Zítra budu místo homilie číst pastýřský list našich biskupů k nadcházející postní době. Celé znění najdete třeba zde.

Homilii k 6. neděli v mezidobí z cyklu B z let 2021 a 2018 najdete zde a zde.

 

5. neděle v mezidobí B 2024

1. ČTENÍ Job 7, 1-4. 6-7

Čtení z knihy Job.

Job řekl:"Což nejsou svízele údělem člověka na zemi, dni jeho jako dni nádeníka?
   Jak otrok touží po stínu, jak nádeník čeká na svou výplatu, tak jsem dostal v úděl měsíce bídy a noci soužení byly mně přiděleny.
   Když uléhám, říkám si: Kdy asi vstanu? Když končí večer, sytím se neklidem do úsvitu. Mé dni jsou rychlejší než tkalcovský člunek, plynou bez naděje. Pamatuj, že můj život je jako dech, mé oko již nikdy neuzří štěstí."



Žl 147 (148), 1-2. 3-4. 5-6 Odp.: srv. 3a
Odp.: Chvalte Hospodina, který uzdravuje ty, jimž puká srdce. nebo: Aleluja.

Chvalte Hospodina, neboť je dobrý, opěvujte našeho Boha, neboť je milý, zaslouží si chvály. Hospodin buduje Jeruzalém, shromažďuje rozptýlené z Izraele.
Odp.
Uzdravuje ty, jimž puká srdce, a jejich rány obvazuje. Určuje počet hvězd, každou z nich nazývá jménem.
Odp.
Velký je náš Pán a přemocný, jeho moudrost je bez míry. Pokorné Hospodin pozvedá, bezbožné však ponižuje k zemi.
Odp.



2. ČTENÍ 1 Kor 9, 16-19. 22-23

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
   Že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal. Odměnu bych mohl čekat, kdybych to dělal z vlastního popudu. Když to však dělám proto, že to mám nařízeno, plním tak jen úkol, který mi byl svěřen. Jaká je tedy moje odměna? To, že hlásám evangelium, a nic za to nechci, takže se vzdávám práva, které mi evangelium poskytuje.
   Jsem nezávislý na všech, a přece jsem udělal ze sebe služebníka všech, abych tak získal tím větší počet lidí. U slabých jsem se stal slabým, abych získal slabé. Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé. A to všechno dělám proto, abych zároveň s nimi získal podíl v dobrech evangelia.



EVANGELIUM Mk 1, 29-39

Slova svatého evangelia podle Marka.

    Ježíš vyšel ze synagógy a vstoupil s Jakubem a Janem do Šimonova a Ondřejova domu. Šimonova tchyně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Tu jí horečka přestala a ona je obsluhovala.
   Když nastal večer a slunce zapadlo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. Celé město se shromáždilo u dveří. I uzdravil mnoho nemocných s rozličnými chorobami a vyhnal mnoho zlých duchů. Nedovoloval však zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je.
   Brzo ráno, ještě ze tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil. Šimon se svými druhy se pustili za ním. Našli ho a řekli mu: "Všichni tě hledají!"
   Odpověděl jim: "Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel." A procházel celou Galilejí, kázal v jejich synagógách a vyháněl zlé duchy.

 _________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Já se sice dnes budu opakovat a řeknu skoro to stejné, jako minulou neděli, ale je to důležité:

Pán Ježíš nejdřív uzdravil Šimonovu tchýni ( to je maminka jeho ženy) a pak mnoho dalších lidí. A proto za ním asi přišly takové davy; asi chtěli, aby Ježíš uzdravil všechny, kdo to v městě Kafarnaum potřebují. Ale přišel Pán Ježíš hlavně proto, aby dělal v Kafarnau pana doktora? Určitě ne. Své zázraky, uzdravení a osvobození lidí od zla koná proto, aby ukázal, že jeho slovo má moc – a že to, aby své slovo kázal, je důležitější než ty zázraky. Sám to říká, když chce z Kafarnaa odejít: "Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel." Protože ti, kdo byli uzdravení, stejně jednou zestárli a umřeli; ale slovo, které od Ježíše lidé slyšeli – a které slyšíme i my dnes – dává věčný život.

 

Milí bratři a sestry,

Můžeme si stručně připomenout příběh knihy Job, ze které je dnešní první čtení. Spravedlivý a bohabojný Job je požehnán velkou rodinou a bohatstvím – zcela v souladu s tím, co říkají předchozí části Starého zákona. Pak ho však Hospodin postihne vším myslitelným neštěstím – Job přijde, s výjimkou své ženy, o celou svou velkou rodinu; přijde i o svůj majetek a nádavkem je postižen ošklivou chorobou. To, co v knize následuje, je rozprava Joba a jeho tří přátel, kteří se neúspěšně snaží přijít na kloub tomu, co se Jobovi stalo. Jedny z nejsilnějších částí této knihy jsou právě Jobovy nářky – jako je ten, který jsme slyšeli v prvním čtení.

Kniha Job je podobenství, které zpochybňuje dřívější přímočarou starozákonní souvislost mezi lidskou spravedlností a bohabojností a na druhé straně Hospodinovým požehnáním, jež se projevuje v bohatství, zdraví, dlouhém věku a hojném potomstvu. Job je spravedlivý a bohabojný, ale přesto se mu tohle všechno přihodí. Proto mu také v rozmluvě jeho přátelé říkají, že má jistě nějaký skrytý vážný hřích, o kterém nikdo jiný neví – jinak by se mu něco podobného nestalo.

Zlo a neštěstí nejsou tedy dopuštění či trest od Hospodina za hřích, jejich původ je podle knihy Job tajemství. Dřívější výpověď Starého Zákona hovoří o tom, že dobro je odměna za spravedlnost a zbožnost a zlo trest za hřích;  celkové vyznění knihy Job však říká ‚nevíme‘. A zcela stejnou zkušenost máme i my. Prostě nevíme, proč dobré lidi postihuje neštěstí a zlí si často žijí klidně a spokojeně; nevíme, proč dostane maminka malého dítěte smrtelnou nemoc; proč někdo nebo něco nezabrání šílenému střelci zmařit patnáct nevinných životů. Jakýkoli pokus o vysvětlení je nedostatečný a mnohdy i velmi zraňující pro ty, které nějaké takové neštěstí právě postihlo. Věříme sice s církví, že existuje ten Zlý; jenže ten -  tuším, že německým teologem a kardinálem Karlem Lehmannem - byl nazván neosobou. V řečtině slovo osoba - prosópon - znamená tvář; to, co je rozpoznatelné před očima druhého. Přirozeností Zlého je však se skrývat, dělat, že žádný není, snažit se o nerozeznatelnost a nořit se do temnoty – a tak v temnotě zůstává i tajemství zla.

Do otázky, kterou kniha Job nastoluje a zároveň nechává otevřenou, vnáší světlo až evangelium. Snad ony davy, které se tísní u dveří Šimonova domu v Kafarnau, už tuší, že Ježíš je odpovědí na toto tajemství, že On je řešením problému zla, které se děje nevinným lidem. Snad proto Pán přitahuje tolik lidí, proto ho všichni hledají, proto se s ním všichni chtějí setkat.

A tak je tomu i s námi. Někdy se hrozíme, jak intenzivně se temnoty a negativita ve světě projevují, možná proto, že jsme o nich stále důkladněji informováni skrze média. Pán již přišel, ale Jobovy otázky jsou v nás stále stejně živé, stále se podobně tážeme nebo – postihne-li něco nás samé – podobně naříkáme. Ale naštěstí při tom všem víme, že Ježíš sám je odpovědí, že je v tom všem naše jediná naděje a jediná záchrana. Že zlo a bolest ještě nějakou moc mají, ale ne už absolutní. Že cokoli se stane, On to s námi ponese.

 

4. neděle v mezidobí B 2024

 

1. ČTENÍ Dt 18, 15-20 

Čtení z páté knihy Mojžíšovy. 

Mojžíš řekl lidu: 
   "Hospodin, tvůj Bůh, ti vzbudí proroka, jako jsem já, z tvého středu, z tvých bratrů, toho budete poslouchat. To jsi právě žádal od Hospodina, svého Boha, na Chorebu v den shromáždění, když jsi říkal: 'Nemohu už slyšet hlas Hospodina, svého Boha, nemohu se už dívat na tento veliký oheň, abych nezemřel.'
   Hospodin mi tehdy řekl: 'Správně mluví. Vzbudím jim proroka, jako jsi ty, ze středu jejich bratrů a vložím svoje slova v jeho ústa a sdělí jim vše, co mu poručím. Kdo by však neposlechl mých slov, která bude mluvit ve jménu mém, toho poženu k zodpovědnosti. Prorok, který by se opovážil mým jménem říkat, co jsem mu neporučil, nebo který by mluvil ve jménu jiných bohů, takový prorok musí zemřít!' "



Žl 95 (94), 1-2. 6-7b. 7c-9 Odp.: 7c-8a 
Odp.: Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce! 

Pojďme, jásejme Hospodinu, oslavujme Skálu své spásy, předstupme před něho s chvalozpěvy a písněmi mu zajásejme! 
Odp. 
Pojďme, padněme, klaňme se, poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! Neboť on je náš Bůh a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou. 
Odp. 
Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: "Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako tehdy v Masse na poušti, kde mě dráždili vaši otcové, zkoušeli mě, ač viděli mé činy." 
Odp. 



2. ČTENÍ 1 Kor 7, 32-35  

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. 

Bratři a sestry! 
   Rád bych, abyste byli bez starostí. Kdo nemá manželku, stará se o věci Páně, jak by se líbil Pánu. Ale kdo je ženatý, stará se o věci světské, jak by se líbil manželce, a je rozdělen. A žena nevdaná a panna se stará o věci Páně, aby byla svatá na těle i na duši. Ale když se provdá, stará se o věci světské, jak by se líbila muži. 
   To však říkám ve vašem zájmu, ne abych na vás hodil smyčku, ale abych vás vedl k počestnosti a k nerušené oddanosti Pánu. 



EVANGELIUM Mk 1, 21-28 

Slova svatého evangelia podle Marka. 

   V městě Kafarnau vstoupil Ježíš v sobotu do synagógy a učil. Žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé Zákona. 
   V jejich synagóze byl právě člověk posedlý nečistým duchem. Začal křičet: "Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Svatý Boží!" Ale Ježíš mu (to) přísně zakázal: "Mlč a vyjdi z něho! " Nečistý duch posedlým zalomcoval a s velkým křikem z něho vyšel. 
   Všichni užasli a ptali se jeden druhého: "Co je to? Nové učení - a s takovou mocí! I nečistým duchům poroučí, a poslouchají ho!" A pověst o něm se hned roznesla všude po celém galilejském kraji. 

_______________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Proč asi Pán Ježíš uzdravuje toho posedlého a pak ty všechny ostatní nemocné, o kterých čteme v evangeliích? Určitě taky proto, že má lidi rád a chce jim pomoci. Jenže Ježíš určitě uzdravil jenom někoho, ne všechny, co by to potřebovali. Ale ještě je tu jiný důvod: Ježíš dělá ty skutky, aby ukázal, že to, co říká o Bohu a o člověku, je pravda. A že je to něco, co může uzdravit duši opravdu každého člověka, který tohle slovo slyší.

Milí bratři a sestry,

Osvobození posedlého v synagóze v Kafarnau je vůbec první Ježíšův mocný skutek, o němž Markovo evangelium hovoří. Zároveň je to také první zmínka o tom, že v synagóze učil – tedy že mu byl svěřen výklad úryvku ze Starého zákona, který se v onu sobotu četl, podobně jako o tom hovoří třeba Lukášovo evangelium v perikopě o kázání v nazaretské synagóze. Je to jakoby prolog k dalším kapitolám, ve kterých se vypráví o dalších Ježíšových zázracích a zároveň o tom, čemu učí. Souvislost Ježíšových mocných skutků a jeho učení vyvstává v dnešním textu ze dvou vět, které jsou na začátku a na konci: Žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé Zákona. A potom Co je to? Nové učení – a s takovou mocí! I nečistým duchům poroučí, a poslouchají ho.

Ježíš koná své mocné skutky, aby z lásky pomohl lidem – často v beznadějné situaci. Ale koná je také proto – a to je důležitější – aby všichni poznali, že jeho slovo má opravdu tvůrčí a uzdravující moc. Ježíšovo učení není jako to, co dělají učitelé Zákona; Ježíš není učitel morálky nebo teolog, který hovoří o Bohu Izraele na základě toho, co si nastudoval v Tóře. Opakuje se zde to, co je na začátku knihy Genesis. Bůh řekl: Buď světlo – a bylo světlo. Otec vyslovuje své slovo a jím uvádí věci do existence. Syn vyslovuje své slovo a jím uzdravuje, vrací lidem plnost života a radost z něj.

Možná, milí bratři a sestry, někdy upadáme do mylných představ o tom, co je jádrem učení církve a jejím hlavním posláním (a - bez jakéhokoli souzení a jakékoli adresnosti - důrazy některých jejích představitelů mohou takové mylné představy úspěšně přiživovat). Můžeme si říci, že církev má být zejména strážkyní křesťanské morálky (nebo, jak se dnes říká, tradičních hodnot), nebo že je jejím hlavním úkolem správně a nezkresleně předávat svou nauku stále dalším generacím křesťanů. To oboje jistě součást jejího poslání je, avšak pokud bychom zůstali jen u toho, stali bychom se nakonec sterilními. Byli bychom jako oni učitelé Zákona,  s propracovanou teologií a systémem morálky, ale naše učení a hlásání by nakonec nemělo žádnou moc. A vidíme kolem sebe a mezi našimi známými a blízkými, kteří nemají dar víry, že tomu tak často skutečně je - mnoho lidí má dojem, že církev jim pro jejich život vlastně nemá co nabídnout, že je její existence vlastně zbytečná nebo vyloženě škodlivá.

Věříme ale, že církev je Kristovo tajemné tělo, že je v ní Pán Ukřižovaný a Vzkříšený přítomen, že Jemu patří jako jeho milovaná nevěsta. Koneckonců samotný smysl slova církev je v řeckém výrazu kyriaké, tedy Pánu patřící. A v církvi stále zní Ježíšovo slovo, které má tvůrčí a uzdravující moc. Slyšení a přijetí tohoto slova - a na něm postavená naše postupná vnitřní proměna - je nutný předpoklad k tomu, aby se mohlo uskutečňovat i to ostatní: dobrý život v Kristu i správné předávání nauky.

 S velkým zpožděním - zaviněným mým zlomeným kotníkem - máme o této neděli v Kohoutovicích přijetí do katechumenátu našich čtyř dospělých kandidátů křtu. Toto kázání je určeno zejména jim.

Můžete se také vrátit ke kázání z roku 2018 zde

EVANGELIUM Mk 1, 14-20

Slova svatého evangelia podle Marka.

   Když byl Jan ( Křtitel ) uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: “Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu."

   Když šel podél Galilejského moře, uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak loví v moři; byli totiž rybáři. Ježíš jim řekl: "Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí." Ihned nechali sítě a následovali ho.

   Když popošel o něco dále, uviděl Zebedeova syna Jakuba a jeho bratra Jana, jak na lodi spravují sítě; a hned je povolal. Zanechali svého otce Zebedea s pomocníky na lodi a odešli za ním.

_________________________________________________________

Milá Andreo, milá Evo, milý Adame, milý Ivo,

 Ježíš v dnešním evangeliu pronáší dvě důležitá souvětí. Ono první říká všem, kteří jej slyší; je to první a nejdůležitější věta jeho učení. Věta, která v podstatě uvozuje a uvádí do kontextu všechno, co Ježíš během svého veřejného působení řekne v kázání nebo v rozhovorech s různými lidmi. „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království; obraťte se a věřte evangeliu“. To druhé souvětí  už neříká všem, ale dvěma konkrétním lidem, bratřím Šimonovi a Ondřejovi. „Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí“.

 Každý z Vás čtyř se již s oním prvním Ježíšovým výrokem potkal. V životním příběhu každého z vás už jste - ve svůj kairós, čas, který se jednu chvíli naplnil - rozpoznali, že Boží království není nějaká iluze, vzdušný zámek; že to je skutečnost, jež vstupuje do našeho světa a našich životů. A vy jste ji již přijali. Možná to bylo dramatické, možná jste to zprvu ignorovali nebo jste se možná proti tomu vyloženě bouřili - to nevím, jen si v téhle souvislosti vzpomínám sám na sebe. Ale nakonec jste Ježíšovu evangeliu uvěřili; jinak byste tady teď nestáli.

 Ten druhý výrok - pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí - by vás ale mohl zneklidnit. Mohli byste třeba přemýšlet o tom, jestli - stanete-li se Kristovými učedníky, tak jak jste to říkali v úvodním dialogu - to má znamenat radikální změnu ve vašem životě, jestli to má znamenat stát se někým úplně jiným, než jste byli dosud.

 Povolání těch dvou učedníků - Šimona a Ondřeje - naprosto nespadlo z nebe. Z textu evangelia by to mohlo vypadat, že je Ježíš u jejich loďky potkal úplně poprvé, že ho předtím neznali, ale puzeni nějakou magickou silou poslechli, co ten neznámý člověk říká, hned všeho nechali a šli lovit lidi. Nic ale není vzdálenější pravdě. Markovo evangelium vždycky vypráví ve zkratce; a tak abychom to dobře pochopili, je třeba vzít si na pomoc evangelium podle Jana. Tam se dozvíme, že Ondřej byl jedním z učedníků Jana Křtitele; a  když poznal, že Ježíš je slíbený Mesiáš, přivedl k němu svého bratra Šimona, později nazvaného Petr. Když tedy Ježíš bere oba dva bratry od rybářských sítí, už jsou nějaký čas jeho učedníky. Jen způsob jejich učednictví je od této chvíle jiný, než byl předtím. A své povolání rybářů koneckonců nezapomenou: v poslední, jednadvacáté kapitole Janova evangelia se jim vzkříšený Pán zjevuje přesně v té situaci, ve které je předtím povolal; na břehu Genezaretského jezera, když loví ryby.

 Ježíšovo pozvání Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí platí pro nás všechny, všichni máme Krista následovat, jít za ním. Ale víc než o co jiného jde o vnitřní postoj. Vnějškově se na vašem životě až tolik změnit nemusí: všichni máte svá aktuální životní zakotvení, svá povolání, máte své rodiny nebo se je chystáte založit; a Pán to moc dobře ví. Ani ono lovení lidí není myšleno tak, že byste měli po křtu začít usilovně přesvědčovat lidi ve svém okolí, že křesťanství je nejlepší cesta i pro ně. A už vůbec to nemá být nějaká jarmareční agitace, jíž jsme občas ve veřejném prostoru svědky - když se někdo snaží hlasitě a veřejně prodávat křesťanství, jako třeba ve známé pohádce Lotrando a Zubejda orientální trhovci vyřvávají Ryby, rybičky, přímo z vodičky nebo Kulaté melouny, zahnuté banány! Kdosi moudrý k této Ježíšově větě řekl: Když chceš lovit lidi, musíš na háček jako návnadu dát své srdce. Stačí, když budete mít druhé lidi prostě rádi, upřímně a nestrojeně,  a když přitom poznají, že to s vaším přijatým křesťanstvím nějak souvisí. To stačí, a je to víc než mnoho slov.

 

2. neděle v mezidobí B 2024

1. ČTENÍ 1 Sam 3, 3b-10. 19

Čtení z první knihy Samuelovy.

   Samuel spal ve svatyni, kde byla Boží archa. Tu Hospodin zavolal: "Samueli!" On odpověděl: "Tady jsem." Běžel k Elimu a řekl: "Tady jsem, volal jsi mě." On pravil: "Nevolal jsem tě, vrať se a spi." Šel tedy spát.
   Hospodin zavolal podruhé: "Samueli! " Samuel vstal, šel k Elimu a řekl: "Tady jsem, volal jsi mě." On odpověděl: "Nevolal jsem tě, synu můj; vrať se a spi." Samuel totiž neznal Hospodina, protože se mu Hospodin ještě nezjevil ve slově.
   Hospodin zavolal opět Samuela, potřetí. Vstal tedy, šel k Elimu a řekl: "Hle, tady jsem, volal jsi mě." Tu Eli pochopil, že chlapce volá Hospodin. Eli proto řekl Samuelovi: "Jdi spát. Bude-li pak volat, řekni: 'Mluv, Hospodine, tvůj služebník poslouchá.' " Samuel tedy šel spát na své místo.
   Hospodin přišel, zastavil se a volal jako dříve: "Samueli, Samueli!" A Samuel řekl: "Mluv, tvůj služebník poslouchá." Samuel rostl a Hospodin byl s ním a nedopustil, aby nějaké jeho slovo přišlo nazmar.

Žl 40 (39), 2+4ab. 7-8a. 8b-9. 10 Odp.: srv. 8a+9a
Odp.: Hle, přicházím, Pane, splnit tvou vůlí.

Pevně jsem doufal v Hospodina, on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání. Novou píseň vložil mi do úst, chvalozpěv našemu Bohu.
Odp.
V obětních darech si nelibuješ, zato jsi mi otevřel uši. Celopaly a smírné oběti nežádáš, tehdy jsem řekl: "Hle, přicházím.
Odp.
Ve svitku knihy je o mně psáno: Rád splním tvou vůli, můj Bože, tvůj zákon je v mém nitru."
Odp.
Spravedlnost jsem zvěstoval ve velkém shromáždění, svým rtům jsem nebránil, ty to víš, Hospodine!
Odp.




2. ČTENÍ 1 Kor 6, 13c-15a. 17-20

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

 Bratři a sestry! Tělo není pro smilnění; je pro Pána a Pán pro tělo. A Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí také nás. Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými? Kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch.  Utíkejte před smilstvem! Každý jiný hřích, kterého se člověk dopustí, je mimo tělo. Kdo se však oddá smilnění, prohřešuje se proti vlastnímu tělu. Nebo nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás bydlí a kterého vám dal Bůh, a že proto už nepatříte sami sobě? Byli jste přece koupeni, a to za vysokou cenu. Oslavujte proto Boha svým tělem.

EVANGELIUM Jan 1, 35-42 .

Slova svatého evangelia podle Jana.

   Jan stál se dvěma ze svých učedníků. Pohlédl na Ježíše, jak jde kolem, a řekl: "Hle, beránek Boží!" Ti dva učedníci slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem. Ježíš se obrátil a viděl, že jdou za ním. Zeptal se jich: "Co byste chtěli?"
   Odpověděli mu: "Rabbi" - to přeloženo znamená Mistře - "kde bydlíš?"
   Řekl jim: "Pojďte a uvidíte!" Šli tedy, viděli, kde bydlí, a ten den zůstali u něho; bylo kolem čtyř hodin odpoledne. Jeden z těch dvou učedníků, kteří to od Jana slyšeli a šli za ním, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ten nejdříve nalezl svého bratra Šimona, řekl mu: "Našli jsme Mesiáše" - to přeloženo znamená Kristus - a přivedl ho k Ježíšovi.
   Ježíš na něj pohlédl a řekl: "Ty jsi Šimon, syn Janův. Budeš se jmenovat Kéfas," to je v překladu Petr (Skála).

 _________________________________________________________

 Slůvko pro děti:

 Milé děti,

 Ti dva učedníci se napřed o Pánu Ježíši dozvěděli od Jana Křtitele – asi tak, jako si o něm povídáme tady v kostele nebo v hodinách náboženství, nebo když ho poznáváte skrze svědectví členů vaší rodiny. Ale takovým poznáním Ježíše naše cesta teprve začíná. My ho totiž potom musíme poznat podobně, jako ti dva, když se sami šli přesvědčit, kde Ježíš bydlí. Nejdůležitější poznání Ježíše je totiž to, když poznáme sami jeho lásku a  dobrotu tak, jak se projevuje v našem životě.

  

Milí bratři a sestry,

 Dva učedníci se ptají Ježíše: Mistře, kde bydlíš? V řeckém originále je použito sloveso ménó, což znamená někde přebývat, nebo zůstávat. A Ježíš je opravdu pozve k sobě.  

Jestliže někoho pustíme k sobě na návštěvu, otvíráme mu do jisté míry svůj intimní prostor, místo, ze kterého se lze dozvědět hodně o tom, jací jsme. Člověk, kterého si k sobě pozveme, uvidí uspořádání a vybavení našeho bytu; uvidí naše knihy v knihovně a obrazy na stěnách. Pokud někoho k sobě pozveme, vlastně se mu otvíráme, neboť necháváme věci v našem obydlí vyprávět o nás samotných – a ony toho mohou na nás říci opravdu mnoho. Ježíš měl možná právě tohle na mysli, když k sobě pozval Ondřeje a onoho druhého učedníka, jehož jméno neznáme. Na jejich otázku, kde přebývá, jim neodpověděl tím, že by jim prozradil adresu. Řekl jim Pojďte a uvidíte, rovnou je pozval k sobě domů, do svého soukromí. A toto pozvání Ondřejovi pomohlo poznat, kým Ježíš je – svému bratru Šimonovi oznamuje: Našli jsme Mesiáše.

 Pán i nás dnes zve tam, kde přebývá – tam, kde se s ním můžeme v našem světě a v našem životním příběhu setkat – a tím poznat, kým doopravdy je. Jsme pozváni přejít dál od poznání, které nám někdo jen předal – jako Jan Křtitel svým učedníkům, když jim ukázal na Ježíše a řekl Hle, beránek Boží. Toto poznání je nutný předpoklad, ale nelze u něj skončit. Musíme přejít dále, k poznání, které je mnohem hlubší a pramení z naší vnitřní zkušenosti. Poznání, které vzniká, když poznáváme konkrétní Ježíšovu dobrotu, lásku a péči, a její projevy v našem konkrétním životním příběhu. Může to být cesta velmi dobrodružná; a někdy, v jistých životních etapách se nám místo, kde Ježíš právě přebývá, může hledat dost těžko. Ale tato cesta je vlastně jediný autentický způsob, jímž Pána opravdu poznáváme. A možná není až tak důležité, jak se nám to daří, ale podstatná je opravdová touha; touha, jež která odolává i ve chvílích, kdy bychom takové hledání chtěli vzdávat, protože se nám Ježíš někdy skrývá. Je důležité mít stále postoj oněch dvou učedníků, kteří na Ježíšovu otázku Co byste chtěli? odpovídají Mistře, kde bydlíš? Kde jsi? Kde je možné Tě najít?

 

Svátek Křtu Páně B 2024

1. ČTENÍ Iz 55, 1-11

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Toto praví Hospodin:
   "Nuže, vy všichni, kteří žízníte, pojďte k vodě; i když jste bez peněz, pojďte, zásobte se a jezte bez peněz a zdarma víno a mléko!
   Proč vydávat peníze za to, co není chléb, svůj výdělek za to, co nesytí? Slyšte mě a budete hodovat, vychutnávat tučná jídla!
   Nakloňte ucho své a pojďte ke mně! Poslouchejte a naplní vás nový život! Sjednám s vámi věčnou smlouvu na věrných slibech daných Davidovi. Jeho jsem národům ustanovil zákonodárcem, knížetem a vládcem kmenů.
   Přivoláš národy, které neznáš, a národy, které tě neznaly, přiběhnou k tobě kvůli Hospodinu, tvému Bohu, kvůli Svatému Izraele, který tě oslavil. Hledejte Hospodina, když je možné ho najít, vzývejte ho, když je blízko!
   Ať přestane bezbožník hřešit, zločinec ať změní své smýšlení; ať se obrátí k Hospodinu, a on se nad ním smiluje, k našemu Bohu, který mnoho odpouští. Mé myšlenky nejsou myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému - praví Hospodin. O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho chování, mé myšlení od myšlení vašeho.
   Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zem a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyšlo z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal."
    


Iz 12, 2-3. 4 bcd. 5-6 Odp.: 3
Odp.: S radostí budete vážit vodu z pramenů spásy.

Bůh je má spása! Bez obavy mohu doufat. Hospodin je má síla a statečnost, stal se mou spásou. S radostí budete vážit vodu z pramenů spásy.
Odp.
Oslavujte Hospodina, vzývejte jeho jméno! Hlásejte mezi národy jeho díla, zvěstujte vznešenost jeho jména!
Odp.
Zpívejte Hospodinu, neboť učinil velkolepé věci, ať je to známo po celé zemi! Plesejte a jásejte, obyvatelé Siónu, neboť nad vámi vládne Svatý Izraele.
Odp.



2. ČTENÍ 1 Jan 5, 1-9

Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana.

Milovaní!
   Každý, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš, je narozen z Boha; každý, kdo miluje otce, miluje i toho, komu on dal život. Podle toho můžeme poznat, že milujeme Boží děti: když milujeme Boha a plníme jeho přikázání. Láska k Bohu záleží právě v tom, že zachováváme jeho přikázání.
   Jeho přikázání nejsou těžká, protože každý, kdo je narozen z Boha, vítězí nad světem. A to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra. Kdo vítězí nad světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?
   Ježíš Kristus je ten, který přišel skrze vodu a krev; nejen skrze vodu, ale skrze vodu a krev. A to dosvědčuje Duch, protože Duch je pravda. Jsou tři svědkové: Duch, voda a krev, a ti tři jsou zajedno.
   Když přijímáme svědectví lidské, tím větší platnost má svědectví Boží. To je totiž svědectví Boží, které Bůh vydal o svém Synu.



Evangelium Mk 1,6b-11

Slova svatého evangelia podle Marka.

    Jan kázal: “Za mnou už přichází mocnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků. Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým.” V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a dal se od Jana pokřtít v Jordáně. Hned jak vystupoval z vody, spatřil, že se nebe rozevřelo a že se z něho snáší Duch jako holubice. A z nebe se ozval hlas: “Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení!”

________________________________________________________

 Slůvko pro děti

Milé děti, představte si třeba nějakou holčičku, dejme tomu, že se jmenuje Maruška. A té Marušce maminka říká Maruško, máš mne ráda? A Maruška řekne Jasně, maminko, že Tě mám ráda. A maminka jí řekne: Tak jestli mne máš ráda, tak mi pomoz a ukliď si v pokojíčku, protože já mám v domácnosti hodně jiné práce. A Maruška na to: ale když mně se vůbec nechce… No, má ta Maruška maminku ráda? Asi ano, ale cítíme, že by to mohlo být lepší.

Svatý apoštol Jan mluví právě o tomhle, když ve druhém čtení říká, podle čeho se pozná, že máme rádi Pána Boha: když plníme jeho přikázání. A když ho opravdu máme rádi, tak nám už ta přikázání ani nemusejí přijít tak obtížná.

  

Milí bratři a sestry,

Ježíšův křest v Jordánu je předobrazem našeho křtu; křtu, který uděluje církev na základě příkazu zmrtvýchvstalého Pána - tak jak jej podává evangelium podle Matouše: Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Další skutečnosti, které k této svátosti odkazují, najdeme i v ostatních dnešních čteních: v prvním listu Janově se hovoří o tom, že Ježíš přišel skrze krev a vodu. Nejen skrze vodu, ale skrze vodu a krev. A to dosvědčuje Duch, protože Duch je pravda. Jsou tři svědkové: Duch, voda a krev, a ti tři jsou zajedno.

Možná nejméně nápadný, ale přesto důležitý odkaz ke svátosti křtu najdeme v prvním čtení, v knize proroka Izajáše. Hovoří se tam o vodě, která sestupuje z nebe: Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zem a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyšlo z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal. Je to motiv velice podobný tomu, který jsme slyšeli v adventu v rorátních zpěvech. Od Hospodina, shůry, padá voda (jako rosa, nebo déšť, nebo sníh) a oživuje: zúrodňuje doposud suchou zemi, dává vyrůst jejím plodům, které pak všechny nasytí.

Věříme, že znamení lití křestní vody a slovo vyřčené při křtu jsou opravdu účinné: že opravdu dávají nový život,  jsou nositeli Božího ducha, který je křtěnci darován; věříme, že člověka disponují k víře, naději a lásce. Mnohdy je nicméně tato víra tvrdě konfrontována s tím, co vidíme kolem sebe, v našem okolí, nebo dokonce v našich rodinách. To, že někdo byl pokřtěn, naprosto neznamená, že bude víru, naději a lásku automaticky mít.  

Pamatuji si v téhle souvislosti na jednu příhodu z doby, kdy jsem jako kaplan sloužil v brněnské farnosti svatého Tomáše. Jednoho dne přišel do farní kanceláře mladý muž, čerstvě osmnáctiletý. Jedna z prvních věcí, kterou chtěl po dosažení plnoletosti udělat, bylo vystoupení z církve, jíž byl členem, protože ho rodiče jako miminko nechali pokřtít. Těžko říct, jestli měl po křtu nějakou křesťanskou výchovu, jestli prostřednictvím své rodiny nějak zakusil Boží lásku, nebo jaký vůbec byl příběh jeho dětství a dospívání - s tím se nám nesvěřil. Církev samozřejmě v radikalitě svých osmnácti let považoval za tmářskou vymývárnu mozků naivních lidí a nechtěl s ní mít nic společného. Pastorační asistentka Luďka mu tenkrát udělala poznámku u jeho křestního zápisu v matrice; a raději jsme mu nevysvětlovali, že sice formálně k církvi již nepatří, ale že skutečnost jeho křtu vymazat nelze, že neexistuje něco jako odkřtění, že v tomhle smyslu nejde jaksi zmáčknout tlačítko Delete a on bude zase svátostí zcela nedotčen, jako před křtem. Křest uděluje do duše člověka sigillum - pečeť, nesmazatelné znamení. Protože Otec se nemůže zříci svého milovaného dítěte, ve kterém má zalíbení - i když ono se může zříci jeho.

Tohle je často realita, kterou vidíme kolem sebe. Slovo dnešního prvního čtení ale říká něco jiného: Slovo, které jednou vyjde z Božích úst, vláha, která jednou padne na zemi, nezůstane bez účinku. Boží milost, nám daná svátostí křtu, možná nepůsobí přímočaře a jednoduše, není účinná podle našich lidských měřítek, projevuje se možná jinak, než bychom si představovali. Ale slovo proroka Izajáše je jasné: vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal.

 

 

 

Slavnost Zjevení Páně 2024

1. ČTENÍ Iz 60, 1-6

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Vstaň, rozsviť se, Jeruzaléme, neboť vzešlo tvé světlo a Hospodinova velebnost září nad tebou! 
   Hle, tma zahaluje zemi a temnota národy, nad tebou však září Hospodin, jeho velebnost se zjevuje nad tebou. Národy budou kráčet v tvém světle a králové v tvé vycházející záři. Rozhlédni se kolem a podívej se: ti všichni se shromáždili, přišli k tobě. Zdaleka přicházejí tvoji synové, na zádech jsou přinášeny tvoje dcerky. Spatříš to a zazáříš, radostí se zachvěje a rozšíří tvé srdce, neboť tě zaleje bohatství moře, přinesou ti statky národů. 
    Záplava velbloudů tě přikryje, dromedáři z Midjanu a Efy, přijdou všichni ze Sáby, přinesou zlato a kadidlo, rozhlásí Hospodinovu slávu. 



Žl 72 (71), 1-2. 7-8. 10-11. 12-13 Odp.: srv. 
Odp.: Budou se ti, Hospodine, klanět všechny národy země. 

Bože, svěř králi svou pravomoc, svou spravedlnost královskému synu. Ať vládne tvému lidu spravedlivě, nestranně tvým ubohým. 
Odp. 
V jeho dnech rozkvete spravedlnost a hojnost pokoje, dokud nezanikne luna. Bude vládnout od moře k moři, od Řeky až do končin země. 
Odp. 
Králové Taršíše a ostrovů přinesou dary, králové Arábie a Sáby zaplatí daně. Všichni králové se mu budou klanět, všechny národy mu budou sloužit. 
Odp. 
On vysvobodí chudáka, který se dovolává pomoci, ubožáka, jehož se nikdo neujímá. Smiluje se nad nuzným a chudým, zachrání ubožákům život. 
Odp. 

2. ČTENÍ Ef 3, 2-3a. 5-6

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

Bratři a sestry! 
    Slyšeli jste, že Bůh mě pověřil pracovat pro vás na díle milosti. Ve zjevení mi totiž bylo oznámeno to tajemství. 
   V dřívějších dobách to lidé tak nevěděli, ale nyní to bylo odhaleno z osvícení Ducha jeho svatým apoštolům a kazatelům mluvícím pod vlivem vnuknutí: že totiž také pohané mají stejná dědická práva, že jsou údy téhož těla a že stejně i jim platí ona zaslíbení skrze Ježíše Krista, když uvěří kázání evangelia. 



EVANGELIUM Mt 2, 1-12 

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Když se Ježíš narodil v Betlémě v Judsku za času krále Heroda, přišli do Jeruzaléma mudrci od východu a ptali se: "Kde je ten narozený židovský král? Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit." 
    Když to uslyšel král Herodes, ulekl se a s ním celý Jeruzalém. Svolal všechny velekněze a učitele Zákona z lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Řekli mu: "V Betlémě v Judsku, neboť tak je psáno u proroka: 'A ty, Betléme v judské zemi, nejsi vůbec nejmenší mezi judskými předními městy, protože z tebe vyjde vládce, který bude panovat mému izraelskému lidu'." 
   Tehdy si Herodes tajně zavolal mudrce a zevrubně se jich vyptal na dobu, kdy se ta hvězda objevila, poslal je do Betléma a řekl: "Jděte a důkladně se na to dítě vyptejte. Až ho najdete, oznamte mi to, abych se mu i já přišel poklonit." Když krále vyslechli, vydali se na cestu. 
   A hle - hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě. Jakmile uviděli hvězdu, zaradovali se nevýslovnou radostí. Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu. Otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. 
   Ve snu dostali pokyn, aby se k Herodovi už nevraceli, proto se vrátili jinou cestou do své země.

 ____________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, znáte to staré české rčení na Nový rok, o slepičí krok; na Tři krále, o krok dále? Znamená to, že se nám den pomalinku začíná prodlužovat a noc krátit. Asi se většina z nás moc těší na to, až bude světla víc. A v severských zemích, kde je teď den opravdu hodně krátký – třeba za polárním kruhem vyjde sluníčko jen na chvilku a hned zase zapadne – se z toho lidé těší ještě více než my.

První čtení je z konce knihy proroka Izajáše: jeho autor taky mluví o tom, že noc odchází a přibývá světla. A je to pro něj obraz toho, že přišel Spasitel. Hle, tma zahaluje zemi a temnota národy, nad tebou však září Hospodin, jeho velebnost se zjevuje nad tebou. My křesťané máme Pána Ježíše jako světlo, které nám svítí na cestu životem.

 

Milí bratři a sestry,

Pojďme se společně zamyslet nad scénou z dnešního evangelia, ve které se tři mudrci od východu klaněli před narozeným Ježíšem - a poté otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. V tradici církve mají tyto symbolické dary naznačovat, kým Ježíš je a co ho čeká: zlato symbolizuje Ježíšovu královskou důstojnost, kadidlo jeho božství a myrha - součást masti, kterou se pomazávali zemřelí před pohřbem - pak anticipuje to, že Ježíš bude ukřižován, pohřben a třetího dne vstane.

Duchovní smysl těchto slov může být ale ještě jiný: ony pokladnice mohou být obrazem nitra srdce každého člověka - nejdůležitějších a nejcennějších věcí, které v něm nosíme, a také nejdůležitějších existenciálních otázek, jež každý člověk má. Zlato může představovat to, co je pro nás v životě nejcennější; co je v našem hodnotovém žebříčku nejvýše; bez čeho či bez koho si nedokážeme náš život představit; čeho bychom se dokázali vzdát jen velice těžko, nebo vůbec ne.

Symboly kadidla a myrhy pak souvisejí s tím, že každý člověk má hluboko v srdci podstatné otázky po tom, co ho přesahuje; po smyslu bytí, po Bohu, po naději. A má je, protože si zároveň uvědomuje svoji konečnost, protože ví, že jednoho dne bude muset zemřít. A ani my křesťané nejsme výjimkou: nemůžeme se pyšně domnívat, že máme-li víru v Krista a v jeho zmrtvýchvstání, máme zároveň všechny tyto otázky již definitivně vyřešené a bezezbytku známe odpověď. Stačí si vzpomenout na slova z Velepísně na lásku ze třinácté kapitoly prvního listu Korinťanům: nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně; nyní poznáváme nedokonale. Až poté, až teprve na druhém břehu, uvidíme tváří v tvář, poznáme dokonale.  

Jsme tedy pozváni, jako oni tři mudrci od Východu, otevírat před Pánem pokladnice svých srdcí. Dávat mu to, co je pro nás nejcennější; dávat mu všechny naše otázky po tom, kdo je Bůh a jaký je smysl našeho putování; dávat mu úzkost z konečnosti našeho pozemského bytí. Neznamená to, že bychom se s tím vším tímhle způsobem jednou provždy vyrovnali a přestalo nás to znepokojovat. Znamená to prostě, že to všechno bude v Ježíšových rukou - a že On už se postará.