22. neděle v mezidobí C 2019

1. ČTENÍ Sir 3,19-21.30-31(řec.17-18.20.28-29)

Čtení z knihy Sirachovcovy.

   Synu, dělej své práce v skromnosti, a budeš milován bohumilými lidmi. Čím jsi větší, tím. víc se pokořuj, a před Pánem nalezneš milost. Neboť veliká je moc Pána, je slaven pokornými lidmi.
   Pro ránu domýšlivce není uzdravení, neboť se v něm uchytilo ošklivé býlí. Rozumné srdce chápe poučné výroky, moudrý člověk touží po pozorných posluchačích.



Žl 68(67),4-5ac.6-7ab.10-11
Odp.: Bože, ve své dobrotě ses postaral o chudáka.

Spravedliví se radují, jásají před Bohem a veselí se v radosti. Zpívejte Bohu, velebte jeho jméno, jeho jméno je Hospodin.
Odp.
Otec sirotků, ochránce vdov je Bůh ve svém svatém příbytku. Bůh zjednává opuštěným domov, vězně vyvádí k šťastnému životu.
Odp.
Seslal jsi hojný déšť, Bože, na své dědictví, vzkřísils je, když zemdlelo. Usadilo se v něm tvoje stádce, ve své dobrotě ses postaral o chudáka, Bože!
Odp.



2. ČTENÍ Žd 12,18-19.22-24a

Čtení z listu Židům.

Bratři a sestry!
   Nepřistoupili jste k hmotné hoře, z které šlehal oheň a která byla zahalena mračnou temnotou a bouří, a při tom za zvuku trouby byly prohlášeny předpisy. Když to všechno Izraelité slyšeli, zdráhali se poslouchat a prosili, aby (Bůh) už k nim nemluvil.
   Vy však jste přistoupili k hoře Siónu a k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému: ke vznešenému shromáždění obrovského množství andělů a k obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi; (přistoupili jste) k soudci, Bohu všech, k duším spravedlivých, kteří už dosáhli cíle, a k Ježíši, prostředníku nové smlouvy.



EVANGELIUM Lk 14,1.7-14

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Když Ježíš přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl, dávali si na něj pozor.
   On si všiml, jak si hosté vybírají přední místa. Řekl jim tedy toto poučení: "Až budeš od někoho pozván na svatební hostinu, nesedej si na přední místo. Mohl by být od něho pozván někdo vzácnější než ty, a ten, kdo pozval tebe i jeho, by přišel a řekl ti: 'Uvolni mu místo!' Tu bys musel s hanbou zaujmout poslední místo.
   Ale když budeš pozván, jdi si sednout na poslední místo, takže až přijde ten, který tě pozval, řekne ti: 'Příteli, pojď si sednout dopředu!' To ti bude ke cti u všech, kteří budou s tebou u stolu. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."
   Svému hostiteli pak řekl: "Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, ani bratry, ani příbuzné, ani bohaté sousedy, aby tě snad také nepozvali, a tak by se ti dostalo odměny. Ale když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé.
   A budeš blahoslavený, protože oni ti to nemají čím odplatit. Dostaneš však odměnu při vzkříšení spravedlivých."

________________________________________________________________________________ Slůvko pro děti:

Milé děti,

Na konci mše svaté vám požehnám školní aktovky a pomůcky. Co myslíte, jak se to požehnání projeví? Rozhodně ne tak, že byste se mohly přestat učit, nebo že by vám anděl strážný přes noc napsal domácí úkol, na který jste zapomněly… Doufám ale, že se to projeví v tom, že budete mít větší chuť se učit. Protože učením poznáváme krásný svět, který nám Bůh daroval jako náš společný domov-a to je přece úžasná věc! A taky by se to mohlo projevit tím, že se třeba nebudete posmívat vaším spolužákům, kterým něco jde hůř než vám, ale že jim pomůžete - a pak budete mít radost z toho, že se zlepšili.

Milí bratři a sestry,

Dnešní liturgické texty jsou skoro všechny o pokoře – a to je velmi zatížené slovo, které se dnes téměř neužívá. Stále se nám opakuje, že je potřeba se prosadit, být úspěšný a za žádnou cenu nepřenechat své místo někomu jinému.  A možná ještě větší problém je to, že se často potkáváme s karikaturami pokory, v mnoha různých podobách - někdy se pokorou maskuje nedostatek odvahy, sebepodceňování nebo obyčejná lenost. Opravdová pokora je ale jedna z nejdůležitějších křesťanských ctností.  Je totiž přímým protikladem pýchy, a ta je opět podle mnoha duchovních učitelů jakýmsi základním, a tudíž nejvážnějším hříchem, ze kterého všechny ostatní vyplývají.

Abychom pochopili, proč je pýcha tak velký problém, můžeme vyjít od Ježíšova základního dvojjediného přikázání lásky: Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí a Miluj svého bližního jako sebe sama.  Pýcha by se ve své extrémní podobě dala naproti tomu definovat jako naprostá soběstačnost: ‚Stačím si sám, jsem totiž lepší než ostatní, nebo aspoň lepší než někteří ostatní‘.  Je to tedy přímý protiklad základního přikázání lásky. Pyšný člověk se uzavírá základnímu vztahu s Druhým - Bohem, a ruku v ruce s tím i rovnocenným vztahům s druhými lidmi. Opravdově milovat bližního podle Ježíšova prvního a hlavního přikázání znamená vážit si existence druhého člověka, a to jakéhokoli, stejně jako své vlastní – ne méně, ale ani ne více.

Ježíš - jako dobrý psycholog - ve farizeově domě nejprve pozoruje, jak se tento postoj pýchy projevuje v jednání hostů i samotného hostitele. Příznaky jsou poměrně nenápadné, jakoby skoro nevědomé: hosté si vybírají přední místa, a tak dávají najevo, že jim má být vzdána zvláštní pocta. Ještě mnohem méně nápadné je to u hostitele.  Na první pohled to vypadá, že Ježíšova výzva, aby nezval přátele a příbuzné, může zdát příliš přísná - co je špatného na posezení s přáteli? Jenomže Ježíš kárá vnitřní postoj farizea: zve nikoli proto, aby své přátele potěšil a sám se z jejich společnosti radoval, ale jeho pozvání je zištné: chce si vybudovat nebo posílit osobní kontakty, které by se mu v budoucnu mohly hodit.

Velmi důležitá jsou Ježíšova slova  Kdo se povyšuje, bude ponížen. Je to součást Boží pedagogiky, kterou jsme asi zažili tak či onak všichni. Někdy jsme pokořeni velmi bolestivě, až nám může připadat, že Bůh dopouští v našem životě zbytečně tvrdé pády a že nás proto nemá rád, nebo se na nás zlobí. Jenže pokud je pýcha a sebeuzavřená soběstačnost opravdu tím nejvážnějším hříchem, který si navíc nemusíme ani moc uvědomovat, Bůh se bude jistě za každou cenu snažit, aby nás z něho dostal a přitom neporušil naši svobodu. Nikdy nám nezpůsobuje bolest a pokoření samoúčelně, z rozmaru nebo z rozčilení-to by nemohl být Láska sama.

Postoj pokory, který Ježíš ilustruje na příkladu člověka, který si šel sednout dozadu, je odměněn krásným oslovením Příteli ze strany hostitele. Opravdová pokora buduje vztahy lásky. Tam, kde lidé cítí, že druhý s nimi jedná jako se sobě rovnými, s láskou a respektem, tam se vztahům daří dobře. A platí také to, že kdo se ponižuje, bude povýšen: Kdyby svatá Matka Tereza zůstala v Kalkatě v prestižním katolickém internátu pro dívky, možná by o ní vědělo jenom málo lidí. Ona ale šla mezi nejmenší – mezi žebráky a mrzáky, slepé a chromé, dala jim najevo, že mají svoji důstojnost, že jsou milovaní a chtění – a dnes ji zná celý svět.

Slavnost posvěcení kostela sv. Bartoloměje, 25.8.2019

1. čtení: Ez 47, 1-2.8-9.12

Čtení z knihy proroka Ezechiele.

Potom mě (anděl) zavedl zpět ke vchodu do chrámu, a hle – pod chrámovým prahem prýštila voda směrem na východ – na východ totiž bylo chrámové průčelí – voda stékala pravou chrámovou stranou na jih od oltáře. Pak mě vyvedl severní branou a venku mě vedl až k vnější bráně směřující na východ, a hle – voda vytékala z jižní strany. Řekl mi: „Tato voda, která vytéká do východní krajiny, stéká do pouště a končí v moři ve slaných vodách a jeho voda je tím uzdravena. Kamkoli se řeka dostane, oživnou všichni živočichové, kteří se v ní hemží; velmi mnoho ryb bude tam, kam se dostane tato voda, a vše se uzdraví. Nad řekou pak, na jejím břehu z obou stran vzroste všeliké ovocné stromoví; neopadne jeho listí, nepřestane jeho ovoce; každý měsíc ponese čerstvé plody, neboť jeho voda bude vytékat ze svatyně: jeho ovoce bude pokrmem, lékem jeho listí.

Žalm 46:

 Bůh je naše útočiště a síla, osvědčil se jako nejlepší pomocník v nouzi.

 Proto se nebojíme, i kdyby se kácela země, i kdyby se hory řítily do hlubin moře.

Ať se bouří moře, pění jeho vody, ať se třesou hory, když se moře vzdouvá, s námi je Hospodin zástupů, Bůh Jakubův je naší tvrzí.

Proudy bystřin jsou k radosti Božímu městu, přesvatému stánku Nejvyššího,

Bůh je v jeho středu, nepohne se, od časného jitra ho Bůh bude chránit.

Národy se bouřily, říše se bortily; tu zahřměl svým hlasem, země se rozplynula.

S námi je Hospodin zástupů, Bůh Jakubův je naší tvrzí.

Pojďte, pozorujte Boží skutky, které učinil k úžasu země.

 Zamezuje války až po samé hranice světa, láme luky, přeráží oštěpy, a štíty pálí ohněm.

 Přestaňte a uznejte, že já jsem Bůh, převyšuji národy, převyšuji svět.

 S námi je Hospodin zástupů, Bůh Jakubův je naší tvrzí.

2. čtení: Ef 2,19-22

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efezanům.

Bratři a sestry!

Už nejste cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané ostatních křesťanů a členové Boží rodiny. Jste jako budova: jejími základy jsou apoštolové a kazatelé mluvící pod vlivem vnuknutí a Kristus Ježíš je nárožní kvádr. V něm je celá stavba spojena a vyrůstá ve svatý chrám v Pánu. V něm i vy jste budováni působením Ducha v Boží příbytek.

Evangelium: Jn 4,19 -24

Slova svatého evangelia podle Jana.

Samařská žena řekla Ježíšovi: „Pane, vidím, že jsi prorok! Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: (Jen) v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat.'“ Ježíš jí odpověděl: „Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze Židů. Ale nastává hodina ‒ ano, už je tady ‒ kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě.“

________________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, dnes slavíme slavnost posvěcení našeho farního kostela, a tak se vás ptám: Proč vlastně chodíme do kostela? Myslím tu otázku vážně, neodpovím si na ní sám, dokud mi někdo z vás něco neřekne, tak nebudeme pokračovat…

Kdybychom do kostela chodili jenom proto, že se to musí, bylo by to málo a strašně by nás to nebavilo… A asi sem nechodíme jenom proto, že se nám tady líbí, nebo že hezky zpívají na kůru – kvůli tomu byste taky asi v neděli ráno nevstali. Chodíme sem hlavně proto, že se setkáváme s Pánem Ježíšem a on nám dává milost, abychom rostli ve víře a lásce.

Milí bratři a sestry,

   V neděli 26. 8. roku 1923 vysvětil biskup Norbert Klein novostavbu žebětínského kostela, letos je to tedy 96 let. Historii našeho chrámu můžeme vidět z různých úhlů pohledu. Můžeme sledovat jeho stavební dějiny – jak vystavění nového chrámu, tak jeho pozdější opravy a úpravy. Můžeme ale také myslet na to, jak tenhle prostor zasáhl do lidských příběhů všech generací farníků – včetně těch našich. Kolik lidí zde přijalo svátost křtu, kolik lidí našlo vnitřní pokoj a smíření při zpovědích, kolik manželů si zde před Pánem a v Pánu slíbilo vzájemnou lásku, s kolika lidmi jsme se rozloučili, když se završil jejich pozemský život. Je to tedy historie chrámu jako stavby, ale také posvátné dějiny naší farnosti, dějiny toho, jak se Boží milost a prozřetelnost za všechna ta léta projevovala v duších jednotlivých lidí.

    V prvním čtení je zdrojem Boží milosti a spásy jedno konkrétní místo a jedna konkrétní stavba - budova chrámu na hoře Sión, místo, kde podle židovského pojetí přebývala šekíná, Boží přítomnost. Ve druhém čtení a v evangeliu dohází v tomto smyslu ke změně. Svatý Pavel hovoří také o budově, ale nikoli z kamenných kvádrů a malty, ale o chrámu církve, postaveném z jednotlivých křesťanů, jehož základním kamenem - tím, na kterém všechno stojí – je Kristus.

    V evangeliu se potom stejné téma místa Boží přítomnosti a spásy objevuje v rozhovoru Ježíše se samařskou ženou u Jákobovy studny. Samařané měli svůj chrám, na hoře Garizím nad dnešním městem Nábulus. Izraelité však věřili, že jediné místo, kde je možné Hospodina právoplatně uctívat, je jeruzalémský chrám. Samařanka se tedy Ježíše táže - protože věří, že je prorok - kde se má konat pravá bohoslužba.  A Ježíš jí říká, že v budoucnu již bohoslužba nebude vázána na jedno místo, ale že to bude uctívání otce v Duchu a v pravdě.

     Dnešní čtení nám tedy odhalují pravý smysl dnešní slavnosti - i smysl toho, proč máme náš farní kostel. To hlavní a důležité je společenství lidí, které kolem sebe Pán shromažďuje v Duchu a v pravdě, které živí svým tělem a svou krví a které vede ke spáse. Společenství, jež v síle Ježíšovy milosti dělá pokroky ve víře a lásce.

20. neděle v mezidobí C 2019

1. ČTENÍ Jer 38,4-6.8-10

Čtení z knihy proroka Jeremiáše.

   Úředníci řekli králi: "Ať je zabit tento člověk, neboť oslabuje ruce bojujícího mužstva, které zůstalo v tomto městě, i ruce všeho lidu, když k nim mluví takové řeči, protože nehledá tento člověk blaho tohoto lidu, ale jeho neštěstí."
   Král Sidkijáh řekl: "Hle, je ve vašich rukou" - neboť král proti nim nic nezmohl. Vzali tedy Jeremiáše a uvrhli ho do cisterny královského prince Malkijáha, která byla ve vězeňském dvoře; spustili Jeremiáše po provazech do cisterny, ve které nebyla voda, ale jen bahno; a Jeremiáš zapadl do bláta.
   Etiopan Ebedmelech vyšel z královského paláce a řekl králi: "Můj pane, králi, tito muži se dopustili zlého činu vším, co spáchali proti proroku Jeremiášovi, když ho vsadili do cisterny. Umře v ní hladem, neboť v městě už není chléb."
   Tu rozkázal král Etiopanu Ebedmelechovi: "Vezmi s sebou odtud tři muže a vytáhni proroka z cisterny, dřív než umře."


Žl 40(39),2.3.4.18
Odp.: Hospodine, na pomoc mí pospěš!

Pevně jsem doufal v Hospodina, on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání.
Odp.
Vytáhl mě z podzemní jámy, z bahnitého kalu, na skálu postavil mé nohy, dodal síly mým krokům.
Odp.
Novou píseň vložil mi do úst, chvalozpěv našemu Bohu. Mnozí to uvidí a nabudou úcty, budou doufat v Hospodina.
Odp.
Já jsem jen chudák a ubožák, ale Pán se o mě stará. Tys můj pomocník, můj zachránce: neprodlévej, můj Bože!
Odp.


2. ČTENÍ Žd 12,1-4

Čtení z listu Židům.

Bratři a sestry!
   Nesmírné je množství těch, kteří se na nás dívají! Odhoďme proto všecko, co by nás mohlo zatěžovat, všecko, co by nás mohlo rozptylovat, a vytrvale běžme o závod, který je nám určen. Mějme oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti. Místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž a nic nedbal na urážky; nyní sedí po pravé straně Božího trůnu.
   Myslete na toho, který snesl, když mu hříšní lidé prudce odporovali, abyste neumdlévali a vnitřně neochabovali, Vždyť jste v boji proti hříchu ještě nekladli odpor až do krve.


EVANGELIUM Lk 12,49-53

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Ježíš řekl svým učedníkům:
   "Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! V křest mám být ponořen, a jak je mi úzko, než bude vykonán!
    Myslíte, že jsem přišel dát mír na zemi? Ne, říkám vám, ale rozdělení. Od nynějška totiž bude rozděleno pět lidí v jednom domě: tři proti dvěma a dva proti třem. Budou rozděleni otec proti synovi a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni."

_________________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Myslím, že ta slova z dnešního evangelia se Pánu Ježíši říkala těžko: asi by mnohem radši řekl, že přinesl mír, protože Pán Ježíš touží po tom, aby bylo mezi lidmi smíření, pokoj a láska, aby všichni žili jako jedna velká rodina. Jenomže problém je s naším srdcem, které je zraněné hříchem - právě z toho vznikají ta rozdělení, o kterých Ježíš mluví, dokonce i mezi nejbližšími lidmi. Když nám to ale Ježíš říká, tak to neříká proto, abychom se s tím smířili a nechali to tak: máme se naopak ze všech sil snažit přinášet smíření. Vy třeba můžete začít doma, když se například budete snažit nehádat se s bráškou nebo sestřičkou, nebo něco podobného.

Milí bratři a sestry,

    Dnešní Boží slovo obsahuje pasáže, které se neposlouchají příjemně. Hovoří o tom, že přijetí víry a věrnost Hospodinovu slovu a jeho vůli vyvolávají protivenství.

    Prorok Jeremiáš v prvním čtení tlumočí v obklíčeném Jeruzalémě Hospodinovo slovo, že jediná cesta, jak přežít, je vzdát se Babylóňanům. A se zlou se potáže – osočí ho, že podlamuje morálku vojska připraveného k bitvě; možná si o něm myslí, že je to zrádce, kterého vyslali Babylóňané, aby rozložil bojeschopnost Izraele zevnitř. A hodí ho do cisterny, kde málem zemře. Tato scéna je jakoby vyvrcholení všech Jeremiášových útrap, kterých již předtím zažil přehršel - a zažil je právě proto, že byl povolán za proroka. Jeho poslání mu lidsky viděno nepřineslo nic dobrého.

    V evangeliu zase Ježíš mluví o tom, že jeho příchod přinese rozdělení, a to dokonce tam, kde jsou lidské vztahy nejsilnější, tam, kde se cítíme nejvíce doma - tedy v rodinách. Přijetí či nepřijetí Ježíše způsobí často odcizení mezi nejbližšími lidmi - mezi matkou a dcerou, mezi otcem a synem.

    Dnešní Boží slovo nás tedy provokuje, ruší náš klid celkem slušných a celkem zbožných křesťanů. Nutí nás k zamyšlení, co bychom byli schopni pro naši víru obětovat, čeho bychom se pro ni dokázali vzdát. Při jeho slyšení nám také může přijít na mysl celá plejáda příběhů světců v celých dějinách církve - těch, kteří zemřeli pro víru jako mučedníci, i těch, kteří pro víru snášeli velká příkoří a přinesli velké osobní oběti. A skrze toto oboje se vzápětí setkáváme se všemi kompromisy, které v tomto smyslu děláme: s naší vlažností; s tím, co je pro nás důležitější než Ježíš; všechno, na čem lpíme a čeho bychom se nechtěli vzdát, i když víme, že bychom měli. Jsme-li upřímní, zjistíme, že se podobáme bohatému mladíkovi z devatenácté kapitoly evangelia podle Matouše. Mladík sice chtěl Ježíše následovat, ale když zjistil, co všechno to stojí, zesmutněl a odešel - nebyl schopen se vzdát toho, co měl.

    Mohli bychom si tedy nad sebou zoufat. Mohli bychom si říci, že nikdy nebudeme schopni dostát tomu, co vkládáme do jednoho ze Zdrávasů na začátku modlitby růžence: Ježíš, kterého nade všechno milujeme. Mohli bychom docela dobře ztratit naději, že to tak někdy bude; že jednou nebudeme ve víře dělat kompromisy se světem, s vlastním pohodlím a skutečnostmi, na nichž lpíme. Naštěstí nám dnešní Boží slovo přece jen nabízí cestu. Ve druhém čtení z listu Židům se hovoří o tom, co je potřebné jako první a vlastně nejdůležitější předpoklad: Mějme oči upřeny na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti. A pak ještě Ježíš v evangeliu říká, že přišel vrhnout na zem oheň. Tento oheň je dar Ducha svatého - a jen v síle Ducha může být naše víra a láska přivedena z prostřednosti k dokonalosti.

19. neděle v mezidobí C 2019

1. ČTENÍ Mdr 18,6-9

Čtení z knihy Moudrosti.

   Ta noc, (v níž byli pobiti prvorozenci Egypťanů,) byla napřed oznámena našim otcům, aby byli dobré mysli, když bezpečně poznají, jakým přísahám uvěřili. Pak tvůj lid už očekával záchranu spravedlivých a zkázu nepřátel. Neboť čím jsi trestal protivníky, tím jsi oslavil nás, když jsi nás povolal.
   Vždyť skrytě obětovaly zbožné děti dobrých (rodičů) a svorně si uložily božský zákon, že svatí budou mít stejný podíl na stejných dobrech i stejných nebezpečích, když předtím zazpívali chvalozpěvy otců.


Žl 33(32),1+12.18-19.20+22
Odp.: Blaze lidu, který si Hospodin vyvolil za svůj majetek.

Radujte se, spravedliví, z Hospodina, sluší se, aby ho dobří chválili. Blaze národu, jehož Bohem je Hospodin, blaze lidu, který si vyvolil za svůj majetek.
Odp.
Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu.
Odp.
Naše duše vyhlíží Hospodina, on sám je naše pomoc a štít. Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, jak doufáme v tebe.
Odp.


2. ČTENÍ Žd 11,1-2.8-19

Čteni z listu Židům.

Bratři a sestry!
   Víra je obsahem toho, v co doufáme, je přesvědčením o věcech, které nevidíme. Pro ni se našim předkům dostalo pochvaly.
   Protože Abrahám věřil, uposlechl (Boží) výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde. Víra ho vedla k tomu, aby se usadil v zaslíbené zemi jako cizinec, bydlel ve stanu, podobně jako Izák a Jakub, kterým se dostalo dědictvím stejného příslibu. Čekal totiž na město s pevnými základy, které sám Bůh vystaví a založí.
   I Sára uvěřila, a proto dostala sílu stát se matkou, a to přes svůj pokročilý věk, protože se spolehla na toho, který ten slib dal. A tak z jednoho muže, a to už vetchého, vzešlo tolik potomků jako hvězd na nebi a jako písku na mořském břehu, který nikdo nespočítá.
   Tito všichni umírali s vírou, i když se nedočkali toho, co bylo slíbeno: jen zdáli to viděli a radostně vítali a prohlašovali, že jsou na zemi jenom cizinci a přistěhovalci. Když tak mluvili, dávali tím najevo, že pravou vlast teprve hledají. Kdyby měli na mysli tu, z které se odstěhovali, měli by přece dost času se tam vrátit. Ale oni toužili po lepší vlasti, totiž nebeské. Proto se ani Bůh za ně nestydí a nazývá se jejich Bohem a připravil jim město.
   Protože měl Abrahám víru, přinesl Izáka v oběť, když ho Bůh zkoušel. Svého jediného syna chtěl obětovat, třebaže mu bylo slíbeno: 'Od Izáka budeš mít potomky.' On totiž uvažoval takto: Bůh má dost moci, aby vzkřísil třebas i mrtvé. Proto také Izáka dostal nazpátek i jako předobraz.


EVANGELIUM Lk 12,32-48

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Ježíš řekl svým učedníkům:
   "Neboj se, malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá království.
   Prodejte svůj majetek a rozdejte na dobré skutky. Opatřte si měšce, které nezpuchřejí, poklad v nebi, kterého neubývá, kam se k němu zloděj nedostane a kde ho mol nerozežere. Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce.
   Mějte bedra přepásaná a vaše lampy ať hoří, abyste se podobali lidem, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, když přijde a zatluče. Blahoslavení služebníci, které pán při svém příchodu najde, jak bdí. Amen, pravím vám: Přepáše se, pozve je ke stolu, bude chodit od jednoho k druhému a obsluhovat je. A když přijde po půlnoci nebo při rozednění a nalezne je tak, jsou blahoslavení.
   Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, nenechal by ho prokopat se do domu. I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.
   Petr se ho zeptal: "Pane, říkáš toto podobenství jenom nám, nebo všem?"
    Pán řekl: "Kdo je tedy ten věrný a rozvážný správce, kterého pán ustanoví nad svým služebnictvem, aby jim dával včas příděl jídla? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu najde, že to dělá! Opravdu, říkám vám: Ustanoví ho nad celým svým majetkem. Kdyby si však onen služebník pomyslil: 'Můj pán hned tak nepřijde', a začne tlouci čeledíny a děvečky, jíst, pít a opíjet se, přijde pán toho služebníka v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, ztrestá ho a odsoudí ho ke stejnému údělu s nevěřícími.
   Služebník, který zná vůli svého pána, a přece nic podle jeho vůle nepřipraví a nezařídí, dostane mnoho ran. Ten však, kdo ji nezná, a udělá to, co zasluhuje bití, dostane jich méně. Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude víc žádat."

_______________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Dnešní druhé čtení se týká jedné dobré vlastnosti, která nám, myslím, v dnešní době hodně ‚nejde‘. Je to trpělivost. Druhé čtení nám říká, že Bůh plní, co slíbil, jenom je na to někdy potřeba trpělivě počkat. Ale když my chceme mít všechno, co se nám líbí, a pokud možno hned, tak už neumíme čekat - a nemáme tak ani radost z toho, že jsme se dočkali.

Milí bratři a sestry,

Všechny dnešní texty hovoří o Božích zaslíbeních a o odpovědi ze strany člověka. List Židům nám klade před oči velké postavy víry ze Starého Zákona, Abraháma a Sáru, kteří Božím zaslíbením uvěřili a dočkali se jejich naplnění, i když tato zaslíbení šla zcela proti tomu, co by za daných okolností života bylo možné nebo pravděpodobné. Abrahám a Sára jsou tedy příkladem hluboké víry -ve smyslu důvěry v Boha a jeho konání - a s tím spojené velké trpělivosti a velké naděje.

S těmito postavami kontrastuje služebník z Ježíšova podobenství: dlouhá nepřítomnost jeho pána jej vede k tomu, aby si domácnost vzal do vlastních rukou a zařídil si věci podle sebe: ‚ Můj pán hned tak nepřijde‘. A tak místo služby a trpělivého čekání dělá věci, které jdou zcela mimo vůli pána domu. Objevuje se zde cosi, s čím máme v určitých obdobích duchovního života asi všichni zkušenost: pokušení netrpělivosti a nedůvěry v to, že Bůh v pravý čas pohne věcmi správným směrem.

Toto pokušení je velmi silně přiživováno současnou kulturou: máme tendenci si život brát do vlastních rukou, zařídit si ho podle sebe a pokud možno mít hned všechno, na co si vzpomenu. Křesťanský postoj ale není v tom, sedět a čekat, až Bůh něco zařídí - rozhodně nejde o pasivitu. Spíš jde o to, neskončit jako onen služebník: dělat něco, co je zcela mimo Boží vůli.

Tento životní postoj - tedy řídit si život úplně sami -  nás potom také uvádí do svazujícího perfekcionismu a úzkosti, že něco pokazíme, a lidé nám ten neúspěch neodpustí - nebo si jej neodpustíme sami. Jiný problém je v tom, že často nějakou věc uděláme předčasně. Boží čas na věci je často jiný než náš - jenže okolí nás nutí k rychlému uspokojení jakékoli potřeby, kterou pociťujeme: často se v reklamách objevují slogany typu ‚Když něco chceš, proč si to nekoupíš?‘ Trochu jsme zapomněli, že čekáním roste touha, a přestáváme tak mít radost z věcí, jichž jsme dosáhli příliš lacino. Podle jedné úvahy belgicko - švédského karmelitána Wilfrida Stinissena byl hřích Adama a Evy víceméně hříchem netrpělivosti: Bůh by byl oba obdaroval v příhodný čas jak ovocem stromu poznání, tak stromu života - jenže oni si je vzali předčasně a sami.

Někdy je ale čekání na naplnění Božích zaslíbení v našem životě velmi dlouhé a obtížné a naplňuje nás úzkostí:‚ nezapomněl Bůh na mne?‘ Často je tomu tak třeba u někoho, kdo pociťuje povolání k manželství, ale nemůže dlouho najít životního partnera. Pokušení věci vzdát nebo je vzít křečovitě do vlastních rukou je velké. Takovýmto obdobím víry se říká krize, a toto slovo má pro nás nádech něčeho negativního. Jenže řecké krisis znamená soud-tedy proces, při němž se něco důležitého rozhoduje. Krize jsou jakýmisi křižovatkami, místy na cestě víry, kde se naše důvěra v Boha může otřást v základech, ale pokud jimi dobře projdeme, zpětným pohledem poznáme jejich smysl a požehnání: naše důvěra, trpělivost a naděje budou o něco pevnější. 

18. neděle v mezidobí C 2019

1. ČTENÍ Kaz 1,2;2,21-23 

Čtení z knihy Kazatel.

   Marnost nad marnost - praví Kazatel - marnost nad marnost, všechno je marnost.
Vždyť se stává, že někdo pracuje moudře, rozvážně a úspěšně, a nakonec to dá do vlastnictví jinému, kdo na tom nepracoval. I to je marnost a velké zlo. Co má člověk za všechno svoje namáhání a snahu, s níž se plahočí pod sluncem? Ano, po všechny dny má jen starosti; trápení je jeho zaměstnáním, ani v noci si jeho srdce neodpočine. I tohle je marnost.


Ž1 90(89),3-4.5-6.12-13 
Odp.: Pane, tys nám býval útočištěm od pokolení do pokolení! 

Rozkazem vracíš, Bože, člověka v prach a pravíš: "Vraťte se smrtelníci!" Neboť tisíc let je v tvých očích jako včerejší den, který minul, a jako noční hlídka.
Odp. 
Uchvacuješ je, jsou jako ranní sen, podobají se pučící trávě: Zrána kvete a bují, večer je skosena a vadne.
Odp. 
Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce. Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat? Slituj se rad svými služebníky!
Odp. 


2. ČTENÍ Kol 3,1-5.9-11 

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům.

Bratři a sestry!
   Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, náš život, potom se i vy s ním ukážete ve slávě.
   Umrtvěte proto všechno, co je ve vašich údech pozemského: smilství, nečistotu, chlípnost, zlou žádostivost a chamtivost, která je modloslužbou.
   Neobelhávejte jeden druhého. Svlečte ze sebe člověka starého s jeho počínáním, a oblečte člověka nového, který se obnovuje k správnému poznání, aby se podobal svému Stvořiteli. Tady už není Řek nebo Žid, obřezaný nebo neobřezaný, barbar, Skyta, otrok nebo člověk svobodný, ale všecko a ve všem je Kristus.


EVANGELIUM Lk 12,13-21

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    Někdo ze zástupu požádal Ježíše: "Mistře, řekni mému bratrovi, aby se rozdělil se mnou o dědictví!"
   Odpověděl mu: "Člověče, kdo mě ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?"
   Potom jim řekl: "Dejte si pozor a chraňte se před každou chamtivostí. Neboť i když má někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co má."
   Pověděl jim toto podobenství: "Jednomu bohatému člověku se na poli hojně urodilo. Uvažoval tedy sám pro sebe: 'Co mám udělat? Vždyť už nemám, kam svou úrodu uložit! Tohle udělám,' řekl si 'strhnu své stodoly, vystavím větší a tam složím všechno své obilí i své zásoby. Pak si mohu říci: Máš velké zásoby na mnoho let. Klidně si žij, jez, pij, vesele hoduj!‘
   Bůh však mu řekl: 'Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?'
   Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem."

____________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, co asi znamená to být bohatý před Bohem, jak říká Ježíš na konci svého podobenství? Může nám napovědět už to, že základ českého slova Bůh a slovo bohatý jsou spolu příbuzné. Ale z podobenství o boháči a stodolách vidíme, že bohatství tady vůbec neznamená mít moc peněz nebo Porsche v garáži. Protože Bůh je láska sama, tak bohatství před Bohem znamená bohatství lásky; bohatství vztahů. A to je také to jediné, co si můžeme vzít s sebou do nebe.

Milí bratři a sestry,

Příliš povrchní pochopení dnešních liturgických textů by mohla nápadně připomínat ukvapenou interpretaci Ježíšova pokárání starostlivé Marty, jak jsme ho slyšeli nedávno. Tedy něco ve smyslu, že kontemplace je lepší než akce, že je nejlépe všeho nechat a jít se modlit, neboť svět je špatný a zkažený a zabývat se světskými skutečnostmi je marnost nad marnost.

Klíčem ke správnému pochopení dnešních textů je ale ono oslovení, kterým se v Ježíšově podobenství obrací Hospodin na bohatého člověka: Blázne. Ve starozákonním pojetí je blázen synonymem pro bezbožného člověka. Žalm 14 začíná například slovy: blázen si v srdci říká: Bůh není. A nejde ani tak o ateistu v moderním smyslu slova. Z Ježíšova popisu onoho bohatého člověka vyplývá, že blázen je člověk zcela uzavřený do sebe, žijící život bez vztahu.

Evangelium popisuje tuto bezvztahovost velmi podrobně - začíná už tím, že člověk uvažoval sám pro sebe. Co mám udělat?  A tato zvláštní samomluva pokračuje až do konce jeho přímé řeči. Pak si mohu říci: máš velké zásoby… S nikým se nedělí, za nikoho nemá zodpovědnost, i užívat života plánuje zřejmě sám.

Avšak do tohoto sebeuzavření zničehonic vstupuje Bůh, který nejenže naprosto zruší všechny bohatcovy plány, ale ukazuje i nesmyslnost jeho životního projektu bez vztahů lásky, nesmyslnost, která se projevuje právě tváří v tvář blízké smrti, nesmyslnost podobnou tomu, co říká dnešní první čtení z knihy Kazatel. Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?

Vyznění dnešních čtení tedy není ani zdaleka v tom, že je lépe nic nemít, nejde ani o odsouzení hmotného blahobytu dosaženého poctivou prací. Jde o to, aby toto všechno bylo zasazeno do rámce života ve vztazích lásky – k Bohu a ke druhým. Jestliže se člověk rozhodne žít život jen sám pro sebe, stává se bláznem a jeho život marností nad marnost.