30. neděle v mezidobí C 2019

1. ČTENÍ Sir 35,15b-17.20-22a (řec. 12-14.16-18)

Čtení z knihy Sirachovcovy.

   Protože Pán je spravedlivý Bůh, nestraní nikomu.    Modlitba chudého proniká oblaka a nezastaví se, dokud tam nedojde. Nevzdálí se, dokud Nejvyšší nezakročí, nerozsoudí spravedlivě a neobnoví právo.

 

Žl 34 (33),2-3.17-18.19+23 Odp.: 7a
Odp.: Hle, ubožák zavolal, a Hospodin slyšel.

Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se. 

Odp.
Hospodinův hněv stíhá ty, kdo páchají zlo, aby vyhladil ze země vzpomínku na ně. Spravedliví volali, a Hospodin slyšel, vysvobodil je z každé jejich tísně. 

Odp.
Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce, na duchu zlomené zachraňuje. Hospodin zachraňuje duše svých služebníků, nebudou pykat, kdo se k němu utíkají.

Odp.
 

2. ČTENÍ 2 Tim 4,6-8.16-18

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

Milovaný!
Já už mám prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít, je tady. Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně; stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod.    Při mé první obhajobě nikdo se mě nezastal, všichni mě opustili. Kéž je jim to odpuštěno! Avšak Pán stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli lidé ze všech národů. A tak jsem byl vysvobozen ze lví tlamy.
   Pán mě vysvobodí ode všeho zlého a zachrání pro své nebeské království. Jemu buď sláva na věčné věky! Amen.

EVANGELIUM Lk 18,9-14

Slova svátého evangelia podle Lukáše.

   Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: "Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili, jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: 'Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.' Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: 'Bože, bud' milostiv mně hříšnému.'       Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti

Milé děti, před tím farizeem, který se modlí v jeruzalémském chrámu, je rozvinutý svitek s Mojžíšovým zákonem. Jako by ten farizeus říkal Podívej se, Pane Bože, jak dobře to umím plnit, nic z toho jsem nevynechal. Je to, jako by se nějaký váš spolužák vytahoval před paní učitelkou, že umí zpaměti a plynně celou básničku, co jste se měli naučit, a že není jako ta Anička, která u toho předtím hrozně koktala. Myslíte, že by ho paní učitelka pochválila? Já doufám, že žádná správná paní učitelka by někoho takového nepochválila. A Pán Ježíš 

taky nepochválil toho farizea.

Milí bratři a sestry,

Pán Ježíš ve svých podobenstvích používá velmi často protiklady - připomeňme si třeba pět pošetilých a pět prozíravých panen, stavitele domu na skále a na písku či boháče a chudého Lazara. Je tomu tak i dnes. Podobně jako minulou neděli, i dnes je podobenství o farizeovi a celníkovi uvozeno vysvětlující větou: je pro ty, kdo si na sobě zakládali, že jsou spravedliví: Spravedlností se v porozumění zbožného Izraelce rozumí schopnost plnit Mojžíšův zákon se všemi jeho příkazy a ustanoveními. Byla to veřejná ctnost, podobně jako dnes třeba profesní úspěch u vědců nebo u lidí ze showbyznysu; kdo byl znám tím, že je toho schopen, byl společností své doby ceněn a chválen.

Problém onoho farizea nespočívá v tom, že pečlivě plní přikázání Mojžíšova zákona. Je v jeho sebestředném vnitřním postoji. Farizeova modlitba vlastně není modlitba, ale sebepotvrzení a sebechvála: mám to u Tebe, Bože, dobré a u druhých lidí také - a vlastně je to mojí zásluhou. Farizej se ve skutečnosti nemodlí k Hospodinu, protože od něj v podstatě nic nepotřebuje ani nečeká. Adoruje sebe sama a svoji spravedlnost- zakládá si na sobě, a ne na Bohu a jeho milosti. Proto se také nemůže vrátit domů ospravedlněn – o žádné ospravedlnění nemá zájem, protože je přece v jeho vztahu s Hospodinem všechno v pořádku.

Opačný typ je pak nejen celník z evangelia, ale i svatý Pavel ve druhém čtení a také všichni ti, o kterých hovoří v prvním čtení Sírachovec: ti, kdo mají zkroušené srdce, na duchu zlomení. I je Písmo nazývá spravedlivými, ale tentokrát v mnohem vlastnějším slova smyslu. Mají vědomí něčeho, co se dá nazvat nouzí v širokém slova smyslu. Mají povědomí toho, že se jim něčeho nedostává, že jejich život je nějak zraněný, nějak ohrožený, a že si z této situace sami nepomohou. Toto vědomí přímo člověka vrhá do Boží náruče.

Velmi typický  je v tomto smyslu právě život svatého Pavla. Ve Skutcích apoštolů i v jeho dopisech najdeme celý katalog vnějších i vnitřních obtíží, které ho při jeho misijním působení postihly - a přesto, či právě proto, svatý Pavel chválí Boha, který jej ze všech těchto trápení a nebezpečí vysvobozuje, a to stále stále znovu. Všichni mne opustili…avšak Pán stál při mně… Pro svatého Pavla je právě tato prožitá zkušenost zdrojem pevné víry, že Bůh ho neopustí ani v budoucnu: Pán mne vysvobodí od všeho zlého a zachrání pro své nebeské království.

Vrátíme- li se k celníkovi z evangelia, pociťuje jako svou největší nouzi hřích ‚Bože, buď milostiv mně hříšnému!‘. Tato evangelní scéna nastavuje zrcadlo všeobecně rozšířenému mínění, že hřích je v podstatě dobrý, a křesťané si vlastně nemohou užívat života a žít ho naplno, protože jim to jejich iracionální víra nebo církev zakazuje. Celník vidí jasně, že jeho hřích nic dobrého není.  Pokud věříme, že Bůh miluje život a že jeho plán s námi je jeho plnost, pak je hřích to, co tuto plnost života a lásky nejvíc zraňuje. A je dobré si uvědomit, že tak či onak jsme jím zasaženi všichni, a proto také všichni trpíme onou nouzí před Pánem. Nikdo si s farizeem nemůže říct, že je úplně v pořádku, protože by si lhal do kapsy. Všichni máme zapotřebí Božího milosrdenství, odpuštění a útěchy.

Pokud si tohle, milí bratři a sestry, přiznáme, můžeme pak zakusit odpověď z Boží strany- naše přiznaná nouze přitahuje Boží soucit a lásku. Přesně tak, jak říká na začátku prvního čtení Sirachovec: Modlitba ubohého proniká oblaka.

29. neděle v mezidobí C 2019

1. ČTENÍ Ex 17,8-13

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.

   Amalečané přitáhli a bojovali s Izraelem v Refidim. Mojžíš řekl Jozuovi: "Vyber si muže a zítra vyjdi bojovat s Amalečany, já se zatím postavím na vrchol pahorku s Boží holí v ruce." Jozue vykonal, co mu rozkázal Mojžíš, a bojoval s Amalečany. Mojžíš, Árón a Chur však vystoupili na vrchol pahorku.
   Když Mojžíš měl zdvižené ruce, vítězili Izraelité. Když ruce spouštěl, vítězili Amalečané. Ruce Mojžíšovy se však unavily; vzali tedy kámen, položili pod něho a on se na něj posadil. Árón a Chur podpírali jeho ruce, každý z jedné strany, takže jeho ruce zůstaly pevné až do západu slunce. Jozue porazil ostřím meče Amalečany a jejich válečné sbory.

Žl 121 (120),1-2.3-4.5-6.7-8 Odp.: srv.2
Odp.: Pomoc nám přijde od Hospodina, který učinil nebe i zemí.

Zvedám své oči k horám. Odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přijde od Hospodina, který učinil nebe i zemi.
Odp.
Nedopustí, aby se tvá noha zvrtla, nebude dřímat tvůj strážce. Ano, nebude dřímat a spát Izraelův strážce.
Odp.
Hospodin tě střeží, Hospodin je tvým ochráncem po tvé pravici. Za dne ti slunce neublíží, ani měsíc v noci.
Odp.
Hospodin tě bude střežit ode všeho zlého, střežit bude tvou duši. Hospodin bude střežit tvůj odchod i příchod nyní i navěky.
Odp.



2. ČTENÍ 2 Tim 3,14-4,2

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

Milovaný!
Drž se toho, čemu ses naučil a co jsi přijal jako jisté. Víš přece, od koho ses tomu naučil! Od dětství znáš svatá Písma; ta tě mohou naučit moudrosti, abys dosáhl spásy vírou v Krista Ježíše. Všechno, co je v nich napsáno, je vdechnuto Bohem a hodí se k poučování, k usvědčování, k napravování a výchově ve spravedlnosti. Tak je potom Boží člověk dokonalý, důkladně vyzbrojený pro každé dobré dílo.
    Zapřísahám tě před Bohem a před Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, (zapřísahám tě) při jeho slavném příchodu a království: Hlásej slovo! Přicházej s ním, ať je to vhod či nevhod, usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj s všestrannou trpělivostí a znalostí nauky.

EVANGELIUM Lk 18,1-8

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Ježíš vypravoval svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: "V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal.
   Byla v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: 'Zastaň se mě proti mému odpůrci!' Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: 'I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak mě bude ustavičně trápit.' "
   A Pán řekl: "Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat?
   Říkám vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?"

________________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Ve ztvárnění dnešního evangelia vidíme moc krásně, jak je soudce strašně moc otrávený. Přiznám se, že být tou vdovou, tak bych to už dávno vzdal, už by mi to asi bylo trapné. Jenomže pro ni to bylo důležité, a moc – možná na tom záležel její život. A protože byla vdova, tak v době, kdy žil Ježíš, neměla skoro žádné zastání – takové věci by normálně řešil její manžel, ten jí ale zemřel. A tak byla vytrvalá. Pro nás je to povzbuzení k tomu, abychom byli také vytrvalí, pokud zjistíme, že nějaká věc za to opravdu stojí.

Milí bratři a sestry,

Všechna dnešní čtení mají společné poselství: je-li člověku Bohem zaslíbeno něco hodně důležitého, je nutné o to třeba vytrvale usilovat a neochabovat. Zároveň si v takové věci můžeme si být jisti Boží pomocí, i když vytrvat je někdy lidsky vzato velmi obtížné, skoro nemožné.

V prvním čtení je ve hře vstup Izraelitů do zaslíbené země.  Na jejím jižním okraji sídlí národ Amalečanů a ti představují překážku, jakousi berlínskou zeď, která vstupu do zaslíbené země brání. Ve čtvrté knize Mojžíšově najdeme příběh o vyslání zvědů – mají zemi, kterou Hospodin slíbil Izraeli, prozkoumat. Vracejí se s tím, že země je úrodná, oplývá medem a mlékem, přesně podle Božího zaslíbení. Má to ale velký háček: ‚Jenomže lid, který v té zemi sídlí,  je mocný a jejich města jsou  opevněná a nesmírně veliká…Na jihu země sídlí Amálek…Zvědové postupně líčí situaci v zemi ve stále černějších barvách, až to vyvolá vzpouru lidu a odmítnutí jít dál - věc vypadá jako předem ztracená.

Z úryvku prvního čtení je však patrné, že když se Izraelité přece jen pustí do boje, nebojují sami, ale Hospodin je s nimi. Mojžíšovo gesto zdvižených rukou odkazuje k modlitbě, k vzývání Hospodina. Když Mojžíš ochabuje, pomáhá mu společenství, které představuje Árón a Chur. A věc, která se na začátku zdála nemožná, skončí dobře. 

Ve druhém čtení je onou hodnotou, o niž je třeba usilovat, Boží slovo a jeho hlásání. Svatý Pavel Timotejovi otevřeně říká, že toto hlásání bude obtížné. Úryvku předchází popis překážek, se kterými se přitom Timotej může setkat: je to tvrdost, pýcha a sobectví lidí, kteří jsou vůči Bohu  uzavření. Přesto je Timotej důrazně vyzýván, aby ho to neodradilo. Má se držet Božího slova (zůstaň v tom, co ses naučil) a hlásat jej vhod či nevhod.

V evangeliu pak Ježíš totéž poselství přináší ve formě podobenství. Smysl podobenství se vysvětluje hned v úvodu: Ježíš jím učedníkům ukazuje, že je třeba stále se modlit a neochabovat. Originální řecký výraz ‚neochabovat‘ znamená doslova ztratit odvahu, klesnout na mysli tváří v tvář zdánlivě nepřekonatelným překážkám. V podobenství na takovou překážku naráží vdova.  Soudce je líčen jako nespravedlivý, jenž nedbá ani lidí ani se nebojí Boha - je tedy zcela svým vlastním pánem, neuznává žádnou autoritu, a je přitom obdařen dost velkou pravomocí, takže si může vlastně dělat (nebo nedělat), co se mu zlíbí. Kdyby soudce dodržoval přikázání Tóry, byl by se musel vdovy zastat. Jako v prvním čtení, i zde je situace vdovy z lidského pohledu neřešitelná. Vdova je slabá, nemá zastání v manželovi. A navíc je téměř jistě chudá, podobně jako vdova, která hodila své drobné peníze do chrámové pokladnice a nic jí nezbylo. Nemá prostředky k tomu, aby soudce přiměla k jakékoli činnosti. Jedinou její zbraní je vytrvalost. Jestliže této vytrvalosti podlehne i nespravedlivé a zatvrzelé srdce soudce, není třeba se bát, že by při podobné vytrvalosti v modlitbě nevyslyšelo milující srdce Otce. Ono ‚rychle vyslyší‘ nemusí přitom znamenat ‚hned‘, ale ‚v pravý čas‘, - je to stejný výraz jako ono Přijdu brzy které se týká konce času v knize Zjevení sv. Jana.

Dnešní čtení tedy zdůrazňují tři základní skutečnosti: objevení hodnoty, která je opravdu důležitá, vytrvalost v jejím uskutečňování i přes překážky, a prosba o Boží pomoc, bez které by se pouze lidská vytrvalost brzy vyčerpala. Tyto tři aspekty jediného postoje ke skutečnosti jsou neoddělitelné. Prosíme-li například velmi dlouho o něco Pána a prosby nedocházejí vyslyšení, může to pro nás být motivem k zamyšlení, zda to, o co prosíme, opravdu stojí za to. Stejná situace může být však z hlediska Boží pedagogiky dobrá k tomu, abychom se naučili věci nevzdávat, máme-li k brzké rezignaci sklon - v tom případě je na místě prosit a usilovat dále, protože věc, o kterou jde, je opravdu dobrá a důležitá. A konečně- jistě platí také ono známé Člověče, přičiň se, a bude Ti pomoženo.  

28. neděle v mezidobí C 2019

1. ČTENÍ 2 Král 5,14-17

Čtení z druhé knihy Královské.

   Náman sestoupil k Jordánu a ponořil se do něho sedmkrát podle nařízení Božího muže Elizea a jeho tělo se obnovilo jako tělo malého dítěte a byl čistý.
   Náman se vrátil k Božímu muži s celým svým doprovodem, stanul před ním a řekl: "Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli. Nyní vezmi, prosím, dar od svého služebníka."
   Elizeus odpověděl: "Jako že je živ Hospodin, jemuž sloužím: Nic nevezmu!"
    Ačkoli na něj naléhal, aby vzal, odepřel. Náman pak řekl: "Když tedy opravdu nechceš, dovol mi vzít tolik prstě, kolik unese spřežení mezků, neboť tvůj služebník nebude už obětovat celopaly a žertvy jiným bohům, jen Hospodinu."


ŽI 98 (97),1.2-3ab.3cd-4 Odp.: srv. 2b
Odp.: Hospodin zjevil svou spásu před zraky pohanů.

Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci. Vítězství je dílem jeho pravice, jeho svatého ramene.
Odp.
Hospodin uvedl ve známost svou spásu, před zraky pohanů zjevil svou spravedlnost. Rozpomenul se na svou dobrotu a věrnost Izraelovu domu.
Odp.
Všechny končiny země uzřely spásu našeho Boha. Jásejte Hospodinu, všechny země, radujte se, plesejte a hrejte!
Odp.



2. ČTENÍ 2 Tim 2,8-13

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

Milovaný!
   Mysli na Ježíše Krista, Davidova potomka; který byl vzkříšen z mrtvých. To je moje evangelium. Právě kvůli němu trpím, dokonce jako zločinec v poutech. Ale Boží slovo spoutáno není. Proto kvůli vyvoleným snáším všecko, aby také oni došli spásy a věčné slávy skrze Krista Ježíše.
   Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít. Když vytrváme, budeme s ním i kralovat. Když ho zapřeme, zapře také on nás. Ale i když my jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe.


EVANGELIUM Lk 17,11-19

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš mezi Samařskem a Galilejí.
   Když přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali: "Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!" Když je uviděl, řekl jim: "jděte a ukažte se kněžím." A jak odcházeli, byli očištěni.
   Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl mu k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán.
   Ježíš na to řekl: “Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?"
   A jemu řekl: "Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila."

(Místo slůvka pro děti bude pokračování povídání o Boží služebnici matce Vojtěše)

Milí bratři a sestry,

Náman syrský z Druhé knihy královské i malomocný Samařan z evangelia jsou příklady lidí, na nichž se projevuje Boží uzdravující působení zcela neočekávaně. Z pohledu příslušníků lidu Izraele jsou to gojim, cizinci- tedy ti, kteří buď nevyznávají Hospodina vůbec, nebo je jejich bohoslužba nesprávná a proto bezcenná a vlastně modlářská. Samařané obětovali Hospodinu na hoře Gerizím v Síchemu, a nikoli v jeruzalémském chrámu, a v očích pravověrných Izraelitů byli tito lidé vyloučeni z okruhu Hospodinova spásného působení. Židé se s nimi dokonce ani nestýkali - můžeme si připomenout třeba rozhovor Ježíše se samařskou ženou u Jákobovy studny u svatého Jana.

Když tedy Bůh zasahuje do jejich života, je to pro ně obrovské a radostné překvapení. V jednom jediném okamžiku poznávají, že Bůh je zde a stará se, že jim ve skutečnosti není vzdálený a oni nejsou v jeho nepřízni. V prvním čtení jsme dnes slyšeli jen konec příběhu Námanova uzdravení, a tak bude dobré si připomenout jeho začátek. Náman se prostřednictvím izraelské dívenky, která slouží v Damašku jeho ženě, dozvídá o proroku Elíšovi a jede za ním. Na jeho výzvu, aby se kvůli uzdravení ponořil do vody Jordánu, reaguje velmi skepticky – ‚což nejsou Abána a Parpar, řeky damašské, lepší než všechny vody izraelské?‘. Nakonec to udělá, ale nic si od toho neslibuje, nemá žádná očekávání. Jenže uzdravení se koná. Námanovo překvapení, radost a vděčnost vůči Hospodinu jsou veliké - stejně jako překvapení, radost a vděčnost uzdraveného malomocného Samařana v evangeliu.

Ostatních devět malomocných z evangelia jsou v tomto smyslu pravý opak Námana i Samařana. Mezi řádky evangelia se říká, že to byli pravověrní Židé - tedy ti, kdo nějak s Hospodinem a jeho působením počítali, kdo byli zvyklí ho uctívat a žili ve vědomí, že patří k jeho lidu a jsou tedy zahrnuti mezi vyvolené, které Bůh zahrnuje péčí a láskou přednostně, jaksi přirozeně. Jistě se nedá říci, že by Bohu vůbec nepoděkovali: učinili tak, jak byli zvyklí- podle Mojžíšova zákona se ukázali kněžím a obětovali za své uzdravení tak, jak bylo předepsáno v knize Levitikus. Ježíš svými slovy ‚Kde je těch devět?‘ nekárá opomenutí vnějšího úkonu úcty vůči Bohu, ale chybný vnitřní postoj - který můžeme mít i my.

Jako věřící křesťané jaksi s Bohem a jeho působením v životě dopředu počítáme. Proto se může stát, že naše vděčnost vůči němu může ochabnout, a že jeho milost a spásné působení začneme považovat za cosi normálního, na co máme právo. Dokonce se někdy může stát, že místo vděčnosti Bohu vyčítáme, že řešení nějaké obtížné situace přišlo - podle našeho mínění - příliš pozdě nebo jinak, než jsme chtěli.

Naši vděčnost Bohu může tak posílit právě svědectví lidí, kteří s ním nepočítali a do jejichž života jeho uzdravující a spásná přítomnost vtrhla nečekaně. Jde často o konvertity, kteří takovýto Boží zásah zažili na úplném dně. Jelikož byli předtím nevěřící, ocitli se v tu chvíli v naprosté samotě a bezvýchodnosti, protože si sami nedokázali pomoci a nedokázali jim pomoci ani druzí lidé. Jejich překvapení, radost a vděčnost je pak veliká - stejně jako u Námana a samařského malomocného.

Svědectví těchto lidí může být oživením i naší vlastní vděčnosti vůči Bohu, uvědomění si toho, že jeho milost, pomoc a láska není vůbec něco samozřejmého, něco, co si zasloužíme, protože na rozdíl od ostatních ještě chodíme v neděli do kostela a modlíme se. A může nás také motivovat k intenzivnější modlitbě a zájmu o ty, kteří s Bohem nepočítají a proto se mohou ocitnout bez naděje - byť by se nám třeba zdálo, že jsou od Boha na míle vzdáleni a nenapadá nás žádný způsob, jak je k Němu přiblížit. Boží slovo není spoutáno, jak jsme slyšeli ve druhém čtení. Boží touha, Boží žízeň po spáse všech lidí nemá hranice, a tato žízeň spolu s Jeho nekonečnou moudrostí si může najít cestu ke každému.

27. neděle v mezidobí C 2019

1. ČTENÍ Hab 1,2-3;2,2-4

Čtení z knihy proroka Habakuka. 

   Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, - ty však neslyšíš; křičím k tobě: “Násilí!" - ty však nepomáháš.
Proč mi dáváš hledět na bezpráví? Mám se dívat na soužení? Zpustošení a násilí je přede mnou, povstávají hádky, rozléhá se svár.
   Tu mně Hospodin odpověděl: "Napiš vidění,
vyryj ho zřetelně na desky;
aby ho mohl každý snadno přečíst. Na určený čas totiž ještě čeká vidění, spěje však k naplnění a nezklame.
I když ještě prodlévá, počkej na aě; neboť jistě se splní; nedá se zdržet.
Hle, zahynul ten, kdo nebyl upřímný v duši; spravedlivý však bude žít pro svou věrnost."


Žl 95(94),1-2.6-7b.7c-9 Odp.: 7c-8a
Odp.: Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce!

Pojďme, jásejme Hospodinu, oslavujme Skálu své spásy, předstupme před něho s chvalozpěvy a písněmi mu zajásejme!
Odp.
. Poj dme, padněme, klaňme se, poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! Neboť on je náš Bůh a my jsme jeho lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.
Odp.
Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: "Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako tehdy v Masse na poušti, kde mě dráždili vaši otcové, zkoušeli mě, ač viděli mé činy."
Odp.



2. ČTENÍ 2 Tim 1,6-8.13-14 .

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi. 

Milovaný!
Vybízím tě: oživ zase plamen Božího daru, který ti byl dán vkládáním mých rukou. Vždyť Bůh nám nedal ducha bojácnosti, ale (ducha) síly, lásky a rozvážnosti! Proto se nestyď veřejně vyznávat našeho Pána ani (se nestyď) za mě, že nosím kvůli němu pouta. Naopak: Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia.
   Jako vzoru zdravé nauky se drž toho, cos ode mě slyšel, a měj přitom víru a lásku v Kristu Ježíši. Ten drahocenný, (tobě) svěřený poklad opatruj skrze Ducha svatého, který v nás bydlí.


EVANGELIUM Lk 17,5-10

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

   Apoštolové prosili Pána: "Dej nám více víry!"
   Pán řekl: "Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: 'Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!', poslechla by vás.
   Když někdo z vás má služebníka, a ten orá nebo pase, řekne mu snad, až se vrátí z pole: 'Hned pojď a sedni si ke stolu'? Spíše mu přece řekne: 'Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji. Potom můžeš jíst a pít ty.' Děkuje snad tomu služebníkovi, že udělal, co mu bylo přikázáno?
   Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: 'Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.' "

_________________________________________________________________________________

(Slůvko pro děti bude o služebnici Boží, Matce Vojtěše Hasmandové)

Milí bratři a sestry,

můžeme se dnes opět po čtrnácti dnech více zaměřit na druhé čtení, z listu svatého apoštola Pavla Timotejovi. Pavel tento list píše z vězení, už jako starý muž, svému žáku Timotejovi, který je biskupem v Efezu. A mezi řádky dnešního čtení se můžeme dovtípit, že Timotej – ačkoli je dnes církví uctíván jako svatý – nebyl žádný duchovní superhrdina. Nevíme přesně, na co svatý Pavel naráží: možná byl Timotej trochu skleslý, neboť na něj doléhaly starosti jeho biskupské služby; možná byl unavený, nebo prostě po letech služby upadl do určité vlažnosti a stereotypu.

Pokud si dnešní druhé čtení aktualizujeme pro každého z nás, pokud je slyšíme jako určené právě pro nás, můžeme myslet na to, co trápí v tomto smyslu nás. Mnoho věcí, se kterými zápasil Timotej, se nás týká, možná skoro v nezměněné podobě: může to být únava, kdy se dlouho snažíme žít dobře a věřit Pánu, a věci se nějak nelepší. Může to být obava veřejně se přiznat k víře a zejména k církvi, protože ve většinové společnosti nemá dobrou pověst. Může to být také stereotyp života, kdy se v něčem zabydlíme a už se nám nechce nic měnit.

Vraťme se ke slovům, jimiž svatý Pavel Timoteje – a s ním i nás – povzbuzuje: Oživ v sobě plamen Božího daru. U samotného Timoteje, jak vyplývá z kontextu (který Ti byl dán vkládáním mých rukou), jde o biskupské svěcení a službu; nicméně symbol plamene odkazuje na dar, který dostal každý dospělý křesťan v plnosti ve svátosti biřmování – tedy dar Ducha svatého. O tom také Pavel hovoří dále: Vždyť Bůh nám nedal ducha bojácnosti, ale (ducha) síly, lásky a rozvážnosti! Víme dobře, že někdy v nás tento dar Ducha, tento plamen, hoří celkem jasně a intenzivně; ale možná častěji jen doutná, je zhášen vším možným – strachem, pohodlností, únavou nebo právě stereotypem života. Oživit v sobě tento dar znamená nechat znovu plameni zaplát, dát Duchu svatému znovu prostor jednat, znovu nechat zazářit Boží moci a lásce.

Pak ještě svatý Pavel říká: Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. Právě toto je první krok k rozdmýchání plamene daru Ducha: velká touha a úpěnlivá prosba, aby nám Bůh dal sílu, aby nám přišel na pomoc. Neseme a budeme i nadále nést obtíže; spojené nejen s hlásáním evangelia, ale i s naším křesťanským životem v postkřesťanském prostředí. Únava, skleslost, pokušení nepřiznávat se k víře a přizpůsobit se většině budou stále přítomné, a čas od času jim podlehneme. Ale vždycky, v každé takové  situaci, můžeme s důvěrou volat ‚Pane, dej mi prosím novou sílu‘.