,

dnes tady máme úplně úžasnou scénku z biblických postaviček - i když v ní dneska žádné postavičky vlastně nejsou. Pokud jste dávaly pozor, tak vám už určitě došlo, že je to ztvárnění dnešního prvního čtení. Chrám na hoře Sión v Jeruzalémě byl pro Židy zvláštním místem Boží přítomnosti. A ve vidění proroka Ezechiele z toho chrámu prýští pramen živé vody, a teče do pouště a do slaného moře (to oboje opravdu na východ od Jeruzaléma je); tam, kde předtím nebyl vůbec žádný život. Ale když tam ta voda doteče, najednou to životem všude kypí - máme tu úplnou zoologickou a botanickou zahradu (schválně si můžete po mši svaté vyzkoušet, kdo tam najde nejvíc zvířátek).

Ale co to tedy všechno pro nás znamená? Možná jenom připomenutí toho, proč v neděli chodíme do kostela. Setkáváme se tu totiž s Pánem Ježíšem, který je zdrojem života a lásky. A když pak jdeme po mši svaté domů a prožíváme náš obyčejný týden - ve škole, doma a vůbec všude, kde jsme, máme být pro druhé jako ta živá voda - máme přinášet život, radost a lásku všude tam, kam přijdeme.

 

Milí bratři a sestry,

Římská bazilika svatého Jana v Lateráně je nejstarší papežský kostel, založený již ve čtvrtém století císařem Konstantinem, a nese čestný titul Matka a hlava všech kostelů města Říma a celého světa. Proto si o dnešním svátku připomínáme smysl a funkci kostelů jako prostor, kde se setkáváme s živým Kristem a kde slavíme naši společnou víru.

Začnu možná trochu smutně: už asi tak před deseti lety jsem v internetovém vydání britského katolického magazínu The Tablet četl zprávu, že v mnoha evropských zemích rapidně roste počet kostelů a synagog, které jsou církvemi či židovskými obcemi prodávány k sekulárním účelům a jsou přestavovány na supermarkety, obytné domy či dokonce bary - nebo, pokud není taková transformace možná, jsou přímo zbořeny.  Jde hlavně o země v severozápadní Evropě, jako je Nizozemí, Belgie, Velká Británie či Německo. Zvlášť v Nizozemí má tato sekularizace chrámů přímo lavinovitý charakter. V Německu je zase velké množství kostelů postavených ve druhé polovině dvacátého století - a tedy zpravidla památkově nechráněných - ohroženo demolicí. A tento trend pokračuje i dnes, po deseti letech od uveřejnění onoho článku - loni se například v tomto smyslu proslavil novogotický Gouwekerk v nizozemské Goudě, když jej v adventu proměnili na veřejné kluziště.

Jistě nás takové zprávy nějak rozesmutňují, neboť je to jistě jeden z nejjasnějších a nejkonkrétnějších důkazů, že tradiční formy křesťanské víry v části Evropy, do které patříme i my, postupně umírají. Navíc přitom cítíme, že (když budu parafrázovat slova našeho velkého brněnského básníka Jana Skácela) takto ubývá míst, kam je možné jít pro vodu. Interiér kostela - hlavně ve velkých městech - stále vnímáme jako posvátný prostor, vytržený z banality a spěchu toho, čím jsme běžně obklopeni.  Je to místo, kde se můžeme na chvíli ztišit, jít více do hlubiny existence, vnímat krásu a jistou vznešenost. Pokud se z kostela stane supermarket, bar nebo kluziště, přibude jen další místo, jakých už jsou tisíce, a ke kterým většinou banalita a spěch neodmyslitelně patří. Takové místo může jistě být zdrojem mnoha pozemských radostí; místem, kde zažíváme naše malé lidské štěstí a kde se potkáváme s přáteli a s těmi, které máme rádi, a to není málo - ale asi cítíme, že nejhlubší touhy lidského srdce tohle vše naplnit přece jen nedokáže.

Evangelium dnešního svátku nám ovšem může do těchto chmurných myšlenek vnést světlo naděje. Ježíš ve své obhajobě vyhnání obchodníků z jeruzalémského chrámu mění smysl pojmu chrám. Hovoří o novém chrámu, kterým je On sám. Původní smysl tohoto slova přitom neruší; Ježíš považuje za velmi důležité, aby byl interiér jeruzalémského chrámu prostorem modlitby. Na paralelním místě v evangeliu podle Matouše Ježíš říká: Je psáno: Můj dům bude zván domem modlitby, a vy jste z něj udělali lupičské doupě.  A je rozzlobený, že se v tomto prostoru děje všelicos jiného - i když prodavači zvířat a směnárníci do chrámu vlastně patří, neboť jsou součástí jeho obětního provozu. 

Poselstvím druhé poloviny dnešního evangelia, i obou přechozích čtení je ovšem to, že tento posvátný prostor není cílem sám o sobě.  Posvátný prostor stavby má sloužit k budování jiného, důležitějšího posvátného prostoru, jímž je společenství osob v lásce - k budování živého chrámu Kristova těla a v něm všech jeho bratří a sester.  Právě to je definitivní chrám, definitivní posvátný prostor, cíl a smysl stvoření i vykoupení. Slávou Boží je živý člověk, říká svatý Irenej z Lyonu.  To, k čemu slouží budova chrámu, je Boží život v člověku, jehož hlavním zdrojem je Eucharistie. A tato poslední a nejdůležitější skutečnost - naštěstí - nemusí být přímo závislá na počtu kostelů, které stále ještě slouží svému původnímu účelu.

 

Vzpomínka na všechny věrné zemřelé 2025

 

1. ČTENÍ Iz 25,6a.7-9

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře bohatou hostinu. Sejme na této hoře závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy. Zničí smrt navždy, setře Pán, Hospodin, slzy z každé tváře. Hanbu svého lidu odejme na celé zemi, neboť Hospodin to pravil. V ten čas se řekne: „Hle, náš Bůh, doufali jsme v něj, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v nějž jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy!“ Hospodinova ruka spočine na této hoře.

 

Žl 23(22), 1-3.4.5.6 Odp.: 1

Odp.: Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám.

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám,

dává mi prodlévat na svěžích pastvinách,

vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout,

občerstvuje mou duši.

Vede mě po správných cestách

pro svoje jméno.

Odp.

I kdybych šel temnotou rokle,

nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou.

Tvůj kyj a tvá hůl,

ty jsou má útěcha.

Odp.

Prostíráš pro mne stůl

před zraky mých nepřátel,

hlavu mi mažeš olejem,

má číše přetéká.

Odp.

Štěstí a přízeň mě provázejí

po všechny dny mého života,

přebývat smím v Hospodinově domě

 na dlouhé, předlouhé časy.

 Odp.

 

2. ČTENÍ 1 Jan 3, 1-2

Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana.

Milovaní!

Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se (nejen) smíme nazývat Božími dětmi, ale (že jimi) také jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je.

 

EVANGELIUM Mt 11,25-30

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit. Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“

______________________________________________________ 

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Nastává nám zase období v roce, kdy chodíme na hřbitovy a modlíme se za naše drahé zemřelé. Jenže to má trochu háček: pořád se teď v kostele mluví o odpustcích pro duše v očistci a o tom, jak je možné je získat. Ale já myslím, že je to pro vás, děti, moc složité - a přiznám se, že je to trochu těžko pochopitelné i pro nás dospělé. Navíc se s těmi odpustky v minulosti děly dost podivné věci, které dokonce vedly k tomu, že se v Evropě v pozdním středověku církev rozdělila - a už to slovo samotné nám tedy zní trochu podezřele. A tak jsem vymyslel něco, co vám teď řeknu, a co vám může dávat větší smysl - a taky vás trochu motivovat, abyste na hřbitov s rodiči šli rády.

Máte například babičku, a máte ji moc rádi. A ona onemocní. Čím vším se v tu chvíli může to, že ji máte rádi, projevit? Třeba že ji navštívíte, koupíte jí kytku nebo nějaké ovoce, uvaříte čaj, dojdete do lékárny, pošlete ji hezký obrázek s přáním, ať se brzo uzdraví, zavoláte jí… Možností je prostě spousta.

Já už žádnou babičku ani dědečka nemám. Vy možná už nemáte pradědečka nebo prababičku. Ale pořád je máme rádi, vzpomínáme na ně s láskou. A protože jsme křesťané, tak věříme, že žijí, i když už umřeli, náš vztah s nimi prostě neskončil; věříme, že láska je silnější než smrt.

Jenže zavolat už se jim nedá, čaj jim taky nemůžete uvařit. A tak jediný skutek lásky, který jim můžeme poskytnout, je to, že se za ně modlíme, aby byli brzo v nebi - v Boží blízkosti a radosti.

 

Milí bratři a sestry,

Starořímský básník Quintus Horatius Flaccus, který žil na konci prvního století před Kristem, je autorem známého aforismu Mors ultima linea rerum est – Smrt je konečná hranice všeho. Jestliže nyní uzávorkujeme různá soukromá zjevení, údajnou komunikaci s duchy zemřelých nebo to, čemu se souhrnně říká near-death experience, musíme mu dát za pravdu. Smrt je hranice naší zkušenosti. Nikdo z lidí se nikdy z oné druhé strany nevrátil, aby nám podal zprávu, ‚jaké to tam je‘. Smrt, a to, co je po ní, zůstává naprostým tajemstvím. Všechny lidské představy o posmrtném životě, které se vyskytovaly a vyskytují ve všech historických obdobích a kulturách, jsou právě jen představy; pokusy člověka proniknout za onu poslední hranici věcí, předem odsouzené k neúspěchu.

Texty, které jsem pro dnešní památku vybral, hovoří o tom, že jediný, kdo nám z tajemství smrti může něco odhalit, je Bůh sám. Toto sloveso – odhalit – je klíčové zejména pro výpověď prvního čtení a evangelia. Kniha proroka Izajáše hovoří o tom, že na hoře sejme Hospodin závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy. Evangelista zase cituje Ježíšova slova Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým.

Závoj zakrývá rysy lidské tváře, tedy vlastně naší identitu - obličej za závojem můžeme vidět jen matně, nebo vůbec ne. Přikrývka, je-li přetažena přes hlavu, může zase vyvolávat nepříjemný pocit, že se člověk dusí. Oboje tedy můžeme vnímat jako symboly nevyhnutelnosti lidské smrti, tíživého tajemství, se kterým nějak musíme žít a které vrhá stín na všechno, čím žijeme a co konáme. Vědomí vlastní konečnosti sice můžeme dočasně více či méně úspěšně vytěsnit, ale ono se stejně stále vrací.  

První čtení však říká, že Hospodin na této hoře oboje sejme; odkryje tedy to, co nebylo dříve vidět - v podobném smyslu, jaký má anglický výraz pro vědecký objev, tedy dis-covery; odstranění toho, co předtím něco zakrývalo. Hora je zároveň symbol místa setkání s Bohem; místa, kde s Ním člověk přebývá. Na tomto místě bude jednou závoj sňat, uvidíme Pravdu tváří v tvář a Bůh setře slzy z každé tváře.

Tohle je zaslíbení do budoucna, avšak druhé čtení a evangelium mluví o tom, že něco z toho je nám odkryto již zde a nyní. Závoj ještě není úplně sňat, ale je již poodhrnutý. Apoštol Jan hovoří o tom, že jsme Boží děti  - už zde, na naší straně skutečnosti. A tak máme jisté zaslíbení pro budoucí život, ve kterém se tato naše identita Božích milovaných synů a dcer naplní a zjeví v celé své kráse.

A nakonec - v evangeliu - Ježíš připomíná, že tato zjevená tajemství je třeba přijmout s velkou pokorou. Tajemstvími zůstávají, nemůžeme je zcela prohlédnout a zmocnit se jich - ani rozumem, ani jinak. Můžeme je jen s vděčností přijmout jako dar Boží lásky.

 

30. neděle v mezidobí C 2025

1. ČTENÍ Sir 35,15b-17.20-22a (řec. 12-14.16-18)

Čtení z knihy Sirachovcovy.

   Protože Pán je spravedlivý Bůh, nestraní nikomu. Modlitba chudého proniká oblaka a nezastaví se, dokud tam nedojde. Nevzdálí se, dokud Nejvyšší nezakročí, nerozsoudí spravedlivě a neobnoví právo.

  

Žl 34 (33),2-3.17-18.19+23 Odp.: 7a
Odp.: Hle, ubožák zavolal, a Hospodin slyšel.

Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála.V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se.

 Odp.

Hospodinův hněv stíhá ty, kdo páchají zlo, aby vyhladil ze země vzpomínku na ně. Spravedliví volali, a Hospodin slyšel, vysvobodil je z každé jejich tísně.

 Odp.

Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce, na duchu zlomené zachraňuje.Hospodin zachraňuje duše svých služebníků, nebudou pykat, kdo se k němu utíkají.

 Odp.

 

2. ČTENÍ 2 Tim 4,6-8.16-18

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

Milovaný!
Já už mám prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít, je tady. Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně; stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod. Při mé první obhajobě nikdo se mě nezastal, všichni mě opustili. Kéž je jim to odpuštěno! Avšak Pán stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli lidé ze všech národů. A tak jsem byl vysvobozen ze lví tlamy.
   Pán mě vysvobodí ode všeho zlého a zachrání pro své nebeské království. Jemu buď sláva na věčné věky! Amen.

 

EVANGELIUM Lk 18,9-14

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: "Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili, jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: 'Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.' Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: 'Bože, bud' milostiv mně hříšnému.'  Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."
___________________________________________

 

Slůvko pro děti:

Milé děti,

 Dnešní evangelium je opět ztvárněno biblickými postavičkami - moc se mi líbí, jak to Jitka a Kateřina udělaly. Mimo toho celníka a farizeje je tam ještě rozvinutý svitek Mojžíšova Zákona. A ten farizej se vlastně nemodlí k Pánu Bohu, ale k tomu svitku - je totiž hrozně pyšný na to, jak dobře všechna ta přikázání, která tam jsou, dokáže dodržovat. Jenže právě proto se v tu chvíli s Bohem nemůže setkat. Celník  nemůže být na svůj život pyšný ani trochu - ale právě proto, že si to uvědomuje, je jeho modlitba opravdová.

 

Milí bratři a sestry,

 Původní účel Mojžíšova zákona spočíval v tom, že měl být prostředkem posvěcení lidu Izraele. Když se - zejména v knize Leviticus - citují pasáže ze Zákona, jsou často uvedeny slovy: Já jsem Hospodin. Buďte svatí, jako já jsem svatý. Dodržování Zákona mělo být cestou ke spravedlnosti; tedy cestou do Boží blízkosti, cestou vedoucí k setkání člověka s Bohem.

 V Ježíšově podobenství o celníkovi a farizeovi se dodržování téhož Zákona stává v podání farizea něčím úplně jiným, vlastně právě opačným; stává se překážkou opravdového setkání s Hospodinem. Dalo by se říci, že onen ubohý farizeus se vlastně nemodlí; jeho slova, ač se formálně obracejí k Hospodinu, jsou adorací jeho vlastní schopnosti dodržovat Zákon do puntíku - a nakonec je to tedy adorace sebe sama; farizej se chválí, jak dobře dokáže Zákon plnit. S trochou nadsázky by se dalo říci, že je pyšný na to, jak je v tomto oboru dobrý, podobně jako dnes může být někdo hrdý na své úspěchy v profesním životě. Farizej je náboženský profík; dodržování Zákona se pro něj stalo předmětem jeho vlastního sebepotvrzení, ba jeho vlastní identity. Pro Hospodina již v tomto vnitřním nastavení nezůstává mnoho místa.

 Je to velmi subtilní nebezpečí i pro nás, dnešní křesťany. Ze skutečností souvisejících s naší vírou a s jejím prožíváním, s modlitbou a s křesťanským životem, se také může stát samoúčel; mohou přestat být cestou setkání s Bohem a stát se prostředkem naší seberealizace a sebepotvrzení. Mohu například upozadit to, že jsem kněz a začít sama sebe vnímat hlavně jako faráře - s tím, že pak mohu začít třeba závidět správci sousední farnosti, že něco vybudoval, nebo že je populárnější; případně začít pohrdat nějakým spolubratrem, který v očích tohoto světa vypadá méně úspěšně. A úplně mi pak ze zorného pole vypadne, že jsme v jednom týmu a na jedné lodi; a že pokud to všechno přestává sloužit větší lásce k Bohu a k bližnímu, ztrácí to svou cenu. 

Celník má tu výhodu, že je v tomto smyslu zcela chudý; není nic, na co by z hlediska svého náboženství mohl být pyšný. Ale právě proto se mu nic z toho nemůže stát bariérou, která by mu zabránila v opravdovém setkání s Hospodinem. Celník má jen vědomí svého hříchu, pokoru a potřebu Božího milosrdenství. A z toho se nikdy žádná překážka setkání stát nemůže; je to bezpečná cesta do Boží blízkosti.