5. neděle postní B 2018

1. ČTENÍ Jer 31, 31-34

Čtení z knihy proroka Jeremiáše. 

   Hle, blíží se dni - praví Hospodin - kdy sjednám s Izraelovým a Judovým domem novou smlouvu:
   ne jako byla smlouva, kterou jsem sjednal s jejich otci, když jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl z egyptské země; smlouva, kterou zrušili, ačkoli já jsem byl jejich pánem - praví Hospodin. Taková bude smlouva, kterou sjednám s Izraelovým domem po těch dnech - praví Hospodin: Vložím svůj zákon do jejich nitra, napíšu jim ho do srdce, budu jim Bohem a oni budou mým lidem!
   Nebude již učit druh druha, bratr bratra: "Poznej Hospodina!" Neboť mě poznají všichni od nejmenšího do největšího - praví Hospodin. Jejich nepravosti jim odpustím a na jejich hřích už nevzpomenu.


Žl 51 (50), 3-4. 12-13. 14-15 Odp.: 12a
Odp.: Stvoř mi čisté srdce, Bože!

Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, pro své velké slitování zahlaď mou ne-pravost. Úplně ze mě smyj mou vinu a očist mě od mého hříchu.
Odp.
Stvoř mi čisté srdce, Bože! Obnov ve mně ducha vytrvalosti. Neodvrhuj mě od své tváře a neodnímej mi svého svatého ducha.
Odp.
Vrať mi radost ze své ochrany a posilni mou velkodušnost. Bezbožné budu učit tvým cestám a hříšníci se budou obracet k tobě.
Odp.



2. ČTENÍ Žid 5, 7-9

Čtení z listu Židům.

Bratři a sestry!
   Kristus v době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. Ačkoli to byl Syn, naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro ty, kteří ho poslouchají.


EVANGELIUM Jan 12, 20-33

Slova svatého evangelia podle Jana. 

   Mezi těmi, kdo přišli do Jeruzaléma jako poutníci, aby se o svátcích zúčastnili bohoslužeb, byli i někteří pohané. Ti přišli k Filipovi, který byl z galilejské Betsaidy, a prosili ho: "Pane, rádi bychom viděli Ježíše." Filip šel a řekl to Ondřejovi; Ondřej a Filip pak šli a pověděli to Ježíšovi. Ježíš jim na to řekl:
   "Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou. Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel. Otče, oslav své jméno!"
   Tu se ozval hlas z nebe: "Oslavil jsem a ještě oslavím." Lidé, kteří tam stáli a uslyšeli to, říkali, že zahřmělo. Jiní říkali: "To k němu promluvil anděl." Ježíš jim na to řekl: "Ten hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen. A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny (lidi) k sobě."
   Těmi slovy chtěl naznačit, jakou smrtí zemře.

Slůvko pro děti:

Nechci Pána Ježíše opravovat, ale ono to zrníčko pšenice vlastně tak úplně neodumře: možné víte, že v každém pšeničném zrnku je malinkatý zárodek nové rostlinky, říkáme mu embryo. Ale kolem něho je něco, čemu říkáme endosperm, toho je tam nejvíc a je to ta nejlepší část; z toho především vzniká mouka, když se zrnko semele. Je to zásoba živin, hlavně škrobu, a právě ta se musí spotřebovat, aby mohla nová rostlinka vyklíčit a vyrůst. Ježíš nám tím příkladem pšeničného zrníčka chce říci, že všichni máme v sobě schopnost dávat život, ale jenom tehdy, když budeme ochotni sami se něčeho vzdát.

Milí bratři a sestry,

Slavný švédský režisér Ingmar Bergman natočil v roce 1957 film Lesní jahody. Jeho hlavní postavou je starý lékař a profesor Isak Borg, který cestuje ze Stockholmu do jihošvédského Lundu převzít čestný doktorát za své celoživotní dílo. Z tohoto hlediska se jeho život zdá úspěšný a naplněný. Důležitou součástí filmu jsou však scény z Borgových snů, které ho konfrontují s jeho vlastní blížící se smrtí a s tím, že to podstatné v jeho životě, totiž vztahy, se mu zoufale nepodařilo. V jednom ze snů stojí před imaginárním soudem za to, jak byl sobecký, chladný a bezcitný vůči lidem i vůči své dávno zemřelé ženě. Nakonec si vyslechne rozsudek: trestem je osamělost.

Právě toto má na mysli Ježíš, když používá příměr o pšeničném zrnku: pokud nepadne do země, zachová si svou celistvost, zůstane pěkné a neporušené, zdánlivě si udrží život. Jenže to hlavní, onen užitek, smysl zrnka, zůstane nenaplněný. Zrnko ničemu a nikomu nedá život; a proto zůstane samo. Hojný užitek může dát jedině tehdy, když se odváží padnout do země a odumřít.

Příměr pšeničného zrnka vysvětluje i Ježíšovy další věty: vlastně nejde vůbec o to, nemít rád vlastní život. Jde o to, být schopen ho darovat, dát ho tak či onak k dispozici, aby mohl plodit další život, jako když z jednoho zrnka vyroste celý klas. Pokud si člověk bude svůj život žárlivě střežit jen a jen pro sebe, pokud bude rezolutně odmítat všechno, co by omezilo jeho svobodu, jeho plány a seberealizaci, pak žádný život nedaruje, a mine se cílem svého bytí.  Pak zůstane sám, přesně tak, jak to říká Ježíš o zrnku pšenice.

Dotýkáme se zde již tajemství kříže, které budeme rozjímat za čtrnáct dní o Velkém Pátku. Možná jeho nejkrásnější znázornění je středověká mozaika v apsidě kostela svatého Klimenta v Římě. V jejím středu je Ježíš visící na kříži. Z paty kříže vyrůstají zelené ratolesti, které se rozrůstají a větví a na jejich konci jsou velmi rozmanité květy a plody. Je to obraz překypujícího života, života v plnosti, který se ale rodí tak, že někdo svůj život z lásky obětuje.

Dostáváme se do finále letošní postní doby, a můžeme si tedy znovu připomenout smysl postu: naše odříkání nemá a nesmí být výrazem toho, že nemáme svůj život rádi a tak se trápíme a odepíráme si jeho příjemnosti. Má být cvičením v lásce, vyjitím z našeho sobectví, učením se darovat něco ze sebe, aby mohl kolem nás růst život.