11. neděle v mezidobí B 2021

 

1. ČTENÍ Ez 17, 22-24

Čtení z knihy proroka Ezechiela.

Tak praví Pán, Hospodin:
    "Já vezmu z vrcholku vysokého cedru slabou větévku, ulomím ji z jeho nejvyšších výhonků a zasadím ji sám na vysoko vynikající hoře.
    Na vysoké Izraelově hoře ji zasadím, vyžene větve, vyraší výhonky, ponese plody, stane se nádherným cedrem. Pod ním budou hnízdit ptáci všeho druhu, budou hnízdit ve stínu jeho ratolestí.
    Poznají pak všechny polní stromy, že já jsem Hospodin: ponižuji strom vysoký, povyšuji strom nízký, dávám uschnout stromu zelenému, vypučet stromu suchému. Já, Hospodin, jsem to řekl a učinil."

Žl 92 (91), 2-3, 13-14. 15-16 Odp.: 2a
Odp.: Dobré je chválit Hospodina.

Dobré je chválit Hospodina, opěvovat tvé jméno, Svrchovaný! Zrána hlásat tvé milosrdenství a za noci tvou věrnost.
Odp.
Spravedlivý pokvete jak palma, poroste jak cedr na Libanonu. Kdo jsou zasazeni v domě Hospodinově, pokvetou v nádvořích našeho Boha.
Odp.
Ještě ve stáří budou přinášet užitek, zůstanou šťavnatí a svěží, aby hlásali, jak spravedlivý je Hospodin, má skála, v němž není nepravosti.
Odp.




2. ČTENÍ 2 Kor 5, 6-10

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
    Jsme ustavičně plni důvěry. Víme, že dokud jsme doma v tomto těle, jsme jako vyhnanci v cizině, daleko od Pána. To proto, že v nynějším stavu (v Boha jen) věříme, ale dosud ho nevidíme. Jsme však plni důvěry a chtěli bychom raději opustit domov tělesný a odebrat se do domova k Pánu.
    A proto stůj co stůj usilujeme o to, abychom se mu líbili, ať už v domově zůstáváme, nebo se z domova odebíráme. My všichni se přece musíme objevit před Kristovým soudem, aby každý dostal odplatu za to, co za života udělal dobrého nebo špatného.




EVANGELIUM Mk 4, 26-34

Slova svatého evangelia podle Marka.

Ježíš řekl zástupu:
    "Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. Když pak se ukáže zralý plod, hned člověk vezme srp, protože nastaly žně."
    Řekl také: "K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme? Je jako hořčičné zrnko: Když se zasévá do země, je menší než všechna semena na zemi, ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny; vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu."
    Mnoha takovými podobenstvími jim hlásal (Boží) slovo, jak to mohli pochopit. Bez podobenství k nim nemluvil. Když však byl se svými učedníky sám, všechno vysvětloval 

_______________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Ve scénce z biblických postaviček dobře vidíme, jak z malého semínka vyroste velký strom. Ježíš to přirovnává k tomu, jak roste Boží království – z maličkého skutku lásky může vyrůst něco ohromného. Třeba když se na někoho jenom usmějeme, nebo mu řekneme, že ho máme rádi; nebo třeba mu řekneme, že je na něco šikovný - i taková maličkost může druhému změnit život k lepšímu.

Milí bratři a sestry,

Nedávno jsem se vrátil k mému oblíbenému italskému duchovnímu autorovi Carlu Carrettovi a jeho knížce Dopisy z pouště, která vyšla v devadesátých letech v brněnském nakladatelství Cesta. Carretto býval v mládí velmi aktivní v hnutí Katolická akce - a jak píše, měl pocit, že na něm spočívá veškerá tíha zodpovědnosti. Církev si představoval jako katedrálu s mnoha sloupy podpírajícími její klenbu; sama sebe pak jako jednoho z těch, kteří tvoří těmto sloupům základ a na kterých to celé stojí.  

Mnohem později, když už se Carretto stal řeholním bratrem v komunitě Malých bratří Ježíšových svatého Karla de Foucauld, měl při adoraci zvláštní mystický zážitek. Znovu si představil sebe sama v základu jednoho ze sloupů katedrály církve - a pak udělal prudký pohyb stranou, aby se tohoto tíživého břemene zbavil (teď již cituji z knížky): “Vše zůstalo na svém místě, nic se nepohnulo, nikde nic ani nezaskřípalo. Klenba nedošla nejmenší úhony. Po pětadvaceti letech jsem zjistil, že oním sloupem, o který se církev opírá, vůbec nejsem. Tento sloup nebyl nic jiného než výtvor mé fantazie, mé marnivosti. Jezdil jsem z místa na místo, organizoval různé akce, tvrdě pracoval a přitom věřil, že něco podpírám. Ale ve skutečnosti jsem nepodpíral nic. Celá tíha světa spočívala na Kristu ukřižovaném…Zjištění, že nejsem nic, že nejsem za nikoho zodpovědný, že nejsem důležitý, probudilo ve mně radost, ne nepodobnou radosti chlapce na prázdninách.“

Myslím, milí bratři a sestry, že poselství dnešního evangelia je podobné tomu, co chce skrze svůj příběh sdělit Carlo Carretto. Můžeme se snažit dělat mnoho věcí pro Boží království - a je to správné, dobré a chvályhodné. Jenže při tom můžeme snadno zapomenout, že růst Božího království nakonec není na nás. Jak říká Ježíš: člověk jen zasévá semeno, ale to už musí růst samo. A také roste, ať spíme nebo bdíme; ať již jsme aktivní nebo ne. Roste, a my ani nevíme jak.

Podobenství o hořčičném zrnku nám pak může napovědět odpověď na různé naléhavé otázky, které si možná klademe: proč naše křesťanství přitahuje tak málo lidí, proč nás křesťanů ubývá, proč je tak málo duchovních povolání, kam se poděla někdejší sláva a autorita církve. Je legitimní se takto tázat, ale měli bychom při tom mít neustále na paměti, že Boží království není totožné s viditelnými hranicemi církve - a že jeho růst opravdu není závislý na tom, co pro něj uděláme my.

Pokud toto poselství dnešního evangelia správně pochopíme, neznamená to, že všeho necháme; že se přestaneme modlit, že necháme snahy o dobrý život a o svědectví bližním, že uspíme všechny aktivity v naší farnosti jako o loňském podzimu.  Můžeme a musíme to dělat dál, ale budeme v tom mnohem svobodnější, bude to mnohem lehčí a zejména radostnější. Protože konečný příchod Božího království lásky do tohoto světa je jistý. A je to království Boží, žádný lidský projekt.