3. neděle velikonoční B 2024

1. ČTENÍ Sk 3, 13-15. 17-19

Čtení ze Skutků apoštolů.

 Petr promluvil k lidu:
   "Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův, Bůh našich praotců oslavil svého služebníka Ježíše, kterého jste vy sice vydali a kterého jste se zřekli před Pilátem, ačkoliv on rozhodl, že ho propustí. Vy jste se zřekli Svatého a Spravedlivého, a vyprosili jste si milost pro vraha. Původce života jste dali zabít, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých, a my jsme toho svědky.
   Já ovšem vím, bratři, že jste to udělali z nevědomosti, a stejně tak i vaši přední muži. Bůh to však dopustil, aby se tak splnilo, co předem oznámil ústy všech svých proroků, že jeho Pomazaný musí trpět. Obraťte se tedy a dejte se na pokání, aby vaše hříchy byly zahlazeny."

Žl 4, 2. 4. 7. 9 Odp.: 7a
Odp.: Hospodine, ukaž nám svou jasnou tvář! nebo: Aleluja.

Bože, zastánce mého práva, vyslechni mě, když volám, tys mě v soužení vysvobodil, smiluj se nade mnou a slyš mou prosbu!
Odp.
Pamatujte: Hospodin vyznamenává svého svatého; Hospodin vyslyší, když k němu zavolám.
Odp.
Mnoho lidí říká: "Kdo nám ukáže dobro?" Hospodine, ukaž nám svou jasnou tvář!
Odp.
Usínám klidně, sotva si lehnu, vždyť ty sám, Hospodine, dáváš mi přebývat v bezpečí!
Odp.



2. ČTENÍ 1 Jan 2, 1-5a

Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana.    

 Moje milé děti!                                                                                                                                             Toto vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa.    Podle toho víme, že jsme ho poznali, když zachováváme jeho přikázání. Kdo tvrdí: "Znám ho", ale jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravda. Kdo však jeho slovo zachovává, v tom je Boží láska opravdu přivedena k dokonalosti.

EVANGELIUM Lk 24, 35-48

Slova svatého evangelia podle Lukáše.    

 Dva učedníci vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba. Když o tom mluvili, stál on sám uprostřed nich a řekl jim: "Pokoj vám!" Zděsili se a ve strachu se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: "Proč jste rozrušeni a proč vám v mysli vyvstávají pochybnosti? Podívejte se na mé ruce a na mé nohy: vždyť jsem to já sám! Dotkněte se mě a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte na mně." A po těch slovech jim ukázal ruce a nohy.    Pro samou radost však tomu pořád ještě nemohli věřit a jen se divili. Proto se jich zeptal: "Máte tady něco k jídlu?" Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a před nimi pojedl.    Dále jim řekl: "To je smysl mých slov, která jsem k vám mluvil, když jsem ještě byl s vámi: že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově Zákoně, v Prorocích i v Žalmech." Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu.    Řekl jim: "Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno obrácení, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky."

 _____________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, ve scénce z biblických postaviček je hezky vidět, jak Pán Ježíš musel přesvědčovat své učedníky, že vstal z mrtvých opravdu i se svým tělem, že je to skutečně on, a ne žádný duch. Ukázal jim své rány; nechal je, aby se ho dotkli, snědl kousek ryby. A tak nám vlastně taky říká, že všechno, co v životě děláme – pokud to není něco špatného, tedy hřích – je pro Pána Ježíše velice důležité a velice cenné. Nejenom ty věci, kterým říkáme duchovní – třeba modlitba nebo účast na mši – ale třeba i to, že se učíte do školy, že si hrajete nebo že si například s tátou, mámou a se sourozenci společně užíváte dobrý nedělní oběd. 

Milí bratři a sestry,

 Německý filozof Friedrich Nietzsche ve svém známém traktátu Mimo dobro a zlo označil křesťanství s despektem za platonismus pro lid. Podle Platónova učení to, co má v člověku opravdovou cenu, je jen psýché, nehmotná duše – zatímco tělo je považováno za její vězení, za něco méněcenného; a duše se z něho snaží osvobodit a dosáhnout čistého a jasného světa idejí, do něhož vlastně patří. Platónská filozofie měla v křesťanské antice vliv na myšlení některých významných církevních otců; a stopy jejího vlivu na křesťanské uvažování a určitý přístup ke skutečnosti najdeme dodnes.

 Ve starých katechismech se psávalo, že člověk je stvořen, aby chválil Boha, sloužil mu a tak spasil svou duši. Modlíváme se a necháváme sloužit mše svaté za duše v očistci. A ve zpovědnici občas slýchávám, že dotyčný penitent nemyslel na věci duchovní, ale tělesné (čímž má zpravidla na mysli prohřešky proti šestému přikázání). Stále v tomto smyslu vnímáme jakési ostré rozdělení – a často de facto i ono platónské nepřátelství – mezi tělem a duší. Možná jednou z nejkrásnějších ilustrací tohoto pohledu na tělo a duši je moravská lidová balada, zapsaná v devatenáctém století vlasteneckým knězem Františkem Sušilem a na přelomu 20. a 21. století přezpívaná mnoha současnými interprety, včetně písničkáře Jaroslava Hutky či skupiny Čechomor:

 

|: A když bylo před kostelem, :|

|: hádala se duše s tělem. :|

 

|: Tělo, tělo, cos dělalo, :|

|: o duši jsi nic nedbalo. :|

 

|: Cos vidělo, všecko's chtělo, :|

na hříchy si nepomnělo,

do kostela's nechodilo.

 

|: Tělo, tělo, tělo hříšné, :|

|: bývalo jsi v světě pyšné. :|

 

|: Chodilo jsi v stříbře, zlatě,:|

|: a já duše trpím za tě.:|

 

|: Tys chodilo po muzikách, :|

|: a já musím v těžkých mukách. :|

 

|: Nedávej mně, duše, viny, :|

|: byla's se mnú v každé chvíli. :|

 

|: Byla - li sem já kdy s tebú, :|

|: nevládla sem sama sebú. :|

 

Samozřejmě tím, milí bratři a sestry, nechci říci, že není důležité se modlit za duše v očistci. Věříme, že člověk má nesmrtelnou duchovou duši, která (alespoň z naší pozemské perspektivy, prožívané v čase) po jeho tělesné smrti jaksi čeká, až se bude při všeobecném vzkříšení moci znovu spojit s tělem, které oživovala. Ježíš nám ovšem v dnešním evangeliu chce velmi důrazně připomenout, že Boží spása se týká celého člověka – těla i duše. A to, co nazýváme duchovní život – jak to říkával otec kardinál Tomáš Špidlík, blahé paměti – není cosi, co se týká jen duše, ale že je to především život z Ducha svatého, jenž působí v celém člověku, v duši i v těle zároveň.

 Dnešní evangelium se odehrává po návratu dvou učedníků z cesty do Emauz. Když svědčí o tom, že se po cestě potkali se vzkříšeným Pánem, stanul On sám uprostřed nich. Učedníci se zděsí a domnívají se, že vidí ducha. Ježíš jim však několikerým způsobem ukazuje, že je to opravdu on, ve svém vlastním těle. Ukazuje své rány, nechává své učedníky, aby se ho dotkli, pojí kousek pečené ryby.

 Pokud právě tohle domyslíme do důsledků, pak také hluboce pochopíme, že náš křesťanský život nemůže být ani trochu Nietzscheův lidový platonismus. Lidské tělo je Kristovou smrtí a vzkříšením zachráněné, a s ním i veškerá hmota, celý vesmír. Nic už není jen posvátné ani jen profánní, všechno může být prostoupeno Božím Duchem lásky a života, pokud mu skrze naši lidskou svobodnou vůli dovolíme do tohoto světa vstoupit. Posvátnou může být každá, i zdánlivě zcela světská činnost: naše denní práce, ukládání dětí k spánku nebo radostné posezení s přáteli.