2. neděle adventní A 2022

 

1. ČTENÍ Iz 11, 1-10

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse, výhonek vypučí z jeho kořenů, spočine na něm duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch poznání a zbožnosti, naplní ho duch bázně před Hospodinem. Nebude soudit podle zdání, nebude rozhodovat podle doslechu, ale podle spravedlnosti bude soudit chudé a podle práva se bude rozhodovat pro ubohé v zemi. Zabije násilníka holí svých úst, usmrtí bezbožného dechem svých rtů. Spravedlnost bude rouchem jeho beder a věrnost bude pásem jeho boků.
    Vlk bude přebývat s beránkem, pardál si lehne vedle kozlátka, tele a lvíče budou žrát pospolu a malé dítě je bude vodit. Kráva pást se bude s medvědicí, jejich mláďata spolu ulehnou, lev jako býk bude řezanku žvýkat. Kojenec si bude hrát nad dírou zmije a nemluvně sáhne rukou do skrýše jedovatého hada.
    Nikdo nebude škodit ani pustošit na celé mé svaté hoře, protože země se naplní poznáním Hospodina, jako vody pokrývají moře. Tehdy se objeví kořen Jesse jako znamení národům; pohané ho budou hledat a jeho sídlo bude slavné.



Žl 72 (71), 1-2.7-8.12-13.17 Odp.: 7
Odp.: V jeho dnech rozkvete spravedlnost a hojnost pokoje navěky.

Bože, svěř králi svou pravomoc, svou spravedlnost královskému synu. Ať vládne tvému lidu spravedlivě, nestranně tvým ubohým.
Odp.
V jeho dnech rozkvete spravedlnost a hojnost pokoje, dokud nezanikne luna. Bude vládnout od moře k moři, od Řeky až do končin země.
Odp.
On vysvobodí chudáka, který se dovolává pomoci, ubožáka, jehož se nikdo neujímá. Smiluje se nad nuzným a chudým, zachrání ubožákům život.
Odp.
Jeho jménu se bude žehnat navěky, pokud bude slunce svítit, potrvá jeho jméno. A v něm budou požehnána všechna plemena země, blahoslavit ho budou všechny národy.



2. ČTENÍ Řím 15, 4-9

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

    Bratři a sestry!
Všechno, co kdysi bylo napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z Písma čerpali vytrvalost a povzbuzení, a tak měli naději. Bůh, zdroj vytrvalosti a povzbuzení, kéž vám dá, abyste žili v souladu podle vůle Krista Ježíše. Tak budete moci svorně a jedněmi ústy oslavovat Boha, Otce našeho Pána Ježíše Krista.
    Přijímejte proto jeden druhého do svého společenství, jak i Kristus přijal vás - k oslavě Boží. Tím chci totiž říci: Kristus se stal služebníkem židů, aby se prokázalo, že Bůh je věrný, aby tím byla stvrzena zaslíbení daná praotcům; ale také proto, aby pohané oslavovali Boha, že jim prokázal milosrdenství, jak je psáno: 'Proto tě budu velebit mezi pohany, tvému jménu budu zpívat chválu.'



EVANGELIUM Mt 3, 1-12

Slova svatého evangelia podle Matouše.

V té době vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti:
    "Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království." Jan byl totiž ten, o němž řekl prorok Izaiáš: 'Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!'
    Jan měl na sobě oděv z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás, živil se kobylkami a medem divokých včel. Tehdy vycházel k němu Jeruzalém, celé Judsko a celý kraj kolem Jordánu, dávali se od něho křtít v řece Jordánu a přitom vyznávali své hříchy.
    Když však viděl, že k jeho křtu přichází mnoho farizeů a saduceů, řekl jim: "Zmijí plemeno, kdo vám ukázal jak uniknout trestu, který už hrozí? Přinášejte tedy ovoce hodné obrácení. Nemyslete si, že můžete říkat: 'Naším otcem je Abrahám!', neboť vám říkám: Bůh může oživit tyhle kameny a Abrahámovi z nich udělat děti.
   Sekera už je přiložena stromům ke kořenu; každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a hozen do ohně. Já vás křtím vodou, abyste se obrátili. Ale ten, který má přijít po mně, je mocnější než já; jemu nejsem hoden ani opánky přinést. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. V ruce má lopatu a pročistí (obilí) na svém mlatě. Pšenici uloží na sýpce, plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným."

________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Dnešní druhé čtení z listu Římanům začíná větou, která nám říká, proč je dobré číst Písmo svaté: Všechno, co kdysi bylo napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z Písma čerpali vytrvalost a povzbuzení, a tak měli naději. Bible byla napsána opravdu kdysi, před mnoha staletími. To nám dělá obtíže, protože my už jsme dneska zvyklí číst a mluvit jinak, a některým starobylým slovům už skoro nerozumíme, nebo je při čtení popleteme a řekneme třeba pontský pirát, sprchovaný pán nebo čtení z knihy Džob. Ale když se tím nenecháme odradit, tak opravdu zjistíme, že z Bible můžeme čerpat to, co jinde nenajdeme - vytrvalost, povzbuzení a naději.  

Milí bratři a sestry,

V dnešních čteních vidíme velký kontrast mezi prvním čtením - obrazem univerzálního míru a pokoje - a na druhé straně evangeliem, které obsahuje zneklidňující kázání Jana Křtitele.  Jan prorokuje příchod toho, kdo je větší než on; kdo bude křtít ne vodou, ale Duchem svatým a ohněm, a kdo bude nakonec nekompromisně oddělovat zrno od plev.

Tento motiv tříbení je přítomný v celém Písmu svatém. V žalmu 66 se například říká: Věru, zkoušel jsi nás, Bože, tříbil jsi nás ohněm, jako se tříbí stříbro. A velmi podobně ve třetí kapitole Knihy moudrosti: V tavicím kelímku je zkoušel jak zlato, jako dokonalá oběť se mu zalíbili. Můžeme si také připomenout Ježíšovo podobenství o pleveli mezi pšenicí ve třinácté kapitole evangelia podle Matouše - majitel pole říká dělníkům, kteří chtějí vytrhat objevený plevel: Nechte obojí spolu růst až do žní ‒ a o žních řeknu žencům: Nejprve seberte plevel a svažte ho do snopků k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.

Možná nám takové obrazy, milí bratři a sestry, těžko jdou dohromady s obrazem Boha, který je Láska; možná nám kázání Jana Křtitele každoročně trochu narušuje radostnou atmosféru adventního očekávání. Uvědomujeme se, že Pán, který přichází a kterého čekáme, přinese samotným svým příchodem takové tříbení; snad nejlépe je to vyjádřeno v dalším podobném výroku Písma - úryvku z knihy proroka Malachiáše, který čteme jako první čtení na Hromnice:  Hle, pošlu svého anděla, aby mi připravil cestu. Hned potom přijde do svého chrámu Panovník, jehož hledáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte. Hle, přichází – praví Hospodin zástupů.  Kdo však snese den jeho příchodu, kdo obstojí, až se objeví? Vždyť je jako oheň, kterým se taví, jako rostlina valchářů. Usadí se, aby tavil a tříbil stříbro, očistí syny Leviho a vytříbí je jako zlato a stříbro a potom zase budou obětovat Hospodinu ve spravedlnosti.

Myslím ale, že smysl těchto úryvků o tříbení a očišťování můžeme snáze pochopit skrze zkušenost našeho životního příběhu: někdy nás Pán navštěvuje událostmi, které nás právě takto tříbí a ukazují, co má v životě opravdovou hodnotu a co je naopak balast. Těžkosti života, například zkušenost nemoci nebo ztráty blízkého člověka odhalují pravdu o nás samotných: naši malou lásku k Bohu i ke druhým lidem, naše slabosti - nebo třeba faktickou bezcennost něčeho, čemu normálně věnujeme mnoho svého času, sil a zaujetí. A nakonec zjistíme, že nás Bůh takto nenavštívil proto, aby nás svévolně potrápil – že takové navštívení nás očistilo, že v nás probudilo vědomí o tom, co je opravdu důležité.

Jan Křtitel říká, že nás Pán při svém příchodu bude křtít Duchem svatým a ohněm - ohněm Boží Lásky, se vší svou intenzitou a mocí - a všechen balast našeho života se v tomto ohni stráví. Nejkrásnější příměr, který jsem v téhle souvislosti kdy slyšel nebo četl, je jedna pasáž z románové trilogie norské spisovatelky Sigrid Undsetové, laureátky Nobelovy ceny a konvertitky ke katolické církvi. Dílo se jmenuje v originále Kristin Lavransdatter - tedy Kristina, dcera Vavřincova – a vypráví neobyčejný životní příběh jedné ženy ve středověkém Norsku. Zmíněný úryvek je z rozhovoru Kristiny s jejím švagrem, knězem Gunnulfem. Ten vypráví o svém vnitřním poznání, kterého se mu kdysi dostalo:

Pak jsem poznal, že tato mocná Láska snese všechno – dokonce i pekelný oheň. Protože kdyby Bůh chtěl, vzal by si naše duše násilím – a byli bychom v Jeho rukou zcela bezmocní. Ale On nás miluje, jako ženich miluje svou nevěstu. K ničemu ji nenutí; pokud si ho svobodně nevyvolí, musí ji nechat se mu vyhýbat nebo ho opustit.  Ale také jsem myslel na to, že možná není ani jediná duše, která by byla věčně ztracená. Protože snad každá duše musí po takové lásce toužit - ale zdá se jí příliš draze získaná, pokud by se kvůli ní měla vzdát všeho ostatního, co miluje. Když ale oheň stráví v duši všechno, co Bohu vzdorovalo, zůstane v ní tato touha po Bohu, i kdyby nebyla větší než jediný hřebík v dřevěné budově – zůstane v duši, jako železo zůstane v popelu spáleniště.