12. neděle v mezidobí C 2019

1. ČTENÍ Zach 12,10-11

Čtení z knihy proroka Zachariáše.

Toto praví Hospodin:
    "Na dům Davidův a na obyvatele Jeruzaléma vyliji ducha milosti a prosby o slitováni. Budou hledět na toho, kterého probodli, budou nad ním naříkat, jako se naříká nad jediným synem, budou nad ním lkát, jako se lká nad prvorozeným synem.
    V onen den bude v Jeruzalémě veliký nářek, jako se naříká v Hadad-Rimmonu na megiddské pláni."


Žl 63 (62),2.3-4.5-6.8-9 Odp.: 2b
Odp.: Má duše po tobě žízní, Pane, můj Bože!

Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám, má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země.
Odp.
Tak toužím tě spatřit ve svatyni, abych viděl tvou moc a slávu. Vždyť tvá milost je lepší než život, mé rty tě budou chválit.
Odp.
Tak tě budu velebit ve svém životě, v tvém jménu povznesu své dlaně k modlitbě. Má duše se bude sytit jak tukem a morkem, plesajícími rty zajásají ústa.
Odp.
Neboť stal ses mým pomocníkem a ve stínu tvých křídel jásám. Má duše lne k tobě, tvá pravice mě podpírá.
Odp.



2. ČTENÍ Gal 3,26-29

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům.

Bratři a sestry!
    Vy všichni jste Boží děti skrze víru v Krista Ježíše, vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši.
    A když patříte Kristu, jste tedy Abrahámovo potomstvo a dědici podle zaslíbení.


EVANGELIUM Lk 9,18-24

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    Když se Ježíš o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich: "Za koho mě lidé pokládají?"
    Odpověděli: "Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a jiní myslí, že vstal jeden z dávných proroků."
    Zeptal se jich: "A za koho mě pokládáte vy?" Petr odpověděl: "Za Božího Mesiáše!" On jim však důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali, a dodal, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen.
    Všem pak řekl: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, den co den ber na sebe svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho."

Slůvko pro děti:

Když křtíme malé děti, tak se jim jednu chvíli, hned po polití vodou, dává křestní rouška z bílého plátna. Je to vyjádření toho, co svatý Pavel říká v listě Galatským ve druhém čtení: vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista. Jak říká jedno staré české přísloví, Šaty dělají člověka. Když na ulici potkáte člověka v uniformě, tak hned víte, že pracuje třeba v armádě nebo na policii. Bílá rouška při křtu (dřív si pokřtění oblékali celé bílé šaty) znamená, že ten, kdo byl pokřtěný, teď patří Ježíši.

Milí bratři a sestry,

V dnešním evangeliu učedníci poznávají v Ježíši Mesiáše, Spasitele. Jenže vzápětí musejí svoji představu o Mesiáši úplně přehodnotit, protože Ježíš jim ji obrací zcela vzhůru nohama: Syn člověka bude muset mnoho trpět, bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, bude zabit a třetího dne bude vzkříšen.

  Můžeme si přiznat, že právě tohle je kámen úrazu i pro nás. Slovo Mesiáš, Spasitel, znamená v moderní češtině Zachránce. Zachránce zachraňuje lidi od něčeho zlého a negativního. Ale my máme právě tenhle pojem spojený s aktivitou, s vyvíjením nějaké činnosti. Záchranář musí něco dělat, aby se záchrana uskutečnila: hasič musí hasit, aby zachránil dům; voják musí bojovat, aby zachránil svou zemi; a třeba vědec musí pracovat, aby svými objevy v budoucnu přispěl k záchraně lidských životů prostřednictvím medicíny. Záchrana znamená aktivitu, činnost, mnohdy velmi intenzivní.

Ježíš ale říká Syn člověka musí trpět. Utrpení je latinsky passio, a z toho pochází naše slovo pasivní. Spása v Ježíšově pojetí je pasivní; ovšem ne ve smyslu, že člověk nic nedělá a jen se dívá, jak se věci vyvíjejí. Je pasivní v tom smyslu, že Ježíš sama sebe vydává, že se sebou nechává dělat, co se lidem zlíbí. Nechává přes sebe převalit zlo, které ho zdánlivě zničí. A nejen to; Ježíš vyzývá své následovníky, ty, kdo chtějí jít za ním, aby se mu podobali i v tomhle: Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho.

Právě tohle je pro nás skandál, pro naší kulturu zvyklou na výkon a výsledky je to bláznovství. Možná proto je evangelium doplněno prvním čtením z knihy proroka Zachariáše. To nám naznačuje, jakou cestou je možné toto bláznovství kříže aspoň trochu pochopit a přijmout: Na dům Davidův a na obyvatele Jeruzaléma vyliji ducha milosti a prosby o slitování. Budou hledět na toho, kterého probodli, a budou nad ním naříkat. Ti, na něž byl vylit Duch milosti, Duch svatý, chápou. Kříž, symbol Boží pasivity, pro ně již není bláznovství, ale Boží moc a Boží moudrost. Přestává být pohoršením a stává se důvodem k pokání, k lítosti nad vlastními hříchy – lítosti, která zároveň předpokládá víru, že právě v tomto kříži, v této Boží pasivitě je naše záchrana.