3. neděle postní C 2022

1. ČTENÍ Ex 3,1-8a.13-15

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.

    Mojžíš pásl stádo svého tchána Jitra, midjanského kněze. Když jednou vyhnal stádo za step, přišel k Boží hoře Chorebu. Tu se mu zjevil Hospodinův anděl v plameni ohně, který šlehal ze středu keře. Díval se, a hle - keř hořel plamenem, ale neshořel.
    Mojžíš si řekl: "Půjdu se podívat na ten zvláštní zjev, proč keř neshoří." Když Hospodin viděl, že se přichází podívat, zavolal ze středu keře: "Mojžíši, Mojžíši!"
    A on odpověděl: "Tady jsem!"
    (Bůh) řekl: "Nepřibližuj se sem, zuj opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá." A pokračoval: "Já jsem Bůh tvého otce, já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův!" Mojžíš zahalil svou tvář, neboť se bál pohlédnout na Boha.
    Hospodin pravil: "Viděl jsem bídu svého lidu, který je v Egyptě, slyšel jsem jejich nářek na biřice; ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil, abych je vysvobodil z ruky Egypťanů a vyvedl je z oné země do země úrodné a širé, do země oplývající mlékem a medem."
    Mojžíš pravil Bohu: "Hle, já přijdu k synům Izraele a řeknu jim: 'Posílá mě k vám Bůh vašich otců.' Když se zeptají: 'Jaké je jeho jméno?' - co jim mám říci?"
    Bůh pravil Mojžíšovi: "Já jsem, který jsem!" A dodal: "Tak řekneš synům Izraele: 'Ten, který jest, posílá mě k vám.' "
    A ještě pravil Bůh Mojžíšovi: "Tak řekneš synům Izraele: 'Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jakubův, posílá mě k vám!' To je moje jméno na věky, to je můj název po všechna pokolení."




Žl 103 (102),1-2.3-4.6-7.8+11 Odp.: 8a
Odp.: Hospodin je milosrdný a milostivý.
Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! Veleb, duše má, Hospodina a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!
Odp.
On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním.
Odp.
Hospodin koná spravedlivé skutky, zjednává právo všem utlačeným. Oznámil své plány Mojžíšovi, izraelským synům své skutky.
Odp.
Hospodin je milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý. Jak vysoko je nebe nad zemí, tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí.
Odp.




2. ČTENÍ 1 Kor 10,1-6.10-12

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

    Chtěl bych vám, bratři, připomenout, že všichni naši praotcové byli pod oblakem, všichni prošli mořem, všichni přijali Mojžíšův křest v oblaku a v moři, všichni jedli stejný duchovní pokrm a všichni pili stejný duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. Ale přesto se většina z nich Bohu nelíbila. Pomřeli na poušti.
    Tyto věci se staly nám pro výstrahu, abychom netoužili po špatnostech, jako toužili oni. Ani nereptejte, jako někteří z nich reptali, a za to byli pobiti od (anděla) Zhoubce.
    To se jim přihodilo jako výstražný příklad a bylo to napsáno jako poučení pro nás, kteří žijeme v době poslední. Když se tedy někdo domnívá, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl.




EVANGELIUM Lk 13,1-9

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    V té době přišli k Ježíšovi se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětních zvířat. Řekl jim na to:
    "Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete.
    Anebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete."
    Vypravoval pak toto podobenství: "Jeden člověk měl na své vinici zasazený fíkovník a přišel na něm hledat ovoce, ale nic nenašel. Proto řekl vinaři:
    'Hle, už tři léta přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nic nenacházím. Poraz ho! Proč má zabírat půdu?' On mu však odpověděl: 'Pane, nech ho tu ještě tento rok.
    Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit.' "

_____________________________________________________________________

Místo slůvka pro děti bude představení úkolu pro třetí postní týden - v rámci aktivity ‚Ježíš je náš pravý král‘.

 

Milí bratři a sestry,

Před deseti lety jsem v toskánském městečku San Gimignano viděl v místním kostele svatého Augustina pozdně gotickou nástěnnou malbu od Benozza Gozzoliho, která vznikla v souvislosti s místním kultem svatého Šebestiána jako ochránce od moru. Úplně nahoře je Bůh Otec, zobrazený v podobě rozzlobeného starce s dlouhým bílým vousem, který se chystá metat blesky (zřejmě symbol morové rány) na hříšné město. U paty jeho trůnu však klečí Ježíš a ukazuje na své rány; z druhé strany podobně klečí Panna Maria a ukazuje Otci svá obnažená ňadra, jimiž kojila Syna. Oba tlumí Otcův hněv a prosí, aby se nad hříšníky smiloval.

Dnešní evangelium by mohlo svádět k podobné představě o Bohu: Otec – v podobě majitele vinice – nevidí na svém fíkovníku žádné ovoce; ztrácí s ním trpělivost a chce ho nechat pokácet. Syn – vinař – ho ale prosí o strpení; slibuje, že se o strom bude pečlivě starat, a tak to příští rok s ovocem snad bude lepší.

Jenomže majitel vinice není obraz Otce, stejně jako jím není ona pozdně středověká představa z fresky v San Gimignanu. Ve čtrnácté kapitole evangelia podle Jana říká apoštol Filip Ježíšovi: Pane, ukaž nám Otce, a to nám stačí. A Ježíš mu odpovídá: Filipe, tak dlouho jsem s vámi a neznáš mne? Kdo viděl mne, viděl Otce. A v prologu téhož evangelia se zase říká: Boha nikdy nikdo neviděl, jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten nám o něm řekl. Otec a Syn jsou jedno – Syn tedy není milosrdnější než Otec, ani Otec není přísnější než Syn. A Matka Boží není ani více ani méně laskavá než sám Bůh.  

Myslím, milí bratři a sestry, že smyslem dnešního evangelia není zpravit nás o tom, kdo je Otec, ale učinit – skoro by se dalo říci vyprovokovat - proměnu našeho srdce. Je to apel, buzení z letargie, naléhavá výzva k tomu, abychom s Ježíšovou milostí a pomocí - vyjádřenou oním obrazem okopání a pohnojení - nesli v našem životě ovoce lásky. Skutečně se nám totiž může stát to, čemu se v církevním žargonu říká opovážlivé spoléhání na Boží milosrdenství. Ne tolik ve smyslu stálého opakování našich hříchů, jichž se dopouštíme z lidské slabosti. Daleko spíš v tom smyslu, že můžeme přestat usilovat o jakýkoli pokrok v lásce a milosrdenství; že se zabydlíme v roli celkem slušných křesťanů, jimž to nakonec do toho očistce určitě vyjde. Ano, možná nám to vyjde.  Jenže tímhle postojem v sobě vlastně maříme dílo veliké a stálé Ježíšovy péče, kterou nás dennodenně zahrnuje. Slovy dnešního evangelia:  jeho provzdušňování půdy a dodávání živin by v nás nepřineslo žádný efekt. A na konci, navečer tohoto života, kdy budeme slovy svatého Jana od Kříže souzeni z lásky, bychom jasně uviděli svoji sterilitu, svoji neplodnost.