Slavnost Seslání Ducha Svatého B 2015 - vigilie

1. ČTENÍ Ez 37, 1-14

1 Spočinula na mně ruka Hospodinova. Hospodin mě svým duchem vyvedl a postavil doprostřed pláně, na níž bylo plno kostí,  2 a provedl mě kolem nich. A hle, na té pláni bylo velice mnoho kostí a byly velice suché.  3 I otázal se mne: "Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?" Odpověděl jsem: "Panovníku Hospodine, ty to víš."  4 Tu mi řekl: "Prorokuj nad těmi kostmi a řekni jim: "Slyšte, suché kosti, Hospodinovo slovo!  5 Toto praví Panovník Hospodin těmto kostem: Hle, já do vás uvedu ducha a oživnete.  6 Dám na vás šlachy, pokryji vás svalstvem, potáhnu vás kůží a vložím do vás ducha a oživnete. I poznáte, že já jsem Hospodin."  7 Prorokoval jsem tedy, jak mi bylo přikázáno. A zatímco jsem prorokoval, ozval se hluk, nastalo dunění a kosti se přibližovaly jedna ke druhé.  8 Viděl jsem, jak je najednou pokryly šlachy a svaly a navrch se potáhly kůží, avšak duch v nich ještě nebyl.  9 Tu mi řekl: "Prorokuj o duchu, lidský synu, prorokuj a řekni mu: Toto praví Panovník Hospodin: Přijď, duchu, od čtyř větrů a zaduj na tyto povražděné, a ožijí!"  10 Když jsem prorokoval, jak mi přikázal, vešel do nich duch a oni ožili. Postavili se na nohy a bylo to převelmi veliké vojsko.  11 Potom mi řekl: "Lidský synu, tyto kosti, to je všechen dům izraelský. Hle, říkají: »Naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni.«  12 Proto prorokuj a řekni jim: Toto praví Panovník Hospodin: Hle, já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide, a přivedu vás do izraelské země.  13 I poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás z hrobů, můj lide.  14 Vložím do vás svého ducha a oživnete. Dám vám odpočinutí ve vaší zemi. I poznáte, že já Hospodin jsem to vyhlásil i vykonal, je výrok Hospodinův."
Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit.

Milí bratři a sestry,

Velice suché kosti v Ezechielově vidění jsou symbolem bývalého života; něčeho, co sice kdysi bylo živé, ale už dávno není. Situace se jeví jako beznadějná; Hospodin se proroka ptá ‚Synu člověka, mohou tyto kosti ožít?‘ – tedy asi něco ve smyslu ‚Člověče, myslíš, že je zde ještě možný návrat života?‘ A Ezechiel odpovídá ‚Pane, to víš Ty‘, jinak řečeno, ‚jestli je možná nějaká naděje, tak jen u Tebe, Pane, protože veškerá lidská zkušenost hovoří jasně: ty kosti ožít nemohou, zánik je nevratný.

V následující scéně skutečně dochází k obnově života, skrze Slovo a dech života, rúach, stejně jako na počátku, kdy se Boží dech vznáší nad vodami a Bůh tvoří slovem nebesa i zemi. Jako Bůh tvoří Slovem a Duchem z ničeho, tak také oživuje to, co se zdá nenávratně mrtvé.

Ezechielovo vodění údolí suchých kostí je příběhem naděje, kterou si v dnešní době tolik potřebujeme připomínat. Skutečností, před kterými stojíme jako Ezechiel v údolí suchých kostí, je mnoho, v církvi, ve světě i v životě každého z nás. Také nám často tane na mysli totéž, co prorokovi: Mohou tyto kosti ožít? Je možné tohle ještě vzkřísit? Vrátí se do tohoto místa ještě život? U něčeho můžeme snad říci s klidem, že nikoli, že to vlastně smí zůstat mrtvé a pravděpodobně i zůstane, protože oživení už by nemělo žádný smysl - byť se někteří snaží to lidskými silami vzkřísit, seč mohou. Ale jsou věci, nad kterými je tato otázka velmi vážná, neboť z hloubi srdce toužíme, aby mrtvé nebyly, a při pohledu na ně jsme smutní, protože máme pocit, že zde smrt vítězí nad životem a absurdita nad smyslem.

Ezechielovo svědectví nám ale říká, že poslední slovo má Bůh, který miluje života a nepřeje si smrt, a svým Duchem věci povolává zpět k bytí.