20. neděle v mezidobí A 2023

1. ČTENÍ Iz 56, 1. 6-7

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Toto praví Hospodin:
    “Šetřte práva a jednejte podle spravedlnosti, neboť se již blíží má spása, již se ukáže má spravedlnost. Cizince, kteří lnou k Hospodinu, kteří mu slouží a milují jeho jméno, jsou jeho služebníky, všechny, kteří zachovávají sobotu bez znesvěcení a lpí na mé smlouvě, přivedu na svou svatou horu a dám jim radost ve svém domě modlitby. Jejich oběti a žertvy budou mi potěšením na oltáři; neboť můj dům bude domem modlitby pro všechny národy."

Žl 67 (66), 2-3. 5. 6+8 Odp.: 4
Odp.: Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ!

Bože, buď milostiv a žehnej nám, ukaž nám svou jasnou tvář, kéž se pozná na zemi, jak jednáš, kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ.
Odp.
Nechť se lidé radují a jásají, že soudíš národy spravedlivě a lidi na zemi řídíš.
Odp.
Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ! Kéž nám Bůh žehná, ať ho ctí všechny končiny země!
Odp.



2. ČTENÍ Řím 11, 13-15. 29-32

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Vám, (bývalým) pohanům, říkám: Já jako apoštol pohanů vykonávám svou službu s velikou pečlivostí. Chtěl bych tím vzbudit žárlivost u svých soukmenovců a aspoň některé z nich zachránit. To, že byli vyloučení, přineslo světu smíření (s Bohem). Co teprve bude znamenat, až budou znova přijati? To bude úplné vzkříšení z mrtvých!
    Vždyť Boží dary a povolání jsou neodvolatelné. Vy jste se kdysi chovali k Bohu odmítavě, ale nyní se vám dostalo milosrdenství, protože židé odmítli přijmout víru. Stejně tak se oni chovají nyní odmítavě, protože vám se dostává milosrdenství, aby se ho potom dostalo také jim. Bůh totiž dopustil, že všichni upadli do neposlušnosti, aby všem prokázal milosrdenství.

EVANGELIUM Mt 15, 21-28

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Ježíš odešel z Genezareta a odebral se do tyrského a sidónského kraje. A tu z toho kraje vyšla jedna kananejská žena a křičela: "Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův! Moje dcera je krutě posedlá." Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili ho: "Pošli ji pryč, vždyť za námi křičí." Odpověděl: "Jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského." Ona mezitím přišla, klaněla se mu a prosila: "Pane, pomoz mi!"
On jí však odpověděl: "Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům. Ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psíci se živí kousky, které padají se stolu jejich pánů." Nato jí řekl Ježíš: "Ženo, jak veliká je tvá víra! Staň se ti, jak si přeješ." A od té chvíle byla její dcera zdravá.

_____________________________________________________

 Slůvko pro děti:

 Milé děti,

 těžko říct, co by se nám honilo hlavou, kdybychom byli na místě té ženy z dnešního evangelia. Každá máma ví, co to je, když je její dítě nemocné - a v tomhle případě na to ještě ke všemu nebyl žádný lék. Pro tuhle mámu (která nebyla z Ježíšova národa, ale byla to Féničanka) byla jediná naděje, že její dceři pomůže Ježíš - jenže on ji takhle drsně odmítnul, dokonce dvakrát. Nevím jak vy, ale já, kdyby mi Ježíš řekl něco takového, bych asi byl nešťastný a zoufalý. Ale ta žena srdcem chápala, že je to jinak - že Ježíš jí ty věci říká ne proto, aby v ní její naději zabil, ale aby ji posílil a nakonec ukázal, že je skutečná.

 

Milí bratři a sestry,

 Ve starořecké filozofii existuje termín maieutika, označující metodu a cíl vedení dialogu podle Sókrata - tak jak je popisuje jeho žák Platón. Sókratova matka byla podle tohoto podání porodní asistentka - řecky maia - a Sókrates o sobě tvrdil, že svým způsobem pokračuje v její práci. Jen nenechává přijít na svět nového člověka, ale pravdu. V Sókratově pojetí je filozofická pravda již svým způsobem - byť nevědomě a neformulovaně - přítomná v každém lidském srdci; a je jí třeba pomoci se zrodit, tedy uvědomit si ji a vyslovit. Takové zrození se děje skrze dialog s otázkami položenými tak, aby v srdci skrytá pravda přišla na svět; v tom spočívá ono porodní umění - maieutika.

 Ježíšův rozhovor s Féničankou z dnešního evangelia je něčím podobným. Při povrchním čtení nebo slyšení dnešního evangelia - a bez znalosti konce příběhu - bychom si snadno mohli říci, že Ježíš je na tu nešťastnou ženu příliš tvrdý, že jeho slovo vlastně zraňuje a přivádí do beznaděje. Féničanka je příslušnice národa, který žije na pobřeží východního Středomoří severně od Izraele. Má dceru, která je ‚krutě posedlá‘, což v Písmu svatém může ovšem znamenat mnoho věcí, včetně různých psychosomatických chorob - jako je třeba případ chlapce z deváté kapitoly u Marka, který biblisté vysvětlují jako epilepsii. Jenže v Ježíšově době, dávno před vznikem moderní vědy a medicíny, měly všechny nemoci výlučně náboženský smysl - byly považovány za Boží trest, či ovládnutí člověka démony.

 Féničanka se tedy musela cítit Bohem opuštěná a odmítnutá už předtím, než se potkala s Ježíšem. Nepatřila k vyvolenému národu Izraele a ještě navíc se na její vlastní dceři projevilo znamení Boží nepřízně. Ježíš byl zřejmě její poslední naděje - a tuto naději jako by svým tvrdým a odmítavým slovem definitivně pohřbil. Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z domu izraelského. A pak znovu totéž, avšak mnohem drsnějším způsobem: Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům.

Jenže konec dnešního evangelia ukazuje, že je všechno vlastně úplně jinak. Ježíš svými slovy nechal ve skutečnosti v srdci fénické ženy zrodit něco, co tam již předtím bylo skryto. Žena Ježíše vyhledala nejspíš proto, že už dopředu tušila pravdu o Bohu: že její dceru nezatratil a nenechal ji napospas démonům; že se na její rodinu nehněvá - třeba kvůli nějakému dávnému hříchu; že Boží přízeň a láska není omezena jen na vyvolený národ. A Ježíš, kupodivu, svými slovy zdánlivě úplně opačného významu nechává toto ženino tušení proměnit v pevnou víru, jasně formulovanou slovy:  Ovšem, Pane, jenže i psíci se živí kousky, které padají se stolu jejich pánů. A Ježíš hned na to její slova potvrzuje jako pravdivá: Ženo, jak veliká je tvá víra!

 Věřím, milí bratří a sestry, že tato pravda o Bohu je nakonec skrytá v srdci každého člověka - navzdory negativním životním zkušenostem nebo mnohdy pokřivenému hlásání evangelia napříč křesťanskými společenstvími. Bůh k nám hovoří skrze své Slovo - nejen skrze slovo Písma, ale i skrze význam životních událostí, aby tuto tušenou pravdu o Něm přivedl ke zrození, aby ji přetavil ve vyznanou víru, stejně jako u syrofénické ženy. Ano, můžeme mít v určitých momentech života pocit, že Bůh nás odmítá, že na nás zapomíná, že nás nemá rád, nebo že jsme něco zlého provedli - vlastně ani nevíme co - a On nás za to teď trestá. Ale věřím, že při hlubším pohledu a důkladnějším rozjímání nad slovem Písma i nad událostmi našeho životního příběhu nakonec objevíme totéž, co Féničanka: že Bůh je opravdu plný lásky, nikdy nás netrápí a miluje všechny lidi bez rozdílu.