4. neděle v mezidobí  A 2023

1. ČTENÍ Sof 2, 3; 3, 12-13

Čtení z knihy proroka Sofoniáše.

Hledejte Hospodina, všichni pokorní v zemi, kteří jednáte podle jeho výroku. Hledejte spravedlnost, hledejte pokoru,
snad se skryjete v den Hospodinova hněvu.
Zanechám uprostřed tebe lid pokorný, chudý, ty, kteří hledají útočiště v Hospodinově jménu. Kdo zbudou z Izraele,
už nebudou konat nepravost, nebudou lhát,
v jejich ústech se už nenajde podvodný jazyk. Když se budou pást a odpočívat, nikdo je nebude děsit.




Žl 146 (145), 6c-7. 8-9a. 9bc-10 Odp.: Mt 5, 3
Odp.: Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.
nebo: Aleluja.

Hospodin zachovává věrnost navěky, zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně.
Odp.
Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin napřimuje sklíčené, Hospodin miluje spravedlivé, Hospodin chrání přistěhovalce.
Odp.
Hospodin podporuje sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout na věky, tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení.
Odp.




2. ČTENI 1 Kor 1, 26-31

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

    Jen se podívejte, bratři, komu se u vás dostalo povolání! Není tu mnoho moudrých podle lidských měřítek, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených.
    A přece: ty, které svět pokládá za pošetilé, vyvolil si Bůh, aby zahanbil moudré, a ty, kteří jsou ve světě bezmocní, vyvolil si Bůh, aby zahanbil mocné, a ty, které svět má za neurozené a méněcenné, dokonce i ty, kteří nejsou vůbec nic, vyvolil si Bůh, aby zlomil moc těch, kteří jsou "něco", aby se žádný smrtelník nemohl před Bohem vynášet.
    A od něho pochází to, že jste spojeni s Kristem Ježíšem. Jeho nám Bůh poslal jako dárce; moudrosti, spravedlnosti, posvěcení a vykoupení. Tak se splnilo, co je v Písmě: 'Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.'

EVANGELIUM Mt 5, 1-12a

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil je takto:
    "Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.
    Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.
    Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví.
    Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.
    Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.
    Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.
    Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny.
    Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království.
    Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu."

 _________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Ježíšova blahoslavenství nám mohou připadat zvláštní. Třeba to Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavený je řecky makarios a to znamená blažený – něco jako šťastný a spokojený v jednom. Ale jak může být šťastný a spokojený někdo, kdo pláče: většinou nepláčeme radostí nebo smíchy, ale protože jsme nešťastní a smutní.

Pán Ježíš ale neříká, že jsou plačící šťastní, protože pláčí. Říká, že jsou šťastní, protože budou potěšeni. Někdy můžeme být z něčeho opravdu hodně smutní; ale i při tom smutku bychom nikdy neměli zapomenout, že Bůh nás má rád a že nakonec všechno dobře dopadne; protože Pán Ježíš vstal z mrtvých.

Milí bratři a sestry,

Když jsem si četl dnešní druhé čtení, vyvstala mi v mysli jedna vzpomínka na má bohoslovecká léta. Jednou o prázdninách jsem se zúčastnil akce nazývané Antiochia, při níž společenství mladých křesťanů přebývalo týden nebo dva na nějaké faře v nepříliš nábožensky živé oblasti a snažilo se místním lidem svědčit o své víře, zpravidla nabídkou nějaké konkrétní pomoci či aktivit pro děti. Jedna z těchto Antiochií se konala v Zátoru na Bruntálsku, v ostravsko-opavské diecézi, a jistý večer nás tam navštívil dnes již zesnulý otec biskup František Lobkowicz. Sedl si s námi k táboráku, tuším, že si i opekl špekáček, a pak se zmínil o tom, že před svým příjezdem do Zátoru dělal vizitační kolečko po farnostech své diecéze, aby zjistil, jak žijí jeho kněží. Když tyto své návštěvy hodnotil, zhluboka si povzdychl: Má to ten Pán Bůh ale čeládku!

Byl jsem tehdy bohoslovec, mnohem mladší než dnes, asi tak v prvním nebo druhém ročníku teologické fakulty, necelých deset let po konverzi, a ještě se spoustou ideálů; a tak mne slova biskupa Františka tehdy mírně pohoršila. Když ovšem na tuto malou příhodu vzpomínám dnes, starší a zkušenější o bezmála třináct let svého vlastního kněžského života, vidím, že měl naprostou pravdu. Vidím to zejména na sobě samém, a opravdu to není falešná pokora.

Vidíme-li svou víru a svůj křesťanský život jen trochu realisticky, jsme si, milí bratři a sestry, hluboce vědomi svých slabostí a hříchů. Vidíme, že nejsme lepší než ti, kdo žijí bez víry. Naopak, lidsky viděno jsme v něčem mnohem horší. To, co zejména v posledních letech vyšlo najevo, ukazuje, že v církvi se mohou dít věci velmi ošklivé a temné. Někteří dobří a věrní křesťané často naříkají nad tím, jak je současná sekulární společnost bezbožná a zkažená – a asi trochu pravdy mají. Jenže se přitom někdy staví jedním dechem do protikladu idealizovaný obraz církve jako útočiště a jako hráze před takovým údajně zkaženým světem, církve jako bělostné a neposkvrněné nevěsty Kristovy. Bylo by to možná krásné a svým způsobem jednoduché, ale je to naprostá iluze. 

Svatý Pavel ve druhém čtení píše svůj list církevní obci do Korintu, přístavního města, které z mravního hlediska nemělo v antickém světě moc dobrou pověst – možná jako dnešní Amsterdam nebo Hamburk. Z toho, co píše, je znát, že místní církev vidí zcela realisticky; vidí, že povolání stát se Božími dětmi se opravdu dostalo zvlášť těm, kteří nejsou lidsky viděno ani nijak zvlášť moudří, ani zvlášť úspěšní nebo mravně na výši. A je to patrné i z dalších pasáží prvního listu Korintským: minulý týden jsme třeba slyšeli o tom, jak se mezi sebou korintští křesťané přeli a vytvářeli názorové frakce. A v páté kapitole zase Pavel píše: Proslýchá se, že je mezi vámi příklad smilstva, jaký se nevyskytuje ani mezi pohany. 

Poselstvím dnešního druhého čtení však naprosto není to, abychom upadli do deprese - nebo abychom si kladli otázky, jestli je přijímání svátostí vůbec nějak účinné, případně jestli naše křesťanství vůbec k něčemu je, když se nám stále nedaří se polepšit. Důležité je, že na pozadí lidské slabosti ukazuje svatý Pavel působení Boží moci. Jako by si Bůh záměrně vybíral ty, kteří nejsou nic – aby se ukázalo, že přicházející Boží království je opravdu Boží: že to naprosto není nějaký lidský myšlenkový konstrukt, lidská ideologie či lidský systém morálky. Právě proto, aby se žádný smrtelník nemohl před Bohem vynášet. Boží království lásky a pokoje přichází a nic mu nezabrání – ač má Pán Bůh takovou čeládku.