3. neděle postní A 2026

 1. ČTENÍ Ex 17,3-7

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.

Lid žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Řekli: "Pročpak jsi nás vyvedl z Egypta? Abys zahubil nás, naše děti a náš dobytek žízní?" Mojžíš volal k Hospodinu: "Co mám dělat s tímto lidem? Ještě trochu a ukamenují mě!"
   Hospodin řekl Mojžíšovi: "Vyjdi před lid v doprovodu několika starců z Izraele, vezmi si do ruky hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, a jdi! Hle, já tam 'budu stát před tebou na Chorebu, udeříš do skály, vytryskne z ní voda a lid se napije."
   Mojžíš tak udělal před očima izraelských starců. Nazval pak jméno toho místa Massa a Meriba kvůli hádce izraelských synů a kvůli tomu, že pokoušeli Hospodina tím, že říkali: "Je Hospodin uprostřed nás, nebo ne?"



Žl 95 (94),1-2.6-7b.7c-9 Odp.:7c-8a

Pojďme, jásejme Hospodinu, oslavujme Skálu své spásy, předstupme před něho s chvalozpěvy a písněmi mu zajásejme!
Odp.
Pojďme, padněme, klaňme se, poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! Neboť on je náš Bůh a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.
Odp.
Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: "Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako tehdy v Masse na poušti, kde mě dráždili vaši otcové, zkoušeli mě, ač viděli mé činy."
Odp.

2. ČTENÍ Řím 5,1-2.5-8

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry! Jestliže jsme ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme. Naše chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u Boha.
   Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.
   Kristus přece v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého - možná za dobrého se ještě někdo umřít odhodlá. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky.

EVANGELIUM Jan 4,5-42

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se - tak jak byl - u té studny. Bylo kolem poledne.
    Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: "Dej mi napít." - Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu.
   Samařská žena mu odpověděla: "Jakže? Ty, žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?" Židé se totiž se Samaritány nestýkají.
    Ježíš jí na to řekl: "Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: 'Dej mi napít', spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu."
    Žena mu namítla: "Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda?
   Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného."
   Žena mu řekla: "Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat."
   Ježíš jí řekl: "Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem." Žena mu odpověděla: "Nemám muže."
   Ježíš jí na to řekl: "Správně jsi odpověděla: 'Nemám muže`; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu."
   Žena mu řekla: "Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: 'Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat'."
   Ježíš jí odpověděl: "Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze židů. Ale nastává hodina - ano, už je tady - kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě."
   Žena mu řekla: "Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všechno."Na to jí řekl Ježíš: "Já jsem to, ten, který s tebou mluvím."
   Právě tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Přesto však se nikdo nezeptal: "Co jí chceš?" nebo "Proč s ní mluvíš?" Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: "Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?" Vyšli tedy z města a šli k němu.
   Mezitím ho učedníci prosili: "Mistře, najez se!" On jim však řekl: "Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte." Učedníci se mezi sebou ptali: "Přinesl mu někdo něco jíst?"
   Ježíš jim řekl: "Mým pokrmem je konat vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo. Říkáte přece: 'Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně.' Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním. Ten, kdo žne, už dostává svou mzdu a shromažďuje úrodu pro věčný život, takže se raduje zároveň rozsévač i žnec. V tom je totiž pravdivé přísloví: 'Jiný rozsévá a jiný sklízí. Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy sklízíte plody jejich práce." Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo pro řeč té ženy, která svědčila: "Řekl mi všechno, co jsem udělala." Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny. A ještě mnohem více jich v něj uvěřilo pro jeho řeč. Té ženě pak říkali: "Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa."
____________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Ta samařská žena po rozhovoru s Ježíšem zjistila, že o ní všechno ví. Kdybychom zjistili, že o nás někdo druhý ví opravdu všechno, to dobré i to méně dobré, asi by se nám to nelíbilo. Ale vypadá to, že té Samařance to vůbec nevadí: Dokonce jde zpátky do svého města a tam každému na potkání říká, že ten cizinec jí řekl všechno, co udělala. Vůbec nemá problém s tím, že na ní Ježíš všechno ví. Proč asi? Protože zároveň zjistila, že Ježíš jí vůbec nesoudí, i když o ní všechno ví. A že jí má rád, i když o ní všechno ví.

 

Milí bratři a sestry,

Ono Ježíšovo Dej mi napít z dnešního evangelia bychom mohli považovat jen a jen za úvodní oslovení, za prostředek, který Ježíš používá, aby navázal rozhovor se samařskou ženou u Jákobovy studny. Pokud ovšem slyšíme dnešní Boží slovo pozorně, můžeme mezi řádky přijít na to, že Ježíš má v tu chvíli opravdovou žízeň. Rozhovor se Samařankou je uvozen těmito slovy: Ježíš, unavený chůzí, posadil se - tak jak byl - u té studny. Bylo kolem poledne.

Vzpomněl jsem si při téhle příležitosti na pěší pouť po stopách Panny Marie z Nazareta do Betléma, kterou jsme před dvaceti lety absolvovali s přáteli – většina z nich byli tenkrát bohoslovci a dnes je mnoho z nich kněžími v různých diecézích. Toto putování se konalo v plném létě, v srpnu, kdy je ve Středomoří největší teplo. Přes poledne byl takový žár, že se nadalo vůbec pokračovat v cestě; museli jsme vždycky počkat někde ve stínu – většinou jsme toto čekání trávili spánkem – než v pozdním odpoledni či k večeru klesne teplota alespoň pod pětatřicet stupňů, aby se dalo jít dál. Při této pouti jsem také zažil žízeň jako nikdy předtím ani nikdy potom.

Tato úvodní úvaha nás může přivést k jedné evidentní, ale vlastně nečekané pravdě naší víry: Bůh se v Ježíši Kristu stal člověkem mimo jiné proto, aby ukázal, že nás lidi potřebuje. Dokonce by to šlo vyjádřit ještě silněji: aby se stal na nás, lidech, do jisté míry závislým.

Nejlépe je to patrné na tajemství, které slavíme kolem Vánoc, nebo při slavnosti Zvěstování Páně, která nás čeká přibližně za dva týdny. Nebýt Mariina svobodného souhlasu, vtělení by se nekonalo. Nebýt péče Svaté rodiny, to křehké miminko by brzo zemřelo hladem a zimou. Ale tato skutečnost je patrná i jinde, napříč všemi čtyřmi evangelii: Ježíš potřebuje pár chlebů a rybek od lidí, aby nasytil zástupy. Ježíš ve svých těžkých chvílích před svým zatčením potřebuje přítomnost, blízkost a podporu svých učedníků: Toužebně jsem si s Vámi přál jíst tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět. To jste nemohli ani jedinou hodnu se mnou bdít? Ježíš potřebuje pomoc Šimona z Kyrény – jakkoli z jeho strany možná ne úplně dobrovolnou – aby splnil své poslání a svůj kříž donesl až na Golgotu.

Je to téměř neuvěřitelné – On, který je všemohoucí a sám v sobě nekonečně šťastný (koneckonců, české podstatné jméno Bůh je příbuzné se slovesem bohatý) – se stává potřebným, svým vstupem do světa lidí zároveň dobrovolně přijímá svou závislost na druhých.

To, co nám toto hluboké tajemství může alespoň trochu přiblížit a pomoci maličko pochopit, je - jako v takových případech skoro vždy- milující srdce. Nebýt Ježíšova vtělení, Bůh by s námi vlastně nemohl vytvořit společenství v pravém slova smyslu, společenství lásky, pozornosti a pomoci, která je opravdu vzájemná. Nebýt vtělení, stále bychom v našem vztahu s Bohem naráželi na nekonečnou propast mezi Ním a námi. I kdybychom Mu věnovali hodiny a hodiny našeho času modlitbou, adorací a díkůvzdáními, nemohli bychom Mu v pravém slova smyslu dát nic, neboť On nic nepotřebuje. Nemohli bychom Mu v pravém slova smyslu ani v nejmenším vrátit Jeho lásku, kterou od něj přijímáme. V každém lidském společenství lásky a přátelství - ať je to rodina nebo nějaké jiné takové společenství - je však právě tahle dynamika dávání a zároveň přijímání právě tím, co ono společenství vytváří; je to výraz naší bytostné podoby s Bohem, který je Trojiční Láska.

Bůh se svým vtělením stává jedním z nás lidí, aby do této bytostně lidské dynamiky dávání a přijímání sám vstoupil. A ztotožňuje se s každým druhým člověkem, zejména s chudým a potřebným; v každé lidské osobě, s níž se setkáme, nás prosí o lásku, porozumění a konkrétní pomoc; v každém bližním nám říká Dej mi napít.