Na zítřejší neděli 23. 8.  jsem v naší farnosti přeložil naši titulární slavnost. 

Sv. Bartoloměje - titulární slavnost našeho kostela 2026

 

PRVNÍ ČTENÍ Zj 21, 9b -14

Čtení z knihy Zjevení svatého apoštola Jana.

    Anděl ke mně promluvil: "Pojď, ukážu ti nevěstu, choť Beránkovu!"
    Přenesl mě v duchu na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město, Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha a září Boží vznešeností. Jiskřilo jako nejvzácnější kámen, jako křišťálově průhledný jaspis.
    Mělo silné a vysoké hradby s dvanácti branami, na nich dvanáct andělů a jména nadepsaná na nich jsou jména dvanácti izraelských kmenů. Tři brány ležely k východu, tři brány k severu, tři brány k jihu a tři brány k západu. Městské hradby mají dvanáct základních kamenů a na nich dvanáct jmen dvanácti Beránkových apoštolů.



Žl 145 (144), 10 - 11. 12 - 13ab. 17 - 18 Odp.: srv. 12
Odp.: Ať tvoji zbožní, Hospodine, vypravují o slávě tvé vznešené říše.

Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla a tvoji zbožní ať tě velebí! Ať vypravují o slávě tvého království, ať mluví o tvé síle.
Odp.
Aby poučili lidi o tvé moci, o slávě tvé vznešené říše. Tvé království je království všech věků a tvá vláda trvá po všechna pokolení.
Odp.
Spravedlivý je Hospodin ve všech svých cestách a svatý ve všech svých činech. Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají, všem, kdo ho vzývají upřímně.
Odp.

 

DRUHÉ ČTENÍ 1.Petr 2,4-5.9-10

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra.

Milovaní!

     Přistupujte k Pánu, k živému kameni, který lidé sice odhodili, ale který je v Božích očích vyvolený a vzácný, a vy sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které přináší duchovní oběti, Bohu příjemné skrze Ježíše Krista.

    Vy jste 'rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal' ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu. Kdysi jste 'nebyli (jeho) lid,' teď však jste lid Boží, žili jste bez milosrdenství,' teď však se jeho 'milosrdenství na vás projevilo'.

 

EVANGELIUM Jan 1, 45 - 51

Slova svatého evangelia podle Jana.    

Filip potkal Natanaela a řekl mu: "Našli jsme toho, o kterém psal Mojžíš v Zákoně i proroci! Je to Ježíš, syn Josefův z Nazareta."
    Natanael mu namítl: "Může z Nazareta vzejít něco dobrého?" Filip odpověděl: "Pojď a podívej se!"
    Ježíš uviděl Natanaela, jak k němu přichází, a řekl o něm: "To je pravý Izraelita, v kterém není lsti."
    Natanael se ho zeptal: "Odkud mě znáš?" Ježíš mu odpověděl:  ‚,Viděl jsem tě dříve, než tě Filip zavolal, když jsi byl pod fíkovníkem."
   Natanael mu na to řekl: "Mistře, ty jsi Boží syn; ty jsi král Izraele! " Ježíš mu odpověděl: "Proto věříš, že jsem ti řekl: Viděl jsem tě pod fíkovníkem'? Uvidíš ještě větší věci."A dodal: "Amen, amen, pravím vám: Uvidíte nebe otevřené a Boží anděly vystupovat a sestupovat na Syna člověka.'

________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Svatý Bartoloměj, patron našeho kostela, kterého si dnes připomínáme, v dnešním evangeliu vystupuje pod jménem Natanael. Když mu jeho kamarád Filip říká o Ježíšovi z Nazareta, Natanaelovi se to moc nezdá, protože si myslí, že z Nazareta přece nic dobrého nemůže přijít. Třeba jako my, kteří žijeme v celkem klidném a spořádaném Žebětíně, bychom si mohli říct, že až pojedeme do centra Brna, raději se vyhneme třeba Cejlu nebo Francouzské ulici, protože to je přece ten brněnský Bronx a nic dobrého nás tam určitě nepotká - hlavně ne, až se bude stmívat.

Ale Natanael měl to štěstí, že se dokázal přes tenhle svůj divný pocit přenést a šel se na Ježíše podívat. A protože to dokázal, tak taky mohl poznat, že Ježíš je opravdu Mesiáš, Spasitel světa.

 

Milí bratři a sestry,

V dnešním evangeliu je na pár řádcích popsána neuvěřitelná osobní proměna Natanaela, syna Tolmaiova - Bar Tolmaie, tedy našeho patrona svatého Bartoloměje. Je patrná jen z oněch tří krátkých vět, které jsou v dnešním úryvku citovány jako jeho přímá řeč. Na začátku je zdánlivě nepřekonatelná skepse: Co může z Nazareta vzejít dobrého? Uprostřed příběhu je však již nečekaný úžas: Odkud mne znáš? A na konci je vroucí vyznání: Mistře, ty jsi syn Boží, ty jsi král Izraele.

Při rozjímání o dnešním evangeliu jsem si vzpomněl na svou vlastní konverzi a návrat do katolické církve někdy před třiceti lety. A zároveň jsem při tom myslel na mnoho mně podobných konvertitů, které jsem - již jako kněz - měl tu čest v minulých letech doprovázet. Ten příběh, i když je vyprávěný ve zkratce, mi připadá v tomto smyslu velmi současný a aktuální.

Natanael - jako každý zbožný Izraelita - očekává Mesiáše. Doufá, že Hospodin jednoho krásného dne sešle definitivní spásu a záchranu pro svůj lid, tak jak slíbil. Tím se podobá téměř každému člověku, ať již věřícímu či nikoli, ať již žijícímu před tisíci let, nebo dnes. V nějakou formu záchrany světa - nebo alespoň jeho radikálního zlepšení - vkládá naději snad každý, kdo se ještě nestal úplným cynikem, přesvědčeným o tom, že svět je bytostně špatné a nenapravitelné místo a člověk jakbysmet. Skoro všichni lidé tak či onak vnímají, že svět by mohl a měl být místo mnohem lepší.

 Mám v téhle souvislosti moc rád jedno místo z filmu Až na konec světa, který na začátku devadesátých let natočil německý režisér Wim Wenders.  V odlehlé australské buši se manželský pár v pokročilém věku dozvídá z rádiového signálu, že po nedávném výbuchu nukleárního satelitu na oběžné dráze Země lidská civilizace přežila a že tedy oni a jejich komunita nejsou posledními lidmi na světě. Žena (hraje ji slavná Francouzka Jeanne Moreau) ovšem právě umírá, a její manžel v podání neméně slavného švédského herce Maxe von Sydow jí zoufale říká: Miláčku, rozhodla ses odejít teď, když jsme se dozvěděli, že svět je v pořádku? Ale manželka mu odporuje: Svět není v pořádku.

V nějakou spásu světa doufáme mnozí, lišíme se jen v tom, odkud ji vlastně čekáme. Když mi bylo dvacet a začínal jsem studovat biologii na brněnské přírodovědě, věřil jsem v moc vzdělání, vědy a technologií a naivně jsem se domníval, že lidstvu právě tohle jednou v budoucnu přinese ráj na zemi. Někdo jiný může - podobně naivně - například věřit některým mesiášsky vystupujícím politikům, či ještě někomu nebo něčemu jinému, každý si může doplnit, co je mu libo.

Za Natanaelem tedy v tuto chvíli přichází Filip a říká mu, že objevil Mesiáše: Našli jsme toho, o kterém psal Mojžíš v Zákoně i proroci! Je to Ježíš, syn Josefův z Nazareta." Natanael reaguje velmi skepticky: Může z Nazareta - z toho Západákova - vzejít něco dobrého? Jako bychom v této odpovědi slyšeli hlas mnoha současných lidí: Co může vzejít dobrého z katolické církve, z té podivné autoritářské organizace zamrzlé svým učením ve středověku, plné tutlaných sexuálních i jiných skandálů, ve které mají faktickou moc pouze celibátní muži oblečení do krajkových oblečků se sukní? Je tu už dva tisíce let, a svět se za tu dobu evidentně příliš nezlepšil; a když už, pak až s příchodem novověku, kdy ovšem církev v Evropě svůj monopol na moc a pravdu konečně ztratila.

Natanaelův přítel Filip - jako ten, který již předtím sám pro sebe objevil, že spása je opravdu v Ježíši z Nazareta - musel tuhle silnou skepsi cítit, a byl by mohl nechat se jí odradit; mohl by si říci, že Natanaela nemá cenu přesvědčovat. Ale on v tu chvíli řekl možná to nejlepší, co mohl - Natanaela vyzval, ať se pokusí odložit své předsudky a přesvědčí se sám. Pokusí se ho pozvat do Ježíšovy blízkosti, k osobnímu setkání. Pojď a podívej se! 

Natanael se nechal přesvědčit - a tak se mohl setkat s Ježíšem bezprostředně a zcela osobně. A toto setkání jej překvapilo. Zjistil, že ten člověk z Nazareta o něm ví všechno:  Viděl jsem tě dříve, než tě Filip zavolal, když jsi byl pod fíkovníkem. Ale to, že jej Ježíš zná, Natanaela neděsí, protože ještě před tím poznává, že ho Ježíš přijímá s láskou a že vůbec nevidí jeho počáteční skepsi, ale spíš onu upřímnost, která je za ní: To je pravý Izraelita, v kterém není lsti.

Takto Natanael Bar Tolmai - díky Filipovi a díky tomu, že on sám byl schopen překročit své předsudky - objevuje na nečekaném místě a v nečekaném člověku spásu světa, skutečného Mesiáše; a toto své nově nabyté poznání vyznává: Mistře, ty jsi Boží syn; ty jsi král Izraele!

 Tuto neděli jsem mimo farnost. K promluvě o dvacáté neděli v mezidobí ročního cyklu A z roku 2023 se můžete vrátit zde.

 

19. neděle v mezidobí A 2026      

1. ČTENÍ 1 Král 19, 9a. 11-13a

Čtení z první knihy Královské.

    Když přišel Eliáš ( k Boží hoře Chorebu ), přenocoval tam v jeskyni. A tu se k němu ozvalo Boží slovo. Řeklo mu: "Vyjdi ven a postav se na hoře před Hospodinem! " Hospodin přecházel: prudký a silný vichr, který trhá hory a láme skály, vál před Hospodinem, ale Hospodin ve vichru nebyl. Potom nastalo zemětřesení, ale Hospodin v zemětřesení nebyl. Po zemětřesení šlehal oheň, ale Hospodin v ohni nebyl. Po ohni následoval šum jemného vánku.    Když to Eliáš slyšel, zahalil si tvář pláštěm, vyšel ven a zastavil se u vchodu do jeskyně.



Žl 85 (84), 9ab+10, 11-12. 13-14 Odp.: 8a
Odp.: Pane, ukaž nám své milosrdenství!

Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh: jistě mluví o pokoj i pro svůj lid a pro své svaté. Jistě je blízko jeho spása těm, kteří se ho bojí, aby sídlila jeho velebnost v naší zemi.
Odp.
Milosrdenství a věrnost se potkají, políbí se spravedlnost a pokoj. Věrnost vypučí ze země, spravedlnost shlédne z nebe.
Odp.
Hospodin též popřeje dobro a naše země vydá plody Spravedlnost bude ho předcházet a spása mu půjde v patách.
Odp.

2. ČTENÍ Řím 9, 1-5

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Mluvím pravdu - vždyť jsem Kristův - nelžu, a totéž mi dosvědčuje i svědomí osvícené Duchem svatým: velký zármutek a neustálou bolest nosím v srdci. Přál bych si totiž, abych já sám byl proklet, od Krista vzdálen, pro své bratry, s kterými jsem tělesně spřízněn. Vždyť jsou to Izraelité, byli přijati za syny, Bůh s nimi bydlel, uzavřel s nimi smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu i zaslíbení. Jejich předkové jsou praotci (izraelského národa) a od nich podle lidské přirozenosti pochází i Kristus - Bůh, který je nade všecko: bud veleben navěky! Amen.



EVANGELIUM Mt 14, 22-33

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Když Ježíš nasytil zástupy, hned potom přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než on rozpustí zástupy. Když zástupy rozpustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Nastal už večer, a byl tam sám. Zatím byla loď už daleko od břehu a vlny jí zmítaly, protože vanul vítr proti nim. K ránu šel Ježíš k nim a kráčel po moři. Když ho ( učedníci ) uviděli kráčet po moři, zděsili se, neboť mysleli, že je to přízrak, a strachem začali křičet. Ježíš však na ně hned promluvil: "Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!" Petr mu odpověděl: "Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě."  A on řekl: "Pojď!"     Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodě a šel k Ježíšovi. Zpozoroval však vítr a dostal strach. Začal tonout a vykřikl: "Pane, zachraň mě!" Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: "Malověrný, proč jsi pochyboval?" Pak vstoupili na loď a vítr přestal. Ti, kdo byli na lodi, se mu klaněli a říkali: "Jsi opravdu Boží syn."

________________________________________________________

Slůvko pro děti: 

Milé děti,

Petr v dnešním evangeliu vystoupil z loďky a šel po vodě za Ježíšem. Napřed mu to šlo dobře, ale jednu chvíli začal místo Ježíše, ke kterému šel, vidět spíš to, že kolem něj fouká silný vítr. A začal se bát, a pak už se v té vodě topil. Když my někdy zapomeneme na Pána Ježíše - na to, že nás má rád, že jde s námi životem a že vstal z mrtvých, můžeme dopadnout jako Petr. Začneme se topit ve svých problémech a těžkostech života. Pán Ježíš nás ale naštěstí zachytí a vytáhne. A my se z toho můžeme poučit - protože se tak vždycky ukáže, jak malou víru jsme zase měli.  

 

 Milí bratři a sestry,

 Dnešní první čtení z devatenácté kapitoly První knihy královské je jádrem jedné epizody v životě proroka Eliáše. Myslím, že je to jeden z nejsilnějších a nejvíce oslovujících starozákonních příběhů. Můžeme se nad ním a nad jeho smyslem pro nás nyní společně zamyslet.  

 V předchozí osmnácté kapitole Eliáš na hoře Karmel - skrze Hospodinův mocný skutek - zlikvidoval kult boha Baala i jeho proroky. Jenže královna Jezabel se mu za to chce pomstít: Ať bohové udělají, co chtějí! Zítra v tento čas naložím s tebou, jako ty jsi naložil s nimi!

 Eliáš tedy utíká, aby si zachránil život. Odchází do pouště s pocitem totálního zklamání ze sebe i z Hospodina, který se ho nakonec nezastal. Sám šel den cesty pouští, až přišel k jednomu trnitému keři a usedl pod ním; přál si umřít. Řekl: „Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové.“ Pak pod tím keřem ulehl a usnul. Eliáš v tomto rozpoložení upadá do spánku.  Je to spánek rezignace; spánek, který má únikem od reality aspoň trochu dát ztrápenému Eliášovi oddechnout; koneckonců je to i spánek podobný smrti, kterou si Eliáš přeje. Prorok, který ještě nedávno v Hospodinově síle konal mocné činy, je nyní zcela pasivní, nemá již k žádné aktivitě sílu ani motivaci. Nyní ovšem přichází čas, aby jednal sám Hospodin.

Bůh Izraele vstupuje do příběhu nejprve prostřednictvím svého posla: Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: „Vstaň a jez! Vzhlédl, a hle, v hlavách podpopelný chléb, pečený na žhavých kamenech, a láhev vody. Eliáš se občerství a znovu upadne do spánku; poté se vše opakuje ještě jednou. Prorok si teď potřebuje odpočinout, trochu se zotavit a pak odejít do ústraní. Eliáš tedy nyní odchází na čtyřicetidenní cestu pouští k Boží hoře Chorebu; potřebuje se tam potkat s Hospodinem, aby objevil své nové poslání a začal novou kapitolu svého života.

Úryvek, který jsme slyšeli dnes v prvním čtení, je pak obrazným vyjádřením toho, jak Eliáš na Chorebu hledá Boží přítomnost ve všech těch dramatických událostech, které právě prožil. Ale nemůže ji tam nalézt. Hospodin není v žádném neklidu, není ve vichru, v bouři, v ohni ani v zemětřesení. Až když nakonec Eliáš upokojí své srdce, může objevit Hospodina v šumu jemného vánku. Ekumenický překlad Bible zde má hlas tichý, jemný, a například klasický anglický překlad King James Version toto sousloví překládá jako still, small voice; skoro neslyšitelný hlas, na hranici úplného ticha a mlčení. A teprve v tuto chvíli se Eliáš skutečné setkává s Hospodinem a dozvídá se své nové poslání: „Jdi, vrať se svou cestou k damašské poušti. Až tam přijdeš, pomažeš Chazaela za krále nad Aramem. Jehúa, syna Nimšího, pomažeš za krále nad Izraelem a Elíšu, syna Šáfatova z Ábel-mechóly, pomažeš za proroka místo sebe.

Možná každý z nás ve svém životním příběhu prožil něco podobného jako prorok Eliáš - pocit totálního zmaru; pocit, že náš život byl vlastně jeden velký neúspěch; pocit, že by nám bylo lépe, kdybychom nebyli; výčitky Bohu, že nás nechal samotné. V takovou chvíli jsme paralyzovaní, nelze již nic dělat; musíme nechat jednat jen samotnou Boží moc a lásku, která se ovšem v takových momentech může projevit o to silněji. V událostech, jež se nám přihodí, a v lidech, které potkáme, můžeme rozpoznat Boží anděly, kteří nás občerství a dají nám sílu jít dál. A pak, po nějaké době, když opadnou všechny emoce, když přejde bouře, vichr a zemětřesení, jsme opět schopni slyšet tichounký Boží hlas, jenž nám ukáže směr naší další cesty.

 

 

18. neděle v mezidobí A 2026        

1. ČTENÍ Iz 55, 1-3

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Toto praví Hospodin:
    "Nuže, vy všichni, kteří žízníte, pojďte k vodě; i když jste bez peněz, pojďte, zásobte se a jezte bez peněz a zdarma víno a mléko!     Proč vydávat peníze za to, co není chléb, svůj výdělek za to, co nesytí? Slyšte mě a budete hodovat, vychutnávat tučná jídla! Nakloňte ucho své a pojďte ke mně! Poslouchejte, a naplní vás nový život! Sjednám s vámi věčnou smlouvu na věrných slibech daných Davidovi."

Žl 145 ( 144 ), 8-9. 15-16. 17-18 Odp.: srv. 16
Odp.: Otvíráš svou ruku a sytíš nás, Hospodine!

Milosrdný a milostivý je Hospodin, shovívavý a plný lásky. Dobrotivý je Hospodin ke všem a soucit má se všemi svými tvory.
Odp.
Oči všech doufají v tebe a ty jim dáváš pokrm v pravý čas. Otvíráš svou ruku a sytíš vše živé s laskavostí.
Odp.
Spravedlivý je Hospodin ve všech svých cestách a svatý ve všech svých činech. Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají, všem, kdo ho vzývají upřímně.
Odp.

2. ČTENÍ Řím 8, 35. 37-39

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití?
    Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který nás miluje. A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu.

EVANGELIUM Mt 14, 13-21

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Když Ježíš uslyšel o smrti Jana Křtitele, odebral se lodí na opuštěné místo, aby byl sám. Jakmile o tom lidé uslyšeli, šli pěšky z měst za ním. Když vystoupil a uviděl velký zástup, bylo mu jich líto a uzdravil jejich nemocné.
    K večeru k němu přistoupili učedníci a řekli: "Toto místo je opuštěné a už se připozdilo. Rozpusť proto zástupy, ať se rozejdou po vesnicích a koupí si něco k jídlu."     Ale Ježíš jim řekl: "Není třeba, aby odcházeli. Vy jim dejte jíst!" Odpověděli mu: "Máme tady jenom pět chlebů a dvě ryby." Ježíš řekl: "Přineste mi je sem." A rozkázal, aby se lidé posadili na trávě. Potom vzal těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal, lámal chleby a dal učedníkům a učedníci zástupům. Všichni se najedli dosyta a ještě sesbírali plných dvanáct košů zbylých kousků. Těch, kdo jedli, bylo na pět tisíc mužů kromě žen a dětí.

 _____________________________________________________

Slůvko pro děti:

 Milé děti,

 mohl Pán Ježíš dát té spoustě lidí najíst tak, že by řekl: Ať je tady jídlo pro pět tisíc lidí? Jistě by to udělat mohl, ale on chtěl, aby se na tom podíleli i jeho učedníci – i s tou troškou jídla, kterou měli. Jenom mu tu trošku museli dát, muselo to projít Jeho rukama, a pak se stal zázrak.

 A s námi je to zrovna tak – můžeme a máme Ježíši v duchu odevzdávat všechno ze sebe; všechno, čím žijeme, z čeho máme radost a čím se trápíme - i kdybychom se třeba trochu styděli za to, že je toho tak málo, nebo že to je nějak málo důstojné na to, abychom to Pánu nabídli.  Ale Ježíš touží po tom, abychom mu to opravdu odevzdali; a taky to může proměnit, jako ten chléb a ryby - a nikdo jiný to nedokáže. Ježíš jediný z toho může udělat dobro pro všechny lidi, které máme kolem sebe.

Milí bratři a sestry,

 Asi bychom Ježíše velmi snadno pochopili a omluvili, kdyby oněm lidem, kteří se kolem něj shromáždili, řekl, ať jdou domů a dopřejí mu trochu klidu a samoty, protože je unavený a smutný ze smrti Jana Křtitele. Rovněž velmi dobře chápeme učedníky, kteří Ježíši radí, aby rozpustil zástupy - což nechtějí zřejmě učinit proto, aby si lidé mohli opatřit něco k jídlu, ale aby se rozešli a dali Ježíši a jim samotným už pokoj, alespoň na chvíli.

 Jenže Ježíš jakoby záměrně směřuje vývoj situace k něčemu, co je za hranicí lidských možností. Že dokáže přemoci svůj žal a dál působit uprostřed zástupu, to ještě dokážeme trochu pochopit, jeho požadavek na učedníky ‚vy jim dejte jíst‘ je však už absurdní, lidsky neuskutečnitelný. Avšak právě v této chvíli se začnou dít velké Boží skutky. Kdyby Ježíš už na začátku poslal davy pryč, nebo kdyby poslechl své učedníky, asi by tento příběh nestál ani za zaznamenání - všechno by se vyřešilo zcela obyčejně.

 Bůh často takto koná i v našich životech. Abychom zakusili Boží moc a péči, nechává nás někdy dostat se za hranice lidsky možného. Nejde zde vůbec o to, abychom Boha pokoušeli stylem ‚Tak se ukaž‘, jako když ďábel při pokušení na poušti nutí Ježíše skočit z vrcholku chrámu: Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů‘. Naše křesťanství není samozřejmě možné prožívat jako adrenalinový sport, kdy si zážitek na hranici vlastních možností připravíme sami. Život sám však tyto zážitky přináší - nebo lépe, Boží prozřetelnost je dopouští, Bůh někdy nechá nějakou situaci přerůst přes naši hlavu - ale jen proto, aby ukázal svou lásku a péči, abychom zcela konkrétně pochopili onen Pavlův výrok ze druhého čtení: V tom všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval.

 Z naší strany se však zpravidla vyskytuje problém naší malé víry: tam, kde máme Bohu důvěřovat a nechat ho jednat, to buď vzdáváme a topíme se v zoufalství a pocitech méněcennosti, nebo se to snažíme vyřešit zuby nehty vlastními silami, doufajíce, že to přece jen zvládneme sami.

 Ona důvěra v Boha a to, že jej necháme jednat, ovšem naprosto neznamená opačný extrém - že budeme sedět s rukama v klíně a čekat na zásah z nebe. Učedníci se v situaci angažují s tím, co mají. Pět chlebů a dvě ryby jsou v tuto chvíli jejich lidské možnosti, a ty dávají zcela a bez výhrad - v evangeliu se neříká, že by si něco nechali pro jistotu stranou. Důležité je však, že s tím, co mají, nezačínají jednat sami, nezačnou každému rozdávat pár drobečků, aby se dostalo na každého. Vědí, že to by bylo absurdní. Dělají onu jedinou správnou a dobrou věc, kterou mohou učinit - nechávají s tím, co mají, nakládat Ježíše. Výsledkem je projevená Boží moc a Boží dar, nad všechna lidská očekávání.

 

17. neděle v mezidobí A 2026       

1. ČTENÍ 1 Král 3, 5. 7-12 

Čtení z první knihy Královské. 

    Hospodin se zjevil Šalomounovi ve snu v noci. Bůh pravil: "Žádej si, co bych ti měl dát." 
    Šalomoun řekl: "Hospodine, můj Bože, tys učinil svého služebníka králem místo Davida, mého otce. Ale já jsem mladíček a nevím si rady. Tvůj služebník je však uprostřed tvého lidu, který sis vyvodil, lidu četného, který nelze pro množství ani sečíst ani odhadnout. Dej proto svému služebníku chápavé srdce, jak vládnout nad tvým lidem a rozlišovat dobro a zlo, neboť kdo by jinak mohl vládnout nad tímto tak početným lidem?" 
    Pánu se líbilo, že Šalomoun žádal právě toto, a proto mu řekl Bůh: "Poněvadž jsi žádal právě toto a nežádal sis dlouhý věk ani bohatství ani život svých nepřátel, ale přál sis chápat právo, hle - splním tvá slova. Dám ti moudré a prozíravé srdce, že nebylo podobného před tebou, ani po tobě podobné nepovstane."

Žl 119 (118), 57+72. 76-77. 127-128. 129-130 Odp.: 97a 
Odp.: Jak miluji tvůj zákon, Hospodine! 

Prohlásil jsem za svůj úděl, Hospodine, že budu střežit tvá slova. Lepší je pro mě zákon tvých úst než tisíce ve zlatě a stříbře. 
Odp. 
Ať je mi útěchou tvé milosrdenství, jak jsi slíbil svému služebníku. Ať se mi dostane tvého slitování, abych byl živ, neboť tvůj zákon je mé potěšení. 
Odp. 
Proto miluji tvé předpisy více než zlato, než ryzí zlato. Proto jsem si vyvolil všechna tvá nařízení, nenávidím každou falešnou cestu. 
Odp. 
Podivuhodná jsou tvá přikázání, proto je zachovává má duše. Výklad tvých slov osvěcuje, poučuje prosté lidi. 
Odp. 



2. ČTENÍ Řím 8, 28-30 

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. 

Bratři a sestry! 
    Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou z Boží vůle povoláni. Neboť ty, které napřed poznal, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří. A ty, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy. 

EVANGELIUM Mt 13, 44-52 

Slova svatého evangelia podle Matouše. 

Ježíš řekl zástupům: 
    "Nebeské království je podobné pokladu, ukrytému v poli. Když ho člověk najde, zakryje ho a s radostí nad ním jde, prodá všechno, co má, a to pole koupí. 
    Nebeské království je také podobné obchodníku, který hledá vzácné perly. A když najde jednu drahocennou perlu, jde, prodá všechno, co má, a koupí ji. 
    Dále je nebeské království podobné síti, která se spustí do moře a zahrne všechno možné. Když je plná, rybáři ji vytáhnou na břeh, posadí se, co je dobré, vyberou do nádob, co však za nic nestojí, vyhodí. Tak to bude při skonání věku: Vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých a hodí je do ohnivé pece. Tam bude pláč a skřípění zubů. 
    Rozuměli jste tomu všemu?" Odpověděli: "Ano." 
    A on jim řekl: "Proto každý učitel Zákona, který se stal učedníkem nebeského království, je jako hospodář, který ze své bohaté zásoby vynáší věci nové i staré." 

_______________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, tak schválně – když jedete s rodiči na dovolenou, nebo jdete na procházku do přírody, kam se vydáte? Možná do hor, nebo do lesa, nebo k vodě - k moři nebo na lodičky na nějakou řeku. Ale nevím o nikom, kdo by ve volném čase chodil jen tak na procházku na pole - pokud zrovna na tom poli neprovádí samosběr jahod nebo něčeho jiného. Pamatuji si, že když jsem bydlel a studoval v Olomouci, trochu se mi stýskalo po Brně. Protože kolem Brna máme kopce a lesy, ale Olomouc leží na rovině mezi poli - jenom na sever od města, od Svatého kopečku dál, začínají Oderské vrchy a pak Nízký Jeseník.

Pole nám přijde strašně obyčejné a nezajímavé. Ale člověk z dnešního evangelia právě v takovém poli objevil poklad. A všimněte si, že když ho vykopal, tak si ho prostě nevzal a neodnesl, ale vrátil ho zpátky do toho pole a to pole taky celé koupil.

Někdy nám náš život může připadat jako takové pole na podzim; trochu nudný a šedivý – zvlášť nám dospělým, kteří jsme na tomhle světě už pár desítek let. Ale víme, že uvnitř tohoto života máme skrytý poklad Božího království - vědomí, že Ježíš jde s námi a že nás má rád. A tak z toho života můžeme mít radost; i když nás někdy trochu nudí, nebo v něm zažíváme těžkosti.  

Milí bratři a sestry,

Ježíšovo podobenství o pokladu v poli, které jsme slyšeli na úvod dnešního evangelia, má vnitřní souvislost s podobenstvím o rozsévači, které se četlo předminulou neděli. Obě dvě tato podobenství zdůrazňují to, že Boží království je - alespoň v tomto světě, ve kterém kráčíme jako putující církev - zejména vnitřní skutečností.

Podobenství o rozsévači mimo jiné svědčí o tom, že Slovo, které přichází od Boha, roste uvnitř - aby vydalo užitek, musí padnout hluboko do půdy našeho srdce. Na povrchu nemá příliš velkou šanci; může sice nejprve rychle vyklíčit, ale pak je slunce spálí. Slovo musí zpočátku nějakou chvíli zůstat hluboko v půdě, ve skrytosti; právě proto, aby mělo čas vyrůst a přinést úrodu.

Dnes Ježíš říká, že Boží království je jako poklad ukrytý v poli. Pole je vlastně velmi obyčejný kus krajiny. Na rozdíl od jiných krajinných prvků nás ničím vizuálně příliš nepřitahuje, pokud nepočítáme některá výjimečná a fotogenická místa, jejichž ráz tvoří zejména pole, jako je třeba moravské Toskánsko; nebo některá roční období, kdy obdivujeme například rudě kvetoucí lány jetele inkarnátu, slunečnice nebo vlčí máky ve zlátnoucím obilí. Avšak třeba na podzim, po zorání, je pole zcela nenápadné, prosté a obyčejné; ničím vlastně není vnějškově krásné. Spisovatel Ladislav Stehlík to ve své poetické knize o jižních Čechách Země zamyšlená vyjádřil takto: Po svatém Bartoloměji podle lidové tradice načurá jelen do vody - a je konec koupání. Celá krajina je oděna hnědí oranic jako františkán a rána na lukách jsou prostydlá krystalky jinovatek.

Jenže právě uvnitř této obyčejnosti, pod jejím povrchem, je ukryt poklad. Aby jej člověk našel, je nutné kopat, je potřeba jít do hloubky, najít tento poklad pod vrstvou obyčejné hlíny. Když jej ovšem člověk najde, zakryje ho a s radostí nad ním jde, prodá všechno, co má, a to pole koupí. 

Tato slova nám zároveň napovídají, že poklad nelze jen tak vykopat, odnést si ho domů a pole nechat být. Ten, kdo jej koupil, jej pořídil i s celým polem. Poklad zůstává skrytý uvnitř, pod povrchem pole, jež je obrazem krajiny našeho života, pod obyčejnými věcmi, které prožíváme, pod povinnostmi, které nám někdy připadají už unavující. Ale v lůně tohoto pole je ta nejcennější skutečnost; uvnitř něj se rodí Boží království - a proto v nás může zůstávat radost ze života, mnohdy navzdory jeho okolnostem.

Toto poselství dnešního Božího slova nám také připomíná smysl a význam vnitřní modlitby a rozjímání Písma svatého. Musíme se totiž čas od času vždy znovu přesvědčit, že poklad pod povrchem pole skutečně je. Abychom na něj, ukrytý pod vrstvou obyčejné a fádní země, po čase úplně nezapomněli.

 

16. neděle v mezidobí A 2026          

1. ČTENÍ Mdr 12, 13. 16-19 

Čtení z knihy Moudrosti. 

    Kromě tebe není boha, který by se o všechno staral, nemusíš dokazovat, že soudíš spravedlivě. 
    Neboť tvá moc je základ spravedlnosti a to, žes pánem, činí tě shovívavým ke každému. Vždyť sílu ukazuješ jen tomu, kdo nevěří v tvou svrchovanou moc, a trestáš vzdor těch, kdo ji znají. 
    Ty však, který vládneš silou, v mírnosti soudíš a nás vedeš se vší šetrností, neboť kdykoli chceš, máš moc vždycky v ruce. Takovým jednáním jsi poučoval svůj lid, že spravedlivý musí být lidumilný. 
Svým synům poskytuješ radostnou naději, že po hříchu dáváš příležitost k lítosti.



Žl 86 (85), 5-6. 9-10. 15-16a Odp.: 5a 
Odp.: Tys, Pane, dobrý a shovívavý. 

Tys, Pane, dobrý a shovívavý, nejvýš milosrdný ke všem, kdo volají k tobě. Vyslyš, Hospodine, mou modlitbu, všimni si hlasu mé snažné prosby. 
Odp. 
Všechny národy, které jsi učinil, přijdou, budou se ti klanět, Pane, a velebit tvé jméno. Protože tys veliký a činíš divy, ty jediný jsi Bůh. 
Odp. 
Ty, Pane, jsi Bůh milosrdný a milostivý, váhavý k hněvu, svrchovaně laskavý a věrný. Obrať se ke mně a smiluj se nade mnou. 
Odp. 



2. ČTENÍ Řím 8, 26-27 

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. 

Bratři a sestry! 
    Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vhodně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a ( Bůh ) , který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí. 



EVANGELIUM Mt 13, 24-43 

Slova svatého evangelia podle Matouše. 

    Ježíš předložil zástupům toto podobenství: 
    "Nebeské království je podobné člověku, který nasel na svém poli dobré semeno. Ale když lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a odešel. 
    Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, tehdy se ukázal i plevel. Tu přišli služebníci k hospodáři a řekli mu: 'Pane, copak jsi nenasel na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?' On jim odpověděl: 'To udělal nepřítel.' A služebníci mu řekli: 'Máme jít a sesbírat ho?' On však. řekl: 'Ne. Jinak byste při sbírání plevele mohli s ním vytrhat i pšenici. Nechte obojí spolu růst až do žní, a o žních řeknu žencům: Nejprve seberte plevel a svažte ho do snopků k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.' " 
    Předložil jim další podobenství: 
    "Nebeské království je jako hořčičné zrno, které člověk vzal a zasel na svém poli. Je sice menší než všechna semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích." 
    Pověděl jim jiné podobenství: 
    "Nebeské království je jako kvas, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo." To všechno mluvil Ježíš zástupům v podobenstvích a bez podobenství k nim vůbec nemluvil. Tak se mělo naplnit, co řekl prorok: 'Otevřu ústa v podobenstvích, vypovím, co bylo skryté od založení světa.' 
    Potom rozpustil zástupy a šel domů. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili: "Vylož nám to podobenství o pleveli na poli." Odpověděl: 
    "Ten, kdo rozsévá dobré semeno, je Syn člověka, pole je svět. Dobré semeno jsou synové Království, plevel jsou synové toho Zlého. Nepřítel, který ho zasel, je ďábel. Žeň je skonání věku, ženci jsou andělé. 
    Jako se sbírá plevel a spaluje v ohni, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti posbírají z jeho království všechny svůdce a ty, kdo dělají nepravosti, a uvrhnou je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy budou spravedliví v království svého Otce zářit jako slunce. 
    Kdo má uši, slyš! " 

________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

S tím, co chci teď říci, možná nemáte až takový problém, protože máte – hlavně vy menší – pořád ještě čisté srdce a vidíte věci tak jak jsou. Ale my dospělí to máme složitější. Někdy míváme chmury z toho, že nás křesťanů je málo. Nebo z toho, že se snažíme žít dobře křesťansky a vůbec se nám to nedaří. A tak si myslíme, že Boží království lásky a pokoje v nás i kolem nás je nějak moc slabé, že vlastně nemá žádnou šanci. A může nás napadnout, že mu tedy nějak pomůžeme - třeba tím, že budeme zuby nehty hájit to, čemu se říká křesťanské hodnoty.

Pán Ježíš nám dnes říká, že Boží království slabě jenom vypadá, ale není; a že kdybychom se na to zdání nechali nachytat, tak zároveň přestáváme věřit v Boží moc a lásku.  

 

 Milí bratři a sestry,

Dnešní úryvek evangelia obsahuje hned tři krátká Ježíšova podobenství: o pleveli mezi pšenicí, o hořčičném zrnku a o kvasu. A všechna tři se nějak vzájemně doplňují a vysvětlují. Jejich společná výpověď je, zdá se mi, velmi důležitá zvláště v dnešní době, kdy má mnoho našich bratří a sester velké pokušení zapojovat se do různých kulturních válek, které se v naší společnosti v reálném i virtuálním světě vedou.

Hospodář nechal na svém poli nasít dobré semeno - pšenici, nejušlechtilejší ze všech obilnin našeho kulturního okruhu; zdroj bílé mouky, ze které se peče nejlepší chléb. Jeho služebníci ovšem později zjistí, že na poli roste i plevel (většina biblistů uvádí, že se jedná o jílek mámivý, lipnicovitou rostlinu příbuznou pšenici, která se od pšenice nedá odlišit až do chvíle, než nasadí květenství). A mají obavu o osud dobré setby: mají za to, že plevel je mnohem agresivnější a životaschopnější než pšenice a že tedy nakonec může celá dobrá setba pšenice přijít zcela nazmar, protože ji plevel zadusí. Lidským pohledem se jim zdá, že když to nechají jen tak, na poli se nakonec nic dobrého neurodí. A tak se s tím logicky chtějí vypořádat sami, chtějí pšenici zachránit vlastními silami tak, že se na plevel horlivě vrhnou a vytrhají ho. V tomhle není až takový problém, je to snad i chvályhodné. Jenže problém je v tom, že nemají víru v sílu oné dobré setby. Možná proto je hospodář ani slůvkem nepokárá; nicméně pokus vyčistit pole jim kategoricky zapovídá.

Následující podobenství o hořčičném zrnku a o kvasu o téže skutečnosti hovoří v pozitivním smyslu. Setba Božího království se může lidským pohledem zdát slabá, právě tak, jak se zdála hospodářovým služebníkům. Je to ovšem jen zdání. Hořčičné zrnko je sice menší než všechna semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny. A chlebového kvásku se do těsta přidává troška; ve třech měřicích mouky se nejprve úplně ztratí – ale nakonec, po nějakém čase, se všechno prokvasí.

Pokud výpověď dnešního evangelia přeneseme do současné doby, můžeme se v hospodářových služebnících vidět jako v zrcadle. Je velmi správné a dobré, že nám jde o to, aby Boží království v tomto světě rostlo a přinášelo plody. Ke všemu, co se mu staví do cesty a co je s ním v rozporu, naprosto nemůžeme být lhostejní. Jenže přečasto máme dojem, že příchodu Božího království musíme pomoci, protože je samo o sobě příliš slabé a křehké – podobně jako třeba ochránci přírody pomáhají jakémukoli ohroženému druhu rostliny nebo zvířete, aby úplně nevyhynul.

Toto základní naladění - tento pocit, že Boží království je nějak zásadně ohrožené - většinou vede i k příliš černobílému vidění a hodnocení reality. Bez rozlišení vidíme čisté zlo i tam, kde je nějak propleteno s dobrem; vidíme nejtmavší odstín černi tam, kde jsou ve skutečnosti stupně šedé.  A tak vytrháváme s plevelem i pšenici, či - podle známého českého přísloví -vyléváme s vaničkou i dítě.

Dnešní první čtení - společně  se všemi třemi dnešními evangelními podobenstvími – nás ubezpečuje o tom, že Boží láska a Boží moc vůbec nejsou - tváří v tvář všemu zlu ve světě - slabé skutečnosti, byť nám tak lidsky mohou připadat. Proto si také náš dobrý Bůh může dovolit být velkorysý:  Ty však, který vládneš silou, v mírnosti soudíš a nás vedeš se vší šetrností, neboť kdykoli chceš, máš moc vždycky v ruce.

 

 

15. neděle v mezidobí A 2026

 1. ČTENÍ Iz 55,10-11

Čtení z knihy proroka Izaiáše. 

Toto praví Hospodin: 
    "Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zem a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyšlo z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal."

Žl 65 ( 64 ), 10abcd, 10e-11. 12-13. 14 Odp.: Lk 8, 8 
Odp.. Semeno padlo na dobrou půdu a přineslo užitek. 

V milosti jsi navštívil zem a napojils ji, velmi jsi ji obohatil. Boží strouhou se hrne voda, lidem nachystals obilí. 
Odp. 
Takto jsi zemi připravil: zavlažils její brázdy, rozmělnils její hroudy, zkypřils ji dešti, požehnals tomu, co vyrašilo. 
Odp. 
Rok jsi korunoval svou dobrotou, kudy jsi prošel, prýští hojnost. Pastviny na stepi mokvají vláhou, pahorky se ovíjejí radostí. 
Odp. 
Nivy se odívají stády, údolí se přikrývají obilím: ozývají se jásotem a zpěvem. 
Odp. 

2. ČTENÍ Řím 8, 18-23 

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. 

Bratři a sestry! 
    Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás. 
    Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. 
    A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla. 

EVANGELIUM Mt 13, 1-23 

Slova svatého evangelia podle Matouše. 

    Ježíš vyšel z domu a sedl si u moře. Tu se u něho shromáždilo velké množství lidu. Proto vstoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu. A mluvil k nim mnoho v podobenstvích: 
    "Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padla některá zrna na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; hned sice vyklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, takže uschla, protože nezapustila kořeny. Jiná zrna zase padla do trní; trní vzešlo a udusilo je. Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný. 
    Kdo má uši, slyš!" 
    Učedníci přistoupili k Ježíšovi a zeptali se: "Proč k nim mluvíš v podobenstvích?" 
    On odpověděl: "Vám je dáno znát tajemství nebeského království, ale jim to dáno není. Kdo má, tomu bude dáno, a bude mít nadbytek. Ale kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, protože vidí, a přece nevidí, slyší, a přece neslyší ani nerozumějí. Plní se na nich Izaiášovo proroctví: 
    'Budete stále poslouchat, a neporozumíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. Otupělo totiž srdce tohoto lidu. Uši mají nedoslýchavé a oči zavřeli, aby očima neuviděli, ušima neuslyšeli, srdcem neporozuměli a neobrátili se - a já je neuzdravil.' 
    Ale blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám: Mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli. Vy tedy poslyšte, jaký je smysl podobenství o rozsévači. Když někdo slyší slovo o (Božím) království a nechápe, přijde ten Zlý a obere ho o to, co bylo v jeho srdci zaseto: to je ten, u kterého bylo zaseto na okraj cesty. 
    Na skalnatou půdu bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a hned ho s radostí přijímá, ale nemá v sobě kořen a je nestálý. Když pak pro to slovo nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadne. ' 
    Do trní bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší, ale světské starosti a záliba v bohatství slovo udusí, takže zůstane bez užitku. 
    Do dobré půdy bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a chápe, takže přináší užitek, a vydá jeden stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný." 

___________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Když nám umře někdo blízký, jsme moc a moc smutní – i kdyby to třeba byla vaše prababička, které už bylo hodně let a s tím, že brzo odejde z tohoto světa, se dalo počítat. Ale jsme trochu jinak smutní i z toho, když umře nějaký náš domácí mazlíček - třeba pejsek - kterého jsme měli rádi a byl skoro člen naší rodiny. 

(Já jsem si právě kvůli tomu pořídil dvě suchozemské želvy, které mají velkou šanci, že umřou později než já).

Svatý Pavel v dnešním druhém čtení tenhle náš pocit popisuje takto: Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí.

Jako křesťané věříme, že smrt kohokoli, koho máme rádi, není v pořádku, že je to nějaká chyba systému. Ale taky věříme, že Pán Ježíš nás od téhle smrti zachránil – především nás lidi, ale i všechny ostatní Boží tvory.

 

Milí bratři a sestry,

V poslední čtvrtině dnešního evangelia Ježíš vykládá svým učedníkům své podobenství, které předtím pronesl: Vy tedy poslyšte, jaký je smysl podobenství o rozsévači. Většina biblistů má ovšem za to, že jde o jakousi glosu, redakční komentář k původnímu textu evangelia, vložený do Ježíšových úst, aniž by je ve skutečnosti Pán vyřkl.

Kdybychom se tohoto nabídnutého výkladu drželi příliš doslovně, mohlo by nám uniknout skutečné bohatství významů, které může podobenství o rozsévači v sobě obsahovat. Pokusím se s vámi, milí bratři a sestry, podělit o jeden z takových možných významů, který mi při včerejším sestavování homilie přišel na mysl.

Výklad podobenství o rozsévači, který jsme slyšeli v evangeliu, hovoří o tom, co všechno v nás setbu Božího slova zabíjí: světské starosti, nestálost, či záliba v bohatství. Mám však pocit, že v dnešní době to nejsou hlavně tyto skutečnosti, ale jiná slova, a možná ještě více obrazy. Jsme jimi zavaleni, z veřejného prostoru, ze sdělovacích prostředků a zejména ze sociálních sítí. Právě tato záplava slov a obrazů může být zároveň oním ostrým sluncem, skalnatou zemí, ptáky a trním, které v nás ničí setbu Božího slova. Slova a obrazy, které do sebe takto dennodenně necháváme vstupovat - a často nevědomky, nechtěně a podprahově -  jsou většinou mnohem příjemnější a sugestivnější než slovo Boží. Zápletka a speciální efekty nějakého akčního filmu nás baví mnohem víc než jakýkoli biblický příběh. Čtení a rozjímání Božího slova nám připadá náročné, máme někdy pokušení je považovat jen za další z mnoha povinností, jež máme jako křesťané dělat – za další z věcí v našem životě, které vyžadují investici našeho času a mentální a duchovní energie. A tak raději relaxujeme u něčeho, co nás nenutí příliš přemýšlet.

Jenže problém je právě v tom, že taková slova a obrazy v nás dusí účinek Božího slova – a málokdy jej něčím kompenzují. Samozřejmě to neplatí absolutně:  kvalitní beletrie, hudba nebo film nás mohou vnitřně kultivovat a přinášet do našeho srdce touhu po dobru a lásce; velmi často v nich najdeme jasné známky inspirace Duchem svatým. Avšak to, co nám podobenství o rozsévači - a koneckonců i všechny další dnešní texty – říci, je to, že Boží slovo je opravdu výjimečné, vzácné, radikálně jiné než všechna slova, která jsou jen lidská. Je to slovo plné života a síly, jak říká svatý Pavel.

Krásně o tom hovoří jeden text ze třetího století, připisovaný Origenovi, ve kterém srovnává dar Božího slova s darem Eucharistie:  Vy, kteří jste zvyklí účastnit se božských tajemství, víte, s jakou opatrností a úctou přijímáte Tělo Páně, aby z něho ani drobeček nespadl na zem a nic z posvěceného daru se neztratilo. Jestliže jste tak opatrní při uchovávání jeho Těla, jak byste mohli považovat za menší provinění zanedbání Božího slova než zanedbání jeho Těla?

Boží slovo je tedy převzácný dar. Není jako jiná lidská slova, kterých máme kolem sebe až příliš mnoho a která proto snad již ani nebereme příliš vážně. A takto vzácný dar je třeba přijmout do otevřeného srdce, do dobré půdy, aby v nás přinesl užitek. Dnešní texty sice svědčí také o tom, že dobrý Bůh tímto svým darem nešetří; ale to na jeho vzácnosti nic nemění.  Byla by strašná škoda jím z naší strany plýtvat.