32. neděle v mezidobí B 2024

1. ČTENÍ 1 Král 17, 10-16

Čtení z první knihy Královské.

   Prorok Eliáš šel do Sarepty. Přišel k bráně města, a hle - jedna vdova tam právě sbírala dříví. Zavolal ji a řekl: "Prosím, dej mi trochu vody v nádobě, abych se napil." Když mu pro ni šla, zavolal za ní: "Vezmi s sebou také kousek chleba!"
   Ona odpověděla: "Jako že je živ Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeného, ale jen hrst mouky v hrnci a trochu oleje ve džbánu. Právě sbírám pár kousků dřeva, pak půjdu a upeču z toho sobě i svému synu. Najíme se a umřem."
   Eliáš jí řekl: "Buď bez starosti, jdi a udělej, jak jsi řekla. Nejdřív z toho upeč mně malou placku a přines mi to, pak půjdeš a upečeš sobě a svému synu.
   Neboť tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Nevyprázdní se hrnec s moukou a neubude ve džbánu s olejem až do dne, kdy Hospodin sešle déšť na zemi!"
   Ona tedy šla a udělala podle Eliášových slov a jedla ona, on i její syn po drahný čas. Z hrnce se mouka nevyprázdnila a ze džbánu oleje neubývalo podle Hospodinova slova, které promluvil skrze Eliáše.



Žl 146 ( 145 ), 6c-7. 8-9a. 9bc-10 Odp.: 1
Odp.: Duše má, chval Hospodina! nebo: Aleluja.

Hospodin zachovává věrnost navěky, zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně.
Odp.
Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin napřimuje sklíčené, Hospodin miluje spravedlivé, Hospodin chrání přistěhovalce.
Odp.
Hospodin podporuje sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout na věky, tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení.
Odp.



2. ČTENÍ Žid 9, 24-28

Čtení z listu Židům.

   Kristus nevešel do svatyně, zbudované lidskýma rukama, která je jenom napodobeninou té pravé, ale do samého nebe, aby se teď staral o naše záležitosti u Boha. A není třeba, aby víckrát obětoval sám sebe, jako velekněz vchází do velesvatyně rok co rok s cizí krví, jinak by byl musel trpět už mnohokrát od stvoření světa. Ale zjevil se teď na konci věků jednou provždy, aby svou obětí odstranil hřích.
   A jako je lidem určeno, že musí jednou umřít, a pak nastane soud, podobně je tomu i u Krista: když byl jednou podán v oběť, aby na sebe vzal hříchy celého množství lidí, objeví se podruhé - ne už pro hříchy - ale aby přinesl spásu těm, kteří na něho čekají.



EVANGELIUM Mk 12, 38-44

Slova svatého evangelia podle Marka.
Ježíš učil (zástupy):
   "Varujte se učitelů Zákona! Chodí rádi v dlouhých řízách, mají rádi pozdravy na ulicích, první sedadla v synagógách a čestná místa na hostinách; vyjídají vdovám domy pod záminkou dlouhých modliteb. Ty stihne tím přísnější soud."
   Potom se posadil proti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé dávají do pokladnice peníze. Mnoho boháčů dávalo mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a dala dvě drobné mince, asi tolik jako pár halířů.
   Zavolal své učedníky a řekl jim: "Amen, pravím vám: Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí."

__________________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

 Milé děti,

 Vdova ze Sarepty klidně mohla říct Eliášovi, že se s ním nerozdělí, protože se synem sami mají málo, a že stejně brzo umřou hlady. V tom kraji byl hladomor; už žádnou další mouku a olej neměli, a tak to, co se chystala upéct, bylo jejich poslední jídlo. Ale ona se rozdělit dokázala. Možná proto, že si uvědomila, že Eliáš má taky hlad, a bylo jí ho líto. Ale asi  hlavně proto, že napřed uvěřila tomu, co jí Eliáš říkal - že se o ní a jejího syna Hospodin postará.

 

Milí bratři a sestry,

 Vdova ze Sarepty v Sidónsku není židovka, nepatří k vyvolenému národu a Bůh Izraele není jejím Bohem. V sidónském kraji zřejmě uctívali více místních bohů – v desáté kapitole knihy Soudců je zmínka o tom, že lid Izraele činil to, co je zlé v Hospodinových očích; sloužili baálům a aštartám, bohům Aramu, Sidónu a Moábu. Koneckonců sama vdova říká Eliášovi Jakože je živ Hospodin, Tvůj Bůh. Eliáš je pro ni reprezentantem božstva cizího kmene. Můžeme si v této souvislosti ještě vzpomenout na evangelium podle Lukáše a Ježíšovo kázání v nazaretské synagóze, které jeho spoluobčany tak rozzlobilo: Mnoho vdov bylo v izraelském národě za dnů Eliášových, kdy se nebe zavřelo na tři léta a šest měsíců a nastal velký hlad po celé zemi; ale k žádné z nich nebyl poslán Eliáš, jen k vdově do Sarepty v Sidónsku.

 Vdova ze Sarepty tedy není - z pohledu příslušníka vyvoleného národa – věřící. Uvěří však právě v mezní situaci života. Když sbírá dříví, ví, že je to na přípravu jejich posledního jídla, že již žádnou další mouku ani olej neseženou, protože prostě už nikde žádná není. Ví, že ona a její syn brzo umřou hladem. A v tomto svém zoufalství se chytá stébla - uvěří Eliášovi, že Hospodin, jeho Bůh, by je přece jen mohl zachránit. Dokonce je proto schopná obětovat trochu své drahocenné mouky, která jí ještě zbývá - a opravdu jsou pak ona i její syn zachráněni.

 Příběh vdovy ze Sarepty - a také příběh chudé vdovy v jeruzalémském chrámu z dnešního evangelia – nám připomínají skutečnost, kterou dobře známe i z našich životních příběhů. Člověk je vůči Bohu možná nejvíce otevřený v hraničních situacích života; ve chvílích, kdy ztrácí svou domnělou soběstačnost, ve chvílích, kdy jde opravdu o podstatné a důležité skutečnosti života - ba o život sám. V takových chvílích můžeme Boha snažně prosit o pomoc, můžeme si před ním vylévat srdce, můžeme mu vyčítat, že to či ono dopustil a že se to stalo zrovna nám - ale skrze to všechno jsme vůči němu všechno jiné než vlažní; nepřestáváme jej mít na zřeteli, komunikujeme s ním, myslíme na něj. Vystupujeme z existenčního nastavení, které míváme v časech klidných a normálních, kdy život funguje jaksi bez problémů - z našeho nezájmu, z naší malé víry či přímo praktické nevíry a z pocitu, že si vystačíme sami, že Boha vlastně nepotřebujeme.

 A možná právě to je jedno možné přiblížení se ke smyslu takovýchto našich životních turbulencí. Náš dobrý Otec touží po tom, abychom my, jeho děti, byli s ním v jeho domě. Touží po naší blízkosti, naší lásce, po tom, abychom se s ním setkávali. Pokud dopustí v našem životě nějakou těžkost, můžeme za ní zahlédnout jeho volání ‚Člověče, byl jsi ode mne daleko, vrať se ke mně!‘ A pak, když se rozbouřené vody života uklidní, můžeme zahlédnout, že i On byl s námi.