sobota 15. června 2024

 

11. neděle v mezidobí B 2024



1. ČTENÍ Ez 17, 22-24

Čtení z knihy proroka Ezechiela.

Tak praví Pán, Hospodin:
    "Já vezmu z vrcholku vysokého cedru slabou větévku, ulomím ji z jeho nejvyšších výhonků a zasadím ji sám na vysoko vynikající hoře.
    Na vysoké Izraelově hoře ji zasadím, vyžene větve, vyraší výhonky, ponese plody, stane se nádherným cedrem. Pod ním budou hnízdit ptáci všeho druhu, budou hnízdit ve stínu jeho ratolestí.
    Poznají pak všechny polní stromy, že já jsem Hospodin: ponižuji strom vysoký, povyšuji strom nízký, dávám uschnout stromu zelenému, vypučet stromu suchému. Já, Hospodin, jsem to řekl a učinil."



Žl 92 (91), 2-3, 13-14. 15-16 Odp.: 2a
Odp.: Dobré je chválit Hospodina.

Dobré je chválit Hospodina, opěvovat tvé jméno, Svrchovaný! Zrána hlásat tvé milosrdenství a za noci tvou věrnost.
Odp.
Spravedlivý pokvete jak palma, poroste jak cedr na Libanonu. Kdo jsou zasazeni v domě Hospodinově, pokvetou v nádvořích našeho Boha.
Odp.
Ještě ve stáří budou přinášet užitek, zůstanou šťavnatí a svěží, aby hlásali, jak spravedlivý je Hospodin, má skála, v němž není nepravosti.
Odp.



2. ČTENÍ 2 Kor 5, 6-10

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
    Jsme ustavičně plni důvěry. Víme, že dokud jsme doma v tomto těle, jsme jako vyhnanci v cizině, daleko od Pána. To proto, že v nynějším stavu (v Boha jen) věříme, ale dosud ho nevidíme. Jsme však plni důvěry a chtěli bychom raději opustit domov tělesný a odebrat se do domova k Pánu.
    A proto stůj co stůj usilujeme o to, abychom se mu líbili, ať už v domově zůstáváme, nebo se z domova odebíráme. My všichni se přece musíme objevit před Kristovým soudem, aby každý dostal odplatu za to, co za života udělal dobrého nebo špatného.



EVANGELIUM Mk 4, 26-34

Slova svatého evangelia podle Marka.

Ježíš řekl zástupu:
    "Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. Když pak se ukáže zralý plod, hned člověk vezme srp, protože nastaly žně."
    Řekl také: "K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme? Je jako hořčičné zrnko: Když se zasévá do země, je menší než všechna semena na zemi, ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny; vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu."
    Mnoha takovými podobenstvími jim hlásal (Boží) slovo, jak to mohli pochopit. Bez podobenství k nim nemluvil. Když však byl se svými učedníky sám, všechno vysvětloval.

 ______________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, v dnešní scénce z biblických postaviček vidíme tu mohutnou rostlinu, která vyrostla z nepatrného semínka. Ale taky jsou důležití ti ptáčci, kteří hnízdí v jejích větvích. A není to jen z toho důvodu, že - jak víte - mám ptáčky rád a rád je pozoruju a fotím. Ten strom totiž není mohutný hlavně proto, abychom ho obdivovali; aby nám z něj spadla čelist, a abychom si řekli, jak je Bůh mocný. Je mohutný spíš proto, aby si na něm mohli ti ptáčci udělat hnízdo, aby je větve toho stromu chránily před ostrým sluníčkem, aby byli v bezpečí třeba od nějakých predátorů, kteří by jim na zemi hnízdo zničili, ale na strom už nemohou. A tak když bude církev náš domov, když se v ní budeme opravdu jako doma cítit, je to správné znamení toho, že Boží království lásky opravdu přichází

 

Milí bratři a sestry,

Nedávno jsem si přečetl článek na blogu Očima křesťana, který píše kněz a teolog Michael Martinek, člen teplické salesiánské komunity. Text má poněkud provokativní název Konec křesťanství? a vybral jsem z něj jeden úryvek z úvodní části:

Myslím, že zrovna tady u nás v Teplicích je ten konec křesťanství už docela blízko: z padesáti tisíc obyvatel se nějak zapojuje do života všech zdejších církví tak maximálně 500, tedy jedno procento. A ten počet stále pomalu klesá. Takže buď během pár generací křesťanství úplně skončí, nebo zůstane náboženstvím nepatrné skupinky lidí, kteří si budou udržovat své tradice, ale ostatním nebudou mít co dát. Pokud mě posloucháte někde na Moravě nebo na Slovensku, tak si možná říkáte: to se u nás nemůže stát! Ale já bych byl opatrný – podívejte se, co se stalo během pár desítek let v Irsku. Nebo co se teď děje v Polsku.

 Pokud bychom měřili růst Ježíšova království tím, jak se v naší době a naší části světa daří křesťanské víře a církvi, pak by bylo třeba si přiznat, že neroste, spíše odumírá. V dobách, kdy se křesťanství po milánském ediktu v roce 313 stalo státním náboženstvím Římské říše, nebo ještě později, kdy se rozšířilo za Alpy a postupně je přijaly všechny evropské národy, bylo asi snadné dnešnímu evangeliu o hořčičném zrnku porozumět velmi přímočaře: z malého zrníčka vyrostla rostlina mohutná a vysoká jako strom; z víry hrstky nevzdělaných rybářů z periférie Izraele se stalo náboženství, které zcela prostoupilo život, kulturu a vzdělanost celého starého kontinentu. Náboženství symbolizované tím, že ve středu téměř každé obce stál mohutný křesťanský chrám, s velkým odstupem převyšující okolní budovy.

 Jenže dnes je všechno úplně jinak. Trápí nás to; přemýšlíme, co s tím. Vymýšlíme pastorační projekty; snažíme se pochopit mentalitu současné mladé generace, abychom jí byli schopni radostnou zvěst evangelia předat; a nedaří se nám to tak, jak bychom si představovali. Někteří volají po zásadních strukturálních nebo i naukových reformách, které by měly přijít pokud možno rychle, protože čas již nazrál.  Někteří jiní naopak trpí nostalgií po údajně starých dobrých časech baroka a vůbec doby po Tridentském koncilu - a tvrdí, že nebýt onoho Druhého vatikánského, bylo by dnes vše v pořádku; prý si příliš zadal s moderním světem a přizpůsobil se mu, a sůl tedy ztratila svou slanost.  

 Možná nám však situace, v níž žijeme, dává klíč k lepšímu pochopení toho, co nám Boží slovo z dnešního evangelia chce říci. Je dobré si připomenout, že čtvrtá kapitola Markova evangelia začíná Ježíšovým podobenstvím o rozsévači. Bůh rozsévá své slovo, padni kam padni; lidská srdce jej sice přijímají či nepřijímají v různé míře, ale nakonec stejně vydá užitek. Je to úplně stejné poselství jako třeba v padesáté páté kapitole Izajáše: Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zemi a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyjde z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal.

Dnešní úryvek evangelia, který víceméně bezprostředně následuje, hovoří o růstu této setby, a o tom, že - podobně jako předtím rozsévání - je to zejména záležitost Boží milosti a prozřetelnosti, mnohem více než výsledek nějaké lidské snahy. Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. Když pak se ukáže zralý plod, hned člověk vezme srp, protože nastaly žně. Boží království tedy roste, ať spíme či bdíme, ani nevíme jak. Roste, ačkoli se nám to nemusí v rámci našich lidských kategorií zdát pravděpodobné. A jedním dechem můžeme také dodat, že přicházející Boží království není tedy totožné s viditelnými hranicemi církve či počtem věřících křesťanů. Trpíváme někdy nostalgií po starých dobrých časech; ale přitom si nevšimneme, že některé evangelní hodnoty - jako respekt k důstojnosti každého člověka - jsou dnes ve společnosti mnohem samozřejmější a zakořeněnější než v minulosti, kdy bylo pro většinově křesťanskou společnost přípustné například otrokářství.

A nakonec - je dobré si v podobenství o hořčičném zrnku všimnout jednoho zdánlivého detailu: Když se zasévá do země, je menší než všechna semena na zemi, ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny; vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu." Rostlina, vyrostlá z hořčičného semínka, je mohutná, ale ne proto, aby ohromila, aby ukázala svou sílu a převahu. K tomu by byl jistě lepší onen cedr z prvního čtení. Ale když vyžene větve, ptáci mohou hnízdit v jejich stínu. Je to obraz domova, obraz ochrany toho, co je nám lidsky nejdražší. Je to to, co rakouský teolog Paul Michael Zulehner představil ve své známe knize jako svou vizi církve: přístřeší duše. Nemusíme se v mysli vracet do doby, kdy byla církev majestátní, triumfální a v podstatě všemocná; v tomhle přicházení Božího království není. Pokud v ní však bude sílit rozměr vzájemné lásky a respektu k životu druhých; a budeme ji vnímat jako rodinu, pak Boží království opravdu poroste.

 

sobota 8. června 2024

10. neděle v mezidobí B 2024



1. ČTENÍ Gn 3, 9-15

Čtení z první knihy Mojžíšovy.

    Když pojedl Adam ze stromu, zavolal na něj Hospodin Bůh a řekl mu: "Kde jsi?"
    On odpověděl: "Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, že jsem nahý, a proto jsem se skryl."
    (Bůh) řekl: "Kdopak ti pověděl, že jsi nahý? Jistě jsi jedl ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst!"
    Člověk odpověděl: ,Žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala z toho stromu, a tak jsem jedl."
    Hospodin Bůh se zeptal ženy: "Cos to udělala?" Žena odpověděla: "Had mě svedl, a tak jsem jedla."
    Tu řekl Hospodin Bůh hadovi: "Protože jsi to udělal, bud zlořečený mezi všemi krotkými i divokými zvířaty: Budeš se plazit po břichu a žrát prach po všechny dny svého života. Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím. Její potomstvo ti zasáhne hlavu, zatímco ty zasáhneš jeho patu.”



Žl 130 (129), 1-2. 3-4. 5-6a: 6b-8 Odp.: 7
Odp.: U Hospodina je slitování, hojné je u něho vykoupení.

Z hlubin volám k tobě, Hospodine, Pane, vyslyš můj hlas! Tvůj sluch ať je nakloněn k mé snažné prosbě!
Odp.
Budeš-li uchovávat v paměti viny, Hospodine, Pane, kdo obstojí? Ale u tebe je odpuštění, abychom ti mohli v úctě sloužit.
Odp.
Doufám v Hospodina, duše má doufá v jeho slovo, má duše čeká na Pána více než stráže na svítání.
Odp.
Více než stráže na svítání ať čeká Izrael na Hospodina, neboť u Hospodina je slitováni, hojné je u něho vykoupení. On vykoupí Izraele ze všech jeho provinění.
Odp.



2. ČTENÍ 2 Kor 4, 13-5, 1

Čtení z druhého lištu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
    Protože máme téhož ducha víry, jak je řečeno v Písmě: 'Uvěřil jsem, a proto jsem mluvil', věříme i my, a proto také mluvíme. Vždyť víme, že ten, který vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí s Ježíšem i nás a společně s vámi nás postaví před něho.
    Všecko to se přece děje pro vás: čím více se totiž rozmnoží milost, tím větší počet lidí bude potom projevovat vděčnost k Boží oslavě.
    A proto neklesáme na mysli. Tělo nám sice chátrá, ale duše se den ze dne zmlazuje, neboť nynější lehké břemeno utrpení zjednává nám nad každou míru věčnou tíhu slávy, protože nám neleží na srdci věci viditelné, ale neviditelné. Věci viditelné přece pominou, ale neviditelné budou trvat věčně.
    Víme totiž, až bude stržen stan, v kterém tady na zemi bydlíme, že nám Bůh dá obydlí jiné. Ne dům udělaný lidskýma rukama, ale věčný v nebi.



EVANGELIUM Mk 3, 20-35

Slova svatého evangelia podle Marka. 

    Ježíš vešel do jednoho domu a znovu se shromáždil zástup lidu, takže se nemohli ani najíst. Jakmile o tom uslyšeli jeho příbuzní, vypravili se, aby se ho zmocnili; říkalo se totiž, že se pomátl na rozumu.
    Učitelé Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma, tvrdili (o Ježíšovi): "Je posedlý Belzebubem. Vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů."
    Zavolal si je a mluvil k nim v podobenstvích: "Jak může satan vyhánět satana? Je-li království v sobě rozdvojeno, takové království nemůže obstát. Je-li dům v sobě rozdvojen, takový dům nebude moci obstát. Jestliže satan vystoupil proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát, ale je s ním konec. Nikdo přece nemůže vniknout do domu siláka a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka napřed nespoutá. Teprve potom mu dům může vyloupit.
    Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem." To řekl proto, že tvrdili: "Je posedlý nečistým duchem."
    (Za Ježíšem) přišla jeho matka a jeho příbuzní. Zůstali stát venku a dali si ho zavolat. Kolem něho sedělo plno lidí. Řekli mu: "Tvoje matka a tvoji příbuzní se venku po tobě ptají."
    Odpověděl jim: "Kdo je má matka a moji příbuzní?" A rozhlédl se po těch, kteří seděli dokola kolem něho, a řekl: "To je má matka a to jsou moji příbuzní! Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka."

________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, ve scénce z biblických postaviček je Ježíš se svými učedníky v domě. Venku stojí jeho rodina, a shání se po něm. Ale Ježíš říká, že jeho rodina jsou ti, kdo plní Boží vůli.

 Děti, myslíte, že Ježíš se takhle zřekl své maminky Marie a svých příbuzných? Určitě ne, vždyť Maria plnila Boží vůli mnohem líp, než každý z nás. Ježíš jen chtěl ukázat, že pro něj slovo rodina nebo bratr a sestra znamená něco víc. Tak například my, kteří jsme tady dneska shromáždění na mši svaté, spolu nejsme všichni příbuzní – máte tátu, maminku, sourozence, někteří z vás tady mají babičku nebo dědečka, tety, strýčky, bratrance a sestřenice. Ale třeba já tady nikoho takového nemám, alespoň o nikom takovém nevím. Ale pro Pána Ježíše jsme všichni bratři a sestry, protože jsme dětmi jednoho Otce.


Milí bratři a sestry,

    Dnešní texty se hned na dvou místech - v prvním čtení a pak v evangeliu - dotýkají jednoho poměrně ožehavého tématu naší víry - existence Zlého, ďábla. To, že je nějaké osobní duchovní zlo, které nemá kořen v člověku, je pravda víry; v rámci církve existuje i oficiální úřad exorcistů, kteří modlitbou osvobozují lidi tímto osobním zlem zvlášť zasažené.  Jenže s ďáblem máme, my křesťané 21. století, problém. Jako by tato víra vůbec nepatřila do našeho moderního světa, jako by byla přímo symbolem názoru některých lidí, že my katolíci jsme vlastně mentálně zůstali ve středověku. Čas od času se najde teolog, který považuje ďábla – na základě poznatků moderní psychologie, psychiatrie a biblické hermeneutiky – za pouhý symbol zla, jehož počátek a původ je jen a jen v samotném člověku. Problém nastává ovšem i tehdy, pokud upadneme do druhého extrému a vidíme působení Zlého za příslovečným každým rohem.  A tak kolem tohoto článku naší víry nakonec většinou chodíme po špičkách, nějak jej mlčky připouštíme, ale vlastně si s ním nevíme příliš rady.

    Když jsem o tomhle tématu v rámci přípravy dnešní promluvy přemýšlel, připomněly se mi určité vzpomínky z mého vlastního života, o které bych se s vámi chtěl nyní podělit. Je to spíš osobní svědectví o tom, že existence Zlého je opravdu reálná. Byl jsem na několika místech, kde jsem velmi intenzivně cítil, že existuje zlo, které v určitém smyslu člověka přesahuje. Pamatuji si, že poprvé to bylo těsně po sametové revoluci, kdy jsme s rodiči navštívili prvoválečné bojiště u francouzského Verdunu. A v nedávné době jsem něco podobného – a asi ještě intenzivněji – vnímal při návštěvě terezínského ghetta a zejména terezínské Malé pevnosti, která ve čtyřicátých letech dvacátého století sloužila jako vězení gestapa.

   Myslím, že jsem dost racionální typ člověka, a že svým pocitům obvykle nevěřím na první dobrou; ale právě tenhle dojem byl tak intenzivní, že za ním prostě něco muselo být. Asi to, milí bratři a sestry znáte také: je to pravý opak toho, co vnímáme v nějakém promodleném prostoru, kde je jaksi koncentrované dobro, třeba na poutních místech nebo v kontemplativních klášteřích - pravý opak pocitu vnitřního pokoje, radosti a intenzivní Boží přítomnosti. Možná by se takový pocit dal nejpřesněji vyjádřit otázkou ‚ a tohohle je člověk opravdu schopen?‘

   Velmi výstižně o tom napsal před časem Marek Orko Vácha v jedné eseji pro Český rozhlas; zamýšlí se v ní nad svými návštěvami Osvětimi, kam jezdí pravidelně se svými studenty lékařské etiky:

Byli bychom čekali, a byli bychom vlastně velmi rádi, když by se ukázalo, že nacisté a lékaři a vůbec všichni, kdo měli koncentrační tábory na starosti, byli sadisté, psychopati a patologické existence, lidé jiné rasy než my, lidé z jiného vesmíru. Lidé mentálně nemocní, kazoví, s psychiatrickou diagnózou. Díky pečlivým studiím historiků se ukazuje, že tomu tak není, že to byli lidé stejní jako my, lidé, kteří by v mírových časech pravděpodobně žili svoje průměrné životy průměrných občanů a kteří by sami o sobě nejspíše řekli, že jsou ti normální, poctiví, pracovití a slušní lidé.

  Slušní a normální lidé, milující svou rodinu a po večerech poslouchající Bacha a Mozarta, se změní v sadistická monstra. Záhada, temné a nepochopitelné tajemství, Mysterium iniquitatis. Těžko, přetěžko v této perspektivě nevěřit, že ďábel skutečně existuje.

   Naštěstí však Ježíš v dnešním evangeliu říká, s jasným odkazem k působení Zlého: Nikdo přece nemůže vniknout do domu siláka a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka napřed nespoutá. Teprve potom mu dům může vyloupit. Na místech jako Terezín či Osvětim zakoušíme, že zlo je opravdu silné, že to není žádná banalita. Ale tento silák je spoután a my mu již nepatříme. Moc Ježíšova kříže a vzkříšení je silnější než jakékoli zlo.

 

sobota 1. června 2024


9. neděle v mezidobí B 2024

  (kázání pro děti, které v Žebětíně poprvé přistupují ke svatému přijímání)


1. ČTENÍ Dt 5, 12-15

Čtení z páté knihy Mojžíšovy.

Toto praví Hospodin:
   "Zachovávej den sobotní a svěť ho tak, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha.
   Nebudeš dělat žádnou práci ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj býk a tvůj osel, žádný tvůj dobytek, ani přistěhovalec, kterého jsi přijal k sobě - aby si mohl odpočinout tvůj otrok a tvá otrokyně jako ty.
   Pamatuj, žes byl otrokem v egyptské zemi, že Hospodin, tvůj Bůh, tě vyvedl odtamtud mocnou rukou a napřaženým ramenem. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys zachovával den sobotní."



Žl 81 (80), 3-4. 5-6ab. 6c-8a. 10-11ab Odp.: 2a
Odp.: Plesejte Bohu, který nám pomáhá.

Zanotujte píseň, udeřte na buben, na líbezně zvučící citeru a harfu. Zadujte do trub v den novoluní, v den úplňku, v čas našeho svátku.
Odp.
Takový je příkaz v Izraeli, je to zákon Jakubova Boha. Nařízení, které dal Josefovi, když se postavil proti egyptské zemi.
Odp.
Slyšel jsem neznámý mně hlas: "Zbavil jsem jeho šíji břemena, z jeho rukou jsem vzal koš robotníka. V soužení jsi volal, a osvobodil jsem tě.
Odp.
Nesmíš mít boha jiného, nesmíš se klanět bohu cizímu! Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země."
Odp.



2. ČTENÍ 2 Kor 4, 6-11

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!
   Bůh, který řekl: 'Ať ze tmy zazáří světlo!', zazářil i v našem srdci, aby osvítil lidi poznáním Boží velebnosti, která je na Kristově tváři.
   Poklad (víry) máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám. Ze všech stran se na nás valí trápení, ale nesoužíme se. Býváme bezradní, ale ne zoufalí. Býváme pronásledováni, ale ne opuštěni. Býváme sráženi k zemi, ale ne zničeni. Stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, aby i Ježíšův život byl patrný na našem těle.
   Tak jsme my zaživa stále vydáváni na smrt pro Ježíše, aby i Ježíšův život byl patrný na našem smrtelném těle.



EVANGELIUM Mk 2, 23-3, 6

Slova svatého evangelia podle Marka.

   Jednou v sobotu procházel Ježíš obilím. Jeho učedníci začali cestou trhat klasy. Farizeové mu řekli: "Hle, proč dělají, co se v sobotu nesmí?"
   Odpověděl jim: "Nikdy jste nečetli, co udělal David, když byl v nouzi a měl hlad on i jeho družina? Jak vešel do Božího domu - bylo to za velekněze Abiatara - a jedl posvátné chleby, které smějí jíst jenom kněží, a dal i své družině?"
   A řekl jim: "Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou!"
   Ježíš opět vstoupil do synagógy. Byl tam člověk s ochrnulou rukou. Dávali na Ježíše pozor, zdali ho uzdraví v sobotu, aby ho mohli obžalovat.
   On tomu člověku s ochrnulou rukou řekl: "Vstaň, pojď doprostřed." Pak se farizeů zeptal: "Smí se v sobotu jednat dobře, anebo zle? Život zachránit, anebo zabít?" Ale oni mlčeli. Zarmoucen nad zatvrzelostí jejich srdce, rozhlédl se po nich s hněvem a řekl tomu člověku: "Vztáhni ruku! " Vztáhl ji, a ruka byla zase v pořádku.
   Farizeové šli hned ven a s herodovci se proti němu radili, jak by ho zahubili.

__________________________________________________________________

Milé děti; Veroniko, Lído, Kryštofe, Nelo, Amálko, Natálko, Sebastiane, Jene a Julie,

Právě jsme slyšeli dnešní evangelium; a hodně nápadné je na něm to, jak mají farizeové úplně jiný pohled na lidi než má Ježíš, a jak je pro ně důležité něco úplně jiného, než pro Ježíše.

V prvním čtení jsme četli ustanovení o tom, jak má izraelský národ dodržovat šabat, den odpočinku, který připadá na naši sobotu. Izraelité ten den nesměli konat žádnou práci; a když by třeba chtěla nějaká židovská rodina jít o šabatu na procházku, tak mohli ujít jen stanovený počet kroků – kdyby šli dál, tak už by židovský zákon porušili.

Pro zajímavost jsem si včera našel na Internetu, jak se šabat dodržuje v dnešním Izraeli. V Jeruzalémě například už v pátek odpoledne zavřou většinu obchodů a restaurací. Přestanou jezdit autobusy a tramvaje, a když člověk potřebuje někam dojet, musí si zavolat taxík. A věřící Židé si dokonce v sobotu nemohou ani rozsvítit světlo zmáčknutím vypínače, nebo si uvařit – dneska už mají chytré domácnosti, které rozsvítí a zhasnou světlo za ně; taky si nachystají zásobu horké vody, aby si o šabatu mohli zalít čaj nebo kávu, a předem připravené jídlo musí udržovat v zahřívaných nádobách, aby to neměli potom studené.

Ježíš se svými učedníky jdou tedy o šabatu obilím, jeho učedníci dostanou hlad a trhají klasy, ze kterých si vydrolí zralá zrnka a jedí je. Nám to připadá divné – když už, tak bychom si ta zrna napřed umleli na mouku a něco z nich upekli. A někdo může taky říct, že to byla vlastně krádež, polní pych, jako když si na cizím poli natrháme kukuřičné klasy, lusky nebo makovice. Ale farizeům se na tom nejvíc nelíbí to, že Ježíš nezakáže svým učedníkům práci – i když utrhli asi jen pár klasů, je to vlastně sklizeň, a tedy práce v sobotu zakázaná. Pro farizeje není důležité, že učedníci mají hlad, ale že dělají něco, co nemají.

A něco podobného se opakuje potom v synagóze. To je židovská modlitebna, kam věřící Izraelité chodí v sobotu, podobně jako my v neděli do kostela. O sobotě se nesmělo ani léčit, ledaže by opravdu někomu šlo o život. A ti nešťastní farizeové zase nevidí nouzi a trápení toho člověka s ochrnulou rukou, ani potom nevidí jeho radost a úlevu, když mu Ježíš pomohl. Vidí hlavně to, že někdo udělal něco, co se prostě v sobotu nesmí. Proto se na ně taky Pán Ježíš naštval, proto byl smutný ze zatvrzelosti jejich srdce. Tedy v současné řeči, že neměli soucit s tím nemocným, že neviděli člověka, ale jen svá pravidla, přes která nejede vlak.

Co si z toho můžeme vzít za ponaučení? Asi hlavně to, že Pán Ježíš vidí především každého z nás jako toho, koho má rád. Pánu Ježíši na nás záleží, ví, co potřebujeme, po čem toužíme, co nás trápí – každého jednotlivě. A má s námi soucit.

Děti, pozor, ale to neznamená, že pro nás křesťany neplatí žádná pravidla! Desaterem Božích přikázání se máme řídit podobně, jako se jimi řídí věřící Židé. V neděli máme jít na mši svatou a nedělat práci, která není nezbytně nutná, podobně jako oni chodí v sobotu do synagógy a dodržují den odpočinku. Jenomže ta pravidla nám nejsou dána, aby nás trápila a omezovala; máme je, abychom měli skrze ně plný, pokojný a radostný život. Maminka s tatínkem vám taky nedovolí všechno, co si zamanete; ale vy moc dobře víte, že to dělají proto, že vás mají rádi. Protože ne všechno, co nás napadne a co bychom chtěli, je pro nás zároveň dobré.

Tak vám nakonec, milé děti, moc přeju, ať dnes, v tenhle váš významný den, znovu objevíte, že Pánu Ježíši opravdu záleží na každém z nás, že každého z nás má moc rád.  A že ví, co kdo z nás má zapotřebí, abychom náš život žili dobře a šťastně.

sobota 25. května 2024

 

Slavnost Nejsvětější Trojice B 2024 

(kázání pro děti, které v Kohoutovicích poprvé přistupují ke svatému přijímání)



1. ČTENÍ Dt 4, 32-34. 39-40

Čtení z páté knihy Mojžíšovy.

Mojžíš řekl lidu:
   "Ptej se dávných dob, které tě předcházely ode dne, kdy Bůh stvořil člověka na zemi: ( ptej se ) od jednoho konce nebes k druhému, stalo se někdy něco tak velkého nebo bylo něco podobného slyšet, aby nějaký národ slyšel hlas Boha, mluvícího z ohně, jako jsi slyšel ty, a zůstal naživu? Nebo zkusil nějaký bůh přijít a vyvolit si národ uprostřed jiného národa zkouškami, znameními, divy, bitvami, mocnou rukou, napřaženým ramenem, úžasnými děsnými činy, jak pro vás to všechno učinil Hospodin, váš Bůh, před vašimi zraky v Egyptě?
   Uznej to dnes a uvaž v srdci: je to Hospodin, Bůh nahoře na nebi jako dole na zemi; není jiného boha. Zachovávej jeho nařízení a jeho příkazy, které ti dnes přika-zuji, abys byl šťastný ty a tvoji synové po tobě, abys dlouho žil na zemi, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává navždy."



Žl 33 (32), 4-5. 6+9. 18-19. 20+22 Odp.: 12b
Odp.: Blaze lidu, který si Hospodin vyvolil za svůj majetek.

Hospodinovo slovo je správné, spolehlivé je celé jeho dílo. Miluje spravedlnost a právo, země je plná Hospodinovy milosti.
Odp.
Jeho slovem vznikla nebesa, dechem jeho úst všechen jejich zástup. On totiž řekl - a stalo se, on poručil - a vše povstalo.
Odp.
Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu.
Odp.
Naše duše vyhlíží Hospodina, on sám je naše pomoc a štít. Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, jak doufáme v tebe.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 8, 14-17.

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
   Všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové. Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: "Abba, Otče!" Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch ( svatý ), že jsme Boží děti. Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi. Musíme ovšem jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy.



EVANGELIUM Mt 28, 16-20

Slova svatého evangelia podle Matouše.

   Jedenáct učedníků odešlo do Galileje na horu, kam jim Ježíš určil. Uviděli ho a klaněli se mu, někteří však měli pochybnosti.
   Ježíš k nim přistoupil a promluvil: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.
   Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa."

___________________________________________________________

 Milé děti; Báro, Beatko, Víťo, Elizo, Eliško,

 Začnu dneska jednou osobní vzpomínkou. Bylo to hrozně dávno, před asi tak 45 lety, a byl jsem asi tak starý jako vy. Jeli jsme tehdy s mou třídou na školu v přírodě - byla v Rajnochovicích, v Hostýnských vrších. A pro mě to bylo první delší odloučení od mé rodiny: možná vám to přijde divné, protože vy už jste zvyklí jezdit už nějakou dobu na tábory se skautem, ale já to tak neměl. Prázdniny jsem většinou trávil v Pošumaví u babičky a dědečka, nebo jsme jeli někam na dovolenou s mámou (táta mi umřel na těžkou nemoc, když mi bylo pět). A bylo to tam moc prima - pamatuji si, že jsme byli tenkrát třeba v zoologické zahradě Lešná u Zlína, který se tehdy ještě jmenoval Gottwaldov. A hodně jsme si se spolužáky užili legrace. Jenomže se mi tenkrát hrozně stýskalo - a moc jsem se těšil zase zpátky domů do Brna. Těšil jsem se na mámu a na dědečka, který mi tenkrát nahrazoval tátu.

 Máte to taky tak? Určitě jsme rádi všude tam, kde je nám dobře, tam, kde nás to baví, kde jsme s kamarády. Ale stejně se při tom všem moc těšíme domů. Protože víme, že jsou tam ti, kteří nás mají nejradši: táta, máma a sourozenci. A vaši rodiče se taky určitě vždycky moc těší, až přijedete domů.

 Když jsme si povídali při přípravě o podobenství o milosrdném Otci, bylo to něco podobného: mladší syn chtěl z domu někam jinam; myslel si asi, že tam nemá dost svobody a že by si chtěl něco užít. Ale když opravdu odejde, tak potom rychle zjistí, že doma je doma, že nikde to nebude lepší než tam, kde jsou ti, co ho mají rádi.

 V dnešním evangeliu se Pán Ježíš po svém vzkříšení chystá odejít k Otci, ale zároveň ujišťuje své učedníky Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa. Říkali jsme si, jak s námi zůstává, kde všude se s ním můžeme potkat: ve slovu Písma; ve společenství lidí, kteří se mají rádi a jsou někde shromážděni v jeho jménu, jako my teď. Nebo v každém druhém člověku, zvlášť v tom, kdo je v nouzi a potřebuje naši pomoc. Taky ho můžeme potkat v našem srdci, když se dokážeme dobře soustředit při modlitbě. A nakonec v Eucharistii, kterou dnes poprvé přijmete.

 A když se takhle s Ježíšem potkáme, tak je naše duše nějak doma. Cítíme, že jsme s někým, kdo nás má rád. A protože nás Pán Ježíš má rád, tak touží po tom, abychom se s ním potkávali často. On je s námi vždycky, tak jak nám to slíbil. Ale my nemusíme být vždycky s ním; ne že bychom se před ním někam schovali, ale můžeme se mu vzdálit vnitřně - třeba tak, že se nám nechce moc modlit, nebo že se nám v neděli nechce na mši.

 Je pravda, že by se v neděli ráno daly dělat věci, které nás baví víc, než je mše svatá – například si přispat nebo koukat na Netflix. Jenomže pak je to, jako bychom nebyli doma – můžeme si užívat něčeho, co nás baví, ale pak zjistíme, že jsme vlastně smutní, že se nám stýská po někom, kdo nás má rád, a že zase chceme být s ním. A že se asi podobně stýská jemu.

 Tak vám, milé děti, moc přeju, abyste dnes poznali to, jak vás má Pán Ježíš rád, a abyste pak vždycky chtěli být s ním - jako on chce být s námi.

sobota 18. května 2024

 

Slavnost Seslání Ducha Svatého B 2024



1. ČTENÍ Sk 2, 1-11

Čtení ze Skutků apoštolů.

    Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali.
    V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali:
    "Ti, co tak mluví, nejsou to Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Partové, Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kapadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky."



Žl 104 (103), 1ab+24ac. 29bc-30. 31+34 Odp.: srv. 30

Odp.
.: Sešli svého ducha, Hospodine, a obnov tvář země! nebo: Aleluja. Veleb, duše má, Hospodina! Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký! jak četná jsou tvá díla, Hospodine! Země j e plná tvého tvorstva.
Odp.
Hynou, když vezmeš jim život, a vracej í se do svého prachu. Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni, a obnovuješ tvář země.
Odp.
Nechť věčně trvá Hospodinova sláva, ať se Hospodin těší ze svého díla! Kéž se mu líbí má píseň: má radost bude v Hospodinu.
Odp.



2. ČTENÍ Gal 5, 16-25

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům.

Bratři a sestry!
   Žijte duchovně a nepropadnete žádostem těla. Tělo totiž touží proti duchu, a duch zase proti tělu. Jsou to věci, které si navzájem odporují, takže neděláte, co byste chtěli. Jestliže se však necháváte vést Duchem, nejste už pod Zákonem.
   K jakým skutkům vede tělo, je všeobecně známo. Je to: smilstvo, nečistota, chlípnost, modloslužba, čarodějnictví, nepřátelství, sváry, žárlivost, hněvy, ctižádost, nesvornost, stranictví, závist, (vraždy,) opilství, hýření a jiné takové věci. Řekl jsem vám to už dříve a říkám to ještě jednou: lidé, kteří takovéto věci dělají, nebudou mít podíl v Božím království.
   Ale ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost. Proti takovým věcem se nestaví žádný zákon. Ti, kdo náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi.
   Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme!




EVANGELIUM Jan 15, 26-27; 16, 12-15

Slova svatého evangelia podle Jana.
 

Ježíš řekl svým učedníkům:
   "Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten vydá o mně svědectví. Vy také vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku.
   Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí."

 ________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Máte rády chipsy, čokoládu nebo zmrzlinu? Těžko bychom mezi sebou asi našli někoho, kdo by je rád neměl. Jenže chipsy, čokoláda ani zmrzlina (aspoň ta smetanová se spoustou cukru) nejsou příliš zdravé, a nemůžeme je jíst moc často. Tak to můžeme zkusit třeba s ovesnou kaší. Ta je moc zdravá, mohli bychom ji jíst každý den. Ale máte ji rádi? Málokomu asi chutná víc než zmrzlina; mně tedy určitě ne.  

Ale, děti, máte rády ovoce - banány, třešně, hrozny nebo něco podobného? To nám všem určitě moc chutná, a navíc má ovoce výhodu v tom, že je taky zdravé. Svatý Pavel ve druhém čtení mluví o ovoci Ducha svatého – o lásce, radosti, pokoji a tak dále. A možná nám tím chce říci, že když budeme žít z daru Ducha svatého, náš život bude taky dobrý a zdravý- nejen pro nás, ale i pro všechny lidi, se kterými se setkáme.

 

Milí bratři a sestry,

Můžeme si společně z dnešního stolu Božího slova vybrat k zamyšlení jeden verš z evangelia: když Pán slibuje svým učedníkům dar Ducha, říká Až přijde On, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy.

Bylo by velice snadné se domnívat, že právě to se beze zbytku a definitivně stalo během Letnic. Že učedníkům byl darován Duch svatý a s ním ona celá pravda; že se v tu chvíli zrodila církev, která pak v průběhu několika málo počátečních století definovala svou nauku o Bohu, o světě a o člověku; a že tedy od té doby nelze než se k tomu všemu stále vracet a nic neměnit. To by ovšem byl pohled velice statický, a vlastně nepočítající s tím, že Duch svatý byl, je a bude činný stále, až do konce časů. Ono uvedení do celé pravdy je stále orientováno do budoucnosti, je to vlastně trvalé uvádění do pravdy; platí pro nás, jako platilo všem generacím křesťanů před námi a bude platit i pro všechny generace po nás. Je to proces, který se završí až jednou na konci času.

Dějiny křesťanství nás v tomto smyslu dobře poučují. V mnoha momentech historie bylo třeba celou stavbu nauky víry nově promýšlet, neboť byla konfrontována s novým vědeckým poznáním. Můžeme si vzpomenout na začátek novověku, kdy se de facto zhroutil obraz světa, považovaný za pravdivý již od dob antického filozofa Ptolemaia. Původně se předpokládalo, že Země musí být středem vesmíru (a Jeruzalém pak středem země), protože se právě na Zemi Bůh stal člověkem, zemřel a vstal z mrtvých. Jenže díky Koperníkovi a Galileimu víme, že Země středem vesmíru není.

Později došlo k další podobné revoluci: před Darwinem se víceméně mělo za to, že stvoření vyšlo z Boží ruky tak, jak je kolem sebe vidíme nyní. Ještě v první polovině osmnáctého století velký švédský přírodovědec Carl Linné, zakladatel systematické biologie, napsal ve svém díle Genera Plantarum: Tolik je druhů, kolik jich na počátku stvořila nekonečná bytost. Jenže koncept evoluce života svědčí o tom, že Boží stvoření je proces, který neskončil, ale stále probíhá.

Žádná z těchto proměn našeho vidění světa však křesťanskou víru nepodkopala, i když se toho mnozí obávali nebo ještě obávají. Naopak – toto vše nás přivedlo k mnohem hlubšímu pochopení pravdy. Boží Duch stále koná to, co Ježíš slíbil: stále v tomto smyslu vede církev; dává ji stále nové a stále hlubší porozumění tomu, kdo je Bůh, co je svět a kdo jsme my lidé. A bude tak činit až do konce času, stále bude aktualizovat naše pochopení pravd víry, protože stále bude pokračovat i lidské poznání.

A totéž, na jiné rovině, můžeme vidět i na našich jednotlivých lidských příbězích. I zde nás Boží Duch uvádí - s léty zkušeností a prožitých životních událostí - do stále hlubšího sebepoznání. Máme-li otevřené srdce, můžeme s pomocí Ducha svatého číst v historii našeho života a stále lépe poznávat, kým vlastně jsme. Někdy takové poznání není příjemné - v kritických momentech života objevujeme často naši slabost, malověrnost a nedostatek lásky. Ale na pozadí toho všeho nám Boží Duch stále opakuje onu nejzákladnější a nejhlubší pravdu o nás: jsme Boží děti, milované bez podmínek.  

sobota 11. května 2024

 

7. neděle velikonoční B 2024



1. ČTENÍ Sk 1, 15-17. 20-26

Čtení ze Skutků apoštolů.

   Petr se postavil před bratry - bylo tam shromážděno na sto dvacet lidí - a řekl:
   "Bratři, muselo se splnit to, co v Písmě předpověděl Duch svatý skrze Davida o Jidášovi, který se stal vůdcem těch, kdo zatkli Ježíše: Počítal se k nám a měl účast na této naší službě. Stojí totiž v knize Žalmů: 'Ať jeho dům zpustne, nikdo ať v něm nebydlí' a 'jeho úřad ať dostane jiný'. Je tedy nutné, aby některý z těch mužů, kteří s námi chodili po celou tu dobu, kdy Pán Ježíš mezi námi žil, od Janova křtu až do dne, kdy byl od nás vzat, aby se jeden z nich stal spolu s námi svědkem jeho zmrtvýchvstání."
   Vybrali tedy dva: Josefa, kterému se říkalo Barsabáš příjmení měl Justus - a Matěje. A takto se modlili: "Pane, ty znáš srdce všech. Ukaž, kterého z těch dvou jsi vyvolil, aby přejal místo v této apoštolské službě, kterou Jidáš zrádně opustil, aby odešel na místo, kam patřil." Losovali tedy, a los padl na Matěje. Byl proto přibrán k jedenácti apoštolům.



Žl 103 (102), 1-2. 11-12. 19-20ab Odp.: 19a
Odp.: Hospodin si zřídil na nebi trůn. nebo: Aleluja.

Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! Veleb, duše má, Hospodina a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní!
Odp.
Jak vysoko je nebe nad zemí, tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí. Jak vzdálen je východ od západu, tak vzdaluje od nás naše nepravosti.
Odp.
Hospodin si zřídil na nebi trůn a všechno řídí jeho vláda. Velebte Hospodina, všichni jeho andělé, mocní silou, dbalí jeho rozkazů.
Odp.



2. ČTENÍ 1 Jan 4, 11-16

Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana.

   Milovaní, když nás Bůh tak miloval, máme se i my navzájem milovat. Boha nikdo nikdy nespatřil. Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti. Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že jsme od něho dostali jeho Ducha.
    My jsme očití svědkové toho, že Otec poslal svého Syna jako spasitele světa. Kdo vyznává, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu. My jsme poznali lásku, jakou má Bůh k nám, a uvěřili jsme v ni. Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm.



EVANGELIUM Jan 17, 11b-19

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš pozdvihl oči k nebi a modlil se:
   "Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, já jsem je zachovával ve tvém jménu, které jsi mi dal. Chránil jsem je, a nikdo z nich nezahynul kromě toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo Písmo.
   Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě ve světě, aby měli v sobě plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo. Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je ochránil od zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa.
    Posvěť je pravdou; tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě."

______________________________________________________

Slůvko pro děti:


Milé děti,

V dnešní scénce z biblických postaviček vidíme příběh z prvního čtení, kdy apoštolové chtějí doplnit své společenství o někoho, kdo by tam byl místo Jidáše. Muselo jich být dvanáct, protože to je symbolické číslo; kdyby jich bylo jen jedenáct, něco by nebylo v pořádku; asi tak, jako když se něco přišroubuje jen jedním šroubkem, i když by tam podle návodu měly být dva. A nového apoštola, Matěje, doplní pomocí losu. Vypadá to, že ten výběr nechali náhodě. Ale ve skutečnosti se napřed modlí: Pane, ty znáš srdce všech, ukaž nám, koho sis vyvolil ty. Pro apoštoly není výsledek toho losování náhoda, ale Boží znamení – protože Bůh je Pánem nade vším, co se děje.

 

Milí bratři a sestry,

V dnešním evangeliu se mnohokrát objevuje slovo svět, které je ve všech novozákonních spisech připisovaných svatému Janu klíčové, ale zároveň má dosti mnohoznačný význam. Můžeme se v souvislosti s ním vrátit ještě na jiná místa janovských novozákonních spisů. V první kapitole evangelia podle Jana, v takzvaném Prologu, se o vtěleném Božím Synu říká, že Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepřijal. A například ve svém Prvním listě, ve druhé kapitole, nabádá Jan své posluchače: Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, není v něm Otcova láska. Vždyť všechno, co je ve světě – žádost těla, žádost očí a honosný způsob života - není z Otce, ale ze světa.

Samotný výraz svět má v řeckém originále jednoznačně pozitivní význam. Slovo kosmós - které máme v moderní době spíše spojeno s vesmírem - znamená něco krásného, uspořádaného, opak chaosu; tedy dobré Boží stvoření. Ne nadarmo má podobný kořen třeba slovo kosmetika, které evokuje upravenost a krásu.

Jenže druhý význam tohoto slova, tak jak je užívá svatý Jan, je jiný. Svět je pro něj prostředí, či spíš jakási obecná atmosféra, která víře, naději a lásce příliš nepřeje. Atmosféra, která svádí ke hříchu, nebo se staví ke Kristu a těm, kteří jsou jeho, vyloženě nepřátelsky.

Tento významový rozptyl slova svět, který u svatého Jana najdeme, jakoby naznačoval napětí, které v tomhle smyslu v našem křesťanském životě prožíváme. Máme být ve světě a svět milovat, ale zároveň ‚nebýt ze světa‘, tedy neřídit se podle jeho pravidel a hodnot. Můžeme si zde docela dobře představit dvě možné pasti, do kterých je možné se chytit. První z nich můžeme najít například ve vlivné knize Benediktova cesta, kterou před několika lety napsal americký křesťanský teolog Rod Dreher. Navrhuje v ní, aby se křesťané v sekulární a postkřesťanské euroamerické kultuře vydělili a založili si jakousi paralelní polis, subkulturu, ve které budou jen sami se sebou; jinak prý křesťanství v téhle části světa nemá šanci přežít. Inspirací mu byl přitom svatý Benedikt z Nursie, který byl ke konci pátého století znechucen prostopášností a rozmařilostí Říma, kde studoval; odešel pak do své samoty v horách a nakonec založil své klášterní společenství.

Druhá, opačná past je nasnadě: můžeme se tomuto světu úplně přizpůsobit, přijmout zcela jeho hodnotový žebříček a pravidla hry, a tak se stát křesťany jen podle jména; podle toho, že jsme kdysi byli pokřtěni, případně proto, že strávíme hodinu týdně na nedělní bohoslužbě.

Ježíš ale v dnešním úryvku evangelia, který je vlastně celý jeho modlitbou k Otci, neprosí za to, aby Otec vzal Ježíšovy přátele ze světa. Prosí, aby je ochránil od zlého. Můžeme zůstávat v srdci světa, ale přitom plně patřit Kristu. Boží Duch, jehož vylití za týden oslavíme, nám dá sílu, abychom toto napětí našeho křesťanského života trpělivě vydrželi.

čtvrtek 2. května 2024

 O šesté neděli velikonoční jsem mimo naši farnost. Ke kázání z roku 2021 se můžete vrátit zde.