28. neděle v mezidobí C 2025

 

1. ČTENÍ 2 Král 5,14-17

Čtení z druhé knihy Královské.

   Náman sestoupil k Jordánu a ponořil se do něho sedmkrát podle nařízení Božího muže Elizea a jeho tělo se obnovilo jako tělo malého dítěte a byl čistý.
   Náman se vrátil k Božímu muži s celým svým doprovodem, stanul před ním a řekl: "Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli. Nyní vezmi, prosím, dar od svého služebníka."
   Elizeus odpověděl: "Jako že je živ Hospodin, jemuž sloužím: Nic nevezmu!"
    Ačkoli na něj naléhal, aby vzal, odepřel. Náman pak řekl: "Když tedy opravdu nechceš, dovol mi vzít tolik prstě, kolik unese spřežení mezků, neboť tvůj služebník nebude už obětovat celopaly a žertvy jiným bohům, jen Hospodinu."



ŽI 98 (97),1.2-3ab.3cd-4 Odp.: srv. 2b
Odp.: Hospodin zjevil svou spásu před zraky pohanů.

Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci. Vítězství je dílem jeho pravice, jeho svatého ramene.
Odp.
Hospodin uvedl ve známost svou spásu, před zraky pohanů zjevil svou spravedlnost. Rozpomenul se na svou dobrotu a věrnost Izraelovu domu.
Odp.
Všechny končiny země uzřely spásu našeho Boha. Jásejte Hospodinu, všechny země, radujte se, plesejte a hrejte!
Odp.



2. ČTENÍ 2 Tim 2,8-13

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

Milovaný!
   Mysli na Ježíše Krista, Davidova potomka; který byl vzkříšen z mrtvých. To je moje evangelium. Právě kvůli němu trpím, dokonce jako zločinec v poutech. Ale Boží slovo spoutáno není. Proto kvůli vyvoleným snáším všecko, aby také oni došli spásy a věčné slávy skrze Krista Ježíše.
   Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít. Když vytrváme, budeme s ním i kralovat. Když ho zapřeme, zapře také on nás. Ale i když my jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe.



EVANGELIUM Lk 17,11-19

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš mezi Samařskem a Galilejí.
   Když přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali: "Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!" Když je uviděl, řekl jim: "jděte a ukažte se kněžím." A jak odcházeli, byli očištěni.
   Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl mu k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán.
   Ježíš na to řekl: “Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?"
   A jemu řekl: "Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila."

____________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, dnes tu zase máme scénku z biblických postaviček. Proč myslíte, že se ten Samaritán vrátil a Ježíšovi poděkoval, zatímco ti ostatní ne? Já myslím, že těm devíti se stalo to, co se stává třeba vám, když dostanete od maminky dobrý oběd a nepoděkujete za něj – protože máte dojem, že je to přece normální věc. Tomu Samaritánovi ale došlo, že jeho uzdravení vůbec žádná normální věc není, že je to zvláštní projev Boží lásky a péče. A když mu to došlo, nemohl za to nepoděkovat.

Milí bratři a sestry,

Z kontextu dnešního evangelia vyplývá, že oněch devět malomocných, kteří se nevrátili, byli zbožní Židé – na rozdíl od onoho jednoho, Samaritána, který byl v očích pravověrných Izraelitů vlastně ‚špatně věřící‘. Těchto devět šlo prostě udělat to, co jim řekl Ježíš – a co bylo také napsáno v Mojžíšově zákoně: když se někdo uzdraví z malomocenství (což byla řada kožních chorob, často nijak fatálních), musí se ukázat knězi, aby se potom mohl z izolace vrátit do své rodiny a komunity. Oněch devět tedy šlo udělat – možná zcela automaticky – určitý náboženský úkon, předepsaný Zákonem. A v tom nám poměrně nepříjemným způsobem nastavují zrcadlo.

Když jsem nad dnešním úryvkem přemýšlel, vybavil jsem si sama sebe v době těsně po své konverzi, ve druhé polovině devadesátých let. Svůj objev ohromné Ježíšovy lásky a svou z něj plynoucí víru jsem tenkrát tak prožíval, až mi moji blízcí říkali, ať to nepřeháním. Samozřejmě, byl jsem tenkrát mladý, nevyzrálý, neotřískaný životem a v mnohém velmi naivní. Ale přesto – když si tohle období srovnám se způsobem, jakým víru prožívám teď, ve středním věku a po patnácti letech kněžství, je mi docela stydno. Mnohé se mezitím stalo zvykem a rutinou.

Samaritán se jako jediný z deseti vrátil a vzdal Bohu chválu – a bylo tomu tak zřejmě proto, že jako jediný z oněch deseti nad tím náhlým zázrakem užasl. Ostatní si jen šli vykonat svou náboženskou povinnost – uzdravili se, a tak se odebrali ke knězi nechat se prohlédnout, jak praví Zákon.

Samaritán z dnešního evangelia je svým způsobem ilustrací oněch Ježíšových slov Nebudete-li jako děti, do Božího království nevejdete. Evangelium nás takto zve, abychom vystoupili ze své náboženské rutiny a objevili v sobě své vnitřní dítě, nezatížené životními zkušenostmi a zklamáními. Abychom znovu užasli nad zázrakem našeho bytí, a také nad zázrakem Boží bezpodmínečné lásky a milosti, kterou jsme již mnohokrát v životě zakusili. Tak v sobě můžeme oživit plamen naší víry, možná skomírající pod vrstvou popela zvykovosti.