4. neděle velikonoční C 2025

1. ČTENÍ Sk 13,14.43-52

Čtení ze Skutků apoštolů.

Pavel a Barnabáš šli z Perge a dostali se do Antiochie v Pisídii.
    Tam šli v sobotu do synagógy a posadili se. Přišlo za nimi hodně židů a pohanů, kteří ctili Boha. Pavel a Barnabáš s nimi rozmlouvali a povzbuzovali je, aby zůstali věrni Boží milosti.
    Následující sobotu se sešlo takřka celé město, aby si poslechlo Boží slovo. Když však židé viděli takové množství, naplnilo je to žárlivostí, odporovali Pavlovi, když mluvil, a vedli rouhavé řeči.
    Tu Pavel i Barnabáš jim řekli otevřeně: "Vám nejprve se mělo hlásat Boží slovo. Ale proto, že ho od sebe odmítáte a nepokládáte se za hodné věčného života, obracíme se k pohanům. Neboť tak nám to nařídil Pán: 'Určil jsem tě za světlo pohanům, abys byl spásou až na konec země.' " Když to uslyšeli pohané, radovali se a velebili slovo Páně. A přijali víru všichni, kdo byli určeni k věčnému životu. Tak se slovo Páně šířilo po celé té krajině.
    Židé však poštvali zbožné ženy z vyšších vrstev a přední muže města, vyvolali proti Pavlovi a Barnabášovi pronásledování a vyhnali je ze svého území. Oni si na svědectví proti nim setřásli prach z nohou a odešli do Ikónia. Učedníci však byli plní radosti a Ducha svatého.



Žl 100(99),2.3.5 Odp.: 3c
Odp.: Jsme jeho lid a stádce jeho pastvy. nebo: Aleluja.

Plesejte Hospodinu, všechny země, služte Hospodinu s radostí, vstupte před něho s jásotem!
Odp.
Uznejte, že Hospodin je Bůh: on nás učinil, a my mu náležíme, jsme jeho lid a stádce jeho pastvy.
Odp.
Neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, po všechna pokolení trvá jeho věrnost.
Odp.

2. ČTENÍ Zj 7,9.14b-17

Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana.

    Já, Jan, viděl jsem veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků; stáli před trůnem a před Beránkem, odění bílým rouchem, s palmami v rukou.
    A jeden ze starců mi řekl: "To jsou ti, kdo přicházejí z velikého soužení; roucho si do běla vyprali v Beránkově krvi. Proto jsou před Božím trůnem a ve dne v noci mu slouží v jeho chrámě. A ten, který sedí na trůně, se k nim sníží a bude s nimi bydlet. Už nikdy nebudou mít hlad ani žízeň, nebude už do nich pražit slunce ani jakýkoli jiný žár, protože Beránek, který je uprostřed před trůnem, bude je pást a vodit k pramenům živé vody. Bůh sám jim setře každou slzu z očí."



EVANGELIUM Jan 10,27-30

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš řekl:
    "Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou. Já jim dávám věčný život. Nezahynou navěky a nikdo mi je nevyrve z rukou.
    Můj Otec, který mi je dal, je větší než všichni a z Otcových rukou je nemůže vyrvat nikdo. Já a Otec jedno jsme."

___________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, na dnešní scénce z biblických postaviček je důležité to, co je úplně dole. Vidíme tam, jak Ježíš – Dobrý Pastýř – vede své ovečky z hnědého místa, které je vysušené, kde nic dobrého neroste, a kde by jeho svěřené ovečky brzo umřely hladem nebo žízní, nebo by aspoň hodně hubly a chřadly. Vede je na místa, kde je to zelené, kde roste dost dobré trávy; kde je taky dost vody. Tam, kde bude jeho svěřeným ovečkám dobře. Protože je má rád. A tu jednu ovečku, která už moc zeslábla na to, aby na to lepší místo mohla přejít sama, nese na svých ramenou.

 

Milí bratři a sestry,

Při dnešní promluvě k neděli Dobrého Pastýře bych chtěl začít citací slov, která pronesl nový papež Lev XIV při prvním veřejném projevu z balkónu baziliky svatého Petra:

Pokoj vám všem!

Drazí bratři a sestry, toto je první pozdrav vzkříšeného Krista, dobrého pastýře, který dal svůj život za Boží stádce. I já bych si přál, aby tento pozdrav pokoje vstoupil do vašich srdcí, dosáhl k vašim rodinám, ke všem lidem, ať jsou kdekoli, ke všem národům, k celé zemi. Pokoj vám! Je to pokoj vzkříšeného Krista, pokoj neozbrojený a odzbrojující, pokorný a vytrvalý. Pochází od Boha, který nás všechny bezpodmínečně miluje.

Papež Lev v těchto pár slovech shrnul samotné jádro evangelia, jádro naší křesťanské víry. Bůh miluje bezpodmínečně každou lidskou bytost, a každá lidská bytost má tedy nezcizitelnou hodnotu a důstojnost.

V dnešním prvním čtení ze Skutků apoštolů jsme svědky toho, jak se Pavel a Barnabáš v pisidské Antiochii obracejí k těm z židovského národa, kteří Boží slovo - tedy slovo evangelia - sice slyší, ale nepřijímají. Říkají jim pozoruhodná slova: Vám nejprve se mělo hlásat Boží slovo. Ale proto, že ho od sebe odmítáte a nepokládáte se za hodné věčného života, obracíme se k pohanům. Pavel a Barnabáš neříkají: Vy Boží slovo odmítáte, a tak Bůh odmítá vás. Říkají: Vy sami se nepokládáte za hodné věčného života. Ačkoli byli tito Židé na slovo evangelia připravováni dlouhá staletí slovem Starého zákona, nepokládají samy sebe za hodné je přijmout. Paradoxně jej s radostí přijímají pohané. Možná právě proto, že doposud vnímali sebe samé vůči Židům jako méněcenné a druhořadé; Hospodin si přece mezi všemi národy vyvolil ten židovský. Teď se ale cítí hodní věčného života; radují se, že Bůh je tu pro všechny.

Možná nám, milí bratři a sestry, mohou ona slova nepokládat se za hodné věčného života mohou něco připomenout, i když my jsme slovo evangelia přece přijali a žijeme z něho. Asi každý z nás zažil nějaké životní období, kdy sám sebe nepokládal za hodného věčného života - byť v jiném smyslu, než v dnešním prvním čtení. Čas, kdy jsme vršili hřích na hřích, kdy jsme v něčem fatálně selhali, kdy se nám život obrátil naruby, kdy jsme zápasili s pocitem méněcennosti. Tehdy jsme také mohli nabýt pocit, že nám Boží milost není nic platná, že se nám v našem křesťanském životě nic nedaří, že v Božích očích nejsme dost dobří. Cítili jsme se jako onen ztracený syn z Lukášova evangelia, který je hluboce přesvědčen, že po svém pádu na dno už není hoden být synem svého otce - a že ten jej může přijmout maximálně jako nádeníka, a to ještě kdoví jestli.

Naše okolí a různé hlasy, které slyšíme, nás v této představě mohou úspěšně podporovat: podmínečné přijetí ze strany druhých (Budu Tě milovat, až…), pokřivené a zkreslené pojetí křesťanského hlásání, s nímž jsme se mohli potkat; vliv autoritativní výchovy v dětství; nebo požadavky tohoto světa - ve kterém (jak jednou napsal kdesi na světové síti jeden švýcarský jezuita, jehož jméno si již nepamatuji) je dovoleno vše, jen neúspěch nikoli.

Ježíš ale v dnešním úryvku hovoří o svých ovcích, které slyší jeho hlas. Slyšíme-li ve změti různých jiných hlasů onen tichý Ježíšův, jsme si jistí, že jsme milovaní, ať se děje cokoli, že naše hodnota a naše důstojnost nezávisí na žádném úspěchu a výkonu, ani na tom náboženském. Patříme Ježíši a skrze něj Otci, a z Otcových rukou nás nic a nikdo nevyrve. Jsme hodní věčného života.