19. neděle v mezidobí B 2018

1. ČTENÍ 1 Král 19, 4-8

Čtení z první knihy Královské.

Eliáš šel na poušť asi den cesty. Šel si sednout pod jednu kručinku, přál si smrt a zvolal: "Už je toho dost, Hospodine, vezmi si můj život, neboť nejsem lepší než moji otcové!" Lehl si a pod tou kručinkou usnul.
   Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: "Vstaň, jez!" Podíval se, a hle - u jeho hlavy chléb upečený na rozžhaveném kameni a džbán vody. Najedl se a napil a znovu usnul.
   Hospodinův anděl se vrátil podruhé, dotkl se ho a řekl: "Vstaň a najez se, neboť cesta by pro tebe byla příliš dlouhá." Vstal, najedl se a napil a šel v síle toho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorebu.


Žl 34 (33), 2-3. 4-5. 6-7. 8-9 Odp.: 9a
Odp.: Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý.

Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se.
Odp.
Velebte se mnou Hospodina, oslavujme spolu jeho jméno! Hledal jsem Hospodina, a vyslyšel mě, vysvobodil mě ze všech mých obav.
Odp.
Pohleďte k němu, ať se rozveselíte, vaše tvář se nemusí zardívat hanbou. Hle, ubožák zavolal, a Hospodin slyšel, pomohl mu ve všech jeho strastech.
Odp.
Jak ochránce se utábořil Hospodinův anděl kolem těch, kdo Hospodina ctí, a vysvobodil je. Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý, blaze člověku, který se k němu utíká.
Odp.


2. ČTENÍ Ef 4, 30-5, 2

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

Bratři a sestry!
   Nezarmucujte svatého Božího Ducha, který vám vtiskl svou pečeť pro den vykoupení.
   Daleko ať je od vás každá zahořklost, prchlivost, hněv, hádání, nactiutrhání a všechny druhy špatnosti. Spíše buďte k sobě navzájem dobří, milosrdní a jeden druhému odpouštějte, jak i Bůh odpustil vám pro Kristovy zásluhy.
   Ano, napodobujte Boha jako jeho milované děti a žijte v lásce, jako i Kristus miloval vás a zcela vydal sebe za nás v oběť, Bohu velmi příjemnou.


EVANGELIUM Jan 6, 41-51

Slova svatého evangelia podle Jana.

   Židé reptali proti Ježíšovi, že řekl: "Já jsem chléb, který sestoupil z nebe." Namítali: "Copak to není Ježíš, syn Josefův? Známe přece jeho otce i matku. Jak tedy může tvrdit: 'Sestoupil jsem z nebe'?"
   Ježíš jim odpověděl: "Přestaňte mezi sebou reptat! Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. Stojí psáno v Prorocích: 'Všichni budou vyučeni od Boha'. Každý, kdo slyšel Otce a u něho se učil, přichází ke mně. Ne že by snad někdo Otce viděl; jenom ten, který je od Boha, viděl Otce. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří, má život věčný.
   Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe, aby ten, kdo ho jí, neumřel.
   Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Svatý Pavel ve druhém čtení říká Efesanům, aby se spolu nehádali, aby se na druhého nehněvali, a když už, tak aby si odpouštěli - a spoustu dalšího. Ale kdyby jim to říkal jenom tak, že se to musí, nebo že to po nás Pán Bůh chce, tak by to těm Efezským asi moc nešlo - a nešlo by to ani nám. Jenže svatý Pavel říká ještě dost důležitou věc: je to Bůh, který nás miluje jako první, který nám první odpustil, a který nám dává dar Ducha svatého. Proto taky můžeme žít tak, jak svatý Pavel říká.

Milí bratři a sestry,

   Můžeme se v rámci dnešní homilie zaměřit na Eliášův příběh v prvním čtení. Chléb, který mu přinesl anděl, je v kontextu dnešních čtení předobrazem daru Eucharistie, o kterém Ježíš mluví v evangeliu. Právě proto bychom ale prvnímu čtení nemuseli věnovat až tak velkou pozornost, s tím, že to podstatné teprve přijde - což by byla škoda.

   Eliáš utíká na poušť před královnou Jezabel, která ho chce zabít, protože předtím na hoře Karmel zničil kult boha Baala. Utíká ale do slepé uličky - chce si zachránit život, ale zároveň se nachází na poušti, v místě, které je samo životu nepřátelské. Eliáš je v situaci, která je zoufalá. Je úplně v koncích, je v problému, který nemá řešení. V této bezvýchodnosti volá k Hospodinu: "Už je toho dost, Hospodine, vezmi si můj život, neboť nejsem lepší než moji otcové!" Toto volání je modlitba, a to modlitba snad neupřímnější, jaká může existovat; prýštící z nejhlubších hlubin srdce, velmi podobná například zoufalému volání Joba. Eliáš si před Hospodinem na nic nehraje, nic neskrývá. Zcela otevřeně říká, že už má všeho po krk, že by chtěl zemřít, že jeho prorocká služba je nad jeho síly. A zároveň s velkou pokorou vyznává, že není lepší než jeho otcové, že je stejně slabý a hříšný jako ostatní lidé.

   Jeho následný spánek je pak výrazem naprostého vyčerpání, touhy aspoň na chvíli uniknout; možná i jakýmsi náznakem smrti, po které prorok v tu chvíli touží. Zároveň to můžeme ale vnímat i jako jakousi pomlku v příběhu, chvíli, ve které čekáme Boží odpověď.

   Hospodin - naštěstí - prorokovo přání zemřít nevyslyší. Vidíme v tu chvíli jasně, že on není Bohem smrti, ale života. Hospodin se Eliáše prostřednictvím anděla dotkne a pak mu dá pokrm, který ho naplní silou daleko převyšující to, čeho by byl schopen jen sám ze sebe. Stačí si jen připomenout nepoměr mezi pouhým jedním dnem cesty na poušti, který Eliáš byl svou vlastní silou schopen ujít, a oněmi čtyřiceti dny (což je symbolické číslo plnosti), po které putoval v síle chleba doneseného andělem. Bez něho by to nezvládl: "Vstaň a najez se, neboť cesta by pro tebe byla příliš dlouhá."

   Možná je to celkem banální sdělení; ale je v něm důležitá jedna skutečnost. Eliáš se ve svém smutku a vyčerpání neuzavře, nepropadá sebelítosti. A když se obrací na Hospodina, nic mu nevyčítá, neptá se stále dokola, proč to Všemohoucí dopustil, proč že mu svým povoláním zkomplikoval život. Prostě si před Hospodinem vylévá srdce; stručně, upřímně, s velkou pravdivostí a pokorou říká Bohu, jak se uvnitř skutečně cítí. A zejména - nechce situaci řešit sám, nechce si svůj život brát do vlastních rukou - ani v nejmenším nemyslí na to, že by si třeba život sám vzal, i když je pro něj v tu chvíli těžkým břemenem. Žije i teď v úplném společenství s Hospodinem a pod jeho vládou; je vůči Bohu úplně otevřený, čeká řešení pouze od něho. A právě v této důvěře a otevřenosti se pak Hospodin může projevit jako ten, který zachraňuje, který dává život.