3. neděle postní B 2021

1. ČTENÍ Ex 20, 1-17  

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.

    Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy mimo mě.
   Neuděláš si modlu, totiž žádnou podobu toho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.
   Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý. Stihám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují a zachovávají mé příkazy.
   Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. Pamatuj na den sobotní, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha.
    Nebudeš dělat žádnou práci, ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj dobytek, ani přistěhovalec, kterého jsi přijal k sobě. V šesti dnech totiž učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin dni sobotnímu požehnal a oddělil ho jako svatý.
   Cti svého otce i svou matku, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
   Nezabiješ. Nezcizoložíš. Nepokradeš. Nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu.
   Nebudeš dychtit po domu svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu."

Žl 19 (18), 8. 9. 10. 11 Odp.: Jan 6, 68b
Odp.: Pane, ty máš slova věčného života.

Hospodinův zákon je dokonalý, občerstvuje duši, Hospodinův příkaz je spolehlivý, nezkušenému dává moudrost.
Odp.
Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost srdci, Hospodinův rozkaz je jasný, osvětluje oči.
Odp.
Bázeň před Hospodinem je upřímná, trvá navěky, Hospodinovy výroky jsou pravdivé, všechny jsou spravedlivé.
Odp.
Dražší jsou nad zlato, nad hojnost ryzího zlata, sladší jsou nad med, nad šťávu z plástů.
Odp.




2. ČTENÍ 1 Kor 1, 22-25

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
   Židé si přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť "pošetilá" Boží věc je moudřejší než lidé a "slabá" Boží věc je silnější než lidé.

EVANGELIUM Jan 2, 13-25

Slova svatého evangelia podle Jana.

   Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí. Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: "Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!" Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: 'Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.'
   Židé mu však namítli: "Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?"
   Ježíš jim odpověděl: "Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím."
   Tu židé řekli: "Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?"
   On však to řekl o chrámu svého těla. Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl. Když byl v Jeruzalémě o velikonočních svátcích, mnoho jich uvěřilo v jeho jméno, když viděli znamení, která konal. Ježíš se jim však sám nesvěřoval, protože znal všechny a nepotřeboval, aby mu někdo něco o lidech vykládal. Sám totiž věděl, co je v člověku.

____________________________________________________ 

Milí bratři a sestry,

   Ve dnešním prvním čtení z knihy Exodus sděluje Hospodin Mojžíšovi své Desatero – a přibližně třetina toho, co je v textu řečeno, se týká prvního přikázání: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy mimo mě. Neuděláš si modlu, totiž žádnou podobu toho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý. Stihám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují a zachovávají mé příkazy.

   Téměř vždy, když přemýšlím o těchto slovech, si vzpomenu na začátek slavného románu amerického spisovatele Hermana Melvilla Bílá velryba - v originále Moby Dick or The Whale - vydaného v roce 1851. Vypravěč příběhu, mladík Izmael, se v jednu chvíli svého života rozhodne odjet na moře s velrybářskou výpravou. Vydává se tedy na severovýchodní atlantické pobřeží Spojených států a ve městě New Bedford dostane z nezbytí v ubytovacím hostinci společný pokoj s harpunářem jménem Kvíkveg, původem z tichomořských ostrovů - z pohledu Izmaela divochem. První večer, kdy se s ním setká, je svědkem zvláštního rituálu – Kvíkveg vytáhne ze svého vaku malou dřevěnou sošku, ke které se úpěnlivě modlí a obětuje jí kousek lodního sucharu. Když ale tato modlitba skončí, Kvíkveg svůj idol vezme a zcela neuctivě a neobřadně jej vrátí zpátky do vaku, ve kterém má všechny ostatní věci denní potřeby - „jako když lovec hodí do svého batohu ulovenou sluku“. O několik kapitol později, když už se oba muži spřátelí, Kvíkveg dokonce kapesním nožem své sošce upravuje tvar nosu.  

  Izmael je hluboce věřící křesťan a člen presbyteriánské církve; a tak v síle tohoto zážitku rozjímá právě nad prvním přikázáním: „Je možné, aby Hospodin, velkodušný Stvořitel a Pán nebe a země, žárlil na malý bezvýznamný kousek dřeva?“

   Tento příběh nám napovídá něco hlubšího o podstatě uctívání model, i o tom, proč jsme ve stálém pokušení tak činit. Kvíkvegův dřevěný bůžek byl zcela v jeho rukou. Kvíkveg jím mohl disponovat: mohl si s ním dělat, co chtěl; mohl dokonce změnit jeho vyřezanou podobu, když se mu ta stará přestala zamlouvat.     

   Když Hospodin v knize Exodus zakazuje uctívání model, opravdu to není proto, že by žárlil na kousek dřeva. Jen tím člověku připomíná, že On je svobodný; že jím nemůžeme disponovat ani manipulovat pro dosažení nějakého našeho cíle. A právě tohle je kámen úrazu: my, moderní lidé, jsme si velmi zvykli, že když něco potřebujeme nebo chceme, máme většinou fungující prostředky k tomu, abychom toho dosáhli. Jsme pyšní na svůj vlastní um, na všechny výdobytky vědy a techniky, které nám prodlužují a zpříjemňují život. Zvykli jsme si, že věci, které denně používáme, zpravidla fungují – a pokud dodržíme návod k použití, dosáhneme kýženého výsledku. Možná proto tak snadno propadáme nervozitě a zlosti, když něco nefunguje – když například spadne Internet nebo nemůžeme nastartovat auto. A z toho vychází také pokušení novodobé idolatrie. Nekriticky uctíváme to, co nám plní naše sny, co je prostředkem k dosažení našeho cíle, co přináší ‚spásu‘ v sekulárním smyslu – co nám, jak se bláhově domníváme, přinese ráj na zemi.

   Jenže náš Bůh ovšem takhle ‚nefunguje‘ – je to hlubina Tajemství, je navýsost svobodný od našich představ, co by nám měl darovat nebo jaký zázrak udělat, abychom mu za to byli náležitě vděční. A to v nás vyvolává úzkost; bojíme se, co by si tento nepředvídatelný a svobodný Hospodin na nás mohl vymyslet. Chtěli bychom Boha, který by fungoval podle našich představ; se kterým bychom mohli dělat totéž, co Kvíkveg se svojí soškou.

Naštěstí však tohle není konec našeho poznání Boha. Nedisponovatelný a svrchovaně svobodný Bůh se nám v Ježíši Kristu zjevil zároveň jako Láska, která se dává. Jakoby Bůh vyšel vstříc naší podivné lidské touze s ním manipulovat. Na mnoha místech synoptických evangelií o sobě Ježíš říká, že ‚bude vydán lidem do rukou‘. Ježíš se nám lidem dává dobrovolně do rukou, abychom si s ním mohli udělat, co chceme. Dává se nám, abychom už konečně pochopili a přijali, že se můžeme bez obav zbavit naší hloupé snahy chtít ho ovládat –   a abychom mu dokázali bezvýhradně odevzdat svůj život.