sobota 28. ledna 2017

4. neděle v mezidobí  A 2017


1. ČTENÍ Sof 2, 3; 3, 12-13

Čtení z knihy proroka Sofoniáše.

Hledejte Hospodina, všichni pokorní v zemi, kteří jednáte podle jeho výroku. Hledejte spravedlnost, hledejte pokoru,
snad se skryjete v den Hospodinova hněvu.
Zanechám uprostřed tebe lid pokorný, chudý, ty, kteří hledají útočiště v Hospodinově jménu. Kdo zbudou z Izraele,
už nebudou konat nepravost, nebudou lhát,
v jejich ústech se už nenajde podvodný jazyk. Když se budou pást a odpočívat, nikdo je nebude děsit.


Žl 146 (145), 6c-7. 8-9a. 9bc-10 Odp.: Mt 5, 3

Odp.: Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.
nebo: Aleluja.


Hospodin zachovává věrnost navěky, zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně.
Odp.
Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin napřimuje sklíčené, Hospodin miluje spravedlivé, Hospodin chrání přistěhovalce.
Odp.
Hospodin podporuje sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout na věky, tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení.
Odp.


2. ČTENI 1 Kor 1, 26-31

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

    Jen se podívejte, bratři, komu se u vás dostalo povolání! Není tu mnoho moudrých podle lidských měřítek, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených.
    A přece: ty, které svět pokládá za pošetilé, vyvolil si Bůh, aby zahanbil moudré, a ty, kteří jsou ve světě bezmocní, vyvolil si Bůh, aby zahanbil mocné, a ty, které svět má za neurozené a méněcenné, dokonce i ty, kteří nejsou vůbec nic, vyvolil si Bůh, aby zlomil moc těch, kteří jsou "něco", aby se žádný smrtelník nemohl před Bohem vynášet.
    A od něho pochází to, že jste spojeni s Kristem Ježíšem. Jeho nám Bůh poslal jako dárce; moudrosti, spravedlnosti, posvěcení a vykoupení. Tak se splnilo, co je v Písmě: 'Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.'


EVANGELIUM Mt 5, 1-12a

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil je takto:
    "Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.
    Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.
    Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví.
    Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.
    Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.
    Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.
    Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny.
    Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království.
    Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu."


Slůvko pro děti:

To slovo blahoslavení znamená vlastně šťastní.  A nám to připadá divné – když pláčeme (a pláčeme občas i my dospělí), jsme šťastní? Ne! Ale Ježíš říká ještě něco dál: blahoslavení, kteří pláčou, protože oni budou potěšeni. Takže není šťastný ten, kdo jenom pláče. Ale může být šťastný i ten, kdo pláče. Když ví, že Ježíš je s ním a že ho má rád.

Milí bratři a sestry,

Ježíšova blahoslavenství jsou bezpochyby jednou z největších provokací křesťanství. Na první pohled bychom je snadno mohli s německým filozofem Friedrichem Nietzschem považovat za morálku slabých a zakřiknutých, nebo v lepším případě za naivní a nerealizovatelný ideál typu ‚zní to hezky, ale kde to žiješ‘. Za ideál, o nějž nemá ani cenu se pokoušet, protože by nás ostatní převálcovali a zničili. Jsme pevně přesvědčeni o tom – a každodenní realita nás v tom, jak se zdá, stále víc utvrzuje – že život je boj, kde nezvítězí slušnější, ale silnější nebo prohnanější; a i když už nepoužíváme k likvidaci nepřátel kamenné palice, ale civilizovanější prostředky, princip je stále tentýž.

Podíváme-li se ale na všechny dnešní texty blíže, vyvstane pravý smysl toho, co Ježíš chce říci. Stále se v nich totiž opakuje slovo Hospodin, Bůh, nebo v evangeliu opisy tohoto slova - nebeské království, či ono takzvané passivum divinum - oni  budou potěšení znamená Bůh je potěší.

Blahoslavenství tedy, jednoduše řečeno, nemají smysl mimo prostor víry. Plačící, milosrdný a pronásledovaný může být blahoslavený právě jen proto, že Bůh bude jeho odměnou, jeho útěchou, jeho radostí.  Žít podle blahoslavenství - nebo naopak podle mírně kultivovaného darwinismu - je nakonec otázkou základního rozhodnutí, zda budu pevně a radikálně důvěřovat tomu, že Bůh se stará o můj život, vychází mi vstříc a je základním pramenem mé síly a radosti.  Jsou jen dvě možnosti: buď toto dobrodružství podniknu, nebo budu muset blahoslavenství odvrhnout jako nerealizovatelný ideál a pořídit si loketní chrániče, abych v boji o život urval alespoň trochu obstojné a snesitelné místo.

Lidé, kteří toto radikální rozhodnutí pro Boha opravdu učinili, nám konkrétně dokazují, že blahoslavenství opravdu fungují, a to ne jen jako věčná odměna v nebi, ale již v tomto životě, zde a nyní. Blahoslavení, makarioi  znamená šťastní - a kdo si někdy pořádně prohlédl fotografie lidí jako svatá Matka Tereza, svatý Jan Pavel II. nebo Bratr Roger z Taizé, nebude pochybovat o tom, že přes všechny obrovské těžkosti jejich života šťastní byli.


My, kdo nejsme Matka Tereza, já a vy, průměrní a běžní křesťané, většinou žijeme v kompromisu: blahoslavenství považujeme za ideál, možná tušíme, že není tak nerealistický, jak by se na první pohled zdálo, ale ve skutečnosti dost často ztrácíme chuť se alespoň snažit se k němu přiblížit, jsme přece normální a musíme žít v tomto světě. Jenže možná právě pro tohle naše vlažné svědectví má spousta lidí pocit, že křesťanství v podstatě k ničemu není - vždyť celkem slušný může být i ateista a vzdušné zámky nemá cenu stavět.  Provokace radikálního svěření se Bohu, přesně tak, jak k ní vybízejí Ježíšova blahoslavenství, může nakonec být mnohem víc přesvědčivá než křečovitá snaha přesvědčit okolí, že my křesťané jsme vlastně normální. 

2 komentáře:

  1. Cosi mi tady chybí. Jako by "provokace radikálního svěření se Bohu" byla v rozporu se životem laika ve světě. Jako by musela být přesně podle příkladu Matky Terezy a Jana Pavla II. Jestliže tento ideál není tak nerealistický, kde jsou laici, kteří za ním jdou? Žádní nejsou? Kde jsou jejich zkušenosti s odměnou, která není jen na věčnosti? Proč nám kněží tolik zdůrazňují odměnu věčnou a mezi křesťanskými ctnostmi velebí trpělivost? Proč nám pokoru prezentují jako "vědomí, že bez Boha nemohu nic" - a zapomínají dodat, že s Bohem mohu všechno? Co je to "všechno", a kde to je?

    OdpovědětVymazat
  2. Pavlo, je to samozřejmě zkratka. Tito tři zmínění lidé (JPII, Matka Tereza a bratr Roger), mne prostě napadli jako první a nepřemýšlel jsem v tu chvíli o tom, jestli jsou řeholníci nebo kněží nebo laici nebo něco jiného. Doplňte si tam, kohokoli je libo. JB.

    OdpovědětVymazat