3. neděle velikonoční A 2026

1. ČTENÍ Sk 2,14.22-28

Čtení ze Skutků apoštolů.

V den letnic vystoupil Petr s ostatními jedenácti (apoštoly) a slavnostně promluvil k lidem:
   "Židé a všichni jeruzalémští obyvatelé, pozorně vyslechněte mou řeč! Bůh vám dal svědectví o Ježíši Nazaretském mocnými činy, divy a znameními, které, jak víte, konal Bůh skrze něho mezi vámi. A on byl vydán, jak to Bůh předem rozhodl a předpověděl, a vy jste ho rukama bezbožníků přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil, zbavil bolestí smrti, protože nebylo možné, aby zůstal v její moci. David přece o něm říká: 'Mám Pána před očima stále, je mi po pravici, abych se neviklal. Proto se raduje mé srdce a můj jazyk jásá. Ano i mé tělo odpočine v naději, neboť nevydáš mě podsvětí napospas, nedopustíš, aby tvůj Svatý podlehl porušení. Oznámils mi cesty života, naplníš mě blahem před svou tváří.' "



Žl 16(15),1-2a+5.7-8.9-10.11 Odp.: 11a
Odp.: Ukaž mi, Pane, cestu k životu. nebo: Aleluja.

Ochraň mě, Bože, neboť se utíkám k tobě. Pravím Hospodinu: "Ty jsi můj Pán." Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší, ty mně zachováváš můj úděl.
Odp.
Velebím Hospodina, že mi byl rádcem, k tomu mě i za nocí vybízí mé nitro. Hospodina mám neustále na zřeteli, nezakolísám, když je mi po pravici.
Odp.
Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, i mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení.
Odp.
Ukážeš mi cestu k životu, u tebe je hojná radost, po tvé pravici je věčná slast.
Odp.



2. ČTENÍ 1Pt 1,17-21

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra.

   Milovaní!
Když říkáte Otec tomu, který soudí nestranně každého podle jeho činů, žijte v bázni po dobu svého vyhnanství. Víte přece, že jste ze svého prázdného způsobu života, jak jste ho zdědili po předcích, byli vykoupeni ne snad nějakými věcmi pomíjejícími, stříbrem nebo zlatem, nýbrž drahou krví Krista, bezúhonného a neposkvrněného beránka. On byl ovšem k tomu vybrán už před stvořením světa, ale pro vás se objevil teď na konci časů. Skrze něho jste uvěřili v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a oslavil, takže když věříte, můžete zároveň v Boha i doufat.



EVANGELIUM Lk 24,13-35

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Dva z Ježíšových učedníků se ubírali toho dne (prvního po sobotě) do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů. Hovořili spolu o tom všem, co se stalo. jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim sám ležíš a připojil se k nim. Ale cosi jim jako by zadržovalo oči, Takže ho nepoznali. Zeptal se jich: "O čem to cestou spolu rozmlouváte?" Zastavili se celí smutní.
   Jeden z nich - jmenoval se Kleofáš - mu odpověděl: ,.Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo." Zeptal se jich: "A co se stalo?"
   Odpověděli mu: "Jak Ježíše z Nazareta, který byl prorok, mocný činem i slovem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a přední mužové odsoudili k smrti a ukřižovali. My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo. Některé naše ženy nás sice rozrušily: Byly časně ráno u hrobu, nenalezly jeho tělo, přišly a tvrdily, že měly i vidění andělů, a ti prý říkali, že on žije. Někteří z našich lidí odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy říkaly, jeho však neviděli."
   A on jim řekl: "Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?" Potom začal od Mojžíše, probral dále všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje.
   Tak došli k vesnici, kam měli namířeno, a on dělal, jako by chtěl jít dál. Ale oni na něho naléhali: "Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil." Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. Vtom se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. Tu si mezi sebou řekli: "Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?"
   Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct (apoštolů) i jejich druhy. Ti řekli: "Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi." Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba.

_______________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, dnešní biblické postavičky popisují setkání učedníků s Ježíšem na cestě do Emauz ve dvou obrazech. Na začátku se Vzkříšený Pán potkává se svými učedníky úplně nenápadně, ani ho nepoznají, připojí se k nim jako jeden z nich. A povídá si s nimi o tom, co je trápí a nad čím přemýšlejí. Je to úplně stejné, jako když někdo, kdo nás má rád, hned pozná, že jsme smutní, a chce nám pomoct tím, že si s námi o tom našem smutku povídá.

A pak, když už došli do cíle, ti dva Ježíše poznají – protože udělá něco, čeho byli svědky předtím, při poslední večeři. A tak mají velkou radost. Poznávají, že je to ten stejný Ježíš, jako před Velikonocemi. Ten Ježíš, o kterém si mysleli, že je mrtvý, je Živý. A oni si to nemohou nechat pro sebe, musejí se hned vrátit do Jeruzaléma a říct to ostatním.

 

Milí bratři a sestry,

Dva učedníci jdoucí do Emauz vlastně prožívají to, co bychom dnes nazvali krizí víry – a je to krize velmi hluboká. Jsou naprosto zklamaní. To, nač zcela vsadili posledních pár let svého života, evidentně skončilo špatně. Ježíš je mrtev. Bůh Izraele, jehož Ježíš nazýval svým Otcem, nijak nezasáhl, nepomohl mu, nechal jej na holičkách.

Učedníci ovšem nemají krizi víry v tom smyslu, v jakém ji může mít člověk v moderní době – třeba tak, jak ji popisovala malá svatá Terezie ve své temné noci víry před její smrtí: Napadají mne myšlenky nejhorších ateistů. Novodobý filosofický ateismus jako přesvědčení, že žádný Bůh pravděpodobně neexistuje, není v oné době a kultuře Izraele možný. Nelze tak interpretovat ani třeba známý první verš žalmu 14: Nerozumný si v srdci říká: Bůh není. Správnější překlad podle většiny biblistů zní Bůh tu není - protože skutečné přesvědčení o tom, že Bůh není, nedává ve starověkém pohledu na svět a člověka žádný smysl a zřejmě by něco takového nikoho ani nenapadlo. Učedníkům se ale po prožitých událostech musel v myslích a srdcích radikálně proměnit jejich obraz Boha – právě pro to, co už bylo řečeno.

Kleofáš a ten druhý učedník, jehož jméno neznáme, se s tím vším vyrovnávají po svém. Odcházejí z Jeruzaléma – možná, jak bychom řekli dnes, potřebovali z toho místa ‚vypadnout‘, protože jim tam všechno připomínalo čerstvě prožitou tragédii Velkého pátku a Bílé soboty. Jdou na venkov; snad aby si trochu odpočinuli, získali odstup a trochu popřemýšleli o tom, co teď dál se životem – i když zároveň asi už na cestě tuší, že nic kloudného je nenapadne.

Vzkříšený Pán by se jim v téhle situaci jistě mohl zjevit – jak se zpívá v jedné oblíbené velikonoční písni – v blesku světla jasného.  Mohl by se jim hned dát poznat ve slávě, okamžitě utnout všechny jejich pochybnosti a hned je také třeba přísně pokárat, že neuvěřili tomu, co už jim přece dříve říkal – že se to všechno muselo stát. Jenže Ježíš člověka příliš dobře zná a příliš respektuje a miluje na to, aby zvolil takový způsob. Vstoupí do jejich krize a jejich pochybností jemně a nenápadně, nepoznán, jako jejich souputník, jako někdo, kdo je úplně jako oni. Zajímá se o to, o čem ti dva v tu chvíli přemýšlejí, z čeho jsou smutní, o čem pochybují, co si v sobě řeší. A postupně a přirozeně je doprovází k pochopení a přijetí toho, co se stalo.

Učedníci nakonec Zmrtvýchvstalého poznávají podle lámání chleba. A ono poznání je zde jistě použito v plném biblickém smyslu, tedy poznání, které je zároveň láska. Ježíšovo gesto rozlámání chleba jim ihned připomene Poslední večeři, během níž jim On projevil lásku až do krajnosti, během níž vydal sám sebe ve sdíleném soustu chleba a vína – všem, i tomu který ho hned pak zradil. A tak nakonec Ježíše poznávají. Jejich cesta měla smysl, i když jiný, než čekali. Už se klidně mohou vrátit do Jeruzaléma, z něhož chtěli zmizet, a svědčit stejně jako předtím Marie Magdaléna: Viděli jsme Pána, a je Živý!

 

2. neděle velikonoční A 2026

1. ČTENÍ Sk 2,42-47

Čtení ze Skutků apoštolů.

    (Křesťané) setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách. Všechny naplňovala bázeň, poněvadž se prostřednictvím apoštolů dělo mnoho divů a znamení.
    Všichni, kteří přijali víru, drželi pevně pohromadě a měli všechno společné. Prodávali všechen svůj majetek a dělili ho mezi všechny, jak kdo potřeboval. Každý den zůstávali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti a s upřímností srdce, chválili Boha a těšili se všeobecné oblibě. A Pán rozmnožoval den co den počet povolaných ke spáse.



Žl 118(117),2-4.13-15.22-24 Odp.: 1
Odp.: Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky. nebo: Aleluja.

Nechť řekne dům Izraelův: "Jeho milosrdenství trvá navěky." Nechť řekne dům Árónův: "Jeho milosrdenství trvá navěky." Nechť řeknou ti, kdo se bojí Hospodina: "Jeho milosrdenství trvá navěky."
Odp.
Vrazili do mě, abych padl, avšak Hospodin mi pomohl. Hospodin je má síla a statečnost, stal se mou spásou. Jásot ze spásy zní ve stanech spravedlivých.
Odp.
Kámen; který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích. Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho!
Odp.

2. ČTENÍ 1Pt 1,3-9

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra.

   Bud' veleben Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista! Protože je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději na dědictví, které nepomine, na dědictví skvělé a trvalé. Je pro vás připraveno v nebi; protože totiž máte víru, chrání vás Boží moc (a vede) ke spáse, která se má ukázat (nyní) v poslední době.
    A proto budete potom jásat, i když vás snad musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky, aby se vyzkoušela vaše víra, vzácnější než pomíjející zlato, které přece bývá čištěno v ohni. Až se pak zjeví Ježíš Kristus, bude vám to ke chvále, slávě a cti. Toho milujete, ačkoli jste ho neviděli; v něho věříte, třebaže ho ještě nevidíte. Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti, až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše.

EVANGELIUM Jan 20,19-31

Slova svatého evangelia podle Jana.

Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.
   Znovu jim řekl: "Pokoj vám! jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou." Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: "Viděli jsme Pána."
   On jim však odpověděl: "Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím." Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Potom vyzval Tomáše: "Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící." Tomáš mu odpověděl: "Pán můj a Bůh můj!"
   Ježíš mu řekl: "Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili."
   Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.

_____________________________________________________

 

Slůvko pro děti: 

 Milé děti,

 v dnešním evangeliu vidíme, jak učedníky proměnilo setkání se vzkříšeným Pánem a taky jeho slovo, které jim řekl: Pokoj vám. Učedníci se napřed hrozně báli, proto byli za zavřenými dveřmi. Ale Ježíš k nim přišel – jako naschvál – zvenku, právě odtud, odkud čekali nebezpečí. A když viděli, že je to opravdu On a když slyšeli jeho slovo Pokoj vám – což vlastně znamená totéž jako Nebojte se – jejich strach se hned proměnil v radost.

 

 Milí bratři a sestry,

 Zvu vás dnes k úvaze nad první větou dnešního evangelia:

 Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.

Učedníci mají strach z toho, co je tam venku, mimo zdi jejich domu, v ulicích Jeruzaléma - jenž je vlastně obrazem světa. Je to popis stavu mysli, který se v dějinách lidstva objevuje stále znovu, jen má vždycky trochu jiné formy. My dříve narození si pamatujeme, jak se v době minulého režimu lidé (zhruba generace mých rodičů) snažili uniknout šedi a marasmu reálného socialismu například hromadnými odjezdy na chaty a chalupy, nebo do trampských osad. Alespoň o víkendu si vytvořili svůj privátní svět, se svou rodinou a s lidmi, kteří byli stejně naladění a s nimiž jim bylo dobře.

 V dnešní době se totéž děje pravděpodobně nejvíce úniky do paralelního světa počítačových her a sociálních sítí. Extrémním případem je v tomto smyslu japonský fenomén zvaný hikikomori – mladí lidé, vysílení a frustrovaní neustálým tlakem japonské společnosti na výkon a úspěch ve vzdělávání a profesním životě, se raději na dlouhé měsíce zcela uzavírají do svých pokojů, kde hrají počítačové hry a jídlo si nechávají dovážet z fastfoodů.

 Důvod takových úniků do privátní sféry je poměrně jasný: reálný svět, který je tam venku, je nějak zásadně v nepořádku, představuje ohrožení, nelze se v něm dost dobře vyznat, nejsme si jistí, zda v něm uspějeme. A protože tento stav jednotlivec vlastně nemůže nijak ovlivnit, nezbývá, než z něho utéci. Dotkneme-li se specificky oblasti víry a náboženství, pak právě takovým útěkem může být přilnutí k učení nějaké sekty, která mi dá pocit pevného společenství a jakéhosi jednoduchého porozumění tomu, co by mne jinak znepokojovalo svou složitostí a nepřehledností.

 Pro Ježíšovy učedníky je tento vnější svět za zavřenými dveřmi také ohrožením. Náboženskou moc v něm mají ti, kteří Ježíše nechali ukřižovat, a učedníci se bojí, že se jim může stát totéž. Jenže Pán přichází skrze jejich zavřené dveře právě z onoho vnějšího světa, který vnímají jako ohrožení. A první slova, která jim říká, jsou Pokoj vám.

 Myslím, že je právě tohle v dnešní době velmi aktuální. Všichni nějak cítíme, že náš svět je vykolejený, jako už dlouho nebyl. Je čím dál složitější; staré, letité jistoty se rozpadají před očima, na různých úrovních vnímáme ohromné a zdánlivě nepřekonatelné rozdělení mezi lidmi. V této situaci je pokušení vytvořit si paralelní svět jen s těmi, s nimiž si rozumíme, velké.

 Ježíš však přichází právě zvenčí, z onoho prostoru, jehož se učedníci bojí. A je Živý, i když má na těle své rány. Moc jeho lásky je silnější, než všechna možná nebezpečí tam venku. A svým učedníkům dává svého Ducha, který naplňuje celý svět. Učedníci se již nemusejí bát, mohou vyjít ze své bubliny do reálného světa – který sice není v pořádku, ale je již vykoupen a zachráněn.

Slavnost Zmrtvýchvstání Páně - ve dne  2026

1. ČTENÍ Sk 10, 34a. 37-43

Čtení ze Skutků apoštolů. 

    Petr se ujal slova a promluvil: "Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel.
    A my jsme svědky všeho toho, co konal v Judsku a v Jeruzalémě. Ale pověsili ho na dřevo a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu, aby se viditelně ukázal, ne všemu lidu, ale jen těm, které Bůh předem vyvolil za svědky, totiž nám, kteří jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání.
    On nám přikázal, abychom to hlásali lidu a se vší rozhodností dosvědčovali: To je Bohem ustanovený soudce nad živými i mrtvými. O něm vydávají svědectví všichni proroci, že skrze něho dostane odpuštění hříchů každý, kdo v něho věří."



Žl 118 (117), 1-2. 16ab+17. 22-23 Odp.: 24
Odp.: Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho!
nebo: Aleluja, aleluja, aleluja.

Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky. Nechť řekne dům Izraelův: "Jeho milosrdenství trvá navěky."
Odp.
Hospodinova pravice mocně zasáhla, Hospodinova pravice mě pozvedla. Nezemřu, ale budu žít a vypravovat o Hospodinových činech.
Odp.
Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích.
Odp.



2. ČTENI Kol 3, 1-4

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům. 

Bratři a sestry!
   Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, náš život, potom se i vy s ním ukážete ve slávě.



EVANGELIUM Jan 20, 1-9

Slova svatého evangelia podle Jana. 

    Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: "Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili."
    Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel.
    Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých.

 _________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

 V dnešním evangeliu vystupuje Marie Magdalská, svatý Petr a svatý Jan. Když si vzpomeneme na chvíli, kdy Ježíše zatkli, odsoudili a ukřižovali, můžeme si taky vzpomenout na to, co udělali ti tři: Marie Magdalská a svatý Jan zůstali pod křížem, jenže svatý Petr Ježíše zapřel – před obyčejnou služkou. Tak bychom si řekli, že by si Petr vlastně ani neměl zasloužit, aby vešel první do prázdného hrobu a byl svědkem toho, že Pán vstal z mrtvých. Jenže svatý Jan ho tam pustil prvního. Protože dobře věděl, že Ježíš Petra ustanovil jako prvního ze všech apoštolů. A věděl taky, že Boží zaslíbení není nikdy zrušeno, i když se ten, komu bylo dáno, dopustí nějaké velké chyby nebo hříchu. A když se vzkříšený Pán potká s Petrem později u Genezaretského jezera, své vyvolení potvrdí, když Petrovi řekne Pas mé beránky.

Milí bratři a sestry,

 Dnešní promluva se nebude přímo týkat textu Božího slova, tak jak jsme je právě slyšeli, ale bude spíše úvahou nad jedním rozměrem velikonočního poselství, který mi – zvláště v dnešní době – připadá důležitý.  

 Každé Velikonoce hodně myslím na tajemství Bílé soboty. Možná to dnes, zní poněkud nepatřičně – možná je zvláštní vracet se o den dříve, když jsme již v dnešní noci oslavili Kristovo vítězství, ale mně to přeci jen nedá.

 Můžeme se zkusit vžít do situace Ježíšových učedníků poté, co se po Ježíšově zatčení v Getsemane - s výjimkou Jana - rozutekli. Tři roky, kdy s Ježíšem byli, prožívali období aktivity, někdy až horečné. Nejprve se u Ježíše učili, byli svědky jeho mocných činů a poslouchali jeho slova - a pak byli vysláni, aby sami konali totéž - aby sami kázali, vyháněli zlé duchy a uzdravovali. V desáté kapitole Lukášova evangelia se popisuje ohromné nadšení učedníků z toho, jakou mají moc: Dvaasedmdesát (učedníků) se vrátilo a s radostí řekli: „Pane, dokonce i zlí duchové se nám podrobují ve tvém jménu!“ (Lk 10, 17) Ježíš musí o tři verše dál jejich nadšení trochu krotit: Radujte se ani ne tak z toho, že se vám podrobují duchové, spíše se radujte, že vaše jména jsou zapsána v nebi.“(Lk 10, 20).

 Učedníci se možná v tu chvíli cítili důležití, vyvolení, snad i trochu opojení mocí, kterou od Ježíše dostali. A tento pocit v nich možná dosáhl svého vrcholu jen před několika dny, kdy Ježíš slavnostně vstoupil do Jeruzaléma jako král. Mohli si v onu chvíli myslet, že Ježíš bude opravdu pomazán za krále, že v Božím jménu a Boží mocí osvobodí Izrael z moci Římanů a nastolí nové davidovské království. A oni na této vládě samozřejmě budou mít podíl. Stále si pravděpodobně myslí to, co jim Ježíš brzy zcela zpochybní při svém zatčení v Getsemane - domnívají se, že Boží království je z tohoto světa a prostředky tohoto světa se nastoluje.

 A pak je Ježíš zatčen, odsouzen a pohřben - a s ním je také pohřbeno všechno, co si Ježíšovi učedníci představovali, s čím počítali, na co vsadili. Museli být zcela zoufalí, museli být naprosto zklamaní. Pravděpodobně se s tím toho dne vyrovnávali každý po svém: někteří se asi topili ve smutku, jiní třeba vzpomínali na staré zlaté časy, kdy s Ježíšem konali zázraky a cítili se vyvolení a mocní. Možná je právě v téhle perspektivě pochopitelnější i Petrovo zapření - byl za ním nejen strach, ale i pochybnosti.

 Učedníci však tuto lekci Bílé soboty potřebovali, aby - poté, co se potkají se Vzkříšeným - svůj dosavadní příběh pochopili radikálně nově; a také aby jim konečně došlo, v čem Ježíšovo království vlastně spočívá.  Konečně chápou, že se fatálně mýlili, když se domnívali, že si jej dokáží - byť s Boží pomocí - nějak vybudovat sami.

 Právě toto poselství se mi zdá být v dnešním světě navýsost aktuální. Tajemství Bílé soboty - a následně nečekaného Ježíšova Vzkříšení - ruší všechny naše lidské pokusy nastolit Boží vládu - či to, co za ni považujeme - lidskou logikou a lidskými prostředky.  V naší sekularizované zemi i v mnoha jiných zemích u nás v Evropě jsme my, křesťanská minorita, tohle snad již - Bohu díky - pochopili. Ovšem jinde ve světě (v tuto chvíli zejména na opačné straně Atlantského oceánu) můžeme takové snahy o prosazování údajného Božího království zcela lidskými prostředky sledovat v přímém přenosu - včetně otevřeného prohlašování některých politiků za Mesiáše a silně náboženské rétoriky.

 Tajemství událostí svatého Třídení v celé syrovosti odhaluje faleš takových snah. Ukazuje jasně, že to, co by někdo chtěl vydávat za Boží království, je ve skutečnosti jeho karikatura, maskovaná touha po moci a prosazování vlastního ega. Drama Ježíšovy smrti a Vzkříšení nás učí, že pravou podstatou Božího království je láska, projevující se službou druhým ve společenství. A že jej nakonec nemůže vytvořit nikdo jiný, než Bůh sám.

 

Květná neděle 2026 A  – Pašije podle svatého Matouše

 

EVANGELIUM Mt 26,14-27,66
Umučení našeho Pána Ježíše Krista podle Matouše.

Co mi dáte, když vám ho zradím?

Tehdy jeden z Dvanácti - jménem Jidáš Iškariotský - odešel k velekněžím a zeptal se jich: "Co mi dáte, když vám ho zradím?" Oni s ním smluvili třicet stříbrných. Od té chvíle hledal vhodnou příležitost, aby ho zradil.

Kde chceš, abychom ti připravili velikonoční večeři?
První den o svátcích nekvašeného chleba přistoupili učedníci k Ježíšovi s otázkou: "Kde chceš, abychom ti připravili velikonoční večeři?"
    On řekl: "Jděte do města k jistému člověku a vyřiďte mu, že Mistr vzkazuje: Můj čas je blízko; budu u tebe se svými učedníky slavit velikonoční večeři." Učedníci udělali, jak jim Ježíš nařídil, a připravili velikonočního beránka.

Jeden z vás mě zradí.
Když nastal večer, zaujal místo u stolu s dvanácti (učedníky) . Při jídle jim řekl: "Amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí."
    Velmi se zarmoutili a začali mu říkat jeden přes druhého: "Jsem to snad já, Pane?"
    Odpověděl: ",Kdo si se mnou namáčí ruku v míse, ten mě zradí. Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu člověku, který Syna člověka zradí. Pro toho člověka bylo lépe, kdyby se nebyl narodil."
    Také Jidáš, který ho chtěl zradit, se zeptal: "Jsem to snad já, Mistře?"
    Odpověděl mu: "Ano, ty." To je mé tělo. To je má krev.
Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal ho, lámal a dával ho svým učedníkům se slovy: "Vezměte, jezte. To je mé tělo." Potom vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a řekl: "Pijte z něho všichni. Neboť to je má krev (nové) smlouvy, která se prolévá za všechny na odpuštění hříchů. Pravím vám: Od této chvíle už nikdy nebudu pít z tohoto plodu révy až do toho dne, kdy z nového (plodu) budu pít s vámi v království svého Otce."
    Potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu. Budu bít pastýře a ovce ze stáda se rozprchnou.
Tehdy jim Ježíš řekl: "Vy všichni se dnes v noci nade mnou pohoršíte, neboť je psáno: 'Budu bít pastýře a ovce ze stáda se rozprchnou.' Ale po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje."
    Petr mu na to řekl: "Kdyby se všichni nad tebou pohoršili, já se nikdy nepohorším!"
    Ježíš mu odpověděl: "Amen, pravím ti: Dnes v noci, dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš."
    Petr mu však tvrdil: "I kdybych měl s tebou jít na smrt, nezapřu tě!" Podobně mluvili i všichni ostatní učedníci:

Pak se ho zmocnil smutek a úzkost.
Potom s nimi šel Ježíš na venkovský dvorec zvaný Getsemany a řekl učedníkům: "Poseďte tady, zatímco se půjdu tamhle pomodlit." Petra a dva Zebedeovy syny vzal s sebou. Pak se ho zmocnil smutek a úzkost. Řekl jim: "Má duše je smutná až k smrti, zůstaňte zde a bděte se mnou!"
    Trochu poodešel, padl tváří k zemi a modlil se: "Otče můj, jestliže je to možné, ať mě mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš." Potom se vrátil k učedníkům a našel je, jak spí. Řekl Petrovi: "To jste nemohli ani jednu hodinu se mnou bdít? Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení. Duch je sice ochotný, ale tělo je slabé."
    Odešel podruhé a modlil se: "Otče můj, nemůže-li mě tento kalich minout, a musím ho vypít, ať se stane tvá vůle." Znovu se vrátil a našel je, jak spí, protože se jim únavou zavíraly oči. Nechal je, opět odešel a modlil se potřetí stejnými slovy. Potom se vrátil k učedníkům a řekl jim "Jen spěte a odpočívejte dál! - Už je tady ta hodina: teď bude Syn člověka vydán do rukou hříšníků. Vstaňte, půjdeme! Hle, už je tady můj zrádce."

Vztáhli ruce na Ježíše a zmocnili se ho.
Když ještě mluvil, přišel Jidáš, jeden ze Dvanácti, a s ním velký houf s meči a kyji, jak je poslali velekněží a starší lidu. Jeho zrádce s nimi smluvil znamení: "Koho políbím, ten to je; toho se chopte." A hned přistoupil k Ježíšovi a řekl: "Buď zdráv, Mistře," a políbil ho.
    Ježíš mu odpověděl: "Příteli, učiň jen, k čemu jsi přišel." Lidé z houfu přistoupili, vztáhli ruce na Ježíše a zmocnili se ho.
    Vtom jeden z těch, kdo byli s Ježíšem, sáhl po meči, vytasil ho, udeřil veleknězova služebníka a uťal mu ucho. Ježíš mu však řekl: "Zastrč svůj meč tam, kam patří. Každý, kdo sahá po meči, mečem zahyne. Anebo myslíš, že by mi můj Otec neposlal ihned víc jak dvanáct pluků andělů, kdybych ho o to poprosil? Ale jak by se potom splnily výroky Písma, že se tak musí stát?"
    V té chvíli řekl Ježíš onomu houfu: ,,Jako na zločince jste vytáhli s meči a kyji, abyste mě zatkli. Sedával jsem den co den v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mě. To všechno se však stalo, aby se splnily výroky Písma u proroků. Tu jej všichni učedníci opustili a utekli.

Uvidíte Syna člověka, jak sedí po pravici Všemohoucího.
Ti, kdo se Ježíše zmocnili, vedli ho k veleknězi Kaifášovi, kde se shromáždili učitelé Zákona a starší. Petr šel zpovzdálí za ním až k veleknězovu dvoru. Vešel dovnitř a sedl si ke služebníkům, aby viděl, jak to skončí.
    Velekněží a celá velerada hledali proti Ježíšovi lživé svědectví, aby ho mohli odsoudit na smrt, ale nenašli, třebaže se dostavilo mnoho falešných svědků. Nakonec přišli dva a řekli: On prohlásil: "Mohu zbořit Boží chrám a ve třech dnech ho zase vystavět."
    Velekněz povstal a zeptal se ho: "Nic neodpovídáš na to, co tito lidé proti tobě vypovídají?" Ježíš však mlčel. Tu mu velekněz řekl: "Zapřísahám tě při živém Bohu, abys nám řekl, zdali jsi Mesiáš, Syn Boží!"
    Ježíš mu odpověděl "Ano, jsem. Ale říkám vám: Od této chvíle uvidíte Syna člověka, jak sedí po pravici Všemohoucího a jak přichází v nebeských oblacích."
    Tu roztrhl velekněz své roucho a řekl: "Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědky? Právě jste sami slyšeli rouhání. Co o tom soudíte?" Odpověděli: "Hoden je smrti."
    Pak mu plivali do tváře a tloukli ho pěstmi; někteří ho bili do tváře a říkali: "Když jsi prorok, pověz nám, Mesiáši, kdo tě to udeřil! "

Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.
Petr mezitím seděl venku na dvoře. Tu k němu přistoupila jedna služka a tvrdila "Tys byl také s tím Galilejcem Ježíšem." Ale on to přede všemi zapřel: "Nevím, co povídáš."
    Když odešel k chodbě u brány, uviděla ho jiná služka a řekla těm, kdo tam byli "Tady ten byl s tím nazaretským Ježíšem."
    Ale zase to zapřel, a to pod přísahou: "Toho člověka vůbec neznám!"
    Za chvilku přistoupili ti, kdo tam stáli, a řekli Petrovi:
"Opravdu, i ty k nim patříš. Vždyť už tvé nářečí tě prozrazuje."
    Tu se začal zaklínat a zapřísahat: "Neznám toho člověka!" Hned nato zakokrhal kohout a Petr si vzpomněl na slova, která Ježíš řekl: "Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš." A vyšel ven a hořce se rozplakal.

Vydali Ježíše vladaři Pilátovi.
    Když nastalo ráno, všichni velekněží a starší lidu se usnesli proti Ježíšovi, že ho vydají na smrt. Dali ho proto spoutat a odvést a vydali ho vladaři Pilátovi. Do chrámové pokladny je dát nesmíme, protože je to odměna za krev.     Když teď zrádce Jidáš viděl, že Ježíš je odsouzen, hnulo se v něm svědomí. Přinesl velekněžím a starším těch třicet stříbrných nazpátek a řekl: "Zhřešil jsem - zradil jsem nevinnou krev."
    Odpověděli mu: "Co je nám do toho? To je tvá věc." Tu hodil ty stříbrné dovnitř chrámu, utekl odtamtud, šel a oběsil se.
    Velekněží vzali ty peníze a řekli: "Do chrámové pokladny je dát nesmíme, protože je to odměna za krev." Usnesli se tedy, že za ně koupí hrnčířovo pole na pohřbívání cizinců. Proto se tomu poli až do dneška říká Pole krve.
    Tak se splnilo, co řekl prorok Jeremiáš: 'Vzali třicet stříbrných, odhadní cenu za toho, kterého Izraelité tak odhadli, a dali je za hrnčířovo pole, jak mi nařídil Pán.'

Ty jsi židovský král?
    Ježíš pak byl předveden před vladaře. Vladař se ho zeptal: "Ty jsi židovský král?"
    Ježíš odpověděl: "Ano, já jsem!" Na žaloby velekněží a starších neodpověděl nic.
    Tu mu řekl Pilát: "Neslyšíš, co všechno proti tobě vypovídají?" Ale Ježíš mu neodpověděl ani na jednu otázku, takže se vladař velmi divil.
    Bylo zvykem, že o svátcích vladař propouštěl lidu jednoho vězně, kterého chtěli. Právě tehdy měli pověstného vězně, jmenoval se Barabáš. Proto když se lidé shromáždili, zeptal se jich Pilát, "Koho chcete, abych vám propustil? Barabáše, anebo Ježíše, kterému říkají Mesiáš?" Věděl totiž, že ho vydali z nenávisti.
    Když zasedl na soudní stolec, poslala k němu jeho žena se vzkazem "Nic neměj s tím spravedlivým! Kvůli němu jsem dnes ve snu mnoho vytrpěla." Velekněží a starší však přemluvili lid, aby si vyžádali Barabáše, a Ježíše aby dali popravit. Vladař se jich ptal: "Kterého vám z těchto dvou mám propustit?"
    Začali volat ,,Barabáše!"
Pilát jim řekl: "Co tedy mám udělat s Ježíšem, zvaným Mesiáš?"
Všichni volali: "Na kříž s ním!"
On však namítl: "Ale co udělal špatného?"
Oni však křičeli ještě víc: "Na kříž s ním!"
    Pilát viděl, že tím nic nedosáhl, ba naopak, že bouře stále vzrůstá. Dal si tedy přinést vodu, před očima lidu si umyl ruce a řekl: "Nemám vinu na krvi tohoto člověka. To je vaše věc. "
    Všechen lid odpověděl: "Jeho krev ať padne na nás a na naše děti!" Tu jim propustil Barabáše, Ježíše pak dal zbičovat a vydal ho, aby byl ukřižován.

Buď zdráv, židovský králi!
    Vladařovi vojáci vzali Ježíše do vládní budovy a svolali k němu celou četu. Svlékli ho, přehodili mu nachově rudý plášť, upletli korunu z trní, vsadili mu ji na hlavu, do pravé ruky mu dali rákosovou hůl, klekali před ním a posmívali se mu: "Buď zdráv, židovský králi!" Plivali na něj, brali mu hůl a bili ho po hlavě. Když se mu dost naposmívali, svlékli mu plášť, oblékli mu zase jeho šaty a odvedli ho, aby ho ukřižovali.

Zároveň s ním byli ukřižováni dva zločinci.

Když vycházeli, potkali jednoho člověka z Kyrény, jmenoval se Šimon. Toho přinutili, aby mu nesl kříž.
    Když došli na místo zvané Golgota, což znamená 'Lebka', dali mu pít víno s příměskem hořkým jako žluč. Okusil, ale pít nechtěl. Přibili ho na kříž a rozdělili si jeho šaty losováním. Potom si tam sedli a hlídali ho.
    Nad hlavu mu připevnili nápis s udáním jeho provinění: To je Ježíš, židovský král. Zároveň s ním byli ukřižováni dva zločinci, jeden po pravici, druhý po levici.

Jsi-li syn Boží, sestup z kříže.
Ti, kdo přecházeli okolo, potupně proti němu mluvili. Potřásali hlavou a říkali: "Chceš zbořit chrám a ve třech dnech ho zase vystavět. Zachraň sám sebe, jsi-li syn Boží, a sestup z kříže! "
    Stejně tak se mu posmívali i velekněží s učiteli Zákona a staršími a říkali: "Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže. Je prý to izraelský král! Ať nyní sestoupí z kříže, a uvěříme v něho. Spoléhal na Boha, ať ho teď v svobodí, má-li v něm zalíbení. Přece řekl: 'Jsem Boží syn'!" Stejně ho tupili i ti, kdo byli spolu s ním ukřižováni.

Eli, Eli, lema sabachthani?
Od dvanácti hodin nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne. Kolem tří hodin zvolal Ježíš mocným hlasem:
    "Eli, Eli, lema sabachthani?", to znamená: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?"
    Když to uslyšeli někteří z těch, kdo tam stáli, říkali: "On volá Eliáše!" Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nastrčil ji na rákosovou hůl a chtěl mu dát pít. Ostatní však říkali: "Počkej, chceme vidět, zdali ho přijde Eliáš zachránit."
    Ježíš však znovu vykřikl mocným hlasem a skonal.

Chvíle tiché modlitby vkleče
    Vtom se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály se rozpukly, hroby se otevřely a mnoho těl zesnulých svatých bylo vzkříšeno. Po jeho vzkříšení vyšli z hrobů, vešli do Svatého města a ukázali se mnoha lidem. Když setník a jeho lidé, kteří měli u Ježíše stráž, viděli to zemětřesení a všechno, co se dělo, hrozně se polekali a říkali: "To byl opravdu syn Boží!"
    Zpovzdálí tam přihlíželo i mnoho žen: (byly to) ty, které následovaly Ježíše už z Galileje a sloužily mu. Mezi nimi byla Marie Magdalská, Marie, matka Jakubova i Josefova, a matka Zebedeových synů.

Josef uložil Ježíšovo tělo do své nové hrobky.
    Když nastal večer, přišel bohatý člověk pocházející z Arimatie, jmenoval se Josef. I on byl Ježíšovým učedníkem. Došel k Pilátovi a žádal o Ježíšovo tělo. Pilát poručil, aby mu ho vydali. Josef vzal tělo, zavinul ho do čistého lněného plátna a uložil ho do své nové hrobky, kterou si dal vytesat ve skále. Před vchod do hrobky přivalil velký kámen a odešel. Marie Magdalská a druhá Marie (přitom) seděly naproti hrobu.

Tady máte stráž. Jděte a zajistěte (hrob), jak uznáte za dobré.
    Druhý den, to je po dnu příprav na svátek, přišli velekněží a farizeové společně k Pilátovi a řekli: "Pane, vzpomněli jsme si, že ten podvodník ještě zaživa prohlásil: 'Po třech dnech vstanu z mrtvých.' Dej tedy rozkaz zajistit hrob až do třetího dne. Jinak by mohli jeho učedníci přijít, ukradnout ho a říci lidu: 'Vstal z mrtvých.' Pak by ten poslední podvod byl ještě horší než první."
    Pilát jim odpověděl: "Tady máte stráž. Jděte a zajistěte (hrob), jak uznáte za dobré." Oni šli a zajistili hrob tím, že zapečetili kámen a postavili stráž.

______________________________________________________

Milí bratři a sestry,

Jako každý rok nebude dnes homilie, ale pouze krátký komentář na úvod pašijí, letos podle Matouše.

Můžeme se zaměřit na následující část příběhu, která se odehrává ráno v Getsemanské zahradě, právě ve chvíli Ježíšova zatčení:

Jidáš hned přistoupil k Ježíšovi a řekl: „Buď zdráv, Mistře!“ a políbil ho. Ježíš mu odpověděl: „Příteli, (učiň jen), k čemu jsi přišel.“ (Lidé z houfu) přistoupili, vztáhli ruce na Ježíše a zmocnili se ho. Vtom jeden z těch, kdo byli s Ježíšem, sáhl po meči, vytasil ho, udeřil veleknězova služebníka a uťal mu ucho. Ježíš mu však řekl: „Zastrč svůj meč tam, kam patří. Každý, kdo sahá po meči, mečem zahyne. Anebo myslíš, že by mi můj Otec neposlal ihned víc jak dvanáct pluků andělů, kdybych ho o to poprosil? Ale jak by se potom splnily výroky Písma, že se tak musí stát?“ V té chvíli řekl Ježíš (onomu) houfu: „Jako na zločince jste vytáhli s meči a kyji, abyste mě zatkli? Sedával jsem den co den v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mě. To všechno se však stalo, aby se splnily výroky Písma u proroků.“

Ježíš nejprve říká Jidášovi Příteli, učiň jen, k čemu jsi přišel. A nemyslí to ironicky. Nejmenovaný Ježíšův učedník chce Pána bránit pozemskými prostředky, protože si zřejmě stále myslí to, co jeruzalémští obyvatelé při Ježíšově příjezdu – že Jeho království bude z tohoto světa, a tedy, že je třeba je prostředky tohoto světa bránit. Ale Ježíš ho vyvádí z omylu:  Anebo myslíš, že by mi můj Otec neposlal ihned víc jak dvanáct pluků andělů, kdybych ho o to poprosil? Ale jak by se potom splnily výroky Písma, že se tak musí stát?  A něco podobného říká hned vzápětí davu, který ho přišel zatknout: „Jako na zločince jste vytáhli s meči a kyji, abyste mě zatkli? Sedával jsem den co den v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mě. To všechno se však stalo, aby se splnily výroky Písma u proroků.“

Ježíš jako člověk prožívá úzkost, tváří v tvář tomu, co se má stát: ale zároveň ví, že je vše v Božích rukou, že Jidášova zrada a jeho zatčení a odsouzení je zároveň splnění výroků Písma. Že Otec s tímto zdánlivým triumfem zla počítá, že je proměňuje ve spásu světa. Proto nevzdoruje, proto může říci Jidášovi příteli, proto se může vydat lidem do rukou.

 5. neděle postní A 2026

1. ČTENÍ Ez 37,12-14

Čtení z knihy proroka Ezechiela.

Toto praví Hospodin Bůh:
    "Hle, já otevřu vaše hroby, vyvedu vás z nich, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. Tu poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás ven, můj lide! Vdechnu vám svého ducha a ožijete, usídlím vás ve vaší zemi, a tak poznáte, že já, Hospodin, jsem to řekl a vykonal" - praví Hospodin.



Žl 130(129),1-2.3-4.5-6a.6b-8 Odp.: 7
Odp.:
U Hospodina je slitování, hojné je u něho vykoupení. Z hlubin volám k tobě, Hospodine, Pane, vyslyš můj hlas! 'Tvůj sluch ať je nakloněn k mé snažné prosbě!
Odp.
Budeš-li uchovávat v paměti viny, Hospodine, Pane, kdo obstojí? Ale u tebe je odpuštění, abychom ti mohli v úctě sloužit.
Odp.
Doufám v Hospodina, duše má doufá v jeho slovo, má duše čeká na Pána více než stráže na svítání.
Odp.
Více než stráže na svítání ať čeká Izrael na Hospodina, neboť u Hospodina je slitování, hojné je u něho vykoupení. On vykoupí Izraele ze všech jeho provinění.
Odp.


2. ČTENÍ Řím 8,8-11

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

   Bratři a sestry!
Ti, kdo žijí svému tělu, nemohou se líbit Bohu. Ale vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží.
   Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, tělo je podrobeno smrti kvůli hříchu, ale duch je (plný) života, protože je ospravedlněn. A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelné tělo svým Duchem, který sídlí ve vás.

EVANGELIUM Jan 11,1-45

Slova svatého evangelia podle Jana.

Byl jeden nemocný, Lazar z Betánie, vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána olejem a utřela mu nohy svými vlasy. Ten nemocný byl její bratr Lazar. Sestry tedy poslaly k Ježíšovi se vzkazem: "Pane, ten, kterého miluješ, je nemocný." Když to Ježíš uslyšel, řekl: "To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn."
    Ježíš měl rád Martu a její sestru i Lazara. Když tedy uslyšel, že je nemocný, zůstal ještě dva dni v místě, kde byl. Potom teprve řekl svým učedníkům: "Pojďme znovu do Judska! "
   Učedníci mu odpověděli: "Mistře, nedávno tě chtěli židé ukamenovat - a zas tam jdeš?"
   Ježíš na to řekl: "Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, protože vidí ve světle tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtne, protože v něm není světlo."
   Po těch slovech ještě dodal: "Náš přítel Lazar spí, ale jdu tam, abych ho probudil."
   Učedníci mu řekli: "Pane, jestliže spí, uzdraví se." Ježíš však mluvil o jeho smrti; ale oni mysleli, že mluví o skutečném usnutí.
   Ježíš jim tedy řekl otevřeně: "Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu!"
   Tomáš - řečený Blíženec - vyzval ostatní učedníky: "Pojďme i my, ať zemřeme s ním!"
   Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je už čtyři dny v hrobě. Betánie byla blízko Jeruzaléma, jen asi patnáct honů od něho. K Martě a Marii přišlo mnoho židů, aby je potěšili v žalu nad bratrem.
   Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v domě. Marta řekla Ježíšovi: "Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel. Ale vím dobře i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá." Ježíš jí řekl: "Tvůj bratr vstane."
   Marta mu odpověděla: "Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den." Ježíš jí řekl: "Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít, a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?"
   Odpověděla mu: "Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět."
   Po těch slovech odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: "Mistr je tu a volá tě." Jak to Marie uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíš totiž dosud nedošel do ves nice, ale byl ještě na tom místě, kam mu Marta přišla naproti. Když uviděli židé, kteří byli u Marie v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; mysleli si, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala.
   Jakmile Marie došla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, klesla mu k nohám a řekla mu: "Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel."
   Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou i židé, kteří přišli zároveň s ní, v duchu byl hluboce dojat, zachvěl se a zeptal se: "Kam jste ho položili?"
   Odpověděli mu: "Pane, pojď se podívat! " Ježíš zaplakal. Židé říkali: "Hle, jak ho miloval!" Ale někteří z nich řekli: "Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on neumřel?"
   Ježíš byl znovu hluboce dojat a přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: "Odstraňte ten kámen!"
   Sestra zemřelého Marta mu namítla: "Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den." Ježíš jí odpověděl: "Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží." Odstranili tedy kámen. Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: "Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal." Po těch slovech zavolal mocným hlasem: "Lazare, pojď ven! " Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i na rukou pruhy plátna a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: "Rozvažte ho a nechte odejít!"
   Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co (Ježíš) vykonal, v něj uvěřilo.

_____________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, hned po týdnu tu máme novou scénku z biblických postaviček. A určitě poznáte, že se týká dnešního evangelia – je tam Lazar, který vstal z mrtvých; ještě obvázaný v pohřebních látkách vychází ze svého hrobu ve skále. A mně se moc líbí, že v Žebětíně i v Kohoutovicích to autoři a autorky scénky pojali stejně, aniž by se domluvili: Ježíš vítá Lazara zpět do života s otevřenou náručí; je vidět, že z toho má radost. Protože náš Bůh život miluje a má z něj radost. Tuhle neděli si to připomínáme; a ještě víc na to budeme myslet, až budou za čtrnáct dní Velikonoce.

 

Milí bratři a sestry,

Lazar, ‚kterého měl Ježíš rád‘, a který byl při Ježíšově příchodu do Betánie již čtvrtý den v hrobě, může být obrazem něčeho, co v sobě nosí každý z nás. Kdybychom parafrázovali rčení, že každý má nějakého kostlivce ve skříni (tedy nějaké temné skryté tajemství), můžeme říci, že každý má také svého Lazara v hrobě. Jsou to všechny ztráty a tragické konce toho, co jsme v životě milovali, nebo po čem jsme v životě toužili a snili o tom, ale dočkali jsme se zklamání. Jistě jsou to především - stejně jako pro Martu a Marii - naši blízcí; lidé, které jsme milovali a sdíleli s nimi život - a kteří již zemřeli. Ale může to být i nenaplněná, neopětovaná láska; nebo vztah, který byl zpočátku šťastný, ale pak se nenávratně rozpadl. Nebo to ještě mohou být nějaké velké životní sny, které se neuskutečnily a již nikdy neuskuteční.

Když na takové věci z naší životní historie někdy vzpomínáme, zmocňuje se nás nostalgie a lítost. Samozřejmě, náš rozum a běžná životní zkušenost nám říkají, že se s tím prostě musíme smířit; že musíme být realisté, zůstávat oběma nohama na zemi a přestat si stavět vzdušné zámky, že zkrátka musíme žít s tím, co je zrovna k dispozici zde a nyní. Jenže tato nostalgie stejně v hloubi srdce zůstává; nějak cítíme, že každou takovou událostí byla hluboce zraněna naše základní touha po plnosti života a lásky, kterou v sobě máme.

Na základě této úvahy nám začíná dávat smysl následující klíčová pasáž z dnešního evangelia:  

Jakmile Marie došla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, klesla mu k nohám a řekla mu: "Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel." Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou i židé, kteří přišli zároveň s ní, v duchu byl hluboce dojat, zachvěl se a zeptal se: "Kam jste ho položili?" Odpověděli mu: "Pane, pojď se podívat! " Ježíš zaplakal. Židé říkali: "Hle, jak ho miloval!"

Tato slova dávají oné naší hluboké a mnohokrát zklamané touze po plnosti života a lásky za pravdu. Máme ji v sobě hluboce uloženou, protože ji do nás vložil Bůh, jenž je Život sám a Láska sama - a my jsme byli stvořeni k Jeho obrazu. Ježíšův pláč je vlastně Božím pláčem nad mocí smrti ve všech jejích formách; smrti, jež je přímým a ultimátním popřením života. Jako by dobrý Bůh říkal: děti moje, je mi to tak líto, já jsem to přece takhle nechtěl!

Mimo pláče se v úryvku popisuje ještě jedna Ježíšova emoce: v duchu byl hluboce dojat. Český ekumenický překlad zde ovšem používá jiný, možná věrnější důraz: v duchu se rozhorlil. Jinými slovy, Ježíš se rozhněval. Ten, kdo je Život, nemůže vystát smrt. Velmi opatrně a s vědomím obraznosti by se dalo říci, že smrt - a vše, co k ní vede -  je to jediné, co Bůh nenávidí. A toto rozhorlení, tento hněv, vede pak Ježíše k tomu, aby konal; nebo, lépe řečeno, aby vyslovil Slovo, jež koná; Slovo, které má moc oživovat: Lazare, pojď ven!

Zítra místo homilie přečtu pastýřský list biskupa Pavla. Ke kázání ze čtvrté neděle postní cyklu A z roku 2023 se můžete vrátit zde.

 

 3. neděle postní A 2026

 1. ČTENÍ Ex 17,3-7

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.

Lid žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Řekli: "Pročpak jsi nás vyvedl z Egypta? Abys zahubil nás, naše děti a náš dobytek žízní?" Mojžíš volal k Hospodinu: "Co mám dělat s tímto lidem? Ještě trochu a ukamenují mě!"
   Hospodin řekl Mojžíšovi: "Vyjdi před lid v doprovodu několika starců z Izraele, vezmi si do ruky hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, a jdi! Hle, já tam 'budu stát před tebou na Chorebu, udeříš do skály, vytryskne z ní voda a lid se napije."
   Mojžíš tak udělal před očima izraelských starců. Nazval pak jméno toho místa Massa a Meriba kvůli hádce izraelských synů a kvůli tomu, že pokoušeli Hospodina tím, že říkali: "Je Hospodin uprostřed nás, nebo ne?"



Žl 95 (94),1-2.6-7b.7c-9 Odp.:7c-8a

Pojďme, jásejme Hospodinu, oslavujme Skálu své spásy, předstupme před něho s chvalozpěvy a písněmi mu zajásejme!
Odp.
Pojďme, padněme, klaňme se, poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! Neboť on je náš Bůh a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.
Odp.
Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: "Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako tehdy v Masse na poušti, kde mě dráždili vaši otcové, zkoušeli mě, ač viděli mé činy."
Odp.

2. ČTENÍ Řím 5,1-2.5-8

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry! Jestliže jsme ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme. Naše chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u Boha.
   Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.
   Kristus přece v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého - možná za dobrého se ještě někdo umřít odhodlá. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky.

EVANGELIUM Jan 4,5-42

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se - tak jak byl - u té studny. Bylo kolem poledne.
    Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: "Dej mi napít." - Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu.
   Samařská žena mu odpověděla: "Jakže? Ty, žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?" Židé se totiž se Samaritány nestýkají.
    Ježíš jí na to řekl: "Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: 'Dej mi napít', spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu."
    Žena mu namítla: "Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda?
   Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného."
   Žena mu řekla: "Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat."
   Ježíš jí řekl: "Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem." Žena mu odpověděla: "Nemám muže."
   Ježíš jí na to řekl: "Správně jsi odpověděla: 'Nemám muže`; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu."
   Žena mu řekla: "Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: 'Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat'."
   Ježíš jí odpověděl: "Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze židů. Ale nastává hodina - ano, už je tady - kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě."
   Žena mu řekla: "Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všechno."Na to jí řekl Ježíš: "Já jsem to, ten, který s tebou mluvím."
   Právě tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Přesto však se nikdo nezeptal: "Co jí chceš?" nebo "Proč s ní mluvíš?" Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: "Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?" Vyšli tedy z města a šli k němu.
   Mezitím ho učedníci prosili: "Mistře, najez se!" On jim však řekl: "Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte." Učedníci se mezi sebou ptali: "Přinesl mu někdo něco jíst?"
   Ježíš jim řekl: "Mým pokrmem je konat vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo. Říkáte přece: 'Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně.' Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním. Ten, kdo žne, už dostává svou mzdu a shromažďuje úrodu pro věčný život, takže se raduje zároveň rozsévač i žnec. V tom je totiž pravdivé přísloví: 'Jiný rozsévá a jiný sklízí. Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy sklízíte plody jejich práce." Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo pro řeč té ženy, která svědčila: "Řekl mi všechno, co jsem udělala." Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny. A ještě mnohem více jich v něj uvěřilo pro jeho řeč. Té ženě pak říkali: "Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa."
____________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Ta samařská žena po rozhovoru s Ježíšem zjistila, že o ní všechno ví. Kdybychom zjistili, že o nás někdo druhý ví opravdu všechno, to dobré i to méně dobré, asi by se nám to nelíbilo. Ale vypadá to, že té Samařance to vůbec nevadí: Dokonce jde zpátky do svého města a tam každému na potkání říká, že ten cizinec jí řekl všechno, co udělala. Vůbec nemá problém s tím, že na ní Ježíš všechno ví. Proč asi? Protože zároveň zjistila, že Ježíš jí vůbec nesoudí, i když o ní všechno ví. A že jí má rád, i když o ní všechno ví.

 

Milí bratři a sestry,

Ono Ježíšovo Dej mi napít z dnešního evangelia bychom mohli považovat jen a jen za úvodní oslovení, za prostředek, který Ježíš používá, aby navázal rozhovor se samařskou ženou u Jákobovy studny. Pokud ovšem slyšíme dnešní Boží slovo pozorně, můžeme mezi řádky přijít na to, že Ježíš má v tu chvíli opravdovou žízeň. Rozhovor se Samařankou je uvozen těmito slovy: Ježíš, unavený chůzí, posadil se - tak jak byl - u té studny. Bylo kolem poledne.

Vzpomněl jsem si při téhle příležitosti na pěší pouť po stopách Panny Marie z Nazareta do Betléma, kterou jsme před dvaceti lety absolvovali s přáteli – většina z nich byli tenkrát bohoslovci a dnes je mnoho z nich kněžími v různých diecézích. Toto putování se konalo v plném létě, v srpnu, kdy je ve Středomoří největší teplo. Přes poledne byl takový žár, že se nadalo vůbec pokračovat v cestě; museli jsme vždycky počkat někde ve stínu – většinou jsme toto čekání trávili spánkem – než v pozdním odpoledni či k večeru klesne teplota alespoň pod pětatřicet stupňů, aby se dalo jít dál. Při této pouti jsem také zažil žízeň jako nikdy předtím ani nikdy potom.

Tato úvodní úvaha nás může přivést k jedné evidentní, ale vlastně nečekané pravdě naší víry: Bůh se v Ježíši Kristu stal člověkem mimo jiné proto, aby ukázal, že nás lidi potřebuje. Dokonce by to šlo vyjádřit ještě silněji: aby se stal na nás, lidech, do jisté míry závislým.

Nejlépe je to patrné na tajemství, které slavíme kolem Vánoc, nebo při slavnosti Zvěstování Páně, která nás čeká přibližně za dva týdny. Nebýt Mariina svobodného souhlasu, vtělení by se nekonalo. Nebýt péče Svaté rodiny, to křehké miminko by brzo zemřelo hladem a zimou. Ale tato skutečnost je patrná i jinde, napříč všemi čtyřmi evangelii: Ježíš potřebuje pár chlebů a rybek od lidí, aby nasytil zástupy. Ježíš ve svých těžkých chvílích před svým zatčením potřebuje přítomnost, blízkost a podporu svých učedníků: Toužebně jsem si s Vámi přál jíst tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět. To jste nemohli ani jedinou hodinu se mnou bdít? Ježíš potřebuje pomoc Šimona z Kyrény – jakkoli z jeho strany možná ne úplně dobrovolnou – aby splnil své poslání a svůj kříž donesl až na Golgotu.

Je to téměř neuvěřitelné – On, který je všemohoucí a sám v sobě nekonečně šťastný (koneckonců, české podstatné jméno Bůh je příbuzné se slovesem bohatý) – se stává potřebným, svým vstupem do světa lidí zároveň dobrovolně přijímá svou závislost na druhých.

To, co nám toto hluboké tajemství může alespoň trochu přiblížit a pomoci maličko pochopit, je - jako v takových případech skoro vždy - milující srdce. Nebýt Ježíšova vtělení, Bůh by s námi vlastně nemohl vytvořit společenství v pravém slova smyslu, společenství lásky, pozornosti a pomoci, která je opravdu vzájemná. Nebýt vtělení, stále bychom v našem vztahu s Bohem naráželi na nekonečnou propast mezi Ním a námi. I kdybychom Mu věnovali hodiny a hodiny našeho času modlitbou, adorací a díkůvzdáními, nemohli bychom Mu v pravém slova smyslu dát nic, neboť On nic nepotřebuje. Nemohli bychom Mu v pravém slova smyslu ani v nejmenším vrátit Jeho lásku, kterou od něj přijímáme. V každém lidském společenství lásky a přátelství - ať je to rodina nebo nějaké jiné takové společenství - je však tahle dynamika dávání a zároveň přijímání právě tím, co ono společenství vytváří; je to výraz naší bytostné podoby s Bohem, který je Trojiční Láska.

Bůh se svým vtělením stává jedním z nás lidí, aby do této bytostně lidské dynamiky dávání a přijímání sám vstoupil. A ztotožňuje se s každým druhým člověkem, zejména s chudým a potřebným; v každé lidské osobě, s níž se setkáme, nás prosí o lásku, porozumění a konkrétní pomoc; v každém bližním nám říká Dej mi napít.