32. neděle v mezidobí B 2018

1. ČTENÍ 1 Král 17, 10-16

Čtení z první knihy Královské.

   Prorok Eliáš šel do Sarepty. Přišel k bráně města, a hle - jedna vdova tam právě sbírala dříví. Zavolal ji a řekl: "Prosím, dej mi trochu vody v nádobě, abych se napil." Když mu pro ni šla, zavolal za ní: "Vezmi s sebou také kousek chleba!"
   Ona odpověděla: "Jako že je živ Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeného, ale jen hrst mouky v hrnci a trochu oleje ve džbánu. Právě sbírám pár kousků dřeva, pak půjdu a upeču z toho sobě i svému synu. Najíme se a umřem."
   Eliáš jí řekl: "Buď bez starosti, jdi a udělej, jak jsi řekla. Nejdřív z toho upeč mně malou placku a přines mi to, pak půjdeš a upečeš sobě a svému synu.
   Neboť tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Nevyprázdní se hrnec s moukou a neubude ve džbánu s olejem až do dne, kdy Hospodin sešle déšť na zemi!"
   Ona tedy šla a udělala podle Eliášových slov a jedla ona, on i její syn po drahný čas. Z hrnce se mouka nevyprázdnila a ze džbánu oleje neubývalo podle Hospodinova slova, které promluvil skrze Eliáše.


Žl 146 ( 145 ), 6c-7. 8-9a. 9bc-10 Odp.: 1
Odp.: Duše má, chval Hospodina! nebo: Aleluja.

Hospodin zachovává věrnost navěky, zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně.
Odp.
Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin napřimuje sklíčené, Hospodin miluje spravedlivé, Hospodin chrání přistěhovalce.
Odp.
Hospodin podporuje sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout na věky, tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení.
Odp.


2. ČTENÍ Žid 9, 24-28

Čtení z listu Židům.

   Kristus nevešel do svatyně, zbudované lidskýma rukama, která je jenom napodobeninou té pravé, ale do samého nebe, aby se teď staral o naše záležitosti u Boha. A není třeba, aby víckrát obětoval sám sebe, jako velekněz vchází do velesvatyně rok co rok s cizí krví, jinak by byl musel trpět už mnohokrát od stvoření světa. Ale zjevil se teď na konci věků jednou provždy, aby svou obětí odstranil hřích.
   A jako je lidem určeno, že musí jednou umřít, a pak nastane soud, podobně je tomu i u Krista: když byl jednou podán v oběť, aby na sebe vzal hříchy celého množství lidí, objeví se podruhé - ne už pro hříchy - ale aby přinesl spásu těm, kteří na něho čekají.


EVANGELIUM Mk 12, 38-44

Slova svatého evangelia podle Marka. 

Ježíš učil (zástupy):
   "Varujte se učitelů Zákona! Chodí rádi v dlouhých řízách, mají rádi pozdravy na ulicích, první sedadla v synagógách a čestná místa na hostinách; vyjídají vdovám domy pod záminkou dlouhých modliteb. Ty stihne tím přísnější soud."
   Potom se posadil proti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé dávají do pokladnice peníze. Mnoho boháčů dávalo mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a dala dvě drobné mince, asi tolik jako pár halířů.
   Zavolal své učedníky a řekl jim: "Amen, pravím vám: Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí."

________________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Vdova ze Sarepty musela mít velikou odvahu, veliký soucit s Eliášem, který měl také hlad, a velikou důvěru v to, co jí Eliáš řekl. Měla poslední jídlo – dokonce si myslela, že až to se synem snědí, nebudou mít pak už nic a umřou hladem. Ale přesto se s Eliášem rozdělila – z toho malička, co měla, mu dala najíst. A dobře udělala – mnohonásobně se jí to vrátilo.

Milí bratři a sestry,

  To, co Ježíš v evangeliu tak chválí, není možná ani tak vdovina štědrost, jako spíš její absolutní spolehnutí se na Boha. Vdova dává celé své živobytí - paradoxně - možná právě proto, že je chudá. Její chudoba - i když si ji nevybrala, ale byla do ní vržena tím, že jí zemřel manžel, na němž byla žena v Ježíšově době naprosto závislá - ji naučila spoléhat se na Hospodina, zcela a ve všem. Vdova má skrze svou chudobu zcela konkrétní zkušenost s tím, že Bůh se stará, že o ni pečuje a nedá jí zahynout. Jinak by dar všeho, zač by si jinak mohla koupit základní životní potřeby, byl šílený čin - po němž by možná riskovala i smrt hladem.

   Možná jste, milí bratři a sestry, v posledních dnech také sledovali dění kolem osvobozujícího rozsudku Asie Bibi, prosté pákistánské ženy, příslušnice malé křesťanské menšiny v zemi, které kvůli údajné urážce proroka Mohameda hrozil trest smrti za rouhání. Její první slova po propuštění z vězení - i když úplně na svobodě ještě stále není - byla tato: Děkuji Bohu, kéž je Pán veleben za moji svobodu. Tato už tak chudá venkovská žena, si v posledních letech zažila to, co lze nazvat chudobou až do krajnosti: ve vězení čekala dlouhá léta, zde bude či nebude odsouzena k smrti, odloučená od své rodiny, s vědomím, že i když ji osvobodí, nebude kvůli fundamentalistům nikde ve své zemi v bezpečí. Ale všechno to ji ani v nejmenším nevedlo k tomu, aby Pánu něco vyčítala. Její slova svědčí o tom, že ve své nouzi zakusila Boží pomoc a blízkost.

   My se asi spíš podobáme oněm bohatým, kteří dávají do pokladnice ze svého nadbytku. Jsme bohatí nejen v tom smyslu, že žijeme v ekonomické rozvinuté části světa. Jsme bohatí hlavně tím, že máme téměř na vše lidská řešení. Lidskými prostředky máme zajištěnou každou oblast našeho života - a zvykli jsme si na to tolik, že už nemáme mnoho možností, jak Boží prozřetelnost a Boží péči v našem životě zakusit.

    Snad právě proto na nás Pán občas dopouští situaci chudoby - období v životě, kdy lidská řešení selhávají, kdy musíme žít ze dne na den a nevíme, co bude zítra. Jsou to chvíle, kdy jsme jaksi vyhnáni ze své zajištěnosti, podobně jako se na začátku evangelia podle Marka a Matouše říká, že Ježíš byl Duchem svatým vyhnán na poušť. Je nám to nepříjemné, protože jsme si zvykli na zajištěnost; často si Pánu stěžujeme, co že to na nás dopustil - a On to možná dělá, aby nás osvobodil od naší soběstačnosti, a aby nám umožnil mít opravdovou zkušenost jeho blízkosti, moci a lásky. Zkušenost, kterou nám nikdo nevezme a která nám dává důvěru v Něho i v budoucnost, ať už přijde cokoli.

31. neděle v mezidobí B 2018

1. ČTENÍ Dt 6, 2-6

Čtení z páté knihy Mojžíšovy.

Mojžíš řekl lidu:
    "Boj se Hospodina, svého Boha, a zachovávej všechny jeho zákony a příkazy, které já ti přikazuji - ty, tvůj syn a syn tvého syna - po všechny dny svého života, abys byl dlouho živ. Slyš, Izraeli, svědomitě je zachovávej, aby se ti dobře vedlo, abyste se velmi rozmnožili, jak to slíbil Hospodin, Bůh tvých otců, že ti dá zemi oplývající mlékem a medem. Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou svou silou! Ať tato slova, která ti dnes přikazuji, zůstanou v tvém srdci!"


Žl 18 (17), 2-3a. 3bc-4. 47+51ab Odp.: 2
Odp.: Miluji tě, Hospodine, má sílo!

Miluji tě, Hospodine, má sílo, Hospodine, má skálo, mé útočiště, zachránce můj!
Odp.
Můj Bože, má skálo, na niž se utíkám, můj štíte, rohu mé spásy, ochrano má! Budu vzývat Hospodina, jemuž náleží chvála, a od svých nepřátel budu vysvobozen.
Odp.
Ať žije Hospodin, požehnána bud' moje Skála, sláva bud' Bohu, mému spasiteli! Veliká vítězství jsi popřál svému králi, dáváš přízeň svému pomazanému.
Odp.



2. ČTENÍ Žid 7, 23-28

Čtení z listu Židům.

Bratři a sestry!
    V době starozákonní mnozí se stávali kněžími, protože umírali, a nemohli tedy jimi být stále; Ježíš však je navěky, a proto jeho kněžství nepřechází na nikoho jiného. Proto také je schopen přinést úplnou spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval.
    Ano, právě takového velekněze jsme potřebovali: aby byl svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků, vyvýšený nad nebesa, který nemá zapotřebí, jako (jiní) velekněží, stále a stále podávat oběti nejprve za hříchy vlastní a teprve potom za hříchy lidu. (Ježíš) to učinil jednou provždy, když sám sebe přinesl v oběť.
    Zákon totiž ustanovuje za velekněze lidi, kteří jsou podrobeni slabosti; ale ona přísaha - pozdější než Zákon ustanovuje Syna, který dosáhl dokonalosti navždy.


EVANGELIUM Mk 12, 28b-34
To je první přikázání. Druhé je mu podobné.

Slova svatého evangelia podle Marka.
    Jeden z učitelů Zákona přistoupil k Ježíšovi a zeptal se ho: "Které přikázání je první ze všech?"
    Ježíš odpověděl: "První je toto: 'Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.' Druhé je toto: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.' Žádné jiné přikázání není větší než tato."
    Učitel Zákona mu na to řekl: "Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že on je jediný a není jiného kromě něho a milovat ho celým srdcem, celým rozumem a celou silou a milovat bližního jako sám sebe je víc než všechny oběti a dary."
    Když Ježíš viděl, že (učitel Zákona) odpověděl rozumně, řekl mu: "Nejsi daleko od Božího království." A nikdo se už neodvážil dát mu nějakou otázku.
______________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Teď po promluvě bude obřad přijetí našich nových ministrantů. Tak já se někoho z kluků zeptám: co je - nebo bude - na tom vašem ministrování nejdůležitější? Dobře sloužit při mši svaté je rozhodně důležité. Umět to, co máte umět a vědět, kdy je pravý čas třeba na zvonění nebo na umytí rukou knězi, to je taky důležité. Ale úplně nejdůležitější, nejen pro správného ministranta, ale pro nás všechny, co jsme tady – to je to, o čem mluví Pán Ježíš. Abychom Ho měli rádi, a měli se rádi mezi sebou navzájem. Když by tohle nebylo, tak by Vaše ministrování sice mohlo být navenek úplně perfektní a bez chybičky, ale to hlavní by tam chybělo.

Milí bratři a sestry,

Pro pochopení výpovědi dnešního evangelia je velmi důležité zasadit jej do kontextu: Ježíš před velikonočními svátky vstoupil do Jeruzaléma, a nyní pobývá v Jeruzalémském chrámě. Jsme svědky posledních momentů jeho veřejného působení. Jakoby se zde uzavíral kruh, který začal, když Ježíš jako dvanáctiletý v témže chrámě poprvé začíná projevovat svou moudrost rozhovorem s učiteli zákona. I nyní do Chrámu přicházejí velekněží, zákoníci, starší, farizeové a saduceové, a vedou s Ježíšem disputace: o jeho pravomoci, o tom, zda je dovoleno platit daň císaři, a konečně o vzkříšení z mrtvých - s podivným myšleným experimentem s vdovou, které zemře postupně sedm manželů. Text evangelia více či méně otevřeně říká, že účelem těchto rozprav s Ježíšem není hledat pravdu, ale chytit jej za slovo - najít v jeho učení protimluv nebo nedomyšlenost, aby se druhá strana utvrdila v tom, že pravdu má ona.

U zákoníka v dnešním úryvku evangelia tomu tak není. První verš úryvku je zkrácený, celý zní takto:  Jeden zákoník slyšel, jak se přou, a když viděl, že jim Ježíš správně odpověděl, přistoupil a zeptal se ho… Zákoník je vzorným příkladem člověka, který hledá pravdu - upřímně a bez postranních úmyslů. Jeho hledání začíná nasloucháním rozhovoru, při kterém nikomu nestraní. A když vidí, že je to Ježíš, kdo odpovídá správně, vstoupí do tohoto rozhovoru sám a Ježíše se zeptá po samotné podstatě a smyslu Zákona.  

Na jeho stručný a přesný dotaz dává Ježíš stručnou a přesnou odpověď.  Jádrem Zákona je láska k Bohu a bližnímu, bez ní nemají stovky příkazů, pravidel a zákazů žádný smysl. A když se s touto odpovědí zákoník ztotožní, Ježíš mu říká Nejsi daleko od Božího království. A už se ho nikdo na nic neptá, neboť je to zbytečné, všechno již bylo řečeno.

Tato výpověď evangelia nám tedy může znovu dodat odvahu hledat pravdu, i v dnešním postmoderním světě, kde mnozí na hledání pravdy rezignovali. Boží slovo nám říká, že kdo hledá, kdo se upřímně táže, komu jde o pravdu samotnou, bez postranních úmyslů, ten najde, tomu bude zjevena. Komu opravdu jde o podstatné a důležité skutečnosti, může je objevit. Je však zapotřebí řídit se příkladem onoho zákoníka: zkoumat sebe sama, zda jsem schopen přijmout odpovědi, které nebudou předem dány mým přáním, zda si při svém hledání jen nechci dokázat, že pravdu mám já. Zkrátka, umět opravdu vyjít ze sebe, ze svého egoismu, ze svého úzkého horizontu. Dokáži-li to, setkám se s Bohem, který je Pravda a Láska zároveň. 

30. neděle v mezidobí B 2018

1. ČTENÍ Jer 31, 7-9

Čtení z knihy proroka Jeremiáše.

    Toto praví Hospodin: "Oslavujte Jakuba, jásejte nad prvním z národů, ať je slyšet váš jásot: Zachránil Hospodin svůj národ, zbytky Izraele!      

    Hle, přivedu je nazpět ze severní země, shromáždím je od končin země; slepí a kulhaví budou mezi nimi spolu se ženami v naději a nedělkami; veliký zástup bude těch, kteří se sem vrátí. Přicházejí s pláčem, ale útěchou je doprovázím; přivedu je k vodním proudům přímou cestou, na níž neklopýtnou. Stal jsem se totiž Izraeli otcem, Efraim je mým prvorozencem."

Žl 126 (125), 1-2ab. 2cd-3. 4-5. 6 Odp.: 3

Odp.: Velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.

Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách. Tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu.

Odp.

Tehdy se říkalo mezi pohany: "Velkou věc s nimi udělal Hospodin!" Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.

Odp.

Hospodine, změň náš osud, jako se mění údolí na jihu země. Kdo sejí v slzách, žnout budou s jásotem.

Odp.

Vycházejí s pláčem, když nesou semeno k setí: přijdou však s jásotem a přinesou své snopy.

Odp.

2. ČTENÍ Žid 5, 1-6

Čtení z listu Židům.

    Každý velekněz je brán z lidu a bývá ustanoven pro lid v jeho záležitostech u Boha, aby podával dary a oběti za hříchy. Protože sám je stejně podroben slabosti, je schopen cítit s chybujícími a bloudícími. A proto musí podávat oběti za hřích sám za sebe jako za ostatní lidi. Nikdo si však nemůže tu důstojnost vzít sám, nýbrž musí být povolán od Boha jako Árón.

    Tak si ani Kristus nepřisvojil slávu velekněžství sám, ale dal mu ji ten, který mu řekl: 'Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil', jak říká i na jiném místě: 'Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova'.

EVANGELIUM Mk 10, 46-52

Slova svatého evangelia podle Marka.

    Když Ježíš a jeho učedníci s velkým zástupem vycházeli z Jericha, seděl u cesty slepý žebrák - Timaiův syn Bartimaios. Jakmile uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, začal volat: "Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou! " Mnozí ho okřikovali, aby mlčel. On však křičel ještě víc: "Synu Davidův, smiluj se nade mnou!"

    Ježíš se zastavil a řekl: "Zavolejte ho." Zavolali tedy toho slepce a řekli mu: "Bud' dobré mysli, vstaň, volá tě!" On odhodil plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš se ho zeptal: "Co chceš, abych pro tebe udělal?"

    Slepec odpověděl: "Mistře, ať vidím!"

    Ježíš mu řekl: "Jdi, tvá víra tě zachránila!" A ihned začal vidět a šel tou cestou za ním.

_________________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, ve scénce z biblických postaviček dobře vidíme, jak se slepému žebrákovi Bartimaiovi snažili jeho volání rozmluvit. Dokonce ho okřikovali, aby mlčel. Můžeme si dobře představit, co mu asi říkali: Nech toho, stejně ti nemůže pomoct. Anebo Jsi jenom slepý žebrák, myslíš, že si tě všimne? Ale on se tím nenechal odradit, dokonce volal ještě víc. Proč? Protože měl opravdu velkou víru, víc než hlasům těch lidí okolo věřil tomu, že Pán Ježíš ho opravdu může uzdravit.

Milí bratři a sestry,

V prvním čtení povzbuzuje prorok Jeremiáš tu část lidu Izraele, která se ocitla v první vlně vyhnanství v Babylóně – jednalo se zejména o lidi z okolí dvora krále Jekonjáše a o řemeslníky. Lidsky viděno neměli žádnou naději na návrat domů; situace se v následující době naopak ještě zhoršila, protože po dobytí Jeruzaléma králem Nabuchodonozorem byla do Babylóna deportována i zbývající část Izraelitů. Jeremiáš však – jakoby proti vší viditelné naději – prorokuje vysvobození. V situaci, kdy by bylo lidsky pochopitelné podléhání depresi a rezignaci, vybízí k radosti: ať je slyšet váš jásot: zachránil Hospodin svůj národ, zbytky Izraele – i když k záchraně ještě nedošlo. Naděje na osvobození není ani trochu zakotvena v tom, že by lid Izraele ve své situaci viděl nějaké světlo na konci tunelu. Je pouze a jedině spojena s pevnou vírou, že Hospodin je věrný a svůj lid neopustí.

Slepý žebrák Bartimaios v dnešním evangeliu má podobnou víru a podobnou naději. Jeho naléhavé volání „Synu Davidův“ naznačuje jeho víru: Ježíš, který prochází kolem, je Mesiáš zaslíbený proroky. Možná i tohle způsobuje, že ho okolostojící okřikují, aby mlčel. Jenže on se od své víry a od své naděje nenechá odradit, dokonce ještě víc a silněji volá svou prosbu o smilování. A právem mu proto, již uzdravenému, Ježíš říká Tvá víra Tě uzdravila.

Bartimaios je tedy obrazem člověka, který dokáže věřit a doufat, i když okolnosti vůbec nenasvědčují tomu, že by se předmět jeho naděje mohl stát skutečností. Hlasy oněch okřikujících jsou obrazem právě opačného postoje – jsou to v pravém slova smyslu skeptikové.

Pokud se trochu hlouběji zamyslíme nad slovem skeptik a nad způsobem, jakým ho používáme, dostaneme se přibližně ke dvěma významům. Ten první je pozitivní: objevuje se například v názvu Spolku českých skeptiků Sisyfos, což je organizace spojená třeba se jménem astronoma a křesťana Jiřího Grygara.  Spolek usiluje o propagaci kritického myšlení v souvislosti s různými pavědami, v dnešní době zažívajícími nebývalý rozkvět. Skeptik v tomto smyslu je tedy ten, který se snaží při pohledu na skutečnost používat kritické a racionální myšlení - což je jistě dobře. Druhý význam už tak pozitivní není: skeptikem nazýváme často toho, kdo počítá s tím, že všechno bude špatné a ještě horší – v tomto smyslu je příbuzným slovem pesimista. Nejpádnějším příkladem takové skepse je první a základní Murphyho zákon: Co se může pokazit, to se taky pokazí. Nebo také jedná písnička od Rudolfa Brančovského, frontmana brněnské skupiny Poletíme?, ve které je, samozřejmě v nadsázce, následující výstižný veršík:  Jsem depresivní typ, s depresí a skepsí žije se mi líp.

Místo u okraje cesty blízko Jericha můžeme vidět jako obraz naší duše. Je v nás víra a touha, jako v onom žebrákovi, ale také skepse, jako u těch druhých, kteří ho okřikují. Lidským pohledem skutečně můžeme vidět, že věci jdou od desíti k pěti. Třeba že se Evropa stává stále méně křesťanskou; nebo že děti či vnuci udělali v životě špatný krok a už to nejde vrátit; nebo že někoho blízkého postihla těžká nemoc; nebo cokoli jiného. 

Tohle všechno v nás živí skeptika, jsme ve velkém pokušení věci vzdávat, nechat to, jak to je, a přestat se modlit, protože nevidíme výsledek. Takové pokušení v nás zabíjí víru a naději - a s nimi i lásku, protože tyto tři kardinální ctnosti jsou spolu propojeny. Otec Adam Rucki, vzácný a moudrý kněz, který za komunistického režimu ztratil státní souhlas a dokonce byl uvězněn, nám tento týden na exerciciích vyprávěl právě o takovém případu rezignace: mluvil s paní, která prohlásila, že když její vnuci ztratili víru, nedá se s tím nic dělat, protože už je holt taková doba. A otec Adam jí řekl toto: paní, vy jste své vnuky vlastně zabila.

 Bartimaios je někdo, kdo vůbec skeptikům nenaslouchá. Je obrazem našeho lidství proměněného Duchem svatým, které věří, doufá a miluje. Je obrazem toho, co je hlouběji než onen malý skeptik v nás. Je obrazem našeho srdce, našeho nejhlubšího nitra, v němž je pevná víra a horoucí naděje – zakotvené jedině v Bohu, ať se děje cokoli. Je to místo, odkud voláme i my Pane Ježíši, Synu Boží, smiluj se nade mnou.

29. neděle v mezidobí B 2018

1. ČTENÍ Iz 53, 10-11

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

   Hospodinu se zalíbilo zdrtit svého Služebníka utrpením; jestliže dá v oběť svůj život, uzří potomstvo, které bude žít dlouho, Hospodinův plán se zdaří skrze něho. Po útrapách se jeho duše nasytí světlem, svým utrpením můj Služebník ospravedlní mnohé, neboť na sebe vezme jejich viny.


Žl 33 (32), 4-5. 18-19. 20+22 Odp.: 22a
Odp.: Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství.

Hospodinovo slovo je správné, spolehlivé je celé jeho dílo. Miluje spravedlnost a právo, ze-mě je plná Hospodinovy milosti.
Odp.
Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu.
Odp.
Naše duše vyhlíží Hospodina, on sám je naše pomoc a štít. Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, jak doufáme v tebe.
Odp.


2. ČTENÍ Žid 4, 14-16

Čtení z listu Židům.

Bratři a sestry!
   Máme vynikajícího velekněze, který prošel až do nejvyššího nebe: je to Ježíš, Boží Syn. Proto se pevně držme svého vyznání. Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu. Přistupujme proto s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoli potřebujeme pomoci.


EVANGELIUM Mk 10, 35-45

Slova svatého evangelia podle Marka.

   K Ježíšovi přistoupili Zebedeovi synové Jakub a Jan a řekli mu: "Mistře, rádi bychom, kdybys nám splnil jednu prosbu."
   Odpověděl jim: "Co chcete, abych pro vás udělal?" Řekli mu: "Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici."
   Ale Ježíš jim řekl: "Nevíte, co chcete. Můžete pít kalich, který já piji, nebo dát se ponořit v křest, ve který já budu ponořen?" Oni mu odpověděli: "Můžeme!"
   Ježíš jim řekl: "Kalich, který já piji, pít budete, a v křest, ve který já budu ponořen, ponořeni budete. Ale posadit po mé pravici nebo levici není má věc, nýbrž je pro ty, kterým je to připraveno."
   Když to slyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na Jakuba a Jana. Ježíš si je zavolal a řekl jim: "Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny."

___________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Z dnešního evangelia vidíme, že Ježíšovi učedníci se asi moc dobře neučili, i když už nějakou chvíli s Ježíšem byli a jeho učení znali. Jakub a Jan si možná mysleli, že Ježíš bude podobný král, jako byl třeba král David, že vyžene Římany a bude bydlet v paláci a mít služebnictvo, a chtěli být jeho prvními ministry nebo rádci nebo něco podobného důležitého. A ti ostatní učedníci jim to ještě k tomu záviděli. Pán Ježíš jim nakonec všem musel říct, že je to jinak – že Jeho království bude království lásky, a v něm je největší ten, který z lásky pomáhá druhým.

Milí bratři a sestry,

Dnešní první čtení je z druhé části knihy proroka Izajáše, která vznikala v kritické době babylónského zajetí. Úryvek je dokončením pasáže o trpícím Hospodinovu služebníkovi. Navazuje na popis služebníkova utrpení  a jeho smyslu (předcházející verše 4-9: Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše slabosti na sebe vzal) a takto začíná i dnešní úryvek  (Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil život jako oběť za vinu). Konec úryvku je však jakýmsi happyendem celého příběhu (Spatří potomstvo a bude dlouho živ…). Tradice církve zde vidí předobraz Kristova utrpení, ale v původním starozákonním kontextu šlo pravděpodobně o celý izraelský národ, který zažíval bolestné období exilu. Prorok mu nyní zvěstuje, že bude nejen lépe, ale také že ono přestálé utrpení nebylo nadarmo, že nemusejí škrtat tuto část svého života, ačkoli jim může připadat temná a nesmyslná. Těžkosti, které byly trpělivě neseny, přinášejí plody uzdravení a pokoje.

Rovněž druhé čtení zaznívá do situace krize. List Židům je adresován blíže neznámé skupině křesťanů ze židovství, kteří museli o svou víru navenek i vnitřně zápasit a často ochabovali. Pisatel listu své adresáty utěšuje poukazem na Ježíše. On je ‚mocný velekněz‘ který ‚vystoupil před Boží tvář‘ (řecky doslova ‚prošel nebesy‘), ale zároveň tím, který zakusil všechno, co trápí adresáty listu. A znovu - důležité je, že ono prožité utrpení nebyla jen nějaká bolestivá předehra Ježíšova oslavení. Utrpení a oslavení spolu souvisí, Ježíš ‚prošel nebesy‘ právě proto, že svůj pozemský život a své utrpení dokázal dovést až do konce. Zároveň tím otvírá cestu do slávy i všem těm, kteří jsou s ním spojení a ochotní s ním nést svůj každodenní kříž.

Příběh z dnešního evangelia se odehrává na cestě do Jeruzaléma. Předchází mu třetí předpověď Ježíšova utrpení v Jeruzalémě. Jakub a Jan Zebedeův přicházejí za Ježíšem a chtějí po něm místa po pravici a po levici v jeho slávě. Jenomže Ježíš se jich hned nato ptá, zda mohou pít kalich a být pokřtěni křtem stejným jako on.

     Zejména v žalmech je obraz kalicha silně spojen s neštěstím a dokonce s Božím hněvem a v Getsemanech se později Ježíš modlí, aby jej minul tento kalich. Křtem je pravděpodobně myšleno ponoření do vody, židovský symbol úzkosti, zmaru a blízkosti smrti.

    Jakub a Jan tedy-jako Izraelité, kteří dobře znají starozákonní obrazy- zřejmě už v tuto chvíli chápou, že vstup do slávy s Ježíšem je spojen s něčím těžkým a tvrdým. Přesto říkají, že jsou na to připraveni. Ježíš jim vzápětí říká, že skutečně budou trpět, ale místa, po kterých touží, jim neslibuje. A úplně na začátku rozhovoru jim dokonce sděluje, že nevědí, co chtějí.

    V tomto místě dochází k bodu zlomu. Ostatní učedníci se na Jakuba a Jana rozhněvali. Řecký vraz, který je na tomto místě použit, je výraz pro hněv, který se projevuje slovy i skutky, není proto vyloučeno, že se učedníci mohli i porvat. Můžeme si v této situaci představit vzájemnou hořkost a rozdělení ve skupině Dvanácti: Jakub a Jan jsou zklamáni a ostatních deset se na ně zlobí.

    Ježíš si pak bere učedníky k sobě a říká poslední slovo, jež dává smysl všemu, co se ve dnešních textech čte. Ježíš úplně obrací příliš lidskou představu o tom, kdo je veliký. V lidském pojetí je to ten, kdo má významné místo, spojené s ovládáním druhých. Tuhle představu o velikosti měli asi Jakub, Jan a ostatních deset. Opravdu veliký je však ten, kdo druhým slouží. Ježíš tím zároveň říká, v čem spočívá spásný význam utrpení. Syn člověka přišel, aby sloužil a dal svůj život – obojí zároveň. Kdo se rozhodne mít druhého rád a sloužit mu na úkor vlastní seberealizace, utrpení v té či oné míře nevyhnutelně zakusí. Utrpení samo o sobě není nic pozitivního, ale svůj spásný význam získává teprve ve spojení s láskou.

    Určitě už každý z nás se někdy vydal do dobrodružství takového vyjití ze sebe a služby druhým. Nádherný obraz takového začátku cesty, který se mi vybavuje, je začátek Tolkienova Hobita. Mlsný a dědičně lenivý hobit Bilbo Pytlík je surově vytažen trpaslíky a kouzelníkem Gandalfem ze své pohodlně zařízené nory a vydává se na cestu plnou rizik, kterou neplánoval, na kterou se mu nechce a z níž má strach. I když se člověk do takového dobrodružství pustí jen nakrátko, zjišťuje, že to není snadné. Možná stačí místo výhodného zájezdu na Jadran nebo dobře placené letní brigády jet jako dobrovolný vedoucí na dětský tábor, nebo něco podobného.

 Člověk se v takovém případě často setká s nepochopením, i ve svém nejbližším okolí. Věty jako ‚Nehraj si na Matku Terezu‘ ‚starej se o sebe, všichni to tak dělají‘ ‚nenech se využívat‘,  či ‚nezakopávej se‘ jsme asi v takových situacích slyšeli všichni, a to nejen od druhých, ale i z vlastního nitra. Často v takových případech bojujeme s nejistotou, chtělo by se nám vrátit do svého pohodlíčka a opravdu se starat o sebe, jako to dělají všichni. Anebo dělat něco, co nám pomůže k seberealizaci a čím dokážeme sami sobě a okolí, jak jsme šikovní, krásní, bohatí a úspěšní. Můžeme mít pocit, že marníme čas. To všechno nám působí menší či větší bolest.

   Ježíš nás v dnešním evangeliu povzbuzuje, abychom se do takových dobrodružství pouštěli a dokonce, abychom nakonec takto zaměřili celý život. Říká nám, abychom onu bolest, nevyhnutelně s tím spojenou, vydrželi a nechali pokojně přebolet, protože pak na jejím dně najdeme radost z lásky. Říká nám, že se u něj nic neztratí. Říká nám, že je v tom s námi.

28. neděle v mezidobí B 2018

1. ČTENÍ Mdr 7, 7-11

Čtení z knihy Moudrosti.

    Modlil jsem se, a byl mi dán rozum, prosil jsem, a ducha moudrosti v úděl jsem přijal. Jí jsem dal přednost před žezly a trůny a bohatství ve srovnání s ní jsem pokládal za nic.
   Nesrovnával jsem s ní neocenitelný drahý kámen, protože všechno zlato je vzhledem k ní jen troška písku a za bláto lze počítat vedle ní stříbro. Miloval jsem ji nad zdraví a krásu, chtěl jsem ji mít raději než denní světlo, poněvadž nehasne její záře.
   Spolu s ní se mi dostalo všeho dobra a skrze ni nespočetného bohatství.


Žl 90 (89), 12-13. 14-15. 16-17 Odp.: 14
Odp.: Nasyť nás, Pane, svou slitovností, abychom se radovali.

Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce. Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat? Slituj se nad svými služebníky!
Odp.
Nasyť nás brzy svou slitovností, ať jásáme a radujeme se po celý život! Potěš nás za dny, kdy jsi nás soužil, za léta, kdy jsme zakoušeli zlé.
Odp.
Nechť se ukáže tvým služebníkům tvoje dílo, tvá sláva jejich synům. Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha, dej zdar práci našich rukou, dej zdar práci našich rukou!
Odp.


2. ČTENÍ Žid 4, 12-13

Čtení z listu Židům.

  Boží slovo je plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími. Není tvora, který by se před ním mohl ukrýt, před jeho očima je všechno nahé a odkryté a jemu se budeme zodpovídat.


EVANGELIUM Mk 10, 17-30

Slova svatého evangelia podle Marka.

   Když se Ježíš vydával na cestu, přiběhl nějaký člověk, poklekl před ním a ptal se ho: "Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život?"
   Ježíš mu odpověděl: "Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jenom jeden: Bůh. Znáš přikázání: 'Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i matku!' "
   On mu na to řekl: "Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí."
   Ježíš na něho pohleděl s láskou a řekl mu: "Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě! " On pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku.
   Ježíš se rozhlédl a řekl svým učedníkům: "Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!" Učedníci užasli nad jeho slovy. Ježíš jim však znovu řekl: "Děti, jak je těžké vejít do Božího království! Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království."
   Oni užasli ještě víc a říkali si mezi sebou: "Kdo tedy může být spasen?" Ježíš na ně pohleděl a řekl: "U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno."
   Tu mu řekl Petr: "My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou." Ježíš odpověděl: “Amen, pravím vám: Nikdo není, kdo by opustil dům, bratry nebo sestry, matku nebo otce, děti nebo pole pro mě a pro evangelium, aby nedostal stokrát víc nyní v tomto čase: domy, bratry a sestry, matky a děti i pole, a to i přes pronásledování, a v budoucím věku život věčný." _________________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Možná se divíte, proč Ježíš použil ten zvláštní příměr ‚velbloud uchem jehly‘. Jsou na to různá vysvětlení: někteří říkají, že velbloud vlastně není velbloud, ale že se tam dostal malou záměnou jednoho písmenka v řeckém slově: původně tam snad mělo být lano, které používají lodníci. Jiní zase mají za to, že ‚Ucho jehly‘ byla jedna jeruzalémská brána, nízká a úzká: takže když k ní přišla karavana s velbloudy naloženými zbožím, museli všechno pěkně sundat dolů, aby velbloud mohl dovnitř.

Milí bratři a sestry,

V druhém čtení z listu Židům jsme slyšeli známý výrok o Božím slovu, které je plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími. A dnešní evangelium je mimo jiné popisem toho, jak člověk může na toto slyšené Slovo reagovat.

Z lidské komunikace máme zkušenost s tím, jak slova dokáží hluboce zranit, jak mohou zarmoutit, ale i potěšit a povzbudit – jak dávají život, ale také ho zraňují. Tato zkušenost je obrazem toho, jak v nás může působit slyšené Boží slovo, které je mnohem mocnější než lidská slova. Je zde ale jeden zásadní rozdíl: Bůh svým Slovem vždycky tvoří, vždycky dává život; nemůže jinak – i tehdy, když jeho Slovo tne do živého a může způsobit zármutek, nebo dokonce zranění. To vše má v konečném důsledku být uzdravením a cestou k životu pro toho, kdo Slovo slyší.

Rozhovor Ježíše s bohatým člověkem (kterému se tradičně říká bohatý mladík, i když jeho věk není v textu uveden) je ukázkový příklad takového působení Božího slova v lidském nitru. Na jeho otázku, co má dělat, aby dostal nový život, mu Ježíš nejprve opakuje Slovo Starého zákona: část Dekalogu. To je výchozí bod, toto Slovo však nic nezpůsobí, prostě proto, že bohatý člověk je již zná a je na ně zvyklý: Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí.

Další Ježíšova slova však způsobí přesně to, o čem se hovoří v druhém čtení: mladík jimi dostává přímý zásah do citlivého místa: Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!

Celý rozhovor končí zdánlivě špatně: v reakci bohatého člověka se dokonce dvakrát mluví o smutku:  On pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku. Ježíšovo slovo, jeho výzva, v něm nezpůsobila radost a následování Ježíše, ale smutek. To, co Ježíš říkal, v něm nemilosrdně rozkrylo jeho lpění na svém majetku. Ale možná právě proto to bylo pro onoho bohatého člověka nakonec spasitelné. Neměli bychom o něm přestat rozjímat jenom proto, že odchází ze scény. Snad je konce příběhu přece jenom dobrý; možná že smutek jeho hlavního hrdiny nakonec vedl k tomu, že se obrátil, že si uvědomil, že není spravedlivý jen proto, že od mládí dodržoval přikázání.

O svatém františkánském knězi Piovi z Pietrelciny se říká, že své penitenty ve zpovědnici vždycky nepotěšil – někdy někomu dost drsně vynadal, případně - protože měl dar vidět do lidského srdce – někomu na rovinu řekl, že ve zpovědi něco důležitého zatajil. Lidé občas z jeho zpovědnice vycházeli s pláčem. Jenže on to nikdy nedělal, aby své kajícníky zdeptal a způsobil jim psychické trauma. Dělal to proto, aby jim něco došlo, aby se obrátili a žili.

I nás může někdy slyšené Boží slovo naštvat, můžeme si říci, že je to tvrdá řeč; dost možná nás někdy může dohnat i k slzám. Vždy to však má smysl: abychom nakonec měli život v plnosti, aby v nás Slovo bylo tvůrčí, aby nás vnitřně obnovovalo a vedlo. Na konci dnešního evangelia se Petr ptá, co tedy budou mít z toho, že oni Ježíše poslechli, opustili všechno a šli za ním. A Ježíš hovoří právě o této plnosti života. Kdo opustí, stokrát víc dostane, nejen v budoucím věku, ale již zde a nyní.

27. neděle v mezidobí B 2018

1. ČTENÍ Gn 2, 18-24 

Hospodin Bůh řekl: 

    "Není dobré, že člověk je sám. Udělám mu pomocníka, který by se k němu hodil."
   Hospodin Bůh uhnětl z hlíny všechnu divokou zvěř a všechno nebeské ptactvo a přivedl (je) k člověku, aby viděl, jaké jim dá jméno: takové mělo být jejich jméno, jak by všechny živočichy pojmenoval. A člověk dal jméno všem krotkým zvířatům, nebeskému ptactvu a veškeré divoké zvěři, ale pro člověka se nenašel pomocník, který by se k němu hodil.
   Tu Hospodin Bůh seslal na člověka hluboký spánek, a když usnul, vzal jedno z jeho žeber a to místo uzavřel masem. Hospodin Bůh pak ze žebra, které vzal z člověka, vytvořil ženu a přivedl ji k člověku.
   Ten zvolal: "To je konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla. Bude se nazývat manželkou, neboť z manžela byla vzata."
   Proto muž opustí otce i matku a přidrží se své ženy a budou jeden člověk.

Žl 128 (127), 1-2. 3. 4-5. 6. Odp.: srv. 5 

Odp.: Ať nám Hospodin žehná po všechny dny našeho života.
Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách. Budeš jísti z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře. 
Odp. 

Tvá manželka bude jako plodná réva uvnitř tvého domu. Tvoji synové jako výhonky oliv kolem tvého stolu. 
Odp.

Hle, tak bývá požehnán muž, který se bojí Hospodina. Ať ti Hospodin požehná ze Siónu, abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života.
Odp. 

Abys viděl syny svých synů: Pokoj v Izraeli!
Odp.



2. ČTENÍ Žid 2, 9-11 

Čtení z listu Židům. 

Bratři a sestry!    Vidíme, že Ježíš, který byl nakrátko ponížen pod anděly, je korunován slávou a ctí, protože vytrpěl smrt; bylo třeba, aby on - z milosti Boží - za všechny lidi podstoupil smrt.
   Bylo jistě vhodné, aby ten, pro něhož a skrze něhož je všechno, přivedl do slávy mnoho synů tím, že utrpením zdokonalí původce jejich spásy. Vždyť ten, kdo posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcováni, mají stejný původ. Proto se neostýchá nazývat je svými bratry.

EVANGELIUM Mk 10, 2-16 

Slova svatého evangelia podle Marka.

   Přišli farizeové a zeptali se Ježíše, smí-li se muž se ženou rozvést. Chtěli ho tím přivést do úzkých. 
   Odpověděl jim: "Co vám přikázal Mojžíš?" Řekli: "Mojžíš dovolil vystavit jí rozlukový list a rozvést se."
   Ježíš jim řekl: "Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal tento příkaz. Na počátku při stvoření však (Bůh) 'učinil (lidi) jako muže a ženu. Proto opustí muž otce i matku, připojí se ke své ženě, a ti dva budou jeden člověk'. Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!"
   V domě se ho učedníci ještě jednou na to zeptali. Řekl jim: "Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství."
   ( Matky)  přinášely k Ježíšovi děti, aby jim požehnal. Ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš viděl, rozmrzelo ho to a řekl jim: "Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království. Amen, pravím vám: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde." Bral je do náručí, kladl na ně ruce a žehnal jim.   _________________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Kdybyste příběh z prvního čtení vyprávěli paní učitelce nebo panu učiteli přírodopisu s tím, že takhle vznikl člověk, asi by nebyla moc ráda. Je to totiž obrazný příběh – něco jako když čtete pohádku, kde je sedmihlavý drak a princ. Nějací princové a princezny sice jsou, ale kostru sedmihlavého draka asi nikdo nikdy nevykope - to by musel být možná nějaký zmutovaný dinosaurus, ale v době dinosaurů ještě žádné princezny nebyly. Ale v každé nebo skoro každé pohádce je nějaké poselství, které je pravdivé, třeba že dobro má zvítězit nad zlem. A v příběhu z knihy Genesis se tímhle způsobem říká, že člověk je celý a šťastný až tehdy, když má někoho rád  - nejčastěji když má muž rád svoji ženu, jako se třeba mají rádi váš tatínek s maminkou.

Milí bratři a sestry,

  Přiznám se vám k jedné věci - občas, když někoho oddávám, baví mne sledovat tváře svatebčanů. Velmi málo svateb je jako byla ta včerejší, Barunky a Kuby, kde byla drtivá většina aktivních věřících – s otcem Martinem jsme se shodli, že nás oba tato svatba velmi potěšila a povzbudila. Ovšem častěji – téměř pravidelně – je větší část svatebčanů víře či církvi vzdálených. A je zajímavé sledovat jejich výraz, když se čte evangelium, jako to dnešní, a když kněz potom káže o manželské nerozlučitelnosti a trvalé a věrné lásce. Věřím a doufám, že na žádné svatbě se nenajde takový cynik, který by těm dvěma v tu chvíli nepřál, aby spolu zestárli. Nejbližší příbuzní mají zpravidla výraz velké radosti a maminky a babičky většinou pláčí. Ale přesto – nechci nikomu křivdit – výrazy některých tváří více vzadu jsou dost dobře čitelné: Co farář může asi tak vědět, když žije v celibátu? Zní to hezky, ale je to mimo realitu. A tak dále, každý si může doplnit.

   Výpověď Božího slova se zde čelně střetá s realitou života. Na jedné straně jsou Ježíšova jasná a nekompromisní slova Už nejsou dva, ale jeden. Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj! A kdo se rozvede, dopouští se cizoložství. Opačnou stranu představují všechny naše přímé či nepřímé zkušenosti ze vztahů, které se v reálném světě nepodařily. Vidíme to denně kolem sebe: velká láska, která se proměňuje ve velkou nenávist; vztahy, které se nenávratně rozpadly; nebo svazky, kdy ti dva spolu žijí pod jednou střechou, ale prakticky vedle sebe, jako dva singles. Občas se mi stane, že do zpovědnice přijde někdo, kdo řekne Pane faráři, já už si svého muže (či své ženy) nevážím. A jsme-li zavaleni takovými zkušenostmi, mohou v nás úplně výpověď Božího slova přebít, mohou ji udusit, přesně jako trní v Ježíšově podobenství o rozsévači. Trní, jak Ježíš vysvětluje svým učedníkům, jsou časné starosti, majetek a rozkoše života – a můžeme dodat i špatné životní zkušenosti a zklamání. To všechno v nás setbu Slova zabíjí, takže z ní nic nevyroste.

   Dnešní evangelium však nekončí rozpravou o nerozlučitelnosti manželství, ale scénou se žehnáním dětí. Zdánlivě to spolu příliš nesouvisí, ale právě na konci říká Ježíš jednu velmi důležitou věc: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde. Toto evangelium se často čte, když křtíme malé děti, a já s oblibou říkám rodičům, že kdyby křtěné miminko umělo mluvit, řeklo by nám na konci, že je velmi šťastné a spokojené, že patří Pánu Ježíši. To až pak přijdou problémy - potom, až vyroste, naučí se od nás dospělých skepsi a nedůvěře a samo zažije pár zklamání.

   Naše negativní životní zkušenosti by se trochu daly přirovnat k vrstvě popela, který zůstane po vyhoření ohně a který zakrývá ještě žhavé uhlíky. Aby šlo oheň znovu rozdmýchat, je třeba dostat se dolů, pod popel, tam, kde to ještě hoří. Asi bychom Ježíše a jeho Slovo lépe chápali a přijímali, kdybychom byli méně dospělí; kdybychom se dokázali aspoň trochu vrátit do doby, kdy jsme ještě neměli žádné zkušenosti se životem, ani ty negativní. Dokázali bychom snáz uvěřit v lásku na celý život, přesně tak, jako dítě věří konci pohádky. Dokázali bychom jasněji vidět, jak je důležité, aby rodiče zůstali navždycky spolu. A byli bychom více schopni úžasu nad Božím stvořením a jasněji vidět, že v trvalá a věrná láska lidí je obrazem Boží lásky, která je od věčnosti.

26. neděle v mezidobí B 2018

1. ČTENÍ Nm 11, 25-29

Čtení ze čtvrté knihy Mojžíšovy.

   Hospodin sestoupil v oblaku a mluvil k Mojžíšovi; vzal z ducha, který spočíval na něm, a dal ho sedmdesáti mužům starcům. Když na nich duch spočinul, dostali se do prorockého vytržení, ale později se to už nestalo. Dva muži z nich zůstali v táboře, jmenovali se Eldad a Medad. I na nich spočinul duch, neboť byli mezi těmi, kdo byli písemně určeni. Nevyšli však ke stránku úmluvy a dali se do prorokování v táboře.
   Tu přiběhl jeden chlapec a oznámil Mojžíšovi: "Eldad a Medad prorokují v táboře." Jozue, syn Nunův, Mojžíšův služebník od mládí, řekl: "Pane můj, Mojžíši, zabraň jim v tom!" Mojžíš mu odpověděl: "To tak žárlíš kvůli mně? Kéž by Hospodin udělal z celého národa proroky, kéž by dal Hospodin spočinout svému duchu na nich!"


Žl 19 (18), 8. 10. 12-13. 14 Odp.: 9a
Odp.: Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost srdci.

Hospodinův zákon je dokonalý, občerstvuje duši, Hospodinův příkaz je spolehlivý, nezkušenému dává moudrost.
Odp.
Bázeň před Hospodinem je upřímná, trvá navěky, Hospodinovy výroky jsou pravdivé, všechny jsou spravedlivé.
Odp.
Tvůj služebník si na ně dává pozor a velmi bedlivě je zachovává. Kdo však pozná každé pochybení? Očisť mě od chyb, jež jsou mi skryty!
Odp.
Chraň svého služebníka před zpupností, ať mě neovládne! Pak budu bez úhony a vyvaruji se velkého hříchu.
Odp.


2. ČTENÍ Jak 5, 1-6

Čtení z listu svatého apoštola Jakuba.

   Nuže tedy, vy boháči: plačte a naříkejte nad strastmi, které na vás přijdou. Vaše bohaté zásoby hnijí a vaše šatstvo rozežírají moli. Vaše zlato a stříbro rezaví, a ten rez bude svědčit proti vám a stráví vaše tělo jako oheň. Hromadili jste si majetek i v tyto poslední dny.
   Ale mzda, o kterou jste ošidili sekáče, kteří vám požali pole, ta mzda křičí a křik vašich ženců pronikl k sluchu Pána zástupů. Na zemi jste hýřili a oddávali se rozkoším, krmili jste se i tehdy, když už už nastávala řež. Odsoudili jste spravedlivého a připravili ho o život - a on se vám nebrání.


EVANGELIUM Mk 9, 38-43. 45. 47-48

Slova svatého evangelia podle Marka.

   Jan řekl Ježíšovi: "Mistře, viděli jsme někoho, jak vyhání zlé duchy v tvém jménu, ale není tvým učedníkem. Bránili jsme mu, protože není tvým učedníkem."
   Ježíš však řekl: "Nebraňte mu! Přece žádný, kdo ve jménu mém vykoná zázrak, nemůže tak hned o mně mluvit špatně. Kdo není proti nám, je s námi. Kdokoli vám podá číši vody proto, že jste Kristovi, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu.
   Kdo by svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří věří, pro toho by bylo lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře. Svádí-li tě tvá ruka, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez ruky, než abys přišel s oběma rukama do pekla, do neuhasitelného ohně. Svádí-li tě tvoje noha, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez nohy, než abys byl s oběma nohama uvržen do pekla. Svádí-li tě tvoje oko, vyloupni ho! Lépe, abys vešel do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla, kde jejich červ nehyne a oheň nehasne."

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 Slůvko pro děti:

Milé děti, dnešní obrázek do nedělního alba mi trochu dělá starosti; je tam člověk se sekerou, který si chce useknout ruku.  Prosím, hlavně to, co říká Pán Ježíš o sekání ruky, neberte doslova! Ježíš chce říct, abychom každé pokušení udělat něco zlého stopli hned na začátku, abychom zlu nedali ani malou šanci. A říká to silnými slovy, tak, abychom si to dobře zapamatovali.

Milí bratři a sestry,

   Silná slova a silné obrazy z druhé poloviny dnešního evangelia by nás mohly zaujmout natolik, že bychom mohli přeslechnout jeho první část. Ta přitom více souvisí s poselstvím prvního čtení. Jejich společnou výpovědí je Boží velkorysost a propojení Božích darů s úkolem používat je pro druhé.

    V prvním čtení vystupuje Mojžíš jako jasný předobraz Ježíše.  Důležité je, že první čtení začíná Božím jednáním. Dává se nám jasně najevo, že to, o čem bude později řeč, není jen nějaká Mojžíšova lidská blahosklonnost ve smyslu Jen ať si dělají, co chtějí; že je to opravdu to, co můžeme nazvat Boží velkorysostí. Hospodin nejprve k Mojžíšovi hovoří, a potom vezme z ducha, který na něm spočívá, a dá ho jiným sedmdesáti. Mojžíš tak vlastně do velké míry přichází o svoji duchovní moc. Z dalšího textu je ale naprosto jasné, že Mojžíš je – v souladu s Hospodinovou vůlí – zcela velkorysý, vůbec mu nevadí, že svou duchovní moc už nemá jen on. To, co bylo darováno oněm dvaasedmdesáti, jim zcela přeje.

    Jozue, Mojžíšův služebník od mládí, je tím však velmi pohoršen. Zřejmě má za to, že Eldad a Medad si sami přisvojili něco, co má patřit jen Mojžíšovi, a žádá rázné zakročení. Mojžíšova odpověď na tento jeho požadavek je jasným a stručným vyjádřením Boží velkorysosti: "To tak žárlíš kvůli mně? Kéž by Hospodin udělal z celého národa proroky, kéž by dal Hospodin spočinout svému duchu na nich!"  Nejdřív vyzývá Jozua k tomu, aby popřemýšlel, jestli jeho horlivost není motivována sobecky: žárlí skutečně kvůli Mojžíšovi, nebo spíš proto, že se cítil vyvolený, protože on sám byl služebníkem vyvoleného - a najednou má dojem, že vyvolených je nějak mnoho a že by tedy mohl o své postavení přijít? Poslední věta je pak nejsilnější vyjádření oné velkorysosti. Mojžíš si vroucně přeje, aby nejen dvaasedmdesát starců, ale celý izraelský národ měl prorockého ducha. Nechce pro sebe žádné privilegium; chce, aby celý národ poznal Hospodina z vlastní zkušenosti.  

    Tato situace se přesně opakuje v první polovině evangelia. Ježíšovým učedníkům vadí, že někdo dělá totéž co oni, i když k jejich skupině nepatří. Učedníci chtějí držet svoji moc, kterou dostali od Ježíše, chtějí jí výlučně disponovat, chtějí být takříkajíc jejími majiteli. Proto nemohou snést, že v Ježíšově jménu působí ještě někdo jiný, a chtějí mu v tom zabránit.

       Pro Ježíše je však důležité jen jedno - je třeba šířit radostnou zvěst evangelia, je třeba kázat a uzdravovat, ber kde ber. Své učedníky si vyvolil právě pro toto: aby takto sloužili, ne aby z nich vytvořil elitní klub zasvěcených s nadpřirozenými schopnostmi. Co dostali, tím mají sloužit.

Druhá polovina Ježíšovy řeči nám připomíná, velmi bolestně aktuálně, co se může stát, když někdo takový dar od Boha zneužije. Kdo by svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří věří, pro toho by bylo lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře. Právě tohle se může stát, když někdo zneužije dar od Boha, když ho považuje za privilegium a záminku, že si může s druhými dělat, co chce. Zneužívání v církvi, které se stále znovu v těchto dnech vynořuje, se zrodilo právě z této skutečnosti - je to zneužití duchovní moci, která byla dána ke službě.

      Toto nebezpečí ovšem hrozí každému z nás. Mám přibližně roční zkušenost s modlitbou za vnitřní uzdravení a jedno z nejčastějších témat, se kterým se opakovaně setkávám, je obrovské trauma lidí, kteří v dětství zažili příliš autoritativního otce. Pokud šlo o věřící rodinu, mají takoví lidé - již dávno dospělí - obrovský strach z trestajícího a přísného Boha, protože tatínek v nich takovou představu velmi úspěšně živil.  

Dnešní texty nám tedy velmi, velmi důrazně připomínají, že naše dary od Boha nemáme pro sebe, pro svůj pocit výlučnosti, nebo proto, abychom měli nad druhými moc. Máme je proto, abychom byli Pánu vděčni, a abychom jimi sloužili druhým.