3. neděle velikonoční A 2023

1. ČTENÍ Sk 2,14.22-28

Čtení ze Skutků apoštolů.

V den letnic vystoupil Petr s ostatními jedenácti (apoštoly) a slavnostně promluvil k lidem:
   "Židé a všichni jeruzalémští obyvatelé, pozorně vyslechněte mou řeč! Bůh vám dal svědectví o Ježíši Nazaretském mocnými činy, divy a znameními, které, jak víte, konal Bůh skrze něho mezi vámi. A on byl vydán, jak to Bůh předem rozhodl a předpověděl, a vy jste ho rukama bezbožníků přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil, zbavil bolestí smrti, protože nebylo možné, aby zůstal v její moci. David přece o něm říká: 'Mám Pána před očima stále, je mi po pravici, abych se neviklal. Proto se raduje mé srdce a můj jazyk jásá. Ano i mé tělo odpočine v naději, neboť nevydáš mě podsvětí napospas, nedopustíš, aby tvůj Svatý podlehl porušení. Oznámils mi cesty života, naplníš mě blahem před svou tváří.' "




Žl 16(15),1-2a+5.7-8.9-10.11 Odp.: 11a
Odp.: Ukaž mi, Pane, cestu k životu. nebo: Aleluja.

Ochraň mě, Bože, neboť se utíkám k tobě. Pravím Hospodinu: "Ty jsi můj Pán." Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší, ty mně zachováváš můj úděl.
Odp.
Velebím Hospodina, že mi byl rádcem, k tomu mě i za nocí vybízí mé nitro. Hospodina mám neustále na zřeteli, nezakolísám, když je mi po pravici.
Odp.
Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, i mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení.
Odp.
Ukážeš mi cestu k životu, u tebe je hojná radost, po tvé pravici je věčná slast.
Odp.




2. ČTENÍ 1Pt 1,17-21

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra.

   Milovaní!
Když říkáte Otec tomu, který soudí nestranně každého podle jeho činů, žijte v bázni po dobu svého vyhnanství. Víte přece, že jste ze svého prázdného způsobu života, jak jste ho zdědili po předcích, byli vykoupeni ne snad nějakými věcmi pomíjejícími, stříbrem nebo zlatem, nýbrž drahou krví Krista, bezúhonného a neposkvrněného beránka. On byl ovšem k tomu vybrán už před stvořením světa, ale pro vás se objevil teď na konci časů. Skrze něho jste uvěřili v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a oslavil, takže když věříte, můžete zároveň v Boha i doufat.




EVANGELIUM Lk 24,13-35

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Dva z Ježíšových učedníků se ubírali toho dne (prvního po sobotě) do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů. Hovořili spolu o tom všem, co se stalo. jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim sám Ježíš a připojil se k nim. Ale cosi jim jako by zadržovalo oči, takže ho nepoznali. Zeptal se jich: "O čem to cestou spolu rozmlouváte?" Zastavili se celí smutní.
   Jeden z nich - jmenoval se Kleofáš - mu odpověděl: “Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo." Zeptal se jich: "A co se stalo?"
   Odpověděli mu: "Jak Ježíše z Nazareta, který byl prorok, mocný činem i slovem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a přední mužové odsoudili k smrti a ukřižovali. My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo. Některé naše ženy nás sice rozrušily: Byly časně ráno u hrobu, nenalezly jeho tělo, přišly a tvrdily, že měly i vidění andělů, a ti prý říkali, že on žije. Někteří z našich lidí odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy říkaly, jeho však neviděli."
   A on jim řekl: "Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?" Potom začal od Mojžíše, probral dále všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje.
   Tak došli k vesnici, kam měli namířeno, a on dělal, jako by chtěl jít dál. Ale oni na něho naléhali: "Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil." Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. Vtom se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. Tu si mezi sebou řekli: "Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?"
   Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct (apoštolů) i jejich druhy. Ti řekli: "Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi." Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba.

_________________________________________________________________ 

 Slůvko pro děti:

Milé děti, abychom dobře pochopili, co nám chce říci svatý Petr ve druhém čtení, musíme si říci, co znamená slovo vykoupení. Dneska ho používáme v úplně jiném smyslu: třeba řekneme, že v Lidlu už nemají vajíčka v akci, protože je lidé vykoupili. Jenže v době, kdy vznikal první list Petrův, to znamenalo vykoupení otroka. Otrok byl člověk, který patřil nějakému jinému člověku jako jeho majetek. Mohl se tam sice mít celkem dobře, ale jeho pán ho mohl kdykoli prodat nebo dokonce beztrestně zabít. Ale někdo taky mohl toho otroka koupit a pak mu říct: já se vzdávám toho, že mám právo tě vlastnit, dávám ti svobodu, už nebudeš otrok, ale svobodný člověk. A Pán Ježíš nám dal právě takovou svobodu: ne od toho, že by nás někdo měl jako majetek, ale od hříchu a smrti. A zaplatil za ni ne penězi, ale dal za ni svůj vlastní život.

 

Milí bratři a sestry,

 Příběh učedníků putujících do Emauz je obrazem toho, jak se jako křesťané můžeme vyrovnávat s těžkostmi našeho života, s krizemi a s bolestnými událostmi, například se ztrátou někoho blízkého.

 Oba učedníci jdou z Jeruzaléma do vesnice Emauzy. Je to zřejmě malá, nepříliš významná vesnička; v celé Bibli je zmiňována pouze na tomto místě a ani se přesně neví, kde vlastně ležela. Možná Kleofáš a jeho bezejmenný souputník potřebují po dramatu Velkého pátku a Bílé soboty jen odejít z Jeruzaléma; nebýt ve městě, protože jim tam všechno připomíná, co museli prožít. Určitě se jim do jisté míry zhroutil jejich dosavadní svět: jejich naděje v Ježíše byla zklamána; část života, kterou s ním strávili, jim musela připadat jako ztracená léta. V troskách musela být i jejich víra v Hospodina: ačkoli v celém Starém zákoně se mluví o tom, že Bůh spravedlivé neopouští, Ježíše opustil. A učedníci se musejí potýkat i se ztrátou iluzí o sobě samých; i oni sami ho v kritické chvíli opustili a utekli. A tak teď asi chtějí odejít do ústraní - možná proto, aby je nikdo neviděl v jejich zármutku, za který se stydí; či aby přemýšleli, co dál se životem; nebo prostě chtějí být sami.

 Když se k nim vzkříšený Pán připojí, nemohou jej poznat. Ono cosi, co jako by jim zadržovalo oči, nebylo nejspíš nic jiného než jejich smutek. Připomíná nám to Marii Magdalskou, plačící u hrobky, která Ježíše také nejdřív nepoznala. Myslela si, že je to zahradník, i když viděla prázdný hrob a anděly - protože jí její zoufalý zármutek říkal, že je definitivní konec, že její milovaný Mistr už není.

 Ježíš se jim také nedává poznat hned. Vydá se s nimi na cestu, nekárá je pro jejich malomyslnost, jaksi přijímá jejich zármutek, ale pomalu jej začíná proměňovat. Nejprve je nechává vylít si srdce, dává jim prostor vypovídat se o tom, co je trápí. A pak v nich zažíhá jiskérku naděje: to, co se stalo, je sice - lidsky viděno - katastrofa, ale nic nevypadlo z Hospodinovy prozřetelnosti a vedení, všechno bylo a je v Božích rukou: Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vstoupit do své slávy? A úplně na konci cesty se stane to, co jim definitivně otevře oči: jsou svědky lámání chleba a vzpomenou si na to, co prožili o čtvrtečním večeru. A už vědí, už nemají potřebu utéci z Jeruzaléma pryč, už se mohou vrátit a sdílet svou radost s ostatními apoštoly. Bůh byl v tom všem přece jen přítomný: v Ježíšově smrti, v jejich vlastním selhání, ve všech událostech, které prožili, i v těch nejsmutnějších a nejtěžších. A všechno nakonec proměnil ve své vítězství.