11. neděle v mezidobí A 2020

1. ČTENÍ Ex 19, 2-6a

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.

Když přišli synové Izraele na sinajskou poušť, utábořili se na poušti. Izrael se tam utábořil před horou.
    Mojžíš vystoupil k Bohu a Hospodin na něj zavolal s hory: "Tak řekneš Jakubovu domu a oznámíš synům Izraele: Sami jste viděli, co jsem udělal Egypťanům, jak jsem vás nesl na orlích křídlech a dovedl vás k sobě.
    Nuže, budete-li mě skutečně poslouchat a mou smlouvu zachovávat, budete mým vlastnictvím mezi všemi národy, neboť mně patří celá země. Budete mi královstvím kněží a svatým lidem."



Žl 100 (99), 2. 3. 5 Odp.: 3c
Odp.: Jsme jeho lid a stádce jeho pastvy.

Plesejte Hospodinu, všechny země, služte Hospodinu s radostí, vstupte před něho s jásotem!
Odp.
Uznejte, že Hospodin je Bůh: on nás učinil, a my mu náležíme, jsme jeho lid a stádce jeho pastvy.
Odp.
Neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, po všechna pokolení trvá jeho věrnost.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 5, 6-11

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Kristus v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého - možná za dobrého se ještě někdo umřít odhodlá. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky. Tím spíše tedy budeme zachráněni skrze něho od hněvu teď, když jsme ospravedlněni jeho krví. Neboť jestliže jsme byli s Bohem usmířeni smrtí jeho Syna v době, kdy jsme s ním byli ještě znepřáteleni, tím spíše - po usmíření - budeme zachráněni jeho životem. Ba ještě více! Smíme se i chlubit Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, protože skrze něho se nám nyní dostalo usmíření.



EVANGELIUM Mt 9, 36-10, 8

Slova svatého evangelia podle Matouše.

   Když Ježíš viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Tu řekl svým učedníkům: "Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň!"
    Potom si zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu.
    Jména těch dvanácti apoštolů jsou tato: první Šimon, zvaný Petr, a jeho bratr Ondřej, Jakub, syn Zebedeův, a jeho bratr Jan, Filip a Bartoloměj, Tomáš a celník Matouš, Jakub, syn Alfeův, a Tadeáš, Šimon Kananejský a Jidáš Iškariotský, který ho pak zradil.
    Těchto dvanáct Ježíš poslal a přikázal jim: "Mezi pohany nechoďte a do žádného samařského města nevcházejte. Raději jděte k ztraceným ovcím z domu izraelského. Jděte a hlásejte: 'Přiblížilo se nebeské království.' Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy. Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte."

_____________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Dnes se v evangeliu vyjmenovává všech dvanáct apoštolů. Kdybychom v evangeliích trochu zapátrali a přečetli si příběhy, které s každým tím jménem souvisejí, dozvěděli bychom se, že byli každý úplně jiný: někteří byli rybáři, někteří byli předtím učedníci Jana Křtitele a třeba Matouš byl celník. Měli také každý jinou povahu: Petr byl trochu zbrklý, Tomáš byl zase ten, komu my dospělí říkáme skeptik – nějak nemohl uvěřit, když mu mnohem později ostatní apoštolové říkali, že Pán Ježíš vstal z mrtvých. A přesto tyhle úplně různé lidi Ježíš posílá ke společnému dílu hlásat jeho evangelium. A právě tohle dělá církev. My v ní jsme taky každý úplně jiný, máme na ledacos jiné názory, jinou povahu…Ale máme se naučit být spolu a vzájemně se mít rádi a snášet se - protože jsme pozvání ke společnému dílu.

Milí bratři a sestry,

Hned v prvních slovech dnešního evangelia se říká, proč vlastně Ježíš posílá svých dvanáct: Viděl zástupy a bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Ti lidé, které Ježíš vidí, potřebují slyšet evangelium a potřebují důkaz, že je pravdivé; aby na něm mohli postavit svou existenci, aby měli jistotu, že život je krásný a smysluplný a že Bůh je v něm přítomný; a tak také se mohli ze své vysílenosti a skleslosti pozvednout. Proto Ježíš posílá učedníky konat totéž, co on sám: hlásat evangelium a dosvědčovat jeho pravdivost mocnými skutky. „Jděte a hlásejte: 'Přiblížilo se nebeské království.' Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy“.

Jako ony zástupy, i každý z nás prožívá nějakou svoji vysílenost a skleslost – a pokud jste, bratři a sestry, víceméně v mé generaci, ve středním věku, možná vnímáte, že naše specifická vysílenost a skleslost je zejména v určité rutině života - v neustále se opakujících radostech a starostech; v tom, co už jsme tisíckrát prožili; co nám možná dřív dělalo radost, ale teď už nás to malinko nudí. Stále stejně se opakující farářův liturgický rok, stále se opakující starosti a radosti manželů a rodičů, rok co rok podobně – snad jen s tím, že děti rostou a my stárneme.

I tohle může být radostná zvěst dnešního evangelia; pro nás, moji milí vrstevníci ve středních letech. V naší denní rutině je Ježíš přítomný; má s námi soucit – a dává nám také prostředky k tomu, abychom skrze ni dokázali projít, abychom porazili našeho poledního démona omrzelosti. Asi to znáte – občas zažijeme nějaký Ježíšův mocný skutek, nějaký malý zázrak, ujištění, že On je s námi v rutině našeho života.  A tak chápeme, že má obrovský smysl, když v ní vydržíme a nechceme z ní utéci, byť by se nám třeba chtělo – protože to je známkou věrnosti a lásky k těm, za které máme zodpovědnost.