2. neděle velikonoční 2025

1. ČTENÍ Sk 5,12-16

Čtení ze Skutků apoštolů.

    Apoštolové konali mnoho znamení a zázraků v lidu. Všichni se jednomyslně shromažďovali v Šalomounově podloubí. Z ostatních se k nim nikdo neodvažoval připojit, ale lidé o nich mluvili s velkou úctou.
    Stále rostl počet mužů i žen, kteří přijímali víru v Pána. Dokonce i na ulici vynášeli nemocné a kladli je na lehátka a nosítka, aby, až půjde Petr okolo, alespoň jeho stín padl na někoho z nich. Také z okolních měst se sbíhalo do Jeruzaléma mnoho lidí a přinášeli nemocné i trápené nečistými duchy; a ti všichni byli uzdravováni.



Žl 118 (117),2-4.22-24.25-27a
Odp.: Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky. nebo: Aleluja.

Nechť řekne dům Izraelův: "Jeho milosrdenství trvá navěky." Nechť řekne dům Árónův: "Jeho milosrdenství trvá navěky." Nechť řeknou ti, kdo se bojí Hospodina: "Jeho milosrdenství trvá navěky."
Odp.
Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích. Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho!
Odp.
Hospodine, dej spásu, Hospodine, popřej zdaru! Požehnaný, kdo přichází v Hospodinově jménu! Žehnáme vám z Hospodinova domu. Bůh je Hospodin a dopřál nám světlo.
Odp.



2. ČTENÍ Zj 1,9-11a.12-13.17-19

Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana.

    Já, Jan, váš bratr, účastník vašich soužení, Království i vytrvalosti v Ježíši, dostal jsem se pro (hlásání) Božího slova a pro svědectví o Ježíšovi na ostrov, který se jmenuje Patmos. (A jednou) v den Páně jsem upadl do vytržení a uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako zvuk polnice: "Své zjevení napiš do knihy a pošli sedmi církevním obcím."
    Obrátil jsem se, abych se podíval po tom hlase, který ke mně mluvil. A když jsem se obrátil, uviděl jsem sedm zlatých svícnů a uprostřed těch svícnů postavu podobnou Synu člověka, oblečenou do řízy a přepásanou na prsou zlatým pásem.
    Když jsem ho uviděl, padl jsem mu k nohám jako mrtvý. On na mě položil pravici a řekl: "Nic se neboj! Já jsem První i Poslední, Živý. Byl jsem mrtev, a hle - jsem živ na věky věků a mám klíče od smrti a podsvětí. Napiš tedy své vidění: nynější i to, které přijde později."



EVANGELIUM Jan 20,19-31

Slova svatého evangelia podle Jana.

    Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.
    Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim:
    "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."
    Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: "Viděli jsme Pána."
    On jim však odpověděl: "Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím."
    Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Potom vyzval Tomáše: "Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící."
    Tomáš mu odpověděl: "Pán můj a Bůh můj!"
    Ježíš mu řekl: "Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili."
    Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.

 ___________________________________________________________

Slůvko pro děti:

 Milé děti, ve scénce z biblických postaviček vidíme příběh ze Skutků apoštolů, který jsme slyšeli v prvním čtení.  Apoštolové v Šalamounově podloubí - to bylo na východní straně Jeruzalémského chrámu -  káží a konají zázraky, podobně jako to dělal Ježíš.  

Stalo se to později, než to, co je v dnešním evangeliu. Tam to bylo úplně jinak - apoštolové byli zavření doma a báli se, že by jim mohli udělat to stejné, co udělali Ježíšovi. Do Jeruzalémského chrámu by nešli ani za nic. A zůstali tam, i když se už se Vzkříšeným Ježíšem potkali.

To, co je ale doopravdy změní, je zároveň to, co oslavíme za šest týdnů – seslání Ducha svatého. Teprve když apoštolové dostali tento dar, úplně se přestali bát a začali svědčit o Ježíši slovy i činy.

 

 Milí bratři a sestry,

 V evangeliu, čteném vždy v neděli na konci velikonočního oktávu, se obvykle soustřeďujeme na postavu apoštola Tomáše. Pokud však od Tomáše dnes trochu odhlédneme, objevíme v dnešním úryvku evangelia ještě jiné poselství.

Text je rozdělen na přibližně dvě stejné části, které vyprávějí o dvojím setkání učedníků se Vzkříšeným Pánem - poprvé bez Tomáše, pak s ním. Obě části jsou uvozeny podobnými slovy:

 Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.

 Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Potom vyzval Tomáše: "Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící."

Učedníci se báli; měli ze strachu zavřené dveře. Pak Pána viděli; viděli, že je živý, a radovali se z toho. Jenže to evidentně netrvalo dlouho. Už za týden byli jeho učedníci zase uvnitř. Ježíš musel znovu přijít skrze zavřené dveře.

 Zdá se mi, milí bratři a sestry, že je to obraz něčeho, co dobře známe z našeho vlastního křesťanského života. Jsou v něm světlé okamžiky, kdy velmi jasně vnímáme Ježíšovo vítězství nad smrtí, kdy téměř hmatatelně zakoušíme Jeho přítomnost, kdy zažíváme onen pokoj, který Pán svým učedníkům přináší. V síle této zkušenosti pak překonáváme strach z toho, co je ‚vně‘. V síle poznání Krista, Vzkříšeného a přítomného mezi námi, dokážeme otevřít dveře našeho srdce všemu a všem, tak jak to uměl třeba papež František.

 Jenomže někdy stačí maličko, a vědomí Ježíšovy přítomnosti se nám zase zamlží. Opět zvítězí strach - nebo něco jiného: smutek; vztek; pýcha, že všechno zvládáme sami - nebo naopak zoufalství, že nezvládáme vůbec nic a nikdo nám nepomůže. A dveře jsou zase zavřené.

 Vzkříšený Pán se ale stálým zavíráním našich dveří neunaví. Stále znovu přichází, stále znovu prolamuje naše srdce uzavřená kvůli čemukoli. Stále znovu říká Pokoj Vám.

 

Slavnost Zmrtvýchvstání Páně 2025 – ve dne

1. ČTENÍ Sk 10,34a.37-43

Čtení ze Skutků apoštolů.

    Petr se ujal slova a promluvil: "Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel.
    A my jsme svědky všeho toho, co konal v Judsku a v Jeruzalémě. Ale pověsili ho na dřevo a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu, aby se viditelně ukázal, ne všemu lidu, ale jen těm, které Bůh předem vyvolil za svědky, totiž nám, kteří jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání.
    On nám přikázal, abychom to hlásali lidu a se vší rozhodností dosvědčovali: To je Bohem ustanovený soudce nad živými i mrtvými. O něm vydávají svědectví všichni proroci, že skrze něho dostane odpuštění hříchů každý, kdo v něho věří."



Žl 118 (117),1-2.16ab+17.22-23 Odp.: 24
Odp.: Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho!
nebo: Aleluja, aleluja, aleluja.

Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky. Nechť řekne dům Izraelův: "Jeho milosrdenství trvá navěky."
Odp.
Hospodinova pravice mocně zasáhla, Hospodinova pravice mě pozvedla. Nezemřu, ale budu žít a vypravovat o Hospodinových činech.
Odp.
Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích.
Odp.



2. ČTENÍ Kol 3,1-4

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům.

Bratři a sestry!
   Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, náš život, potom se i vy s ním ukážete ve slávě.



EVANGELIUM Jan 20,1-9

Slova svatého evangelia podle Jana.

    Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: "Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili."
    Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel.
    Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých.

 ___________________________________________________________

Slůvko pro děti: 

Milé děti,

V dnešním evangeliu jsme viděli Petra a Jana, jak zkoumali, co vlastně v Ježíšově prázdném hrobě zůstalo. Oba viděli něco, čemu se říká nepřímý důkaz. My to známe třeba z detektivek: někdo může vykrást někomu třeba dům nebo chatu, a pokud ho při tom nikdo neviděl, nebo ho nezachytily bezpečnostní kamery, tak chybí přímý důkaz. Ale i nějaký nepřímý důkaz může být natolik silný, že je i tak úplně jasné, kdo tu věc udělal. Vzpomínám si na jednu starou písničku od Ivo Jahelky, písničkáře, který byl právník a jeho písničky byly vlastně zhudebněné soudní případy, většinou trochu legrační. A Ivo Jahelka měl písničku o zloději Bidlovi, který šel vykrást byt - ale překvapil ho tam vlčák, který se mu zakousl do kalhot. Bidlo sice stihl utéct, ale psovi zůstala v zubech zadní kapsa jeho kalhot a v ní jeho občanka. Takže to byl důkaz sice nepřímý, ale dost pádný.

To, jak Pán Ježíš vstal z mrtvých a jak byl kámen odvalen, nikdo neviděl – ale to, že byl kámen bokem a že tam byly pruhy plátna a rouška, složená na boku, svědčí o tom, že se to skutečně stalo.

Milí bratři a sestry,

Včera v noci a dnes jsme byli při čtení slov evangelia svědky prvního setkání žen a učedníků se skutečností prázdného hrobu. Ženy jdou ke hrobu, protože myslí, že tam Ježíše najdou. Kde jinde by měl být? Vždyť přece zemřel a byl tam uložen. Poslední věc, kterou mohou udělat, je nabalzamovat jeho mrtvé tělo - pokud se tedy k němu vůbec budou moci dostat.

Jenže Ježíš tam není. Včera při vigilii jsme četli o objevení prázdného hrobu v podání svatého Lukáše: A jak nad tím byly (ženy) v rozpacích, najednou u nich stáli dva muži v oslnivě bílém rouchu. Zmocnila se jich bázeň a sklopily oči k zemi. Muži jim řekli: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tady, byl vzkříšen. Ježíš na místě, kde jej ženy hledaly, už není – protože není mrtvý, ale živý.

Tohle by nám samo o sobě vzhledem k velikonočnímu tajemství až tak mnoho neřeklo, a mohlo by to znít dost banálně. Ale mně připadá, jako by tato slova hovořila o něčem velmi podstatném, o něčem, co v posledních letech - nebo spíš desetiletích - jako křesťané intenzivně prožíváme. Velmi silně se to, o čem teď chci hovořit, projevilo třeba v nedávné kauze Marka Orka Váchy.

Věříme, že církev je tajemné Kristovo tělo, místo jeho zvláštní a výsostné přítomnosti mezi námi. A je čím dál jasnější, že se s církví něco děje. To něco může na první pohled vypadat jako umírání; aspoň u nás v Evropě. Symptomy jsou patrné skoro na každém kroku a všichni o nich víme. Jenom pro ilustraci: podle všeho bude letos ve všech třech moravských diecézích vysvěcen na kněze pouze jeden jediný kandidát, u nás v Brně.

Možná ale - nebo téměř jistě - neumírá církev, ale jen její určité formy, určité podoby jejího jazyka, jejího života a jejích důrazů. Ty formy, které například mladá generace - lidé narození po roce 2000 - už není naprosto schopná pochopit a přijmout: jsou pro ni jakoby z úplně jiného vesmíru; míjejí se s tím, čím tito mladí lidé žijí. Možná to teď z mé strany bude velká drzost; ale připadá mi, že ženy, přicházející s balzamovacími prostředky ke hrobu, jsou obrazem některých našich bratří a sester v církvi, na všech jejích úrovních: Pánovu přítomnost hledají především v onom starém; v tom, co léta dobře fungovalo. Tradiční formy, tradiční způsoby myšlení a jednání jsou jim natolik drahé, že je chtějí udržet ještě alespoň o chviličku déle. Nic proti tomu, ale definitivní zánik nelze zvrátit, jen trochu oddálit.

Když recitujeme nicejsko-cařihradské vyznání víry, neříkáme, že věříme v církev, ale že věříme církev -jednu, svatou apoštolskou a obecnou. Věříme v Krista, Ukřižovaného a Vzkříšeného, a v církev můžeme věřit jen natolik, nakolik je Kristovým tajemným tělem. Věříme v Krista; máme velikonoční víru, že On je živý. A právě proto se nemusíme bát, že by církev byla nezvratně na cestě k umírání. Myslím, že umře jen to, co stejně můžeme klidně nechat umřít. To, co nám nepřináší ani pevnější víru, ani živější naději, ani intenzivnější lásku; možná jen nostalgii po údajně starých dobrých časech křesťanství, kdy evropským městům dominovaly místo mrakodrapů katedrály, církev byla masová a měla velkou moc a kulturní vliv.

Ježíš je Živý; a my jej můžeme najít na místech, která bychom nečekali. Možná jej také na první pohled vůbec nepoznáme, podobně jako ho na první pohled nepoznala Marie Magdalská v zahradě nebo učedníci putující do Emauz. Je to obtížné - na tradiční místa a tradiční podoby Ježíšovy přítomnosti jsme si za ta staletí důkladně zvykli. Ale budeme-li hledat vášnivě a odvážně, najdeme ho - a budeme moci svědčit, že jsme se s Ním setkali a že On je skutečně Živý.

 Květná neděle C 2025 – pašije podle Lukáše                                    

 EVANGELIUM Lk 22,14-23,56

Umučení našeho Pána Ježíše Krista podle Lukáše.

Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět.

   Ve stanovenou hodinu zaujal Ježíš místo u stolu a apoštolové s ním. Řekl jim: "Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět. Neboť vám říkám: Už ho nebudu jíst, dokud se nenaplní v Božím království."
   A vzal kalich, vzdal díky a řekl: "Vezměte ho a rozdělte mezi sebe; neboť vám říkám: Od této chvíle už nikdy nebudu pít z plodu révy, dokud nepřijde Boží království."

To konejte na mou památku.

   Potom vzal chléb, vzdal díky, lámal ho a dával jim se slovy: "To je mé tělo, které se za vás vydává. To konejte na mou památku!" Stejně tak vzal i kalich, když bylo po večeři, a řekl: "Tento kalich je nová smlouva, (zpečetěná) mou krví, která se za vás prolévá.

Běda tomu člověku, který zradí Syna člověka.

   Hle, u mě na stole je však ruka mého zrádce. Syn člověka sice jde svou cestou, jak je určeno, ale běda tomu člověku, který ho zradí." Oni se začali ptát jeden druhého, který z nich to asi je, kdo to hodlá udělat.

Já jsem mezí vámi jako ten, kdo slouží.

   Vznikl také mezi nimi spor, kdo z nich je asi největší. Řekl jim: "Králové vládnou svým národům, a kdo mají nad nimi moc, dávají si říkat 'dobrodinci'. U vás však ať to tak není! Ale kdo je mezi vámi největší, ať je jako nejmenší, a kdo je představený, ať je jako ten, kdo druhým slouží. Vždyť kdo je větší: ten, kdo sedí u stolu, či ten, kdo obsluhuje? Přece ten, kdo sedí u stolu! Já však jsem mezi vámi jako ten, kdo slouží.
   Vy jste se mnou až do nynějška vytrvali v mých zkouškách. A já vám odkazuji královskou vládu, jako mně ji odkázal můj Otec, takže budete jíst a pít u mého stolu v mém království, sedět na trůně a soudit dvanáct izraelských kmenů.

Až se obrátíš, utvrzuj své bratry.

   Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry."
   Petr mu řekl: "Pane, s tebou jsem ochoten jít do vězení i na smrt!"
   On mu odpověděl: "Říkám ti, Petře: Ještě se ani kohout dnes neozve, a ty už třikrát zapřeš, že mě znáš."

Musí se na mně splnit, co je psáno.

   Dále jim řekl: "Když jsem vás poslal bez měšce, bez mošny, bez opánků, měli jste v něčem nedostatek?"
   Odpověděli mu: "Ne, v ničem."
   Řekl jim: "Nyní však, kdo má měšec, ať si ho vezme, a stejně tak mošnu; a kdo nemá, ať prodá svůj plášť a koupí si meč. Říkám vám totiž, že se na mně musí splnit, co je psáno: 'A byl počítán mezi zločince'. Neboť co je o mně řečeno, už se naplňuje."
   Řekli: "Pane, tady jsou dva meče." On jim odpověděl: "To stačí."

Ježíš upadl do smrtelné úzkosti a modlil se ještě usilovněji.

   Potom se podle svého zvyku odtamtud odebral na Olivovou horu a učedníci ho následovali. Když byl na místě, řekl jim: "Modlete se, abyste nepřišli do pokušení."
   Sám pak se od nich vzdálil, asi co by kamenem dohodil, klekl a modlil se: "Otče, chceš-li, odejmi ode mě tento kalich, avšak ne má vůle ať se stane, ale tvá." Tu se mu zjevil anděl z nebe a posiloval ho. Ježíš upadl do smrtelné úzkosti a modlil se ještě usilovněji; jeho pot stékal na zem jako krůpěje krve.
   Potom vstal od modlitby, šel ke svým učedníkům a nalezl je, jak zármutkem usnuli. Řekl jim: "Proč spíte? Vstaňte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení!"

Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?

   Když ještě mluvil, objevil se houf lidí; jeden ze Dvanácti, jménem Jidáš, šel před nimi. Přiblížil se k Ježíšovi, aby ho políbil. Ježíš mu řekl: "Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?"
   Když ti, kdo byli s Ježíšem, viděli, co se chystá, zeptali se: "Pane, máme zasáhnout mečem?" A jeden z nich udeřil veleknězova služebníka a uťal mu pravé ucho.
   Ježíš však na to řekl: "Přestaňte! Dost!" A dotkl se jeho ucha a uzdravil ho.
   Potom řekl Ježíš těm, kteří se na něho vypravili, velekněžím, chrámovým velitelům a starším: "jako na zločince jste vytáhli s meči a kyji. Býval jsem den co den mezi vámi v chrámě, a ruce jste na mě nevztáhli. Tohle však je vaše hodina a vláda temnoty."

Petr vyšel ven a hořce se rozplakal.

   Pak se ho zmocnili a odvedli. Přivedli ho do veleknězova domu. Petr šel zpovzdálí za nimi. Když rozdělali uprostřed dvora oheň a sesedli se kolem, sedl si Petr mezi ně. Jak seděl ve světle, uviděla ho jedna služka, pozorně se na něj podívala a řekla: "Také ten byl s ním!"
   On však to zapřel: "Neznám ho, ženo."
Za chvíli ho uviděl jiný a řekl: "Ty jsi také jeden z nich!" Petr odpověděl: "Člověče, nejsem!" Uplynula asi hodina a někdo jiný zase tvrdil: "Doopravdy, i tento člověk byl s ním, vždyť je to Galilejec!"
   Petr však řekl: "Člověče, nevím, o čem mluvíš." V tom okamžiku, když ještě mluvil, zakokrhal kohout.
   Tu se Pán obrátil a pohleděl na Petra. A Petr si vzpomněl na to, co mu Pán řekl: "Dříve než kohout dnes zakokrhá, třikrát mě zapřeš." A vyšel ven a hořce se rozplakal.

 

Když jsi prorok, pověz nám, kdo tě to udeřil.

   Muži, kteří Ježíše hlídali, posmívali se mu a bili ho, zavázali mu oči a ptali se: "Když jsi prorok, pověz nám, kdo tě to udeřil." A rouhali se mu, jak mohli. 

Dali ho předvést před svůj soud.

   Jakmile se rozednilo, sešel se sbor starších z lidu, velekněží a učitelé Zákona, a dali ho předvést před svůj soud.
Řekli: "Jsi-li Mesiáš, pověz nám to!"
   Odpověděl jim: "I kdybych vám to řekl, neuvěříte, a kdybych se vás zeptal, nedáte mi odpověď. Ale od této chvíle bude Syn člověka sedět po pravici všemohoucího Boha."    Všichni mu do toho vpadli: "Ty jsi tedy Boží Syn?" Odpověděl jim: "Ano, já jsem!"
   Oni řekli: "Nač ještě potřebujeme svědectví? Vždyť jsme to sami slyšeli z jeho úst!"
   Celé jejich shromáždění povstalo a vedli ho k Pilátovi.

Neshledávám na tomto člověku žádné provinění.

   Tam na něj začali žalovat: "Zjistili jsme, že tento člověk rozvrací náš národ, brání odvádět císaři daně a vydává se za krále Mesiáše."
   Pilát se ho zeptal: "Ty jsi židovský král?" Odpověděl mu: "Ano, já jsem!"
   Pilát pak prohlásil velekněžím a lidu: "Neshledávám na tomto člověku žádné provinění."    Ale oni naléhali a říkali: "Pobuřuje lid svým učením po celém Judsku, počínajíc Galileou až sem!"
   Jakmile to Pilát uslyšel, zeptal se, zdali ten člověk je Galilejec; a když se dověděl, že je z Herodova území, poslal ho k Herodovi, který se také právě v těch dnech zdržoval v Jeruzalémě.

Herodes i se svými vojáky mu dal najevo, že jím pohrdá.

Jakmile Herodes spatřil Ježíše, velmi se zaradoval. Už dávno si ho totiž přál uvidět, protože o něm slýchal a doufal, že uvidí, jak udělá nějaký zázrak. Kladl mu tedy mnoho otázek, ale on mu vůbec neodpovídal. Velekněží a učitelé Zákona stáli při tom a urputně na něho žalovali. Tu Herodes i se svými vojáky mu dal najevo, že jím pohrdá, a ztropil si z něho posměch: dal ho obléci do bílých šatů a poslal ho nazpět k Pilátovi. V ten den se Herodes a Pilát spřátelili; předtím totiž spolu žili v nepřátelství.

Pilát Ježíše vydal, aby se jím stalo po vůli.

   Pilát svolal velekněze, členy velerady i lid a řekl jim: "Přivedli jste mi tohoto člověka, že prý pobuřuje lid. Já sám jsem ho vyslechl ve vaší přítomnosti, ale neshledal jsem, že by se tento člověk provinil něčím z toho, co na něj žalujete. Ale ani Herodes ne, vždyť ho poslal nazpět k nám. Prostě nespáchal nic, co by zasluhovalo smrt. Dám ho tedy potrestat a pak ho propustím."    Ale oni se všichni dali do křiku: "Pryč s ním! Propusť nám Barabáše!" Ten byl uvržen do žaláře pro nějakou vzpouru vzniklou v městě a pro vraždu.
   Pilát začal znovu na ně naléhat, protože chtěl Ježíše propustit. Ale oni odpověděli křikem: "Ať je ukřižován, ať je ukřižován! "
   Potřetí jim řekl: "Ale co špatného udělal? Neshledal jsem na něm nic, co by zasluhovalo smrt. Dám ho tedy potrestat a pak ho propustím." Oni však doráželi s velkým křikem a žádali, aby byl ukřižován, a jejich křik se stále stupňoval.
   Pilát se proto rozhodl povolit jejich žádosti: propustil toho, který byl uvržen do žaláře pro vzpouru a vraždu a kterého si vyžádali, a Ježíše vydal, aby se jim stalo po vůli.

Jeruzalémské dcery, neplačte nade mnou.

   Když ho odváděli, zadrželi jistého Šimona z Kyrény, který právě přicházel z pole, a vložili na něj kříž, aby ho nesl za Ježíšem.
   Za ním šel velký zástup lidu a ženy, které nad ním naříkaly a plakaly. Ježíš se k nim obrátil a řekl: "Jeruzalémské dcery, neplačte nade mnou! Spíše nad sebou plačte a nad svými dětmi; přijdou totiž dny, kdy se bude říkat: 'Blahoslavené neplodné, životy, které nerodily, a prsy, které nekojily!' Tehdy lidé začnou říkat horám: 'Padněte na nás!' a kopcům: 'Přikryjte nás!' Neboť když se toto děje se zeleným stromem, co se teprve stane se suchým!"

Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.

Spolu s ním byli vedeni na popravu také dva zločinci. Když došli na místo, které se nazývá Lebka, ukřižovali jeho i ty zločince, jednoho po pravici a 'druhého po levici. Ježíš řekl: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí." Jeho šaty si rozdělili losem.
To je židovský král.
   Lid stál a díval se. Členové velerady se mu vysmívali: "Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený."
   Posmívali se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: "Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!"
Nad ním byl totiž nápis: To je židovský král.

Dnes budeš se mnou v ráji.

   Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: "Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!"
   Druhý ho však okřikl: "Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen k stejnému trestu! My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého." A dodal: "Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království."
   Odpověděl mu: "Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji."

Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha.

   Bylo už asi dvanáct hodin. Tu nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne, protože se zatmělo slunce. Chrámová opona se vpůli roztrhla. Ježíš zvolal mocným hlasem: "Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha." A po těch slovech vydechl naposled.

(Chvíle tiché modlitby vkleče)

   Když setník viděl, co se stalo, velebil Boha a řekl: "Tento člověk byl skutečně spravedlivý." A všichni ti lidé, kteří se tam shromáždili k této podívané, když viděli, co se stalo, bili se v prsa a vraceli se domů. Jeho známí všichni zůstali stát opodál, i ženy, které ho provázely z Galileje a na to se dívaly.

Josef položil Ježíšovo tělo do hrobky vytesané ve skále.

   Jeden člen velerady, jménem Josef, ušlechtilý a spravedlivý člověk z judského města Arimatie, nesouhlasil s jejich rozhodnutím a jednáním. On (také) očekával Boží království. Zašel k Pilátovi a vyžádal si Ježíšovo tělo. Pak ho sňal, zavinul do lněného plátna a položil do hrobky vytesané ve skále, kde nebyl ještě nikdo pochován. Bylo to v den příprav, právě nastávala sobota.
   Přitom ho doprovázely ženy, které přišly s Ježíšem z Galileje. Podívaly se na hrobku i na to, jak bylo jeho tělo pochováno. Potom odešly domů a připravily si vonné věci a masti. V sobotu však zachovaly sváteční klid podle přikázání.

________________________________________________________

 Krátké zamyšlení před čtením pašijí:

Příběh odsouzení a umučení Ježíše se dennodenně opakuje v různých příbězích nás lidí, v příbězích jednotlivých lidských společenství nebo celých národů. A všechny tyto příběhy můžeme číst jaksi dvojími brýlemi, dvojí optikou.

Můžeme mít na očích – a možná je to i snazší – antihrdiny dnešního vyprávění: Jidášovu zradu, Pilátův alibismus, nestatečnost učedníků, surový výsměch a brutalitu římských vojáků. A pak nám z toho vyjde, že svět je velmi nepěkné místo, že dobro nemá před zlem žádnou šanci, že hrubá síla vždycky zvítězí. A podobnýma očima se můžeme dívat i na přítomné události našeho světa.

Ale můžeme mít i jiný pohled, pohled, který se v tom příběhu snaží vidět aspoň střípky dobra: Opravdovou lítost lotra po pravici, laskavost Josefa z Arimatie, který po tom celém dramatu chtěl Ježíšovi dopřát alespoň důstojný pohřeb. A především samotného Ježíše.

Tento druhý pohled na skutečnost v nás živí naději. Zlo vypadá mnohem silnější než dobro, ale není. Pokud vidíme realitu takovýma očima, již zde a nyní jsme také schopni vidět to, co oslavíme za týden. Jsme schopni vidět, že přese všechno Boží království přichází a jednou přijde v plnosti. I když smrt zdánlivě slaví triumf, jsme schopni očekávat Vzkříšení.

 

5. neděle postní C 2025

1. ČTENÍ Iz 43,16-21

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    Tak praví Hospodin, který vytvořil v moři cestu, v mocných vodách stezku, který (k soudu) vyvedl vozy i koně, vojsko i silné reky;
všichni spolu leží, již nevstanou, jako knot zhasli, dohořeli: "Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo! Hle, činím věci nové,
teď již vzcházejí, což to nepoznáváte? Cestu vytvořím na stepi
a stezky na poušti. Divoká zvěř mě oslaví, šakalové a pštrosi,
že jsem dal vodu na stepi, řeky na poušti,
abych napojil svůj lid, svého vyvoleného, lid, který jsem stvořil pro sebe,
který bude hlásat mou chválu."



Žl 126 (125),1-2ab.2cd-3.4-5.6 Odp.: 3
Odp.: Velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.

Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách. Tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu.
Odp.
Tehdy se říkalo mezi pohany: "Velkou věc s nimi udělal Hospodin!" Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost.
Odp.
Hospodine, změň náš osud, jako se mění údolí na jihu země. kdo sej í v slzách, žnout budou s jásotem
Odp.
Vycházej í s pláčem, když nesou semeno k setí: přijdou však s jásotem a přinesou své snopy.
Odp.



2. ČTENÍ Flp 3,8-14

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.

Bratři a sestry!
    Všecko považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Ježíše Krista, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista a byl s ním spojen; nemám přece vlastní spravedlnost, která se získá zachováváním Zákona, ale tu, která se dává tomu, kdo věří v Krista, totiž tu, která přichází od Boha a spočívá na víře. Tak na sobě poznám Krista i moc jeho zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení; a protože umřel on, i já mu chci být v tom podobný. Potom, jak doufám, dosáhnu i vzkříšení z mrtvých.
    Tím neříkám, že už bych toho dosáhl nebo že jsem už dokonalý; ale ze všech sil se snažím to uchvátit, protože i mne samého uchvátil Kristus Ježíš. Bratři, já si nenamlouvám, že už jsem to uchvátil. Ale o jedno mi jde: nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou. Běžím k cíli za vítěznou nebeskou odměnou, ke které nás Bůh povolal skrze Krista Ježíše.



EVANGELIUM Jan 8,1-11

Slova svatého evangelia podle Jana.

    Ježíš odešel na Olivovou horu. Ale brzo ráno se zase objevil v chrámě a všechen lid přicházel k němu. On se posadil a učil je.
    Tu k němu učitelé Zákona a farizeové přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed a řekli mu: "Mistře, tato žena byla dopadena v cizoložství při činu. Mojžíš nám v Zákoně nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?" Tou otázkou ho chtěli přivést do úzkých, aby ho měli z čeho obžalovat.
    Ježíš se však sehnul a psal prstem na zem. Když nepřestávali otázkami na něj dotírat, vzpřímil se a řekl jim: "Kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí po ní kamenem." A sehnul se opět a psal na zem. Když to uslyšeli, jeden za druhým se vytráceli, starší napřed, až zůstal on sám a žena před ním.
    Ježíš se vzpřímil a řekl jí: "Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?"
    Odpověděla: "Nikdo, Pane."
    Ježíš řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš! "

 _______________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Minulý týden jsem byl v Římě, a v bazilice svatého Petra ve Vatikánu jsem viděl slavnou Pietu – sochu Panny Marie s jejím zemřelým Synem v náručí. Michelangelo Buonarotti, jeden z největších umělců, jaké kdy lidstvo mělo, ji před asi pěti sty lety vytesal do krásného bílého kararského mramoru, a je to jediné jeho dílo, které podepsal. Maria má na hrudi stuhu, na které je nápis, že tuhle sochu udělal Michelangelo. A je to tam už půl tisíciletí – ale vypadá to, jako kdyby to tam Michelangelo vytesal včera, protože mramor je velmi tvrdý a odolný materiál. Pokud se té soše nic nestane, může tam ten nápis být klidně ještě pár tisíc let.

Když něco napíšeme na papír, vydrží to tam kratší dobu – záleží na tom, jestli jsme použili obyčejnou tužku, inkoust nebo fixu; a taky na tom, jak kvalitní je ten papír. Když něco napíšeme křídou na tabuli, stačí mokrá houba, abychom to zase smazali. A když něco napíšeme na displej počítače nebo interaktivní tabule, stačí na smazání pár pohybů myší.

Pán Ježíš dneska píše prstem do písku. Možná jsou to hříchy té ženy. To, co napsal, se může ovšem smazat úplně nejvíc snadno z toho všeho, o čem jsem doteď mluvil – stačí jen jeden pohyb ruky. A i kdyby ho v tu chvíli Ježíš neudělal, tak by to za něj brzo udělal vítr nebo déšť.

A tak taky vypadají před Ježíšem naše hříchy, i kdyby byly hodně vážné. Když jich litujeme, Ježíš je hned smaže, jako by nikdy nebyly.

 

Milí bratři a sestry,

Při pročítání dnešního úryvku Janova evangelia mi spontánně vyvstala v hlavě povídka Karla Čapka Poslední soud, která je součástí jeho známého díla Povídky z jedné kapsy. Vrah Ferdinand Kugler stane po smrti před posledním soudem. Nečekaně jej však nesoudí Bůh, ale lidé, kteří byli soudci i za svého pozemského života.  Hospodin u soudu vystupuje jen jako svědek. Postupně popisuje Kuglerův život: jeho dětství, mládí, první zkušenosti se zločinem; avšak hovoří o tom všem s velkým porozuměním a soucitem:

“Osmý člověk“, řekl Bůh, “kterého Kugler zabil, byl chodec, který se mu namátl do cesty, když ho honili. Tehdy měl zánět okostice a šílel bolestí. Člověče, tys mnoho zkusil. Poslední pak byl četník, kterého skolil, právě než umřel.” “Proč vraždil?” tázal se předseda. “Jako jiní lidé,” odpovídal Bůh; “ze zloby, z chtivosti peněz, s rozvahou i nahodile, někdy s rozkoší a jindy z nutnosti. Byl štědrý a někdy pomáhal lidem. Byl hodný k ženám, měl rád zvířata a držel své slovo. Mám uvést jeho dobré skutky?” “Děkuji,” řekl předseda, “není třeba. Obžalovaný, máte co říci k svému obhájení?” “Ne,” pravil Kugler lhostejně; neboť teď už mu bylo všechno jedno. “Soud se odebere k poradě,” prohlásil předseda, a tři radové se vzdálili.

Při poradě jsou pak vrah Kugler a Hospodin spolu chvíli o samotě:

 “Proč vlastně vy… proč ty, Bože, nesoudíš sám?” tázal se Kugler zamyšleně. “Protože všechno vím“, odpověděl Bůh. “Kdyby soudcové všechno, ale naprosto všechno věděli, nemohli by také soudit; jen by všemu rozuměli, až by je z toho srdce bolelo. Jakpak bych já tě mohl soudit? Soudce ví jenom o tvých zločinech; ale já vím o tobě všechno. Všechno, Kuglere.“ “A proč tedy soudí… ti lidé… i na nebi?” “Protože člověk patří člověku. Já jsem, jak vidíš, jenom svědek; ale o trestu, víš, o trestu rozhodují lidé – i na nebi. Věř mi, Kuglere, je to v pořádku; lidé si nezasluhují jiné spravedlnosti než lidské.”         

V té chvíli vrátil se soud od porady a předseda Posledního Senátu přednesl silným hlasem: “Kugler Ferdinand odsuzuje se pro devětkrát opakovaný zločin vraždy úkladné, zabití a loupeže, pro přečin revertence, pro neoprávněné nošení zbraně a pro krádež růží k doživotnímu trestu pekla. Trest nastoupí ihned. Prosím, nyní další případ. Je tu obžalovaný Machát František?”

Ježíš v tichosti píše prstem do písku; možná píše celý příběh oné cizoložné ženy, o které ví všechno - podobně jako věděl všechno o samařské ženě u Jákobovy studny ve čtvrté kapitole Janova evangelia. Farizeové a učitelé Zákona vidí jen její skutek, vidí jen zločin a trest, který je za něj podle Mojžíšova zákona předepsaný. Ježíš by v tuto chvíli docela dobře mohl na otázku Co říkáš ty? začít mluvit podobně, jako Čapkův Svědek s velkým S. Mohl by užaslým učitelům Zákona vyprávět o celém životě té ubohé ženy, třeba o tom (teď je to z mé strany čirá fantazie), jak ve svém manželství strádala, jak k ní byl její manžel krutý a zacházel s ní jako s věcí; a jak proto hledala aspoň trochu lásky někde jinde.

Jenže Ježíš zřejmě ví, že by nic takového v danou chvíli nepomohlo, že by mu možná ani nevěřili. A tak geniálně využívá toho, že všechno ví nejen o té ženě, ale i o všech ostatních přítomných. Kdo z vás je bez hříchu, ať hodí kamenem první. A toto jeho slovo okamžitě účinkuje, opět podobně jako u Samařanky u studny: Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?“ Všichni postupně odcházejí, hluboce zasaženi Ježíšovým slovem, které každému z nich připomnělo jeho vlastní provinění. Na Mojžíšův zákon už nikdo nemyslí; všichni jsou překvapení náhlým poznáním, že jsou vlastně úplně stejní jako ta žena.

Možná má Karel Čapek pravdu, možná si my lidé opravdu nezasluhujeme jiné spravedlnosti než lidské. Ale náš soud - naštěstí - nebude založen na našich zásluhách ani jen na čisté spravedlnosti. Svatý Pavel v prvním listě Korinťanům říká: Mně na tom pramálo záleží, abych byl posuzován od vás nebo od nějakého jiného lidského soudu. Ale ani já sám sebe neposuzuji. Moje svědomí mně sice nic nevyčítá, ale tím ještě nejsem ospravedlněn. Úsudek o mně patří Pánu. Ačkoliv to tak na první pohled vůbec nemusí vypadat, je to výrok plný radostné naděje. Jednou nás bude soudit Bůh, který je spravedlivý; avšak zároveň vidí, chápe a miluje.  Závěr dnešního úryvku evangelia to dosvědčuje:

Ježíš se vzpřímil a řekl jí: "Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?" Odpověděla: "Nikdo, Pane." Ježíš řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš! "