Slavnost posvěcení kostela sv. Bartoloměje, 25.8.2019

1. čtení: Ez 47, 1-2.8-9.12

Čtení z knihy proroka Ezechiele.

Potom mě (anděl) zavedl zpět ke vchodu do chrámu, a hle – pod chrámovým prahem prýštila voda směrem na východ – na východ totiž bylo chrámové průčelí – voda stékala pravou chrámovou stranou na jih od oltáře. Pak mě vyvedl severní branou a venku mě vedl až k vnější bráně směřující na východ, a hle – voda vytékala z jižní strany. Řekl mi: „Tato voda, která vytéká do východní krajiny, stéká do pouště a končí v moři ve slaných vodách a jeho voda je tím uzdravena. Kamkoli se řeka dostane, oživnou všichni živočichové, kteří se v ní hemží; velmi mnoho ryb bude tam, kam se dostane tato voda, a vše se uzdraví. Nad řekou pak, na jejím břehu z obou stran vzroste všeliké ovocné stromoví; neopadne jeho listí, nepřestane jeho ovoce; každý měsíc ponese čerstvé plody, neboť jeho voda bude vytékat ze svatyně: jeho ovoce bude pokrmem, lékem jeho listí.

Žalm 46:

 Bůh je naše útočiště a síla, osvědčil se jako nejlepší pomocník v nouzi.

 Proto se nebojíme, i kdyby se kácela země, i kdyby se hory řítily do hlubin moře.

Ať se bouří moře, pění jeho vody, ať se třesou hory, když se moře vzdouvá, s námi je Hospodin zástupů, Bůh Jakubův je naší tvrzí.

Proudy bystřin jsou k radosti Božímu městu, přesvatému stánku Nejvyššího,

Bůh je v jeho středu, nepohne se, od časného jitra ho Bůh bude chránit.

Národy se bouřily, říše se bortily; tu zahřměl svým hlasem, země se rozplynula.

S námi je Hospodin zástupů, Bůh Jakubův je naší tvrzí.

Pojďte, pozorujte Boží skutky, které učinil k úžasu země.

 Zamezuje války až po samé hranice světa, láme luky, přeráží oštěpy, a štíty pálí ohněm.

 Přestaňte a uznejte, že já jsem Bůh, převyšuji národy, převyšuji svět.

 S námi je Hospodin zástupů, Bůh Jakubův je naší tvrzí.

2. čtení: Ef 2,19-22

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efezanům.

Bratři a sestry!

Už nejste cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané ostatních křesťanů a členové Boží rodiny. Jste jako budova: jejími základy jsou apoštolové a kazatelé mluvící pod vlivem vnuknutí a Kristus Ježíš je nárožní kvádr. V něm je celá stavba spojena a vyrůstá ve svatý chrám v Pánu. V něm i vy jste budováni působením Ducha v Boží příbytek.

Evangelium: Jn 4,19 -24

Slova svatého evangelia podle Jana.

Samařská žena řekla Ježíšovi: „Pane, vidím, že jsi prorok! Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: (Jen) v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat.'“ Ježíš jí odpověděl: „Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze Židů. Ale nastává hodina ‒ ano, už je tady ‒ kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě.“

________________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, dnes slavíme slavnost posvěcení našeho farního kostela, a tak se vás ptám: Proč vlastně chodíme do kostela? Myslím tu otázku vážně, neodpovím si na ní sám, dokud mi někdo z vás něco neřekne, tak nebudeme pokračovat…

Kdybychom do kostela chodili jenom proto, že se to musí, bylo by to málo a strašně by nás to nebavilo… A asi sem nechodíme jenom proto, že se nám tady líbí, nebo že hezky zpívají na kůru – kvůli tomu byste taky asi v neděli ráno nevstali. Chodíme sem hlavně proto, že se setkáváme s Pánem Ježíšem a on nám dává milost, abychom rostli ve víře a lásce.

Milí bratři a sestry,

   V neděli 26. 8. roku 1923 vysvětil biskup Norbert Klein novostavbu žebětínského kostela, letos je to tedy 96 let. Historii našeho chrámu můžeme vidět z různých úhlů pohledu. Můžeme sledovat jeho stavební dějiny – jak vystavění nového chrámu, tak jeho pozdější opravy a úpravy. Můžeme ale také myslet na to, jak tenhle prostor zasáhl do lidských příběhů všech generací farníků – včetně těch našich. Kolik lidí zde přijalo svátost křtu, kolik lidí našlo vnitřní pokoj a smíření při zpovědích, kolik manželů si zde před Pánem a v Pánu slíbilo vzájemnou lásku, s kolika lidmi jsme se rozloučili, když se završil jejich pozemský život. Je to tedy historie chrámu jako stavby, ale také posvátné dějiny naší farnosti, dějiny toho, jak se Boží milost a prozřetelnost za všechna ta léta projevovala v duších jednotlivých lidí.

    V prvním čtení je zdrojem Boží milosti a spásy jedno konkrétní místo a jedna konkrétní stavba - budova chrámu na hoře Sión, místo, kde podle židovského pojetí přebývala šekíná, Boží přítomnost. Ve druhém čtení a v evangeliu dohází v tomto smyslu ke změně. Svatý Pavel hovoří také o budově, ale nikoli z kamenných kvádrů a malty, ale o chrámu církve, postaveném z jednotlivých křesťanů, jehož základním kamenem - tím, na kterém všechno stojí – je Kristus.

    V evangeliu se potom stejné téma místa Boží přítomnosti a spásy objevuje v rozhovoru Ježíše se samařskou ženou u Jákobovy studny. Samařané měli svůj chrám, na hoře Garizím nad dnešním městem Nábulus. Izraelité však věřili, že jediné místo, kde je možné Hospodina právoplatně uctívat, je jeruzalémský chrám. Samařanka se tedy Ježíše táže - protože věří, že je prorok - kde se má konat pravá bohoslužba.  A Ježíš jí říká, že v budoucnu již bohoslužba nebude vázána na jedno místo, ale že to bude uctívání otce v Duchu a v pravdě.

     Dnešní čtení nám tedy odhalují pravý smysl dnešní slavnosti - i smysl toho, proč máme náš farní kostel. To hlavní a důležité je společenství lidí, které kolem sebe Pán shromažďuje v Duchu a v pravdě, které živí svým tělem a svou krví a které vede ke spáse. Společenství, jež v síle Ježíšovy milosti dělá pokroky ve víře a lásce.