14. neděle v mezidobí B 2021

 

1. ČTENÍ Ez 2, 2-5

Čtení z knihy proroka Ezechiela.

Vešla do mě síla a postavila mě na nohy. Slyšel jsem, jak ( Bůh ) mluví ke mně a praví:
   "Synu člověka! Já tě posílám k synům Izraele, k odpadlému národu, který ode mě odstoupil; oni i jejich otcové byli mi nevěrní až do dneška. Jsou to lidé drzé tváře a zatvrzelého srdce, k nimž tě posílám. Řekneš jim: Tak praví Pán, Hospodin! A oni - ať už poslechnou, nebo ne - je to vskutku vzpurné plemeno - musí poznat, že byl mezi nimi prorok."



Žl 123 (122), 1-2a. 2bcd. 3-4 Odp.: 2cd
Odp.: Naše oči hledí na Hospodina, dokud se nad námi nesmiluje.

Zvedám své oči k tobě, který trůníš na nebi. Hle, jako oči služebníků hledí na ruce svých pánů.
Odp.
Jako oči služebnice hledí na ruce své paní, tak hledí naše oči na Hospodina, našeho Boha, dokud se nad námi nesmiluje.
Odp.
Smiluj se nad námi, Hospodine, smiluj se nad námi, neboť jsme přesyceni pohanou. Přesycena je naše duše výsměchem boháčů, pohanou pyšných.
Odp.



2. ČTENÍ 2 Kor 12, 7-10

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
Abych se pro vznešenost zjevení nepyšnil, byl mi dán do těla osten, posel to satanův, aby mě bil do tváře. To proto, aby se mě nezmocňovala pýcha. Kvůli tomu jsem třikrát prosil Pána, aby mě toho zbavil. Ale on mi řekl: "Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti."
    Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula Kristova moc. Proto s radostí přijímám slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti a snáším to pro Krista. Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný.

EVANGELIUM Mk 6, 1-6

 Slova svatého evangelia podle Marka

     Ježíš šel do svého domova. Učedníci ho doprovázeli. Příští sobotu začal učit v synagóze.
    Mnoho lidí ho poslouchalo a říkali celí užaslí: "Kde se to u něho vzalo? Jaká moudrost mu byla dána! A takové zázraky se dějí jeho rukama! Copak to není ten tesař, syn Mariin a příbuzný Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nežijí jeho příbuzné tady mezi námi?" A pohoršovali se nad ním.
    Ježíš jim řekl: "Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti, u svých příbuzných a ve své rodině." A nemohl tam udělat žádný zázrak; jenom na několik málo nemocných lidí vložil ruce a uzdravil je. A divil se jejich nevěře. Obcházel pak okolní vesnice a učil.

_________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, nazaretští obyvatelé měli tu smůlu, že Ježíše znali od dětství. Podle toho, co říkají, to byl úplně normální kluk a mladý muž. Různé staré legendy o tom, že malý Ježíš si třeba uplácal z bláta ptáčky, které pak nechal ožít a uletět, tedy prostě nejsou pravda. Jenomže právě proto, že ho tak dobře znali, měli o něm předem danou představu. A nedokázali tedy uvěřit, že Ježíš má od Otce zvláštní moc a moudrost. A tak tam Ježíš také nemohl udělat skoro žádný zázrak.

Milí bratři a sestry,

Pojďme se dnes spolu zamyslet nad dnešním druhým čtením, z druhého Pavlova listu Korinťanům. Na začátku jeho dvanácté. kapitoly, z níž je i dnešní úryvek, hovoří svatý Pavel o mimořádném zjevení Boží slávy, kterého se mu dostalo: říká doslova, že byl uchvácen až do třetího nebe. Ale pak hned pokračuje: Abych se pro vznešenost zjevení nepyšnil, byl mi dán do těla osten, posel to satanův, aby mě bil do tváře.

Biblisté se přou, co měl onen ‚osten‘ být vlastně zač – jestli nějaká tělesná slabost nebo choroba, či nějaký hřích, do kterého by Pavel opakovaně upadal. Ale asi to není až tak důležité: to, o čem Pavel hovoří, všichni známe z vlastní zkušenosti. Je to to, o čem říkáme, že nás to v životě ‘sráží‘; to, zač se stydíme a co bychom nejraději vytěsnili nebo popřeli; to, co nám neustále připomíná, že nejsme až tak dobří a bezproblémoví lidé a křesťané. A možná také ze všech sil prosíme Pána, aby nás toho zbavil, a třeba již celá léta – v domnění, že to přece nemůže nebýt Boží vůle; vždyť bychom mohli pak lépe sloužit církvi, přinášeli bychom světu lepší svědectví; třeba by bylo i vidět, že my křesťané jsme přece jen lepší než ti druzí. Ale ono se nic neděje.

Svatý Pavel říká v úryvku: třikrát jsem prosil Pána, aby mne toho zbavil. Číslovka tři zde zcela jistě není proto, že by za to Pavel prosil jen třikrát. Mnohem spíš bychom jí měli rozumět podobně, jako když Pavel říká, že byl uchvácen do třetího nebe. Trojka – podobně jako sedmička – je v Bibli symbolické číslo plnosti. Pavel možná chce říci toto: prosil jsem za to tak dlouho, dokud se mi nevyjevil smysl tohoto zranění: stačí Ti, Pavle, moje milost, neboť síla se tím spíše projeví ve slabosti.

Je to poselství velmi protichůdné vůči skoro všemu, na co jsme z reálného života zvyklí. Slabosti se přece neukazují, neboť nám kazí image. Musíme na sobě tvrdě pracovat, abychom byli bez chyby, výkonní a úspěšní, abychom byli lepší než konkurence a abychom prodali to, co nabízíme – ať již jde o výrobky nebo o ideje. Pokud třeba hovoříme o jedné, svaté, všeobecné a apoštolské církvi nebo o všeobecném povolání ke svatosti, nemůžeme si přece dovolit před celým světem odhalit naše temné hlubiny – kdo by pak měl zájem se k něčemu takovému přidat?

Svatý Pavel ale pochopil smysl svého ostnu v těle, a mezi řádky druhé části dnešního textu je vidět jeho veliké vnitřní osvobození. Dokonce se – paradoxně – chce svými slabostmi chlubit, dokonce je přijímá s radostí. Je to ohromný posun od chvíle, kdy se vroucně modlil za to, aby jich byl zbaven. Pavel neříká, že slabost není slabost a hřích není hřích; ale na základě své zkušenosti chápe, že své slabosti může snášet pro Krista, protože Kristus je nese s ním. Pavel pochopil, že smí mít své rány, že není proto méně milován. Pochopil, že na temném pozadí jeho vlastní slabosti může o to víc zazářit Boží moc a láska.