16. neděle v mezidobí A 2020

  

1. ČTENÍ Mdr 12, 13. 16-19

Čtení z knihy Moudrosti.

   Kromě tebe není boha, který by se o všechno staral, nemusíš dokazovat, že soudíš spravedlivě. Neboť tvá moc je základ spravedlnosti a to, žes pánem, činí tě shovívavým ke každému. Vždyť sílu ukazuješ jen tomu, kdo nevěří v tvou svrchovanou moc, a trestáš vzdor těch, kdo ji znají.'Ty však, který vládneš silou, v mírnosti soudíš a nás vedeš se vší šetrností, neboť kdykoli chceš, máš moc vždycky v ruce. Takovým jednáním jsi poučoval svůj lid, že spravedlivý musí být lidumilný. Svým synům poskytuješ radostnou naději, že po hříchu dáváš příležitost k lítosti.

Žl 86 (85), 5-6. 9-10. 15-16a Odp.: 5a
Odp.: Tys, Pane, dobrý a shovívavý.

Tys, Pane, dobrý a shovívavý, nejvýš milosrdný ke všem, kdo volají k tobě. Vyslyš, Hospodine, mou modlitbu, všimni si hlasu mé snažné prosby.
Odp.
Všechny národy, které jsi učinil, přijdou, budou se ti klanět, Pane, a velebit tvé jméno. Protože tys veliký a činíš divy, ty jediný jsi Bůh.
Odp.
Ty, Pane, jsi Bůh milosrdný a milostivý, váhavý k hněvu, svrchovaně laskavý a věrný. Obrať se ke mně a smiluj se nade mnou.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 8, 26-27 

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vhodně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a (Bůh), který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí. 

EVANGELIUM Mt 13, 24-43

Slova svatého evangelia podle Matouše.

  Ježíš předložil zástupům toto podobenství:
    "Nebeské království je podobné člověku, který nasel na svém poli dobré semeno. Ale když lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a odešel.
    Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, tehdy se ukázal i plevel. Tu přišli služebníci k hospodáři a řekli mu: 'Pane, copak jsi nenasel na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?' On jim odpověděl: 'To udělal nepřítel.' A služebníci mu řekli: 'Máme jít a sesbírat ho?' On však. řekl: 'Ne.- Jinak byste při sbírání plevele mohli s ním vytrhat i pšenici. Nechte obojí spolu růst až do žní, a o žních řeknu žencům: Nejprve seberte plevel a svažte ho do snopků k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.' "
    Předložil jim další podobenství:
    "Nebeské království je jako hořčičné zrno, které člověk vzal a zasel na svém poli. Je sice menší než všechna semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích."
    Pověděl jim jiné podobenství:
    "Nebeské království je jako kvas, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo." To všechno mluvil Ježíš zástupům v podobenstvích a bez podobenství k nim vůbec nemluvil. Tak se mělo naplnit, co řekl prorok: 'Otevřu ústa v podobenstvích, vypovím, co bylo skryté od založení světa.'
    Potom rozpustil zástupy a šel domů. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili: "Vylož nám to podobenství o pleveli na poli." Odpověděl:
    "Ten, kdo rozsévá dobré semeno, je Syn člověka, pole je svět. Dobré semeno jsou synové Království, plevel jsou synové toho Zlého. Nepřítel, který ho zasel, je ďábel. Žeň je skonání věku, ženci jsou andělé.
    Jako se sbírá plevel a spaluje v ohni, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti posbírají z jeho království všechny svůdce a ty, kdo dělají nepravosti, a uvrhnou je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy budou spravedliví v království svého Otce zářit jako slunce.
    Kdo má uši, slyš! "

______________________________________________________

 Slůvko pro děti:

 Milé děti,

 Ti, kdo hodně studovali Písmo svaté, říkají, že ten plevel mezi pšenicí není koukol. Koukol je fialově kvetoucí rostlinka, která trochu připomíná chrpu nebo hledík, tedy karafiát - a je dobře od pšenice rozpoznatelná. Ten plevel je asi spíš jílek mámivý, který stejně jako pšenice patří mezi trávy, a když vyklíčí v pšenici, nedá se od ní rozpoznat. Proto je potřeba počkat až do sklizně – teprve na tom, co se urodilo, můžeme poznat, co je pšenice a co je plevel. Ježíš říká totéž jinými slovy, když říká, že to, jestli je strom dobrý, poznáme až po jeho ovoci.

 Milí bratři a sestry,

 Jako odrazový můstek pro dnešní promluvu použiji jednu pasáž z prvního čtení, z knihy Moudrosti: Tvá moc je základem spravedlnosti a to, žes pánem, tě činí shovívavým. Když jsem si jej četl, vytanula mi na mysli scéna z Poslední večeře, jak ji popisuje Janovo evangelium: Ježíš věděl, že mu Otec dal všechno do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu se vrací, a proto projevil svým učedníkům lásku až do krajnosti - umývá jim nohy. Vědomí božské svrchované moci činí Ježíše schopným toho, že nastoluje úplně nový druh vlády-vlády lásky a služby, vlády zdánlivé slabosti. Právě proto, že si nepotřebuje svou moc dokazovat násilím a manipulací druhých, nebojí se, že o ni přijde.

 Ona evangelní podobenství o Božím království nás pak z tohoto pohledu usvědčují z toho, že my neumíme být jako Ježíš. Velmi intenzivně a často bolestivě vnímáme, že Boží království je opravdu jako hořčičné zrnko, ale moc nevěříme tomu, že by z něho někdy mohl být strom - zdá se nám, že je nás křesťanů čím dál méně, že hlasy odjinud jsou slyšet mnohem více a že nás vlastně nikdo nebere vážně. Vnímáme, že máme sami se sebou problémy, že v církvi roste pšenice a koukol pohromadě. A jelikož máme malou víru, prostě se bojíme a z pudu sebezáchovy chceme církev různým způsobem zachraňovat sami. Často máme přitom velmi jasný názor na to, kudy vede dělící čára mezi dobrem a zlem, a že kdyby to bylo na nás, pole bychom dokonale a čistě vypleli. Jak napsala v jedné knize Kateřina Lachmanová - kdyby se udělalo to a to, všechno by bylo skvělé, ale ‚tamti‘ nám to kazí. Stačilo by se vrátit před druhý vatikánský koncil a obnovit starou liturgii, říkají jedni; všechno by se pak změnilo jako mávnutím kouzelného proutku, ale zednáři a modernisté infiltrovaní do církevních struktur to nedovolí. Nebo naopak: stačilo by se více přizpůsobit modernímu světu, tvrdí jiní; ale ti zarytí a zapšklí konzervativci budou vždycky proti.

 Jsme jako oni služebníci, horlivě se nabízíme: Pane, máme jít a plevel vytrhat? A Ježíš říká i nám dnes ono důrazné ne. Nejen proto, že to mají učinit andělé, a ne lidé, a ještě navíc na konci času. Nejen proto, že domnívat se, že zrovna my přesně odlišíme koukol a pšenici je naivní a nebezpečné.  Možná zejména proto, že Ježíš kárá naši malou víru. On je přece Vzkříšený, žádné zlo ani smrt už nad ním nemá moci, a proto nemají skutečnou moc ani nad těmi, kteří jsou jeho. Při tomto vědomí si můžeme dovolit unést skutečnost, že v církvi i ve světě dál existuje zlo a hřích - víme přece, že už nemá žádnou opravdovou moc, byť by toto zdání bylo nevímjak sugestivní. Neznamená to, že zlo začneme tolerovat nebo že se budeme tvářit, že neexistuje. Znamená to jen nemít z něho panický strach, a při jeho odstraňování začínat vždycky u sebe sama.