5. neděle postní B 2024

1. ČTENÍ Jer 31, 31-34

Čtení z knihy proroka Jeremiáše.

   Hle, blíží se dni - praví Hospodin - kdy sjednám s Izraelovým a Judovým domem novou smlouvu:
   ne jako byla smlouva, kterou jsem sjednal s jejich otci, když jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl z egyptské země; smlouva, kterou zrušili, ačkoli já jsem byl jejich pánem - praví Hospodin. Taková bude smlouva, kterou sjednám s Izraelovým domem po těch dnech - praví Hospodin: Vložím svůj zákon do jejich nitra, napíšu jim ho do srdce, budu jim Bohem a oni budou mým lidem!
   Nebude již učit druh druha, bratr bratra: "Poznej Hospodina!" Neboť mě poznají všichni od nejmenšího do největšího - praví Hospodin. Jejich nepravosti jim odpustím a na jejich hřích už nevzpomenu.

Žl 51 (50), 3-4. 12-13. 14-15 Odp.: 12a
Odp.: Stvoř mi čisté srdce, Bože!

Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. Úplně ze mě smyj mou vinu a očist mě od mého hříchu.
Odp.
Stvoř mi čisté srdce, Bože! Obnov ve mně ducha vytrvalosti. Neodvrhuj mě od své tváře a neodnímej mi svého svatého ducha.
Odp.
Vrať mi radost ze své ochrany a posilni mou velkodušnost. Bezbožné budu učit tvým cestám a hříšníci se budou obracet k tobě.
Odp.

2. ČTENÍ Žid 5, 7-9

Čtení z listu Židům.

Bratři a sestry!
   Kristus v době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. Ačkoli to byl Syn, naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro ty, kteří ho poslouchají.

EVANGELIUM Jan 12, 20-33

Slova svatého evangelia podle Jana.

   Mezi těmi, kdo přišli do Jeruzaléma jako poutníci, aby se o svátcích zúčastnili bohoslužeb, byli i někteří pohané. Ti přišli k Filipovi, který byl z galilejské Betsaidy, a prosili ho: "Pane, rádi bychom viděli Ježíše." Filip šel a řekl to Ondřejovi; Ondřej a Filip pak šli a pověděli to Ježíšovi. Ježíš jim na to řekl:
   "Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou. Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel. Otče, oslav své jméno!"
   Tu se ozval hlas z nebe: "Oslavil jsem a ještě oslavím." Lidé, kteří tam stáli a uslyšeli to, říkali, že zahřmělo. Jiní říkali: "To k němu promluvil anděl." Ježíš jim na to řekl: "Ten hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen. A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny ( lidi ) k sobě."
   Těmi slovy chtěl naznačit, jakou smrtí zemře.

____________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Máme nenávidět svůj život, jak Ježíš na jednom místě v evangeliu říká? Určitě ne! Život každého z nás je krásný Boží dar a má se žít s radostí. A tak proč to Pán Ježíš říká? Přijdeme na to, když si pořádně přečteme tu větu znova: kdo svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Výrazem svět se v Novém zákoně často označuje způsob života někoho, kdo myslí jenom na sebe. Ježíš možná použil až moc silný výraz, ale chce nám říci tohle: Když žijeme svůj život jenom pro sebe, když nemáme rádi nikoho než sebe, tak ten život za nic nestojí, nemá vlastně žádnou cenu. Ale opravdový život je, když žijeme pro druhé, když žijeme vztahy lásky.

Milí bratři a sestry,

Na začátku dnešního evangelia se dozvídáme o tom, že do Jeruzaléma ke svátečním bohoslužbám přišli mezi ostatními poutníky i pohané - v originále Řekové. Byli to poutníci, kteří nebyli etničtí Židé, nepatřili k vyvolenému národu a zřejmě ani nedodržovali Mojžíšův zákon, ale uvěřili v Hospodina, Boha Izraele. S trochou nadsázky by se dali přirovnat k dnešním ‚hledačům‘ Boha; k lidem, kteří nejsou zcela identifikovaní s církví nebo s křesťanskou vírou, ale nějak věří, nějak hledají přesah a smysl života. Tito řečtí poutníci chtějí vidět Ježíše – asi už předtím věděli o jeho učení a o jeho mocných skutcích, které vykonal. A snad z toho všeho nějak tuší, že by jim Ježíš nějak mohl pomoci v jejich hledání, že by jeho prostřednictvím třeba ještě víc poznali Boha Izraele, v něhož uvěřili.

Když jim však Ježíš skrze Ondřeje a Filipa posílá odpověď, o svém Otci prakticky nemluví. Hovoří o svém nadcházejícím utrpení, o tom, že kdo chce být jeho učedníkem, má jej následovat i v tomto; že kdo chce být jeho učedníkem, musí být dokonce natolik vnitřně svobodný, aby dokázal nelpět na svém vlastním životě. A že právě na této úzké cestě můžeme poznat Hospodina.

Můžeme si dobře představit, že když to všechno řečtí poutníci slyšeli - ačkoli z evangelia již nevíme, zda jim to Ondřej s Filipem vyřídili - mohli se docela pohoršit, protože něco takového určitě nečekali. A jsme-li k sobě upřímní, můžeme zjistit, že se nad tím, co Ježíš řekl, můžeme snadno pohoršit i my - byť jsme křesťané, kříž máme často na očích, každý rok slyšíme na Květnou neděli a Velký pátek pašije a víme, že následování Krista má v sobě aspekt zřeknutí se sebe a utrpení. Provokující může být zejména ono sousloví nenávidět vlastní život - připadá nám to příliš radikální, příliš připomínající jakýsi temný a zarputilý fanatismus slepé a nepromýšlené víry, příliš podobné chorobnému sebeodmítání, které neguje hodnotu a důstojnost každého života.

Ježíš ovšem tuto svou řeč uvozuje slovy ‚Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven‘. Ono utrpení, které má podstoupit, není samoúčelné; dochází se jím ke slávě. Zdánlivé popření života vede nakonec k jeho naplnění. Podobenství o pšeničném zrnku je dost výmluvné. Zrno v zemi zemře i nezemře. Jeho větší část sice zaniká, ale to, co je v něm skryto – embryo, zárodek budoucí rostlinky – vyklíčí, vyroste, rozvine se a přinese úrodu, mnohem větší počet zrn nežli to jedno, které bylo na začátku. Život je na konci mnohem intenzivnější, než byl na začátku.

Abychom se tedy odvážili vydat na cestu následování Krista, je nejprve nutné zcela důvěřovat jeho slovu, že v sebedarování necháváme vzrůst a rozkvést život mnohem víc, než kdybychom si jej úzkostlivě chránili a opečovávali jen sami pro sebe.  A tuto pravdu naší víry lze i zakusit. Kdo někdy opravdu udělal nějaký nezištný skutek lásky, kdo alespoň trochu zapomněl na sebe kvůli dobru druhého, ten jistě zakusil, jak tímto jeho skutkem vyrostl a vykvetl život - nejen v druhých lidech, ale i v něm samotném.