Tuto neděli jsem mimo Česko. Můžete se vrátit k promluvě z třicáté neděle v mezidobí cyklu A z minulých let: zde nebo zde.

 

29. neděle v mezidobí A 2026        

1. ČTENÍ Iz 45,1.4-6

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    Toto praví Hospodin svému pomazanému Kýrovi, kterého jsem vzal za pravou ruku, abych mu podmanil národy, abych odpásal bedra králů, abych před ním otevřel vrata, aby žádná brána nezůstala uzavřena: "Pro svého služebníka Jakuba, pro Izraele, svého vyvoleného, zavolal jsem tě jménem, poctil jsem tě, i když jsi mě neznal.
    Já jsem Hospodin, jiný není, není Bůh mimo mne. Přepášu tě, i když mě neznáš, aby se poznalo od východu slunce i od západu, že mimo mne jiný není. Já jsem Hospodin, a nikdo jiný (není Bohem).

Žl 96 (95), 1+3. 4-5. 7-8. 9-10a+c Odp.: 7b
Odp.: Vzdejte Hospodinu slávu a moc!

Zpívejte Hospodinu píseň novou, zpívejte Hospodinu, všechny země! Vypravujte mezi pohany o jeho slávě, mezi všemi národy o jeho divech.
Odp.
Neboť Hospodin je veliký a velmi hodný chvály, je třeba se ho bát více nežli všech bohů. Neboť všichni bohové pohanů jsou výmysly, Hospodin však stvořil nebe.
Odp.
Vzdejte Hospodinu, rodiny národů, vzdejte Hospodinu slávu a moc, vzdejte Hospodinu slávu, hodnou jeho jména. Přineste oběť a vstupte do jeho nádvoří.
Odp.
V posvátném rouchu klaňte se Hospodinu! Třeste se před ním, všechny země! Hlásejte mezi pohany: Hospodin kraluje, národy řídí podle práva.
Odp.



2. ČTENÍ 1Sol 1,1-5b

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům.

    Pavel, Silván a Timotej soluňské církevní obci, která je ve spojení s Bohem Otcem a s Pánem Ježíšem Kristem. Milost vám a pokoj!
    Stále děkujeme Bohu za vás za všechny, když si vás připomínáme ve svých modlitbách. Před naším Bohem a Otcem vzpomínáme bez přestání, jak je vaše víra účinná, láska obětavá a naděje v našeho Pána Ježíše vytrvalá.
    Víme o vašem vyvolení, bratři Bohem milovaní. Když jsme vám přinesli evangelium, nebyla to jen pouhá slova, naopak: bylo to provázeno projevy moci, činností Ducha svatého a hlubokým přesvědčením.

EVANGELIUM Mt 22,15-21

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Farizeové odešli od Ježíše a uradili se, jak by ho chytili za slovo.
    Poslali k němu své učedníky zároveň s herodovci, aby mu řekli: "Mistře, víme, že jsi pravdomluvný, a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je. Pověz nám tedy: Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?"
    Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl: "Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz, kterým se platí daň!" Podali mu denár.
    Zeptal se jich: "Čí je to obraz a nápis?" Odpověděli: "Císařův."
    Tu jim řekl: "Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu."

________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Dnešní druhé čtení je z listu svatého Pavla do Soluně. A je z něho vidět, že Pavel má velikou radost z toho, že v soluňské církevní obci – dnes bychom řekli farnosti – jsou na tom dobře, že je jejich víra účinná, láska obětavá a naděje vytrvalá. V jiných dopisech – třeba církevním obcím, kde to tak dobře nefunguje – už Pavel takovou radost nemá a někdy své adresáty dost nevybíravě kárá. Ale není to proto, že by někoho chtěl shodit nebo mu jen tak vynadat, aby si zjednal pořádek a aby ho lidé poslouchali. Je to proto, že má křesťany ve všech obcích, které založil, rád a záleží mu na tom, aby to všude bylo jako v té Soluni: aby měli všichni pevnou víru, jistou naději a velkou lásku.

 

Milí bratři a sestry,

Při čtení dnešní evangelní perikopy si vždycky vzpomenu na to, jak jsem někdy na přelomu milénia navštívil poprvé švédský Stockholm a při procházce jeho Starým městem jsem narazil na severní bránu do areálu takzvaného Tyska Kyrkan, Německého kostela; tedy kostela svaté Gertrudy, postaveného v šestnáctém století pro německojazyčné luterány - tomuto účelu slouží dodnes. Na oné bráně je velký zlacený reliéf patronky kostela a pod ním - rovněž zlacený – velký nápis v němčině: Fürchtet Gott! Ehret den König! - Bojte se Boha! Ctěte krále! – se dvěma vykřičníky.

Tento nápis je citace ze sedmnáctého verše druhé kapitoly Prvního listu Petrova, kde se hovoří o vztahu křesťanů k vládě. Celý verš zní takto: Všechny ctěte, bratry milujte, Boha se bojte, krále mějte v úctě. Je to nicméně citace vytržená z kontextu a upravená tak, že její vyznění je dost jiné než původní biblická výpověď. Jako by Bůh a král byly jen a pouze shora dané autority; každá z nich svým způsobem a se svými vlastními kompetencemi. Jedna vyšší, nebeská; druhá nižší, lidská, ovšem dosazená z vůle oné vyšší; avšak z pohledu obyčejného člověka obě nakonec stejné: je třeba je respektovat, poslouchat jejich příkazy a dodržovat jimi daný řád, včetně placení daní.

Ježíšova slova z dnešního evangelia - Dávejte, co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu - bychom mohli snadno – ovšem velmi povrchně – pochopit právě tímto způsobem. Abychom však do výpovědi dnešního evangelia pronikli trochu hlouběji, můžeme si na pomoc vzít jiný evangelní text – od téhož svatého Matouše, ze 17. kapitoly (Mt 17, 24 -27):

Když přišli do Kafarnaa, přistoupili výběrčí chrámové daně k Petrovi a zeptali se: „Váš mistr chrámovou daň neplatí?“ Odpověděl: „Platí.“ Jakmile vešel do domu, předešel ho Ježíš otázkou: „Co myslíš, Šimone, od koho vybírají pozemští králové poplatky a daně? Od svých synů, nebo od cizích?“ Když odpověděl „od cizích“, Ježíš mu řekl: „Synové tedy k tomu vázáni nejsou. Abychom je však nepohoršili, jdi k moři, vhoď udici, a tu rybu, která se první chytí, vezmi, otevři jí ústa a najdeš stříbrný peníz. Ten vezmi a dej jim za mě i za sebe.“

Zde nejde o daň císaři, ale o chrámovou daň, v posledku určenou samému Hospodinu. V pohledu, o němž byla řeč na začátku –  a koneckonců z pohledu Mojžíšova Zákona – by se jednalo jen a jen o povinnost vůči autoritě; jen ne lidské, ale božské. Jenže Ježíš v tomto svém rozhovoru s Petrem říká vlastně totéž jako v patnácté kapitole Jana - ve chvíli, kdy při poslední večeři svěřil apoštolům své hlavní přikázání lásky (Jn 15, 14-15):

Vy jste moji přátelé, když děláte, co já vám ukládám. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce.

K Otci máme úplně jiný vztah než k jakékoli lidské autoritě. Nejsme cizí, nejsme služebníci; jsme synové a dcery a Boží přátelé. To, co máme Bohu dávat, protože mu to patří, nemůže být jen mince do pokladničky - jsme to my sami, celé naše srdce a celý náš život. A ne proto, že by to tak mělo být; toto darování sama sebe je odpovědí lásky na lásku. Bůh sám se nám celý v Kristu daroval – dal nám svého milovaného Syna, abychom se my mohli v Něm stát jeho milovanými dětmi.

 

 

 

28. neděle v mezidobí A 2026      

1. ČTENÍ Iz 25,6-l0a

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem; budou to šťavnatá jídla a vybraná vína.
    Na této hoře sejme závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy. Zničí smrt navždy, Pán, Hospodin, setře slzy z každé tváře. Odejme na celé zemi hanbu svého lidu, neboť Hospodin to pravil.
    V ten čas se řekne: "Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něho jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy, neboť Hospodinova ruka spočine na této hoře."



Žl 23 (22), 1-3a. 3b-4. 5-8 Odp.: 6cd
Odp.: Smím přebývat v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy.

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, občerstvuje mou duši.
Odp.
Vede mě po správných cestách pro svoje jméno. I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. Tvůj kyj a tvá hůl, ty jsou má útěcha.
Odp.
Prostíráš pro mě stůl před zraky mých nepřátel, hlavu mi mažeš olejem, má číše přetéká.
Odp.
Štěstí a přízeň mě provázejí po všechny dny mého života, přebývat smím v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy.
Odp.



2. ČTENÍ Flp 4,12-14.19-20

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.

Bratři a sestry!
    Dovedu žít v odříkání, a dovedu žít v hojnosti. Seznámil jsem se důvěrně se vším: se sytostí i hladověním, s nadbytkem i nedostatkem. Všechno mohu v tom, který mi dává sílu. Ale jste hodní, že jste mi pomohli v mém tíživém postavení.
    A protože můj Bůh je přebohatý, skvěle vám to odplatí skrze Krista Ježíše ve všem, cokoli budete potřebovat. Bohu, našemu Otci, bud' sláva na věčné věky! Amen.



EVANGELIUM Mt 22,1-14

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Ježíš mluvil k velekněžím a starším lidu v podobenstvích:
    "Nebeské království je podobné králi, který vystrojil svému synovi svatbu. Poslal služebníky, aby svolali hosty na svatbu, ale ti nechtěli přijít.
    Poslal znovu jiné služebníky se vzkazem: 'Řekněte pozvaným: Hostinu jsem přichystal, moji býci a krmný dobytek jsou poraženi, všechno je připraveno, pojďte na svatbu!' Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem. Ostatní pochytali jeho služebníky, ztýrali je a zabili.
    Krále to rozhněvalo. Poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům: 'Svatební hostina je sice připravena, ale pozvaní jí nebyli hodni. Jděte proto na rozcestí a pozvěte na svatbu, koho najdete.' Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které našli, zlé i dobré, takže svatební síň byla plná hostí.
    Když vstoupil král podívat se na hosty, uviděl tam člověka, který neměl na sobě svatební šaty. Řekl mu: 'Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebních šatů?' On se nezmohl na slovo. Tu řekl král sloužícím: 'Svažte mu ruce i nohy a vyhoďte ho ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.'
    Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených."

  _____________________________________________________

Slůvko pro děti:

 Milé děti,

 Máme tu zase moc krásnou scénku z biblických postaviček. Jenže bychom ji mohli zase trochu špatně pochopit. Je tam chudý člověk oblečený do záplatovaných šatů, který jí nějaký suchý chléb, a králův služebník ho zve na tu krásnou hostinu se spoustou dobrého jídla a pití. Možná vás napadne, že ta scénka se týká posledního odstavce dnešního evangelia - že by si tedy ten pozvaný měl někde sehnat nějaké hezčí oblečení, aby ho nakonec z té hostiny nevykázali. Jenže já si myslím, že ten poslední odstavec není až tak důležitý; že důležitější je něco jiného. A stejně - ten chudák by si možná žádné lepší šaty nemohl sehnat, ani kdyby chtěl.

 Důležité je to, že i jeho pozvali. A on se určitě nechal pozvat rád, protože to, co mu nabídli na té hostině, bylo určitě mnohem lepší než ten jeho vlastní kousek chleba.

 

 Milí bratři a sestry,

 Pokud bychom si dnešní podobenství o hostině vyložili příliš ukvapeně a bez ohledu na kontext ostatních Ježíšových výroků, mohli bychom si velmi snadno říci, že se vlastně jedná o obraz Ježíšova Otce. Jenže v tom případě by Otec nebyl milosrdný a milující, ale spíše typický orientální patriarcha, značně nevyzpytatelný a náladový, který může zničehonic vzplanout hněvem a toho, jehož ještě před chvílí oslovoval Příteli, nechá vzápětí vyhodit ven do temnoty, protože nedodržel svatební dresscode. (Podobnost s jistými mocnými politiky současnosti je čistě náhodná😊 )

 Myslím, že těžištěm výpovědi dnešního evangelia - i s přihlédnutím k ostatním dnešním čtením - je něco jiného: totiž schopnost nechat se dobrým Bohem obdarovat; nebo pravý opak tohoto postoje: spoléhat se jen na sebe. Pozvání krále z podobenství se odehrává v několika vlnách. Na začátku se ona pozvání nesetkají s velkým úspěchem. Král v této první fázi zřejmě pozval elitu: mocné, bohaté a schopné lidi. Jenže oni – právě proto, že jsou schopní, bohatí a mocní – si jdou raději za tím, co je jejich vlastní: Jeden odešel na své pole, druhý za svým obchodem. Své živobytí si přece zařídí sami, nepotřebují žádnou svatební hostinu, aby se najedli. To, co jim bylo slíbeno, když byli na svatbu pozváni (Hostinu jsem přichystal, moji býci a krmný dobytek jsou poraženi, všechno je připraveno, pojďte na svatbu!), je evidentně nepřesvědčilo.

 V další vlně pozvání na svatbu je již vše jinak, král zve prostřednictvím svých služebníků úplně jinou cílovou skupinu: 'Jděte na rozcestí a pozvěte na svatbu, koho najdete.' Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které našli, zlé i dobré. Na svatbu přijdou nakonec spíš ti, kteří vůbec žádná elita nejsou – ti, kteří pravděpodobně nemají obchod ani pole; ti, kteří se velmi rádi nechají pozvat na hostinu, protože by možná jinak měli hlad.

 Přišla mi na mysl v téhle souvislosti sesterská dvojice Marty a Marie z Betánie. I když jde o úplně jiný kontext, můžeme v onom příběhu najít jistou podobnost. Marta chce Pána zahrnout svou pohostinností. Je to chvályhodný výraz lásky a péče; ale problém je v tom, že se při tom Marta spoléhá jen na své vlastní síly a schopnosti. Marie se naopak od začátku nechává Pánem obdarovat: sedí u jeho nohou a poslouchá jeho slovo. Marii to připadá jako pasivita, jako marnění času ve chvíli, kdy je třeba něco dělat. Proto se obrací k Pánu s výčitkou: nevidíš, že sestra mne v tom nechala samotnou? Řekni přece, ať mi pomůže! Jenže Ježíš říká, že Marie si vybrala lepší úděl.

 Dnešní Boží slovo nás tedy zve, abychom se odvážili nechat se od Pána obdarovat. Je to obtížnější, než to na první pohled vypadá, protože žijeme v době zaměřené na výkon a nezávislost a jsme tedy zvyklí si své životy uspořádávat a řídit sami. Dost typické je v tomto smyslu novodobé české přísloví Jaký si to uděláš, takový to máš.

 Klíčový je – vzhledem k této dnešní výpovědi stolu Božího slova – žalm 23: Hospodin je můj pastýř. Žalmista zde vydává silné osobní svědectví o tom, že přijmout Hospodinovo pozvání nechat se Jím obdarovat je to nejlepší, co člověk může udělat. Že je to jistá cesta ke štěstí a k plnosti života. Že Boží dary, dané zadarmo a jen z lásky, jsou mnohem větší a krásnější než cokoli, co bychom si mohli obstarat vlastními silami.

 27. neděle v mezidobí A 2026      

1. ČTENÍ Iz 5,1-7

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    Zazpívám ( píseň ) svého přítele, píseň svého miláčka o jeho vinici. Vinici měl můj přítel na úrodném svahu.
    Okopal ji, očistil od kamení, osázel ji ušlechtilou révou. Uprostřed postavil věž, i lis v ní vyhloubil: čekal, že ponese hrozny, ona však plodila pláňata.
    Nyní tedy, obyvatelé Jeruzaléma, judští mužové, suďte mezi mnou a mou vinicí!
    Co jsem měl ještě udělat své vinici a neudělal jsem? Když jsem čekal, že ponese hrozny, proč přinesla plané plody?
    Ted' vám ukážu, co udělám své vinici: odstraním její plot, že bude pastviskem, rozbořím její zeď, že ji rozšlapou. Udělám z ní pustinu, nebude ořezána ani okopána, vzroste v trní a hloží. Mrakům dám příkaz, aby ji neskropily deštěm.
    Vinicí Hospodina zástupů je dům Izraele, Judovci - jeho milou sazenicí.
    Čekal spravedlnost, a hle - nepravost, (čekal) právo, a hle - bezpráví!



ŽI 80 (79), 9+12. 13-14. 15-18. 19-20 Odp.: Iz 5, 7a
Odp.: Dům Izraele je vinicí Páně.

Révu z Egypta jsi přenesl, Bože, vyhnals pohany a zasadils ji. Vyhnala své ratolesti až k moři a své úponky až k Řece.
Odp.
Proč jsi dal strhnout její ohradu? Všichni ji obírají, kdo chodí kolem. Pustoší ji kanec z lesa a polní zvěř ji spásá.
Odp.
Bože zástupů, vrať se, shlédni z nebe a podívej se, pečuj o tuto révu! Ochraňuj, co tvá pravice zasadila, výhonek, který sis vypěstoval!
Odp.
Už od tebe neustoupíme, zachovej nás naživu, a budeme velebit tvé jméno. Hospodine, Bože zástupů, obnov nás, rozjasni svou tvář, a budeme spaseni.
Odp.



2. ČTENÍ Flp 4,6-9

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.

Bratři a sestry!
    O nic nemějte starost! Ale ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním. Pak Boží pokoj, který převyšuje všecko pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši.
    Konečně, bratři, mějte zájem o všechno, co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti, a o každou zdatnost nebo činnost, která si zasluhuje chvály. Dělejte i nadále to, čemu jste se ode mě naučili, co jste ode mě převzali, ode mě slyšeli a na mně viděli. A Bůh, dárce pokoje, bude s vámi.



EVANGELIUM Mt 21,33-43

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Ježíš řekl velekněžím a starším lidu:
    "Poslyšte toto podobenství: Byl jeden hospodář a ten vysázel vinici. Obehnal ji plotem, vykopal v ní jámu pro lis a vystavěl strážní věž, pronajal ji vinařům a vydal se na cesty. Když se přiblížilo vinobraní, poslal k vinařům své služebníky vyzvednout z ní výtěžek. Ale vinaři jeho služebníky popadli, jednoho zbili, druhého zabili, třetího ukamenovali. (Hospodář) poslal tedy jiné služebníky, ještě ve větším počtu než poprvé, ale naložili s nimi zrovna tak.
    Naposled k nim poslal svého syna; myslel si: 'Na mého syna budou mít ohled.'
    Když však vinaři uviděli syna, řekli si mezi sebou: 'To je dědic. Pojďte, zabijme ho, a jeho dědictví bude naše!' A popadli ho, vyhnali ven z vinice a zabili. Až pak přijde pán té vinice, co asi s těmi vinaři udělá?"
    Odpověděli mu: "Krutě ty zlosyny zahubí a svou vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou ve svůj čas odvádět výtěžek."
    Ježíš jim řekl: "Nečetli jste nikdy v Písmě: 'Kámen, který stavitelé odvrhli, stal se kvádrem nárožním. Učinil to Pán a v našich očích je to podivuhodné?' Proto vám říkám: Vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce."

_____________________________________________________ 

Slůvko pro děti:

 Milé děti,

první část dnešního druhého čtení z listu svatého Pavla Filipanům říká toto: O nic nemějte starost! Ale ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním. Pak Boží pokoj, který převyšuje všecko pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši.

 Asi tomu úplně nerozumíte. Ale je to důležité. Pokusím se vám to, co tahle slova chtějí říct, nějak převyprávět…

 Třeba jste se rozhádali s nejlepším kamarádem nebo kamarádkou. Cítíte křivdu, jste na něho nebo na ni naštvaní; ale zároveň moc dobře víte, že kdyby to vaše přátelství skončilo, tak by vám to bylo moc líto; možná byste se pak cítili hrozně sami. Vůbec vás nenapadá, co by se s tím dalo dělat; chtěli byste se smířit – ale zároveň se vám do toho vůbec nechce.

 Svatý Pavel nám říká, že v takové chvíli je nejlepší to odevzdat Pánu Bohu v modlitbě. Co nedokážeme my, dokáže On. A když tohle víme, tak se uklidníme a už se nebojíme, jak to dopadne.

 Milí bratři a sestry,

 K dnešní promluvě mne inspirovalo jedno známé středověké umělecké dílo, freska z roku 1360, která se nachází v pražském benediktinském klášteře Emauzy - pod klenbou původního ambitu. Jejím autorem je takzvaný Mistr emauzského cyklu, jménem neznámý malíř, působící u dvora císaře Karla IV. Freska se jmenuje Kamenování Krista na vinici. Je to motiv, který se ve vyprávění o Kristových pašijích nevyskytuje ani v jednom ze čtyř evangelií – a tak je celkem zřejmé, že vyobrazení je interpretace dnešního evangelního podobenství o zlých vinařích. Onen syn a dědic je zde přímo ztotožněn s Kristem.

 Na levé straně této fresky stojí Kristus v bílém rouchu a v majestátním postoji. Napravo je několik mužských postav s napřaženýma rukama, držícíma velké kameny. Nejznámější z nich, která je nejčastěji vyobrazená na reprodukcích tohoto díla, má typické stereotypní rysy příslušníka židovského národa – velký orlí nos a krátký plnovous. Úplně podobně vypadají antisemitské karikatury v evropských časopisech z první třetiny dvacátého století.

 Tato freska je tak dokonalou ilustrací prvoplánového vysvětlení dnešního evangelia - vysvětlení, které bylo, žel Bohu, ideovým základem evropského antisemitismu. Hospodin svěřil správu svého království nejprve lidu Izraele, ten však nepřijal jeho Syna a odsoudil jej k smrti kříže. Proto jim bude království odňato a svěřeno těm, kteří jsou schopni Syna přijmout, tedy křesťanům.

 Freska Kamenování Krista je bezpochyby mistrovské dílo – když se díváme na tváře v pravé části fresky, tváře plné zášti, zloby a touhy zabíjet, chce se nám říci s velekněžími a staršími lidu, že je třeba bez milosti použít lidskou spravedlnost: Krutě ty zlosyny zahubí a svou vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou ve svůj čas odvádět výtěžek.

 Jenže Ježíš této odpovědi naprosto nepřitakává, neříká Ano, máte pravdu, tak to udělá můj nebeský Otec s těmi, kdo mne nepřijali. První souvětí jeho odpovědí je toto: ‚Nečetli jste nikdy v Písmě: 'Kámen, který stavitelé odvrhli, stal se kvádrem nárožním. Učinil to Pán a v našich očích je to podivuhodné?' Otec nesoudí a nejedná jako my lidé. Nemstí se, ale zlo přetváří v dobro, smrt přetváří v život. V tomto smyslu je také třeba porozumět posledním slovům dnešního evangelia: Boží království může být odňato – či darováno – jen podle jednoho jediného kritéria. Totiž podle toho, zda neseme - nebo neneseme  - jeho ovoce, tedy ovoce lásky.

 

26. neděle v mezidobí A 2026         

1. ČTENÍ Ez 18,25-28

Čtení z knihy proroka Ezechiela.

Toto praví Hospodin:
    "Říkáte: 'Pán nejedná správně!' Slyšte tedy, izraelský dome! Je to mé jednání, které není správné, nebo spíš vaše? jestliže spravedlivý opustí svou spravedlnost a páchá nepravost a zemře, zemře pro nepravost, které se dopustil.
    Jestliže se však zločinec odvrátí od svých zlých skutků, které spáchal, a jedná podle práva a spravedlnosti, sám sebe zachrání. Neboť proto, že se bál a odvrátil od všech svých nepravostí, které spáchal, jistě bude živ a nezemře."



Žl 25 (24), 4-5. 6-7. 8-9 Odp.: 6a
Odp.: Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování.

Ukaž mi své cesty, Hospodine, a pouč mě o svých stezkách. Veď mě ve své pravdě a uč mě, neboť ty jsi Bůh, můj spasitel, nepřestávám v tebe důvěřovat.
Odp.
Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování, na své milosrdenství, které trvá věčně. Nemysli na hříchy mého mládí, na má provinění, pamatuj na mě ve svém milosrdenství pro svou dobrotivost, Hospodine!
Odp.
Hospodin je dobrý a dokonalý, proto ukazuje hříšníkům cestu. Pokorné vede k správnému jednání, pokorné učí své cestě.
Odp.



2. ČTENÍ Flp 2,1-11

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.

Bratři a sestry!
    Jestliže je u vás trochu křesťanské snahy druhé těšit, trochu láskyplného povzbuzení, nějaké duchovní společenství a trochu srdečné účasti, dovršte mou radost tím, že budete stejně smýšlet, že vás bude všechny pojit jedna láska, že budete svorní a jednomyslní. Nic nedělejte z hašteřivosti nebo touhy po prázdné slávě, ale z pokory ať každý z vás pokládá druhého za lepšího, než je sám. Nikdo z vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale i na prospěch druhých.
    Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš: ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí. Navenek byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.



EVANGELIUM Mt 21,28-32

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl velekněžím a starším lidu:
    "Co soudíte o tomto případu: Jeden člověk měl dva syny. Přistoupil k prvnímu a řekl mu: 'Synu, jdi dnes pracovat na vinici.' On odpověděl: 'Mně se nechce', ale potom toho litoval, a přece šel. Přistoupil k druhému a řekl totéž. Ten odpověděl: 'Ano, pane', ale nešel. Který z těch dvou vykonal otcovu vůli?"
    Odpověděli mu: "Ten první."
    Ježíš jim řekl: "Amen, pravím vám: Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království. Přišel k vám Jan, aby vám ukázal správnou cestu, ale neuvěřili jste mu. Celníci však a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, a přece ani potom jste se nezměnili a neuvěřili jste mu."

________________________________________________________ 

Slůvko pro děti:

Milé děti,

 Co myslíte, proč si asi ten první syn rozmyslel to svoje Mně se nechce? Přestalo se mu nechtít, dostal z ničeho nic najednou velkou chuť do práce? To asi ne. Slyšeli jsme ale, že toho, co tátovi řekl, litoval. Protože si asi uvědomil, že tatínek ho má rád, že se o něho vždycky dobře staral, a že by možná musel na tu vinici jít pracovat sám, i když už nemá tolik sil jako on sám. A právě tohle mu určitě pomohlo k tomu, aby se zvedl a šel udělat to, o co ho táta požádal.

 

Milí bratři a sestry,

 Pokud bychom oba dva syny z dnešního krátkého podobenství hodnotili jen podle jejich první reakce na otcovu žádost: Synu, jdi dnes pracovat na vinici, měli bychom je okamžitě zaškatulkované. Toho, jenž řekl Mně se nechce, bychom bez druhé půlky věty ihned zařadili do kategorie lenochů, rozmazlených fracků, kterým se nic nechce a ještě jsou drzí na rodiče. A toho druhého, s jeho přeuctivou odpovědí (všimněme si dobře, že neříká Ano, tatínku nebo Ano, otče, ale Ano, pane, skoro jako když voják odpovídá veliteli nebo služebník svému pánu) bychom zase mohli hned a bez rozmyslu považovat za vzorňáka, za někoho, kdo má podle čtvrtého Božího přikázání svého otce ve veliké úctě, kdo je absolutně poslušný a kdo se žádné práce nebojí. Jenže to všechno je jen zdání, první dojem; jak se hned ukáže, naprosto falešný.

 Ježíš, poté co pronese toto krátké podobenství, naprosto otevřeně a velmi svobodně vmete do tváře velekněží a starších lidu následující šokující větu: Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království. Tím je okamžitě identifikuje s oním druhým synem z podobenství - s tím, jehož všichni mají za spravedlivého, za toho, který vždy a za každých okolností plní Boží svatou vůli, tak jak je obsažena v Mojžíšově Zákoně; jenže všechno je ve skutečnosti úplně jinak.

 Čtu zrovna novou knížku esejů Očima křesťana od známého salesiánského kněze Michaela Martinka. Mimo jiné v ní vydává svědectví o své dlouholeté práci vězeňského kaplana. Také o tom, jak mají blízko k Bohu ti, o nichž by to většina z nás - co sami sebe považujeme za slušné a spořádané lidi a křesťany - vůbec neřekla. Cituji jednu pasáž z této knížky, z kapitoly Naposledy ve věznici:

 A snad ještě jedna vězeňská zkušenost - možná ta nejdůležitější: lidé v těžkých situacích potřebuji Boha mnohem víc než ti, kterým se žije dobře.  Nějakým svým způsobem ho hledá skoro každý vězeň. Třeba jeden, který se do vězení opakované vrací, přitom ale upřímné v Boha věří, dokonce čte Bibli a rád na celách otevírá diskuse o víře. Uvědomuje si však svou slabost: 'Já se opravdu snažím, pane kaplane, já se modlím, aby mně Bůh dával sílu. Ale jak to do mě vjelo, tak jsem se neovládl a tomu chlápkovi jsem rozbil hubu. Hned jsem toho litoval, ale už bylo pozdě... Já vím, že jsem darebák, ale i tomu darebákovi na kříži Pán Ježíš odpustil, tak snad se slituje i nade mnou!'

 První syn z podobenství sice řekl Mně se nechce, ale pak toho litoval a šel. Možná mu ta práce moc nešla, možná by jeho vzorný bratr udělal víc a za kratší čas. Jenže on litoval svého postoje, protože si uvědomil, jak je otec k němu laskavý a dobrý, a šel - zatímco ten druhý nikoli. Celníci a nevěstky - na rozdíl od učitelů Zákona -  uvěřili Janu Křtiteli, který jim ukázal cestu. Skrze něj uvěřili, že je někdo, kdo je má rád i s jejich slabosti a jejich životním stylem, který většina zdánlivě spravedlivých považuje za jeden jediný do nebe volající hřích. Proto také tyto takzvaně spravedlivé předcházejí do Božího království.

 

 

 

25. neděle v mezidobí A 2026   

 

1. ČTENÍ Iz 55, 6-9

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Hledejte Hospodina, když je možné ho najít, vzývejte ho, když je blízko! Ať přestane bezbožník hřešit, zločinec ať změní své smýšlení; ať se obrátí k Hospodinu, a on se nad ním smiluje, k našemu Bohu, který mnoho odpouští.
Mé myšlenky nejsou myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému - praví Hospodin. O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho chování, mé myšlení od myšlení vašeho.



Žl 145 ( 144 ), 2-3. 8-9. 17-18 Odp.: 18a
Odp.: Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají.

Každý den tě, Bože, budu velebit a chválit tvé jméno po všechny věky. Veliký je Hospodin a veškeré chvály hodný, jeho velikost je nevystižná.
Odp.
Milosrdný a milostivý je Hospodin, shovívavý a plný lásky. Dobrotivý je Hospodin ke všem a soucit má se všemi svými tvary.
Odp.
Spravedlivý je Hospodin ve všech svých cestách a svatý ve všech svých činech. Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají, všem, kdo ho vzývají upřímně.
Odp.



ČTENÍ Flp 1, 20c-24. 27a

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.

Bratři a sestry!
    Budu moci oslavit na sobě Krista, ať svým životem, ať svou smrtí. Vždyť pro mě život je Kristus a smrt ziskem. Avšak kdybych tady žil dál, mohl bych ještě s užitkem pracovat. A proto nevím, co bych měl volit.
    Přitahuje mě totiž obojí: mám touhu zemřít a být s Kristem - a to je věc mnohem, mnohem lepší; ale pro vás je zase nutnější, abych zůstal ještě na živu.
    Jen se chovejte tak, jak to odpovídá Kristovu evangeliu.

EVANGELIUM Mt 20,1-16a

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství:
    "Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel časně zrána najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když vyšel kolem devíti hodin, viděl jiné, jak stojí nečinně na trhu. Řekl jim: 'Jděte i vy na mou vinici a dám vám, co bude spravedlivé.' A šli. Kolem dvanácti a tří hodin odpoledne vyšel znovu a udělal to zrovna tak.
    Vyšel kolem pěti hodin a našel jiné, jak tam stojí, a řekl jim: 'Co tu celý den nečinně stojíte?' Odpověděli mu: 'Nikdo nás nenajal.' Řekl jim: 'Jděte i vy na mou vinici!'
    Když nastal večer, řekl pán vinice svému správci: 'Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, začni od posledních k prvním.' Přišli ti, kdo nastoupili kolem pěti odpoledne, a dostali po denáru. Když přišli první, mysleli, že dostanou víc, ale i oni dostali po denáru.
    Vzali ho, ale reptali proti hospodáři: 'Tady ti poslední pracovali jedinou hodinu, a dals jim zrovna tolik co nám, kteří jsme nesli tíhu dne i horko.' On však jednomu z nich odpověděl: 'Příteli, nekřivdím ti. Nesmluvil jsi se mnou denár? Vezmi si, co ti patří, a jdi. Chci však i tomuhle poslednímu dát jako tobě. Nesmím s tím, co je moje, dělat; co chci? Anebo závidíš, že jsem dobrý?' 

_____________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Dnešní evangelium tu máme zase moc hezky znázorněné biblickými postavičkami. Dělník, který pracoval celý den, si bere od pána vinice svůj dohodnutý jeden denár, ale zároveň ukazuje na jiného dělníka, který pracoval mnohem kratší dobu, ale dostal stejně jako on sám. Myslel si, že je to nespravedlivé. Myslíte si taky, děti, že to je nespravedlivé? Kdyby ten denár byl opravdu jenom mzda za vykonanou práci, bylo by to rozhodně nespravedlivé. Jenže když bychom ho chápali jako dar, pak je to úplně něco jiného.

Podobenství o dělnících na vinici nám tedy může sdělit i to, že náš život je především Boží dar - a až potom to, co z něj utvoříme my sami našimi vlastními silami.

 

Milí bratři a sestry,

 V této promluvě naváži na myšlenku, o níž jsem se s vámi snažil podělit minulou neděli, vzhledem k evangelnímu podobenství o dvou dlužnících. Zamýšleli jsme se společně nad tím, jaké je naše základní životní naladění a nakolik v něm dominuje  pocit vděčnosti vůči dobrému Bohu, který nám stále odpouští a stále nám dává novou šanci – pocit, jenž nás pak také vede k dobrotě a velkorysosti vůči druhým.

Podobenství o dělnících na vinici nás může v tomto ohledu inspirovat ještě k trochu obecnější úvaze: nakolik vnímám, že můj život je především a hlavně dar Boží lásky, a až na druhém místě to, co je můj vlastní projekt, tedy jak si svůj život utvářím sám?

Dělníci, které pán vinice najal hned ráno, sami sebe jistě považují za schopné se o sebe dobře postarat. Dnes bychom řekli, že se dokáží dobře prodat. Na místo na tržišti, kde se dělníci najímali, se dostavili brzo; přivstali si, aby tam byli včas a uspěli v konkurenci ostatních. Pokud si ono místo představíme jako typický orientální bazar (kde námezdní dělníci prodávají svou pracovní sílu, jako jiní třeba ovoce, ryby nebo hrnčířské výrobky), můžeme si také dost dobře představit, jak vystavují na odiv své schopnosti; jak hlasitě vykřikují, že za den očešou víc hroznů než jiní nebo jak jsou odolní vůči pražícímu slunci, takže nebudou potřebovat polední pauzu.  A když je pán vinice hned ráno najme, je to potvrzení jejich schopnosti dobře pracovat, vydělat si peníze a zabezpečit sebe i svou rodinu. (Jeden denár za den práce byla přitom obvyklá taxa, za kterou se dělníci v Ježíšově době najímali). Dělníci poslední hodiny jsou nepochybně v očích těch prvních loseři, neschopní nemakačenkové, kteří se na tržišti celý den poflakovali; a pán vinice se nad nimi vlastně slitoval, aby neumřeli hlady.

Jenže na konci dne dá pán vinice celodenní mzdu úplně všem, a to je pro dělníky, kteří pracovali celý den, skandál a nespravedlnost: Tady ti poslední pracovali jedinou hodinu, a dals jim zrovna tolik co nám, kteří jsme nesli tíhu dne i horko! V hospodářově odpovědi se však vyjevuje smysl celého podobenství: Chci však i tomuhle poslednímu dát jako tobě. Nesmím s tím, co je moje, dělat, co chci? Anebo závidíš, že jsem dobrý?

Dobrý Bůh si s tím, co je jeho vlastní - tedy plnost Života a Lásky - dělá, co chce: rozdává to svobodně a všem, nezávisle na jejich výkonu. Napadla mne v téhle souvislosti část Ježíšovy řeči o dobrém pastýři z desáté kapitoly evangelia podle Jana, s podobnou výpovědí jako podobenství o dělnících na vinici:  Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a působil zkázu. Já jsem přišel, aby měly život a aby ho měly v hojnosti. Já jsem pastýř dobrý! Dobrý pastýř dává za ovce svůj život. Kdo je najatý za mzdu a není pastýř a jemuž ovce nepatří, (jak) vidí přicházet vlka, opouští ovce a dává se na útěk ‒ a vlk je uchvacuje a rozhání. Zloděj bere, co není jeho. Najatý za mzdu je na tom o krůček lépe, dostal se alespoň na úroveň toho, co je spravedlivé: udělá svou práci, dostane za ni zaplaceno a nic víc jej nezajímá. Dobrý Pastýř ovšem z lásky dává svůj život, aby jej měly i jeho ovečky.

V atmosféře současné doby je obtížné chápat náš život především jako Boží dar; stále je nám opakováno, že si svůj život musíme utvářet a řídit sami, že musíme pracovat na tom, abychom byli krásní, bohatí a úspěšní, ať již v čemkoli - neboť to od nás všichni čekají. A pokud v tom neuspějeme, náš život jako by ztrácel smysl. Nedávno jsem na Českém rozhlase slyšel reportáž o vysoké míře sebevražednosti v Jižní Koreji, zemi extrémně orientované na vzdělání, profesní úspěch a výkon. Nakonec se tam ovšem řešilo hlavně to, jak zabezpečit jistý vysoký most v hlavním městě Soulu - mezi sebevrahy oblíbený - aby rozhodnutí vzít si život bylo pokud možno technicky nerealizovatelné. Jakoby se s kořeny tohoto fenoménu vlastně nedalo nic dělat.

Podobenství o dělnících na vinici je pro nás tedy silným připomenutím, že náš život má smysl sám o sobě, nezávisle na jeho okolnostech. Že je to především a zejména dar Boží lásky, velkorysosti a dobroty.

 

24. neděle v mezidobí A 2026        

1. ČTENÍ Sir 27, 33-28, 9 ( řec. 27, 30-28, 7 )

Čtení z knihy Sirachovcovy,

    Pomsta a hněv, i to jsou ohavnosti, jen hříšný člověk je chová v srdci. Kdo se mstí, zakusí pomstu Pána, on jeho hříchy uchová v paměti. Odpusť křivdu svému bližnímu, a pak i tvé hříchy budou odpuštěny, když budeš prosit. Člověk uchovává hněv proti druhému, ale od Pána hledá uzdravení?
    S člověkem sobě rovným nemá slitování, ale za své hříchy prosí?
    Živí pomstu, ač je sám jen člověk; kdo se smiluje nad jeho hříchy? Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět, (vzpomeň) na hnilobu a smrt a dbej přikázání!
    Vzpomeň na přikázání a přestaň nevražit na bližního, (vzpomeň) na smlouvu s Nejvyšším a odpusť vinu!



Žl 103 ( 102 ), 1-2. 3-4. 9-10. 11-12 Odp.: 8
Odp.: Hospodin je milosrdný a milostivy, shovívavý a nadmíru dobrotivý.

Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! Veleb, duše má, Hospodina a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!
Odp.
On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním.
Odp.
Nechce se přít ustavičně ani se hněvat navěky. Nejedná s námi podle našich hříchů ani podle našich vin nám neodplácí.
Odp.
Jak vysoko je nebe nad zemí, tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí. Jak vzdálen je východ od západu, tak vzdaluje od nás naše nepravosti.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 14, 7-9

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě. Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána. Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu. Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými.



EVANGELIUM Mt 18, 21-35

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: "Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?" Ježíš mu odpověděl: "Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmasedmdesátkrát.
    Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven. Protože dlužník neměl čím zaplatit, pán rozkázal ho prodat i se ženou a dětmi a se vším, co měl, a tím zaplatit. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: 'Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím.' A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil.
    Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhů ve službě, který mu byl dlužen sto denárů. Začal ho škrtit a křičel: 'Zaplať, co jsi dlužen!' jeho druh padl před ním na kolena a prosil ho: 'Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to.' On však nechtěl, ale šel a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí.
    Když jeho druhové ve službě viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a pověděli to všechno svému pánovi. Tu si ho pán zavolal a řekl mu: 'Služebníku ničemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?' A jeho pán se rozhněval a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh.
    Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte.

_________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

To, co říká Pán Ježíš Petrovi o odpuštění, je potřeba pochopit správně. Jinak by si někdo z vás mohl pořídit třeba deníček s nadpisem: Kolikrát jsem už odpustil svému bráškovi. A začal by si dělat čárky; a až by jich tam bylo sedmdesát sedm, tak už by bráškovi neodpustil nikdy nic.

Jenomže číslo sedm je v Bibli používáno symbolicky jako číslo, které znamená, že je něco dokonalé – třeba jako když nějaký sportovec dostane ve svojí disciplíně za svůj výkon plný počet bodů. Takže těch sedmdesát sedm znamená, že máme odpustit vždycky.

Milí bratři a sestry,

 Podobenství o dvou dlužnících je tradičně vykládáno ve smyslu poslední, vysvětlující Ježíšovy věty Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte. Máme být milosrdní a odpouštějící vůči druhým, protože Bůh je nekonečně víc milosrdný a odpouštějící vůči nám samotným. Jenže pokud bychom se na výklad dnešního evangelia dívali pouze takto, mohli bychom naši snahu o odpuštění druhým vnímat jen jako křesťanskou povinnost a nic víc.

 Myslím, že v dnešním podobenství jde ještě o něco více – totiž o to, jaké je základní existenciální naladění našeho života. Můžeme se tázat, jaké jsou pomyslné brýle, skrze než vidíme sebe samé, druhé lidi i celou skutečnost.

 Mohli bychom – jako křesťané – stále žít v základním naladění vděčnosti a radosti: že jsem milován bez podmínek; že mi dobrý Bůh dává každý den novou šanci žít svůj život dobře a naplno, i když jsem ji třeba předtím už tisíckrát zmařil. S tímto základním životním postojem pak vidíme kolem nás spíš dobro, dokážeme mít rádi druhé lidi i s jejich chybami a hříchy – a v neposlední řadě dokážeme mít zdravě rádi sami sebe. Jenže dnešní evangelium nás učí, že toto naladění můžeme snadno ztratit.

 Služebník, jenž byl svému pánovi dlužen astronomickou částku, možná tenhle pocit chvilku měl. Bylo mu odpuštěno, byl volný, mohl začít znovu. Musel cítit ohromnou vděčnost vůči svému pánovi. Svět musel v tu chvíli vypadat jako dobré a krásné místo, ten služebník se jistě radoval – a řekli bychom, že nad nějakými sto denáry dluhu tedy mávne rukou, protože se v této optice jeví jako banalita. Jenže to se nestalo. Při setkání se svým vlastním dlužníkem se situace úplně otočila – do zorného pole toho člověka se hned dostala skutečnost, že mu někdo něco dluží a nechce mu to vrátit, a zcela mu zakryla vše ostatní, i ono odpuštění, jež sám právě zažil. A pak zřejmě následoval i řetězec dalších myšlenek: že na světě vlastně není žádná spravedlnost, že lidé jsou v principu špatní, že se poctivě pracující člověk nedovolá toho, co mu právem náleží. A to vše se vzápětí přelévá do agresivity: Začal ho škrtit a křičel: 'Zaplať, co jsi dlužen!'

 V naší zemi žijeme – ve srovnání s mnoha jinými zeměmi světa – v neskutečném blahobytu, kvalitou života se řadíme zhruba mezi dvacítku nebo třicítku nejlepších států na celé planetě. Jenže jsme jako onen nešťastný člověk s odpuštěným dluhem: ve veřejném prostoru panuje často atmosféra podezírání, stěžování si, stálé nespokojenosti a nabručenosti – a z toho potom samozřejmě těží různí dezinformátoři a populisté. S tímto základním přístupem k životu pak vidíme druhého již ne jako bratra či sestru, ale spíš jako toho, kdo nám něco dluží, kdo nás nějak obtěžuje, kdo je naším protivníkem nebo minimálně konkurentem. Potkat někoho s oním základním životním naladěním radosti, vděčnosti a naděje, že svět je přes všechno dobré místo, je čím dál vzácnější.

 Právě proto je tak důležité, abychom měli náš duchovní zrak upřený na Boží dobrotu a lásku. Abychom na ni ve shonu všedních starostí nezapomínali, abychom si stále připomínali velké Boží skutky v našem životě.  Vnímání Boží lásky nás uzpůsobuje ke schopnosti milovat, vědomí velkého Božího milosrdenství nám dává dar milosrdenství vůči druhým. A vědomí, že Bůh ve mně vidí vždycky to dobré, nás uschopňuje vidět dobro ve druhých.