15. neděle v mezidobí A 2020

1. ČTENÍ Iz 55, 10-11

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Toto praví Hospodin:
    "Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zem a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyšlo z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal."


Žl 65 ( 64 ), 10abcd, 10e-11. 12-13. 14 Odp.: Lk 8, 8
Odp.. Semeno padlo na dobrou půdu a přineslo užitek.

V milosti jsi navštívil zem a napojils ji, velmi jsi ji obohatil. Boží strouhou se hrne voda, lidem nachystals obilí.
Odp.
Takto jsi zemi připravil: zavlažils její brázdy, rozmělnils její hroudy, zkypřils ji dešti, požehnals tomu, co vyrašilo.
Odp.
Rok jsi korunoval svou dobrotou, kudy jsi prošel, prýští hojnost. Pastviny na stepi mokvají vláhou, pahorky se ovíjejí radostí.
Odp.
Nivy se odívají stády, údolí se přikrývají obilím: ozývají se jásotem a zpěvem.
Odp.


2. ČTENÍ Řím 8, 18-23

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás.
    Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud.
    A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla.


EVANGELIUM Mt 13, 1-23

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Ježíš vyšel z domu a sedl si u moře. Tu se u něho shromáždilo velké množství lidu. Proto vstoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu. A mluvil k nim mnoho v podobenstvích:
    "Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padla některá zrna na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; hned sice vyklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, takže uschla, protože nezapustila kořeny. Jiná zrna zase padla do trní; trní vzešlo a udusilo je. Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný.
    Kdo má uši, slyš!"
    Učedníci přistoupili k Ježíšovi a zeptali se: "Proč k nim mluvíš v podobenstvích?"
    On odpověděl: "Vám je dáno znát tajemství nebeského království, ale jim to dáno není. Kdo má, tomu bude dáno, a bude mít nadbytek. Ale kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, protože vidí, a přece nevidí, slyší, a přece neslyší ani nerozumějí. Plní se na nich Izaiášovo proroctví:
    'Budete stále poslouchat, a neporozumíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. Otupělo totiž srdce tohoto lidu. Uši mají nedoslýchavé a oči zavřeli, aby očima neuviděli, ušima neuslyšeli, srdcem neporozuměli a neobrátili se - a já je neuzdravil.'
    Ale blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám: Mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli. Vy tedy poslyšte, jaký je smysl podobenství o rozsévači. Když někdo slyší slovo o (Božím) království a nechápe, přijde ten Zlý a obere ho o to, co bylo v jeho srdci zaseto: to je ten, u kterého bylo zaseto na okraj cesty.
    Na skalnatou půdu bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a hned ho s radostí přijímá, ale nemá v sobě kořen a je nestálý. Když pak pro to slovo nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadne. '
    Do trní bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší, ale světské starosti a záliba v bohatství slovo udusí, takže zůstane bez užitku.
    Do dobré půdy bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a chápe, takže přináší užitek, a vydá jeden stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný."

Slůvko pro děti

Milé děti,

Znáte přísloví jedním uchem tam a druhým ven? Říkáme to o něčem, co jsme sice slyšeli, ale hned jsme to pustili z hlavy - třeba proto, že nás to nezaujalo, nebo že jsme v tu chvíli měli zrovna plnou hlavu něčeho úplně jiného. Kdybych se třeba dneska půl hodiny po mši svaté zeptal, o čem bylo dneska evangelium nebo první či druhé čtení, tak by mi určitě neodpověděli všichni, kdo dnes v kostele byli. Pán Ježíš nám ale dnes v evangeliu říká, že Boží slovo je příliš cenné na to, aby nám šlo jedním uchem tam a druhým ven. A zároveň nám slibuje, že když je budeme pečlivě poslouchat a uchováme si je v srdci, tak nás to promění k dobru.

Milí bratři a sestry,

Dnešní první čtení i evangelium sice hovoří o slovu, ale každé má na mysli trochu něco jiného. Slovo, které Hospodin posílá v prvním čtení na zem, může být předznamenáním příchodu Krista – Slova, které se stalo tělem;-

 tak, jak o něm hovoří prolog Janova evangelia. Víme, že se skutečně nevrací k Otci bez užitku, ale vše, co Bůh chtěl, tedy spása světa, vykonalo a zdařilo se mu.

Ježíš naproti tomu již hovoří o slovu, které vychází z jeho vlastních úst - tedy o slovu evangelia o Božím království. Účinnost tohoto slova už je závislá na tom, zda najde otevřené lidské srdce. Toto slovo potřebuje padnout do hloubky, do nitra, aby tam mohlo nerušeně projít určitou ‚inkubační dobou‘, než se uchytí, začne růst a přinášet plody.  A právě otevřenost našeho srdce vůči tomuto slovu naráží na jeden problém, který vystihuje jiné Ježíšovo podobenství - to o pleveli mezi pšenicí.

Rozsévačů chodí mnoho a slova i obrazy jsou do půdy naší duše házeny plnými hrstmi, často velmi rafinovaně tak, aby zapadla co nejhlouběji. Reklamní psychologové vědí velmi dobře, jak to zařídit tak, aby se informace dostala do našeho podvědomí a vynořila se ve správnou chvíli. Každý den jsme vystaveni na milost a nemilost záplavě sdělení, která zápasí o naši pozornost a chtějí za každou cenu zaujmout - abychom někoho zvolili, abychom si něco koupili, abychom uvěřili výkladu světa nějakého guru. Boží slovo se v této záplavě často stává maličkým a zdánlivě slabým a neúčinným. Slova, vyřčená ústy krásné dívky v reklamě jsou jistě sugestivnější než to, co slyšíme v kostele víceméně monotónním hlasem od ambonu.

Nebezpečí je zde dvojí: To první je v tom, když do sebe necháme bez rozlišení zapadnout a růst všechno, co uslyšíme a uvidíme, všechny druhy dobrého semene i plevele. Výsledkem je džungle, neprostupná a chaotická, kde ty dobré a užitečné rostlinky dříve či později zajdou; a pokud je budeme chtít zachránit, dá to velkou, dlouhou a bolestivou práci, kterou bychom si při troše prevence mohli ušetřit.

Druhé nebezpečí je opačné. Můžeme se, konfrontováni s onou záplavou slov a jí unavení, uzavřít do sebe. Stačí si říci, že všechna tato slova vycházejí z falešných úst, že nás všichni chtějí ošidit či zotročit, že jsou všechna slova lživá nebo nicneříkající a prázdná. Začneme všechno podezírat a zpochybňovat, i slovo Boží, řekneme si, že chceme konečně klid a ať už nás nikdo s ničím neotravuje.

V této situaci je jediným správným východiskem velká důvěra v to, že Boží slovo je vyřčeno pro nás z lásky, že je to skutečně Slovo života, které neničí, ale tvoří, jako tvořilo od počátku a bude působit až do konce času. Že nám neublíží, nic nám nevezme ani nic špatného nevnutí, že je jiné než všechny lidské ideologie, že je pravdivé, protože pochází od Pravdy samé. Důvěra vůči našemu milujícímu Bohu působí otevřenost srdce pro slovo, které On vyslovuje - otevřenost srdce, které se nebojí, kam slovo může hluboko zapadnout a bez překážek tam růst.