24. neděle v mezidobí A 2020

1. ČTENÍ Sir 27, 33-28, 9 (řec. 27, 30-28, 7)

Čtení z knihy Sirachovcovy

    Pomsta a hněv, i to jsou ohavnosti, jen hříšný člověk je chová v srdci. Kdo se mstí, zakusí pomstu Pána, on jeho hříchy uchová v paměti. Odpusť křivdu svému bližnímu, a pak i tvé hříchy budou odpuštěny, když budeš prosit. Člověk uchovává hněv proti druhému, ale od Pána hledá uzdravení?
    S člověkem sobě rovným nemá slitování, ale za své hříchy prosí?
    Živí pomstu, ač je sám jen člověk; kdo se smiluje nad jeho hříchy? Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět, (vzpomeň) na hnilobu a smrt a dbej přikázání!
    Vzpomeň na přikázání a přestaň nevražit na bližního, (vzpomeň) na smlouvu s Nejvyšším a odpusť vinu! 

Žl 103 ( 102 ), 1-2. 3-4. 9-10. 11-12 Odp.: 8
Odp.: Hospodin je milosrdný a milostivy, shovívavý a nadmíru dobrotivý.

Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! Veleb, duše má, Hospodina a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!
Odp.
On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním.
Odp.
Nechce se přít ustavičně ani se hněvat navěky. Nejedná s námi podle našich hříchů ani podle našich vin nám neodplácí.
Odp.
Jak vysoko je nebe nad zemí, tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí. Jak vzdálen je východ od západu, tak vzdaluje od nás naše nepravosti.
Odp. 

2. ČTENÍ Řím 14, 7-9

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!                                                                                                                                              Žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě. Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána. Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu. Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými. 

EVANGELIUM Mt 18, 21-35

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: "Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?" Ježíš mu odpověděl: "Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát.
    Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven. Protože dlužník neměl čím zaplatit, pán rozkázal ho prodat i se ženou a dětmi a se vším, co měl, a tím zaplatit. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: 'Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím.' A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil.
    Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhů ve službě, který mu byl dlužen sto denárů. Začal ho škrtit a křičel: 'Zaplať, co jsi dlužen!' jeho druh padl před ním na kolena a prosil ho: 'Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to.' On však nechtěl, ale šel a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí.
    Když jeho druhové ve službě viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a pověděli to všechno svému pánovi. Tu si ho pán zavolal a řekl mu: 'Služebníku ničemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?' A jeho pán se rozhněval a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh.
    Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte."

_________________________________________________________________________________

(Místo slůvka pro děti znovu začneme s aktivitou České nebe a budeme si povídat o bl. Marii Restitutě Kafkové)       

Milí bratři a sestry,

Nárok dnešního evangelia na bezpodmínečné odpuštění těm, kteří nám ublížili, je v našem křesťanství možná jeden z vůbec nejtěžších. Dobře to ilustruje jeden příběh, který se stal před asi patnácti lety, když jsem studoval teologii v Římě. Došlo tam tehdy v soupravě metra k poměrně brutální vraždě; myslím, že se jednalo o mladou dívku. Když ji pohřbívali, kněz v promluvě apeloval na nejbližší příbuzné, aby pachateli odpustili-a samozřejmě se hned dočkal velmi prudké reakce. Už si přesně nevzpomínám, jak to bylo, ale mám dojem, že toho spolubratra kněze tenkrát vypískali nebo po něm začali něco házet.

 Je samozřejmě snadné rychle odpustit někomu, kdo nám omylem šlápne na nohu; jenže pokud někdo někomu ublíží hluboce, zůstává v duši obrovská rána. Odpuštění pak vůbec není možné hned, a často je to proces trvající léta, nebo celý život. Někdy se také staré rány, které vypadaly již jako zahojené, znovu otevřou, stará bolest se rozjitří; a celý proces uzdravení a odpuštění musí začít úplně znovu.

Myslím, že Ježíš v dnešním evangeliu nechce říci prostě jenom Tak každému odpusťte všechno hned, ať to stojí co to stojí, jinak si sami nezasloužíte Boží odpuštění. Spíš nám ukazuje cestu, kterou lze nakonec k odpuštění a smíření dojít. Ukazuje nám, že první krok je zdravá pokora; je to přiznání si, že před nebeským Otcem jsme na tom všichni podobně, že jsme všichni měli a máme astronomický dluh v lásce, který byl ale smazán a je mazán stále znovu.

Onen první dlužník z podobenství si to jistě na chvíli uvědomil, avšak rychle na to zase zapomněl; vůbec se z této životní události nepoučil. Radost z toho, že mu byl enormní dluh odpuštěn, v něm nakonec nic nezměnila; v pokračování příběhu se ukazuje, že tento prožitek vůbec nevedl k proměně jeho srdce, že ho nenaučil většímu soucitu a větší trpělivosti-a proto nakonec skončí špatně, dopadne na něj čistá a tvrdá spravedlnost.

Vědomí, že sami máme své chyby a hříchy, že i my jsme mnoha lidem ublížili, nám otvírá cestu k odpuštění druhému. Výpověď dnešního evangelia v tomto smyslu doplňuje třeba podobenství o celníkovi a farizeovi u svatého Lukáše. Kdyby si farizeus v chrámu přiznal, že není dokonalý, mohli si s celníkem padnout do náruče, mohli se potkat jako bratři, kteří oba stojí před Hospodinem s břemenem svých vin. Jenže farizeus se vlastně nemodlí – není vůbec obrácen k Hospodinu, ale adoruje sama sebe, svou morální výši, ke které se domněle sám dobral: Bože, děkuji ti, že nejsem jako ti ostatní, smilníci, cizoložníci, nebo i jako támhleten celník. Je to ale celník, který se vrací domů ospravedlněn, nikoli farizeus.