16. neděle v mezidobí A 2026          

1. ČTENÍ Mdr 12, 13. 16-19 

Čtení z knihy Moudrosti. 

    Kromě tebe není boha, který by se o všechno staral, nemusíš dokazovat, že soudíš spravedlivě. 
    Neboť tvá moc je základ spravedlnosti a to, žes pánem, činí tě shovívavým ke každému. Vždyť sílu ukazuješ jen tomu, kdo nevěří v tvou svrchovanou moc, a trestáš vzdor těch, kdo ji znají. 
    Ty však, který vládneš silou, v mírnosti soudíš a nás vedeš se vší šetrností, neboť kdykoli chceš, máš moc vždycky v ruce. Takovým jednáním jsi poučoval svůj lid, že spravedlivý musí být lidumilný. 
Svým synům poskytuješ radostnou naději, že po hříchu dáváš příležitost k lítosti.



Žl 86 (85), 5-6. 9-10. 15-16a Odp.: 5a 
Odp.: Tys, Pane, dobrý a shovívavý. 

Tys, Pane, dobrý a shovívavý, nejvýš milosrdný ke všem, kdo volají k tobě. Vyslyš, Hospodine, mou modlitbu, všimni si hlasu mé snažné prosby. 
Odp. 
Všechny národy, které jsi učinil, přijdou, budou se ti klanět, Pane, a velebit tvé jméno. Protože tys veliký a činíš divy, ty jediný jsi Bůh. 
Odp. 
Ty, Pane, jsi Bůh milosrdný a milostivý, váhavý k hněvu, svrchovaně laskavý a věrný. Obrať se ke mně a smiluj se nade mnou. 
Odp. 



2. ČTENÍ Řím 8, 26-27 

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. 

Bratři a sestry! 
    Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vhodně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a ( Bůh ) , který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí. 



EVANGELIUM Mt 13, 24-43 

Slova svatého evangelia podle Matouše. 

    Ježíš předložil zástupům toto podobenství: 
    "Nebeské království je podobné člověku, který nasel na svém poli dobré semeno. Ale když lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a odešel. 
    Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, tehdy se ukázal i plevel. Tu přišli služebníci k hospodáři a řekli mu: 'Pane, copak jsi nenasel na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?' On jim odpověděl: 'To udělal nepřítel.' A služebníci mu řekli: 'Máme jít a sesbírat ho?' On však. řekl: 'Ne.- Jinak byste při sbírání plevele mohli s ním vytrhat i pšenici. Nechte obojí spolu růst až do žní, a o žních řeknu žencům: Nejprve seberte plevel a svažte ho do snopků k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.' " 
    Předložil jim další podobenství: 
    "Nebeské království je jako hořčičné zrno, které člověk vzal a zasel na svém poli. Je sice menší než všechna semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích." 
    Pověděl jim jiné podobenství: 
    "Nebeské království je jako kvas, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo." To všechno mluvil Ježíš zástupům v podobenstvích a bez podobenství k nim vůbec nemluvil. Tak se mělo naplnit, co řekl prorok: 'Otevřu ústa v podobenstvích, vypovím, co bylo skryté od založení světa.' 
    Potom rozpustil zástupy a šel domů. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili: "Vylož nám to podobenství o pleveli na poli." Odpověděl: 
    "Ten, kdo rozsévá dobré semeno, je Syn člověka, pole je svět. Dobré semeno jsou synové Království, plevel jsou synové toho Zlého. Nepřítel, který ho zasel, je ďábel. Žeň je skonání věku, ženci jsou andělé. 
    Jako se sbírá plevel a spaluje v ohni, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti posbírají z jeho království všechny svůdce a ty, kdo dělají nepravosti, a uvrhnou je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy budou spravedliví v království svého Otce zářit jako slunce. 
    Kdo má uši, slyš! " 

________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

S tím, co chci teď říci, možná nemáte až takový problém, protože máte – hlavně vy menší – pořád ještě čisté srdce a vidíte věci tak jak jsou. Ale my dospělí to máme složitější. Někdy míváme chmury z toho, že nás křesťanů je málo. Nebo z toho, že se snažíme žít dobře křesťansky a vůbec se nám to nedaří. A tak si myslíme, že Boží království lásky a pokoje v nás i kolem nás je nějak moc slabé, že vlastně nemá žádnou šanci. A může nás napadnout, že mu tedy nějak pomůžeme - třeba tím, že budeme zuby nehty hájit to, čemu se říká křesťanské hodnoty.

Pán Ježíš nám dnes říká, že Boží království slabě jenom vypadá, ale není; a že kdybychom se na to zdání nechali nachytat, tak zároveň přestáváme věřit v Boží moc a lásku.  

 

 Milí bratři a sestry,

Dnešní úryvek evangelia obsahuje hned tři krátká Ježíšova podobenství: o pleveli mezi pšenicí, o hořčičném zrnku a o kvasu. A všechna tři se nějak vzájemně doplňují a vysvětlují. Jejich společná výpověď je, zdá se mi, velmi důležitá zvláště v dnešní době, kdy má mnoho našich bratří a sester velké pokušení zapojovat se do různých kulturních válek, které se v naší společnosti v reálném i virtuálním světě vedou.

Hospodář nechal na svém poli nasít dobré semeno - pšenici, nejušlechtilejší ze všech obilnin našeho kulturního okruhu; zdroj bílé mouky, ze které se peče nejlepší chléb. Jeho služebníci ovšem později zjistí, že na poli roste i plevel (většina biblistů uvádí, že se jedná o jílek mámivý, lipnicovitou rostlinu příbuznou pšenici, která se od pšenice nedá odlišit až do chvíle, než nasadí květenství). A mají obavu o osud dobré setby: mají za to, že plevel je mnohem agresivnější a životaschopnější než pšenice a že tedy nakonec může celá dobrá setba pšenice přijít zcela nazmar, protože ji plevel zadusí. Lidským pohledem se jim zdá, že když to nechají jen tak, na poli se nakonec nic dobrého neurodí. A tak se s tím logicky chtějí vypořádat sami, chtějí pšenici zachránit vlastními silami tak, že se na plevel horlivě vrhnou a vytrhají ho. V tomhle není až takový problém, je to snad i chvályhodné. Jenže problém je v tom, že nemají víru v sílu oné dobré setby. Možná proto je hospodář ani slůvkem nepokárá; nicméně pokus vyčistit pole jim kategoricky zapovídá.

Následující podobenství o hořčičném zrnku a o kvasu o téže skutečnosti hovoří v pozitivním smyslu. Setba Božího království se může lidským pohledem zdát slabá, právě tak, jak se zdála hospodářovým služebníkům. Je to ovšem jen zdání. Hořčičné zrnko je sice menší než všechna semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny. A chlebového kvásku se do těsta přidává troška; ve třech měřicích mouky se nejprve úplně ztratí – ale nakonec, po nějakém čase, se všechno prokvasí.

Pokud výpověď dnešního evangelia přeneseme do současné doby, můžeme se v hospodářových služebnících vidět jako v zrcadle. Je velmi správné a dobré, že nám jde o to, aby Boží království v tomto světě rostlo a přinášelo plody. Ke všemu, co se mu staví do cesty a co je s ním v rozporu, naprosto nemůžeme být lhostejní. Jenže přečasto máme dojem, že příchodu Božího království musíme pomoci, protože je samo o sobě příliš slabé a křehké – podobně jako třeba ochránci přírody pomáhají jakémukoli ohroženému druhu rostliny nebo zvířete, aby úplně nevyhynul.

Toto základní naladění - tento pocit, že Boží království je nějak zásadně ohrožené - většinou vede i k příliš černobílému vidění a hodnocení reality. Bez rozlišení vidíme čisté zlo i tam, kde je nějak propleteno s dobrem; vidíme nejtmavší odstín černi tam, kde jsou ve skutečnosti stupně šedé.  A tak vytrháváme s plevelem i pšenici, či - podle známého českého přísloví -vyléváme s vaničkou i dítě.

Dnešní první čtení - společně  se všemi třemi dnešními evangelními podobenstvími – nás ubezpečuje o tom, že Boží láska a Boží moc vůbec nejsou - tváří v tvář všemu zlu ve světě - slabé skutečnosti, byť nám tak lidsky mohou připadat. Proto si také náš dobrý Bůh může dovolit být velkorysý:  Ty však, který vládneš silou, v mírnosti soudíš a nás vedeš se vší šetrností, neboť kdykoli chceš, máš moc vždycky v ruce.

 

 

15. neděle v mezidobí A 2026

 1. ČTENÍ Iz 55,10-11

Čtení z knihy proroka Izaiáše. 

Toto praví Hospodin: 
    "Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zem a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyšlo z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal."

Žl 65 ( 64 ), 10abcd, 10e-11. 12-13. 14 Odp.: Lk 8, 8 
Odp.. Semeno padlo na dobrou půdu a přineslo užitek. 

V milosti jsi navštívil zem a napojils ji, velmi jsi ji obohatil. Boží strouhou se hrne voda, lidem nachystals obilí. 
Odp. 
Takto jsi zemi připravil: zavlažils její brázdy, rozmělnils její hroudy, zkypřils ji dešti, požehnals tomu, co vyrašilo. 
Odp. 
Rok jsi korunoval svou dobrotou, kudy jsi prošel, prýští hojnost. Pastviny na stepi mokvají vláhou, pahorky se ovíjejí radostí. 
Odp. 
Nivy se odívají stády, údolí se přikrývají obilím: ozývají se jásotem a zpěvem. 
Odp. 

2. ČTENÍ Řím 8, 18-23 

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. 

Bratři a sestry! 
    Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás. 
    Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. 
    A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla. 

EVANGELIUM Mt 13, 1-23 

Slova svatého evangelia podle Matouše. 

    Ježíš vyšel z domu a sedl si u moře. Tu se u něho shromáždilo velké množství lidu. Proto vstoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu. A mluvil k nim mnoho v podobenstvích: 
    "Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padla některá zrna na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; hned sice vyklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, takže uschla, protože nezapustila kořeny. Jiná zrna zase padla do trní; trní vzešlo a udusilo je. Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný. 
    Kdo má uši, slyš!" 
    Učedníci přistoupili k Ježíšovi a zeptali se: "Proč k nim mluvíš v podobenstvích?" 
    On odpověděl: "Vám je dáno znát tajemství nebeského království, ale jim to dáno není. Kdo má, tomu bude dáno, a bude mít nadbytek. Ale kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, protože vidí, a přece nevidí, slyší, a přece neslyší ani nerozumějí. Plní se na nich Izaiášovo proroctví: 
    'Budete stále poslouchat, a neporozumíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. Otupělo totiž srdce tohoto lidu. Uši mají nedoslýchavé a oči zavřeli, aby očima neuviděli, ušima neuslyšeli, srdcem neporozuměli a neobrátili se - a já je neuzdravil.' 
    Ale blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám: Mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli. Vy tedy poslyšte, jaký je smysl podobenství o rozsévači. Když někdo slyší slovo o (Božím) království a nechápe, přijde ten Zlý a obere ho o to, co bylo v jeho srdci zaseto: to je ten, u kterého bylo zaseto na okraj cesty. 
    Na skalnatou půdu bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a hned ho s radostí přijímá, ale nemá v sobě kořen a je nestálý. Když pak pro to slovo nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadne. ' 
    Do trní bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší, ale světské starosti a záliba v bohatství slovo udusí, takže zůstane bez užitku. 
    Do dobré půdy bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a chápe, takže přináší užitek, a vydá jeden stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný." 

___________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Když nám umře někdo blízký, jsme moc a moc smutní – i kdyby to třeba byla vaše prababička, které už bylo hodně let a s tím, že brzo odejde z tohoto světa, se dalo počítat. Ale jsme trochu jinak smutní i z toho, když umře nějaký náš domácí mazlíček - třeba pejsek - kterého jsme měli rádi a byl skoro člen naší rodiny. 

(Já jsem si právě kvůli tomu pořídil dvě suchozemské želvy, které mají velkou šanci, že umřou později než já).

Svatý Pavel v dnešním druhém čtení tenhle náš pocit popisuje takto: Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí.

Jako křesťané věříme, že smrt kohokoli, koho máme rádi, není v pořádku, že je to nějaká chyba systému. Ale taky věříme, že Pán Ježíš nás od téhle smrti zachránil – především nás lidi, ale i všechny ostatní Boží tvory.

 

Milí bratři a sestry,

V poslední čtvrtině dnešního evangelia Ježíš vykládá svým učedníkům své podobenství, které předtím pronesl: Vy tedy poslyšte, jaký je smysl podobenství o rozsévači. Většina biblistů má ovšem za to, že jde o jakousi glosu, redakční komentář k původnímu textu evangelia, vložený do Ježíšových úst, aniž by je ve skutečnosti Pán vyřkl.

Kdybychom se tohoto nabídnutého výkladu drželi příliš doslovně, mohlo by nám uniknout skutečné bohatství významů, které může podobenství o rozsévači v sobě obsahovat. Pokusím se s vámi, milí bratři a sestry, podělit o jeden z takových možných významů, který mi při včerejším sestavování homilie přišel na mysl.

Výklad podobenství o rozsévači, který jsme slyšeli v evangeliu, hovoří o tom, co všechno v nás setbu Božího slova zabíjí: světské starosti, nestálost, či záliba v bohatství. Mám však pocit, že v dnešní době to nejsou hlavně tyto skutečnosti, ale jiná slova, a možná ještě více obrazy. Jsme jimi zavaleni, z veřejného prostoru, ze sdělovacích prostředků a zejména ze sociálních sítí. Právě tato záplava slov a obrazů může být zároveň oním ostrým sluncem, skalnatou zemí, ptáky a trním, které v nás ničí setbu Božího slova. Slova a obrazy, které do sebe takto dennodenně necháváme vstupovat - a často nevědomky, nechtěně a podprahově -  jsou většinou mnohem příjemnější a sugestivnější než slovo Boží. Zápletka a speciální efekty nějakého akčního filmu nás baví mnohem víc než jakýkoli biblický příběh. Čtení a rozjímání Božího slova nám připadá náročné, máme někdy pokušení je považovat jen za další z mnoha povinností, jež máme jako křesťané dělat – za další z věcí v našem životě, které vyžadují investici našeho času a mentální a duchovní energie. A tak raději relaxujeme u něčeho, co nás nenutí příliš přemýšlet.

Jenže problém je právě v tom, že taková slova a obrazy v nás dusí účinek Božího slova – a málokdy jej něčím kompenzují. Samozřejmě to neplatí absolutně:  kvalitní beletrie, hudba nebo film nás mohou vnitřně kultivovat a přinášet do našeho srdce touhu po dobru a lásce; velmi často v nich najdeme jasné známky inspirace Duchem svatým. Avšak to, co nám podobenství o rozsévači - a koneckonců i všechny další dnešní texty – říci, je to, že Boží slovo je opravdu výjimečné, vzácné, radikálně jiné než všechna slova, která jsou jen lidská. Je to slovo plné života a síly, jak říká svatý Pavel.

Krásně o tom hovoří jeden text ze třetího století, připisovaný Origenovi, ve kterém srovnává dar Božího slova s darem Eucharistie:  Vy, kteří jste zvyklí účastnit se božských tajemství, víte, s jakou opatrností a úctou přijímáte Tělo Páně, aby z něho ani drobeček nespadl na zem a nic z posvěceného daru se neztratilo. Jestliže jste tak opatrní při uchovávání jeho Těla, jak byste mohli považovat za menší provinění zanedbání Božího slova než zanedbání jeho Těla?

Boží slovo je tedy převzácný dar. Není jako jiná lidská slova, kterých máme kolem sebe až příliš mnoho a která proto snad již ani nebereme příliš vážně. A takto vzácný dar je třeba přijmout do otevřeného srdce, do dobré půdy, aby v nás přinesl užitek. Dnešní texty sice svědčí také o tom, že dobrý Bůh tímto svým darem nešetří; ale to na jeho vzácnosti nic nemění.  Byla by strašná škoda jím z naší strany plýtvat.

 

slavnost sv. Cyrila, mnicha; a Metoděje, biskupa;

patronů Evropy a hlavních patronů Moravy  2026

PRVNÍ ČTENÍ Iz 61, 1 - 3a

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    Duch Pána, (duch) Hospodinův, je nade mnou, protože mě Hospodin pomazal, poslal mě zvěstovat radostnou zprávu chudým, obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným, hlásat Hospodinovo milostivé léto a den pomsty našeho Boha, potěšit všechny soužené, zarmouceným na Siónu dát věnec místo popela, olej radosti místo smutečního šatu, jásot místo malomyslnosti.



Žl 117 (116), 1. 2 Odp.: Mk 16, 15
Odp.: Jděte do celého světa a hlásejte evangelium. nebo: Aleluja.

Chvalte Hospodina, všichni lidé, oslavujte ho, všechny národy.
Odp.
Neboť mocně vládne nad námi jeho milosrdenství a Hospodinova věrnost trvá navěky.
Odp.



DRUHÉ ČTENÍ 2 Kor 4, 1 - 2. 5 - 7

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

    Bratři a sestry!
    Když jsme pověřeni službou, nenecháváme se ovládnout malomyslností, protože nám Bůh milosrdně pomáhá. Nepoužíváme nečestných úskoků, nepočínáme si chytrácky ani nefalšujeme Boží slovo. (Ale hlásáme) pravdu naprosto otevřeně, a tak se doporučujeme každému lidskému úsudku před Bohem.
    Vždyť přece nehlásáme sebe, ale kážeme, že Ježíš Kristus je Pán, my však že jsme vaši služebníci kvůli Ježíši. Neboť Bůh, který řekl: 'Ať ze tmy zazáří světlo!', zazářil i v našem srdci, aby osvítil lidi poznáním Boží velebnosti, která je na Kristově tváři.
    Poklad (víry) máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám.

EVANGELIUM Lk 10, 1 - 9

Slova svatého evangelia podle Lukáše.    

Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát (učedníků), poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít, a řekl jim: "Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. Jděte! Posílám vás jako ovce mezi vlky. Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky. S nikým se cestou nepozdravujte. Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: 'Pokoj tomuto domu!' Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám.
    V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu. Nepřecházejte z domu do domu! Když přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: 'Přiblížilo se k vám Boží království!'

______________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

ve druhém čtení z listu svatého Pavla Korinťanům jsme slyšeli tato slova: Když jsme pověřeni službou, nenecháváme se ovládnout malomyslností, protože nám Bůh milosrdně pomáhá. Svatý Pavel má na mysli službu hlásání radostné zvěsti evangelia, ale ono to platí vlastně pro všechno, co děláme.

Znáte to. Někdy se nám nic nedaří. Třeba ve škole (promiňte, že s tím obtěžuju teď, když máte prázdniny). My dospělí o tom ovšem víme ještě mnohem víc než vy, děti; protože ve vašem věku jsou všechny neúspěchy malé a vlastně skoro nic budoucího se jimi nedá pokazit. Ale až vyrostete, tak zjistíte, že propadnout malomyslnosti (což znamená pocit, že se nic nepovedlo, a že nic nemá cenu) je velice snadné, protože nám dospělým se může nepodařit nějaká opravdu důležitá věc, a tak si toho pokazíme hodně. 

Můžeme mít chvilku takový pocit, ale - jak říká Pavel - nesmíme se jím nechat ovládnout a pohltit. Protože často právě v takové chvíli přijdeme na to, že je nám Pán Bůh blízko. Že nám milosrdně pomáhá.

 

Milí bratři a sestry,

při příležitosti slavnosti slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje se všechna tři liturgická čtení týkají zvěstování evangelia, každé z nich však klade důraz na nějaký jiný aspekt tohoto hlásání.

První čtení nám sděluje, že radostná zpráva o Ježíši je určena všem lidem, avšak přednostně chudým, nesvobodným, těm, kterým puká srdce, souženým, zarmouceným, malomyslným. Ti všichni jsou existenciálně nejvíc otevření přijetí radostné zvěsti. Jejich chudobu a smutek můžeme často ztotožnit s pochybnostmi o vlastní hodnotě a o smyslu jejich života -  tak se ovšem spontánně otevírají přijetí evangelia o tom, že jejich život má hodnotu a důstojnost nezávisle na jejich výkonu a úspěchu: jsou od věků milováni bezpodmínečnou Boží láskou.  Ale platí to i jaksi v opačném směru, ve vztahu Boha ke všem lidem, všem jeho synům a dcerám. Můžeme metaforicky říci, že Boží láska se o tyto chudé přednostně stará  -  o všechny tyto zarmoucené, malomyslné, neúspěšné, topící se v problémech, a cokoli dalšího lze doplnit. Bůh miluje život a všichni jmenovaní jsou v tomto smyslu nějak ohroženi - jsou jakoby na pokraji smrti. Samozřejmě to neznamená, že by ty spokojené a úspěšné měl dobrý Bůh jaksi méně rád. Líbí se mi v tomto smyslu známý příměr k mamince od nějaké velké rodiny, která miluje všechny své děti stejně - ale tuto lásku dává konkrétními skutky více najevo právě vůči svým ‚problémovějším‘ dětem; neboť ví, že ty bezproblémové se o sebe nějak postarají samy.

Ve druhém čtení se pak zdůrazňuje především to, co se hlásá, co - či lépe řečeno kdo - je vlastním obsahem radostné zvěsti: Vždyť přece nehlásáme sebe, ale kážeme, že Ježíš Kristus je Pán. Obsah radostné zvěsti není přitom něco, co by apoštolové předávali dál z toho, co jen někde slyšeli nebo četli. Když káží evangelium, vydávají zároveň osobní svědectví. Hovoří o tom, co sami zakusili, a právě to jejich  kázání dává přesvědčivost: Bůh, který řekl ‚Ať ze tmy zazáří světlo‘, zazářil i v našem srdci, aby osvítil lidi poznáním Boží velebnosti, která je na Kristově tváři.

A nakonec v evangeliu klade Ježíš při vyslání dvaasedmdesáti učedníků největší důraz na způsob, jakým mají evangelium hlásat. Klíčovou větou je ono úvodní ovce mezi vlky. Ježíš zbavuje svých dvaasedmdesát veškerých iluzí o tom, s čím se při hlásání mohou setkat; říká jim, že narazí na lidské nepochopení, na ztvrdlá srdce, že budou pro evangelium pronásledování. Zároveň jim však sděluje, že v tomto prostředí vlčích způsobů musejí zůstat ovcemi, že se nesmí zařídit podle onoho velmi neevangelního úsloví  Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. Jestliže se stanou hlasatelé evangelia vlky mezi vlky, jestliže ztratí svou slabost, nezajištěnost a bezbrannost, jestliže začnou používat světské  strategie a světské moudrosti - například aliancí se světskou mocí a zapojením se do kulturních válek - stane se hlásání evangelia zcela bezbožným, stane se pouze propagací určité ideologie.

 

13. neděle v mezidobí A 2026

1. ČTENÍ 2 Král 4, 8-11. 14-16a

Čtení z druhé knihy Královské.

    Jednoho dne Elizeus procházel přes Šunem. Žila tam zámožná žena a ta ho pozvala k jídlu. Kdykoli tam procházel, zašel se tam najíst. A ona řekla svému muži: "Vím, že je to svatý muž Boží, který k nám vždy přichází. Upravíme mu v poschodí malou světničku a dáme mu tam lůžko, stůl, sedadlo a svícen, a kdykoli k nám přijde, může se tam uchýlit."
    Když tam zase (jednou Elizeus) přišel, vstoupil do světničky a odpočinul si tam. Řekl (svému služebníku) Gechazimu: "Co by se dalo pro ni udělat?" On odpověděl: "Nemá přece syna a její muž je už starý." Elizeus mu řekl: "Zavolej ji! " Zavolal ji a ona zůstala stát u vchodu. On pravil: "Za rok v tento čas budeš mít v náručí syna."



Žl 89 (88), 2-3. 16-17. 18-19 Odp.: 2a
Odp.: Na věky chci zpívat o Hospodinových milostech.

Na věky chci zpívat o Hospodinových milostech, po všechna pokolení hlásat svými ústy tvou věrnost. Řekl jsi totiž: "Navěky je založena milost". Na nebi jsi upevnil svou věrnost.
Odp.
Šťastný je lid, který dovede oslavovat, chodí, Hospodine, v záři tvé tváře. Ve tvém jménu jásají ustavičně a honosí se tvou spravedlností.
Odp.
Neboť ty jsi leskem jejich moci a tvou přízní roste naše síla. Vždyť náš vladař náleží Hospodinu, náš král Svatému Izraele.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 6, 3-4. 8-11

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    My všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti. Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem.
    Jestliže jsme však s Kristem umřeli, jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít. Víme totiž, že Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním už nemá vládu. Když umřel, umřel hříchu jednou provždy, a když žije, žije pro Boha. Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s Kristem Ježíšem.



EVANGELIUM Mt 10, 37-42

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým apoštolům:
    "Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden. A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho.
    Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mě poslal.
    Kdo přijme proroka, že je to prorok, dostane odměnu jako prorok; kdo se ujme spravedlivého, že je spravedlivý, dostane odměnu jako spravedlivý; kdo podá třeba jen číši studené vody jednomu z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu."

_______________________________________________________

 

Slůvko pro děti:

Milé děti,

V dnešním horku nás asi nejvíc osloví jedna věta z evangelia: kdo podá jen číši studené vody jednomu z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, nepřijde o svou odměnu. Taková sklenička vody je vlastně drobnost, ale někomu může pomoct, aby v tom horku neomdlel nebo nedostal úpal. Pán Ježíš tím chce říci, že i malé skutky lásky vůči druhým lidem mají velkou cenu - a taky má velkou cenu už to, že si druhých všímáme a staráme se, jestli něco nepotřebují.

 

Milí bratři a sestry,

Je důležité, že dnešní stůl Božího slova obsahuje zároveň evangelium i druhé čtení z listu Římanům. Kdybychom dnes slyšeli jen samotné evangelium – a zvlášť jeho první dvě souvětí – možná bychom nebyli příliš potěšeni a povzbuzeni ve víře. Vzpomněli bychom si na všechny chvíle – nebo i delší epizody – našeho života, kdy jsme Pánu nedávali ono první místo, které mu náleží. Mohli bychom si vzpomenout, jak často jsme instinktivně lpěli na lidské lásce, zvlášť ve vztahu k našim nejbližším; a jak často jsme naprosto nebyli ochotni nést nějaký kříž našeho života; jak jsme ho odhazovali nebo Pánu neustále vyčítali, jak že je těžký. Asi bychom se tak všichni nakonec dobrali neradostné myšlenky, že tedy Pána hodni nejsme.  

Dnešní druhé čtení uvádí ovšem věci na pravou míru; dává nám určitý rámec, v němž můžeme správně číst a pochopit dnešní evangelium. To, co v něm Pán Ježíš říká, není ve světle Pavlových slov z druhého čtení vlastně požadavek, ale důsledek nového života, získaného ve křtu: My všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti. Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem.

Křtí se zpravidla úplně malé děti - které se ještě nemohou tázat po Bohu, které se ještě neumí modlit, které jednají ve všem zcela instinktivně.  A ve východních církvích je ono křtěné miminko opravdu na okamžik celé ponořeno do vody.

Křtem jsme byli ponoření do Kristovy lásky. Většina z nás jako maličké děti, dlouho předtím, než bychom Ježíše - podle prvoplánově pochopených slov dnešního evangelia - vůbec nějak mohli být hodni. Dlouho předtím, než jsme Pána mohli nějak poznat; dlouho předtím, než jsme se vědomě začali snažit jej klást v životě na první místo a vědomě začali nést různé kříže našeho života, tak jak přicházely.

Skrze to vše pak chápeme opravdovou výpověď dnešního evangelia. Láska ke druhým lidem není ani v nejmenším konkurencí naší lásky k Pánu. A trpělivé nesení našich křížů naprosto není zkouška, ve které možná jednou obstojíme a budeme pochváleni, že jsme tedy opravdu Ježíšovi učedníci. Myslím, že Pán Ježíš nás svými dnešními slovy chce vyzvat, abychom v síle našeho křtu ponořili do Jeho lásky i všechny naše lidské vztahy; a abychom své životní kříže znovu spojili s tím jeho.

 

 

12. neděle v mezidobí A 2026

 

1. ČTENÍ Jer 20, 10-13

Čtení z knihy proroka Jeremiáše. 

Jeremiáš řekl:
    Slyšel jsem nepřátelské umlouvání mnohých: "Hrůza ze všech stran! Udejte ho! Udáme ho!"
    I ti, kteří se mnou žili v přátelství, číhají na můj pád: "Snad se dá svést a zmocníme se ho a pomstíme se na něm!"
    Ale Hospodin je se mnou jako silný bojovník; proto ti, kteří mě stíhají, padnou a nic nesvedou. Velmi budou zahanbeni, neboť ničeho nedosáhnou; bude to věčná hanba, nezapomene se na ni.
    Hospodine zástupů, který zkoušíš spravedlivého, který vidíš ledví i srdce, kéž uzřím tvou pomstu nad nimi, neboť tobě jsem svěřil svou při. Zpívejte Hospodinu, chvalte Hospodina, že vysvobodil život ubohého z ruky zlosynů!



Žl 69 (68), 8-10. 14+17. 33-35 Odp.: 14c
Odp.: Vyslyš mě, Bože, ve své veliké lásce!

Pro tebe, Bože, jsem snášel potupu, pohana pokryla mou tvář. Svým bratrům stal jsem se cizincem, synům své matky neznámým. Neboť mě stravuje horlivost pro tvůj dům, padají na mě urážky těch, kdo tě urážejí.
Odp.
Já se však, Hospodine, obracím modlitbou k tobě v čas milosti, Bože! Vyslyš mě ve své veliké lásce, věrně mi pomoz! Vyslyš mě, Hospodine, tvá láska je dobrotivá, obrať se ke mně se svým nesmírným slitováním.
Odp.
Uvědomte si to, ubožáci, a radujte se; pookřejte v srdci vy, kdo hledáte Boha! Neboť Hospodin slyší chudáky, nepohrdá svými vězni. Nechť ho chválí nebe a země, moře a vše, co se v nich hýbe.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 5, 12-15

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili . . . Hřích ovšem byl na světě už před Zákonem - jenomže kde není žádný zákon, tam se hřích nepřičítá. Přesto smrt uplatňovala svou moc od Adama do Mojžíše i nad lidmi, kteří se neprohřešili nějakým podobným přestoupením jako Adam. Tento Adam je protějškem toho, který měl přijít.
    Ale s Božím darem není tomu tak, jak to bylo s proviněním. Kvůli provinění jednoho ovšem celé množství propadlo smrti. Ale ještě tím hojněji se celému množství lidí dostalo Boží přízně a milostivého daru prostřednictvím jednoho člověka, Ježíše Krista.



EVANGELIUM Mt 10, 26-33

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým apoštolům: 

    "Nebojte se lidí. Nic není tak tajného, že by to nebylo odhaleno, a nic skrytého, že by to nebylo poznáno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle, a co se vám šeptá do ucha, hlásejte ze střech!
    A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo - duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo. Copak se neprodávají dva vrabci za halíř? A ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí vašeho Otce. U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy: Máte větší cenu než všichni vrabci.
    Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi; ale každého, kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi."

______________________________________________________

Slůvko pro děti: 

Milé děti, 

v dnešním evangeliu Pán Ježíš mluví o vrabcích. Víte, že vrabců je všude spousta; kdybychom se šli po mši svaté projít po farní zahradě, určitě bychom jich pár potkali nebo aspoň slyšeli jejich čim čim.  A asi to tak bylo i v Ježíšově době. Vrabci nejsou vzácní, jako je třeba sokol stěhovavý, a ani nejsou krásně barevní, jako je třeba ledňáček nebo vlha. Ale Pán Ježíš říká, že i o ně se Otec stará a má je rád. A když je to tak s těmi vrabečky, tak si můžeme být jistí, že my lidé jsme taky v Otcových rukou a že nás má rád ještě mnohem víc.

 

Milí bratři a sestry,

Ježíšův apel na začátku dnešního evangelia – Nebojte se lidí – je samozřejmě výzvou k tomu, aby se křesťané všech dob a kultur dokázali statečně přiznat ke Kristu; s tím, že je při tom mohou potkat různé formy nepochopení, výsměchu, diskriminace i pronásledování, při němž již jde o život.

Můžeme se však společně zamyslet i nad tím, podle čeho poznáme, že jsme již na naší duchovní cestě dospěli do stádia, ve kterém dáváme svým životem a svými postoji tomto Ježíšovu slovu skutečně za pravdu. Onen strach, o kterém Pán hovoří, může totiž mít různé formy a projevy.

To první, co nás napadne, je samozřejmě situace, kdy prostě naši víru přímo zapřeme nebo o ní vůbec nemluvíme – v naší době a v naší zemi asi nikoli proto, že by nám kvůli víře šlo o život, ale z toho důvodu, že máme obavy, ‚co by si o tom lidé pomysleli‘; máme strach, že bychom se nějak vyčlenili třeba z kolektivu na pracovišti nebo ve škole, že by si nás lidé kolem nás spojovali s onou hroznou katolickou církví, zprofanovanou skandály a mentálně ustrnulou někde ve středověku; a tak dále a tak podobně, každý si sem může doplnit, co je mu libo.  Ovšem úplně tentýž strach se může projevovat v čemsi, co na první pohled vypadá jako statečné vyznání – totiž v až příliš okázalých a triumfalistických projevech víry, v rétorice o obraně křesťanských hodnot a ve stálém žehrání na to, jaké že je to všechno u nás v Evropě odkřesťanštěné a mravně zkažené. To, o čem si někteří křesťané myslí, že je statečné vyznání a statečná obrana křesťanských hodnot v sekulárním světě, je ve skutečnosti úplně tentýž strach z lidí, o kterém Ježíš mluví, jen trochu transformovaný a maskovaný. Tato forma strachu není strachem o to, co si o mně lidé pomyslí, ale vyloženě strachem z nepřítele, byť domnělého, který se následně transformuje do agresivity. Obě dvě formy tohoto strachu mají však stejný kořen – to, o čem Pán mluví ve druhé části evangelia, když používá svůj příměr o vrabcích. Je to nevíra v to, že jsme všichni nakonec v láskyplných Božích rukou, nejen my křesťané, ale všichni lidé a celý svět.

Z toho všeho pak vyplývá i odpověď na naši úvodní otázku: ve které chvíli naší duchovní cesty se opravdu přestáváme bát v tom smyslu, o němž Pán hovoří? A tato odpověď je celkem nasnadě. Pokud si vezmeme příměr ze světa zvířat, pak jsme strach nezvládli ani ve chvíli, kdy se tváří v tvář nebezpečí stočíme do klubíčka, ani tehdy, když zaútočíme. Na správně cestě nejsme, když si svou víru necháme jen pro naši privátní potřebu, ale ani tenkrát, když s ní okázale mlátíme druhému přes hlavu. Jediná správná alternativa je postoj lásky - včetně lásky k těm, kteří pro nás představují domnělé či skutečné nebezpečí. Láska nezná strach, říká ve svém prvním listu svatý Jan; dokonalá láska strach zahání, a kdo se bojí, nedošel v lásce dokonalosti.

 

 

11. neděle v mezidobí A 2026

1. ČTENÍ Ex 19, 2-6a

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.

    Když přišli synové Izraele na sinajskou poušť, utábořili se na poušti. Izrael se tam utábořil před horou.
    Mojžíš vystoupil k Bohu a Hospodin na něj zavolal s hory: "Tak řekneš Jakubovu domu a oznámíš synům Izraele: Sami jste viděli, co jsem udělal Egypťanům, jak jsem vás nesl na orlích křídlech a dovedl vás k sobě.
    Nuže, budete-li mě skutečně poslouchat a mou smlouvu zachovávat, budete mým vlastnictvím mezi všemi národy, neboť mně patří celá země. Budete mi královstvím kněží a svatým lidem."



Žl 100 (99), 2. 3. 5 Odp.: 3c
Odp.: Jsme jeho lid a stádce jeho pastvy.

Plesejte Hospodinu, všechny země, služte Hospodinu s radostí, vstupte před něho s jásotem!
Odp.
Uznejte, že Hospodin je Bůh: on nás učinil, a my mu náležíme, jsme jeho lid a stádce jeho pastvy.
Odp.
Neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, po všechna pokolení trvá jeho věrnost.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 5, 6-11

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Kristus v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého - možná za dobrého se ještě někdo umřít odhodlá. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky. Tím spíše tedy budeme zachráněni skrze něho od hněvu teď, když jsme ospravedlněni jeho krví. Neboť jestliže jsme byli s Bohem usmířeni smrtí jeho Syna v době, kdy jsme s ním byli ještě znepřáteleni, tím spíše - po usmíření - budeme zachráněni jeho životem. Ba ještě více! Smíme se i chlubit Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, protože skrze něho se nám nyní dostalo usmíření.



EVANGELIUM Mt 9, 36-10, 8

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Když Ježíš viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Tu řekl svým učedníkům: "Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň!"
    Potom si zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu.
    Jména těch dvanácti apoštolů jsou tato: první Šimon, zvaný Petr, a jeho bratr Ondřej, Jakub, syn Zebedeův, a jeho bratr Jan, Filip a Bartoloměj, Tomáš a celník Matouš, Jakub, syn Alfeův, a Tadeáš, Šimon Kananejský a Jidáš Iškariotský, který ho pak zradil.
    Těchto dvanáct Ježíš poslal a přikázal jim: "Mezi pohany nechoďte a do žádného samařského města nevcházejte. Raději jděte k ztraceným ovcím z domu izraelského. Jděte a hlásejte: 'Přiblížilo se nebeské království.' Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy. Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte."

______________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Dnešní scénka z biblických postaviček představuje to, k čemu Ježíš pozval své učedníky: někdo osvobozuje od zla (to je hezky znázorněno tím odloženým černým oblečením, a já za ten nápad děkuji Katce Roháčové, sám bych to tak nevymyslel), někdo uzdravuje nemocné, někdo utěšuje smutné a někdo vyučuje ve víře – každý podle toho, jaké dostal duchovní dary.

Co myslíte děti, jsme také Ježíšem poslaní ke druhým lidem? Určitě ano. Nemusíme zázračně křísit mrtvé, a to osvobozování od zla je taky něco, co někdo může dělat jenom z pověření pana biskupa. Ale těšit smutné a svědčit o naší víře můžeme vlastně všichni.

 

Milí bratři a sestry,

pojďme se společně zamyslet nad dnešním druhým čtením z listu svatého Pavla Římanům. Pavel má s tím, o čem píše, zcela osobní zkušenost. Svůj list římským křesťanům nezamýšlí jako katechezi či teologickou úvahu, ale nejvíce jako osobní svědectví.

Ve 26. kapitole Skutků apoštolů se Pavel hájí před králem Agrippou těmito slovy:  Můj život od mládí, jaký jsem vedl od počátku ve svém národě v Jeruzalémě, znají všichni židé. Vědí o mně už od dřívějška ‒ jen kdyby chtěli svědčit ‒ že jsem žil podle nejpřísnější strany našeho náboženství, totiž jako farizeus. Pavel býval farizejem. Zakládal si na tom, že v každé oblasti svého života pečlivě dodržuje Mojžíšův zákon, že je tedy spravedlivý a tím si zaslouží Hospodinovu přízeň a požehnání, více než jiní, kteří Zákon plní méně důsledně. Jenže pak se před branami Damašku v nečekaném a intenzivním zážitku setká s Kristem a obrátí se; a toto jeho obrácení znamená také revoluci v jeho pochopení vztahu, který má Bůh k němu i k ostatním lidem. Pavel zažil něco, co se pak v různých obdobích dějin křesťanství tak či onak opakuje a o čem máme silná svědectví jednotlivých křesťanů: mezi nejznámějšími jsou například Lutherův Turmerlebnis – zážitek ve věži augustiniánského kláštera ve Wittenbergu, právě tehdy, když Martin Luther studoval Pavlovy listy. Nebo - ještě známější a pro nás důležitější -
svědectví malé svaté Terezie z Lisieux v její autobiografii Dějiny duše.

Kristus za nás zemřel, když jsme byli ještě hříšníky, říká Pavel římské křesťanské obci. Do svého obrácení se domníval, že Hospodinovu lásku a přízeň si musí zasloužit dokonalým plněním Zákona; že o ní musí usilovat svým náboženským výkonem. Avšak po poznání Krista objevuje, že je to radikálně jinak, ba úplně obráceně. Boží láska prostě je, není závislá ani na stupni zbožnosti, ani na důslednosti v plnění zákona, ani na ničem jiném.

Možná to, co právě zaznělo, není nic nového. Ale onu snahu zasloužit si lásku a přízeň druhého máme na lidské rovině zarytou hluboko pod kůží. Málokdy se v našem lidském světě potkáme s někým, kdo by nás miloval opravdu bez podmínek, a tuto hluboce zakořeněnou zkušenost si promítáme i do našeho vztahu s Bohem. Možná můžeme v tomto kontextu pochopit Ježíšův pohled z dnešního evangelia: když vidí zástupy, je mu jich líto, protože jsou vysílení a skleslí, jako ovce bez pastýře – a mimo jiné jsou snad vysílení a skleslí proto, že jejich okolí na ně stále klade nějaké nároky. A nemají pastýře- nemají nikoho, kdo by jim řekl, že je tu Někdo, kdo je má rád bez jakékoli podmínky.

Svatý Pavel ve dnešním úryvku stále opakuje Římanům tuto prostou pravdu: chceme-li žít dobrý křesťanský život, nemůže být nikdy naší motivací snaha nějak si Boží lásku zasloužit. Nemůžeme se snažit milovat proto, abychom byli hodni Boží lásky. Je to zcela naopak; tak, jak je psáno v prvním listu Janově: my milujeme, protože Bůh nejprve miloval nás.

 

 

 Také dnešní promluva je určena zejména pro děti, které dnes poprvé přistoupí ke svatému přijímání - tentokrát ve farním kostele v Žebětíně. 

Kázání k 10. neděli v mezidobí z ročního cyklu A z roku 2023 najdete zde.

10. neděle v mezidobí A 2026

1. ČTENÍ Oz 6, 3-6

Čtení z knihy proroka Ozeáše.  

Snažme se poznat Hospodina, jako jitřenka jistě vysvitne, přijde k nám jako déšť, jako jarní déšť, který zavlaží zemi. Co mám dělat s tebou, Efraime, co mám dělat s tebou, Judo? Vaše láska je jako ranní mráček, jako rosa, která záhy mizí. Proto jsem je vzdělával skrze proroky, zabíjel slovy svých úst, má spravedlnost jako světlo vychází. Lásku chci, ne oběť, poznání Boha je víc než celopaly.

 

Žl 50 (49), 1+8. 12-13. 14-15

Odp.: Kdo žije správně, tomu ukážu Boží spásu.

Svrchovaný Bůh, Hospodin, promluvil a volal zem od východu slunce až na západ. "Nekárám tě pro tvé oběti, vždyť tvé žertvy jsou stále přede mnou.

Odp.

Kdybych měl hlad, nebudu ti o tom říkat, vždyť můj je svět se vším, co ho plní! Copak požívám maso z býků či piji kozlí krev?

Odp.

Přinášej Bohu oběť chvály a plň Nejvyššímu své sliby! Pak mě vzývej ve dni soužení, vysvobodím tě, a budeš mě chválit."

Odp.

 

2. ČTENÍ Řím 4, 18-25

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

   Bratři a sestry!  Ačkoli Abrahám už neměl naději, přece doufal a věřil, že se stane otcem mnoha národů, protože mu bylo řečeno: 'Tolik bude tvého potomstva!' A třeba pozoroval, že jeho tělo je už neplodné - vždyť mu bylo skoro sto let - a že je neplodné i Sářino lůno, přece jeho víra nezeslábla. Neprovinil se nedůvěrou vůči Božímu zaslíbení, ale čerpal sílu z víry, a tím vzdal Bohu čest. Byl pevně přesvědčen, že ( Bůh ) má dost moci, aby splnil, když něco slíbí. A proto 'mu to bylo uznáno za spravedlnost'. Ale v Písmě to není řečeno jen kvůli němu, že mu to bylo uznáno', nýbrž i kvůli nám. I nám to bude uznáno, když věříme v toho, který vzkřísil z mrtvých Ježíše, našeho Pána. Ten byl vydán na smrt pro naše hříchy, a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění.

 

EVANGELIUM Mt 9, 9-13

 Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Když Ježíš šel (ze svého města), uviděl v celnici sedět člověka, který se jmenoval Matouš. A řekl mu: "Pojď za mnou!" On vstal a šel za ním. Když byl Ježíš u stolu v (jeho) domě, přišlo mnoho celníků a hříšníků a zaujali místo u stolu s ním a jeho učedníky. Když to viděli farizeové, řekli jeho učedníkům: "Proč váš Mistr jí s celníky a hříšníky?" On to zaslechl a řekl: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a naučte se, co znamená: 'Milosrdenství chci a ne oběť.' Nepřišel jsem totiž povolat spravedlivé, ale hříšníky."

--------------------------------------------------------------------------------------

Milé děti;  Adriano, Anastázie, Danieli, Eliško, Julie, Michaelo,

Protože tohle je dnes hlavně vaše slavnost, tak taky tahle promluva bude hlavně pro vás.

A dnešní evangelium se pro tu vaši slavnost náramně hodí, protože nám sděluje jednu hodně důležitou věc.

Kdybychom všichni žili před nějakými sto lety - tedy kdybych byl tehdy u nás v Žebětíně farářem a vy byste byli v té době dětmi připravujícími se na první svaté přijímání  - tak byste se ode mne během té přípravy asi dozvěděli hlavně to, že musíte být co nejvíc zbožné a hodné, abyste vůbec ke svatému přijímání mohly přistoupit. Při přípravě na první svátost smíření bychom asi kladli mnohem větší důraz na to, abyste určitě při vyznání nezapomněly na nějaký hřích, protože kdybyste neměli před prvním svatým přijímáním úplně čisté srdce, tak by k vám Pán Ježíš ‚nešel rád‘, jak se tenkrát říkalo.

Nic proti tomu; zbožní a hodní bychom být měli - když tomu porozumíme tak, jak to říká Pán Ježíš, když mluví o prvním a největším přikázání; totiž milovat Pána Boha nade vše a milovat druhého člověka jako sebe sama. A kdybychom ve svátosti smíření schválně zamlčeli nějaký opravdu vážný hřích, tak by ta zpověď nebyla platná - bylo by to, jako bychom k té zpovědi vlastně nešli.

Jenomže problém je v tom, že když se o těchhle věcech dřív tolik mluvilo, tak to začalo vypadat, že svaté přijímání je vlastně za odměnu. Byl jsi hodný a zbožný, a tak je s tebou Pán Ježíš spokojený a za odměnu můžeš jít ke svatému přijímání. Je to trochu, jako když domů koncem června přinesete dobré vysvědčení a rodiče vám za to třeba koupí extra porci zmrzliny.

Celník Matouš z dnešního evangelia je ve chvíli, kdy se s Ježíšem potká, všechno jiné než hodný a zbožný. Vybírá daně pro Římany, kteří v té době vládli Izraeli, Ježíšově zemi. Když to trochu přeženu, tak by to bylo, jako kdyby za vámi domů přišel někdo a řekl: Dobrý den, tenhle váš dům vám už nepatří, protože přišli Římané a teď tu vládnou oni; ale můžete tady bydlet dál, já ale u vás každý měsíc vyberu nájemné, které těm Římanům předám.

A tak není divu, že ho nikdo z jeho vlastního národa nemá rád. Matouš sedí ve své celnici; je sice asi dost bohatý, ale šťastný není; protože naše lidské štěstí není v tom, kolik toho máme, ale v tom, jestli někoho máme rádi a jestli někdo má rád nás. A teď jde kolem Ježíš a říká mu Pojď za mnou. Tedy něco jako Chci být Tvůj přítel a sdílet s Tebou svůj život. A Matouš je najednou celý šťastný, že o něj někdo stojí, že ho někdo má rád. A tak nechá svou celnici celnicí a jde s Ježíšem. A protože je tak celý šťastný, vystrojí pro Ježíše hostinu, a na ní přijde spousta takových, jako je on sám; takových, kterými ti ostatní pohrdají, protože si myslí, že nejsou dost hodní a zbožní. Právě ti se ptají jeho učedníků Jak to, že Váš mistr jí s celníky a hříšníky? Asi se neodvážili zeptat se Ježíše přímo, ale on to stejně zaslechl – a odpověděl jim takhle: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a naučte se, co znamená: 'Milosrdenství chci a ne oběť.' Nepřišel jsem totiž povolat spravedlivé, ale hříšníky."

Dneska nás Ježíš zve na takovou hostinu – vás, milé děti, především, protože je to dnes pro vás poprvé, a to je potřeba zvlášť oslavit – ale nás všechny ostatní taky. Každou neděli zažíváme podobnou slavnost, kdy se nám Ježíš dává v chlebě a víně, i když jsme na tom vlastně stejně jako celník Matouš a ti ostatní hříšníci. Svaté přijímání není za odměnu; je to lék a posila, pro nás všechny, kteří jsme nemocní a slabí.

Celník Matouš pak určitě nechal vybírání daní pro Římany a napravil svůj život, stejně jako ti ostatní. Ježíš jistě nemávl rukou nad tím, jak Matouš doposud žil; určitě neřekl, že všechno je vlastně v pořádku, že může to své hříšné povolání dělat dál. Jenže důležité je, proč Matouš svůj život změnil a napravil: dokázal to ne proto, že by ho k tomu někdo nutil, ale proto, že sám pro sebe objevil velkou Ježíšovu lásku. Pán Ježíš nás má rád takové, jací jsme, i když nejsme hodní a zbožní. Ale když tuhle jeho lásku bez podmínek opravdu poznáme, chceme pak být hodnější a zbožnější sami od sebe.