sobota 29. června 2019


13. neděle v mezidobí C 2019


1. ČTENÍ 1Král 19,16b.19-21

Čtení z první knihy Královské.

     Hospodin řekl Eliášovi: "Elizea, syna Šafatova z Abel Mechola, pomaž za proroka místo sebe!"
     Když Eliáš odešel z hory, nalezl Elizea, syna Šafatova, jak právě oral. Měl před sebou dvanáct spřežení, on sám byl při dvanáctém. Eliáš šel kolem něho a hodil na něj svůj plášť. Elizeus opustil býky, běžel za Eliášem a řekl: "Prosím, ať mohu políbit svého otce a svou matku a pak půjdu za tebou." Eliáš odpověděl: "Jdi a vrať se; co jsem ti měl učinit, to jsem udělal."
     Elizeus se tedy od něho vrátil, vzal spřežení býků, zabil je, na jejich jařmu uvařil maso a dal ho lidem k jídlu. Pak vstal, šel za Eliášem a sloužil mu.

Žl 16(15),1-2a+5.7-8.9-10.11
Odp.: Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem.

Ochraň mě, Bože, neboť se utíkám k tobě. Pravím Hospodinu: "Ty jsi můj Pán." Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší, ty mně zachováváš můj úděl.
Odp.
Velebím Hospodina, že mi byl rádcem, k tomu mě i za nocí vybízí mé nitro. Hospodina mám neustále na zřeteli, nezakolísám, když je mi po pravici.
Odp.
Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, i mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení.
Odp.
Ukážeš mi cestu k životu, u tebe je hojná radost, po tvé pravici je věčná slast.
Odp.


2. ČTENÍ Gal 5,1.13-18

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům.

Bratři a sestry!
   To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus. Buďte v tom tedy pevní a nenechte se zase zapřáhnout do toho otrockého chomoutu.
   Bratři, vy jste byli povoláni ke svobodě. Ta svoboda však nesmí být záminkou, abyste se vraceli ke starým způsobům. Spíše si navzájem posluhujte láskou. Celý Zákon totiž ve své plnosti je obsažen v jediné větě: 'Miluj svého bližního jako sebe'. Jestliže se však mezi sebou koušete a požíráte, dejte pozor, abyste jeden druhého nepohltili!
   Chci říci toto: Žijte duchovně a nepropadnete žádostem těla. Tělo totiž touží proti duchu, a duch zase proti tělu. Jsou to věci, které si navzájem odporují, takže neděláte, co byste chtěli. Jestliže se však necháváte vést Duchem, nejste už pod Zákonem.


EVANGELIUM Lk 9,51-62

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

  Když se přibližovala doba Ježíšovy smrti, pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma. Poslal před sebou posly a ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby mu tam připravili nocleh. Ale Samaritáni ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma.
   Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: "Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?"
   On se však obrátil a přísně je pokáral. Pak šli do jiné vesnice.
   A jak šli, cestou mu někdo řekl: "Půjdu za tebou všude, kam půjdeš."
   Ježíš mu však odpověděl: "Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil." Jiného zase vybídl: "Pojď za mnou!"
   On však řekl: "Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce."
   Odpověděl mu: "Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!"
   A ještě jiný řekl: "Půjdu za tebou, Pane; jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou."
   Ježíš mu však odpověděl: "Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království."

________________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, dneska svatý Pavel mluví ve druhém čtení o tom, jak je cenná a důležitá naše svoboda. Jenže, jako obvykle, bychom to mohli špatně pochopit. Představte si, že prvního září vás maminka ráno vzbudí a řekne vám, že musíte zase do školy. A vy byste na to řekli, že jako křesťané máte svobodu, že jste to slyšeli na konci minulého školního roku v kostele, a že tedy do školy půjdete, až se vám bude chtít. Je to opravdová svoboda? Jasně že není. Svatý Pavel říká, že opravdová svoboda je ta, která nás vede k tomu, abychom milovali.

Milí bratři a sestry,
  List Galatským, ze kterého je dnešní druhé čtení, psal svatý Pavel křesťanům v maloasijské Galácii. V tamějších křesťanských obcích se objevili lidé, trvající na židovském chápání Mojžíšského zákona i pro ty, kteří přijali Krista. Tito lidé chtěli, aby křesťané dále dodržovali povinnost obřízky i všechny ostatní starozákonní předpisy a zvyklosti. Pavel svůj list píše v obavě, že by se Galaťané mohli nechat přesvědčit o nutnosti dodržování Mojžíšova zákona pro vlastní spásu – a pokud by se tak stalo, Kristova oběť by přestala dávat smysl. Apoštolovi jde o svobodu galatských křesťanů. Vidí, že je tato svoboda v nebezpečí, že se našel někdo, kdo jim ji chce vzít, uvrhnout je do otroctví a naložit jim nesnesitelné břemeno. Proto je tón listu velmi rezolutní a autor si rozhodně nebere servítky. Na začátku druhé kapitoly listu Galatským se hovoří například o falešných bratřích, kteří se mezi nás pokoutně vetřeli, aby slídili po naší svobodě, kterou máme v Kristu.
   Křesťanská svoboda je tedy základním tématem celého listu. A je to téma velmi aktuální i pro nás a pro naši dobu. Žijeme v tomto smyslu ve velkém napětí a rozporu: na jedné straně jsme velmi citliví na naší osobní svobodu a prudce reagujeme na cokoli, co by nám ji podle našeho názoru mohlo omezit. Na druhé straně - přiznejme si to - máme z naší svobody strach. Otec Tomáš Petráček, církevní historik a kněz královéhradecké diecéze, ve svém nedávném článku v revui Univerzum napsal, že se nacházíme v určité fázi dějin Západu, kdy se učíme žít s takovou mírou svobody a autonomie, jakou lidstvo nikdy předtím nezažilo. Generace, které se narodily a vyrůstaly v době totality, včetně té mojí, na něco podobného nebyly vůbec zvyklé. Svobodu jsme získali už před třiceti lety, ale vidíme dost dobře, že s ní stále nedokážeme příliš zacházet.
    Dnešní úryvek z listu Galatským je pro nás křesťany v tomto ohledu jasné a jisté vodítko, jak naši svobodu chápat a žít. V první řadě vychází z toho, že naše svoboda je nesmírně cenná; byli jsme osvobozeni Kristem, naše svoboda je dar Jeho lásky a Jeho oběti na kříži. Pavel píše, že jsme k ní povoláni, že ji máme v sobě rozvíjet, protože je to součást naší identity milovaných Božích dětí, stvořených k Jeho obrazu. Má to tedy pro nás být jedna z nejpodstatnějších věcí v životě, a nemáme si ji nechat brát. Stejně jako v Galácii, i dnes se najde mnoho takových, kteří po ní slídí a chtěli by nám ji vzít.
    Druhé, a neméně důležité poselství listu Galatským by se dalo stručně vyjádřit takto: svoboda není cílem sama v sobě, ale je prostředkem k lásce - ovšem prostředkem nutným, protože milovat nesvobodně, z donucení, není možné. Pavel říká, že svobodu ve smyslu ‚nikdo mne nenutí‘ lze velmi snadno zaměnit za něco, co se dá nejspíš nazvat obratem ‚dělám si, co chci‘. To ale opravdová svoboda není, protože pak většinou děláme, co nechceme, a upadáme do otroctví toho, čemu Pavel říká žádosti těla. Všichni víme o nebezpečí závislostí na všem možném – a víme také, co stojí na jejich počátku: člověk si řekne, že mu přece nikdo nemůže zakázat něco konzumovat nebo sledovat na internetu.  Ono ‚dělám si, co chci‘ je tedy jen půlka pravdy. Je ji nutné doplnit tak, aby vznikl známý citát svatého Augustina, vystihující všechno to, o čem byla dnes řeč: Miluj a dělej, co chceš.

pondělí 24. června 2019


12. neděle v mezidobí C 2019


1. ČTENÍ Zach 12,10-11

Čtení z knihy proroka Zachariáše.

Toto praví Hospodin:
    "Na dům Davidův a na obyvatele Jeruzaléma vyliji ducha milosti a prosby o slitováni. Budou hledět na toho, kterého probodli, budou nad ním naříkat, jako se naříká nad jediným synem, budou nad ním lkát, jako se lká nad prvorozeným synem.
    V onen den bude v Jeruzalémě veliký nářek, jako se naříká v Hadad-Rimmonu na megiddské pláni."


Žl 63 (62),2.3-4.5-6.8-9 Odp.: 2b
Odp.: Má duše po tobě žízní, Pane, můj Bože!

Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám, má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země.
Odp.
Tak toužím tě spatřit ve svatyni, abych viděl tvou moc a slávu. Vždyť tvá milost je lepší než život, mé rty tě budou chválit.
Odp.
Tak tě budu velebit ve svém životě, v tvém jménu povznesu své dlaně k modlitbě. Má duše se bude sytit jak tukem a morkem, plesajícími rty zajásají ústa.
Odp.
Neboť stal ses mým pomocníkem a ve stínu tvých křídel jásám. Má duše lne k tobě, tvá pravice mě podpírá.
Odp.



2. ČTENÍ Gal 3,26-29

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům.

Bratři a sestry!
    Vy všichni jste Boží děti skrze víru v Krista Ježíše, vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista: už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši.
    A když patříte Kristu, jste tedy Abrahámovo potomstvo a dědici podle zaslíbení.


EVANGELIUM Lk 9,18-24

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

    Když se Ježíš o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich: "Za koho mě lidé pokládají?"
    Odpověděli: "Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a jiní myslí, že vstal jeden z dávných proroků."
    Zeptal se jich: "A za koho mě pokládáte vy?" Petr odpověděl: "Za Božího Mesiáše!" On jim však důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali, a dodal, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen.
    Všem pak řekl: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, den co den ber na sebe svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho."

Slůvko pro děti:
Když křtíme malé děti, tak se jim jednu chvíli, hned po polití vodou, dává křestní rouška z bílého plátna. Je to vyjádření toho, co svatý Pavel říká v listě Galatským ve druhém čtení: vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista. Jak říká jedno staré české přísloví, Šaty dělají člověka. Když na ulici potkáte člověka v uniformě, tak hned víte, že pracuje třeba v armádě nebo na policii. Bílá rouška při křtu (dřív si pokřtění oblékali celé bílé šaty) znamená, že ten, kdo byl pokřtěný, teď patří Ježíši.

Milí bratři a sestry,
V dnešním evangeliu učedníci poznávají v Ježíši Mesiáše, Spasitele. Jenže vzápětí musejí svoji představu o Mesiáši úplně přehodnotit, protože Ježíš jim ji obrací zcela vzhůru nohama: Syn člověka bude muset mnoho trpět, bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, bude zabit a třetího dne bude vzkříšen.
  Můžeme si přiznat, že právě tohle je kámen úrazu i pro nás. Slovo Mesiáš, Spasitel, znamená v moderní češtině Zachránce. Zachránce zachraňuje lidi od něčeho zlého a negativního. Ale my máme právě tenhle pojem spojený s aktivitou, s vyvíjením nějaké činnosti. Záchranář musí něco dělat, aby se záchrana uskutečnila: hasič musí hasit, aby zachránil dům; voják musí bojovat, aby zachránil svou zemi; a třeba vědec musí pracovat, aby svými objevy v budoucnu přispěl k záchraně lidských životů prostřednictvím medicíny. Záchrana znamená aktivitu, činnost, mnohdy velmi intenzivní.
Ježíš ale říká Syn člověka musí trpět. Utrpení je latinsky passio, a z toho pochází naše slovo pasivní. Spása v Ježíšově pojetí je pasivní; ovšem ne ve smyslu, že člověk nic nedělá a jen se dívá, jak se věci vyvíjejí. Je pasivní v tom smyslu, že Ježíš sama sebe vydává, že se sebou nechává dělat, co se lidem zlíbí. Nechává přes sebe převalit zlo, které ho zdánlivě zničí. A nejen to; Ježíš vyzývá své následovníky, ty, kdo chtějí jít za ním, aby se mu podobali i v tomhle: Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho.
Právě tohle je pro nás skandál, pro naší kulturu zvyklou na výkon a výsledky je to bláznovství. Možná proto je evangelium doplněno prvním čtením z knihy proroka Zachariáše. To nám naznačuje, jakou cestou je možné toto bláznovství kříže aspoň trochu pochopit a přijmout: Na dům Davidův a na obyvatele Jeruzaléma vyliji ducha milosti a prosby o slitování. Budou hledět na toho, kterého probodli, a budou nad ním naříkat. Ti, na něž byl vylit Duch milosti, Duch svatý, chápou. Kříž, symbol Boží pasivity, pro ně již není bláznovství, ale Boží moc a Boží moudrost. Přestává být pohoršením a stává se důvodem k pokání, k lítosti nad vlastními hříchy – lítosti, která zároveň předpokládá víru, že právě v tomto kříži, v této Boží pasivitě je naše záchrana.

sobota 15. června 2019


Slavnost Nejsvětější Trojice C 2019


1. ČTENÍ Př 8,22-31

Čtení z knihy Přísloví.

Toto praví Boží Moudrost:
 "Hospodin mě vlastnil na počátku svých plánů, odpradávna před svými skutky.
    Od věčnosti jsem utvořena, od začátku, dříve než povstala země. Než byly propasti, jsem se narodila, než byly prameny, bohaté vodou, dříve než byly zaklíněny hory, před pahorky jsem se narodila, dříve než učinil zemi a shromáždění vod, první hroudy země.
    Byla jsem tam, když rozpínal nebesa, když nad propastí vyměřoval obzor, když na výsostech upevňoval oblaka, když dával sílu pramenům oceánu, když určoval moři jeho meze, aby vody nepřekročily jeho břehy, když upevňoval základy země, tu jsem u něho přebývala jak nejmilejší dítě, den co den jsem byla jeho potěšením, před ním jsem si v každou dobu hrála, hrála jsem si na okruhu jeho země, rozkoší mi bylo stýkat se s lidmi."


Žl 8,4-5.6-7.8-9 Odp.: 2a
Odp.: Hospodine, náš Pane, jak podivuhodné je tvé jméno po celé zemi!

Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů, na měsíc, na hvězdy, které jsi stvořil: Co je člověk, že na něho myslíš, co je smrtelník, že se o něho staráš?
Odp.
Učinils ho jen o málo menším, než jsou andělé, ověnčils ho ctí a slávou, dals mu vládnout nad dílem svých rukou, položils mu k nohám všechno:
Odp.
Ovce i veškerý dobytek, k tomu i polní zvířata, ptáky na nebi a ryby v moři, vše, co se hemží na stezkách moří.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 5,1-5

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry !
    Jestliže jsme ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme. Naše chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u Boha.
    Ale nejen to! Chlubíme se i souženími. Víme přece, že soužení plodí vytrvalost. Vytrvalost (plodí) osvědčenost, osvědčenost (plodí) naději. Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.


EVANGELIUM Jan 16,12-15

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí."                                                        -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Slůvko pro děti:

Svatý Pavel v listě Římanům píše, že se chlubíme i souženími. A to je zvláštní; představte si, že byste přišli domů ze školy a řekli Mami, tati, já se vám musím s něčím pochlubit, spolužáci mi vzali z aktovky svačinu a snědli mi ji. Jenže tak to Pavel nemyslel. Chtěl říct, že pro nás, kteří jsme uvěřili v Ježíšovu lásku, mohou mít v našem životě smysl a hodnotu i ty věci, které jsou těžké.

Milí bratři a sestry,

   ačkoli si o dnešní slavnosti připomínáme tajemství všech tří božských osob, texty letošního cyklu C jsou jakoby dozvuky slavnosti Seslání Ducha svatého, kterou před týdnem skončila velikonoční doba. Z dnešního stolu Božího slova se dnes můžeme zaměřit na dva verše: ve druhém čtení z listu Římanům říká svatý Pavel: Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán. A v evangeliu jsme slyšeli, že Duch pravdy vás uvede do celé pravdy – což je velmi podobná věta jako ta, kterou u svatého Jana najdeme o dvě kapitoly dříve: Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec, ten vás naučí všemu. Tyto dva výroky se dotýkají velmi podstatných věcí. Jednak toho, jak jako křesťané chápeme pravdy víry - nebo, lépe řečeno, jak můžeme postupně pronikat do nevyčerpatelného tajemství, kterým naše víra je.   A poté také toho, jak máme a můžeme jako křesťané žít.
    Známý švýcarský teolog Hans Urs von Balthasar napsal začátkem šedesátých let minulého století útlou knížku, jejíž název by se dal z němčiny přeložit jako Jen láska je věrohodná. Balthasar se v ní zamýšlí nad tím, od čeho se v jednotlivých dějinných etapách odvozovala věrohodnost křesťanství, rozumnost víry. Ve středověku byl Bůh nedílnou součástí celkového obrazu světa, bez jeho existence by středověké pojetí vesmíru nedávalo žádný smysl. Jenomže právě to se dramaticky změnilo na začátku novověku, ruku v ruce se změnou pohledu na vesmír a život na zemi, kterou přinesli Koperník, Galileo a později Darwin. V osmnáctém a devatenáctém století se pak věrohodnost křesťanství začala více stavět na poznání o člověku a jeho vnitřní zkušenosti – typický představitel tohoto směru byl Dán Sören Kierkegaard – ale i tento přístup se z různých důvodů dostal do slepé uličky. Hans Urs von Balthasar jako východisko ve své knize navrhuje třetí cestu – cestu lásky. Velmi jednoduše řečeno: chceme - li v rámci křesťanské víry něco pochopit a přijmout jako pravdivé, musíme mít zkušenost lásky. Musíme zakusit, že jsme milováni, a sami milovat. Pouhý rozum, tak jak ho používáme ve formálních nebo přírodních vědách, nás sám o sobě nemůže přiblížit k tajemství Boha, který se zjevuje jako Láska.
     Můžeme se nyní vrátit k oněm dvěma výrokům z druhého čtení a evangelia. Když svatý Pavel říká, že Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, nechce tím říci, že Duch svatý a Boží láska jsou dvě rozdílné skutečnosti. Duch svatý je Boží láska, která je nám vlita do srdce. A tato Boží láska nás pak všemu učí, vše nám připomíná a uvádí nás do celé pravdy o Bohu i o nás samotných. Jen v Duchu svatém můžeme vstupovat do tajemství víry; jen láska může způsobit, že nám dává smysl něco, co by pouhým rozumem bylo nepochopitelné a paradoxní. A jako nás Duch svatý učí poznávat Boha, tak nás také učí i křesťanskému životu, takže se nám už nezdá obtížný, přesně podle toho, co svatý Jan píše ve svém prvním listě: Láska k Bohu záleží právě v tom, že zachováváme jeho přikázání. Jeho přikázání nejsou těžká, protože každý, kdo je narozen z Boha, vítězí nad světem.

sobota 8. června 2019


Slavnost Seslání Ducha Svatého C 2019


1. ČTENÍ Sk 2,1-11

Čtení ze Skutků apoštolů.
 
    Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali.
    V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali:
    "Ti, co tak mluví, nejsou to Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Partové, Médové, Elamité
, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kapadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky."


Žl 104(103),1ab+24ac.29bc-30.31+34 Odp.: srv. 30

Odp.
.: Sešli svého ducha, Hospodine, a obnov tvář země! nebo: Aleluja.

Veleb, duše má, Hospodina! Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký! jak četná jsou tvá díla, Hospodine! Země je plná tvého tvorstva.
Odp.
Hynou, když vezmeš jim život, a vracejí se do svého prachu. Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni, a obnovuješ tvář země.
Odp.
Nechť věčně trvá Hospodinova sláva, ať se Hospodin těší ze svého díla! Kéž se mu líbí má píseň: má radost bude v Hospodinu.
Odp.


2. ČTENÍ 1Kor 12,3b-7.12-13

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
    Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: "Ježíš je Pán."
    Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí. Ty projevy Ducha však jsou dány každému k tomu, aby mohl být užitečný.
    Tělo je také pouze jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo. Tak je tomu také u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo - ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní - všichni jsme byli napojeni jedním Duchem.


EVANGELIUM Jan 20,19-23

Slova svatého evangelia podle Jana.

    Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.
    Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."


Slůvko pro děti:

Milé děti,

Znáte rčení Zabouchnul/zabouchnula za sebou dveře? Může mít hodně významů: třeba když někdo udělá v životě nějakou velkou chybu, tak obrazně říkáme, že si přibouchl dveře ke štěstí. Dost často to taky říkáme – už ne obrazně - když se někdo hodně naštve a odněkud odejde: jednou se nám to stalo v Žebětíně v kostele při biřmování, a protože kostelní dveře jsou těžké, tak to byla opravdu velká rána. A někdy si člověk za sebou zabouchne dveře, protože chce být sám – znáte to, zavřete se do pokojíčku a trucujete. Vidíme, že jsou to samé věci, které nejsou moc pěkné a dobré. Učedníci si za sebou zavřeli dveře proto, že se báli. Ale právě skrz ně přichází Ježíš a ukazuje se jim, aby se už nebáli a dveře zase otevřeli.

Milí bratři a sestry,

Z mnoha podob milosti, jež je nám darována Duchem svatým, je v dnešním evangeliu zdůrazněn obzvláště jeden aspekt: Duch svatý zbavuje strachu. Učedníci, kteří jsou shromážděni v horní místnosti domu, kde se obvykle scházeli, mají ze strachu před Židy dveře zavřeny. Vnímají samy sebe jako malou a ohroženou skupinku; tuší, že většina obyvatel Jeruzaléma je považuje za odpadlíky, za jinak smýšlející. Mají obavy, že dopadnou podobně jako jejich Mistr a Pán. Za dveřmi jsou v sice bezpečí, ale zároveň izolovaní, jen sami pro sebe.

Podobným strachem - a je dobré si to přiznat - trpíváme často i my. Není dost dobře možné, aby se na nás nepodepsalo napětí života křesťana ve společnosti, která již dávno většinově křesťanská není. Stejně jako učedníci, i my můžeme mít v tomto smyslu z mnoha věcí obavy: o budoucnost církve, o udržení víry našich dětí, o soudržnost rodin, a o mnoho dalšího. Můžeme se s takovými obavami snažit různě vypořádávat, a přitom se často pohybujeme mezi dvěma extrémy: buď tyto obavy můžeme popřít a říci si, že to vlastně ještě tak hrozné není; že je hlavně potřeba se co nejvíc přizpůsobit, aby nám druzí rozuměli, a pak všechno půjde tak, jak má. Takový postoj by se ale podobal nasazení růžových brýlí, přes které se nevidí správně.  Druhý extrém je právě to, co učinili učedníci: zabouchnout za sebou ze strachu dveře a udělat si nějaký náš křesťanský paralelní svět, kde se budeme potkávat pouze se stejně smýšlejícími.  To je však poměrně bezpečná cesta k mentalitě sekty, k pocitu, že jen my jsme svatý zbytek a všichni ostatní se řítí do pekel.

Učedníci se tedy bojí, chtějí zůstat za zavřenými dveřmi, jen sami se sebou. Právě těmito zavřenými dveřmi ale přichází Vzkříšený. Přichází přes tytéž dveře, které učedníci použili jako nástroj oddělení sebe sama od ostatních. A hned první věc, kterou Ježíš dělá, je uklidnění svých učedníků a odnětí jejich strachu. Ježíš říká Pokoj Vám a ukazuje jim své rány, aby se přesvědčili, že je to opravdu On. A učedníci se skutečně přestávají bát; strach střídá radost.  A hned potom je Ježíš posílá právě do toho světa, kterého se předtím báli. Ale neposílá je jen tak, zaslibuje jim svého Ducha, kterého obdrží o Letnicích, ve scéně z prvního čtení. Učedníci po tomto daru nacházejí správný způsob vztahu s vnějším světem. Už se nebojí, svoje dveře, kterými se chtěli oddělit, otevírají dokořán. Dar Ducha svatého je darován na veřejném místě, jinak by zbožní židé ze všech národů pod nebem nemohli být jeho svědky.  A zároveň se učedníci nemusejí přizpůsobit, aby jim ostatní rozuměli a pochopili je, protože schopnost mluvit pochopitelně a srozumitelně pro všechny je opět dána společně s darem Ducha. Apoštolové rozhodně neříkají, že je všechno vlastně v pořádku, že všichni ti lidé z Judska, Mezopotámie, Pontu a Frýgie jsou v pohodě a hlavně že se máme rádi. Zvěstují velké Boží skutky a zároveň vyzývají k obrácení.




sobota 1. června 2019


7. neděle velikonoční C 2019


1. ČTENÍ Sk 7,55-60

Čtení ze Skutků apoštolů.
    Štěpán, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po Boží pravici. A zvolal: "Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici!" Oni se však dali do velkého křiku, zacpávali si uši a všichni se na něho zuřivě vrhli. Pak ho vyhnali ven za město a začali ho kamenovat. Svědkové si přitom složili svrchní šat k nohám jednoho mladého muže - jmenoval se Šavel.
    Tak Štěpána kamenovali. A on se modlil: "Pane Ježíši, přijmi mého ducha!" Klesl pak na kolena a hlasitě zvolal: "Pane, nepřičítej jim tento hřích." A po těchto slovech skonal.


Žl 97(96),1+2b.6+7c.9 Odp.: 1a+9a
Odp.: Hospodin kraluje, je povznesen nad celou zemí. nebo: Aleluja.

Hospodin kraluje, ať zajásá země, ať se radují četné ostrovy! Spravedlnost a právo jsou základem jeho trůnu.
Odp.
Nebesa hlásají jeho spravedlnost a všechny národy vidí jeho slávu, všichni bohové se mu koří.
Odp.
Neboť ty, Hospodine, jsi povznesen nad celou zemí, svrchovaně vynikáš nade všemi bohy.
Odp.


2. ČTENÍ Zj 22,12-14.16-17.20 

Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana.

     Já, Jan, uslyšel jsem hlas, který mi řekl:
    "Hle, přijdu brzy a moje odplata se mnou, abych odměnil každého podle jeho činů. Já jsem alfa i omega, první i poslední, začátek i konec. Blaze těm, kdo si vypírají šaty; budou mít právo na strom života a na vstup branami do Města.
    Já, Ježíš, poslal jsem svého anděla, aby vám svědčil o tom, co se týká církevních obcí. Já jsem výhonek (z Davidova kořene) a Davidův potomek, zářivá jitřní hvězda."
    Duch i nevěsta volají: "Přijď!" Kdo to slyší, ať také zvolá: "Přijď!" A kdo žízní, ať přijde: kdo touží po živé vodě, ať si ji vezme zadarmo.
    Ten, kdo to zaručuje, říká: "Ano, přijdu brzy!" Amen, přijď, Pane Ježíši!


EVANGELIUM Jan 17,20-26

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se:
    "Otče svatý, prosím nejen za své učedníky, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou jedno v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.
    A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne.
    Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa.
    Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a tito (moji učedníci) poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich."
________________________________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,
Abychom pochopili poslední větu dnešního evangelia, je potřeba vědět, že když Ježíš mluví o poznání, nemyslí tím přesně to, co my – poznání, které třeba získáte, když si třeba něco přečtete v obrázkové knížce o přírodě. Pro Ježíše je poznání vždycky spojené s tím, když někdo má někoho rád. A tak taky my můžeme poznat a pochopit to, co Ježíš říká, jenom tenkrát, když ho máme rádi a když máme rádi druhé lidi.

Milí bratři a sestry,
Velikonoční doba pomalu vrcholí a uzavírá se. Dnešní texty bohoslužby slova jsou velmi slavnostní. Druhé čtení z knihy Zjevení svatého Jana je úplný závěr Nového zákona - jakoby tečka za Písmem, naplnění Božího spásného plánu s vesmírem a člověkem.
Klíčové slovo dnešních textů je Boží sláva. V katolickém slovníku se používá poměrně běžně: na křížích u cest a Božích mukách najdeme často nápis ‚k větší cti a slávě Boží zhotovil….‘ Tato větší čest a sláva Boží souvisí s určitým ‚zviditelněním‘ Boží přítomnosti. Pohled na kostel, Boží muka nebo obrázek Panny Marie na zdi domu bezprostředně odkazují člověka z našeho kulturního okruhu na existenci křesťanské víry, ať je sám věřící nebo ne. Člověk, který v minulosti třeba oral pole v blízkosti Božích muk, se při pohledu na ně zastavil, ‚vzpomněl si na Pána Boha‘ a pomodlil se. 
   Dnešní texty hovoří také o Boží přítomnosti a Boží slávě – o tom, jak a kde se projevuje ve svém vlastním, nejsilnějším smyslu.
V prvním čtení vidí Štěpán, plný Ducha svatého, otevřená nebesa, a v nich Boží slávu a Ježíše stojícího po Boží pravici. Je to jakoby vyznání celé církve, která se krátce předtím zrodila sesláním Ducha svatého: Boží sláva a Boží přítomnost je pro nás křesťany Ježíš, Bůh; který se stal člověkem. Podobně o tom hovoří svatý Pavel v prvním listě Korintským: Jen v Duchu svatém může člověk vyznat: Ježíš Kristus je Pán.
V evangeliu poté o Boží slávě hovoří sám Ježíš, když se v modlitbě za učedníky obrací k Otci: Slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno, já v nich a ty ve mně. Skrze Krista máme přístup do samého nitra tajemství Nejsvětější Trojice, které se v dějinách spásy ‚otvírá‘ člověku a světu. Tato Boží sláva, kterou Ježíš dostává od Otce a daruje ji světu, je láska: Aby svět poznal, žes je miloval, jako jsi miloval mne: Otec i Syn svou lásku, Ducha svatého, dávají celou každému člověku, stejně jako se Otec celý dává od věčnosti Jednorozenému Synu (protože jsi mně miloval už před založením světa). Boží sláva a Boží přítomnost se tedy projevuje a zpřítomňuje ve světě tím, že se křesťané milují navzájem láskou Ducha svatého. Ona se stává skutečností, v níž se Neviditelný zviditelňuje - zde a nyní, pro nás křesťany a pro všechny lidi.