23. neděle v mezidobí
C 2025
1. ČTENÍ Mdr 9,13-18
Čtení z knihy Moudrosti.
Kdo z lidí může
poznat Boží úmysly, kdo pochopí, co chce Pán?
Myšlenky smrtelníků jsou totiž nejisté a naše záměry vratké. Vždyť porušitelné
tělo duši zatěžuje a pozemský příbytek utlačuje mysl plnou starostí. S námahou
luštíme smysl pozemských věcí, nesnadno nalézáme to, co je nejvšednější. Kdo
může vyzkoumat to, co je v nebi? Kdo poznal tvou vůli, když jsi mu nedal
moudrost a z výšin neposlal svého svatého ducha?
A tak se upravilo chování těch, kdo jsou na zemi, lidé se
naučili, co je ti milé, a moudrostí se zachránili.
Žl 90(89),3-4.5-6.12-13.14+17
Odp.: Pane, tys nám býval útočištěm od pokolení do pokolení!
Rozkazem vracíš, Bože, člověka v prach a pravíš: "Vraťte se,
smrtelníci!" Neboť tisíc let je v tvých očích jako včerejší den, který
minul, a jako noční hlídka.
Odp.
Uchvacuješ je, jsou jako ranní sen, podobají se pučící trávě: Zrána kvete a
bují, večer je skosena a vadne.
Odp.
Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce. Obrať se, Hospodine,
jak dlouho ještě budeš čekat? Slituj se nad svými služebníky!
Odp.
Nasyť nás brzy svou slitovností, ať jásáme a radujeme se po celý život! Ať je
nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha, dej zdar práci našich rukou, dej zdar
práci našich rukou!
Odp.
2. ČTENÍ Flm 9b-10.12-17
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filemonovi.
Mluví to Pavel,
stařec, a nyní vězeň pro Krista Ježíše. Prosím tě za svého syna, kterému jsem
dal život tady v žaláři, Onezima. Posílám ti ho nazpátek, (přijmi ho,) jako by
to bylo moje vlastní srdce. Nejraději bych si ho nechal u sebe, aby mi sloužil
místo tebe tady ve vězení, které snáším pro hlásání evangelia. Ale nechtěl jsem
nic udělat bez tvého souhlasu, aby tvůj dobrý skutek nevypadal jako vynucený,
nýbrž byl dobrovolný.
Vždyť snad proto ti byl vzat na čas, abys ho dostal nazpátek
navždycky, ne už jako otroka, ale jako něco více než otroka: jako drahého
bratra. Když i mně je tolik milý, jak teprve tobě, jako člověk i jako křesťan.
Jsi-li tedy přesvědčen, že já a ty patříme k sobě, přijmi ho, jako bych to byl
já sám.
EVANGELIUM Lk 14,25-33
Slova svatého evangelia podle
Lukáše.
Ježíše cestou doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl:
"Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti,
bratry a sestry - ano i sám sebe až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem.
Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým
učedníkem.
Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a
nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby? Kdyby totiž položil
základy a nestačil ji dokončit, vysmáli by se mu všichni, kdo by to viděli, a
říkali by: 'Tenhle člověk se pustil do stavby, ale nemohl ji dokončit.'
Nebo když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s
ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s deseti tisíci
vojáků utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Jestliže na to
nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý (král) ještě daleko, a žádá o podmínky
míru.
Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být
mým učedníkem."
___________________________________________________________
Slůvko pro děti:
Milé děti,
Ve druhém čtení jsme slyšeli část listu svatého Pavla, který píše
Filemonovi – a za tím listem je příběh napínavý skoro jako akční film. Filemon byl
zřejmě zámožný člověk z města Kolos v Malé Asii - dnešním Turecku
- a měl otroka Onezima. Ten mu asi utekl; a pak se dostal do vězení s Pavlem,
který ho tam pokřtil: proto říká, že mu dal život. Onezim se s tím dopisem
od Pavla po svém propuštění z vězení vrátil zpátky k Filemonovi.
Když byl někdo v době, ve které psal Pavel svůj dopis, otrokem, tak patřil
svému pánu jako věc. Filemon by svého uprchlého otroka po návratu mohl přísně
potrestat, mohl by ho klidně i zabít, a nikdo by nic neřekl – právě protože mu Onezim
patřil. Ale Filemon byl křesťan, a Onezim teď už také. A tak Pavel píše: Vždyť
snad proto ti byl vzat na čas, abys ho dostal nazpátek navždycky, ne už jako
otroka, ale jako něco více než otroka: jako drahého bratra.
Onezim asi pak zůstal u Filemona a dál mu sloužil, ovšem už ne jako otrok,
ale ve svobodě; jako bratr bratrovi a přítel příteli.
Milí bratři a sestry,
Když jsem si pročítal dnešní úryvek Lukášova evangelia, spontánně mi přišla
na mysl perikopa o setkání Ježíše s bohatým mladíkem z devatenácté kapitoly
evangelia podle Matouše: Ježíš řekl onomu bohatému mládenci, že se má zbavit
všeho, co má, a pak jej následovat; mladík nakonec odešel smutný, protože
měl mnoho majetku.
Napadlo mne, že ten mladík vlastně udělal přesně to, k čemu Ježíš v dnešním
úryvku evangelia vybízí: spočítal si, že na to, aby byl Ježíšovým učedníkem, prostě
nemá, a šel pryč.
Možná to teď z mé strany bude trochu provokativní, ale myslím, milí
bratři a sestry, že ten bohatý mladík je vlastně obrazem každého z nás.
Nikdo z nás není naprosto vnitřně svobodný, aby mohl bezvýhradně následovat
Ježíše. Každý jsme v tomhle smyslu bohatý, každý máme něco, co nám v tom
brání; každý máme svá různá lpění, přízemnější či subtilnější: lpění na věcech,
na vztazích nebo třeba na našem statutu, na našich úspěších v životě; na
tom, kým jsme se z vlastního přičinění stali. Sám je mám také, a myslím, že je má opravdu
téměř každý křesťan - i řeholníci v kontemplativních klášterech. Snad až
na několik málo duší, které prošly již za svého pozemského života ohněm
radikálního očišťování od všeho, co v jejich srdci konkurovalo lásce k Ježíši.
A přiznejme si - když už si náhodou čteme prožitá svědectví o takovém radikálním
očišťování lidské touhy a lásky, tak jak o nich píší ve svých dílech třeba
velcí španělští mystikové sv. Terezie z Avily nebo sv. Jan od Kříže, pak
si řekneme, že tohle přece není nic pro nás.
Nerad bych ovšem, milí bratři a sestry, abychom – podobně jako onen bohatý
mladík – odešli dnes z kostela smutní. Pokud se v tuto chvíli ještě vrátíme
k perikopě o bohatém mladíkovi, můžeme si připomenout, co následovalo po
jeho odchodu. Ježíš říká svým učedníkům onen známý příměr o tom, že spíše projde
velbloud uchem jehly, nežli bohatý do nebeského království. A učedníci (kteří
si zřejmě v tu chvíli uvědomí totéž, o čem jsme zde přemýšleli před chvíli)
se s úzkostí ptají: Kdo tedy může být spasen? Ale Ježíš říká: U
lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno.
Snad nám v pochopení dnešního evangelia pomůže onen Ježíšův příklad
krále, který se chystá do bitvy: Když má některý král vytáhnout proti jinému
králi, aby s ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s
deseti tisíci vojáků utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci?
Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý (král) ještě daleko, a
žádá o podmínky míru. Tento příměr nás vybízí k pokoře; k tomu,
abychom si přiznali, že na tohle opravdu sami nemáme, že se musíme vzdát Božímu
milosrdenství.
Další text, který dnešní Slovo evangelia dovysvětluje, je u Lukáše hned v další,
patnácté kapitole: totiž podobenství o marnotratném synu. Když se marnotratný
syn chystá odejít od vepřů zpět ke svému
otci, připravuje si svou řeč: Otče, nezasloužím si už být tvým synem, přijmi
mne jako jednoho ze svých nádeníků. Syn ví, že nemá žádné právo vstoupit
zpět do otcova domu, ale přesto se chce vrátit. Touha být znovu v otcově domě
je silnější než jeho vědomí své vlastní slabosti a hříchů, které ve svém
minulém životním období napáchal. To všechno se sice stalo, ale synovi to
nebrání, aby vstal a vydal se na cestu. A otci jsou nakonec všechny synovy
minulé hříchy víceméně lhostejné, ani ho nenechá domluvit jeho připravenou řeč
- jen se raduje z toho, že se syn rozhodl vrátit.
