26. neděle v mezidobí A 2023 

1. ČTENÍ Ez 18,25-28 

Čtení z knihy proroka Ezechiela.

Toto praví Hospodin:
    "Říkáte: 'Pán nejedná správně!' Slyšte tedy, izraelský dome! Je to mé jednání, které není správné, nebo spíš vaše? jestliže spravedlivý opustí svou spravedlnost a páchá nepravost a zemře, zemře pro nepravost, které se dopustil.
    Jestliže se však zločinec odvrátí od svých zlých skutků, které spáchal, a jedná podle práva a spravedlnosti, sám sebe zachrání. Neboť proto, že se bál a odvrátil od všech svých nepravostí, které spáchal, jistě bude živ a nezemře."



Žl 25 (24), 4-5. 6-7. 8-9 Odp.: 6a
Odp.: Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování.

Ukaž mi své cesty, Hospodine, a pouč mě o svých stezkách. Veď mě ve své pravdě a uč mě, neboť ty jsi Bůh, můj spasitel, nepřestávám v tebe důvěřovat.
Odp.
Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování, na své milosrdenství, které trvá věčně. Nemysli na hříchy mého mládí, na má provinění, pamatuj na mě ve svém milosrdenství pro svou dobrotivost, Hospodine!
Odp.
Hospodin je dobrý a dokonalý, proto ukazuje hříšníkům cestu. Pokorné vede k správnému jednání, pokorné učí své cestě.
Odp.



2. ČTENÍ Flp 2,1-11

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.

Bratři a sestry!
    Jestliže je u vás trochu křesťanské snahy druhé těšit, trochu láskyplného povzbuzení, nějaké duchovní společenství a trochu srdečné účasti, dovršte mou radost tím, že budete stejně smýšlet, že vás bude všechny pojit jedna láska, že budete svorní a jednomyslní. Nic nedělejte z hašteřivosti nebo touhy po prázdné slávě, ale z pokory ať každý z vás pokládá druhého za lepšího, než je sám. Nikdo z vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale i na prospěch druhých.
    Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš: ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí. Navenek byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.



EVANGELIUM Mt 21,28-32

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl velekněžím a starším lidu:
    "Co soudíte o tomto případu: Jeden člověk měl dva syny. Přistoupil k prvnímu a řekl mu: 'Synu, jdi dnes pracovat na vinici.' On odpověděl: 'Mně se nechce', ale potom toho litoval, a přece šel. Přistoupil k druhému a řekl totéž. Ten odpověděl: 'Ano, pane', ale nešel. Který z těch dvou vykonal otcovu vůli?"
    Odpověděli mu: "Ten první."
    Ježíš jim řekl: "Amen, pravím vám: Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království. Přišel k vám Jan, aby vám ukázal správnou cestu, ale neuvěřili jste mu. Celníci však a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, a přece ani potom jste se nezměnili a neuvěřili jste mu."

________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

V Ježíšově podobenství o dvou synech jsme slyšeli větičku, kterou moc dobře známe: Mně se nechce. Nechce se nám moc věcí: mně se například často nechce vstávat v neděli brzo ráno, abych se vším ranním modlením, hygienou, snídaní a obléknutím stihl být v sedm v Kohoutovicích. Vám se třeba může nechtít jít k zubaři, udělat si domácí úkol, jít v neděli do kostela, sníst nějaké zdravé jídlo, které vám ale chutná míň než chipsy nebo zmrzlina… Našli bychom toho moc.

 Je to, když se mi něco nechce, hřích? Jasně, že není. Ale měli bychom se s tím ’nechce se mi‘ naučit pracovat, aby nás ten pocit nakonec nepřemohl. Tomu prvnímu synovi možná pomohlo, když si uvědomil, že jeho táta je na něj vždycky hodný a vždycky pro něj udělá to nejlepší. Nebo to, že ho k práci nenutil, že mu neřekl třeba Padej makat, lenochu, nebo dostaneš. Nebo si třeba uvědomil, že táta má sám hodně práce a že opravdu potřebuje pomoct. Ať už to bylo, jak chtělo, ten syn zalitoval toho, že se mu nechtělo, a na tu vinici nakonec šel.

 Milí bratři a sestry,

Pojďme se společně zamyslet nad dnešním druhým čtením. Svatý Pavel v něm oslovuje komunitu křesťanů v makedonských Filipech a povzbuzuje ji k růstu v křesťanské dokonalosti. Přitom ovšem nevyučuje Filipany nějakou abstraktní, z nebe spadlou naukou; ani nepoužívá žádné apely typu: Jste přece křesťané, tak se podle toho laskavě chovejte. Na začátku jim připomíná to, co už znají, co už nějak zakusili - krásu života ve společenství; radost, kterou přináší životní postoj blízkosti a otevřenosti druhému člověku, který se projevuje v naslouchání, slovech útěchy a spolunesení životních těžkostí:  Jestliže je u vás trochu křesťanské snahy druhé těšit, trochu láskyplného povzbuzení, nějaké duchovní společenství a trochu srdečné účasti… 

Jestliže tedy to vše ve filipském společenství již existuje, jestliže mají tamější křesťané tuto zkušenost, mohou v její síle pokročit ve svém duchovním životě dále: Dovršte mou radost tím, že budete stejně smýšlet, že vás bude všechny pojit jedna láska, že budete svorní a jednomyslní. Nakonec svatý Pavel staví před oči adresátů svého dopisu Ježíšovu osobu, jako ukazatele cesty v tomto procesu učení se čím dál dokonalejší vzájemné lásce a životu ve společenství. Filipané mají mít nús Christi - smýšlení, jaké měl Kristus, nebo, jak bychom řekli dnes, Kristovu mentalitu.  Jestliže sami poznali Kristovu lásku, která nehledá sebe a dává se každému druhému člověku, a jestliže zakusili radost z této lásky, mohou být nakonec podobní jako on.

 Možná se, milí bratři a sestry, občas - či dokonce dost často - rmoutíme nad odkřesťanšťováním naší společnosti; nad tím, že z ní mizejí hodnoty křesťanské morálky; že se posouváme k čím dál většímu individualismu a sobectví; že se rozpadají vztahy, protože si lidé nedokáží nic odepřít a něco obětovat ve prospěch toho druhého. Někdy v téhle souvislosti také hledáme někoho či něco, co za to může. Jenomže ruku na srdce - nakolik si za to můžeme my křesťané sami? Jak často jsme v minulosti vyzývali k dodržování křesťanské morálky - do vlastních řad i směrem ven - odděleně od hlásání evangelia? Kolikrát jsme použili posvátné Boží jméno jako kárný prostředek při výchově? Kolikrát jsme naše křesťanství žili jako karikaturu? Jak mnoho jsme my kněží své poslání pojímali ne jako službu, ale jako falešně uchopenou autoritu, která ovládá a manipuluje? 

Svatý Pavel filipskými křesťany ani trochu nemanipuluje, aby je donutil k větší dokonalosti života. Nehrozí jim - ani podprahově a nepřímo - nějakým trestem ze strany náročného Hospodina, který nikdy není a nebude s jejich životem spokojen. Prostě staví na jejich zkušenosti radosti z lásky. Kdo vyjde ze sebe, kdo miluje Boha a bližního, je šťastný - protože pro lásku jsme byli stvořeni. Ten, kdo toto štěstí zakusí, má dostatečnou motivaci, aby se snažil svůj život dělat stále lepším.