5. neděle postní A 2026

1. ČTENÍ Ez 37,12-14

Čtení z knihy proroka Ezechiela.

Toto praví Hospodin Bůh:
    "Hle, já otevřu vaše hroby, vyvedu vás z nich, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. Tu poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás ven, můj lide! Vdechnu vám svého ducha a ožijete, usídlím vás ve vaší zemi, a tak poznáte, že já, Hospodin, jsem to řekl a vykonal" - praví Hospodin.



Žl 130(129),1-2.3-4.5-6a.6b-8 Odp.: 7
Odp.:
U Hospodina je slitování, hojné je u něho vykoupení. Z hlubin volám k tobě, Hospodine, Pane, vyslyš můj hlas! 'Tvůj sluch ať je nakloněn k mé snažné prosbě!
Odp.
Budeš-li uchovávat v paměti viny, Hospodine, Pane, kdo obstojí? Ale u tebe je odpuštění, abychom ti mohli v úctě sloužit.
Odp.
Doufám v Hospodina, duše má doufá v jeho slovo, má duše čeká na Pána více než stráže na svítání.
Odp.
Více než stráže na svítání ať čeká Izrael na Hospodina, neboť u Hospodina je slitování, hojné je u něho vykoupení. On vykoupí Izraele ze všech jeho provinění.
Odp.


2. ČTENÍ Řím 8,8-11

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

   Bratři a sestry!
Ti, kdo žijí svému tělu, nemohou se líbit Bohu. Ale vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží.
   Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, tělo je podrobeno smrti kvůli hříchu, ale duch je (plný) života, protože je ospravedlněn. A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelné tělo svým Duchem, který sídlí ve vás.

EVANGELIUM Jan 11,1-45

Slova svatého evangelia podle Jana.

Byl jeden nemocný, Lazar z Betánie, vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána olejem a utřela mu nohy svými vlasy. Ten nemocný byl její bratr Lazar. Sestry tedy poslaly k Ježíšovi se vzkazem: "Pane, ten, kterého miluješ, je nemocný." Když to Ježíš uslyšel, řekl: "To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn."
    Ježíš měl rád Martu a její sestru i Lazara. Když tedy uslyšel, že je nemocný, zůstal ještě dva dni v místě, kde byl. Potom teprve řekl svým učedníkům: "Pojďme znovu do Judska! "
   Učedníci mu odpověděli: "Mistře, nedávno tě chtěli židé ukamenovat - a zas tam jdeš?"
   Ježíš na to řekl: "Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, protože vidí ve světle tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtne, protože v něm není světlo."
   Po těch slovech ještě dodal: "Náš přítel Lazar spí, ale jdu tam, abych ho probudil."
   Učedníci mu řekli: "Pane, jestliže spí, uzdraví se." Ježíš však mluvil o jeho smrti; ale oni mysleli, že mluví o skutečném usnutí.
   Ježíš jim tedy řekl otevřeně: "Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu!"
   Tomáš - řečený Blíženec - vyzval ostatní učedníky: "Pojďme i my, ať zemřeme s ním!"
   Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je už čtyři dny v hrobě. Betánie byla blízko Jeruzaléma, jen asi patnáct honů od něho. K Martě a Marii přišlo mnoho židů, aby je potěšili v žalu nad bratrem.
   Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v domě. Marta řekla Ježíšovi: "Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel. Ale vím dobře i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá." Ježíš jí řekl: "Tvůj bratr vstane."
   Marta mu odpověděla: "Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den." Ježíš jí řekl: "Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít, a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?"
   Odpověděla mu: "Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět."
   Po těch slovech odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: "Mistr je tu a volá tě." Jak to Marie uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíš totiž dosud nedošel do ves nice, ale byl ještě na tom místě, kam mu Marta přišla naproti. Když uviděli židé, kteří byli u Marie v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; mysleli si, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala.
   Jakmile Marie došla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, klesla mu k nohám a řekla mu: "Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel."
   Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou i židé, kteří přišli zároveň s ní, v duchu byl hluboce dojat, zachvěl se a zeptal se: "Kam jste ho položili?"
   Odpověděli mu: "Pane, pojď se podívat! " Ježíš zaplakal. Židé říkali: "Hle, jak ho miloval!" Ale někteří z nich řekli: "Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on neumřel?"
   Ježíš byl znovu hluboce dojat a přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: "Odstraňte ten kámen!"
   Sestra zemřelého Marta mu namítla: "Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den." Ježíš jí odpověděl: "Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží." Odstranili tedy kámen. Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: "Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal." Po těch slovech zavolal mocným hlasem: "Lazare, pojď ven! " Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i na rukou pruhy plátna a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: "Rozvažte ho a nechte odejít!"
   Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co (Ježíš) vykonal, v něj uvěřilo.

_____________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, hned po týdnu tu máme novou scénku z biblických postaviček. A určitě poznáte, že se týká dnešního evangelia – je tam Lazar, který vstal z mrtvých; ještě obvázaný v pohřebních látkách vychází ze svého hrobu ve skále. A mně se moc líbí, že v Žebětíně i v Kohoutovicích to autoři a autorky scénky pojali stejně, aniž by se domluvili: Ježíš vítá Lazara zpět do života s otevřenou náručí; je vidět, že z toho má radost. Protože náš Bůh život miluje a má z něj radost. Tuhle neděli si to připomínáme; a ještě víc na to budeme myslet, až budou za čtrnáct dní Velikonoce.

 

Milí bratři a sestry,

Lazar, ‚kterého měl Ježíš rád‘, a který byl při Ježíšově příchodu do Betánie již čtvrtý den v hrobě, může být obrazem něčeho, co v sobě nosí každý z nás. Kdybychom parafrázovali rčení, že každý má nějakého kostlivce ve skříni (tedy nějaké temné skryté tajemství), můžeme říci, že každý má také svého Lazara v hrobě. Jsou to všechny ztráty a tragické konce toho, co jsme v životě milovali, nebo po čem jsme v životě toužili a snili o tom, ale dočkali jsme se zklamání. Jistě jsou to především - stejně jako pro Martu a Marii - naši blízcí; lidé, které jsme milovali a sdíleli s nimi život - a kteří již zemřeli. Ale může to být i nenaplněná, neopětovaná láska; nebo vztah, který byl zpočátku šťastný, ale pak se nenávratně rozpadl. Nebo to ještě mohou být nějaké velké životní sny, které se neuskutečnily a již nikdy neuskuteční.

Když na takové věci z naší životní historie někdy vzpomínáme, zmocňuje se nás nostalgie a lítost. Samozřejmě, náš rozum a běžná životní zkušenost nám říkají, že se s tím prostě musíme smířit; že musíme být realisté, zůstávat oběma nohama na zemi a přestat si stavět vzdušné zámky, že zkrátka musíme žít s tím, co je zrovna k dispozici zde a nyní. Jenže tato nostalgie stejně v hloubi srdce zůstává; nějak cítíme, že každou takovou událostí byla hluboce zraněna naše základní touha po plnosti života a lásky, kterou v sobě máme.

Na základě této úvahy nám začíná dávat smysl následující klíčová pasáž z dnešního evangelia:  

Jakmile Marie došla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, klesla mu k nohám a řekla mu: "Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel." Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou i židé, kteří přišli zároveň s ní, v duchu byl hluboce dojat, zachvěl se a zeptal se: "Kam jste ho položili?" Odpověděli mu: "Pane, pojď se podívat! " Ježíš zaplakal. Židé říkali: "Hle, jak ho miloval!"

Tato slova dávají oné naší hluboké a mnohokrát zklamané touze po plnosti života a lásky za pravdu. Máme ji v sobě hluboce uloženou, protože ji do nás vložil Bůh, jenž je Život sám a Láska sama - a my jsme byli stvořeni k Jeho obrazu. Ježíšův pláč je vlastně Božím pláčem nad mocí smrti ve všech jejích formách; smrti, jež je přímým a ultimátním popřením života. Jako by dobrý Bůh říkal: děti moje, je mi to tak líto, já jsem to přece takhle nechtěl!

Mimo pláče se v úryvku popisuje ještě jedna Ježíšova emoce: v duchu byl hluboce dojat. Český ekumenický překlad zde ovšem používá jiný, možná věrnější důraz: v duchu se rozhorlil. Jinými slovy, Ježíš se rozhněval. Ten, kdo je Život, nemůže vystát smrt. Velmi opatrně a s vědomím obraznosti by se dalo říci, že smrt - a vše, co k ní vede -  je to jediné, co Bůh nenávidí. A toto rozhorlení, tento hněv, vede pak Ježíše k tomu, aby konal; nebo, lépe řečeno, aby vyslovil Slovo, jež koná; Slovo, které má moc oživovat: Lazare, pojď ven!

Zítra místo homilie přečtu pastýřský list biskupa Pavla. Ke kázání ze čtvrté neděle postní cyklu A z roku 2023 se můžete vrátit zde.

 

 3. neděle postní A 2026

 1. ČTENÍ Ex 17,3-7

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.

Lid žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Řekli: "Pročpak jsi nás vyvedl z Egypta? Abys zahubil nás, naše děti a náš dobytek žízní?" Mojžíš volal k Hospodinu: "Co mám dělat s tímto lidem? Ještě trochu a ukamenují mě!"
   Hospodin řekl Mojžíšovi: "Vyjdi před lid v doprovodu několika starců z Izraele, vezmi si do ruky hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, a jdi! Hle, já tam 'budu stát před tebou na Chorebu, udeříš do skály, vytryskne z ní voda a lid se napije."
   Mojžíš tak udělal před očima izraelských starců. Nazval pak jméno toho místa Massa a Meriba kvůli hádce izraelských synů a kvůli tomu, že pokoušeli Hospodina tím, že říkali: "Je Hospodin uprostřed nás, nebo ne?"



Žl 95 (94),1-2.6-7b.7c-9 Odp.:7c-8a

Pojďme, jásejme Hospodinu, oslavujme Skálu své spásy, předstupme před něho s chvalozpěvy a písněmi mu zajásejme!
Odp.
Pojďme, padněme, klaňme se, poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! Neboť on je náš Bůh a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.
Odp.
Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: "Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako tehdy v Masse na poušti, kde mě dráždili vaši otcové, zkoušeli mě, ač viděli mé činy."
Odp.

2. ČTENÍ Řím 5,1-2.5-8

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry! Jestliže jsme ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme. Naše chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u Boha.
   Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.
   Kristus přece v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého - možná za dobrého se ještě někdo umřít odhodlá. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky.

EVANGELIUM Jan 4,5-42

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se - tak jak byl - u té studny. Bylo kolem poledne.
    Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: "Dej mi napít." - Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu.
   Samařská žena mu odpověděla: "Jakže? Ty, žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?" Židé se totiž se Samaritány nestýkají.
    Ježíš jí na to řekl: "Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: 'Dej mi napít', spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu."
    Žena mu namítla: "Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda?
   Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného."
   Žena mu řekla: "Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat."
   Ježíš jí řekl: "Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem." Žena mu odpověděla: "Nemám muže."
   Ježíš jí na to řekl: "Správně jsi odpověděla: 'Nemám muže`; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu."
   Žena mu řekla: "Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: 'Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat'."
   Ježíš jí odpověděl: "Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze židů. Ale nastává hodina - ano, už je tady - kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě."
   Žena mu řekla: "Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všechno."Na to jí řekl Ježíš: "Já jsem to, ten, který s tebou mluvím."
   Právě tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Přesto však se nikdo nezeptal: "Co jí chceš?" nebo "Proč s ní mluvíš?" Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: "Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?" Vyšli tedy z města a šli k němu.
   Mezitím ho učedníci prosili: "Mistře, najez se!" On jim však řekl: "Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte." Učedníci se mezi sebou ptali: "Přinesl mu někdo něco jíst?"
   Ježíš jim řekl: "Mým pokrmem je konat vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo. Říkáte přece: 'Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně.' Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním. Ten, kdo žne, už dostává svou mzdu a shromažďuje úrodu pro věčný život, takže se raduje zároveň rozsévač i žnec. V tom je totiž pravdivé přísloví: 'Jiný rozsévá a jiný sklízí. Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy sklízíte plody jejich práce." Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo pro řeč té ženy, která svědčila: "Řekl mi všechno, co jsem udělala." Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny. A ještě mnohem více jich v něj uvěřilo pro jeho řeč. Té ženě pak říkali: "Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa."
____________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Ta samařská žena po rozhovoru s Ježíšem zjistila, že o ní všechno ví. Kdybychom zjistili, že o nás někdo druhý ví opravdu všechno, to dobré i to méně dobré, asi by se nám to nelíbilo. Ale vypadá to, že té Samařance to vůbec nevadí: Dokonce jde zpátky do svého města a tam každému na potkání říká, že ten cizinec jí řekl všechno, co udělala. Vůbec nemá problém s tím, že na ní Ježíš všechno ví. Proč asi? Protože zároveň zjistila, že Ježíš jí vůbec nesoudí, i když o ní všechno ví. A že jí má rád, i když o ní všechno ví.

 

Milí bratři a sestry,

Ono Ježíšovo Dej mi napít z dnešního evangelia bychom mohli považovat jen a jen za úvodní oslovení, za prostředek, který Ježíš používá, aby navázal rozhovor se samařskou ženou u Jákobovy studny. Pokud ovšem slyšíme dnešní Boží slovo pozorně, můžeme mezi řádky přijít na to, že Ježíš má v tu chvíli opravdovou žízeň. Rozhovor se Samařankou je uvozen těmito slovy: Ježíš, unavený chůzí, posadil se - tak jak byl - u té studny. Bylo kolem poledne.

Vzpomněl jsem si při téhle příležitosti na pěší pouť po stopách Panny Marie z Nazareta do Betléma, kterou jsme před dvaceti lety absolvovali s přáteli – většina z nich byli tenkrát bohoslovci a dnes je mnoho z nich kněžími v různých diecézích. Toto putování se konalo v plném létě, v srpnu, kdy je ve Středomoří největší teplo. Přes poledne byl takový žár, že se nadalo vůbec pokračovat v cestě; museli jsme vždycky počkat někde ve stínu – většinou jsme toto čekání trávili spánkem – než v pozdním odpoledni či k večeru klesne teplota alespoň pod pětatřicet stupňů, aby se dalo jít dál. Při této pouti jsem také zažil žízeň jako nikdy předtím ani nikdy potom.

Tato úvodní úvaha nás může přivést k jedné evidentní, ale vlastně nečekané pravdě naší víry: Bůh se v Ježíši Kristu stal člověkem mimo jiné proto, aby ukázal, že nás lidi potřebuje. Dokonce by to šlo vyjádřit ještě silněji: aby se stal na nás, lidech, do jisté míry závislým.

Nejlépe je to patrné na tajemství, které slavíme kolem Vánoc, nebo při slavnosti Zvěstování Páně, která nás čeká přibližně za dva týdny. Nebýt Mariina svobodného souhlasu, vtělení by se nekonalo. Nebýt péče Svaté rodiny, to křehké miminko by brzo zemřelo hladem a zimou. Ale tato skutečnost je patrná i jinde, napříč všemi čtyřmi evangelii: Ježíš potřebuje pár chlebů a rybek od lidí, aby nasytil zástupy. Ježíš ve svých těžkých chvílích před svým zatčením potřebuje přítomnost, blízkost a podporu svých učedníků: Toužebně jsem si s Vámi přál jíst tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět. To jste nemohli ani jedinou hodinu se mnou bdít? Ježíš potřebuje pomoc Šimona z Kyrény – jakkoli z jeho strany možná ne úplně dobrovolnou – aby splnil své poslání a svůj kříž donesl až na Golgotu.

Je to téměř neuvěřitelné – On, který je všemohoucí a sám v sobě nekonečně šťastný (koneckonců, české podstatné jméno Bůh je příbuzné se slovesem bohatý) – se stává potřebným, svým vstupem do světa lidí zároveň dobrovolně přijímá svou závislost na druhých.

To, co nám toto hluboké tajemství může alespoň trochu přiblížit a pomoci maličko pochopit, je - jako v takových případech skoro vždy - milující srdce. Nebýt Ježíšova vtělení, Bůh by s námi vlastně nemohl vytvořit společenství v pravém slova smyslu, společenství lásky, pozornosti a pomoci, která je opravdu vzájemná. Nebýt vtělení, stále bychom v našem vztahu s Bohem naráželi na nekonečnou propast mezi Ním a námi. I kdybychom Mu věnovali hodiny a hodiny našeho času modlitbou, adorací a díkůvzdáními, nemohli bychom Mu v pravém slova smyslu dát nic, neboť On nic nepotřebuje. Nemohli bychom Mu v pravém slova smyslu ani v nejmenším vrátit Jeho lásku, kterou od něj přijímáme. V každém lidském společenství lásky a přátelství - ať je to rodina nebo nějaké jiné takové společenství - je však tahle dynamika dávání a zároveň přijímání právě tím, co ono společenství vytváří; je to výraz naší bytostné podoby s Bohem, který je Trojiční Láska.

Bůh se svým vtělením stává jedním z nás lidí, aby do této bytostně lidské dynamiky dávání a přijímání sám vstoupil. A ztotožňuje se s každým druhým člověkem, zejména s chudým a potřebným; v každé lidské osobě, s níž se setkáme, nás prosí o lásku, porozumění a konkrétní pomoc; v každém bližním nám říká Dej mi napít.

 

2. neděle postní A 2026

 

1. ČTENÍ Gn 12,1-4a

Čtení z první knihy Mojžíšovy.

Hospodin řekl Abrámovi:
   "Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. Udělám z tebe veliký národ a požehnám ti, oslavím tvé jméno a budeš pramenem požehnání. Požehnám těm, kdo ti budou žehnat, a prokleji ty, kdo tě budou proklínat. V tobě budou požehnána všechna pokolení země."
   Abrám se vydal na cestu, jak mu řekl Hospodin.

Žl 33 (32), 4-5. 18-19. 20+22 Odp: 22a
Odp.: Ať spočine na nás, Hospodine; tvé milosrdenství.

Hospodinovo slovo je správné, spolehlivé je celé jeho dílo. Miluje spravedlnost a právo, země je plná Hospodinovy milosti.
Odp.
Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu.
Odp.
Naše duše vyhlíží Hospodina, on sám je naše pomoc a štít. Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, jak doufáme v tebe.
Odp.



2. ČTENÍ 2 Tim 1,8b-10

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi.

Milovaný! Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. On nás spasil a povolal svým svatým povoláním, a to ne pro naše skutky, ale z vlastního rozhodnutí a pro milost, kterou nám dal v Kristu Ježíši před dávnými věky. Ale to se projevilo teprve nyní, když přišel náš spasitel Kristus Ježíš. On zlomil moc smrti a přinesl nám světlo nepomíjejícího života v evangeliu.



EVANGELIUM Mt 17,1-9

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle - ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají.
   Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi."
   Když ještě mluvil, zastínil je najednou světlý oblak, a hle - z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!" Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli.
   Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte, nebojte se!" Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: "Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých."

_________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Dnešní scénka z biblických postaviček je znázornění dnešního evangelia: Ježíš se ukazuje svým třem nejbližším učedníkům ve slávě, a Mojžíš a Eliáš – významné postavy Starého Zákona – kteří se tam zjevují také, dosvědčují, že Ježíš je opravdu Syn Boží. Učedníci ale padnou tváří k zemi; bojí se, a není divu, protože nic takového předtím ve svém životě nezažili. Ale Ježíš jim potom říká Vstaňte, nebojte se.  Vyzývá je, aby svůj strach z toho, co ještě nikdy nezažili, proměnili v radost; protože na té hoře viděli, že všechno nakonec dopadne dobře.

 

Milí bratři a sestry,

Když jsem přemýšlel o tom, co říci v dnešní promluvě, přišel mi na mysl jeden termín z moderní humanistické psychologie, použitý poprvé ve čtyřicátých letech dvacátého století známým americkým psychologem Abrahamem Maslowem. Říká se mu peak experience, v překladu něco jako vrcholová zkušenost. Umělá inteligence mi nabídla následující definici:

Jedná se o intenzivní moment euforie, úžasu a naplnění. Jde o hluboce osobní, někdy až mystické prožitky, kdy člověk ztrácí pojem o čase, a cítí jednotu se světem. Tyto zážitky bývají transformativní, přinášejí hluboké vhledy a trvalý pocit smyslu.

Věřím, milí bratři a sestry, že každý z nás (nebo alespoň my všichni dospělí) nějakou takovou zkušenost máme, že jsme něco takového někdy zažili – a že tedy budete moci aspoň trochu porozumět tomu, co bych dnes chtěl říci.

Petr, Jakub a Jan zažívají svoji peak experience na vrcholu hory s Ježíšem. Nejprve museli na tuto horu vystoupit – museli tedy projít určitou askezí a námahou – a museli se také ocitnout s Ježíšem o samotě, stranou davu lidí; a dokonce i stranou svých nejbližších, ostatních svých druhů v apoštolském společenství.

Tohle všechno není ovšem něco, čím by si svůj zážitek navodili nebo si jej od Hospodina vynutili – jen si tím možná připravili podmínky. Jejich vidění Ježíše ve slávě, Mojžíše a Eliáše je ovšem čirý dar z nebe, nevypočitatelný a nepředvídatelný. Petr, Jakub a Jan nic takového nečekali, nikdy předtím s něčím takovým neměli žádnou zkušenost; proto nyní prožívají směs strachu (padli tváří na zem a velmi se báli), ale i euforie. Petr chce na hoře stavět stany – v jeho kočovné kultuře je to jasný symbol toho, že by v tu chvíli rád na hoře zůstal; že by rád zachytil a prodloužil tento okamžik, v němž mu je dobře – i když to samozřejmě není možné.

Smysl této události můžeme pak rozpoznat v Ježíšových slovech, která říká těm třem ve chvíli, kdy jeho zjevení ve slávě končí. Nejprve jim říká Vstaňte, nebojte se, a poté, když již sestupují z hory: "Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých."

Ono Vstaňte, nebojte se neplatí pouze pro danou chvíli. Platí pro všechny budoucí okamžiky života těch tří. Ježíš právě ukázal Petrovi, Jakubovi a Janovi na hoře svou slávu a také smysl toho, co se má brzy stát (u Lukáše na paralelním místě najdeme tento text: A hle, rozmlouvali s ním dva muži ‒ byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě). Učedníci si tento zážitek mají dobře zapamatovat, aby je nesl – až budou prožívat svou všednost, svou rutinu; dny, v nichž se nic zvláštního a mystického nestane a kterých bude drtivá většina. Až budou vidět, jak Ježíš trpí; a až budou konfrontováni s vlastním utrpením a vlastní smrtí. Ježíš jim – i nám – vlastně říká: až tohle přijde, nenechte se tím zmást a ubít, vstaňte a nebojte se; vždyť jste mne viděli na hoře a pochopili jste, že to vše, co se děje, má smysl; že je právě toto cesta ke slávě, která již nepomine.

To druhé Ježíšovo slovo - Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých - můžeme pochopit, když si uvědomíme, že zážitky typu peak experience jsou jen a jen pro nás samotné, že jsou zcela osobním a individuálním Božím darem - a jako takové jsou nesdělitelné. I kdybychom o nich s někým hovořili - třeba i s někým nejbližším, s někým, kdo nás má rád a rozumí nám víc než ostatní - stejně by nás nepochopil. Teprve ve chvíli, kdy takovou peak experience budou mít i ostatní učedníci - až se o Velikonocích setkají se Vzkříšeným - budou moci svědectví Petra, Jakuba a Jana přijmout.

 

1. neděle postní A 2026

1. ČTENÍ Gn 2, 7-9; 3, 1-7 

Čtení z první knihy Mojžíšovy.

   Hospodin Bůh uhnětl člověka z prachu hlíny a vdechl do jeho nozder dech života, a tak se stal člověk živou bytostí.
   Potom Hospodin Bůh vysázel zahradu v Edenu na východě a usadil tam člověka, kterého uhnětl. Hospodin Bůh dal z půdy vyrůst rozmanitým stromům, líbezným na pohled, (jejichž ovoce) je chutné k jídlu, i stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra a zla.
   Had byl nejlstivější ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh udělal. Pravil ženě: "Řekl (skutečně) Bůh: Nejezte ze žádného stromu v zahradě?"
   Žena odpověděla hadovi: "Smíme jíst z ovoce každého stromu v zahradě, jen z ovoce stromu,; který je uprostřed zahrady - pravil Bůh - nesmíte jíst a ani se ho nedotýkejte, abyste nezemřeli."
   Had nato ženě: "Ne, nezemřete. Naopak, Bůh ví, že kdybyste z něho jedli, otevřou se vaše oči a budete jako Bůh poznávat dobro i zlo."
   Žena viděla, že (ovoce) stromu je chutné k jídlu, vábné na pohled, lákavé pro poznání moudrosti, a proto si z něho utrhla a jedla, a dala též svému muži; byl s ní a jedl. Tu se jim oběma otevřely oči a zpozorovali, že jsou nazí. Sešili tedy fíkové listy a udělali si zástěry.

Žl 51 (50), 3-4. 5-6a. 12-13. 14+17 Odp.: srv. 3a
Odp.: Smiluj se, Pane, neboť jsme zhřešili.

Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. Úplně ze mě smyj mou vinu a očist mě od mého hříchu.
Odp.
Neboť já svou nepravost uznávám, můj hřích je stále přede mnou. Jen proti tobě jsem se prohřešil, spáchal jsem, co je před tebou zlé.
Odp.
Stvoř mi čisté srdce, Bože! Obnov ve mně ducha vytrvalosti. Neodvrhuj mě od své tváře a neodnímej mi svého svatého ducha.
Odp.
Vrať mi radost ze své ochrany a posilni mou velkodušnost. Otevři mé rty, Pane, aby má ústa zvěstovala tvou chválu.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 5, 12-19

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

   Bratři a sestry! Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili . . . Hřích ovšem byl na světě už před Zákonem - jenomže kde není žádný zákon, tam se hřích nepřičítá. Přesto smrt uplatňovala svou moc od Adama do Mojžíše i nad lidmi, kteří se neprohřešili nějakým podobným přestoupením jako Adam. Tento Adam je protějškem toho, který měl přijít. Ale s Božím darem není tomu tak, jak to bylo s proviněním. Kvůli provinění jednoho ovšem celé množství propadlo smrti. Ale ještě tím hojněji se celému množství lidí dostalo Boží přízně a milostivého daru prostřednictvím jednoho člověka, Ježíše Krista. A není tomu s darem tak, jako s hříšným skutkem onoho jednoho člověka. Neboť rozsudek nad proviněním toho jednoho přinesl odsouzení, kdežto Boží dar vede z mnoha provinění k ospravedlnění. Jestliže kvůli provinění jednoho člověka začala skrze toho jednoho člověka vládnout smrt, tím spíše v síle nového života budou kralovat skrze jednoho, totiž Ježíše Krista, ti, kdo v hojnosti dostávají milost a dar ospravedlnění.
   Nuže tedy: jako provinění jednoho člověka přineslo odsouzení celému lidstvu, tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život. Jako se totiž celé množství stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky, tak zase poslušností jednoho se celé množství stane spravedlivými.



EVANGELIUM Mt 4, 1-11

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš byl vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl.
   Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: "Jsi-li syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby."
   On však odpověděl: "Je psáno: 'Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.' " Potom ho ďábel vzal s sebou do Svatého města, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: "Jsi-li syn Boží, vrhni se dolů. Je přece psáno: 'Svým andělům dá o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou na kámen.' "
   Ježíš mu odpověděl: "Také je psáno: 'Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.' "
   Zase ho vzal ďábel s sebou na velmi vysokou horu, ukázal mu všecka království světa i jejich slávu a řekl mu: "To všecko ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět."
   Tu mu Ježíš řekl: "Odejdi, satane! Neboť je psáno: 'Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit.' " Potom ho ďábel nechal - i přistoupili andělé a sloužili mu.

_______________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Dnešní scénku z biblických postaviček najdeme v každé dětské Bibli: Je to Adam a Eva u stromu poznání. Ten příběh byl sepsán v době, kdy lidé přemýšleli dost jinak než my – důležité pravdy si nesdělovali jako my dnes tím, že je přímo popíšeme, ale příběhem – Ježíš to taky tak dělal, když lidem vyprávěl svá podobenství. A tak v tom příběhu není důležité, co to vlastně bylo za strom, nebo jak vypadal ten mluvící had (na jednom slavném obrazu, který je vystavený ve Vídni, má ten had ještě tlapky - o které pak podle všeho přišel, když mu Bůh řekl, že se bude za trest plazit po zemi). Tak co je tedy na tom příběhu důležité, co chce říct nám dnes? Asi to, že jsme my lidé v sobě pokazili, k čemu jsme byli stvořeni – schopnost milovat Boha a bližního. Ale naštěstí nám Bůh poslal svého Syna, Ježíše, který přišel právě proto, aby to napravil.

 

Milí bratři a sestry,

Pokušitelovo svádění v prvním čtení i v evangeliu se odehrává velice podobným způsobem. Adamovi a Evě říká ‚když ochutnáte, budete jako Bůh‘ a Ježíšovi zase ve dvou ze tří způsobů pokoušení: ‚Jsi-li Syn Boží, učiň, ať z těchto kamenů jsou chleby. Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů.‘ V obou případech ďábel vykresluje falešný - nebo minimálně polopravdivý - obraz Boha.

V kontextu končících zimních olympijských her v Itálii jsem si vzpomněl na náš slavný hokejový triumf z roku 1998 na olympiádě v japonském Naganu. Po Brně tehdy jezdila auta s českými vlaječkami vytaženými z oken a ozývalo se skandování: (brankář) Hašek není člověk, Hašek je bůh!

Tohle je přesně ona představa, kterou se ďábel snaží vsugerovat těm, jež pokouší. Bůh – tak jak jej Pokušitel vykresluje – je především jakýsi vesmírný superman se superschopnostmi. Adamovi a Evě se ďábel snaží podsunout víceméně následující myšlenku: On vás stvořil mnohem menší, slabší a méně mocné než je sám, protože nechce mít žádnou konkurenci, ale vy máte právo být jako On – a snězení ovoce ze stromu poznání vám to umožní.

Na Ježíše se to snaží zkoušet podobně, jedenkrát dokonce s pomocí verše z Písma, vytrženého z kontextu. Jsi-li Syn Boží, máš především superschopnosti – můžeš vykouzlit z kamene chléb, můžeš se pustit do dobrodružství, které by komukoli jinému přineslo jistou smrt.

Jenže Ježíš je skutečný Boží Syn, je to skutečný obraz Otce, odlesk jeho slávy a výrazná podoba jeho podstaty, jak říká list Židům. Pohled na něj, na jeho život, jeho slova a skutky úspěšně bourá představu, kterou by nám chtěl naservírovat ten Zlý. A poznáváme to i z dnešního evangelia, ze způsobu, jímž Ježíš vzdoruje pokušení. V Ježíšově zápasu na poušti se již zjevuje tajemství Nejsvětější Trojice, podobně jako krátce před tím při křtu v Jordánu. Otec není hlavně Všemohoucí a Vševědoucí - On je především Vztah Lásky, ten, koho Ježíš miluje, kým je milován a z jehož lásky žije:  Nejen z chleba je člověk živ, ale z každého slova, které vychází z Božích úst. A toto vědomí pak Ježíšovi umožňuje, aby měl vůči Otci naprostou důvěru, poslouchal jeho hlas a sloužil mu:  ‚Odejdi, satane! Neboť je psáno: 'Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit.'

 

 

 

6. neděle v mezidobí A 2026

 

1. ČTENÍ Sir 15, 16-21 (řec. 15-20)

Čtení z knihy Sirachovcovy.

Chceš-li, můžeš plnit přikázání, je v tvé moci zůstat věrným. Bůh před tebe položil oheň i vodu, vztáhni ruku, po čem chceš.
Před každým je život a smrt, každému dá (Bůh) to, co kdo bude chtít. Převelká je moudrost Páně, je všemohoucí a všechno vidí. Jeho oči (hledí) na ty, kdo se ho bojí, on zná každý lidský skutek. Nikomu neporučil, aby byl bezbožný, nikomu nedal dovolení, aby hřešil.

Žl 119 (118), 1-2. 4-5. 17-18. 33-34 Odp.: 1b
Odp.: Blaze těm, kdo kráčejí v zákoně Hospodinově.

Blaze těm, jejichž cesta je bezúhonná, kteří kráčejí v zákoně Hospodinově. Blaze těm, kdo dbají na jeho přikázání, hledají ho celým srdcem.
Odp.
Tys, Hospodine, dal svá nařízení, aby se jich dbalo svědomitě. Kéž jsou pevné mé cesty, abych zachovával tvé příkazy.
Odp.
Prokaž dobro svému služebníku, abych byl živ a zachovával tvé slovo. Otevři mé oči, ať pozoruji divy tvého zákona.
Odp.
Ukaž mi, Hospodine, cestu svých příkazů, a budu j i věrně zachovávat. Pouč mě, ať zachovám tvůj zákon a chráním ho celým svým srdcem.
Odp.

2. ČTENÍ 1 Kor 2, 6-20

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!  Učíme moudrosti, ale jen ty nejpokročilejší. To však není moudrost tohoto světa ani moudrost těch, kdo tento svět ovládají. Jejich moc je už zlomena. Moudrost, které učíme, je od Boha, plná tajemství a skrytá. Bůh ji už před věky pro nás předurčil k naší slávě. Nikdo z těch, kdo vládnou tímto světem, neměl o ní tušení. Protože kdyby o ní něco věděli, nikdy by Pána slávy neukřižovali. Ale - jak stojí v Písmě - my zvěstujeme to, 'co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, nač člověk nikdy ani nepomyslil, co všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují'. Nám to Bůh zjevil skrze svého Ducha. Duch totiž zkoumá všecko, i hlubiny Boží.

  

 
EVANGELIUM Mt 5, 17-37

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se to všecko nestane.
    Kdyby tedy někdo zrušil jedno z těchto přikázání - a třeba i to nejmenší - a tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenší: Kdo se však bude jimi řídit a jim učit, bude v nebeském království veliký.
    Říkám vám: Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete.
    Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: 'Nezabiješ. Kdo by zabil, propadne soudu.' Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu; kdo svého bratra tupí, propadne veleradě; a kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni.
    Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar.
    Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník neodevzdal soudci a soudce služebníkovi, a byl bys uvržen do žaláře. Amen, pravím ti: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního halíře.
    Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Nezcizoložíš.' Ale já vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci.
    Svádí-li tě tvé pravé oko, vyloupni ho a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar, než aby celé tvoje tělo bylo uvrženo do pekla. A svádí-li tě tvoje pravá ruka, usekni ji a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar, než aby celé tvoje tělo přišlo do pekla.
    Také bylo řečeno: 'Kdo by se rozváděl se svou ženou, ať jí dá rozlukový list.' Ale já vám říkám: Každý, kdo se rozvede se ženou - mimo případ smilstva - uvádí ji do cizoložství, a kdo se ožení s rozvedenou, dopouští se cizoložství.
    Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: 'Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Pánu svou přísahu.' Ale já vám říkám: Vůbec nepřísahejte: ani při nebi, protože je to Boží trůn, ani při zemi, protože je to podnož jeho nohou, ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; ani při své hlavě nepřísahej, protože ani jediný vlas nemůžeš udělat světlým nebo tmavým.
    Ale vaše řeč ať je 'ano, ano - ne, ne'. Co je nad to, je ze zlého."

________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

To, co jsme slyšeli v evangeliu, je kousek Ježíšova Kázání na hoře – no, ona to moc velká hora vlastně nebyla; je to jenom takový kopeček v blízkosti Genezaretského jezera na severu Izraele. Ale Ježíš tam vystoupil, aby si jeho posluchači připomněli jinou horu – mnohem vyšší – zvanou Sinaj, která je dneska na území Egypta. Je to hora, na které Hospodin dal Mojžíšovi Zákon a Desatero přikázání. A Ježíš teď říká, že to Desatero platí dál, že ho nepřišel zrušit, ale naplnit. Jak to můžeme chápat? Velmi jednoduše – když se později Ježíše ptal jeden učitel Zákona na to, co je v Zákoně nejdůležitější, tak mu Ježíš řekl, že láska. To je to naplnění zákona. Když mám někoho rád, nikdy mu neudělám to, co Desatero říká, že nemám dělat – neokradu ho, nepodvedu ho ani mu neublížím. Ne proto, že je to zakázané. Ale proto, že toho druhého mám rád.

Milí bratři a sestry,

 Dnešní stůl Božího Slova je natolik významově bohatý, že se mi zdá vlastně nemožné kázat o něm jako o celku. Evangelium, které jsme právě slyšeli - z Matoušovy zprávy o Ježíšově kázání na hoře - je novozákonní interpretací Mojžíšova Zákona.  I když jednotícím prvkem Kázání na hoře je láska jako naplnění Zákona (nepřišel jsem Zákon zrušit, ale naplnit), přesto v něm Ježíš hovoří o mnoha různých aspektech života. Proto jsem se - vzhledem k dnešní promluvě - rozhodl vybrat si z dnešního evangelia jen jednu větu: dvacátý pátý verš páté kapitoly.

 Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník neodevzdal soudci a soudce služebníkovi, a byl bys uvržen do žaláře.

 Na tuto pasáž z Horského kázání mám jednu osobní vzpomínku. Před téměř šestnácti lety jsme s přáteli navštívili při naší cestě na sever Evropy známé finské město Rovaniemi, ležící přímo na polárním kruhu. Zdejší velký luteránský kostel byl postaven začátkem padesátých let minulého století - místo původního, který vzal za své koncem druhé světové války. Pozoruhodné jsou fresky v jeho interiéru, inspirované místním drsným klimatem a kulturou. Nad hlavním oltářem je monumentální zpodobnění Ježíšova Posledního soudu, nikoli nepodobné známé fresce v Sixtinské kapli – jen peklo zde není znázorněno jako oheň, ale jako věčná krutá zima, zatímco vyvolení vstupují do ráje v podobě přicházejícího jara. V pravé boční lodi tohoto kostela je pak vyobrazení sámského chovatele sobů (označení Laponec je sice známější, ale hanlivé, podobně jako výraz Eskymák pro Inuity v Grónsku a Kanadě) s jedním z jeho zvířat. Zcela nalevo je ještě anděl, který klade Sámovi ruku na rameno. Pod tím je text první poloviny verše 25: Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě.

 Dlouho jsem přemýšlel, jak tenhle biblický verš a ono vyobrazení spolu souvisejí. Ale časem mi to došlo. Cesta je náš životní příběh, kterým kráčíme společně s druhými lidmi i s ostatními Božími tvory. Slovo protivník není třeba chápat jako nepřítel; spíše je to někdo druhý, mezi nímž a námi je nějaké rozdělení, způsobené zraněním. Ten někdo nám byl svěřen, abychom o něj pečovali, chránili ho a měli ho rádi, a my jsme mu místo toho ublížili, zachovali jsme se vůči němu třeba krutě a necitlivě. Protivníky v tomto smyslu máme asi každý z nás – všichni jsme zažili nějaké zranění ze strany blízkých lidí. A všichni jsme jistě nějak sami ublížili někomu, o koho jsme se měli s láskou starat.

 Jsme-li takto zraněni od druhého, můžeme ho také - jak říká Ježíš - odevzdávat soudci, tedy stěžovat si na něj před Hospodinem. Možná nejlépe to ilustruje jeden verš z dvacáté druhé kapitoly starozákonní knihy Exodus, který oznamuje jedno z nařízení Mojžíšova zákona: Vezmeš-li si jako zástavu plášť svého bližního, vrať mu ho do západu slunce. Je to pro něho jediná pokrývka, plášť pro jeho tělo. V čem by měl spát? Bude-li si mně stěžovat, uslyším ho, neboť jsem soucitný.

 V době těsně před začátkem postu nás tedy tento jeden verš z Horského kázání vybízí k tomu, abychom se dohodli s protivníkem ještě na cestě. Vybízí nás tedy - jednoduše řečeno - ke smíření, ke vzájemnému odpuštění a k uzdravení vztahů. Tím se nechce říci, že by to všechno bylo vždycky možné jako mávnutím kouzelného proutku. Často je to bolestivý proces, který vyžaduje velkou pokoru, dostatek času a také ochotu o věcech hovořit místo toho, abychom je zametali pod koberec. Ale je třeba o to stále usilovat - dokud jsme ještě na cestě, dokud máme ještě čas.  

 

5. neděle v mezidobí A 2026

 

1. ČTENÍ Iz 58,7-10

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Toto praví Hospodin:
    "Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obleč ho, neodmítej pomoc svému bližnímu. Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora, tvá jizva se brzy zacelí.
    Před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou Boží sláva.
    Tehdy budeš volat, a Hospodin ti odpoví, křičet o pomoc, a on ti řekne: 'Zde jsem!' Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem, křivě mluvit, nasytíš-li svým chlebem hladového, ukojíš-li lačného, tehdy v temnotě vzejde tvé světlo a soumrak tvůj stane se poledním jasem."



Žl 112 (111),4-5.6-7.8a+9 Odp.: 4a
Odp.: Spravedlivý září v temnotách jako světlo.
nebo: Aleluja.

Spravedlivý září v temnotách jako světlo řádným lidem, je milosrdný, dobrotivý a spravedlivý. Blaze muži, který se slitovává a půjčuje, stará se o své věci podle práva.
Odp.
Neboť navěky nezakolísá, ve věčné paměti bude spravedlivý. Nemusí se obávat zlé zprávy, jeho srdce je pevné, důvěřuje v Hospodina.
Odp.
Jeho srdce je zmužilé, nebojí se, rozděluje, dává chudým, jeho štědrost potrvá navždy, jeho moc poroste v slávě.
Odp.



2. ČTENÍ 1 Kor 2,1-5

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

    Bratři a sestry, když jsem k vám přišel hlásat svědectví o Bohu, nepřišel jsem s nějakou zvláštní výřečností nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že u vás nechci znát nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného.
    Vystupoval jsem u vás se skleslou náladou, se strachem a obavami. A moje mluvení a kázání nezáleželo v přemlouvavých slovech moudrosti, ale v projevování Ducha a moci.
    To proto, aby se vaše víra zakládala na moci Boží, a ne na moudrosti lidské.



EVANGELIUM Mt 5,13-16

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Vy jste sůl země; jestliže však sůl ztratí chuť, čím bude osolena? K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.
    Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město položené na hoře. A když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu, ale na podstavec, takže svítí všem v domě. Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích."

______________________________________________________ 

Slůvko pro děti:

Milé děti, dnešní biblické postavičky jsou trochu jako komiks. A myslím, že rychle společně přijdeme na to, co to má znamenat.

Na začátku tady máme člověka, který je smutný – to naznačuje i ten tmavý šátek, na kterém sedí. Co by se stalo, kdyby tam jenom tak zůstal a v tom svém smutku se pořád nějak přebíral, pořád by myslel na to, jaký je to chudák a kdo všechno mu ublížil?  Byl by pořád nešťastnější a pořád víc by se uzavíral do sebe.

Jenže ten smutný člověk měl velké štěstí – a možná i velkou Boží pomoc – v tom, že nezůstal takhle zaměřený sám na sebe, ale všiml si, že blízko něho je někdo, kdo je na tom taky špatně, a možná ještě víc špatně nežli on sám. A tak mu pomohl. A na třetím obrázku už se ten člověk raduje, už není smutný, má pod sebou žlutý svítící šátek, který naznačuje jeho novou náladu. Na své trápení už zapomněl, raduje se – protože předtím zapomněl na sebe a udělal skutek lásky.

A kdo z vás, děti, dával dobrý pozor, tak taky pozná, kterého dnešního čtení se ta scénka týká: ano, je to to první:   Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obleč ho, neodmítej pomoc svému bližnímu. Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora, tvá jizva se brzy zacelí.

Milí bratři a sestry,

Dnešní liturgické texty se týkají - mimo jiné - i čehosi, co bychom mohli nazvat třeba privatizací víry. Mnoho lidí - a jejich počet zřejmě roste - říká, že jsou věřící, ale že víra je jejich výsostně soukromá věc, o níž nemají potřebu s druhými hovořit - a už vůbec o ní nechtějí svědčit (neboli, jak by asi sami řekli, ji někomu druhému vnucovat). Aniž bych chtěl tento přístup nějak hodnotit, je přesto možné přemýšlet o tom, proč tomu tak je. Snad to může být do jisté míry oprávněná reakce na církevní triumfalismus z minulých dob, kdy církev ještě měla velkou moc a velký vliv. Možná to také souvisí se specifickou situací nás křesťanů v Česku, v zemi, která je podle všech statistik jednou z nejsekulárnějších na světě. Otec Tomáš Halík v jedné ze svých starších publikací hovořil v tomto smyslu o české 'plaché' zbožnosti – když dělá český katolík znamení kříže, dělá ho rychle a nenápadně, protože cítí v zádech pohled většinového ateisty. A samozřejmě je to i otázka povahy a vlivu prožitého životního příběhu každého věřícího člověka. Pro mnohé z nás - zejména pro ty, kteří jsou vnitřním naladěním introverti - je osobní víra velmi intimní záležitost; podobně jako jiné aspekty života, které jsou pro jeho prožívání velmi podstatné a důležité a které ho naplňují smyslem. Mnoha lidem se o tom všem vůbec nechce mluvit, protože se obávají jakési profanace toho, co je pro ně vlastně posvátné - obávají se, co by se stalo, kdyby se tento jejich vnitřní svět dostal do rukou, úst nebo nedej Bůh počítačových klávesnic cizích lidí.

Tohle všechno je pochopitelné; jenže naše křesťanství nemůže být - již z podstaty věci - zcela soukromá záležitost. Individuální rozměr naší víry - osobní vztah ke Kristu a osobní vnitřní modlitba - je mimořádně důležitý, neboť nás chrání proti jejímu zjednodušení v pouhou katolickou ideologii nebo jen ve snahu bojovat za takzvané tradiční hodnoty. Jenže naše víra má také velmi podstatný rozměr společenství, svědectví a zejména toho, co je jejím cílem - tedy lásky, projevující se konkrétními skutky.

Dnešní stůl Božího slova nám ukazuje několik cest, jak tento společný (či, chcete-li, veřejný) rozměr naší víry žít. Ve druhém čtení z prvního listu Korinťanům jsme svědky toho, jak se svatý Pavel při svém veřejném hlásání nebojí přiznat svou slabost. Nestydí se za ni, nehraje si na křesťanského superhrdinu, neříká si, co si o tom adresáti jeho listu pomyslí, stojí před nimi v pravdě. Ale právě tím svědčí o Boží moci a lásce. Vystupoval jsem u vás se skleslou náladou, se strachem a obavami. A moje mluvení a kázání nezáleželo v přemlouvavých slovech moudrosti, ale v projevování Ducha a moci. To proto, aby se vaše víra zakládala na moci Boží, a ne na moudrosti lidské.

Další skutečnost, o níž vypovídá zejména dnešní evangelium, se týká svědectví skrze skutky nesobecké lásky. Vyplývá přímo z naší křesťanské identity; z toho, kým jsme se stali již ve chvíli našeho křtu - jsme milovanými Božími dětmi a máme dar Ducha lásky. Vy jste světlo světa; tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích, říká Ježíš. A přirozeností světla je svítit; nikdy se nedá dokonale zakrýt, aby nebylo vidět, leda by se nechalo úplně vyhasnout. Tímto světlem jsou dobré skutky, skutky lásky, svědectví mnohem účinnější nežli svědectví pouhými slovy, protože slov a obrazů máme kolem sebe příliš mnoho, jsme jimi přesyceni a přestáváme jim důvěřovat.

A třetí výpověd dnešního Slova v tomto smyslu je obsažena v prvním čtení, z konce knihy proroka Izajáše. Vydáme-li se na úzkou cestu nezištné lásky ke druhým, zakusíme sami konkrétní Boží útěchu a Boží pomoc: Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obleč ho, neodmítej pomoc svému bližnímu. Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora, tvá jizva se brzy zacelí.

Když zažíváme v životě nějakou vážnou těžkost, když se například musíme vyrovnat s nějakým vnitřním zraněním duše, které nám způsobil někdo druhý, pokušení uzavřít se do sebe je veliké. Bojíme se vystoupit ze své komfortní zóny, abychom nějaké podobné zranění od druhých nezažili znovu. Ale pokud se nám i přesto nějak podaří vyjít ze sebe směrem ke druhým, i přesto dál svědčit o světle, jež je v nás, můžeme opravdu získat podstatnou zkušenost obsaženou v prvním čtení: tvá jizva se brzy zacelí, v temnotě vzejde tvé světlo a soumrak tvůj stane se poledním jasem.