6. neděle v mezidobí C 2022
1. ČTENÍ Jer 17,5-8
Čtení z knihy proroka Jeremiáše.
Toto praví Hospodin:
"Prokletý člověk, který spoléhá na člověka, kdo za svou
oporu pokládá smrtelníka, svým srdcem odstupuje od Hospodina! Je jako jalovec
na pustině: nic dobrého se mu neukáže, svůj domov má v suchopárné poušti, v
solném kraji, kde nelze bydlet. Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina,
jehož oporou je Hospodin!
Je jako strom, který je zasazen u vod, který své kořeny
vyhání k potoku; když přijde vedro, nestrachuje se, jeho listí zůstává zelené,
ani v suchém roku nemá starosti, nepřestává nést ovoce."
Zl 1,1-2.3.4+6 Odp.: Žl 40(39),5a
Odp.: Blaze tomu, kdo svou naději vložil v Hospodina.
Blaze tomu, kdo nechodí, jak mu radí bezbožní, nepostává na cestě, kudy chodí
hříšní, a nezasedá ve shromáždění rouhačů, ale má zalíbení v Hospodinově zákoně
a o jeho zákoně přemítá dnem i nocí.
Odp.
Podobá se tak stromu zasazenému u vodních proudů, ve svůj čas přináší ovoce,
listí mu nevadne a daří se mu vše, co koná.
Odp.
Jinak je tomu s bezbožnými, zcela jinak: jsou jako pleva rozvátá větrem. Vždyť
Hospodin dbá o cestu spravedlivých, ale cesta bezbožných skončí záhubou.
Odp.
2. ČTENÍ 1Kor 15,12.16-20
Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.
Bratři a sestry!
Káže se o Kristu, že vstal z mrtvých. Ale jak potom mohou
říkat někteří z vás, že vzkříšení mrtvých není? Jestliže tedy mrtví nevstávají,
ani Kristus nevstal. A nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, protože pak
jste ještě ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti křesťané, kteří už zesnuli.
Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí.
Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří
zesnuli.
EVANGELIUM Lk 6,17.20-26
Slova svatého evangelia podle Lukáše.
Když si Ježíš vyvolil dvanáct apoštolů, sestoupil (s hory) a
zastavil se na rovině. A s ním velký zástup jeho učedníků a velké množství lidu
z celého Judska, z Jeruzaléma i z tyrského a sidónského pobřeží.
Ježíš se zahleděl na své učedníky a řekl:
"Blahoslavení, vy chudí, neboť vaše je Boží království. Blahoslavení, kdo
nyní hladovíte, neboť budete nasyceni.
Blahoslavení, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát.
Blahoslavení jste, když vás budou lidé nenávidět, když vás vyloučí ze svého
středu, potupí a vaše jméno vyškrtnou jako proklaté kvůli Synu člověka. Radujte
se v ten den a jásejte, máte totiž v nebi velkou odměnu; vždyť stejně se
chovali jejich předkové k prorokům!
Ale běda vám, boháči, neboť už máte své potěšení.
Běda vám, kdo jste nyní nasycení, neboť budete hladovět.
Běda vám, kdo se nyní smějete, neboť budete naříkat a
plakat.
Běda, když vás budou všichni lidé chválit, vždyť stejně se
chovali jejich předkové k falešným prorokům!"
Slůvko pro
děti:
Milé děti,
Pláčete rádi? Jste rádi, když vás
někdo nemá rád? Myslím, že nikdo takový mezi námi není. Ale proč Pán Ježíš říká,
že takoví lidé jsou blahoslavení, neboli šťastní? Možná proto, že my, kteří mu
patříme, víme, že všechno špatné, co nás v životě potká, Ježíš nese s námi;
a že když vstal z mrtvých, tak je na nás všechno zlo krátké.
Milí bratři a sestry,
Dnešní první čtení a žalm vyjadřují
starozákonní víru Izraele v to, že spravedlivý a zbožný člověk bude obdařen
vším, čemu dnes souhrnně říkáme kvalita života: že bude dlouho a spokojeně žít
v blahobytu a mít mnoho potomstva. V původním
pojetí víry Božího lidu nebylo, tak jako v jiných náboženstvích, zaslíbení
života po smrti; a tak zbožnost spravedlivého člověka musela být nejvýš
spravedlivým Hospodinem odměněna již zde a nyní. Svědčí o tom koneckonců i základní pilíř víry Izraele, zaslíbení
Hospodina při vyvedení z egyptského otroctví: Bůh sjednává se svým
vyvoleným lidem smlouvu - když mu zůstanou věrní, dostanou za odměnu zaslíbenou
zemi: krásné a požehnané místo k životu, jež jim bude patřit jako
vlastnictví a kde budou šťastní.
Toto základní přesvědčení víry
židovského národa je, pravda, již ve Starém zákoně narušeno vyprávěním knihy Job,
kde se řeší otázka utrpení spravedlivého. Je to nicméně narušení jen do určité
míry: na smysl Jobova utrpení se sice odpověď nenalézá, ale ve finále knihy je
Jobovi vráceno vše, o co na začátku přišel. A Job na konci knihy umírá ‚stár
a syt dnů‘, s ještě větším bohatstvím a s více potomky, nežli měl
předtím. Takže je to nakonec vlastně zkouška; sice drsná, ale přece jen
zkouška.
Dnešní evangelium však tuhle
starozákonní představu obrací úplně vzhůru nohama: Ježíš označuje za
blahoslavené – tedy šťastné – ty, kteří pláčí, kteří hladovějí, kteří jsou
pronásledování. A své Běda říká právě těm, kteří by z hlediska Starého
Zákona měli být vlastně požehnaní a spravedliví: bohatým, váženým, těm, jimž nic
nechybí.
Klíč k pochopení tohoto obratu
najdeme ve druhém čtení: Svatý Pavel o tom hovoří zcela otevřeně a jednoznačně.
Křesťanské existenci dává smysl Kristovo vzkříšení; pokud by nebylo, jsou
Ježíšova blahoslavenství absurdní. Nikdo nechce být tím, čemu Ježíš říká blahoslavený;
nikdo nechce mít nouzi, všichni lidé touží být šťastní, nikomu se přirozeně nechce,
aby ho druzí nenáviděli a pronásledovali. Jestliže Kristus nevstal, marná je naše víra. Máme-li naději v Krista jen v tomto
životě, jsme my křesťané nejubožejší ze všech lidí.
Tento kontrast je záměrně vyostřený;
dobře ale ukazuje na podstatu toho, co znamená být křesťanem: naše víra je
zejména a především existenciální spolehnutí se na to, že Kristus opravdu a
skutečně vstal z mrtvých. Dobře víme, že nejsme chráněni před pláčem, před
různými životními ztroskotáními, před neúspěchem a nenávistí druhých, ba ani
před hříchem. Dobře víme, že se dobrým lidem stávají zlé věci, a že kvalita pozemského
života člověka není ani zdaleka přímo úměrná jeho zbožnosti a mravní úrovni.
Přesně podle dvojverší nedávno zesnulého legendárního básníka a písničkáře Jana
Vodňanského (promiňte Janu Vodňanskému a mně ten výraz): Pláčou hodní strejcové, radují se
hajzlové.
Ale přesto – můžeme být blahoslavení,
tedy vnitřně šťastní, i v tom všem. Protože víme - a každoročně při
velikonoční vigilii hluboce znovuprožíváme - že Ježíš to vše na sebe bere a
svým Vzkříšením proměňuje.
Žádné komentáře:
Okomentovat