Třetí neděle velikonoční 2020

Dokud nebude znovu možné slavit nedělní Eucharistii ve farním společenství, budu zde publikovat krátká zamyšlení nad evangeliem dané neděle/slavnosti

EVANGELIUM Lk 24,13-35

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Dva z Ježíšových učedníků se ubírali toho dne (prvního po sobotě) do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů. Hovořili spolu o tom všem, co se stalo. Jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim sám Ježíš a připojil se k nim. Ale cosi jim jako by zadržovalo oči, Takže ho nepoznali. Zeptal se jich: "O čem to cestou spolu rozmlouváte?" Zastavili se celí smutní.
   Jeden z nich - jmenoval se Kleofáš - mu odpověděl: „Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo." Zeptal se jich: "A co se stalo?"
   Odpověděli mu: "Jak Ježíše z Nazareta, který byl prorok, mocný činem i slovem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a přední mužové odsoudili k smrti a ukřižovali. My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo. Některé naše ženy nás sice rozrušily: Byly časně ráno u hrobu, nenalezly jeho tělo, přišly a tvrdily, že měly i vidění andělů, a ti prý říkali, že on žije. Někteří z našich lidí odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy říkaly, jeho však neviděli."
   A on jim řekl: "Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?" Potom začal od Mojžíše, probral dále všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje.
   Tak došli k vesnici, kam měli namířeno, a on dělal, jako by chtěl jít dál. Ale oni na něho naléhali: "Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil." Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. Vtom se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. Tu si mezi sebou řekli: "Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?"
   Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct (apoštolů) i jejich druhy. Ti řekli: "Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi." Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba.

__________________________________________________________________________

   V letošní velikonoční době již podruhé slyšíme evangelium o setkání vzkříšeného Pána s učedníky putujícími do Emauz – poprvé se četlo ve středu velikonočního oktávu.

    V krátkém zamyšlení ve formě audionahrávky jsem se toho dne pokusil o rozjímání nad tímto textem jako obrazem naší životní pouti s Ježíšem; pouti, kterou zažívá jedinečným a neopakovatelným způsobem každý jednotlivý křesťan. Dnes bych se chtěl zamyslet nad putováním do Emauz jako obrazem cesty celého společenství církve.

   Pří vší úctě k zásadovosti a snaze o integritu života bratří a sester, kteří se v církvi hlásí k tradicionalistickým proudům – nikdy jsem dobře nerozuměl tomu, proč by jedno konkrétní historické období (tedy doba po tridentském koncilu, doba baroka a ještě víceméně celého devatenáctého století) mělo být viděno jako nepřekonatelný vrchol dějin církve od Kristova příchodu až do konce času, ke kterému je třeba se stylem víry a života stále vracet, neboť prý všechno, co následuje, v sobě nese prvky dekadence. Pevně věřím tomu, že tajemství Krista, Ukřižovaného a Vzkříšeného, chápeme stále hlouběji právě tak, že jako církev kráčíme dějinami tohoto světa se všemi našimi souputníky. A tím, že takto jdeme, konfrontujeme se s otevřenou myslí se vším, co tyto dějiny přinášejí a čemu nás učí.

    S putováním celé Kristovy církve je to stejné, jako při životním putování nás, jednotlivých křesťanů. Na jedné straně máme při tomto putování v srdcích a myslích neměnný poklad víry – na té druhé jsou ale naše zkušenosti konkrétního života, všechny zažité radosti a bolesti, úspěchy a selhání, zklamaná očekávání i nenadálé životní obraty. (Jedna z posledních takových silných zkušeností je jistě současná pandemie Covid-19 a všechno, co s sebou přinesla). Mám moc rád větu z jedné eseje velkého teologa 20. století, německého jezuity Karla Rahnera: Jen to zakoušené, prožité a protrpěné dává vědění, jež nekončí zklamáním a nudou v zapomnění, ale naplňuje srdce moudrostí. Církev má jako základní výbavu na cestu víru, která se nemění; skrze svoji dějinnou zkušenost však do jejího tajemství stále hlouběji proniká; jako učedníci putující do Emauz s postupující cestou a s nachylujícím se dnem stále více chápali, cože se to vlastně stalo a kdože se to k nim připojil. Proto je také, zdá se mi, pošetilé žehrat na to, jak je dnešní doba zkažená; a podobně pošetilé je bát se budoucnosti. To, co je a to, co přijde, nás učí; jednotlivé křesťany i celé společenství církve. Slovy Karla Rahnera: pokud to dokážeme vidět správným pohledem, naplňuje to naše srdce moudrostí.