12. neděle v mezidobí A 2026

 

1. ČTENÍ Jer 20, 10-13

Čtení z knihy proroka Jeremiáše. 

Jeremiáš řekl:
    Slyšel jsem nepřátelské umlouvání mnohých: "Hrůza ze všech stran! Udejte ho! Udáme ho!"
    I ti, kteří se mnou žili v přátelství, číhají na můj pád: "Snad se dá svést a zmocníme se ho a pomstíme se na něm!"
    Ale Hospodin je se mnou jako silný bojovník; proto ti, kteří mě stíhají, padnou a nic nesvedou. Velmi budou zahanbeni, neboť ničeho nedosáhnou; bude to věčná hanba, nezapomene se na ni.
    Hospodine zástupů, který zkoušíš spravedlivého, který vidíš ledví i srdce, kéž uzřím tvou pomstu nad nimi, neboť tobě jsem svěřil svou při. Zpívejte Hospodinu, chvalte Hospodina, že vysvobodil život ubohého z ruky zlosynů!



Žl 69 (68), 8-10. 14+17. 33-35 Odp.: 14c
Odp.: Vyslyš mě, Bože, ve své veliké lásce!

Pro tebe, Bože, jsem snášel potupu, pohana pokryla mou tvář. Svým bratrům stal jsem se cizincem, synům své matky neznámým. Neboť mě stravuje horlivost pro tvůj dům, padají na mě urážky těch, kdo tě urážejí.
Odp.
Já se však, Hospodine, obracím modlitbou k tobě v čas milosti, Bože! Vyslyš mě ve své veliké lásce, věrně mi pomoz! Vyslyš mě, Hospodine, tvá láska je dobrotivá, obrať se ke mně se svým nesmírným slitováním.
Odp.
Uvědomte si to, ubožáci, a radujte se; pookřejte v srdci vy, kdo hledáte Boha! Neboť Hospodin slyší chudáky, nepohrdá svými vězni. Nechť ho chválí nebe a země, moře a vše, co se v nich hýbe.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 5, 12-15

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili . . . Hřích ovšem byl na světě už před Zákonem - jenomže kde není žádný zákon, tam se hřích nepřičítá. Přesto smrt uplatňovala svou moc od Adama do Mojžíše i nad lidmi, kteří se neprohřešili nějakým podobným přestoupením jako Adam. Tento Adam je protějškem toho, který měl přijít.
    Ale s Božím darem není tomu tak, jak to bylo s proviněním. Kvůli provinění jednoho ovšem celé množství propadlo smrti. Ale ještě tím hojněji se celému množství lidí dostalo Boží přízně a milostivého daru prostřednictvím jednoho člověka, Ježíše Krista.



EVANGELIUM Mt 10, 26-33

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým apoštolům: 

    "Nebojte se lidí. Nic není tak tajného, že by to nebylo odhaleno, a nic skrytého, že by to nebylo poznáno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle, a co se vám šeptá do ucha, hlásejte ze střech!
    A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo - duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo. Copak se neprodávají dva vrabci za halíř? A ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí vašeho Otce. U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy: Máte větší cenu než všichni vrabci.
    Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi; ale každého, kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi."

______________________________________________________

Slůvko pro děti: 

Milé děti, 

v dnešním evangeliu Pán Ježíš mluví o vrabcích. Víte, že vrabců je všude spousta; kdybychom se šli po mši svaté projít po farní zahradě, určitě bychom jich pár potkali nebo aspoň slyšeli jejich čim čim.  A asi to tak bylo i v Ježíšově době. Vrabci nejsou vzácní, jako je třeba sokol stěhovavý, a ani nejsou krásně barevní, jako je třeba ledňáček nebo vlha. Ale Pán Ježíš říká, že i o ně se Otec stará a má je rád. A když je to tak s těmi vrabečky, tak si můžeme být jistí, že my lidé jsme taky v Otcových rukou a že nás má rád ještě mnohem víc.

 

Milí bratři a sestry,

Ježíšův apel na začátku dnešního evangelia – Nebojte se lidí – je samozřejmě výzvou k tomu, aby se křesťané všech dob a kultur dokázali statečně přiznat ke Kristu; s tím, že je při tom mohou potkat různé formy nepochopení, výsměchu, diskriminace i pronásledování, při němž již jde o život.

Můžeme se však společně zamyslet i nad tím, podle čeho poznáme, že jsme již na naší duchovní cestě dospěli do stádia, ve kterém dáváme svým životem a svými postoji tomto Ježíšovu slovu skutečně za pravdu. Onen strach, o kterém Pán hovoří, může totiž mít různé formy a projevy.

To první, co nás napadne, je samozřejmě situace, kdy prostě naši víru přímo zapřeme nebo o ní vůbec nemluvíme – v naší době a v naší zemi asi nikoli proto, že by nám kvůli víře šlo o život, ale z toho důvodu, že máme obavy, ‚co by si o tom lidé pomysleli‘; máme strach, že bychom se nějak vyčlenili třeba z kolektivu na pracovišti nebo ve škole, že by si nás lidé kolem nás spojovali s onou hroznou katolickou církví, zprofanovanou skandály a mentálně ustrnulou někde ve středověku; a tak dále a tak podobně, každý si sem může doplnit, co je mu libo.  Ovšem úplně tentýž strach se může projevovat v čemsi, co na první pohled vypadá jako statečné vyznání – totiž v až příliš okázalých a triumfalistických projevech víry, v rétorice o obraně křesťanských hodnot a ve stálém žehrání na to, jaké že je to všechno u nás v Evropě odkřesťanštěné a mravně zkažené. To, o čem si někteří křesťané myslí, že je statečné vyznání a statečná obrana křesťanských hodnot v sekulárním světě, je ve skutečnosti úplně tentýž strach z lidí, o kterém Ježíš mluví, jen trochu transformovaný a maskovaný. Tato forma strachu není strachem o to, co si o mně lidé pomyslí, ale vyloženě strachem z nepřítele, byť domnělého, který se následně transformuje do agresivity. Obě dvě formy tohoto strachu mají však stejný kořen – to, o čem Pán mluví ve druhé části evangelia, když používá svůj příměr o vrabcích. Je to nevíra v to, že jsme všichni nakonec v láskyplných Božích rukou, nejen my křesťané, ale všichni lidé a celý svět.

Z toho všeho pak vyplývá i odpověď na naši úvodní otázku: ve které chvíli naší duchovní cesty se opravdu přestáváme bát v tom smyslu, o němž Pán hovoří? A tato odpověď je celkem nasnadě. Pokud si vezmeme příměr ze světa zvířat, pak jsme strach nezvládli ani ve chvíli, kdy se tváří v tvář nebezpečí stočíme do klubíčka, ani tehdy, když zaútočíme. Na správně cestě nejsme, když si svou víru necháme jen pro naši privátní potřebu, ale ani tenkrát, když s ní okázale mlátíme druhému přes hlavu. Jediná správná alternativa je postoj lásky - včetně lásky k těm, kteří pro nás představují domnělé či skutečné nebezpečí. Láska nezná strach, říká ve svém prvním listu svatý Jan; dokonalá láska strach zahání, a kdo se bojí, nedošel v lásce dokonalosti.

 

 

11. neděle v mezidobí A 2026

1. ČTENÍ Ex 19, 2-6a

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.

    Když přišli synové Izraele na sinajskou poušť, utábořili se na poušti. Izrael se tam utábořil před horou.
    Mojžíš vystoupil k Bohu a Hospodin na něj zavolal s hory: "Tak řekneš Jakubovu domu a oznámíš synům Izraele: Sami jste viděli, co jsem udělal Egypťanům, jak jsem vás nesl na orlích křídlech a dovedl vás k sobě.
    Nuže, budete-li mě skutečně poslouchat a mou smlouvu zachovávat, budete mým vlastnictvím mezi všemi národy, neboť mně patří celá země. Budete mi královstvím kněží a svatým lidem."



Žl 100 (99), 2. 3. 5 Odp.: 3c
Odp.: Jsme jeho lid a stádce jeho pastvy.

Plesejte Hospodinu, všechny země, služte Hospodinu s radostí, vstupte před něho s jásotem!
Odp.
Uznejte, že Hospodin je Bůh: on nás učinil, a my mu náležíme, jsme jeho lid a stádce jeho pastvy.
Odp.
Neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, po všechna pokolení trvá jeho věrnost.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 5, 6-11

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Kristus v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého - možná za dobrého se ještě někdo umřít odhodlá. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky. Tím spíše tedy budeme zachráněni skrze něho od hněvu teď, když jsme ospravedlněni jeho krví. Neboť jestliže jsme byli s Bohem usmířeni smrtí jeho Syna v době, kdy jsme s ním byli ještě znepřáteleni, tím spíše - po usmíření - budeme zachráněni jeho životem. Ba ještě více! Smíme se i chlubit Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, protože skrze něho se nám nyní dostalo usmíření.



EVANGELIUM Mt 9, 36-10, 8

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Když Ježíš viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Tu řekl svým učedníkům: "Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň!"
    Potom si zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu.
    Jména těch dvanácti apoštolů jsou tato: první Šimon, zvaný Petr, a jeho bratr Ondřej, Jakub, syn Zebedeův, a jeho bratr Jan, Filip a Bartoloměj, Tomáš a celník Matouš, Jakub, syn Alfeův, a Tadeáš, Šimon Kananejský a Jidáš Iškariotský, který ho pak zradil.
    Těchto dvanáct Ježíš poslal a přikázal jim: "Mezi pohany nechoďte a do žádného samařského města nevcházejte. Raději jděte k ztraceným ovcím z domu izraelského. Jděte a hlásejte: 'Přiblížilo se nebeské království.' Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy. Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte."

______________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Dnešní scénka z biblických postaviček představuje to, k čemu Ježíš pozval své učedníky: někdo osvobozuje od zla (to je hezky znázorněno tím odloženým černým oblečením, a já za ten nápad děkuji Katce Roháčové, sám bych to tak nevymyslel), někdo uzdravuje nemocné, někdo utěšuje smutné a někdo vyučuje ve víře – každý podle toho, jaké dostal duchovní dary.

Co myslíte děti, jsme také Ježíšem poslaní ke druhým lidem? Určitě ano. Nemusíme zázračně křísit mrtvé, a to osvobozování od zla je taky něco, co někdo může dělat jenom z pověření pana biskupa. Ale těšit smutné a svědčit o naší víře můžeme vlastně všichni.

 

Milí bratři a sestry,

pojďme se společně zamyslet nad dnešním druhým čtením z listu svatého Pavla Římanům. Pavel má s tím, o čem píše, zcela osobní zkušenost. Svůj list římským křesťanům nezamýšlí jako katechezi či teologickou úvahu, ale nejvíce jako osobní svědectví.

Ve 26. kapitole Skutků apoštolů se Pavel hájí před králem Agrippou těmito slovy:  Můj život od mládí, jaký jsem vedl od počátku ve svém národě v Jeruzalémě, znají všichni židé. Vědí o mně už od dřívějška ‒ jen kdyby chtěli svědčit ‒ že jsem žil podle nejpřísnější strany našeho náboženství, totiž jako farizeus. Pavel býval farizejem. Zakládal si na tom, že v každé oblasti svého života pečlivě dodržuje Mojžíšův zákon, že je tedy spravedlivý a tím si zaslouží Hospodinovu přízeň a požehnání, více než jiní, kteří Zákon plní méně důsledně. Jenže pak se před branami Damašku v nečekaném a intenzivním zážitku setká s Kristem a obrátí se; a toto jeho obrácení znamená také revoluci v jeho pochopení vztahu, který má Bůh k němu i k ostatním lidem. Pavel zažil něco, co se pak v různých obdobích dějin křesťanství tak či onak opakuje a o čem máme silná svědectví jednotlivých křesťanů: mezi nejznámějšími jsou například Lutherův Turmerlebnis – zážitek ve věži augustiniánského kláštera ve Wittenbergu, právě tehdy, když Martin Luther studoval Pavlovy listy. Nebo - ještě známější a pro nás důležitější -
svědectví malé svaté Terezie z Lisieux v její autobiografii Dějiny duše.

Kristus za nás zemřel, když jsme byli ještě hříšníky, říká Pavel římské křesťanské obci. Do svého obrácení se domníval, že Hospodinovu lásku a přízeň si musí zasloužit dokonalým plněním Zákona; že o ní musí usilovat svým náboženským výkonem. Avšak po poznání Krista objevuje, že je to radikálně jinak, ba úplně obráceně. Boží láska prostě je, není závislá ani na stupni zbožnosti, ani na důslednosti v plnění zákona, ani na ničem jiném.

Možná to, co právě zaznělo, není nic nového. Ale onu snahu zasloužit si lásku a přízeň druhého máme na lidské rovině zarytou hluboko pod kůží. Málokdy se v našem lidském světě potkáme s někým, kdo by nás miloval opravdu bez podmínek, a tuto hluboce zakořeněnou zkušenost si promítáme i do našeho vztahu s Bohem. Možná můžeme v tomto kontextu pochopit Ježíšův pohled z dnešního evangelia: když vidí zástupy, je mu jich líto, protože jsou vysílení a skleslí, jako ovce bez pastýře – a mimo jiné jsou snad vysílení a skleslí proto, že jejich okolí na ně stále klade nějaké nároky. A nemají pastýře- nemají nikoho, kdo by jim řekl, že je tu Někdo, kdo je má rád bez jakékoli podmínky.

Svatý Pavel ve dnešním úryvku stále opakuje Římanům tuto prostou pravdu: chceme-li žít dobrý křesťanský život, nemůže být nikdy naší motivací snaha nějak si Boží lásku zasloužit. Nemůžeme se snažit milovat proto, abychom byli hodni Boží lásky. Je to zcela naopak; tak, jak je psáno v prvním listu Janově: my milujeme, protože Bůh nejprve miloval nás.

 

 

 Také dnešní promluva je určena zejména pro děti, které dnes poprvé přistoupí ke svatému přijímání - tentokrát ve farním kostele v Žebětíně. 

Kázání k 10. neděli v mezidobí z ročního cyklu A z roku 2023 najdete zde.

10. neděle v mezidobí A 2026

1. ČTENÍ Oz 6, 3-6

Čtení z knihy proroka Ozeáše.  

Snažme se poznat Hospodina, jako jitřenka jistě vysvitne, přijde k nám jako déšť, jako jarní déšť, který zavlaží zemi. Co mám dělat s tebou, Efraime, co mám dělat s tebou, Judo? Vaše láska je jako ranní mráček, jako rosa, která záhy mizí. Proto jsem je vzdělával skrze proroky, zabíjel slovy svých úst, má spravedlnost jako světlo vychází. Lásku chci, ne oběť, poznání Boha je víc než celopaly.

 

Žl 50 (49), 1+8. 12-13. 14-15

Odp.: Kdo žije správně, tomu ukážu Boží spásu.

Svrchovaný Bůh, Hospodin, promluvil a volal zem od východu slunce až na západ. "Nekárám tě pro tvé oběti, vždyť tvé žertvy jsou stále přede mnou.

Odp.

Kdybych měl hlad, nebudu ti o tom říkat, vždyť můj je svět se vším, co ho plní! Copak požívám maso z býků či piji kozlí krev?

Odp.

Přinášej Bohu oběť chvály a plň Nejvyššímu své sliby! Pak mě vzývej ve dni soužení, vysvobodím tě, a budeš mě chválit."

Odp.

 

2. ČTENÍ Řím 4, 18-25

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

   Bratři a sestry!  Ačkoli Abrahám už neměl naději, přece doufal a věřil, že se stane otcem mnoha národů, protože mu bylo řečeno: 'Tolik bude tvého potomstva!' A třeba pozoroval, že jeho tělo je už neplodné - vždyť mu bylo skoro sto let - a že je neplodné i Sářino lůno, přece jeho víra nezeslábla. Neprovinil se nedůvěrou vůči Božímu zaslíbení, ale čerpal sílu z víry, a tím vzdal Bohu čest. Byl pevně přesvědčen, že ( Bůh ) má dost moci, aby splnil, když něco slíbí. A proto 'mu to bylo uznáno za spravedlnost'. Ale v Písmě to není řečeno jen kvůli němu, že mu to bylo uznáno', nýbrž i kvůli nám. I nám to bude uznáno, když věříme v toho, který vzkřísil z mrtvých Ježíše, našeho Pána. Ten byl vydán na smrt pro naše hříchy, a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění.

 

EVANGELIUM Mt 9, 9-13

 Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Když Ježíš šel (ze svého města), uviděl v celnici sedět člověka, který se jmenoval Matouš. A řekl mu: "Pojď za mnou!" On vstal a šel za ním. Když byl Ježíš u stolu v (jeho) domě, přišlo mnoho celníků a hříšníků a zaujali místo u stolu s ním a jeho učedníky. Když to viděli farizeové, řekli jeho učedníkům: "Proč váš Mistr jí s celníky a hříšníky?" On to zaslechl a řekl: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a naučte se, co znamená: 'Milosrdenství chci a ne oběť.' Nepřišel jsem totiž povolat spravedlivé, ale hříšníky."

--------------------------------------------------------------------------------------

Milé děti;  Adriano, Anastázie, Danieli, Eliško, Julie, Michaelo,

Protože tohle je dnes hlavně vaše slavnost, tak taky tahle promluva bude hlavně pro vás.

A dnešní evangelium se pro tu vaši slavnost náramně hodí, protože nám sděluje jednu hodně důležitou věc.

Kdybychom všichni žili před nějakými sto lety - tedy kdybych byl tehdy u nás v Žebětíně farářem a vy byste byli v té době dětmi připravujícími se na první svaté přijímání  - tak byste se ode mne během té přípravy asi dozvěděli hlavně to, že musíte být co nejvíc zbožné a hodné, abyste vůbec ke svatému přijímání mohly přistoupit. Při přípravě na první svátost smíření bychom asi kladli mnohem větší důraz na to, abyste určitě při vyznání nezapomněly na nějaký hřích, protože kdybyste neměli před prvním svatým přijímáním úplně čisté srdce, tak by k vám Pán Ježíš ‚nešel rád‘, jak se tenkrát říkalo.

Nic proti tomu; zbožní a hodní bychom být měli - když tomu porozumíme tak, jak to říká Pán Ježíš, když mluví o prvním a největším přikázání; totiž milovat Pána Boha nade vše a milovat druhého člověka jako sebe sama. A kdybychom ve svátosti smíření schválně zamlčeli nějaký opravdu vážný hřích, tak by ta zpověď nebyla platná - bylo by to, jako bychom k té zpovědi vlastně nešli.

Jenomže problém je v tom, že když se o těchhle věcech dřív tolik mluvilo, tak to začalo vypadat, že svaté přijímání je vlastně za odměnu. Byl jsi hodný a zbožný, a tak je s tebou Pán Ježíš spokojený a za odměnu můžeš jít ke svatému přijímání. Je to trochu, jako když domů koncem června přinesete dobré vysvědčení a rodiče vám za to třeba koupí extra porci zmrzliny.

Celník Matouš z dnešního evangelia je ve chvíli, kdy se s Ježíšem potká, všechno jiné než hodný a zbožný. Vybírá daně pro Římany, kteří v té době vládli Izraeli, Ježíšově zemi. Když to trochu přeženu, tak by to bylo, jako kdyby za vámi domů přišel někdo a řekl: Dobrý den, tenhle váš dům vám už nepatří, protože přišli Římané a teď tu vládnou oni; ale můžete tady bydlet dál, já ale u vás každý měsíc vyberu nájemné, které těm Římanům předám.

A tak není divu, že ho nikdo z jeho vlastního národa nemá rád. Matouš sedí ve své celnici; je sice asi dost bohatý, ale šťastný není; protože naše lidské štěstí není v tom, kolik toho máme, ale v tom, jestli někoho máme rádi a jestli někdo má rád nás. A teď jde kolem Ježíš a říká mu Pojď za mnou. Tedy něco jako Chci být Tvůj přítel a sdílet s Tebou svůj život. A Matouš je najednou celý šťastný, že o něj někdo stojí, že ho někdo má rád. A tak nechá svou celnici celnicí a jde s Ježíšem. A protože je tak celý šťastný, vystrojí pro Ježíše hostinu, a na ní přijde spousta takových, jako je on sám; takových, kterými ti ostatní pohrdají, protože si myslí, že nejsou dost hodní a zbožní. Právě ti se ptají jeho učedníků Jak to, že Váš mistr jí s celníky a hříšníky? Asi se neodvážili zeptat se Ježíše přímo, ale on to stejně zaslechl – a odpověděl jim takhle: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a naučte se, co znamená: 'Milosrdenství chci a ne oběť.' Nepřišel jsem totiž povolat spravedlivé, ale hříšníky."

Dneska nás Ježíš zve na takovou hostinu – vás, milé děti, především, protože je to dnes pro vás poprvé, a to je potřeba zvlášť oslavit – ale nás všechny ostatní taky. Každou neděli zažíváme podobnou slavnost, kdy se nám Ježíš dává v chlebě a víně, i když jsme na tom vlastně stejně jako celník Matouš a ti ostatní hříšníci. Svaté přijímání není za odměnu; je to lék a posila, pro nás všechny, kteří jsme nemocní a slabí.

Celník Matouš pak určitě nechal vybírání daní pro Římany a napravil svůj život, stejně jako ti ostatní. Ježíš jistě nemávl rukou nad tím, jak Matouš doposud žil; určitě neřekl, že všechno je vlastně v pořádku, že může to své hříšné povolání dělat dál. Jenže důležité je, proč Matouš svůj život změnil a napravil: dokázal to ne proto, že by ho k tomu někdo nutil, ale proto, že sám pro sebe objevil velkou Ježíšovu lásku. Pán Ježíš nás má rád takové, jací jsme, i když nejsme hodní a zbožní. Ale když tuhle jeho lásku bez podmínek opravdu poznáme, chceme pak být hodnější a zbožnější sami od sebe. 

 

 Dnešní kázání je určeno zejména pro děti, které v kohoutovické kapli přistoupí poprvé ke svatému přijímání. K promluvě o slavnosti Nejsvětější Trojice ze stejného cyklu z roku 2023 se můžete vrátit zde: 

Slavnost Nejsvětější Trojice A 2026 – pro kohoutovické prvokomunikanty

1. ČTENÍ Ex 34,4b-6.8-9

Čtení z druhé knihy Mojžíšovy.

    Mojžíš časně ráno vstal a vystoupil na horu Sinaj, jak mu přikázal Hospodin; v ruce měl dvě kamenné desky.
   Tu sestoupil Hospodin v oblaku, (Mojžíš) se tam vedle něho postavil a vzýval Hospodinovo jméno. Potom (Hospodin) prošel kolem něho a zvolal: "Hospodin, Hospodin, Bůh milosrdný a milostivý, shovívavý, velmi laskavý a věrný!" Mojžíš se rychle vrhl k zemi, klaněl se a řekl: "Pane, jestliže jsem nalezl u tebe milost, ať jde Pán uprostřed nás. Ano, je to lid tvrdé šíje, ale odpusť naši vinu i náš hřích a přijmi nás jako dědictví."

MEZIZPĚV Dan 3,52.53.54.55.56
Odp.: Požehnaný jsi, Pane, Bože našich otců.

Odp.
chvályhodný a svrchovaně velebený navěky. Požehnané je tvé slavné svaté jméno a svrchovaně chvályhodné a velebené navěky. Požehnaný jsi ty ve svém svatém slavném chrámě.
Odp.
a svrchovaně chvályhodný a slavný navěky. Požehnaný jsi ty na svém královském trůně
Odp.
a svrchovaně chvályhodný a velebený navěky. Požehnaný jsi ty, který shlížíš na hlubiny a trůníš na cherubech.
Odp.
a svrchovaně chvályhodný a velebený navěky. Požehnaný jsi ty na klenbě nebes.
Odp.
a velebený a plný slávy navěky.



2. ČTENÍ 2Kor 13,11-13

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři, žijte radostně, zdokonalujte se, buďte přístupní napomínání, buďte svorní, žijte v pokoji, a Bůh; dárce lásky a pokoje, bude s vámi.
   Pozdravte se vespolek křesťanským políbením. Pozdravují vás všichni věřící. Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství svatého Ducha s vámi se všemi!



EVANGELIUM Jan 3,16-18

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš řekl Nikodémovi:
    "Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.                         

------------------------------------------------------------------------------------

Milé děti  - Tomáši, druhý Tomáši, Kristýno, druhá Kristýno, Markétko, Vašíku, Jirko.

Právě v den, kdy slavíme slavnost vašeho prvního svatého přijímání, máme zároveň slavnost Nejsvětější Trojice. Připomínáme si veliké tajemství naší víry – že náš Bůh je společenství tří Osob, ale je zároveň jeden, protože Otec a Syn jsou sjednoceni v Lásce svatého Ducha.

Protože je dneska váš den, tak tahle promluva bude hlavně pro vás, a bude vycházet z dnešního evangelia. Je to úryvek z rozhovoru Ježíše a Nikodéma, moudrého muže, který si za Ježíšem přišel jedné noci popovídat. A jsou tam moc důležité myšlenky, které se týkají právě dnešního dne a vaší slavnosti.

Ježíš k vám dnes poprvé přijde v tom kousku chleba, namočeném v trošce vína. A přijde k vám z lásky. Ne proto, že byste si to nějak zasloužili, že byste byli třeba v přípravě pořád pozorní, všechno uměli a vždycky správně odpověděli na nějakou otázku. Ne! Ta příprava byla důležitá, důležitá byla i vaše první svátost smíření; ale ničím z toho si nemůžeme tenhle velký Ježíšův dar zasloužit. Ani my dospělí ne; ani já, ani náš pan biskup Pavel na Petrově, ani papež Lev v Římě. Ježíš to říká Nikodémovi úplně jasně: Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život. Otec z lásky k člověku dal svého Syna, aby se stal člověkem jako my, aby byl s námi. A Ježíš, když vstal z mrtvých a odešel k Otci, nám znovu dal sám sebe, přítomného v chlebě a víně. Nejhezčí příměr z běžného života, který o tom mluví, je to známé rčení, že někdo má někoho tak rád, že by se pro něj rozdal. A Ježíš nás má tak rád, že se pro nás opravdu rozdává, láme se pro nás jako chléb, abychom měli život.

V poslední větě dnešního evangelia pak ještě Ježíš říká jednu důležitou věc. Když se nám takhle dává, zároveň nám říká, co je pro něho opravdu důležité z naší strany, od nás samotných. Není pro něj nejdůležitější, abychom byli stále hodní, dobře se učili a nevysedávali pořád před nějakým displejem - i když i o tohle bychom se určitě měli snažit. To nejdůležitější je pro něj, abychom věřili, že On je opravdu s námi; abychom mu důvěřovali v každé chvíli našeho života. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.  A to není vůbec tak jednoduché, jak to vypadá; někdy je to možná těžší, než být hodný a dobře se učit. Třeba když se nám hodně něco daří, tak na Pána Ježíše snadno zapomeneme a cítíme se jako mistři světa, kteří všechno sami zvládají levou zadní. Nebo naopak, když se nám nedaří, upadáme do zoufalství a říkáme si, že všechno stojí za houby a že jsme k ničemu – a zase tak Pána Ježíše a jeho lásku přestáváme vidět. A my dospělí to tak máme možná ještě víc než vy děti.

Tak vám nakonec, milé děti, přeju, abyste v síle radosti z vašeho dnešního slavnostního dne nikdy nezapomněli, že Ježíš vás má rád a že je s vámi v každé chvíli vašeho života, v radosti i ve smutku. A nám všem ostatním to přeju taky.

 

Slavnost Seslání Ducha Svatého A 2026

1. ČTENÍ Sk 2,1-11

Čtení ze Skutků apoštolů.

    Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali.
    V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali:
    "Ti, co tak mluví, nejsou to Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Partové, Médové, Elamitě, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kapadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky."

Žl 104(103),1ab+24ac.29bc-30.31+34 Odp.: srv. 30

Odp.
Sešli svého ducha, Hospodine, a obnov tvář země! nebo: Aleluja.

Veleb, duše má, Hospodina! Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký! jak četná jsou tvá díla, Hospodine! Země je plná tvého tvorstva.
Odp.
Hynou, když vezmeš jim život, a vracejí se do svého prachu. Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni, a obnovuješ tvář země.
Odp.
Nechť věčně trvá Hospodinova sláva, ať se Hospodin těší ze svého díla! Kéž se mu líbí má píseň: má radost bude v Hospodinu.
Odp.

2. ČTENÍ 1Kor 12,3b-7.12-13

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry ! Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: "Ježíš je Pán." Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí. Ty projevy Ducha však jsou dány každému k tomu, aby mohl být užitečný. Tělo je také pouze jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo. Tak je tomu také u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo - ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní - všichni jsme byli napojeni jedním Duchem.

EVANGELIUM Jan 20,19-23

Slova svatého evangelia podle Jana.

    Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.
    Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."

______________________________________________________ 

Slůvko pro děti: 

Milé děti,

Dnešní scénka z biblických postaviček se týká druhého čtení z prvního listu Korinťanům. Vidíme tam ty, kteří dostali dar Ducha Svatého – to je znázorněno tím plamínkem nad hlavou, tak jak jsme to slyšeli v prvním čtení. A u každého tenhle dar Ducha způsobuje něco jiného: jedni dokáží vykládat smysl Písma, jiní slouží skutky lásky těm, kdo to potřebují, ještě jiní v síle Ducha slaví Eucharistii, takže z obyčejného chleba je sám Pán, přítomný mezi námi. Každý v síle Božího Ducha koná něco jiného, ale prospěch z toho mají všichni dohromady, celé společenství církve.

Milí bratři a sestry,

Když jsem si pročítal texty pro dnešní slavnost, dotklo se mne slovo z druhého čtení: Byli jsme pokřtěni Duchem v jedno tělo. Zdá se mi, že je to důležité sdělení, jež nám Duch Svatý chce v dnešní době připomenout, a zároveň nabídka daru, který nám chce právě zde a nyní darovat.  

Žijeme nepochybně v době poznamenané vyhroceným individualismem. Je to jistě částečně reakce na určité důrazy z minulosti, kdy se až příliš často nabádalo k sebezapření, ba i k obětování vlastní identity a vlastních potřeb jednotlivého člověka ve prospěch vyššího celku, rodiny nebo vlasti. Jenže, zdá se, nyní se kyvadlo překlopilo do právě opačné polohy. Můžeme si snadno vybavit několik symptomů tohoto stavu: vyhrocená soutěživost, neustálá potřeba sebeprezentace, vytváření bublin na sociálních sítích – skupin, kde jsou pouze ti, kteří mají podobný názor jako já a kde se členové vzájemně přesvědčují o tom, že jen oni mají pravdu. A jistě k tomu patří i krize trvalých vztahů lásky – protože od partnera očekáváme až příliš mnoho; nebo se panicky bojíme ztráty své komfortní zóny – a tak zůstáváme raději single, i když za to často platíme vysokou cenou faktické osamělosti.

Jsme-li k sobě upřímní, musíme si přiznat, že našimi lidskými silami, našim vlastním přičiněním a snahou s tím můžeme udělat velmi málo, vlastně skoro nic. Jsme dětmi své doby a žijeme v tomto reálném čase a prostředí, které v nás v tomto smyslu přiživuje našeho starého člověka, zaměřeného na sebe, velmi zraněného ve schopnosti milovat láskou, která vychází ze sebe, které leží na srdci dobro druhého stejně jako mé vlastní, která se raduje z cizího štěstí a úspěchu jako z vlastního, místo toho, abychom začali tiše závidět.

 Před chvílí jsme ovšem slyšeli svatodušní sekvenci Veni, Sancte Spiritus. Připomíná se v ní mimo jiné, jak Duch Svatý toto naše zraněné lidství napravuje: Srovnej, co je zkřivené, zahřej, co je studené. Duch Svatý narovnává naše lidství zakřivené samo do sebe; to, co zřejmě svatý Augustin nazval cor incurvatum in se ipso. Nechává roztát naše ledová srdce. Vlastními silami našeho starého člověka nezměníme, ale Duchem jsme pokřtěni v jedno tělo. Milost Ducha nám daruje nové lidství, radikálně otevřené vůči Bohu a druhým lidem – bez toho, abychom ztratili vlastní individualitu. V Božím Duchu poznáváme, že nejsme nikdy sami, že patříme k sobě jako bratři a sestry, že každý druhý člověk je jakoby mé druhé já. Poznáváme, že se opravdu můžeme radovat s radujícími a plakat s plačícími, že můžeme nést břemena jedni druhých.

 

7. neděle velikonoční A 2026

 

1. ČTENÍ Sk 1,12-14

Čtení ze Skutků apoštolů.

    Když byl Ježíš vzat do nebe, apoštolové se vrátili do Jeruzaléma z hory, která se nazývá Olivová. Je blízko Jeruzaléma, vzdálená jenom délku sobotní cesty.
    A když přišli zase do města, vystoupili do hořejší místnosti, kde bydleli Petr a Jan, Jakub a Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Horlivec a Juda, Jakubův bratr. Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými.



Žl 27(26),1.4.7-8a Odp.: 13
Odp.: Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých! nebo: Aleluja.

Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?
Odp.
jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, abych požíval Hospodinovy něhy a patřil na jeho chrám.
Odp.
Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám, smiluj se nade mnou, vyslyš mě! Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá.
Odp.



2. ČTENÍ 1Pt 4,13-16

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra.

Milovaní!  Radujte se, že máte účast na utrpení Kristově, abyste také mohli radostně jásat při jeho slavném zjevení. Když musíte snášet urážky pro Kristovo jméno, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, to je Duch Boží. Ať nikdo z vás netrpí proto, že zavraždil nebo okradl, že někomu ublížil nebo jen že se míchal do záležitostí druhých lidí. Trpí-li však, že je křesťanem, za to se stydět nemusí; spíše ať Boha velebí, ze je křesťanem.

EVANGELIUM Jan 17,1-11a

Slova svatého evangelia podle Jana.

Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se:
    "Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.
    Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.
    Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal, a zachovali tvoje slovo. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim. Oni je přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal.
    Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji; a všechno moje je tvoje a všechno tvoje je moje. V nich jsem oslaven. Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě; a já jdu k tobě."

------------------------------------------------------------------------------------

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Můžeme se společně zamyslet nad druhým čtením z listu svatého apoštola Petra. Zdají se nám ta slova zvláštní: nikdo nemá rád, když trpí, když musí snášet něco nepříjemného. Nikdo se neraduje z toho, že je třeba nemocný, nebo když se mu druzí posmívají. Ale Petr říká radujte se, že máte účast na Kristově utrpení.

Jenže v tomhle životě se nějakému trápení prostě nevyhneme. A to, jak to autor Petrova listu myslel, poznáme hned z úvodního pozdravu: Milovaní. Těžkostem života se nevyhneme, ale když víme, že nás Pán Ježíš má rád, a ty těžkosti života vlastně s námi nese, tak už nejsou tolik obtížné. A takhle se můžeme radovat i tehdy, když něco takového prožíváme.

 

Milí bratři a sestry,

V textu dnešního evangelia se zjevuje dynamika lásky v lůně Nejsvětější Trojice – a také Ježíšovo pozvání, abychom do této dynamiky prostřednictvím přijetí daru Ducha svatého sami vstoupili.

Nacházíme se na rozhraní šestnácté a sedmnácté kapitoly evangelia podle Jana. V šestnácté kapitole se Ježíš obrací ke svým učedníkům, kteří jsou smutní, protože mají za to, že když se Ježíš vrátí k Otci, je samotné opustí. Utěšuje je a slibuje jim dar Přímluvce, který je má ubezpečit o tom, že Ježíš je stále s nimi, až do konce času.

Na začátku sedmnácté kapitoly se Pán ve své velekněžské modlitbě obrací k Otci. Právě v této modlitbě se zjevuje tajemství vztahu lásky mezi Otcem a Synem: Syn patří Otci, a Otec mu dává v pohybu lásky všechno, čím sám je a co vlastní, včetně nás samotných. A Ježíš toto vše daruje těm, které mu Otec dal – dává jim dar Ducha, v němž je vlastně obsaženo všechno, co On sám dostal od Otce:

Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal, a zachovali tvoje slovo. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim. Oni je přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal.

Mezi řádky tohoto textu však vysvítá ještě jedna skutečnost: pokud se hovoří o tom, že člověk ‚patří‘ Bohu, je to v úplně jiném smyslu, než když řekneme, že mu patří ostatní stvoření. Byli jsme utvořeni k Božímu obrazu, s autentickou svobodou; a proto člověk může - v určitém smyslu, ale opravdově - Bohu ‚nepatřit‘, může se zcela emancipovat, patřit jen sám sobě, stát se sám měřítkem všech věcí a sám si dávat smysl svého života. A Otec to zcela respektuje, stejně jako v podobenství otec nechává svého syna jít do daleké země. Můžeme být na Bohu zcela nezávislí, ‚nebýt jeho‘, jaksi se učinit sami pro sebe, dokonce žít tak, jako by Bůh nebyl - a v naší rozvinuté části světa takto žije zřejmě většina lidí. Pak jsme ovšem také vydáni sami sobě na pospas.

V Prologu svého evangelia na to svatý Jan naráží těmito slovy: Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi (Jn 1,11-12). Ježíšova velekněžská modlitba toto téma rozvíjí. V pravém slova smyslu patří Bohu všichni lidé, kteří se svobodně rozhodli mu patřit - tím, že přijali jeho Slovo. Svobodně se rozhodli vzdát se své autonomie, vstoupili skrze Krista do vztahu s Otcem, a tím se stali Božími dětmi. Právě o nich je v Ježíšově velekněžské modlitbě řeč, je Otec v pohybu lásky daruje Synu se vším ostatním. A Syn jim v Duchu svatém dává vše, co sám od Otce obdržel.

 

6. neděle velikonoční A 2026

1. ČTENÍ Sk 8,5-8.14-17

Čtení ze Skutků apoštolů.

    Filip přišel do hlavního samařského města a hlásal tam Krista. Všichni lidé dávali pozor na to, co Filip mluví, protože slyšeli a viděli, že dělá zázraky. Z mnoha posedlých totiž vycházeli nečistí duchové s velkým křikem. Také bylo uzdraveno mnoho ochrnulých a chromých. Celé město se z toho převelice radovalo.
    Když se apoštolové v Jeruzalémě dověděli, že Samařsko přijalo Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Ti tam přišli a modlili se za ně, aby dostali Ducha svatého. Do té doby totiž na nikoho z nich nesestoupil, byli jen pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. Vložili tedy na ně ruce, a oni přijali Ducha svatého.



Žl 66(65),1-3a.4-5.6-7a.16+20 Odp.: 1
Odp.: Jásejte Bohu, všechny země! nebo: Aleluja.

Jásejte Bohu, všechny země, opěvujte slávu jeho jména, vzdejte mu velkolepou chválu! Řekněte Bohu: "Jak úžasná jsou tvá díla!
Odp.
Ať se ti koří celá země, ať ti zpívá, nechť opěvuje tvé jméno." Pojďte a pozorujte Boží skutky: podivuhodně jednal s lidmi!
Odp.
Moře proměnil v souš; suchou nohou přešli řeku, proto se radujme v Bohu! Vládne svou mocí navěky.
Odp.
Pojďte, slyšte, všichni bohabojní, chci vyprávět, co prokázal Bůh mé duši. Bůh bud' veleben, že neodmítl mou prosbu, že mi neodňal svou lásku.
Odp.



2. ČTENÍ 1Pt 3,15-18

Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra.

Milovaní!
    Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje, ale ovšem s jemností a skromností. Musíte však mít přitom sami dobré svědomí! Pak se budou muset zastydět za své špatné řeči ti, kdo pomlouvají vaše dobré křesťanské chování. Je přece lépe, abyste snášeli utrpení - chce-li to tak Bůh - za to, že jednáte dobře, než za to, že jste udělali něco špatného.
    Vždyť i Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život.



EVANGELIUM Jan 14,15-21

Slova svatého evangelia podle Jana.

 Ježíš řekl svým učedníkům: "Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Pomocníka, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás.
    Nenechám vás sirotky. Zase k vám přijdu. Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí, ale vy mě zas uvidíte; protože já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás. Kdo má moje přikázání a je zachovává, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec, a také já ho budu milovat a dám se mu poznat."

_________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

když po vás maminka nebo tatínek něco chtějí - tedy něco míň příjemného, než třeba Tady máš třicet korun a kup si za to zmrzlinu - uděláte to tím snáz, čím víc si uvědomíte, jak moc vás mají rádi a jak moc vy máte rádi je. Když si vzpomenete na to, jak maminka třeba celých pár nocí skoro nespala, protože jste byli nemocní, tak vám už nepřijde tak těžké ji poslechnout, když vám říká, abyste si například místo koukání do mobilu sedli a naučili se na zítřejší písemku. (A už pak ani nehledáte výmluvy, například jako že na tom mobilu hledáte na tu zítřejší písemku nějaké informace😊).

A to je, myslím, smysl těch Ježíšových slov z dnešního evangelia: Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání.

 

Milí bratři a sestry,

Můžeme se nyní společně zamyslet nad Ježíšovými slovy ze začátku druhé poloviny dnešního evangelia, tedy verši 18 a 19 čtrnácté kapitoly evangelia podle Jana: Nenechám vás sirotky. Zase k vám přijdu. Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí, ale vy mě zas uvidíte; protože já jsem živ a také vy budete živi.

Ježíš zde jistě hovoří také o mezičase vymezeném jeho nanebevstoupením, které budeme slavit příští týden, a sesláním Ducha svatého. Nicméně pokud bychom se u zmíněných dvou veršů spokojili pouze s tímto výkladem, jejich výpověď by pro nás, současné křesťany, vlastně již nebyla aktuální.

Když jsem se tedy při přípravě této promluvy snažil výpověď dnešního Slova nějak přenést do současnosti, vyvstalo mi na mysli právě ono Nenechám vás sirotky a Svět mne už neuvidí. My, současní křesťané, v naší době a v naší velmi sekularizované části světa, můžeme mít vskutku čas od času dojem, že Ježíše nevidíme - protože už jej nevidí svět, ve kterém žijeme a ze kterého prostě nemůžeme uniknout do nějaké zbožnější reality. Jako by Ježíš - a s ním jeho Otec a náš Otec - již nebyl v tomto našem světě, a zvlášť v určitém prostředí, vůbec přítomný; jako by se křesťanská víra v naší části Evropy stávala čímsi, co již patří nenávratně do minulosti. A pokud se k tomu - na osobní rovině - v určité fázi našeho života přidá pocit, že dobrý Bůh (třeba tváří v tvář nějakým našim úpěnlivým modlitbám) mlčí, pak pokušení myslet si, že jsme v tomto smyslu opravdu sirotci, může být velmi silné.

Boží Slovo dnešní neděle promlouvá právě do této situace a do těchto našich pocitů. Ježíš nás ubezpečuje, že nás nenechá sirotky; a že uvidíme to, co svět nevidí a nezná. Apoštolové budou brzy po těchto Ježíšových slovech svědky jeho návratu k Otci, a možná si budou oněch pár dní myslet, že Vzkříšený Pán je opustil, že se vrátil domů do nebe - a tedy že v našem světě byl jen na návštěvě. Ale pak dostanou dar Ducha svatého, který je ubezpečí, že Ježíšův návrat k Otci naprosto nebyl opuštěním tohoto světa, že to bylo spíše definitivní propojení nebe a země, spojení profánního a sakrálního, naznačené již roztržením chrámové opony po Ježíšově smrti na Kalvárii. Dar Ducha svatého jim umožní - a nám také - vidět, že Ježíš je zároveň u Otce a zároveň stále mezi námi. Dar Ducha dává všem, kteří jej přijmou, poznávat a zakoušet Ježíšovu přítomnost právě tam, kde je - viděno obyčejným zrakem - zdánlivě zcela nepřítomný. Dává nám poznávat, že Vzkříšený je skutečně s námi, v našem zde a nyní, ve všech radostech i těžkostech života.