Svátek Uvedení Páně do chrámu 2025

 

1. ČTENÍ Mal 3, 1 - 4

Čtení z knihy proroka Malachiáše.

Toto praví Pán Bůh:
    "Hle, posílám svého anděla, aby mi připravil cestu. Hned potom přijde do svého chrámu Pán, jehož hledáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte.
    Hle, přijde - praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu, kdo obstojí, až se objeví?  Vždyť je jako oheň, kterým se taví, jako louh, kterým se bílí. Usadí se, aby tavil a tříbil stříbro, očistí syny Leviho a vytříbí je jako zlato a stříbro a potom zase budou obětovat Hospodinu ve spravedlnosti. Zase bude Hospodinu příjemná oběť Judy a Jeruzaléma jako za dávných dnů, jako za minulých let."

Žl 24 (23),7.8.9.10 Odp.: 10b

Odp.: Hospodin zástupů, on je král slávy!
Zdvihněte, brány, své klenby, zvyšte se, prastaré vchody, ať vejde král slávy!
Odp.
Kdo je ten král slávy? Silný a mocný Hospodin, Hospodin udatný v boji.
Odp.
Zdvihněte, brány, své klenby, zvyšte se, prastaré vchody, ať vejde král slávy!
Odp.
Kdo je ten král slávy? Hospodin zástupů, on je král slávy.
Odp.

2. ČTENÍ Žid 2, 14 - 18

Čtení z listu Židům.

      Protože sourozenci mají krev a tělo společné, i Ježíš přijal krev a tělo, aby svou smrtí zbavil moci toho, který má vládu nad smrtí, totiž ďábla, a vysvobodil všechny ty, kteří byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí. Je přece jasné, že se neujal andělů, ale Abrahámových potomků.
    Proto se ve všem musel připodobnit svým bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, a tak usmiřoval hříchy lidu. A protože sám prožíval utrpení a zkoušky, dovede pomáhat těm, na které zkoušky přicházejí.



EVANGELIUM Lk 2, 22 - 40

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Když nadešel den očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: 'Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu!' Přitom chtěli také podat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata.
    Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše.
    Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha: "Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu."
    Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: "On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat - i tvou vlastní duší pronikne meč - aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí."
    Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, potom sama jako vdova -bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma.
    Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním.

______________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Představte si, že třeba takhle jdete po městě s maminkou a ve výloze hračkářství se vám něco zalíbí. Řeknete mamince, že byste to moc chtěly, a maminka vám to hned koupí. Máte z toho radost? Asi ano, jenže taková radost moc dlouho nevydrží. Ale když si na něco, po čem toužíte, musíte nějakou chvíli počkat, tak je ta radost mnohem větší.

Simeon a Anna z dnešního evangelia se celý život těšili na to, že se potkají se Spasitelem, kterého Bůh slíbil izraelskému národu. A teď se dočkali. Simeonova velká radost je poznat z jeho chvalozpěvu. Říká vlastně tohle: Bože, už můžu klidně umřít, nic lepšího už mne v životě nepotká, dočkal jsem se toho, nač jsem celý život čekal.

 

Milí bratři a sestry,

Charakteristickou větou, která jistým způsobem shrnuje poselství dnešního evangelia, je konstatování, že Simeon, člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele. Simeon a Anna jsou ztělesněním životního postoje očekávání. V naší kultuře nemáme ovšem toto životní nastavení za příliš pozitivní; čekání považujeme za jakési nutné zlo, za výraz pasivity, za pravý opak života prožívaného plně a iniciativně. Například slovo ‚čekárna‘ v nás rozhodně nevzbuzuje nějaké pozitivní pocity - zvláště jedná-li se třeba o čekárnu u zubaře. Snad nejlépe tuto skutečnost vyjadřuje rčení ‚teď máš příležitost, tak na co ještě čekáš?‘

V tomto smyslu je extrémním případem prorokyně Anna. Pokud bychom číslům z jejího životopisu nepřisuzovali pouze symbolický význam (který nepochybně mají), mohli bychom si říci, že se jako mladá vdova přece mohla znovu vdát a mít děti; jenže ona místo toho prožila dlouhá desetiletí v samotě a zřejmě i v chudobě, jelikož žena byla v Ježíšově době a kultuře zcela materiálně závislá na svém muži. Vdovy žily prakticky jen z dobročinnosti svého okolí, protože péči o ně vyžadoval Mojžíšův zákon.

Životní postoj očekávání je však u obou těchto prorockých postav spojen s pevnou vírou v Hospodinova zaslíbení. Simeon a Anna dokáží čekat, protože jsou si zároveň vnitřně jistí, že Boží obdarování – které přijde ve svůj čas – je více než cokoli, čeho by člověk mohl dosáhnout vlastní aktivitou. Můžeme si v téhle souvislosti připomenout například text z osmé kapitoly listu Římanům: I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla. Naše spása je (zatím pouze) předmětem naděje. Je-li však předmět naděje vidět, už to není naděje. Co už někdo vidí, jak by v to mohl doufat? Ale doufáme-li v něco, co ještě nevidíme, čekáme na to s vytrvalostí.

V tomto existenčním naladění – máme-li onu vnitřní jistotu ve víře, že Boží zaslíbení se splní, až přijde kairós - přestává být čekání neplodným zabíjením času. Simeonova radost, vyjádřená v jeho kantiku, je toho důkazem: už může umřít, protože jej v životě již nic lepšího nemůže potkat; jeho oči uviděly to, nač celý život čekal: spásu, kterou Hospodin připravil pro všechny národy.

A platí to i obráceně: pokud v životě s žádným Božím obdarováním nepočítáme, logicky se vrhneme do prožívání života jako horečnaté aktivity, jíž si jej zcela sami utváříme a naplňujeme – v bláhovém očekávání, že jsme sami strůjci svého štěstí; a v ohromné úzkosti z toho, že bychom v tom mohli nějak selhat. Avšak takto nám, paradoxně, život může protéci mezi prsty možná více, než když bychom jej prožívali v onom nadějeplném očekávání Božího obdarování.