2. neděle velikonoční C 2022

 

1. ČTENÍ Sk 5,12-16

Čtení ze Skutků apoštolů.

    Apoštolové konali mnoho znamení a zázraků v lidu. Všichni se jednomyslně shromažďovali v Šalomounově podloubí. Z ostatních se k nim nikdo neodvažoval připojit, ale lidé o nich mluvili s velkou úctou.
    Stále rostl počet mužů i žen, kteří přijímali víru v Pána. Dokonce i na ulici vynášeli nemocné a kladli je na lehátka a nosítka, aby, až půjde Petr okolo, alespoň jeho stín padl na někoho z nich. Také z okolních měst se sbíhalo do Jeruzaléma mnoho lidí a přinášeli nemocné i trápené nečistými duchy; a ti všichni byli uzdravováni.

Žl 118 (117),2-4.22-24.25-27a
Odp.: Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky. nebo: Aleluja.

Nechť řekne dům Izraelův: "Jeho milosrdenství trvá navěky." Nechť řekne dům Árónův: "Jeho milosrdenství trvá navěky." Nechť řeknou ti, kdo se bojí Hospodina: "Jeho milosrdenství trvá navěky."
Odp.
Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích. Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho!
Odp.
Hospodine, dej spásu, Hospodine, popřej zdaru! Požehnaný, kdo přichází v Hospodinově jménu! Žehnáme vám z Hospodinova domu. Bůh je Hospodin a dopřál nám světlo.
Odp.



2. ČTENÍ Zj 1,9-11a.12-13.17-19

Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana.

    Já, Jan, váš bratr, účastník vašich soužení, Království i vytrvalosti v Ježíši, dostal jsem se pro (hlásání) Božího slova a pro svědectví o Ježíšovi na ostrov, který se jmenuje Patmos. (A jednou) v den Páně jsem upadl do vytržení a uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako zvuk polnice: "Své zjevení napiš do knihy a pošli sedmi církevním obcím."
    Obrátil jsem se, abych se podíval po tom hlase, který ke mně mluvil. A když jsem se obrátil, uviděl jsem sedm zlatých svícnů a uprostřed těch svícnů postavu podobnou Synu člověka, oblečenou do řízy a přepásanou na prsou zlatým pásem.
    Když jsem ho uviděl, padl jsem mu k nohám jako mrtvý. On na mě položil pravici a řekl: "Nic se neboj! Já jsem První i Poslední, Živý. Byl jsem mrtev, a hle - jsem živ na věky věků a mám klíče od smrti a podsvětí. Napiš tedy své vidění: nynější i to, které přijde později."


EVANGELIUM Jan 20,19-31

Slova svatého evangelia podle Jana.

    Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.
    Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim:
    "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."
    Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: "Viděli jsme Pána."
    On jim však odpověděl: "Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím."
    Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Potom vyzval Tomáše: "Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící."
    Tomáš mu odpověděl: "Pán můj a Bůh můj!"
    Ježíš mu řekl: "Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili."
    Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.

______________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

 Milé děti,

Chudák svatý Tomáš apoštol si vysloužil přídomek nevěřící, protože nejdřív neuvěřil svědectví ostatních apoštolů. Já si myslím, že úplně nezaslouženě. Může nám být naopak vzorem ve víře. Protože měl velkou touhu se s Pánem Ježíšem setkat, vidět ho tváří v tvář – a to zase svědčí o tom, že ho měl moc rád.

 

Milí bratři a sestry,

Všechny úryvky evangelia, které jsme četli v průběhu celého velikonočního oktávu, jsou svědectvím o Ježíšově zmrtvýchvstání: v sobotu v noci a v neděli jsme stáli se třemi Mariemi, s Petrem a s Janem u prázdného hrobu; a ve všedních dnech velikonočního oktávu jsme četli o setkáních učedníků s Pánem: o setkání žen, o zjevení Maří Magdaléně v zahradě, o putování učedníků s Ježíšem do Emauz, o setkání ve večeřadle, o zázračném rybolovu na Genezaretském jezeře. Dnes se tento cyklus čtení evangelií o Vzkříšení završuje v perikopě označované jako Dvojí zjevení v Jeruzalémě, ze dvacáté kapitoly evangelia podle Jana.

Mimo Vzkříšeného je v něm hlavní postavou apoštol Tomáš; a právě on může pro nás být obrazem toho, z jakých zdrojů pochází a jak se v srdci člověka rodí opravdová víra: víra ve Vzkříšení i křesťanská víra obecně. U Tomáše se setkává to, co přejal od druhých, i to, co sám zakusil.

Všechna svědectví o Vzkříšeném Pánu, která jsme slyšeli ve čteních minulých sedmi dní, mohou symbolizovat vše to, co jsme v tomto smyslu přejali od druhých: výpověď Písma svatého, tradice a učení církve; to všechno, čemu se říká depositum fidei – poklad víry. Můžeme si to přečíst v katechismu, děti se to učí v náboženství nebo v přípravě na první svaté přijímání, slyšíme to v kázání, nebo to třeba lze studovat na teologické fakultě.

Apoštol Tomáš toto od druhých přejaté bere na vědomí. Slyší svědectví ostatních apoštolů, kteří mu říkají: Viděli jsme Pána! Ovšem vnímá - a velmi správně - že pro to, aby on sám uvěřil, to ještě není dost. Chce sám zakusit, chce se Pána dotknout, chce se s ním osobně setkat. A Pán jeho touze vychází v ústrety. Tomáš se ho skutečně dotkne a v jeho srdci se zrodí víra, kterou vzápětí vyznává: Pán můj a Bůh můj!

Ježíšova slova Nepochybuj a věř tak vlastně vůbec nemusejí znamenat ‚Pročpak Ti k uvěření nestačilo, co ti ostatní řekli?‘, ale možná mnohem spíš ‚Teď už nepochybuj a věř, protože to, co ti řekli druzí, a to, co jsi sám prožil a zakusil, si vzájemně vydává svědectví; další důkazy již nejsou třeba‘.

Aby se v nás, milí bratři a sestry, zrodila živá víra v to, že Pán skutečně vstal - a aby se živá stále udržovala – potřebujeme obojí: svědectví druhých i celého společenství církve; ale i konkrétní osobní zkušenost s tím, že On je v našem životě skutečně živý, přítomný a činný. A symbolické je také to, že Tomáš se dotýká Ježíšových ran. Když se nebudeme bát se dotknout ran, jak našich vlastních, tak ran druhých a celého světa, zakusíme. Ve chvílích, kdy naše zranění a slabosti zvlášť intenzívně vnímáme, může se nám právě v nich Pán zjevit a ukázat nám, že žije.

Velký německý teolog minulého století, jezuita Karl Rahner, napsal někdy v padesátých letech soubor esejí Slova do mlčení. Můžeme dnes skončit jeho slovy z jedné z těchto úvah, s názvem Bůh mého poznání:

‚Opravdu, můj Bože, pouhé vědění neznamená nic, nepůsobí nic než trapnou zkušenost, že takto nelze učinit skutečnost obsahem života.  Jen zkušenost jasnozřivé lásky nechává mé srdce přiblížit se srdci věcí.  Jen tato zkušenost mění mne samého. Jen to zakoušené, prožité a protrpěné dává vědění, jež nekončí zklamáním a nudou v zapomnění, ale naplňuje srdce moudrostí.‘