4. neděle postní B 2021

1. ČTENÍ 2 Kron 36, 14-16. 19-23

Čtení z druhé knihy Kronik.

   Všechna knížata, kněží i lid se dopustili mnoha nevěrností. Napodobovali všechny hanebnosti pohanů a poskvrnili chrám, který si Hospodin posvětil v Jeruzalémě. Hospodin, Bůh jejich otců, posílal k nim bez ustání své posly, neboť měl soucit se svým lidem a se svým příbytkem. Ale oni se posmívali Božím poslům, pohrdali jeho slovy a tupili jeho proroky, až se vznítil Hospodinův hněv proti jeho lidu, že už nebylo léku. Nepřátelé spálili Boží chrám, zbořili hradby Jeruzaléma, všechny jeho paláce vydali napospas ohni a zničili všechny jeho cenné předměty. Nabuchodonosor vystěhoval do Babylóna všechny jeho obyvatele, kteří unikli meči. Sloužili jemu a jeho synům jako otroci až do zřízení perského království, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, dokud by země nedostala náhradu za nezachovávané soboty. Po všechny dny zpustošení odpočívala, až se naplnilo sedmdesát let.
   V prvním roce perského krále Kýra vzbudil Hospodin ducha Kýra, perského krále, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, a on dal prohlásit - i písemně - po celém svém království: Tak praví Kýros, perský král: Všechna království země mi dal Hospodin, Bůh nebes. On mi přikázal, abych mu vystavěl chrám v Jeruzalémě, který je v Judsku. Kdo je mezi vámi ze všeho jeho lidu? Ať je Hospodin, jeho Bůh, s ním: Ať jde do Jeruzaléma!

Žl 137 (136), 1-2. 3. 4-5. 6
Odp.: Vyslyš nás, Pane a, vysvoboď nás!

U babylónských řek, tam jsme sedali a plakali, když jsme vzpomínali na Sión. Na vrby toho kraje jsme zavěsili své citery.
Odp.
Neboť tam od nás žádali písně ti, kdo nás odvlekli, kdo nás sužovali, od nás žádali, abychom se radovali: "Zpívejte nám ze siónských písní!"
Odp.
Jak bychom mohli zpívat Hospodinovu píseň v cizí zemi? Kdybych měl na tebe zapomenout, Jeruzaléme, ať mi zchromne pravice!
Odp.
Ať se mi přilepí jazyk k patru, když na tebe nevzpomenu, když nedám přednost Jeruzalému před každou svou radosti.
Odp.



2. ČTENÍ Ef 2, 4-10

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

Bratři a sestry!
   Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem. Za to, že jste zachráněni, máte co děkovat Boží dobrotě. Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni. Tím chtěl v budoucím čase ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vůči nám, a to pro Krista Ježíše.
   Té záchrany docházíte z Boží dobroty skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to Boží dar! Dostáváte ho ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě.

EVANGELIUM Jan 3, 14-21

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš řekl Nikodémovi:
   "Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný.
   Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.
   Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu."

____________________________________________________

Milí bratři a sestry,

Můžeme se společně zamyslet nad prvními Ježíšovými slovy z dnešního úryvku evangelia:  Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný. Starozákonní příběh s hadem na poušti najdeme v jednadvacáté kapitole páté knihy Mojžíšovy; stojí za to si ho připomenout celý: Od hory Hor táhli Izraelité směrem k Rákosovému moři, aby obešli zemi Edomitů, a lid už omrzelo být stále na cestě. Lidé mluvili proti Bohu i Mojžíšovi: „Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abychom umřeli tady na poušti? Není chléb ani voda. Už máme dost té hladové stravy.“ Hospodin poslal proto na lid jedovaté hady, jejichž uštknutí způsobilo smrt mnoha lidí z Izraele. Lidé přišli k Mojžíšovi a řekli: „Hřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě; modli se k Hospodinu, aby od nás odstranil hady.“ A Mojžíš se modlil za lid. Hospodin řekl Mojžíšovi: „Udělej si hada a vztyč ho na kůl; každý uštknutý, když se na něj podívá, zůstane na živu.“ Mojžíš zhotovil měděného hada, vztyčil ho na kůl, a když had někoho uštkl a ten pohlédl na měděného hada, zůstal na živu.

Symbolika tohoto příběhu je celkem dobře čitelná: hadi, jejichž uštknutí způsobuje smrt, jsou obrazem hříchu – stačí si vzpomenout na scénu z rajské zahrady. Mojžíš má od Hospodina za úkol svůj lid uzdravit zvláštním způsobem; udělá podobu hada, zavěsí ji na kůl, a každý uštknutý, který na ni pohlédne, zůstane na živu. Je to jasný předobraz Krista; který naše hříchy vynáší na dřevo kříže - a my, když na ně pohlédneme, jsme z nich uzdravení.

Jenomže taková léčba je nepříjemná. Musíme totiž těmto našim hříchům pohledět do tváře, a to se nám příliš nechce; nestojíme o to, aby byly vyvýšeny, aby byly na očích, byť by ty oči byly jen naše vlastní. Stydíme se za sebe, připadáme si, jako bychom sebe samé viděli vystavené na pranýři. Chtěli bychom tyhle temné skutečnosti mít právě na opačném místě – chtěli bychom je dobře ukrýt, vytěsnit, žít v iluzi, že neexistují, že jsme celkem slušní a dobří křesťané. Nicméně poslední rok nám právě takhle razantně postavil před oči nepříjemnou pravdu o nás samých: zjistili jsme, že nás také už omrzelo ‚být stále na cestě‘, putovat různými provizorii a omezeními. Přímo před očima jsme měli naši netrpělivost, nedostatek laskavosti vůči našim blízkým či malověrnost a upadání do beznaděje. 

Podívat se však našim hříchům do tváře je cesta k uzdravení.  Kdybychom se s nimi nechtěli konfrontovat, bylo by to postupně horší – stejně jako se zhoršuje nepřiznaná a tedy neléčená choroba.

Kdyby náš pohled končil zde, nebylo by to ovšem vůbec povzbudivé – bylo by to skutečně, jako kdybychom se viděli přišpendlené na tabuli hanby.  Těžko bychom pak tuto postní neděli mohli prožít jako Radostnou. Jenže naše hříchy jsou vyvýšeny na Kristově těle.  Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Světlo Boží lásky je vždy větší než naše temnoty – a v síle tohoto vědomí jim také můžeme pohlédnout do tváře a bez obav si je přiznat. Evangelia jsou plná příběhů lidí, kteří své hříchy viděli velmi jasně; kteří věděli, že nejsou dobří  - a také jim to dost nevybíravě a nemilosrdně připomínali lidé z jejich okolí, kteří sami sebe mylně považovali za spravedlivé. Ale právě proto, že si toho byli všichni ti celníci a nevěstky vědomi, mohli pak mnohem jasněji vnímat Ježíšovu lásku a odpuštění.