12. neděle v mezidobí C 2022

1. ČTENÍ Zach 12,10-11

Čteni z knihy proroka Zachariáše.

    Toto praví Hospodin:
    "Na dům Davidův a na obyvatele Jeruzaléma vyliji ducha milosti a prosby o slitování. Budou hledět na toho, kterého probodli, budou nad ním naříkat, jako se naříká nad jediným synem, budou nad ním lkát, jako se lká nad prvorozeným synem.
    V onen den bude v Jeruzalémě veliký nářek, jako se naříká v Hadad-Rimmonu na megiddské pláni."

Žl 63 (62),2.3-4.5-6.8-9 Odp.: 2b
Odp.: Má duše po tobě žízní, Pane, můj Bože!

Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám, má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země.
Odp.
Tak toužím tě spatřit ve svatyni, abych viděl tvou moc a slávu. Vždyť tvá milost je lepší než život, mé rty tě budou chválit.
Odp.
Tak tě budu velebit ve svém životě, v tvém jménu povznesu své dlaně k modlitbě. Má duše se bude sytit jak tukem a morkem, plesajícími rty zajásají ústa.
Odp.
Neboť stal ses mým pomocníkem a ve stínu tvých křídel jásám. Má duše lne k tobě, tvá pravice mě podpírá.
Odp.

2. ČTENÍ Gal 3,26-29

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům.

Bratři a sestry!
    Vy všichni jste Boží děti skrze víru v Krista Ježíše, vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši.
    A když patříte Kristu, jste tedy Abrahámovo potomstvo a dědici podle zaslíbení.

EVANGELIUM Lk 9,18-24

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    Když se Ježíš o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich: "Za koho mě lidé pokládají?"
    Odpověděli: "Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a jiní myslí, že vstal jeden z dávných proroků."
    Zeptal se jich: "A za koho mě pokládáte vy?" Petr odpověděl: "Za Božího Mesiáše!" On jim však důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali, a dodal, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen.
    Všem pak řekl: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, den co den ber na sebe svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho."

 _____________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, dnešní scénka z postaviček je jednoduchá: Po cestě jde Ježíš se svým křížem a někdo mu s ním pomáhá. Co myslíte, kdo je ten někdo? Může to být kdokoli z nás, kdo se nezalekne toho, co dneska Pán Ježíš říká v evangeliu: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, den co den ber na sebe svůj kříž a následuj mě“. A abychom se toho nelekli, tak je potřeba si připomenout pár věcí: zaprvé, různých těch těžkostí a bolestí, našich křížů, malých nebo velkých, se nejde úplně zbavit, vždycky budou náš život nějak doprovázet. Někdo sice říká, že pokrok vědy a techniky tyhle věci jednou úplně odstraní, ale zatím to tak moc nevypadá, a asi to tak nikdy nebude. Takže je lepší ty věci nést s Pánem Ježíšem, než abychom se s nimi lopotili sami. Za druhé, ta cesta někam vede - a Pán Ježíš nám říká, že vede do nebe. A za třetí - když se na postavičky podíváte pořádně, tak uvidíte, že větší část váhy toho kříže nese Pán Ježíš sám. On taky jinde říká, že když s tím vším půjdeme k němu, tak nás to břemeno nebude tížit a tlačit.

 

Milí bratři a sestry,

Podobně jako čtvrteční slavnost Těla a Krve Páně souvisí s památkou ustanovení Eucharistie na Zelený čtvrtek,  tak texty cyklu C dnešní neděle připomínají Velký pátek s jeho zaměřením na Ježíšův kříž. V prvním čtení obyvatelé Jeruzaléma hledí na toho, koho probodli; a pláčí nad ním, protože si při tomto pohledu plně uvědomují, co to vlastně učinili. A v evangeliu zase Ježíš v souvislosti se svým nadcházejícím utrpením a smrtí hovoří o tom, že ho na této cestě máme následovat; že je to cesta ke spáse a k životu.

Myslím, milí bratři a sestry, že jsme-li k sobě upřímní, neposlouchají se nám tato slova snadno. Když vidíme Ježíšův kříž (pokud už nám tento symbol, který máme před očima téměř denně, nezevšedněl), jsme jistě vděční za to, že Ježíš je s námi ve všech našich těžkostech života; vnímáme Jeho lásku, která se dává všem bez rozdílu. To není málo; jenže dnešní texty nás vyzývají k tomu, abychom při tom obrátili svůj pohled i na sebe samé; na to, zda nás pohled na kříž vede k sebereflexi života, k pokání a k tomu, abychom měli na Ježíšově kříži podíl.

Možná bylo právě toto, paradoxně, snazší pro generace křesťanů před námi. Život v minulosti, na vesnici jistě ještě začátkem dvacátého století, byl mnohem obtížnější než dnes. Lidé byli zvyklí nést životní kříže, pod nimiž bychom my asi padli - byli zvyklí na tvrdou práci, panovala vysoká dětská úmrtnost, často se neurodilo, neexistovaly účinné léky na infekční choroby… Možná byla Ježíšova slova o sebezapření, o nesení kříže a o tom, že je to opravdu cesta ke spáse, pro naše předky lidsky pochopitelnější. A stačí si také přečíst téměř jakékoli barokní kázání, abychom si připomněli, jak velký důraz se dřív kladl na pokání a uvědomění si vlastních hříchů.

V naší vyspělé civilizaci jsme se sice utrpení a smrti nezbavili, ale odsunuli jsme je jaksi na okraj našeho zorného pole – snad až na ty, kteří musí se svým těžkým křížem zápasit každý den, jako třeba lidé trpící nevyléčitelnou nemocí, těžkými depresemi a podobně.  My ostatní nemusíme na tyto skutečnosti každý den myslet, ale čas od času se nám připomenou, tu méně, tu více - a většinou nás to dost vyděsí a vyvede z rovnováhy. A také jsme si dost odvykli přiznávat si své chyby a hříchy - protože ze všech stran slyšíme o zdravém sebevědomí; o tom, jak své slabosti hlavně nesmíme ukázat, aby toho někdo hned nezneužil. A taky o tom, za kolik našich selhání vlastně nemůžeme, protože je tu vliv naší genové výbavy a výchovy a všech ostatních faktorů, které naši osobnost formovaly.

Nejsem, bratří a sestry, žádný staromilec, ani trochu netrpím nostalgií po barokní době; jsem moc rád, že nám pokrok vědy a techniky, který pochází z Božího daru rozumu, zpříjemnil a prodloužil život. Samozřejmě taky vím, že moderní neurobiologie a psychologie ukázala, jak je rozsah naší svobodné vůle a volby mezi dobrem a zlem mnoha skutečnostmi limitován. Pohled na kříž v nás nemusí vyvolávat sebemrskačství, pocit, že jsme ti nejhorší hříšníci na světě; nebo to, abychom si sami nakládali kříže, které pak stejně neuzvedneme. Chce nás však ochránit od druhého extrému - abychom si nemysleli, že utrpení nemá žádný smysl, a je tedy třeba ho odstranit ze života za každou cenu (což se stejně nemůže podařit). A abychom se také nedomnívali, že vůbec žádné hříchy nemáme, že za všechno mohou ti druzí, nebo naše geny, nebo rodiče, nebo cokoli jiného.  

Vrátíme-li se ještě krátce k začátku prvního čtení, můžeme si všimnout, kdo působí onu lítost obyvatel Jeruzaléma "Na dům Davidův a na obyvatele Jeruzaléma vyliji ducha milosti a prosby o slitováni. Je to Boží Duch, který v nás působí, abychom se při pohledu na kříž nepohoršili, nebo aby nám nebyl lhostejný. V Duchu svatém a v Jeho milosti si můžeme beze strachu a studu přiznat své hříchy, protože víme o svém ospravedlnění. A v Duchu svatém máme také sílu následovat Ježíše jeho cestou kříže.