4. neděle postní B 2018

1. ČTENÍ 2 Kron 36, 14-16. 19-23

Čtení z druhé knihy Kronik.

   Všechna knížata, kněží i lid se dopustili mnoha nevěrností. Napodobovali všechny hanebnosti pohanů a poskvrnili chrám, který si Hospodin posvětil v Jeruzalémě. Hospodin, Bůh jejich otců, posílal k nim bez ustání své posly, neboť měl soucit se svým lidem a se svým příbytkem. Ale oni se posmívali Božím poslům, pohrdali jeho slovy a tupili jeho proroky, až se vznítil Hospodinův hněv proti jeho lidu, že už nebylo léku. Nepřátelé spálili Boží chrám, zbořili hradby Jeruzaléma, všechny jeho paláce vydali napospas ohni a zničili všechny jeho cenné předměty. Nabuchodonosor vystěhoval do Babylóna všechny jeho obyvatele, kteří unikli meči. Sloužili jemu a jeho synům jako otroci až do zřízení perského království, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, dokud by země nedostala náhradu za nezachovávané soboty. Po všechny dny zpustošení odpočívala, až se naplnilo sedmdesát let.
   V prvním roce perského krále Kýra vzbudil Hospodin ducha Kýra, perského krále, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, a on dal prohlásit - i písemně - po celém svém království: Tak praví Kýros, perský král: Všechna království země mi dal Hospodin, Bůh nebes. On mi přikázal, abych mu vystavěl chrám v Jeruzalémě, který je v Judsku. Kdo je mezi vámi ze všeho jeho lidu? Ať je Hospodin, jeho Bůh, s ním: Ať jde do Jeruzaléma!


Žl 137 (136), 1-2. 3. 4-5. 6
Odp.: Vyslyš nás, Pane a, vysvoboď nás!

U babylónských řek, tam jsme sedali a plakali,

 když jsme vzpomínali na Sión.

Na vrby toho kraje jsme zavěsili své citery.
Neboť tam od nás žádali písně ti, kdo nás odvlekli,

kdo nás sužovali, od nás žádali, abychom se radovali:

 "Zpívejte nám ze siónských písní!"
Jak bychom mohli zpívat Hospodinovu píseň v cizí zemi?

Kdybych měl na tebe zapomenout, Jeruzaléme, ať mi zchromne pravice!
Ať se mi přilepí jazyk k patru, když na tebe nevzpomenu,

když nedám přednost Jeruzalému před každou svou radosti.



2. ČTENÍ Ef 2, 4-10

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

Bratři a sestry!
   Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem. Za to, že jste zachráněni, máte co děkovat Boží dobrotě. Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni. Tím chtěl v budoucím čase ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vůči nám, a to pro Krista Ježíše.
   Té záchrany docházíte z Boží dobroty skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to Boží dar! Dostáváte ho ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě.


EVANGELIUM Jan 3, 14-21

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš řekl Nikodémovi:
   "Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný.
   Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.
   Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu."

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Milé děti, dnes v evangeliu mluví Pán Ježíš o naší spáse. A asi nejlépe by to šlo přirovnat k tomu, když se třeba pohádáte s bráškou, nebo nechcete mamince s něčím pomoct, a když vám to vytkne, tak jdete trucovat do svého pokojíčku, kde se zavřete – nedávno jsem něco takového viděl u mého malého synovce a jeho maminky, mojí sestry. Víte, že tatínek a maminka vás nepřestanou mít rádi, ani bráška nebo sestřička. A víte, že by ti všichni chtěli, abyste z toho pokojíčku zase vyšly, přestaly trucovat a všichni byli zase spolu. Víte, že maminka by vám neřekla Když  zlobíš, tak si tam už zůstaň a nechoď nám už na oči. Jenomže je potřeba, abyste trucovat přestaly a otevřely dveře. A takhle je to s námi a s Bohem. On nechce, aby byl někdo vyloučen z Božího království, chce, aby všichni lidé byli spaseni. Ale my musíme chtít – litovat toho, co jsme udělali zlého, a chtít být zase spolu.

Milí bratři a sestry,

Letos prvního října uplyne padesát let od smrti významného německo-italského teologa Romana Guardiniho. V jedné sbírce jeho esejů je úvaha o Boží trpělivosti, která končí těmito slovy, vlastně úpěnlivou modlitbou: Ty jsi svatý a čistý. Můžeš vidět zlo a chtít dobro. Můžeš čekat a poskytovat lhůtu…Máš pokoj nekonečného naplnění. Tak buď s námi trpělivý! Proti sobě samým se chceme zaštítit vlastní trpělivostí. Je silnější než naše zmatenost a náš hřích…Tvou trpělivostí se chceme zaštítit i proti tobě, proti Tvému soudu. Protože kdo by pak mohl ještě něco namítat, kdybys řekl: Mám toho dost.

Tato modlitba by mohla být jen sama o sobě promluvou o dnešních liturgických textech. V prvním čtení jako bychom měli pocit, že Hospodin toho opravdu má už dost. Pohár Hospodinovy trpělivosti a slitování, zdá se, přetekl, jeho soucit zřejmě není nekonečný,  jednu chvíli dojde ke katastrofě.  Hospodin, Bůh jejich otců, posílal k nim bez ustání své posly, neboť měl soucit se svým lidem a se svým příbytkem. Ale oni se posmívali Božím poslům, pohrdali jeho slovy a tupili jeho proroky, až se vznítil Hospodinův hněv proti jeho lidu, že už nebylo léku. Všechno zlé, k čemu pak dojde, celá trpká zkušenost exilu, je pak ve druhé knize Kronik jednoznačně viděno jako tvrdý zásah Boží ruky, jako trest, který se téměř rovná zničení vyvoleného národa.

Ve druhé polovině prvního čtení se však již ukazuje, jak je tomu doopravdy. Hospodin svůj lid sice pokořil, ale ne proto, aby jej zničil, ale aby jej vyléčil z jeho pýchy a vzpoury. A nakonec svůj lid zachrání prostřednictvím krále Kýra.

Ve druhém čtení a zejména pak v evangeliu se již ukazuje opravdově a jasně, že Boží trpělivost a soucit nejsou nijak omezeny. Po Ježíšově příchodu už z Boží strany není žádné odsouzení, ale jen záchrana.

Soud však přesto existuje, a evangelium zcela přesně popisuje jeho podstatu, když říká:   Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Odsouzení je svobodná volba člověka, je to odsouzení sebe sama. Ježíš si neprotiřečí, když říká, že nepřišel svět soudit, a vzápětí říká, že kdo nevěří, již je odsouzen. Odsouzení není aktivní úkon z Boží strany, ale nepřijetí světla, které přišlo na svět. V tom záleží onen soud: kdo se svými skutky vzdaluje od lásky, nakonec ji vedle sebe a v sobě nesnese, zamiluje si víc temnotu svého egoismu a v ní může říci Bohu definitivní Ne. Vrátíme-li se k dílu Romana Guardiniho, v jiném jeho pojednání objevíme zmínku o tom, že člověk pevně zakousnutý do zla má před dobrem úzkost, nedokáže je snést,  jako by ho ohrožovalo na životě.

Dnešní růžová liturgická barva je vlastně světle fialová. Skrze vážnost postu již probleskuje běloba světla, které přišlo na svět, a naše postní putování nás má znovu o něco lépe připravit na setkání s tímto světlem, tím že se zříkáme temnot zla, které nás ohrožují. Kdo jedná podle pravdy, jde ke světlu, říká se téměř na konci dnešního evangelia. Kéž to platí po celý zbytek postní doby pro nás všechny.