32. neděle v mezidobí A 2020
Čtení z knihy Moudrosti.
Moudrost září a nevadne, snadno ji vidí ti, kdo ji milují,
dává se nalézt těmi, kdo ji hledají.
Předchází ty, kdo po ní touží, a ukazuje se jim první.
Neunaví se, kdo k ní časně přichází, najde ji, jak mu sedí u dveří.
Myslet totiž na ni je svrchovaná prozíravost, kdo kvůli ní
bdí, brzy je bez starosti.
Vždyť sama obchází a hledá ty, kdo jsou jí hodni, na cestách
se jim ukazuje s přízní a při každé myšlence jim vychází vstříc.
Žl 63 (62), 2.3-4.5-6.7-8 Odp.: 2b
Odp.: Má duše po tobě žízní, Pane, můj Bože!
Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám, má duše po tobě žízní, prahne po tobě
mé tělo, jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země.
Odp.
Tak toužím tě spatřit ve svatyni, abych viděl tvou moc a slávu. Vždyť tvá
milost je lepší než život, mé rty tě budou chválit.
Odp.
Tak tě budu velebit ve svém životě, v tvém jménu povznesu své dlaně k modlitbě.
Má duše se bude sytit jak tukem a morkem, plesajícími rty zajásají ústa.
Odp.
Kdykoli na tebe vzpomenu na svém lůžku, v nočních hodinách budu na tebe myslet.
Neboť stal ses mým pomocníkem a ve stínu tvých křídel jásám.
Odp.
2. ČTENÍ 1Sol 4,13-18
Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům.
Nechceme vás, bratři a sestry, nechat v nevědomosti o těch, kteří už
zemřeli. Nesmíte pro ně truchlit tak jako ostatní, kdo nemají naději. Poněvadž
věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých, věříme také, že s Ježíšem přivede Bůh
i ty, kdo zesnuli ve spojení s ním. Říkáme vám to přece, jak nás Pán o tom
poučil: My živí, kteří se dožijeme příchodu Páně, nepředstihneme ty, kdo budou
už mrtví.
Až totiž bude dán rozkaz, až zazní archandělův hlas a Boží
polnice, sám Pán sestoupí z nebe. Napřed vstanou zemřelí křesťané, potom my,
kteří do té chvíle zůstaneme naživu, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích
do vzduchu vstříc Pánu. A pak už budeme s Pánem navždycky. Těšte se proto
navzájem těmito slovy.
EVANGELIUM Mt 25,1-13
Slova svatého evangelia podle Matouše.
Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství:
"Nebeské království je podobné deseti pannám, které
vzaly lampy a vyšly naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět
prozíravých. Pošetilé vzaly sice lampy, ale nevzaly s sebou olej, prozíravé si
však vzaly s lampami také do nádobek olej. Když ženich dlouho nepřicházel,
začaly všechny podřimovat a usnuly.
Uprostřed noci se strhl křik: 'Ženich je tady! Jděte mu
naproti!' Tu všechny ty panny vstaly a začaly si upravovat lampy. Pošetilé
prosily prozíravé: 'Dejte nám trochu oleje, lampy nám
dohasínají.' Ale prozíravé odpověděly: 'Nemůžeme, nestačilo by pak ani nám,
ani vám, dojděte si raději k prodavačům a kupte si.'
Jakmile však odešly nakoupit, přišel ženich a ty připravené
vešly s ním na svatbu a dveře se zavřely. Později přišly i ostatní panny a
volaly: 'Pane, pane, otevři nám!' On však odpověděl: 'Amen, pravím vám: Neznám
vás.'
Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu."
Milí bratři a sestry,
Pojďme se dnes společně zamyslet jen nad jedním místem z dnešního evangelia. V evangelním podobenství o deseti pannách znenadání uprostřed noci přichází ženich; a pošetilé panny prosí ty prozíravé: 'Dejte nám trochu oleje, lampy nám dohasínají.' Ale ty prozíravé na to odpoví: ‚Nemůžeme, nestačilo by pak ani nám ani vám.‘
Při velmi povrchním pohledu na toto místo by to mohlo
vypadat, že těch pět, kterých mělo oleje dost, se zachovalo poměrně sobecky;
kdyby svým družkám alespoň trošku půjčily, třeba by se nějak nakonec na svatbu
dostalo všech deset. A je-li svatba obrazem vstupu do nebeského království, pak
by takový výklad podobenství vlastně nabádal k určitému druhu duchovního
individualismu; podobně, jako třeba vyznívá celkové poselství jinak velmi cenné
a oblíbené knihy Následování Krista od svatého Tomáše z Kempenu: je
důležité mít svůj olej v lampě, abych mohl sám vstoupit na svatbu, a s nikým
jiným se o něj nepodělím - ať si dělá, co chce a skončí, kde chce. Jenže žádný
druhý člověk nám v tomhle smyslu nemůže být lhostejný: Boží spása je
nabídnuta všem lidem; všichni jsme milované Boží děti, a mezi sebou bratři a
sestry.
Když ale zamíříme hlouběji, pak objevíme, v čem spočívala
moudrost oněch připravených panen. Pokud olej v lampě symbolizuje vnitřní skutečnost
pokladu víry, pak je jasné, že je tato skutečnost nepřenosná, že prostě nejde
někomu předat, jako se předávají třeba klíče od domu. Jediné, co je možné
sdílet, je právě jen světlo lampy, které je olejem živeno.
Tuto pravdu zakoušíme velmi často, a mnohdy i velmi
bolestně: mnoho rodičů a prarodičů se mi ve svátosti smíření svěřuje, že se jim
nepodařilo předat víru dětem nebo vnoučatům. A mnoho z nás - vlastně asi
všichni - máme nevěřící blízké přátele, příbuzné nebo dokonce životní partnery.
Jsou nám třeba lidsky nejbližší a nejdražší; nedovedeme si dost dobře
představit, že by s námi jednou na věčnosti nebyli, že by pouto vztahu,
které nás na této zemi spojovalo, nemělo vyústit do nekonečna. Modlíme se za ně;
snažíme se jim o naší víře svědčit, jak můžeme - jenže při tom všem stejně
poznáváme, že pokud nepřijde milost uvěření a obrácení jako vnitřní proměny
srdce i mysli, jsme naprosto bezmocní.
Jenže právě ony modlitby a svědectví života, ono světlo,
pocházející z oleje uvnitř lampy, je to jediné, co lze sdílet. Proto je
také nutné mít uvnitř dostatek toho, čím se světlo živí. Bez oleje bychom brzo
svítit přestali; sami bychom se propadli do tmy pochyb a beznaděje.
Žádné komentáře:
Okomentovat