Slavnost Zmrtvýchvstání Páně 2025 – ve dne

1. ČTENÍ Sk 10,34a.37-43

Čtení ze Skutků apoštolů.

    Petr se ujal slova a promluvil: "Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel.
    A my jsme svědky všeho toho, co konal v Judsku a v Jeruzalémě. Ale pověsili ho na dřevo a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu, aby se viditelně ukázal, ne všemu lidu, ale jen těm, které Bůh předem vyvolil za svědky, totiž nám, kteří jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání.
    On nám přikázal, abychom to hlásali lidu a se vší rozhodností dosvědčovali: To je Bohem ustanovený soudce nad živými i mrtvými. O něm vydávají svědectví všichni proroci, že skrze něho dostane odpuštění hříchů každý, kdo v něho věří."



Žl 118 (117),1-2.16ab+17.22-23 Odp.: 24
Odp.: Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho!
nebo: Aleluja, aleluja, aleluja.

Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky. Nechť řekne dům Izraelův: "Jeho milosrdenství trvá navěky."
Odp.
Hospodinova pravice mocně zasáhla, Hospodinova pravice mě pozvedla. Nezemřu, ale budu žít a vypravovat o Hospodinových činech.
Odp.
Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích.
Odp.



2. ČTENÍ Kol 3,1-4

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům.

Bratři a sestry!
   Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, náš život, potom se i vy s ním ukážete ve slávě.



EVANGELIUM Jan 20,1-9

Slova svatého evangelia podle Jana.

    Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: "Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili."
    Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel.
    Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých.

 ___________________________________________________________

Slůvko pro děti: 

Milé děti,

V dnešním evangeliu jsme viděli Petra a Jana, jak zkoumali, co vlastně v Ježíšově prázdném hrobě zůstalo. Oba viděli něco, čemu se říká nepřímý důkaz. My to známe třeba z detektivek: někdo může vykrást někomu třeba dům nebo chatu, a pokud ho při tom nikdo neviděl, nebo ho nezachytily bezpečnostní kamery, tak chybí přímý důkaz. Ale i nějaký nepřímý důkaz může být natolik silný, že je i tak úplně jasné, kdo tu věc udělal. Vzpomínám si na jednu starou písničku od Ivo Jahelky, písničkáře, který byl právník a jeho písničky byly vlastně zhudebněné soudní případy, většinou trochu legrační. A Ivo Jahelka měl písničku o zloději Bidlovi, který šel vykrást byt - ale překvapil ho tam vlčák, který se mu zakousl do kalhot. Bidlo sice stihl utéct, ale psovi zůstala v zubech zadní kapsa jeho kalhot a v ní jeho občanka. Takže to byl důkaz sice nepřímý, ale dost pádný.

To, jak Pán Ježíš vstal z mrtvých a jak byl kámen odvalen, nikdo neviděl – ale to, že byl kámen bokem a že tam byly pruhy plátna a rouška, složená na boku, svědčí o tom, že se to skutečně stalo.

Milí bratři a sestry,

Včera v noci a dnes jsme byli při čtení slov evangelia svědky prvního setkání žen a učedníků se skutečností prázdného hrobu. Ženy jdou ke hrobu, protože myslí, že tam Ježíše najdou. Kde jinde by měl být? Vždyť přece zemřel a byl tam uložen. Poslední věc, kterou mohou udělat, je nabalzamovat jeho mrtvé tělo - pokud se tedy k němu vůbec budou moci dostat.

Jenže Ježíš tam není. Včera při vigilii jsme četli o objevení prázdného hrobu v podání svatého Lukáše: A jak nad tím byly (ženy) v rozpacích, najednou u nich stáli dva muži v oslnivě bílém rouchu. Zmocnila se jich bázeň a sklopily oči k zemi. Muži jim řekli: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tady, byl vzkříšen. Ježíš na místě, kde jej ženy hledaly, už není – protože není mrtvý, ale živý.

Tohle by nám samo o sobě vzhledem k velikonočnímu tajemství až tak mnoho neřeklo, a mohlo by to znít dost banálně. Ale mně připadá, jako by tato slova hovořila o něčem velmi podstatném, o něčem, co v posledních letech - nebo spíš desetiletích - jako křesťané intenzivně prožíváme. Velmi silně se to, o čem teď chci hovořit, projevilo třeba v nedávné kauze Marka Orka Váchy.

Věříme, že církev je tajemné Kristovo tělo, místo jeho zvláštní a výsostné přítomnosti mezi námi. A je čím dál jasnější, že se s církví něco děje. To něco může na první pohled vypadat jako umírání; aspoň u nás v Evropě. Symptomy jsou patrné skoro na každém kroku a všichni o nich víme. Jenom pro ilustraci: podle všeho bude letos ve všech třech moravských diecézích vysvěcen na kněze pouze jeden jediný kandidát, u nás v Brně.

Možná ale - nebo téměř jistě - neumírá církev, ale jen její určité formy, určité podoby jejího jazyka, jejího života a jejích důrazů. Ty formy, které například mladá generace - lidé narození po roce 2000 - už není naprosto schopná pochopit a přijmout: jsou pro ni jakoby z úplně jiného vesmíru; míjejí se s tím, čím tito mladí lidé žijí. Možná to teď z mé strany bude velká drzost; ale připadá mi, že ženy, přicházející s balzamovacími prostředky ke hrobu, jsou obrazem některých našich bratří a sester v církvi, na všech jejích úrovních: Pánovu přítomnost hledají především v onom starém; v tom, co léta dobře fungovalo. Tradiční formy, tradiční způsoby myšlení a jednání jsou jim natolik drahé, že je chtějí udržet ještě alespoň o chviličku déle. Nic proti tomu, ale definitivní zánik nelze zvrátit, jen trochu oddálit.

Když recitujeme nicejsko-cařihradské vyznání víry, neříkáme, že věříme v církev, ale že věříme církev -jednu, svatou apoštolskou a obecnou. Věříme v Krista, Ukřižovaného a Vzkříšeného, a v církev můžeme věřit jen natolik, nakolik je Kristovým tajemným tělem. Věříme v Krista; máme velikonoční víru, že On je živý. A právě proto se nemusíme bát, že by církev byla nezvratně na cestě k umírání. Myslím, že umře jen to, co stejně můžeme klidně nechat umřít. To, co nám nepřináší ani pevnější víru, ani živější naději, ani intenzivnější lásku; možná jen nostalgii po údajně starých dobrých časech křesťanství, kdy evropským městům dominovaly místo mrakodrapů katedrály, církev byla masová a měla velkou moc a kulturní vliv.

Ježíš je Živý; a my jej můžeme najít na místech, která bychom nečekali. Možná jej také na první pohled vůbec nepoznáme, podobně jako ho na první pohled nepoznala Marie Magdalská v zahradě nebo učedníci putující do Emauz. Je to obtížné - na tradiční místa a tradiční podoby Ježíšovy přítomnosti jsme si za ta staletí důkladně zvykli. Ale budeme-li hledat vášnivě a odvážně, najdeme ho - a budeme moci svědčit, že jsme se s Ním setkali a že On je skutečně Živý.