23. neděle v mezidobí C 2019

1. ČTENÍ Mdr 9,13-18

Čtení z knihy Moudrosti.

   Kdo z lidí může poznat Boží úmysly, kdo pochopí, co chce Pán?
Myšlenky smrtelníků jsou totiž nejisté a naše záměry vratké. Vždyť porušitelné tělo duši zatěžuje a pozemský příbytek utlačuje mysl plnou starostí. S námahou luštíme smysl pozemských věcí, nesnadno nalézáme to, co je nejvšednější. Kdo může vyzkoumat to, co je v nebi? Kdo poznal tvou vůli, když jsi mu nedal moudrost a z výšin neposlal svého svatého ducha?
   A tak se upravilo chování těch, kdo jsou na zemi, lidé se naučili, co je ti milé, a moudrostí se zachránili.


Žl 90(89),3-4.5-6.12-13.14+17
Odp.: Pane, tys nám býval útočištěm od pokolení do pokolení!

Rozkazem vracíš, Bože, člověka v prach a pravíš: "Vraťte se, smrtelníci!" Neboť tisíc let je v tvých očích jako včerejší den, který minul, a jako noční hlídka.
Odp.
Uchvacuješ je, jsou jako ranní sen, podobají se pučící trávě: Zrána kvete a bují, večer je skosena a vadne.
Odp.
Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce. Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat? Slituj se nad svými služebníky!
Odp.
Nasyť nás brzy svou slitovností, ať jásáme a radujeme se po celý život! Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha, dej zdar práci našich rukou, dej zdar práci našich rukou!
Odp.


2. ČTENÍ Flm 9b-10.12-17

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filemonovi.

   Mluví to Pavel, stařec, a nyní vězeň pro Krista Ježíše. Prosím tě za svého syna, kterému jsem dal život tady v žaláři, Onezima. Posílám ti ho nazpátek, (přijmi ho,)  jako by to bylo moje vlastní srdce. Nejraději bych si ho nechal u sebe, aby mi sloužil místo tebe tady ve vězení, které snáším pro hlásání evangelia. Ale nechtěl jsem nic udělat bez tvého souhlasu, aby tvůj dobrý skutek nevypadal jako vynucený, nýbrž byl dobrovolný.
   Vždyť snad proto ti byl vzat na čas, abys ho dostal nazpátek navždycky, ne už jako otroka, ale jako něco více než otroka: jako drahého bratra. Když i mně je tolik milý, jak teprve tobě, jako člověk i jako křesťan. Jsi-li tedy přesvědčen, že já a ty patříme k sobě, přijmi ho, jako bych to byl já sám.


EVANGELIUM Lk 14,25-33

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

  Ježíše cestou doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl: "Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry - ano i sám sebe až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem.
   Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.
   Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby? Kdyby totiž položil základy a nestačil ji dokončit, vysmáli by se mu všichni, kdo by to viděli, a říkali by: 'Tenhle člověk se pustil do stavby, ale nemohl ji dokončit.'
   Nebo když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s deseti tisíci vojáků utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý (král) ještě daleko, a žádá o podmínky míru.
   Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem."

(Místo slůvka pro děti bude představení celoroční farní aktivity 'České nebe' )

Milí bratři a sestry,

   Dnešní evangelium bychom si mohli velmi snadno vyložit tak, že by úplně ztratilo účinek, který by v nás mělo vyvolat. Ježíš nehovoří o tom, že by jeho přísný nárok na sebezřeknutí se byl podmínkou věčné spásy, nebo Boží přízně, nebo něčeho takového. On jen říká, jaké jsou podmínky jeho následování, co znamená být jeho učedníkem.  A tak by snadno mohl vzniknout dojem, že dnešní evangelium je jen pro vyvolené duše; pro ty, kdo si spočítali, že mají na radikální následování Ježíše v čistotě, chudobě a poslušnosti – tedy vlastně pouze pro řeholníky. A mohli bychom na dnešní texty rychle zapomenout.

   Jenže pak bychom v církvi zakládali elitní klub, pak bychom museli říci, že někteří jsou ve svém křesťanství a jeho prožívání lepší než ti ostatní.  Znovu bychom se vraceli – třeba nepřiznaně – k nesprávnému přesvědčení, že kdo se ožení či vdá a má rodinu, je horší katolík než kněz nebo řeholnice, protože se něčeho nedokázal pro Krista zříct.  

    Ježíš ale mluví ke všem, a zřejmě mu víc než o co jiného jde o vnitřní postoj, o zřeknutí se ve smyslu vnitřní svobody a nelpění. Máme-li takové vnitřní naladění, vede nás to k opravdové lásce, která nehledá sebe, ale která se dává. Ježíš rozhodně nechce, abychom pro lásku k němu obětovali lidské vztahy, které jsou pro nás nejcennější. Chce jen, abychom je neabsolutizovali. Chce nás dovést k prostému pochopení, že druhý člověk, jakkoli ho miluji a jakkoli je mi blízký, není má spása. A pokud bychom na takovém lidském vztahu postavili svůj život a jeho smysl, bude to stavba velice křehká a nejistá. Když někdo například řekne někomu, koho miluje: Já bez Tebe nemohu žít, nakládá v tu chvíli na jeho bedra nesnesitelné břemeno, neboť ho činí zodpovědným za svůj vlastní život.

    Znakem opravdové vzájemné lásky je to, že se daruje a přijímá ve svobodě, že druhého svou láskou nespoutávám a nezotročuji. Dobře je tato skutečnost rozpoznatelná při svatebním obřadu: snoubenci napřed veřejně prohlašují, že jejich rozhodnutí se vzít je svobodné a upřímné. A potom se ve svatebním slibu říká  Odevzdávám se Ti a přijímám Tě – nikoli beru si Tě.

   Jestliže se tedy snažím klást ve svém životě vztah ke Kristu Pánu na první místo, kladu tím zároveň na první místo lásku, která se svobodně daruje a která nechává svobodu i milovanému. A mohu pak v síle a moci této lásky žít správně a požehnaně i všechny ostatní vztahy – zejména k těm, kteří jsou mi nejbližší a které mám lidsky nejvíc rád.