23. neděle v mezidobí A 2026     

1. ČTENÍ Ez 33, 7-9

Čtení z knihy proroka Ezechiela.

Toto praví Hospodin:
    "Nuže, synu člověka, ustanovil jsem tě strážným pro Izraelův dům. Když uslyšíš slovo z mých úst, napomeň je mým jménem. Když řeknu bezbožnému: 'Zemřeš!' a ty mu nebudeš domlouvat, aby se odvrátil od svého chování, umře on, bezbožník, pro svou nepravost, ale jeho krev budu vymáhat z tvé ruky. Když se však budeš snažit odvrátit bezbožného od jeho chování, aby se změnil, ale on nezmění své chování, zemře pro svoji nepravost, ty však sám sebe zachráníš."



Žl 95 (94), 1-2. 6-7b. 7c-9 Odp.: 7c-8a
Odp.: Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce!

Pojďme, jásejme Hospodinu, oslavujme Skálu své spásy, předstupme před něho s chvalozpěvy a písněmi mu zajásejme!
Odp.
Pojďme, padněme, klaňme se, poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! Neboť on je náš Bůh a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.
Odp.
Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: "Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako tehdy v Masse na poušti, kde mě dráždili vaši otcové, zkoušeli mě, ač viděli mé činy:"
Odp.



2. ČTENÍ Řím 13, 8-10

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Nebuďte nikomu nic dlužni - jen vzájemnou lásku. Neboť kdo druhého miluje, splnil zákon. Vždyť přikázání 'nebudeš cizoložit, nebudeš zabíjet, nebudeš krást, nebudeš žádostivý', a je-li ještě nějaké přikázání, všecka jsou shrnuta v tomto: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.'
    Láska bližnímu neubližuje. Naplněním zákona je tedy láska.


EVANGELIUM Mt 18, 15-20

Slova svatého evangelia podle Matouše.

  Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Dá-li si od tebe říci, svého bratra jsi získal. Nedá-li si však říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby 'každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků'. Když je však neposlechne, pověz to církvi. Jestliže však neposlechne ani církev, ať je pro tebe jako pohan nebo celník.
    Amen, pravím vám: Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi.
    Dále vám říkám: Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich."     

_________________________________________________________________                                            

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Jako každý rok na začátku školního roku Vám dnes na konci mše svaté požehnám školní aktovky a pomůcky. A jako každý rok vám taky připomenu, že to požehnání není žádné kouzlo, skrze které by vám vědomosti z učebnic samy naskákaly do hlavy, nebo by se třeba samy ořezávaly pastelky. I když budeme žehnat vaše věci do školy, to požehnání je hlavně pro vás. Aby vás to ve škole bavilo, abyste rády poznávaly nové věci, abyste moc nezlobily pány učitele a paní učitelky; nebo abyste se dokázaly přemoct udělat něco, do čeho se vám nechce, ale je to potřeba. A taky abyste vytvářely hezké společenství a přátelské vztahy se spolužáky.

 

Milí bratři a sestry,

Dnešní druhé čtení a evangelium nám nabízejí dva různé pohledy na tutéž skutečnost. Ve třinácté kapitole listu Římanům hovoří svatý Pavel o lásce k Bohu a bližnímu, jež je konečným naplněním Mojžíšova Zákona – a tedy, již v novozákonním pohledu, také naplněním a smyslem všeho, co jako křesťané věříme a ve víře konáme.

Evangelium pak hovoří o tom, jak tato láska, konkrétně žitá, vytváří a udržuje společenství, v němž se již zde na zemi zpřítomňuje a zviditelňuje Boží trojiční Láska - v němž již zde a nyní přichází Boží království, které nám Ježíš přinesl.

Dnešní úryvek z listu Římanům mimo jiné vypovídá o tom, že jednotlivá přikázání Desatera, formulovaná negativně (nebudeš cizoložit, zabíjet, krást; nebudeš žádostivý) nejsou především zákazy, ale spíš ukazatele cesty k pozitivně formulovanému hlavnímu a nejdůležitějšímu přikázání (Miluj svého bližního jako sebe sama). Každý jednotlivý hřích ničí lásku a z ní vyplývající jednotu, obrací nás k sobě samým na úkor druhého a tím trhá společenství. Dobře je to vidět na dvojici řeckých sloves s protikladným významem syn-ballein a dia-ballein, z nichž pocházejí naše výrazy symbol a ďábel. Dia-ballein znamená něco rozdělit či roztrhnout, zatímco syn-ballein naopak spojit takto rozdělené části znovu dohromady. Hřích rozděluje společenství, láska jej zase spojuje.

Z toho pak vyplývá vše, o čem hovoří Ježíš v dnešním úryvku evangelia. V jeho první části ukazuje, jak je zachování společenství zásadně důležité; a že je v případě ohrožení jednoty použít opravdu všechny možné prostředky, které jsou k dispozici - od domluvy mezi čtyřma očima až po intervenci celého společenství místní církve - předtím, než se přistoupí k bolestivému kroku vyloučení. Teprve až všechny tyto prostředky selžou, je dotyčná osoba pro společenství jako celník nebo pohan – což ovšem neznamená, že se nad ní definitivně láme hůl. I tento extrémní a bolavý krok má nakonec vést k obrácení, uzdravení a návratu do společenství.

A nakonec, ve druhé polovině dnešního úryvku evangelia Ježíš mluví o tom, jak se právě ve společenství věřících zjevuje Boží přítomnost a Boží moc mezi námi. Všecko, co svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a všecko, co rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi. Jestliže se shodnou na zemi dva z vás na jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich."     

 

 22. neděle v mezidobí A 2026     

1. ČTENÍ Jer 20, 7-9

Čtení z knihy proroka Jeremiáše.

    Svedl jsi mě, Hospodine, a dal jsem se svést; byl jsi silnější než já a přemohls mě! Celý den jsem na posměch, všichni se mi vysmívají: Kdykoli mluvím, musím křičet, ohlašovat násilí a zpustošení; Hospodinovo slovo se mi stalo pohanou a posměchem po celý den.
    Řekl jsem si: "Nebudu se již o něho starat, nebudu již mluvit jeho jménem."
    Tu se ( Hospodinovo slovo ) stalo v mém nitru hořícím ohněm, zavřeným v mých kostech; snažil jsem se ho snést, ale nebylo to možné.




Žl 63 (62), 2. 3-4. 5-6. 8-9 Odp.: 2b
Odp.: Má duše po tobě žízní, Pane, můj Bože!

Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám, má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země.
Odp.
Tak toužím tě spatřit ve svatyni, abych viděl tvou moc a slávu. Vždyť tvá milost je lepší než život, mé rty tě budou chválit.
Odp.
Tak tě budu velebit ve svém životě, v tvém jménu povznesu své dlaně k modlitbě Má duše se bude sytit jak tukem a morkem, plesajícími rty zajásají ústa.
Odp.
Neboť stal ses mým pomocníkem a ve stínu tvých křídel jásám. Má duše lne k tobě, tvá pravice mě podpírá.
Odp.




2. ČTENÍ Řím 12, 1-2

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

    Pro Boží milosrdenství vás, bratři, vybízím: Přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba. A nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé.

EVANGELIUM Mt 16, 21-27

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Ježíš začal svým učedníkům naznačovat, že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, a třetího dne že bude vzkříšen.
    Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat: "Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane!"
    On se však obrátil a řekl Petrovi: "Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské! "
    Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nebo jakou dá člověk náhradu za svou duši?
    Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání."

_________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Pán Ježíš v dnešním evangeliu říká svým učedníkům, že musí jít do města Jeruzaléma; a tam bude muset trpět a zemřít. Petr mu říká to, co bychom mu v tu chvíli řekli asi i my všichni: To se Ti přece nemůže stát! A myslí to určitě dobře, protože má Ježíše rád. Když máme někoho rádi, vůbec nechceme, aby se mu stalo něco zlého.

Jenže Pán Ježíš ho za ta slova vůbec nepochválí. Neřekne mu, že ví, že to Petr myslí dobře; nepoděkuje mu, že chce, aby se mu nestalo nic zlého. To, co mu řekne, je drsné. Možná byl Petr po tom, co mu Ježíš řekl, dost smutný.

Ježíš ale chtěl, aby Petr pochopil jednu moc důležitou věc: to, že život žitý v lásce k Bohu a ke druhým je mnohem lepší než život, který je třeba dlouhý a pohodlný a bez velkých trápení, ale je prožívaný vlastně jen pro sebe. Ježíš zemřel nehezkou smrtí jako mladý člověk; ale jeho život byl ten nejpovedenější a nejnaplněnější život ze všech, protože nejvíc miloval.

 

Milí bratři a sestry,

Jedním ze stěžejních sdělení dnešního stolu Božího slova je Ježíšův výrok Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě.

V souvislosti s touto větou jsem včera na světové síti našel obrázek, který si můžete prohlédnout na mém blogu, kam umísťuji své promluvy. Je to památeční kartička z roku 1869, podobná dnešním primičním obrázkům, které si novokněží nechávají vytisknout u příležitosti svého svěcení a první mše svaté. Není ovšem z primice, ale z pohřbu jednoho nejmenovaného obyčejného člověka: otce rodiny žijícího ve vlámské části Belgie.

Stylem kresby je to dost typický svatý obrázek z devatenáctého století, ale jeho motiv je poměrně neobvyklý. Ve středu je klečící Ježíš s křížem na ramenou, na kterém je nápis Jsem obtížen všemi vašimi hříchy. Zbytek obrázku tvoří mnoho podobných, vzájemně propletených křížů. Na každém z nich je napsána nějaká lidská bolest nebo těžkost života; to vše, co i v naší velmi sekulární společnosti nazýváme v obecné mluvě ‚křížem‘. Je to všechno to, co v každém normálně žitém lidském životě nevyhnutelně přichází.

Jelikož jsou všechny tyto nápisy ve staré vlámštině devatenáctého století, nechal jsem si je přeložit umělou inteligencí. Mnoho z nich jsou skutečnosti jako ztráta přátel, ztráta majetku, vězení, nemoci, nepřízeň osudu, pomluvy, ponížení nebo pronásledování. Vyskytují se tam však i kříže, které souvisejí se slabostmi nebo obtížemi naší víry, či vyložené s naším hříchem: vlažnost, skrupule, pocit vlastní méněcennosti. Na jednom z oněch křížů je například i nejednoznačný nápis inzurien/inzupien, který může v dobové vlámštině znamenat buď zranění od druhých lidí, nebo nekontrolovanou náklonnost k alkoholu.

Když jsem si četl překlad všech těchto nápisů na křížích z obrázku, myslel jsem na všechny životní příběhy různých lidí, které mi svěřují ve zpovědnici, stejně jako všem mým kněžským spolubratřím - zvláště v centrální zpovědní službě naší diecéze v brněnském kapucínském klášteře, kam přicházejí lidé z celého Brna i jeho širšího okolí. Víceméně všechny ty kříže života, které jsou na onom téměř sto šedesát let starém belgickém obrázku, slýchávám ve zpovědích i dnes; v době, která je jinak téměř ve všem úplně odlišná. Některé věci se prostě nemění.

Právě skrze tohle můžeme chápat hluboký smysl oněch Ježíšových slov z dnešního evangelia. Jeho apel Kdo chce jít za mnou… není v první řadě výzva k nábožensky motivovanému hrdinství - v tom smyslu, že chceme-li následovat Ježíše, musíme se prostě připravit na nevyhnutelné utrpení. Ježíš nám chce zároveň sdělit i to, že pokud se opravdu odvážíme jej následovat, pak při nesení našich vlastních křížů nejsme nikdy sami. Ježíš je v srdci všech našich životních bojů a trápení. Ono Kdo chce jít za mnou z dnešního evangelia znamená zároveň také Ježíšovo ubezpečení z jedenácté kapitoly téhož evangelia podle Matouše:  Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“

  

 Na zítřejší neděli 23. 8.  jsem v naší farnosti přeložil naši titulární slavnost. 

Sv. Bartoloměje - titulární slavnost našeho kostela 2026

 

PRVNÍ ČTENÍ Zj 21, 9b -14

Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana.

    Anděl ke mně promluvil: "Pojď, ukážu ti nevěstu, choť Beránkovu!"
    Přenesl mě v duchu na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město, Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha a září Boží vznešeností. Jiskřilo jako nejvzácnější kámen, jako křišťálově průhledný jaspis.
    Mělo silné a vysoké hradby s dvanácti branami, na nich dvanáct andělů a jména nadepsaná na nich jsou jména dvanácti izraelských kmenů. Tři brány ležely k východu, tři brány k severu, tři brány k jihu a tři brány k západu. Městské hradby mají dvanáct základních kamenů a na nich dvanáct jmen dvanácti Beránkových apoštolů.



Žl 145 (144), 10 - 11. 12 - 13ab. 17 - 18 Odp.: srv. 12
Odp.: Ať tvoji zbožní, Hospodine, vypravují o slávě tvé vznešené říše.

Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla a tvoji zbožní ať tě velebí! Ať vypravují o slávě tvého království, ať mluví o tvé síle.
Odp.
Aby poučili lidi o tvé moci, o slávě tvé vznešené říše. Tvé království je království všech věků a tvá vláda trvá po všechna pokolení.
Odp.
Spravedlivý je Hospodin ve všech svých cestách a svatý ve všech svých činech. Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají, všem, kdo ho vzývají upřímně.
Odp.

 

DRUHÉ ČTENÍ 1.Petr 2,4-5.9-10

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra.

Milovaní!

     Přistupujte k Pánu, k živému kameni, který lidé sice odhodili, ale který je v Božích očích vyvolený a vzácný, a vy sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které přináší duchovní oběti, Bohu příjemné skrze Ježíše Krista.

    Vy jste 'rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal' ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu. Kdysi jste 'nebyli (jeho) lid,' teď však jste lid Boží, žili jste bez milosrdenství,' teď však se jeho 'milosrdenství na vás projevilo'.

 

EVANGELIUM Jan 1, 45 - 51

Slova svatého evangelia podle Jana.    

Filip potkal Natanaela a řekl mu: "Našli jsme toho, o kterém psal Mojžíš v Zákoně i proroci! Je to Ježíš, syn Josefův z Nazareta."
    Natanael mu namítl: "Může z Nazareta vzejít něco dobrého?" Filip odpověděl: "Pojď a podívej se!"
    Ježíš uviděl Natanaela, jak k němu přichází, a řekl o něm: "To je pravý Izraelita, v kterém není lsti."
    Natanael se ho zeptal: "Odkud mě znáš?" Ježíš mu odpověděl:  ‚,Viděl jsem tě dříve, než tě Filip zavolal, když jsi byl pod fíkovníkem."
   Natanael mu na to řekl: "Mistře, ty jsi Boží syn; ty jsi král Izraele! " Ježíš mu odpověděl: "Proto věříš, že jsem ti řekl: Viděl jsem tě pod fíkovníkem'? Uvidíš ještě větší věci."A dodal: "Amen, amen, pravím vám: Uvidíte nebe otevřené a Boží anděly vystupovat a sestupovat na Syna člověka.'

________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Svatý Bartoloměj, patron našeho kostela, kterého si dnes připomínáme, v dnešním evangeliu vystupuje pod jménem Natanael. Když mu jeho kamarád Filip říká o Ježíšovi z Nazareta, Natanaelovi se to moc nezdá, protože si myslí, že z Nazareta přece nic dobrého nemůže přijít. Třeba jako my, kteří žijeme v celkem klidném a spořádaném Žebětíně, bychom si mohli říct, že až pojedeme do centra Brna, raději se vyhneme třeba Cejlu nebo Francouzské ulici, protože to je přece ten brněnský Bronx a nic dobrého nás tam určitě nepotká - hlavně ne, až se bude stmívat.

Ale Natanael měl to štěstí, že se dokázal přes tenhle svůj divný pocit přenést a šel se na Ježíše podívat. A protože to dokázal, tak taky mohl poznat, že Ježíš je opravdu Mesiáš, Spasitel světa.

 

Milí bratři a sestry,

V dnešním evangeliu je na pár řádcích popsána neuvěřitelná osobní proměna Natanaela, syna Tolmaiova - Bar Tolmaie, tedy našeho patrona svatého Bartoloměje. Je patrná jen z oněch tří krátkých vět, které jsou v dnešním úryvku citovány jako jeho přímá řeč. Na začátku je zdánlivě nepřekonatelná skepse: Co může z Nazareta vzejít dobrého? Uprostřed příběhu je však již nečekaný úžas: Odkud mne znáš? A na konci je vroucí vyznání: Mistře, ty jsi syn Boží, ty jsi král Izraele.

Při rozjímání o dnešním evangeliu jsem si vzpomněl na svou vlastní konverzi a návrat do katolické církve někdy před třiceti lety. A zároveň jsem při tom myslel na mnoho mně podobných konvertitů, které jsem - již jako kněz - měl tu čest v minulých letech doprovázet. Ten příběh, i když je vyprávěný ve zkratce, mi připadá v tomto smyslu velmi současný a aktuální.

Natanael - jako každý zbožný Izraelita - očekává Mesiáše. Doufá, že Hospodin jednoho krásného dne sešle definitivní spásu a záchranu pro svůj lid, tak jak slíbil. Tím se podobá téměř každému člověku, ať již věřícímu či nikoli, ať již žijícímu před tisíci let, nebo dnes. V nějakou formu záchrany světa - nebo alespoň jeho radikálního zlepšení - vkládá naději snad každý, kdo se ještě nestal úplným cynikem, přesvědčeným o tom, že svět je bytostně špatné a nenapravitelné místo a člověk jakbysmet. Skoro všichni lidé tak či onak vnímají, že svět by mohl a měl být místo mnohem lepší.

 Mám v téhle souvislosti moc rád jedno místo z filmu Až na konec světa, který na začátku devadesátých let natočil německý režisér Wim Wenders.  V odlehlé australské buši se manželský pár v pokročilém věku dozvídá z rádiového signálu, že po nedávném výbuchu nukleárního satelitu na oběžné dráze Země lidská civilizace přežila a že tedy oni a jejich komunita nejsou posledními lidmi na světě. Žena (hraje ji slavná Francouzka Jeanne Moreau) ovšem právě umírá, a její manžel v podání neméně slavného švédského herce Maxe von Sydow jí zoufale říká: Miláčku, rozhodla ses odejít teď, když jsme se dozvěděli, že svět je v pořádku? Ale manželka mu odporuje: Svět není v pořádku.

V nějakou spásu světa doufáme mnozí, lišíme se jen v tom, odkud ji vlastně čekáme. Když mi bylo dvacet a začínal jsem studovat biologii na brněnské přírodovědě, věřil jsem v moc vzdělání, vědy a technologií a naivně jsem se domníval, že lidstvu právě tohle jednou v budoucnu přinese ráj na zemi. Někdo jiný může - podobně naivně - například věřit některým mesiášsky vystupujícím politikům, či ještě někomu nebo něčemu jinému, každý si může doplnit, co je mu libo.

Za Natanaelem tedy v tuto chvíli přichází Filip a říká mu, že objevil Mesiáše: Našli jsme toho, o kterém psal Mojžíš v Zákoně i proroci! Je to Ježíš, syn Josefův z Nazareta." Natanael reaguje velmi skepticky: Může z Nazareta - z toho Západákova - vzejít něco dobrého? Jako bychom v této odpovědi slyšeli hlas mnoha současných lidí: Co může vzejít dobrého z katolické církve, z té podivné autoritářské organizace zamrzlé svým učením ve středověku, plné tutlaných sexuálních i jiných skandálů, ve které mají faktickou moc pouze celibátní muži oblečení do krajkových oblečků se sukní? Je tu už dva tisíce let, a svět se za tu dobu evidentně příliš nezlepšil; a když už, pak až s příchodem novověku, kdy ovšem církev v Evropě svůj monopol na moc a pravdu konečně ztratila.

Natanaelův přítel Filip - jako ten, který již předtím sám pro sebe objevil, že spása je opravdu v Ježíši z Nazareta - musel tuhle silnou skepsi cítit, a byl by mohl nechat se jí odradit; mohl by si říci, že Natanaela nemá cenu přesvědčovat. Ale on v tu chvíli řekl možná to nejlepší, co mohl - Natanaela vyzval, ať se pokusí odložit své předsudky a přesvědčí se sám. Pokusí se ho pozvat do Ježíšovy blízkosti, k osobnímu setkání. Pojď a podívej se! 

Natanael se nechal přesvědčit - a tak se mohl setkat s Ježíšem bezprostředně a zcela osobně. A toto setkání jej překvapilo. Zjistil, že ten člověk z Nazareta o něm ví všechno:  Viděl jsem tě dříve, než tě Filip zavolal, když jsi byl pod fíkovníkem. Ale to, že jej Ježíš zná, Natanaela neděsí, protože ještě před tím poznává, že ho Ježíš přijímá s láskou a že vůbec nevidí jeho počáteční skepsi, ale spíš onu upřímnost, která je za ní: To je pravý Izraelita, v kterém není lsti.

Takto Natanael Bar Tolmai - díky Filipovi a díky tomu, že on sám byl schopen překročit své předsudky - objevuje na nečekaném místě a v nečekaném člověku spásu světa, skutečného Mesiáše; a toto své nově nabyté poznání vyznává: Mistře, ty jsi Boží syn; ty jsi král Izraele!

 Tuto neděli jsem mimo farnost. K promluvě o dvacáté neděli v mezidobí ročního cyklu A z roku 2023 se můžete vrátit zde.

 

19. neděle v mezidobí A 2026      

1. ČTENÍ 1 Král 19, 9a. 11-13a

Čtení z první knihy Královské.

    Když přišel Eliáš ( k Boží hoře Chorebu ), přenocoval tam v jeskyni. A tu se k němu ozvalo Boží slovo. Řeklo mu: "Vyjdi ven a postav se na hoře před Hospodinem! " Hospodin přecházel: prudký a silný vichr, který trhá hory a láme skály, vál před Hospodinem, ale Hospodin ve vichru nebyl. Potom nastalo zemětřesení, ale Hospodin v zemětřesení nebyl. Po zemětřesení šlehal oheň, ale Hospodin v ohni nebyl. Po ohni následoval šum jemného vánku.    Když to Eliáš slyšel, zahalil si tvář pláštěm, vyšel ven a zastavil se u vchodu do jeskyně.



Žl 85 (84), 9ab+10, 11-12. 13-14 Odp.: 8a
Odp.: Pane, ukaž nám své milosrdenství!

Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh: jistě mluví o pokoj i pro svůj lid a pro své svaté. Jistě je blízko jeho spása těm, kteří se ho bojí, aby sídlila jeho velebnost v naší zemi.
Odp.
Milosrdenství a věrnost se potkají, políbí se spravedlnost a pokoj. Věrnost vypučí ze země, spravedlnost shlédne z nebe.
Odp.
Hospodin též popřeje dobro a naše země vydá plody Spravedlnost bude ho předcházet a spása mu půjde v patách.
Odp.

2. ČTENÍ Řím 9, 1-5

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Mluvím pravdu - vždyť jsem Kristův - nelžu, a totéž mi dosvědčuje i svědomí osvícené Duchem svatým: velký zármutek a neustálou bolest nosím v srdci. Přál bych si totiž, abych já sám byl proklet, od Krista vzdálen, pro své bratry, s kterými jsem tělesně spřízněn. Vždyť jsou to Izraelité, byli přijati za syny, Bůh s nimi bydlel, uzavřel s nimi smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu i zaslíbení. Jejich předkové jsou praotci (izraelského národa) a od nich podle lidské přirozenosti pochází i Kristus - Bůh, který je nade všecko: bud veleben navěky! Amen.



EVANGELIUM Mt 14, 22-33

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Když Ježíš nasytil zástupy, hned potom přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než on rozpustí zástupy. Když zástupy rozpustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Nastal už večer, a byl tam sám. Zatím byla loď už daleko od břehu a vlny jí zmítaly, protože vanul vítr proti nim. K ránu šel Ježíš k nim a kráčel po moři. Když ho ( učedníci ) uviděli kráčet po moři, zděsili se, neboť mysleli, že je to přízrak, a strachem začali křičet. Ježíš však na ně hned promluvil: "Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!" Petr mu odpověděl: "Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě."  A on řekl: "Pojď!"     Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodě a šel k Ježíšovi. Zpozoroval však vítr a dostal strach. Začal tonout a vykřikl: "Pane, zachraň mě!" Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: "Malověrný, proč jsi pochyboval?" Pak vstoupili na loď a vítr přestal. Ti, kdo byli na lodi, se mu klaněli a říkali: "Jsi opravdu Boží syn."

________________________________________________________

Slůvko pro děti: 

Milé děti,

Petr v dnešním evangeliu vystoupil z loďky a šel po vodě za Ježíšem. Napřed mu to šlo dobře, ale jednu chvíli začal místo Ježíše, ke kterému šel, vidět spíš to, že kolem něj fouká silný vítr. A začal se bát, a pak už se v té vodě topil. Když my někdy zapomeneme na Pána Ježíše - na to, že nás má rád, že jde s námi životem a že vstal z mrtvých, můžeme dopadnout jako Petr. Začneme se topit ve svých problémech a těžkostech života. Pán Ježíš nás ale naštěstí zachytí a vytáhne. A my se z toho můžeme poučit - protože se tak vždycky ukáže, jak malou víru jsme zase měli.  

 

 Milí bratři a sestry,

 Dnešní první čtení z devatenácté kapitoly První knihy královské je jádrem jedné epizody v životě proroka Eliáše. Myslím, že je to jeden z nejsilnějších a nejvíce oslovujících starozákonních příběhů. Můžeme se nad ním a nad jeho smyslem pro nás nyní společně zamyslet.  

 V předchozí osmnácté kapitole Eliáš na hoře Karmel - skrze Hospodinův mocný skutek - zlikvidoval kult boha Baala i jeho proroky. Jenže královna Jezabel se mu za to chce pomstít: Ať bohové udělají, co chtějí! Zítra v tento čas naložím s tebou, jako ty jsi naložil s nimi!

 Eliáš tedy utíká, aby si zachránil život. Odchází do pouště s pocitem totálního zklamání ze sebe i z Hospodina, který se ho nakonec nezastal. Sám šel den cesty pouští, až přišel k jednomu trnitému keři a usedl pod ním; přál si umřít. Řekl: „Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové.“ Pak pod tím keřem ulehl a usnul. Eliáš v tomto rozpoložení upadá do spánku.  Je to spánek rezignace; spánek, který má únikem od reality aspoň trochu dát ztrápenému Eliášovi oddechnout; koneckonců je to i spánek podobný smrti, kterou si Eliáš přeje. Prorok, který ještě nedávno v Hospodinově síle konal mocné činy, je nyní zcela pasivní, nemá již k žádné aktivitě sílu ani motivaci. Nyní ovšem přichází čas, aby jednal sám Hospodin.

Bůh Izraele vstupuje do příběhu nejprve prostřednictvím svého posla: Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: „Vstaň a jez! Vzhlédl, a hle, v hlavách podpopelný chléb, pečený na žhavých kamenech, a láhev vody. Eliáš se občerství a znovu upadne do spánku; poté se vše opakuje ještě jednou. Prorok si teď potřebuje odpočinout, trochu se zotavit a pak odejít do ústraní. Eliáš tedy nyní odchází na čtyřicetidenní cestu pouští k Boží hoře Chorebu; potřebuje se tam potkat s Hospodinem, aby objevil své nové poslání a začal novou kapitolu svého života.

Úryvek, který jsme slyšeli dnes v prvním čtení, je pak obrazným vyjádřením toho, jak Eliáš na Chorebu hledá Boží přítomnost ve všech těch dramatických událostech, které právě prožil. Ale nemůže ji tam nalézt. Hospodin není v žádném neklidu, není ve vichru, v bouři, v ohni ani v zemětřesení. Až když nakonec Eliáš upokojí své srdce, může objevit Hospodina v šumu jemného vánku. Ekumenický překlad Bible zde má hlas tichý, jemný, a například klasický anglický překlad King James Version toto sousloví překládá jako still, small voice; skoro neslyšitelný hlas, na hranici úplného ticha a mlčení. A teprve v tuto chvíli se Eliáš skutečné setkává s Hospodinem a dozvídá se své nové poslání: „Jdi, vrať se svou cestou k damašské poušti. Až tam přijdeš, pomažeš Chazaela za krále nad Aramem. Jehúa, syna Nimšího, pomažeš za krále nad Izraelem a Elíšu, syna Šáfatova z Ábel-mechóly, pomažeš za proroka místo sebe.

Možná každý z nás ve svém životním příběhu prožil něco podobného jako prorok Eliáš - pocit totálního zmaru; pocit, že náš život byl vlastně jeden velký neúspěch; pocit, že by nám bylo lépe, kdybychom nebyli; výčitky Bohu, že nás nechal samotné. V takovou chvíli jsme paralyzovaní, nelze již nic dělat; musíme nechat jednat jen samotnou Boží moc a lásku, která se ovšem v takových momentech může projevit o to silněji. V událostech, jež se nám přihodí, a v lidech, které potkáme, můžeme rozpoznat Boží anděly, kteří nás občerství a dají nám sílu jít dál. A pak, po nějaké době, když opadnou všechny emoce, když přejde bouře, vichr a zemětřesení, jsme opět schopni slyšet tichounký Boží hlas, jenž nám ukáže směr naší další cesty.

 

 

18. neděle v mezidobí A 2026        

1. ČTENÍ Iz 55, 1-3

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Toto praví Hospodin:
    "Nuže, vy všichni, kteří žízníte, pojďte k vodě; i když jste bez peněz, pojďte, zásobte se a jezte bez peněz a zdarma víno a mléko!     Proč vydávat peníze za to, co není chléb, svůj výdělek za to, co nesytí? Slyšte mě a budete hodovat, vychutnávat tučná jídla! Nakloňte ucho své a pojďte ke mně! Poslouchejte, a naplní vás nový život! Sjednám s vámi věčnou smlouvu na věrných slibech daných Davidovi."

Žl 145 ( 144 ), 8-9. 15-16. 17-18 Odp.: srv. 16
Odp.: Otvíráš svou ruku a sytíš nás, Hospodine!

Milosrdný a milostivý je Hospodin, shovívavý a plný lásky. Dobrotivý je Hospodin ke všem a soucit má se všemi svými tvory.
Odp.
Oči všech doufají v tebe a ty jim dáváš pokrm v pravý čas. Otvíráš svou ruku a sytíš vše živé s laskavostí.
Odp.
Spravedlivý je Hospodin ve všech svých cestách a svatý ve všech svých činech. Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají, všem, kdo ho vzývají upřímně.
Odp.

2. ČTENÍ Řím 8, 35. 37-39

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití?
    Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který nás miluje. A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu.

EVANGELIUM Mt 14, 13-21

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Když Ježíš uslyšel o smrti Jana Křtitele, odebral se lodí na opuštěné místo, aby byl sám. Jakmile o tom lidé uslyšeli, šli pěšky z měst za ním. Když vystoupil a uviděl velký zástup, bylo mu jich líto a uzdravil jejich nemocné.
    K večeru k němu přistoupili učedníci a řekli: "Toto místo je opuštěné a už se připozdilo. Rozpusť proto zástupy, ať se rozejdou po vesnicích a koupí si něco k jídlu."     Ale Ježíš jim řekl: "Není třeba, aby odcházeli. Vy jim dejte jíst!" Odpověděli mu: "Máme tady jenom pět chlebů a dvě ryby." Ježíš řekl: "Přineste mi je sem." A rozkázal, aby se lidé posadili na trávě. Potom vzal těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal, lámal chleby a dal učedníkům a učedníci zástupům. Všichni se najedli dosyta a ještě sesbírali plných dvanáct košů zbylých kousků. Těch, kdo jedli, bylo na pět tisíc mužů kromě žen a dětí.

 _____________________________________________________

Slůvko pro děti:

 Milé děti,

 mohl Pán Ježíš dát té spoustě lidí najíst tak, že by řekl: Ať je tady jídlo pro pět tisíc lidí? Jistě by to udělat mohl, ale on chtěl, aby se na tom podíleli i jeho učedníci – i s tou troškou jídla, kterou měli. Jenom mu tu trošku museli dát, muselo to projít Jeho rukama, a pak se stal zázrak.

 A s námi je to zrovna tak – můžeme a máme Ježíši v duchu odevzdávat všechno ze sebe; všechno, čím žijeme, z čeho máme radost a čím se trápíme - i kdybychom se třeba trochu styděli za to, že je toho tak málo, nebo že to je nějak málo důstojné na to, abychom to Pánu nabídli.  Ale Ježíš touží po tom, abychom mu to opravdu odevzdali; a taky to může proměnit, jako ten chléb a ryby - a nikdo jiný to nedokáže. Ježíš jediný z toho může udělat dobro pro všechny lidi, které máme kolem sebe.

Milí bratři a sestry,

 Asi bychom Ježíše velmi snadno pochopili a omluvili, kdyby oněm lidem, kteří se kolem něj shromáždili, řekl, ať jdou domů a dopřejí mu trochu klidu a samoty, protože je unavený a smutný ze smrti Jana Křtitele. Rovněž velmi dobře chápeme učedníky, kteří Ježíši radí, aby rozpustil zástupy - což nechtějí zřejmě učinit proto, aby si lidé mohli opatřit něco k jídlu, ale aby se rozešli a dali Ježíši a jim samotným už pokoj, alespoň na chvíli.

 Jenže Ježíš jakoby záměrně směřuje vývoj situace k něčemu, co je za hranicí lidských možností. Že dokáže přemoci svůj žal a dál působit uprostřed zástupu, to ještě dokážeme trochu pochopit, jeho požadavek na učedníky ‚vy jim dejte jíst‘ je však už absurdní, lidsky neuskutečnitelný. Avšak právě v této chvíli se začnou dít velké Boží skutky. Kdyby Ježíš už na začátku poslal davy pryč, nebo kdyby poslechl své učedníky, asi by tento příběh nestál ani za zaznamenání - všechno by se vyřešilo zcela obyčejně.

 Bůh často takto koná i v našich životech. Abychom zakusili Boží moc a péči, nechává nás někdy dostat se za hranice lidsky možného. Nejde zde vůbec o to, abychom Boha pokoušeli stylem ‚Tak se ukaž‘, jako když ďábel při pokušení na poušti nutí Ježíše skočit z vrcholku chrámu: Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů‘. Naše křesťanství není samozřejmě možné prožívat jako adrenalinový sport, kdy si zážitek na hranici vlastních možností připravíme sami. Život sám však tyto zážitky přináší - nebo lépe, Boží prozřetelnost je dopouští, Bůh někdy nechá nějakou situaci přerůst přes naši hlavu - ale jen proto, aby ukázal svou lásku a péči, abychom zcela konkrétně pochopili onen Pavlův výrok ze druhého čtení: V tom všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval.

 Z naší strany se však zpravidla vyskytuje problém naší malé víry: tam, kde máme Bohu důvěřovat a nechat ho jednat, to buď vzdáváme a topíme se v zoufalství a pocitech méněcennosti, nebo se to snažíme vyřešit zuby nehty vlastními silami, doufajíce, že to přece jen zvládneme sami.

 Ona důvěra v Boha a to, že jej necháme jednat, ovšem naprosto neznamená opačný extrém - že budeme sedět s rukama v klíně a čekat na zásah z nebe. Učedníci se v situaci angažují s tím, co mají. Pět chlebů a dvě ryby jsou v tuto chvíli jejich lidské možnosti, a ty dávají zcela a bez výhrad - v evangeliu se neříká, že by si něco nechali pro jistotu stranou. Důležité je však, že s tím, co mají, nezačínají jednat sami, nezačnou každému rozdávat pár drobečků, aby se dostalo na každého. Vědí, že to by bylo absurdní. Dělají onu jedinou správnou a dobrou věc, kterou mohou učinit - nechávají s tím, co mají, nakládat Ježíše. Výsledkem je projevená Boží moc a Boží dar, nad všechna lidská očekávání.

 

17. neděle v mezidobí A 2026       

1. ČTENÍ 1 Král 3, 5. 7-12 

Čtení z první knihy Královské. 

    Hospodin se zjevil Šalomounovi ve snu v noci. Bůh pravil: "Žádej si, co bych ti měl dát." 
    Šalomoun řekl: "Hospodine, můj Bože, tys učinil svého služebníka králem místo Davida, mého otce. Ale já jsem mladíček a nevím si rady. Tvůj služebník je však uprostřed tvého lidu, který sis vyvodil, lidu četného, který nelze pro množství ani sečíst ani odhadnout. Dej proto svému služebníku chápavé srdce, jak vládnout nad tvým lidem a rozlišovat dobro a zlo, neboť kdo by jinak mohl vládnout nad tímto tak početným lidem?" 
    Pánu se líbilo, že Šalomoun žádal právě toto, a proto mu řekl Bůh: "Poněvadž jsi žádal právě toto a nežádal sis dlouhý věk ani bohatství ani život svých nepřátel, ale přál sis chápat právo, hle - splním tvá slova. Dám ti moudré a prozíravé srdce, že nebylo podobného před tebou, ani po tobě podobné nepovstane."

Žl 119 (118), 57+72. 76-77. 127-128. 129-130 Odp.: 97a 
Odp.: Jak miluji tvůj zákon, Hospodine! 

Prohlásil jsem za svůj úděl, Hospodine, že budu střežit tvá slova. Lepší je pro mě zákon tvých úst než tisíce ve zlatě a stříbře. 
Odp. 
Ať je mi útěchou tvé milosrdenství, jak jsi slíbil svému služebníku. Ať se mi dostane tvého slitování, abych byl živ, neboť tvůj zákon je mé potěšení. 
Odp. 
Proto miluji tvé předpisy více než zlato, než ryzí zlato. Proto jsem si vyvolil všechna tvá nařízení, nenávidím každou falešnou cestu. 
Odp. 
Podivuhodná jsou tvá přikázání, proto je zachovává má duše. Výklad tvých slov osvěcuje, poučuje prosté lidi. 
Odp. 



2. ČTENÍ Řím 8, 28-30 

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. 

Bratři a sestry! 
    Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou z Boží vůle povoláni. Neboť ty, které napřed poznal, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří. A ty, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy. 

EVANGELIUM Mt 13, 44-52 

Slova svatého evangelia podle Matouše. 

Ježíš řekl zástupům: 
    "Nebeské království je podobné pokladu, ukrytému v poli. Když ho člověk najde, zakryje ho a s radostí nad ním jde, prodá všechno, co má, a to pole koupí. 
    Nebeské království je také podobné obchodníku, který hledá vzácné perly. A když najde jednu drahocennou perlu, jde, prodá všechno, co má, a koupí ji. 
    Dále je nebeské království podobné síti, která se spustí do moře a zahrne všechno možné. Když je plná, rybáři ji vytáhnou na břeh, posadí se, co je dobré, vyberou do nádob, co však za nic nestojí, vyhodí. Tak to bude při skonání věku: Vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých a hodí je do ohnivé pece. Tam bude pláč a skřípění zubů. 
    Rozuměli jste tomu všemu?" Odpověděli: "Ano." 
    A on jim řekl: "Proto každý učitel Zákona, který se stal učedníkem nebeského království, je jako hospodář, který ze své bohaté zásoby vynáší věci nové i staré." 

_______________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, tak schválně – když jedete s rodiči na dovolenou, nebo jdete na procházku do přírody, kam se vydáte? Možná do hor, nebo do lesa, nebo k vodě - k moři nebo na lodičky na nějakou řeku. Ale nevím o nikom, kdo by ve volném čase chodil jen tak na procházku na pole - pokud zrovna na tom poli neprovádí samosběr jahod nebo něčeho jiného. Pamatuji si, že když jsem bydlel a studoval v Olomouci, trochu se mi stýskalo po Brně. Protože kolem Brna máme kopce a lesy, ale Olomouc leží na rovině mezi poli - jenom na sever od města, od Svatého kopečku dál, začínají Oderské vrchy a pak Nízký Jeseník.

Pole nám přijde strašně obyčejné a nezajímavé. Ale člověk z dnešního evangelia právě v takovém poli objevil poklad. A všimněte si, že když ho vykopal, tak si ho prostě nevzal a neodnesl, ale vrátil ho zpátky do toho pole a to pole taky celé koupil.

Někdy nám náš život může připadat jako takové pole na podzim; trochu nudný a šedivý – zvlášť nám dospělým, kteří jsme na tomhle světě už pár desítek let. Ale víme, že uvnitř tohoto života máme skrytý poklad Božího království - vědomí, že Ježíš jde s námi a že nás má rád. A tak z toho života můžeme mít radost; i když nás někdy trochu nudí, nebo v něm zažíváme těžkosti.  

Milí bratři a sestry,

Ježíšovo podobenství o pokladu v poli, které jsme slyšeli na úvod dnešního evangelia, má vnitřní souvislost s podobenstvím o rozsévači, které se četlo předminulou neděli. Obě dvě tato podobenství zdůrazňují to, že Boží království je - alespoň v tomto světě, ve kterém kráčíme jako putující církev - zejména vnitřní skutečností.

Podobenství o rozsévači mimo jiné svědčí o tom, že Slovo, které přichází od Boha, roste uvnitř - aby vydalo užitek, musí padnout hluboko do půdy našeho srdce. Na povrchu nemá příliš velkou šanci; může sice nejprve rychle vyklíčit, ale pak je slunce spálí. Slovo musí zpočátku nějakou chvíli zůstat hluboko v půdě, ve skrytosti; právě proto, aby mělo čas vyrůst a přinést úrodu.

Dnes Ježíš říká, že Boží království je jako poklad ukrytý v poli. Pole je vlastně velmi obyčejný kus krajiny. Na rozdíl od jiných krajinných prvků nás ničím vizuálně příliš nepřitahuje, pokud nepočítáme některá výjimečná a fotogenická místa, jejichž ráz tvoří zejména pole, jako je třeba moravské Toskánsko; nebo některá roční období, kdy obdivujeme například rudě kvetoucí lány jetele inkarnátu, slunečnice nebo vlčí máky ve zlátnoucím obilí. Avšak třeba na podzim, po zorání, je pole zcela nenápadné, prosté a obyčejné; ničím vlastně není vnějškově krásné. Spisovatel Ladislav Stehlík to ve své poetické knize o jižních Čechách Země zamyšlená vyjádřil takto: Po svatém Bartoloměji podle lidové tradice načurá jelen do vody - a je konec koupání. Celá krajina je oděna hnědí oranic jako františkán a rána na lukách jsou prostydlá krystalky jinovatek.

Jenže právě uvnitř této obyčejnosti, pod jejím povrchem, je ukryt poklad. Aby jej člověk našel, je nutné kopat, je potřeba jít do hloubky, najít tento poklad pod vrstvou obyčejné hlíny. Když jej ovšem člověk najde, zakryje ho a s radostí nad ním jde, prodá všechno, co má, a to pole koupí. 

Tato slova nám zároveň napovídají, že poklad nelze jen tak vykopat, odnést si ho domů a pole nechat být. Ten, kdo jej koupil, jej pořídil i s celým polem. Poklad zůstává skrytý uvnitř, pod povrchem pole, jež je obrazem krajiny našeho života, pod obyčejnými věcmi, které prožíváme, pod povinnostmi, které nám někdy připadají už unavující. Ale v lůně tohoto pole je ta nejcennější skutečnost; uvnitř něj se rodí Boží království - a proto v nás může zůstávat radost ze života, mnohdy navzdory jeho okolnostem.

Toto poselství dnešního Božího slova nám také připomíná smysl a význam vnitřní modlitby a rozjímání Písma svatého. Musíme se totiž čas od času vždy znovu přesvědčit, že poklad pod povrchem pole skutečně je. Abychom na něj, ukrytý pod vrstvou obyčejné a fádní země, po čase úplně nezapomněli.