4. neděle velikonoční C 2022

1. ČTENÍ Sk 13,14.43-52

Čtení ze Skutků apoštolů.

    Pavel a Barnabáš šli z Perge a dostali se do Antiochie v Pisídii.
    Tam šli v sobotu do synagógy a posadili se. Přišlo za nimi hodně židů a pohanů, kteří ctili Boha. Pavel a Barnabáš s nimi rozmlouvali a povzbuzovali je, aby zůstali věrni Boží milosti.
    Následující sobotu se sešlo takřka celé město, aby si poslechlo Boží slovo. Když však židé viděli takové množství, naplnilo je to žárlivostí, odporovali Pavlovi, když mluvil, a vedli rouhavé řeči.
    Tu Pavel i Barnabáš jim řekli otevřeně: "Vám nejprve se mělo hlásat Boží slovo. Ale proto, že ho od sebe odmítáte a nepokládáte se za hodné věčného života, obracíme se k pohanům. Neboť tak nám to nařídil Pán: 'Určil jsem tě za světlo pohanům, abys byl spásou až na konec země.' " Když to uslyšeli pohané, radovali se a velebili slovo Páně. A přijali víru všichni, kdo byli určeni k věčnému životu. Tak se slovo Páně šířilo po celé té krajině.
    Židé však poštvali zbožné ženy z vyšších vrstev a přední muže města, vyvolali proti Pavlovi a Barnabášovi pronásledování a vyhnali je ze svého území. Oni si na svědectví proti nim setřásli prach z nohou a odešli do Ikónia. Učedníci však byli plní radosti a Ducha svatého.

Žl 100(99),2.3.5 Odp.: 3c
Odp.: Jsme jeho lid a stádce jeho pastvy. nebo: Aleluja.

Plesejte Hospodinu, všechny země, služte Hospodinu s radostí, vstupte před něho s jásotem!
Odp.
Uznejte, že Hospodin je Bůh: on nás učinil, a my mu náležíme, jsme jeho lid a stádce jeho pastvy.
Odp.
Neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, po všechna pokolení trvá jeho věrnost.
Odp.

2. ČTENÍ Zj 7,9.14b-17

Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana.

    Já, Jan, viděl jsem veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků; stáli před trůnem a před Beránkem, odění bílým rouchem, s palmami v rukou.
    A jeden ze starců mi řekl: "To jsou ti, kdo přicházejí z velikého soužení; roucho si do běla vyprali v Beránkově krvi. Proto jsou před Božím trůnem a ve dne v noci mu slouží v jeho chrámě. A ten, který sedí na trůně, se k nim sníží a bude s nimi bydlet. Už nikdy nebudou mít hlad ani žízeň, nebude už do nich pražit slunce ani jakýkoli jiný žár, protože Beránek, který je uprostřed před trůnem, bude je pást a vodit k pramenům živé vody. Bůh sám jim setře každou slzu z očí."

EVANGELIUM Jan 10,27-30

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš řekl:
    "Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou. Já jim dávám věčný život. Nezahynou navěky a nikdo mi je nevyrve z rukou.
    Můj Otec, který mi je dal, je větší než všichni a z Otcových rukou je nemůže vyrvat nikdo. Já a Otec jedno jsme."  

_________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Na scénce z biblických postaviček vidíme, jak všechny ovečky jdou za pastýřem – protože vidí, jak on sám nese tu zraněnou a vysílenou na ramenou. Tak ví, že pastýř je má rád, a že kdyby se každé z nich stalo totéž, co té jedné, tak že to udělá taky.

A pak je tam ještě ta jedna černá ovečka. Víme, co znamená, když se třeba řekne, že je někdo „černá ovce rodiny“. Je to ten, kdo nějak nezapadá; o kom si druzí myslí, že je nějak špatný, a komu se vyhýbají. Černá ovečka jde stranou těch ostatních; uvědomuje si, že není moc hodná a že ji ty druhé moc neberou. Ale jde u pastýřových nohou – protože ví, že on ji neodsoudí, že ji má stejně rád jako ty ostatní bílé.

 

Milí bratři a sestry,

Dnešní evangelium je možná jeden z nejkratších úryvků, které se v liturgickém roce čtou. Snad proto, že jeho poselství je hutné, že již není třeba říkat víc, že v oněch pár slovech je obsažena jedna z nejpodstatnějších skutečností našeho křesťanství: od křtu patříme Kristu navěky a nezměnitelně, a obdrželi jsme věčný život.

Možná poselství dnešního evangelia vypadá až příliš optimisticky. Jakoby Ježíš říkal, že kdo mu patří, jako by byl mimo jakékoli nebezpečí: jeho ovce nezahynou navěky a nikdo mu je nevyrve z rukou; protože jsou to vlastně ruce Otcovy a Otec je nade vším. Jenže dobře víme, že křtem nemáme žádnou jistotu spásy: kdo bere svůj křesťanský život vážně, uvědomuje si, že je to boj. Existuje tolik skutečností, které by nás chtěly z Božích rukou vyrvat a postavit nás někam úplně jinam. Je naprosto pravdivý výrok svatého Pavla z druhé kapitoly listu Filipanům: Pracujte s úzkostlivou bázní na tom, abyste byli spaseni.

Myslím, že se tento rozpor dá vyřešit tím, když si uvědomíme, že Ježíš o svých ovcích říká ještě něco víc, než že jsou jeho: Moje ovce slyší můj hlas, já je znám a ony jdou za mnou. Z Ježíšových rukou – a tím i z Otcových – nás nikdo nevyrve za předpokladu, že budeme slyšet Ježíšův hlas a půjdeme-li za ním. Jistě, někdy za ním spíš klopýtáme, a někdy je jeho hlas v našem srdci přehlušen tisícerem jiných hlasů. Ale jde o toto základní směřování života, které nesmíme ztratit. A je to zároveň to, co nám dává radostnou jistotu: budeme-li slyšet Ježíšův hlas a půjdeme-li za ním, on se postará, aby nás nikdo z jeho rukou nevyrval.