slavnost Všech svatých 2026
1. ČTENÍ Zj 7, 2 - 4. 9 - 14
Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana.
Já, Jan, viděl jsem, jak od východu slunce vystupuje jiný
anděl. Držel v ruce pečetidlo živého Boha a zvolal silným hlasem na ty čtyři
anděly, kterým bylo dáno škodit zemi i moři: "Neškoďte zemi, ani moři, ani
stromům, dokud nepoznamenáme na čele služebníky našeho Boha!" A uslyšel
jsem, kolik bylo těch poznamenaných: sto čtyřiačtyřicet tisíc ze všech kmenů
izraelského lidu.
Potom se podívám, a hle - veliký zástup, který by nikdo
nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků; stáli před trůnem a před
Beránkem, odění bílým rouchem, s palmami v rukou a volali mocným hlasem:
"Za svou záchranu vděčíme našemu Bohu, který sedí na trůně, a Beránkovi!
"
Všichni andělé, kteří stáli okolo trůnu, starců a čtyř
bytostí, padli na tvář před trůnem, klaněli se Bohu a volali: "Amen.
Chvála, sláva, moudrost, díky, čest, moc a síla přísluší našemu Bohu na věčné
věky! Amen."
Žl 24 (23), 1 - 2. 3 - 4ab. 5 - 6 Odp.: srv. 6
Odp.: To je pokolení těch, kdo hledají tvou tvář, Hospodine!
Hospodinu náleží země i to, co je na ní, svět i ti, kdo jej obývají. Neboť on
jej založil nad moři, upevnil ho nad proudy vod.
Odp.
Kdo smí vystoupit na Hospodinovu horu, kdo smí stát na jeho svatém místě? Ten,
kdo má nevinné ruce a čisté srdce, jehož duše nebaží po marnosti.
Odp.
Ten přijme požehnání od Hospodina, odměnu od Boha, svého spasitele. To je
pokolení těch, kdo po něm touží, kdo hledají tvář Jakubova Boha.
Odp.
2. ČTENÍ 1 Jan 3, 1- 3
Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana.
Milovaní!
Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se nejen
smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme! Proto nás svět nezná, že
nepoznal jeho. Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě
zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme
vidět tak, jak je. Každý, kdo skládá tuto naději v něho, uchovává se čistý,
jako on je čistý.
EVANGELIUM Mt 5, 1 - 12a
Slova svatého evangelia podle Matouše.
Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a jak se
posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil je:
Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské
království. Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení tiší,
neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blahoslavení, kdo lační a žízní po
spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni
dojdou milosrdenství. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.
Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími
syny. Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je
nebeské království.
Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit,
pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte,
neboť máte v nebi velkou odměnu."
Slůvko pro děti:
Milé děti,
Svatý Jan ve druhém čtení říká pozoruhodnou větu: Hleďte,
jak velikou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi,
ale že jimi také jsme!
Abych vám to přiblížil, tak použiji příklad, který dobře
znáte. Vaše příjmení máte, děti, po rodičích; možná někdo z vás jen po
tatínkovi nebo jen po mamince, ale to teď není důležité. A vaši rodiče jsou,
jak říkáme my dospělí, váš zákonný zástupce. Když třeba některé z vás učím
náboženství, potřebuju na začátku školního roku přihlášku, kterou vaše maminka
nebo váš tatínek podepíší, aby ve škole věděli, že vás to nábožko můžu učit. Jenže kdyby vaši rodiče byli vašimi rodiči jen
takhle podle jména, bylo by to moc málo.
Když ale - v každodenním životě - poznáváte, že vás
tatínek a maminka mají rádi, poznáváte taky, že jste opravdu jejich děti;
nejenom podle toho, že máte stejné příjmení jako oni. A když poznáváme ve svém
životě Boží lásku a dobrotu, poznáváme taky, že jsme opravdu Boží děti.
Milí bratři a sestry,
Slovo svatý nebo světec je velmi zatíženo zkreslujícími
významy, podobně jako slovo Bůh nebo slovo láska. Jsme často v pokušení - možná vinou některých hagiografií od doby baroka přibližně po devatenácté
století - vidět svaté jako jakési superhrdiny v oblasti křesťanství, jako
lidi, kteří nikdy neměli problémy s vírou, s modlitbou a
s mravností. A taková představa o světci pak velmi snadno vede
k rezignaci či přímo vnitřní vzpouře, pokud od někoho slyšíme, že svatí
jsou našimi vzory, nebo že máme usilovat o naši vlastní svatost; neboť, pokud
máme trochu pokory, vidíme, že my žádní křesťanští superhrdinové nejsme a
pravděpodobně nikdy nebudeme.
Ježíšova blahoslavenství, která jsme slyšeli v dnešním
evangeliu, mají ale potenciál naše pochopení slova svatý očistit. Jasně
z nich můžeme vytušit, že na počátku skutečné svatosti je velká touha a
otevření se vůči Bohu, na něž z Boží strany vždy navazuje obdarování.
Chudoba v duchu, pláč, hlad a žízeň, milosrdenství a čisté srdce jsou
všechno skutečnosti související s touhou a otevřeností. Ještě více to
vynikne, jestliže pomyslíme na pravý opak Ježíšových blahoslavenství: můžeme
pak dostat slova jako soběstačnost, nasycení, tvrdé srdce a podobně. Někdo, kdo
má tyto vlastnosti, těžko přijme dar, neboť jej ani nepotřebuje, ani po něm
netouží.
Když Ježíš pak zdůvodňuje, proč jsou právě tito toužící a
otevření blahoslavení, vždy poukazuje na Boží obdarování: sousloví oni budou je passivum divinum,
božský trpný rod, který má v biblické mluvě vždycky význam Bůh jim
daruje: Bůh je nasytí, Bůh je potěší, Bůh jim daruje království. Kdo touží,
tomu bude darováno vrchovatou měrou.
Otec kardinál Tomáš Špidlík, blahé paměti, rád uváděl pojem
svatost na pravou míru; vždycky říkával, že svatý je ten, kdo je plný Ducha
svatého. Boží obdarování je vždycky absolutní, Bůh nedává nic méně a nic více
než sama sebe. Záleží tedy na svobodné vůli člověka, jak mnoho z tohoto
absolutního daru dokáže přijmout. Člověk může být zcela uzavřený a soběstačný,
a pak ho toto obdarování logicky mine. Čím více však budeme otevření a plní
touhy, tím více můžeme být naplněni darem Ducha svatého, a tedy i více svatí
v pravém smyslu toho slova. A tedy - paradoxně - to mohou být naše zranění, naše slabosti a
hříchy, jimiž se tomuto Božímu daru otvíráme - neboť právě v nich
zakoušíme svou nedostatečnost a nesoběstačnost.
Abychom toho byli schopni, je však důležité nejprve pochopit
a přijmout skutečnost, že je to opravdu jedině Bůh, který dokáže zcela nasytit
a naplnit propastnou touhu člověka po lásce a po smyslu; že má pravdu svatý
Augustin o věčně nepokojném srdci, které nakonec musí spočinout v Bohu.
Mohli bychom se totiž pokoušet tuto touhu naplnit někým či něčím jiným, a to by
znamenalo vůči Božímu daru se částečně či úplně uzavřít a stejně nakonec prožít
zklamání.
.jpg)



