4. neděle adventní C 2021

1. ČTENÍ Mich 5,1-4a

Čtení z knihy proroka Micheáše.

Toto praví Hospodin:
    „A ty Betléme Efratský, maličký jsi mezi judskými městy, z tebe mi vyjde ten, který bude vládcem v Izraeli, jeho původ je od pradávna, od věčnosti. Proto je Hospodin opustí až do doby, kdy rodička porodí; potom se zbytek jeho bratrů vrátí k izraelským synům. Bude stát a pást v Hospodinově síle, ve velebnosti jména Hospodina, svého Boha, oni pak budou požívat míru, neboť jeho moc se rozšíří až do končin země. On sám pak bude pokojem.“

Žl 80(79),2ac+3b.15-16.18-19 Odp.: 4
Odp.: Pane, Bože, obnov nás, rozjasni svou tvář, a budeme spaseni.

Slyš, Izraelův pastýři, skvěj se září, ty, který trůníš nad cheruby, probuď svou sílu a přijď' nás zachránit!
Odp.
Bože zástupů, vrať se, shlédni z nebe a podívej se, pečuj a tuto révu! Ochraňuj, co tvá pravice zasadila, výhonek, který sis vypěstoval!
Odp.
Ať je tvá ruka nad mužem po tvé pravici, nad člověkem, kterého sis vychoval. Už od tebe neustoupíme, zachovej nás naživu, a budeme velebit tvé jméno.
Odp.




2. ČTENÍ Žd 10,5-10

Čtení z listu Židům.

Bratři a sestry!
   Když Kristus přicházel na svět, řekl: „Oběti krvavé ani nekrvavé jsi nechtěl, ale připravil jsi mi tělo. V celopalech a v obětech za hřích jsi neměl zálibu. Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy.“ Po prvních slovech: „Oběti krvavé ani nekrvavé, celopaly ani oběti za hřích jsi nechtěl a neměl jsi v nich zálibu,“ - a přece to všechno se obětuje podle Zákona - hned dodává: „Tady jsem, abych plnil tvou vůli.“ To první ruší, aby ustanovil to druhé. A touto „vůli“ jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy.

EVANGELIUM Lk 1,39-45

 Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu.
   Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se radostně pohnulo v mém lůně. Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“

________________________________________________________________

 Slůvko pro děti:

Milé děti,

Ve scénce z biblických postaviček je setkání Marie a Alžběty – a taky malého Ježíše a Jana Křtitele, ale ty tam samozřejmě nevidíme. Maria vlastně nemusela Alžbětě nic říkat o tom, proč přišla a co se jí přihodilo – stačil jen její pozdrav a Alžběta a Jan už věděli, že přichází Spasitel. Možná to rozpoznali tak snadno, protože po tom toužili a netrpělivě to čekali; a měli proto bdělé srdce. Kéž bychom strávili zbytek adventu jako oni.

 

Milí bratři a sestry,

Maria s Ježíšem v lůně se po andělově zvěstování vydává na cestu do Ain Karim; dalo by se říci, že jde na první misijní cestu a je první apoštolkou radostné zvěsti evangelia o tom, že Mesiáš již přichází na svět. Alžběta a ještě nenarozený Jan Křtitel jsou zase obrazem toho, kdo je schopen evangelium slyšet; kdo je na ně, řekli bychom, naladěn. Představují vlastně celý lid Izraele, který dlouhá staletí čekal na Mesiáše; který už je ‚těhotný očekáváním‘, jako je Alžběta, žena pokročilého věku, těhotná Janem. K tomu, aby radostnou zvěst zaslechl a přijal, stačí opravdu maličko: Maria jen vejde a pozdraví, nemusí říkat nic víc - a Alžběta s Janem už vědí, kdo to přišel. A celé setkání se pak nese v duchu jásavé radosti.

Velmi dobře víme, že naším posláním pokřtěných a biřmovaných křesťanů je – ať už slovy nebo skutky – hlásat radostnou zvěst a svědčit o ní těm, kteří Ježíše ještě neznají. Tedy – vzhledem k dnešnímu evangeliu – napodobovat Marii. Ale možná stejně důležité je – a zvláště v tomto čase, který je nám dáno prožívat – hledět na Alžbětu s Janem a učit se od nich právě oné naladěnosti na slyšení a přijetí radostné zvěsti. Není to vůbec tak samozřejmé, jak by to první pohled mohlo vypadat.

Za téměř dva roky života s covidem-19 se mi totiž zdá, že jsme se velmi přeladili na slyšení špatných zpráv; slyšíme jich kolem sebe tolik, že už možná ani nic jiného nečekáme. Spíš než na očekávání něčeho radostného jsme nastavení na to, že zase uslyšíme o nějakém průšvihu: že přijde nějaká další mutace viru či že nám opět zavřou hranice, školy nebo restaurace.

Napadá mne v téhle souvislosti Ježíšovo podobenství o rozsévači ve třinácté kapitole evangelia podle Matouše a v něm ta zrna, která padla do trní, trní vzešlo a udusilo je. Trní je obrazem něčeho neplodného, zbytečného a otravného, co nikdo nechce mít na své zahrádce – jenže to má velkou sílu se množit a rozrůstat. Denně do naší duše padají seménka Slova, radostné zvěsti evangelia o tom, že jsme Boží milované děti a že Ježíš nás zachránil. Jenže pokud je tam zároveň trní všelijakých Jobových zvěstí, těžko se setba může ujmout, často si ji vlastně ani nevšimneme, právě proto, že jsme vnitřně nastavení slyšet něco jiného.

Učme se tedy, milí bratři a sestry, od Alžběty s Janem být na slyšení slova evangelia naladění. Ti dva čekali dobrou zprávu, čekali, že věrný Bůh splní své sliby. Byli vnitřně disponováni přijmout radostnou zvěst natolik, že Maria již nemusela skoro nic říci; stačila její pouhá přítomnost. Abychom mohli druhým lidem přinášet radostnou zprávu o Ježíši – a je to moc potřeba – musíme ji napřed sami znovu slyšet, znovu přijmout a znovu jí pevně uvěřit; přes všechny neradostné zprávy, které kolem sebe slyšíme.