5. neděle v mezidobí C 2025

1. ČTENÍ Iz 6,1-2a.3-8

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    Toho roku, kdy zemřel král Uzijáh, viděl jsem sedět Pána na vysokém a vznešeném trůnu, lem jeho (roucha) naplňoval svatyni. Nad ním se vznášeli serafové.
    Jeden volal na druhého: "Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země. je plná jeho slávy." Čepy prahů se chvěly tímto voláním a dům se naplnil dýmem.
    Tu jsem zvolal: "Běda mně, je se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů, mezi lidem nečistých rtů bydlím, a krále, Hospodina zástupů, jsem viděl svýma očima!"
    Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů, v ruce měl rozžhavený kámen, který vzal kleštěmi z oltáře. (Tím) se dotkl mých úst a řekl: "Hle, dotklo se to tvých úst, zmizela tvá vina, smyt je tvůj hřích!"
    Pak jsem slyšel hlas Páně, jak praví: "Koho mám poslat, kdo nám půjde?" Řekl jsem: "Zde jsem, mne pošli!"

 


Žl 138(137),1-2a.2bc+3.4-5.7c-8 Odp.: 1c
Odp.: Budu ti hrát, Hospodine, před anděly.

Chci tě chválit, Hospodine, celým svým srdcem, žes vyslyšel slova mých úst. Budu ti hrát před anděly, vrhnu se na tvář směrem k tvému svatému chrámu.
Odp.
Slavit budu tvé jméno pro tvou dobrotu a věrnost. Když jsem volal, vyslyšels mě, v mé duši jsi rozhojnil sílu.
Odp.
Budou tě oslavovat, Hospodine, všichni králové země, až uslyší slova tvých úst. Budou opěvovat Hospodinovy cesty: "Věru, veliká je Hospodinova sláva!"
Odp.
Zachraňuje mě tvá pravice. Hospodin pro mě dokončí, co začal. Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, dílo svých rukou neopouštěj!
Odp.



2. ČTENÍ 1Kor 15,1-11

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

    Chci vám, bratři, vyložit radostnou zvěst, kterou jsem vám už hlásal. Vy jste ji přijali a jste v tom pevní. Ona vás vede ke spáse, když se jí držíte přesně tak, jak jsem vám to kázal; jinak jste uvěřili nadarmo.
    Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti. Pak se zjevil více než pěti stům bratří najednou - většina z nich dosud žije, někteří však už zesnuli. Potom se zjevil Jakubovi, pak všem apoštolům. A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče.
    Ano, já jsem nejmenší z apoštolů; nejsem ani hoden, abych byl nazýván apoštolem, protože jsem pronásledoval Boží církev. Ale Boží milostí jsem to, co jsem, a jeho milost, kterou mi udělil, nezůstala ležet ladem. Ano, pracoval jsem do únavy daleko více než všichni ostatní. Vlastně ne já, nýbrž Boží milost se mnou.
    Ale ať už já, nebo oni: tak to kážeme a tak jste v to uvěřili.



EVANGELIUM Lk 5,1-11

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    Když Ježíš stál u Genezaretského jezera, lidé se na něho tlačili, aby slyšeli Boží slovo. Tu spatřil u břehu stát dvě lodě. Rybáři z nich vystoupili a prali sítě. Vstoupil na jednu z těch lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby trochu odrazil od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy.
    Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: "Zajed' na hlubinu a spusťte sítě k lovení!" Šimon mu odpověděl: "Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě." Když to udělali, zahrnuli veliké množství ryb, že se jim sítě téměř trhaly. Dali znamení společníkům v druhé lodi, aby jim přišli na pomoc, a ti přijeli. Naplnili obě lodě, až se potápěly.
    Když to Šimon Petr viděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: "Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!" Zmocnil se ho totiž úžas - a také všech jeho společníků - nad tím lovem ryb, které chytili; stejně i Zebedeových synů Jakuba a Jana, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: "Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi."
    Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním.

_____________________________________________________ 

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Pán Ježíš mohl svatého Petra a ostatní apoštoly povolat k hlásání evangelia i bez toho, že by se stal ten zázračný rybolov. Jenže to by se jim možná moc nechtělo, mohli by mu říci, že nikdy nic takového nedělali a že se na to necítí. Jenže Ježíš jim ukázal, že jim k tomu jejich novému úkolu dá všechno potřebné.  Ježíš zařídil, že ulovili spoustu ryb, i když se jim samotným předtím nic nepodařilo chytit; a oni pochopili, že jim také dá všechny dary k tomu, aby byli rybáři lidí. A proto se už nebáli a šli za ním.

 

Milí bratři a sestry,

V prvním čtení i v evangeliu najdeme cosi, co by asi šlo nejlépe označit jako ‚vidění Boží slávy‘; ovšem v obou těchto případech se ona Boží sláva zjevuje velmi rozdílným způsobem.

V prvním čtení je popsáno Izajášovo vidění Hospodina jako majestátního a všemocného orientálního panovníka - sedí na vysokém a vznešeném trůnu, obklopen adorujícím dvorem nebeských duchů. Prorokův pocit, jenž při tomto vidění zažívá, by se pravděpodobně nejlépe dal popsat jako pocit člověka, který se narodil v chatrči a prožil v ní celý život, ale teď je z nějakého důvodu předvolán do trůnního sálu královského paláce: nádhera, vznešenost a majestát toho, co vidí, jej musí srazit na kolena; musí se cítit před někým tak velkým a mocným úplně maličký - a musí prožívat ohromný strach z toho, co mu panovník řekne a jak s ním naloží.

Nemálo bratří a sester v naší církvi nostalgicky vzpomíná na - podle nich - staré zlaté časy, kdy se ještě oblékala těžká bohatě zdobená roucha, vysoké biskupské mitry, kdy papeže nosili na sedes gestatoria a kdy se slavila latinská posvátná liturgie v předkoncilním ritu. Mají za to, že současná podoba slavení liturgie je banální, že staví do středu člověka a ne Boha; tvrdí, že i proto již nejsme údajně vnímaví pro Boží majestát a Jeho vznešenost, že se vytrácí posvátná bázeň, že ve jménu Božího milosrdenství zapomínáme na Jeho spravedlnost, a že už vůbec nepočítáme s možností věčného zatracení. Jenže takovýto způsob prožívání víry (není-li to ovšem idealizovaná představa něčeho, co ve skutečnosti nikdy neexistovalo) s sebou ovšem neoddělitelně přináší jako vedlejší účinek nikoli autentickou Boží bázeň, ale docela obyčejný strach - zejména pro citlivější duše. A strach znesvobodňuje, činí člověka snadno manipulovatelným, dělá život z víry zapšklým a neradostným, nedává žádný prostor smyslu pro humor. A zejména - v člověku ničí lásku, i kdyby ten dotyčný jinak žil zcela ctnostný a příkladný život. Svatý Jan evangelista píše ve svém prvním listě, že opravdová láska strach zahání, avšak platí to i naopak – pokud zvítězí strach, spolehlivě zažene lásku.

Apoštolové prožívají zkušenost setkání s Boží slávou úplně jiným způsobem. Vnímají, jak Ježíš zázračně a mocně vstoupil do jejich života, jak podivuhodně proměnil naprosté fiasko jejich minulého rybolovu v neuvěřitelný úspěch. Šimon Petr při tom sice také zakouší bázeň, avšak zcela jinak než prorok v prvním čtení. Boží moc se zjevuje skrze Ježíše; je to ovšem jejich Mistr, Pán a Učitel, ale jinak je ve všem všudy stejným člověkem, jako jsou oni sami. Takto zjevená Boží sláva nevyvolává žádný strach, ale autentickou Boží bázeň, dar Ducha svatého - úžas nad Jeho velikostí, mocí a láskou. A Pán chce ze srdce Šimona Petra odstranit i poslední stopy strachu, které by tam ještě mohly zůstávat: Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi.