18. neděle v mezidobí A 2026        

1. ČTENÍ Iz 55, 1-3

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Toto praví Hospodin:
    "Nuže, vy všichni, kteří žízníte, pojďte k vodě; i když jste bez peněz, pojďte, zásobte se a jezte bez peněz a zdarma víno a mléko!     Proč vydávat peníze za to, co není chléb, svůj výdělek za to, co nesytí? Slyšte mě a budete hodovat, vychutnávat tučná jídla! Nakloňte ucho své a pojďte ke mně! Poslouchejte, a naplní vás nový život! Sjednám s vámi věčnou smlouvu na věrných slibech daných Davidovi."

Žl 145 ( 144 ), 8-9. 15-16. 17-18 Odp.: srv. 16
Odp.: Otvíráš svou ruku a sytíš nás, Hospodine!

Milosrdný a milostivý je Hospodin, shovívavý a plný lásky. Dobrotivý je Hospodin ke všem a soucit má se všemi svými tvory.
Odp.
Oči všech doufají v tebe a ty jim dáváš pokrm v pravý čas. Otvíráš svou ruku a sytíš vše živé s laskavostí.
Odp.
Spravedlivý je Hospodin ve všech svých cestách a svatý ve všech svých činech. Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají, všem, kdo ho vzývají upřímně.
Odp.

2. ČTENÍ Řím 8, 35. 37-39

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití?
    Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který nás miluje. A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu.

EVANGELIUM Mt 14, 13-21

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Když Ježíš uslyšel o smrti Jana Křtitele, odebral se lodí na opuštěné místo, aby byl sám. Jakmile o tom lidé uslyšeli, šli pěšky z měst za ním. Když vystoupil a uviděl velký zástup, bylo mu jich líto a uzdravil jejich nemocné.
    K večeru k němu přistoupili učedníci a řekli: "Toto místo je opuštěné a už se připozdilo. Rozpusť proto zástupy, ať se rozejdou po vesnicích a koupí si něco k jídlu."     Ale Ježíš jim řekl: "Není třeba, aby odcházeli. Vy jim dejte jíst!" Odpověděli mu: "Máme tady jenom pět chlebů a dvě ryby." Ježíš řekl: "Přineste mi je sem." A rozkázal, aby se lidé posadili na trávě. Potom vzal těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal, lámal chleby a dal učedníkům a učedníci zástupům. Všichni se najedli dosyta a ještě sesbírali plných dvanáct košů zbylých kousků. Těch, kdo jedli, bylo na pět tisíc mužů kromě žen a dětí.

 _____________________________________________________

Slůvko pro děti:

 Milé děti,

 mohl Pán Ježíš dát té spoustě lidí najíst tak, že by řekl: Ať je tady jídlo pro pět tisíc lidí? Jistě by to udělat mohl, ale on chtěl, aby se na tom podíleli i jeho učedníci – i s tou troškou jídla, kterou měli. Jenom mu tu trošku museli dát, muselo to projít Jeho rukama, a pak se stal zázrak.

 A s námi je to zrovna tak – můžeme a máme Ježíši v duchu odevzdávat všechno ze sebe; všechno, čím žijeme, z čeho máme radost a čím se trápíme - i kdybychom se třeba trochu styděli za to, že je toho tak málo, nebo že to je nějak málo důstojné na to, abychom to Pánu nabídli.  Ale Ježíš touží po tom, abychom mu to opravdu odevzdali; a taky to může proměnit, jako ten chléb a ryby - a nikdo jiný to nedokáže. Ježíš jediný z toho může udělat dobro pro všechny lidi, které máme kolem sebe.

Milí bratři a sestry,

 Asi bychom Ježíše velmi snadno pochopili a omluvili, kdyby oněm lidem, kteří se kolem něj shromáždili, řekl, ať jdou domů a dopřejí mu trochu klidu a samoty, protože je unavený a smutný ze smrti Jana Křtitele. Rovněž velmi dobře chápeme učedníky, kteří Ježíši radí, aby rozpustil zástupy - což nechtějí zřejmě učinit proto, aby si lidé mohli opatřit něco k jídlu, ale aby se rozešli a dali Ježíši a jim samotným už pokoj, alespoň na chvíli.

 Jenže Ježíš jakoby záměrně směřuje vývoj situace k něčemu, co je za hranicí lidských možností. Že dokáže přemoci svůj žal a dál působit uprostřed zástupu, to ještě dokážeme trochu pochopit, jeho požadavek na učedníky ‚vy jim dejte jíst‘ je však už absurdní, lidsky neuskutečnitelný. Avšak právě v této chvíli se začnou dít velké Boží skutky. Kdyby Ježíš už na začátku poslal davy pryč, nebo kdyby poslechl své učedníky, asi by tento příběh nestál ani za zaznamenání - všechno by se vyřešilo zcela obyčejně.

 Bůh často takto koná i v našich životech. Abychom zakusili Boží moc a péči, nechává nás někdy dostat se za hranice lidsky možného. Nejde zde vůbec o to, abychom Boha pokoušeli stylem ‚Tak se ukaž‘, jako když ďábel při pokušení na poušti nutí Ježíše skočit z vrcholku chrámu: Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů‘. Naše křesťanství není samozřejmě možné prožívat jako adrenalinový sport, kdy si zážitek na hranici vlastních možností připravíme sami. Život sám však tyto zážitky přináší - nebo lépe, Boží prozřetelnost je dopouští, Bůh někdy nechá nějakou situaci přerůst přes naši hlavu - ale jen proto, aby ukázal svou lásku a péči, abychom zcela konkrétně pochopili onen Pavlův výrok ze druhého čtení: V tom všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval.

 Z naší strany se však zpravidla vyskytuje problém naší malé víry: tam, kde máme Bohu důvěřovat a nechat ho jednat, to buď vzdáváme a topíme se v zoufalství a pocitech méněcennosti, nebo se to snažíme vyřešit zuby nehty vlastními silami, doufajíce, že to přece jen zvládneme sami.

 Ona důvěra v Boha a to, že jej necháme jednat, ovšem naprosto neznamená opačný extrém - že budeme sedět s rukama v klíně a čekat na zásah z nebe. Učedníci se v situaci angažují s tím, co mají. Pět chlebů a dvě ryby jsou v tuto chvíli jejich lidské možnosti, a ty dávají zcela a bez výhrad - v evangeliu se neříká, že by si něco nechali pro jistotu stranou. Důležité je však, že s tím, co mají, nezačínají jednat sami, nezačnou každému rozdávat pár drobečků, aby se dostalo na každého. Vědí, že to by bylo absurdní. Dělají onu jedinou správnou a dobrou věc, kterou mohou učinit - nechávají s tím, co mají, nakládat Ježíše. Výsledkem je projevená Boží moc a Boží dar, nad všechna lidská očekávání.

 

17. neděle v mezidobí A 2026       

1. ČTENÍ 1 Král 3, 5. 7-12 

Čtení z první knihy Královské. 

    Hospodin se zjevil Šalomounovi ve snu v noci. Bůh pravil: "Žádej si, co bych ti měl dát." 
    Šalomoun řekl: "Hospodine, můj Bože, tys učinil svého služebníka králem místo Davida, mého otce. Ale já jsem mladíček a nevím si rady. Tvůj služebník je však uprostřed tvého lidu, který sis vyvodil, lidu četného, který nelze pro množství ani sečíst ani odhadnout. Dej proto svému služebníku chápavé srdce, jak vládnout nad tvým lidem a rozlišovat dobro a zlo, neboť kdo by jinak mohl vládnout nad tímto tak početným lidem?" 
    Pánu se líbilo, že Šalomoun žádal právě toto, a proto mu řekl Bůh: "Poněvadž jsi žádal právě toto a nežádal sis dlouhý věk ani bohatství ani život svých nepřátel, ale přál sis chápat právo, hle - splním tvá slova. Dám ti moudré a prozíravé srdce, že nebylo podobného před tebou, ani po tobě podobné nepovstane."

Žl 119 (118), 57+72. 76-77. 127-128. 129-130 Odp.: 97a 
Odp.: Jak miluji tvůj zákon, Hospodine! 

Prohlásil jsem za svůj úděl, Hospodine, že budu střežit tvá slova. Lepší je pro mě zákon tvých úst než tisíce ve zlatě a stříbře. 
Odp. 
Ať je mi útěchou tvé milosrdenství, jak jsi slíbil svému služebníku. Ať se mi dostane tvého slitování, abych byl živ, neboť tvůj zákon je mé potěšení. 
Odp. 
Proto miluji tvé předpisy více než zlato, než ryzí zlato. Proto jsem si vyvolil všechna tvá nařízení, nenávidím každou falešnou cestu. 
Odp. 
Podivuhodná jsou tvá přikázání, proto je zachovává má duše. Výklad tvých slov osvěcuje, poučuje prosté lidi. 
Odp. 



2. ČTENÍ Řím 8, 28-30 

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. 

Bratři a sestry! 
    Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou z Boží vůle povoláni. Neboť ty, které napřed poznal, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří. A ty, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy. 

EVANGELIUM Mt 13, 44-52 

Slova svatého evangelia podle Matouše. 

Ježíš řekl zástupům: 
    "Nebeské království je podobné pokladu, ukrytému v poli. Když ho člověk najde, zakryje ho a s radostí nad ním jde, prodá všechno, co má, a to pole koupí. 
    Nebeské království je také podobné obchodníku, který hledá vzácné perly. A když najde jednu drahocennou perlu, jde, prodá všechno, co má, a koupí ji. 
    Dále je nebeské království podobné síti, která se spustí do moře a zahrne všechno možné. Když je plná, rybáři ji vytáhnou na břeh, posadí se, co je dobré, vyberou do nádob, co však za nic nestojí, vyhodí. Tak to bude při skonání věku: Vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých a hodí je do ohnivé pece. Tam bude pláč a skřípění zubů. 
    Rozuměli jste tomu všemu?" Odpověděli: "Ano." 
    A on jim řekl: "Proto každý učitel Zákona, který se stal učedníkem nebeského království, je jako hospodář, který ze své bohaté zásoby vynáší věci nové i staré." 

_______________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti, tak schválně – když jedete s rodiči na dovolenou, nebo jdete na procházku do přírody, kam se vydáte? Možná do hor, nebo do lesa, nebo k vodě - k moři nebo na lodičky na nějakou řeku. Ale nevím o nikom, kdo by ve volném čase chodil jen tak na procházku na pole - pokud zrovna na tom poli neprovádí samosběr jahod nebo něčeho jiného. Pamatuji si, že když jsem bydlel a studoval v Olomouci, trochu se mi stýskalo po Brně. Protože kolem Brna máme kopce a lesy, ale Olomouc leží na rovině mezi poli - jenom na sever od města, od Svatého kopečku dál, začínají Oderské vrchy a pak Nízký Jeseník.

Pole nám přijde strašně obyčejné a nezajímavé. Ale člověk z dnešního evangelia právě v takovém poli objevil poklad. A všimněte si, že když ho vykopal, tak si ho prostě nevzal a neodnesl, ale vrátil ho zpátky do toho pole a to pole taky celé koupil.

Někdy nám náš život může připadat jako takové pole na podzim; trochu nudný a šedivý – zvlášť nám dospělým, kteří jsme na tomhle světě už pár desítek let. Ale víme, že uvnitř tohoto života máme skrytý poklad Božího království - vědomí, že Ježíš jde s námi a že nás má rád. A tak z toho života můžeme mít radost; i když nás někdy trochu nudí, nebo v něm zažíváme těžkosti.  

Milí bratři a sestry,

Ježíšovo podobenství o pokladu v poli, které jsme slyšeli na úvod dnešního evangelia, má vnitřní souvislost s podobenstvím o rozsévači, které se četlo předminulou neděli. Obě dvě tato podobenství zdůrazňují to, že Boží království je - alespoň v tomto světě, ve kterém kráčíme jako putující církev - zejména vnitřní skutečností.

Podobenství o rozsévači mimo jiné svědčí o tom, že Slovo, které přichází od Boha, roste uvnitř - aby vydalo užitek, musí padnout hluboko do půdy našeho srdce. Na povrchu nemá příliš velkou šanci; může sice nejprve rychle vyklíčit, ale pak je slunce spálí. Slovo musí zpočátku nějakou chvíli zůstat hluboko v půdě, ve skrytosti; právě proto, aby mělo čas vyrůst a přinést úrodu.

Dnes Ježíš říká, že Boží království je jako poklad ukrytý v poli. Pole je vlastně velmi obyčejný kus krajiny. Na rozdíl od jiných krajinných prvků nás ničím vizuálně příliš nepřitahuje, pokud nepočítáme některá výjimečná a fotogenická místa, jejichž ráz tvoří zejména pole, jako je třeba moravské Toskánsko; nebo některá roční období, kdy obdivujeme například rudě kvetoucí lány jetele inkarnátu, slunečnice nebo vlčí máky ve zlátnoucím obilí. Avšak třeba na podzim, po zorání, je pole zcela nenápadné, prosté a obyčejné; ničím vlastně není vnějškově krásné. Spisovatel Ladislav Stehlík to ve své poetické knize o jižních Čechách Země zamyšlená vyjádřil takto: Po svatém Bartoloměji podle lidové tradice načurá jelen do vody - a je konec koupání. Celá krajina je oděna hnědí oranic jako františkán a rána na lukách jsou prostydlá krystalky jinovatek.

Jenže právě uvnitř této obyčejnosti, pod jejím povrchem, je ukryt poklad. Aby jej člověk našel, je nutné kopat, je potřeba jít do hloubky, najít tento poklad pod vrstvou obyčejné hlíny. Když jej ovšem člověk najde, zakryje ho a s radostí nad ním jde, prodá všechno, co má, a to pole koupí. 

Tato slova nám zároveň napovídají, že poklad nelze jen tak vykopat, odnést si ho domů a pole nechat být. Ten, kdo jej koupil, jej pořídil i s celým polem. Poklad zůstává skrytý uvnitř, pod povrchem pole, jež je obrazem krajiny našeho života, pod obyčejnými věcmi, které prožíváme, pod povinnostmi, které nám někdy připadají už unavující. Ale v lůně tohoto pole je ta nejcennější skutečnost; uvnitř něj se rodí Boží království - a proto v nás může zůstávat radost ze života, mnohdy navzdory jeho okolnostem.

Toto poselství dnešního Božího slova nám také připomíná smysl a význam vnitřní modlitby a rozjímání Písma svatého. Musíme se totiž čas od času vždy znovu přesvědčit, že poklad pod povrchem pole skutečně je. Abychom na něj, ukrytý pod vrstvou obyčejné a fádní země, po čase úplně nezapomněli.

 

16. neděle v mezidobí A 2026          

1. ČTENÍ Mdr 12, 13. 16-19 

Čtení z knihy Moudrosti. 

    Kromě tebe není boha, který by se o všechno staral, nemusíš dokazovat, že soudíš spravedlivě. 
    Neboť tvá moc je základ spravedlnosti a to, žes pánem, činí tě shovívavým ke každému. Vždyť sílu ukazuješ jen tomu, kdo nevěří v tvou svrchovanou moc, a trestáš vzdor těch, kdo ji znají. 
    Ty však, který vládneš silou, v mírnosti soudíš a nás vedeš se vší šetrností, neboť kdykoli chceš, máš moc vždycky v ruce. Takovým jednáním jsi poučoval svůj lid, že spravedlivý musí být lidumilný. 
Svým synům poskytuješ radostnou naději, že po hříchu dáváš příležitost k lítosti.



Žl 86 (85), 5-6. 9-10. 15-16a Odp.: 5a 
Odp.: Tys, Pane, dobrý a shovívavý. 

Tys, Pane, dobrý a shovívavý, nejvýš milosrdný ke všem, kdo volají k tobě. Vyslyš, Hospodine, mou modlitbu, všimni si hlasu mé snažné prosby. 
Odp. 
Všechny národy, které jsi učinil, přijdou, budou se ti klanět, Pane, a velebit tvé jméno. Protože tys veliký a činíš divy, ty jediný jsi Bůh. 
Odp. 
Ty, Pane, jsi Bůh milosrdný a milostivý, váhavý k hněvu, svrchovaně laskavý a věrný. Obrať se ke mně a smiluj se nade mnou. 
Odp. 



2. ČTENÍ Řím 8, 26-27 

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. 

Bratři a sestry! 
    Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vhodně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a ( Bůh ) , který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí. 



EVANGELIUM Mt 13, 24-43 

Slova svatého evangelia podle Matouše. 

    Ježíš předložil zástupům toto podobenství: 
    "Nebeské království je podobné člověku, který nasel na svém poli dobré semeno. Ale když lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a odešel. 
    Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, tehdy se ukázal i plevel. Tu přišli služebníci k hospodáři a řekli mu: 'Pane, copak jsi nenasel na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?' On jim odpověděl: 'To udělal nepřítel.' A služebníci mu řekli: 'Máme jít a sesbírat ho?' On však. řekl: 'Ne. Jinak byste při sbírání plevele mohli s ním vytrhat i pšenici. Nechte obojí spolu růst až do žní, a o žních řeknu žencům: Nejprve seberte plevel a svažte ho do snopků k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.' " 
    Předložil jim další podobenství: 
    "Nebeské království je jako hořčičné zrno, které člověk vzal a zasel na svém poli. Je sice menší než všechna semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích." 
    Pověděl jim jiné podobenství: 
    "Nebeské království je jako kvas, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo." To všechno mluvil Ježíš zástupům v podobenstvích a bez podobenství k nim vůbec nemluvil. Tak se mělo naplnit, co řekl prorok: 'Otevřu ústa v podobenstvích, vypovím, co bylo skryté od založení světa.' 
    Potom rozpustil zástupy a šel domů. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili: "Vylož nám to podobenství o pleveli na poli." Odpověděl: 
    "Ten, kdo rozsévá dobré semeno, je Syn člověka, pole je svět. Dobré semeno jsou synové Království, plevel jsou synové toho Zlého. Nepřítel, který ho zasel, je ďábel. Žeň je skonání věku, ženci jsou andělé. 
    Jako se sbírá plevel a spaluje v ohni, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti posbírají z jeho království všechny svůdce a ty, kdo dělají nepravosti, a uvrhnou je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy budou spravedliví v království svého Otce zářit jako slunce. 
    Kdo má uši, slyš! " 

________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

S tím, co chci teď říci, možná nemáte až takový problém, protože máte – hlavně vy menší – pořád ještě čisté srdce a vidíte věci tak jak jsou. Ale my dospělí to máme složitější. Někdy míváme chmury z toho, že nás křesťanů je málo. Nebo z toho, že se snažíme žít dobře křesťansky a vůbec se nám to nedaří. A tak si myslíme, že Boží království lásky a pokoje v nás i kolem nás je nějak moc slabé, že vlastně nemá žádnou šanci. A může nás napadnout, že mu tedy nějak pomůžeme - třeba tím, že budeme zuby nehty hájit to, čemu se říká křesťanské hodnoty.

Pán Ježíš nám dnes říká, že Boží království slabě jenom vypadá, ale není; a že kdybychom se na to zdání nechali nachytat, tak zároveň přestáváme věřit v Boží moc a lásku.  

 

 Milí bratři a sestry,

Dnešní úryvek evangelia obsahuje hned tři krátká Ježíšova podobenství: o pleveli mezi pšenicí, o hořčičném zrnku a o kvasu. A všechna tři se nějak vzájemně doplňují a vysvětlují. Jejich společná výpověď je, zdá se mi, velmi důležitá zvláště v dnešní době, kdy má mnoho našich bratří a sester velké pokušení zapojovat se do různých kulturních válek, které se v naší společnosti v reálném i virtuálním světě vedou.

Hospodář nechal na svém poli nasít dobré semeno - pšenici, nejušlechtilejší ze všech obilnin našeho kulturního okruhu; zdroj bílé mouky, ze které se peče nejlepší chléb. Jeho služebníci ovšem později zjistí, že na poli roste i plevel (většina biblistů uvádí, že se jedná o jílek mámivý, lipnicovitou rostlinu příbuznou pšenici, která se od pšenice nedá odlišit až do chvíle, než nasadí květenství). A mají obavu o osud dobré setby: mají za to, že plevel je mnohem agresivnější a životaschopnější než pšenice a že tedy nakonec může celá dobrá setba pšenice přijít zcela nazmar, protože ji plevel zadusí. Lidským pohledem se jim zdá, že když to nechají jen tak, na poli se nakonec nic dobrého neurodí. A tak se s tím logicky chtějí vypořádat sami, chtějí pšenici zachránit vlastními silami tak, že se na plevel horlivě vrhnou a vytrhají ho. V tomhle není až takový problém, je to snad i chvályhodné. Jenže problém je v tom, že nemají víru v sílu oné dobré setby. Možná proto je hospodář ani slůvkem nepokárá; nicméně pokus vyčistit pole jim kategoricky zapovídá.

Následující podobenství o hořčičném zrnku a o kvasu o téže skutečnosti hovoří v pozitivním smyslu. Setba Božího království se může lidským pohledem zdát slabá, právě tak, jak se zdála hospodářovým služebníkům. Je to ovšem jen zdání. Hořčičné zrnko je sice menší než všechna semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny. A chlebového kvásku se do těsta přidává troška; ve třech měřicích mouky se nejprve úplně ztratí – ale nakonec, po nějakém čase, se všechno prokvasí.

Pokud výpověď dnešního evangelia přeneseme do současné doby, můžeme se v hospodářových služebnících vidět jako v zrcadle. Je velmi správné a dobré, že nám jde o to, aby Boží království v tomto světě rostlo a přinášelo plody. Ke všemu, co se mu staví do cesty a co je s ním v rozporu, naprosto nemůžeme být lhostejní. Jenže přečasto máme dojem, že příchodu Božího království musíme pomoci, protože je samo o sobě příliš slabé a křehké – podobně jako třeba ochránci přírody pomáhají jakémukoli ohroženému druhu rostliny nebo zvířete, aby úplně nevyhynul.

Toto základní naladění - tento pocit, že Boží království je nějak zásadně ohrožené - většinou vede i k příliš černobílému vidění a hodnocení reality. Bez rozlišení vidíme čisté zlo i tam, kde je nějak propleteno s dobrem; vidíme nejtmavší odstín černi tam, kde jsou ve skutečnosti stupně šedé.  A tak vytrháváme s plevelem i pšenici, či - podle známého českého přísloví -vyléváme s vaničkou i dítě.

Dnešní první čtení - společně  se všemi třemi dnešními evangelními podobenstvími – nás ubezpečuje o tom, že Boží láska a Boží moc vůbec nejsou - tváří v tvář všemu zlu ve světě - slabé skutečnosti, byť nám tak lidsky mohou připadat. Proto si také náš dobrý Bůh může dovolit být velkorysý:  Ty však, který vládneš silou, v mírnosti soudíš a nás vedeš se vší šetrností, neboť kdykoli chceš, máš moc vždycky v ruce.

 

 

15. neděle v mezidobí A 2026

 1. ČTENÍ Iz 55,10-11

Čtení z knihy proroka Izaiáše. 

Toto praví Hospodin: 
    "Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zem a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyšlo z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal."

Žl 65 ( 64 ), 10abcd, 10e-11. 12-13. 14 Odp.: Lk 8, 8 
Odp.. Semeno padlo na dobrou půdu a přineslo užitek. 

V milosti jsi navštívil zem a napojils ji, velmi jsi ji obohatil. Boží strouhou se hrne voda, lidem nachystals obilí. 
Odp. 
Takto jsi zemi připravil: zavlažils její brázdy, rozmělnils její hroudy, zkypřils ji dešti, požehnals tomu, co vyrašilo. 
Odp. 
Rok jsi korunoval svou dobrotou, kudy jsi prošel, prýští hojnost. Pastviny na stepi mokvají vláhou, pahorky se ovíjejí radostí. 
Odp. 
Nivy se odívají stády, údolí se přikrývají obilím: ozývají se jásotem a zpěvem. 
Odp. 

2. ČTENÍ Řím 8, 18-23 

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům. 

Bratři a sestry! 
    Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás. 
    Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. 
    A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla. 

EVANGELIUM Mt 13, 1-23 

Slova svatého evangelia podle Matouše. 

    Ježíš vyšel z domu a sedl si u moře. Tu se u něho shromáždilo velké množství lidu. Proto vstoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu. A mluvil k nim mnoho v podobenstvích: 
    "Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padla některá zrna na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; hned sice vyklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, takže uschla, protože nezapustila kořeny. Jiná zrna zase padla do trní; trní vzešlo a udusilo je. Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný. 
    Kdo má uši, slyš!" 
    Učedníci přistoupili k Ježíšovi a zeptali se: "Proč k nim mluvíš v podobenstvích?" 
    On odpověděl: "Vám je dáno znát tajemství nebeského království, ale jim to dáno není. Kdo má, tomu bude dáno, a bude mít nadbytek. Ale kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, protože vidí, a přece nevidí, slyší, a přece neslyší ani nerozumějí. Plní se na nich Izaiášovo proroctví: 
    'Budete stále poslouchat, a neporozumíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. Otupělo totiž srdce tohoto lidu. Uši mají nedoslýchavé a oči zavřeli, aby očima neuviděli, ušima neuslyšeli, srdcem neporozuměli a neobrátili se - a já je neuzdravil.' 
    Ale blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám: Mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli. Vy tedy poslyšte, jaký je smysl podobenství o rozsévači. Když někdo slyší slovo o (Božím) království a nechápe, přijde ten Zlý a obere ho o to, co bylo v jeho srdci zaseto: to je ten, u kterého bylo zaseto na okraj cesty. 
    Na skalnatou půdu bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a hned ho s radostí přijímá, ale nemá v sobě kořen a je nestálý. Když pak pro to slovo nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadne. ' 
    Do trní bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší, ale světské starosti a záliba v bohatství slovo udusí, takže zůstane bez užitku. 
    Do dobré půdy bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a chápe, takže přináší užitek, a vydá jeden stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný." 

___________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

Když nám umře někdo blízký, jsme moc a moc smutní – i kdyby to třeba byla vaše prababička, které už bylo hodně let a s tím, že brzo odejde z tohoto světa, se dalo počítat. Ale jsme trochu jinak smutní i z toho, když umře nějaký náš domácí mazlíček - třeba pejsek - kterého jsme měli rádi a byl skoro člen naší rodiny. 

(Já jsem si právě kvůli tomu pořídil dvě suchozemské želvy, které mají velkou šanci, že umřou později než já).

Svatý Pavel v dnešním druhém čtení tenhle náš pocit popisuje takto: Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí.

Jako křesťané věříme, že smrt kohokoli, koho máme rádi, není v pořádku, že je to nějaká chyba systému. Ale taky věříme, že Pán Ježíš nás od téhle smrti zachránil – především nás lidi, ale i všechny ostatní Boží tvory.

 

Milí bratři a sestry,

V poslední čtvrtině dnešního evangelia Ježíš vykládá svým učedníkům své podobenství, které předtím pronesl: Vy tedy poslyšte, jaký je smysl podobenství o rozsévači. Většina biblistů má ovšem za to, že jde o jakousi glosu, redakční komentář k původnímu textu evangelia, vložený do Ježíšových úst, aniž by je ve skutečnosti Pán vyřkl.

Kdybychom se tohoto nabídnutého výkladu drželi příliš doslovně, mohlo by nám uniknout skutečné bohatství významů, které může podobenství o rozsévači v sobě obsahovat. Pokusím se s vámi, milí bratři a sestry, podělit o jeden z takových možných významů, který mi při včerejším sestavování homilie přišel na mysl.

Výklad podobenství o rozsévači, který jsme slyšeli v evangeliu, hovoří o tom, co všechno v nás setbu Božího slova zabíjí: světské starosti, nestálost, či záliba v bohatství. Mám však pocit, že v dnešní době to nejsou hlavně tyto skutečnosti, ale jiná slova, a možná ještě více obrazy. Jsme jimi zavaleni, z veřejného prostoru, ze sdělovacích prostředků a zejména ze sociálních sítí. Právě tato záplava slov a obrazů může být zároveň oním ostrým sluncem, skalnatou zemí, ptáky a trním, které v nás ničí setbu Božího slova. Slova a obrazy, které do sebe takto dennodenně necháváme vstupovat - a často nevědomky, nechtěně a podprahově -  jsou většinou mnohem příjemnější a sugestivnější než slovo Boží. Zápletka a speciální efekty nějakého akčního filmu nás baví mnohem víc než jakýkoli biblický příběh. Čtení a rozjímání Božího slova nám připadá náročné, máme někdy pokušení je považovat jen za další z mnoha povinností, jež máme jako křesťané dělat – za další z věcí v našem životě, které vyžadují investici našeho času a mentální a duchovní energie. A tak raději relaxujeme u něčeho, co nás nenutí příliš přemýšlet.

Jenže problém je právě v tom, že taková slova a obrazy v nás dusí účinek Božího slova – a málokdy jej něčím kompenzují. Samozřejmě to neplatí absolutně:  kvalitní beletrie, hudba nebo film nás mohou vnitřně kultivovat a přinášet do našeho srdce touhu po dobru a lásce; velmi často v nich najdeme jasné známky inspirace Duchem svatým. Avšak to, co nám podobenství o rozsévači - a koneckonců i všechny další dnešní texty – říci, je to, že Boží slovo je opravdu výjimečné, vzácné, radikálně jiné než všechna slova, která jsou jen lidská. Je to slovo plné života a síly, jak říká svatý Pavel.

Krásně o tom hovoří jeden text ze třetího století, připisovaný Origenovi, ve kterém srovnává dar Božího slova s darem Eucharistie:  Vy, kteří jste zvyklí účastnit se božských tajemství, víte, s jakou opatrností a úctou přijímáte Tělo Páně, aby z něho ani drobeček nespadl na zem a nic z posvěceného daru se neztratilo. Jestliže jste tak opatrní při uchovávání jeho Těla, jak byste mohli považovat za menší provinění zanedbání Božího slova než zanedbání jeho Těla?

Boží slovo je tedy převzácný dar. Není jako jiná lidská slova, kterých máme kolem sebe až příliš mnoho a která proto snad již ani nebereme příliš vážně. A takto vzácný dar je třeba přijmout do otevřeného srdce, do dobré půdy, aby v nás přinesl užitek. Dnešní texty sice svědčí také o tom, že dobrý Bůh tímto svým darem nešetří; ale to na jeho vzácnosti nic nemění.  Byla by strašná škoda jím z naší strany plýtvat.

 

slavnost sv. Cyrila, mnicha; a Metoděje, biskupa;

patronů Evropy a hlavních patronů Moravy  2026

PRVNÍ ČTENÍ Iz 61, 1 - 3a

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    Duch Pána, (duch) Hospodinův, je nade mnou, protože mě Hospodin pomazal, poslal mě zvěstovat radostnou zprávu chudým, obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným, hlásat Hospodinovo milostivé léto a den pomsty našeho Boha, potěšit všechny soužené, zarmouceným na Siónu dát věnec místo popela, olej radosti místo smutečního šatu, jásot místo malomyslnosti.



Žl 117 (116), 1. 2 Odp.: Mk 16, 15
Odp.: Jděte do celého světa a hlásejte evangelium. nebo: Aleluja.

Chvalte Hospodina, všichni lidé, oslavujte ho, všechny národy.
Odp.
Neboť mocně vládne nad námi jeho milosrdenství a Hospodinova věrnost trvá navěky.
Odp.



DRUHÉ ČTENÍ 2 Kor 4, 1 - 2. 5 - 7

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

    Bratři a sestry!
    Když jsme pověřeni službou, nenecháváme se ovládnout malomyslností, protože nám Bůh milosrdně pomáhá. Nepoužíváme nečestných úskoků, nepočínáme si chytrácky ani nefalšujeme Boží slovo. (Ale hlásáme) pravdu naprosto otevřeně, a tak se doporučujeme každému lidskému úsudku před Bohem.
    Vždyť přece nehlásáme sebe, ale kážeme, že Ježíš Kristus je Pán, my však že jsme vaši služebníci kvůli Ježíši. Neboť Bůh, který řekl: 'Ať ze tmy zazáří světlo!', zazářil i v našem srdci, aby osvítil lidi poznáním Boží velebnosti, která je na Kristově tváři.
    Poklad (víry) máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám.

EVANGELIUM Lk 10, 1 - 9

Slova svatého evangelia podle Lukáše.    

Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát (učedníků), poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít, a řekl jim: "Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. Jděte! Posílám vás jako ovce mezi vlky. Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky. S nikým se cestou nepozdravujte. Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: 'Pokoj tomuto domu!' Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám.
    V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu. Nepřecházejte z domu do domu! Když přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: 'Přiblížilo se k vám Boží království!'

______________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

ve druhém čtení z listu svatého Pavla Korinťanům jsme slyšeli tato slova: Když jsme pověřeni službou, nenecháváme se ovládnout malomyslností, protože nám Bůh milosrdně pomáhá. Svatý Pavel má na mysli službu hlásání radostné zvěsti evangelia, ale ono to platí vlastně pro všechno, co děláme.

Znáte to. Někdy se nám nic nedaří. Třeba ve škole (promiňte, že s tím obtěžuju teď, když máte prázdniny). My dospělí o tom ovšem víme ještě mnohem víc než vy, děti; protože ve vašem věku jsou všechny neúspěchy malé a vlastně skoro nic budoucího se jimi nedá pokazit. Ale až vyrostete, tak zjistíte, že propadnout malomyslnosti (což znamená pocit, že se nic nepovedlo, a že nic nemá cenu) je velice snadné, protože nám dospělým se může nepodařit nějaká opravdu důležitá věc, a tak si toho pokazíme hodně. 

Můžeme mít chvilku takový pocit, ale - jak říká Pavel - nesmíme se jím nechat ovládnout a pohltit. Protože často právě v takové chvíli přijdeme na to, že je nám Pán Bůh blízko. Že nám milosrdně pomáhá.

 

Milí bratři a sestry,

při příležitosti slavnosti slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje se všechna tři liturgická čtení týkají zvěstování evangelia, každé z nich však klade důraz na nějaký jiný aspekt tohoto hlásání.

První čtení nám sděluje, že radostná zpráva o Ježíši je určena všem lidem, avšak přednostně chudým, nesvobodným, těm, kterým puká srdce, souženým, zarmouceným, malomyslným. Ti všichni jsou existenciálně nejvíc otevření přijetí radostné zvěsti. Jejich chudobu a smutek můžeme často ztotožnit s pochybnostmi o vlastní hodnotě a o smyslu jejich života -  tak se ovšem spontánně otevírají přijetí evangelia o tom, že jejich život má hodnotu a důstojnost nezávisle na jejich výkonu a úspěchu: jsou od věků milováni bezpodmínečnou Boží láskou.  Ale platí to i jaksi v opačném směru, ve vztahu Boha ke všem lidem, všem jeho synům a dcerám. Můžeme metaforicky říci, že Boží láska se o tyto chudé přednostně stará  -  o všechny tyto zarmoucené, malomyslné, neúspěšné, topící se v problémech, a cokoli dalšího lze doplnit. Bůh miluje život a všichni jmenovaní jsou v tomto smyslu nějak ohroženi - jsou jakoby na pokraji smrti. Samozřejmě to neznamená, že by ty spokojené a úspěšné měl dobrý Bůh jaksi méně rád. Líbí se mi v tomto smyslu známý příměr k mamince od nějaké velké rodiny, která miluje všechny své děti stejně - ale tuto lásku dává konkrétními skutky více najevo právě vůči svým ‚problémovějším‘ dětem; neboť ví, že ty bezproblémové se o sebe nějak postarají samy.

Ve druhém čtení se pak zdůrazňuje především to, co se hlásá, co - či lépe řečeno kdo - je vlastním obsahem radostné zvěsti: Vždyť přece nehlásáme sebe, ale kážeme, že Ježíš Kristus je Pán. Obsah radostné zvěsti není přitom něco, co by apoštolové předávali dál z toho, co jen někde slyšeli nebo četli. Když káží evangelium, vydávají zároveň osobní svědectví. Hovoří o tom, co sami zakusili, a právě to jejich  kázání dává přesvědčivost: Bůh, který řekl ‚Ať ze tmy zazáří světlo‘, zazářil i v našem srdci, aby osvítil lidi poznáním Boží velebnosti, která je na Kristově tváři.

A nakonec v evangeliu klade Ježíš při vyslání dvaasedmdesáti učedníků největší důraz na způsob, jakým mají evangelium hlásat. Klíčovou větou je ono úvodní ovce mezi vlky. Ježíš zbavuje svých dvaasedmdesát veškerých iluzí o tom, s čím se při hlásání mohou setkat; říká jim, že narazí na lidské nepochopení, na ztvrdlá srdce, že budou pro evangelium pronásledování. Zároveň jim však sděluje, že v tomto prostředí vlčích způsobů musejí zůstat ovcemi, že se nesmí zařídit podle onoho velmi neevangelního úsloví  Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. Jestliže se stanou hlasatelé evangelia vlky mezi vlky, jestliže ztratí svou slabost, nezajištěnost a bezbrannost, jestliže začnou používat světské  strategie a světské moudrosti - například aliancí se světskou mocí a zapojením se do kulturních válek - stane se hlásání evangelia zcela bezbožným, stane se pouze propagací určité ideologie.

 

13. neděle v mezidobí A 2026

1. ČTENÍ 2 Král 4, 8-11. 14-16a

Čtení z druhé knihy Královské.

    Jednoho dne Elizeus procházel přes Šunem. Žila tam zámožná žena a ta ho pozvala k jídlu. Kdykoli tam procházel, zašel se tam najíst. A ona řekla svému muži: "Vím, že je to svatý muž Boží, který k nám vždy přichází. Upravíme mu v poschodí malou světničku a dáme mu tam lůžko, stůl, sedadlo a svícen, a kdykoli k nám přijde, může se tam uchýlit."
    Když tam zase (jednou Elizeus) přišel, vstoupil do světničky a odpočinul si tam. Řekl (svému služebníku) Gechazimu: "Co by se dalo pro ni udělat?" On odpověděl: "Nemá přece syna a její muž je už starý." Elizeus mu řekl: "Zavolej ji! " Zavolal ji a ona zůstala stát u vchodu. On pravil: "Za rok v tento čas budeš mít v náručí syna."



Žl 89 (88), 2-3. 16-17. 18-19 Odp.: 2a
Odp.: Na věky chci zpívat o Hospodinových milostech.

Na věky chci zpívat o Hospodinových milostech, po všechna pokolení hlásat svými ústy tvou věrnost. Řekl jsi totiž: "Navěky je založena milost". Na nebi jsi upevnil svou věrnost.
Odp.
Šťastný je lid, který dovede oslavovat, chodí, Hospodine, v záři tvé tváře. Ve tvém jménu jásají ustavičně a honosí se tvou spravedlností.
Odp.
Neboť ty jsi leskem jejich moci a tvou přízní roste naše síla. Vždyť náš vladař náleží Hospodinu, náš král Svatému Izraele.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 6, 3-4. 8-11

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    My všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti. Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem.
    Jestliže jsme však s Kristem umřeli, jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít. Víme totiž, že Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním už nemá vládu. Když umřel, umřel hříchu jednou provždy, a když žije, žije pro Boha. Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s Kristem Ježíšem.



EVANGELIUM Mt 10, 37-42

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým apoštolům:
    "Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden. A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho.
    Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mě poslal.
    Kdo přijme proroka, že je to prorok, dostane odměnu jako prorok; kdo se ujme spravedlivého, že je spravedlivý, dostane odměnu jako spravedlivý; kdo podá třeba jen číši studené vody jednomu z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu."

_______________________________________________________

 

Slůvko pro děti:

Milé děti,

V dnešním horku nás asi nejvíc osloví jedna věta z evangelia: kdo podá jen číši studené vody jednomu z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, nepřijde o svou odměnu. Taková sklenička vody je vlastně drobnost, ale někomu může pomoct, aby v tom horku neomdlel nebo nedostal úpal. Pán Ježíš tím chce říci, že i malé skutky lásky vůči druhým lidem mají velkou cenu - a taky má velkou cenu už to, že si druhých všímáme a staráme se, jestli něco nepotřebují.

 

Milí bratři a sestry,

Je důležité, že dnešní stůl Božího slova obsahuje zároveň evangelium i druhé čtení z listu Římanům. Kdybychom dnes slyšeli jen samotné evangelium – a zvlášť jeho první dvě souvětí – možná bychom nebyli příliš potěšeni a povzbuzeni ve víře. Vzpomněli bychom si na všechny chvíle – nebo i delší epizody – našeho života, kdy jsme Pánu nedávali ono první místo, které mu náleží. Mohli bychom si vzpomenout, jak často jsme instinktivně lpěli na lidské lásce, zvlášť ve vztahu k našim nejbližším; a jak často jsme naprosto nebyli ochotni nést nějaký kříž našeho života; jak jsme ho odhazovali nebo Pánu neustále vyčítali, jak že je těžký. Asi bychom se tak všichni nakonec dobrali neradostné myšlenky, že tedy Pána hodni nejsme.  

Dnešní druhé čtení uvádí ovšem věci na pravou míru; dává nám určitý rámec, v němž můžeme správně číst a pochopit dnešní evangelium. To, co v něm Pán Ježíš říká, není ve světle Pavlových slov z druhého čtení vlastně požadavek, ale důsledek nového života, získaného ve křtu: My všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti. Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem.

Křtí se zpravidla úplně malé děti - které se ještě nemohou tázat po Bohu, které se ještě neumí modlit, které jednají ve všem zcela instinktivně.  A ve východních církvích je ono křtěné miminko opravdu na okamžik celé ponořeno do vody.

Křtem jsme byli ponoření do Kristovy lásky. Většina z nás jako maličké děti, dlouho předtím, než bychom Ježíše - podle prvoplánově pochopených slov dnešního evangelia - vůbec nějak mohli být hodni. Dlouho předtím, než jsme Pána mohli nějak poznat; dlouho předtím, než jsme se vědomě začali snažit jej klást v životě na první místo a vědomě začali nést různé kříže našeho života, tak jak přicházely.

Skrze to vše pak chápeme opravdovou výpověď dnešního evangelia. Láska ke druhým lidem není ani v nejmenším konkurencí naší lásky k Pánu. A trpělivé nesení našich křížů naprosto není zkouška, ve které možná jednou obstojíme a budeme pochváleni, že jsme tedy opravdu Ježíšovi učedníci. Myslím, že Pán Ježíš nás svými dnešními slovy chce vyzvat, abychom v síle našeho křtu ponořili do Jeho lásky i všechny naše lidské vztahy; a abychom své životní kříže znovu spojili s tím jeho.

 

 

12. neděle v mezidobí A 2026

 

1. ČTENÍ Jer 20, 10-13

Čtení z knihy proroka Jeremiáše. 

Jeremiáš řekl:
    Slyšel jsem nepřátelské umlouvání mnohých: "Hrůza ze všech stran! Udejte ho! Udáme ho!"
    I ti, kteří se mnou žili v přátelství, číhají na můj pád: "Snad se dá svést a zmocníme se ho a pomstíme se na něm!"
    Ale Hospodin je se mnou jako silný bojovník; proto ti, kteří mě stíhají, padnou a nic nesvedou. Velmi budou zahanbeni, neboť ničeho nedosáhnou; bude to věčná hanba, nezapomene se na ni.
    Hospodine zástupů, který zkoušíš spravedlivého, který vidíš ledví i srdce, kéž uzřím tvou pomstu nad nimi, neboť tobě jsem svěřil svou při. Zpívejte Hospodinu, chvalte Hospodina, že vysvobodil život ubohého z ruky zlosynů!



Žl 69 (68), 8-10. 14+17. 33-35 Odp.: 14c
Odp.: Vyslyš mě, Bože, ve své veliké lásce!

Pro tebe, Bože, jsem snášel potupu, pohana pokryla mou tvář. Svým bratrům stal jsem se cizincem, synům své matky neznámým. Neboť mě stravuje horlivost pro tvůj dům, padají na mě urážky těch, kdo tě urážejí.
Odp.
Já se však, Hospodine, obracím modlitbou k tobě v čas milosti, Bože! Vyslyš mě ve své veliké lásce, věrně mi pomoz! Vyslyš mě, Hospodine, tvá láska je dobrotivá, obrať se ke mně se svým nesmírným slitováním.
Odp.
Uvědomte si to, ubožáci, a radujte se; pookřejte v srdci vy, kdo hledáte Boha! Neboť Hospodin slyší chudáky, nepohrdá svými vězni. Nechť ho chválí nebe a země, moře a vše, co se v nich hýbe.
Odp.



2. ČTENÍ Řím 5, 12-15

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.

Bratři a sestry!
    Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili . . . Hřích ovšem byl na světě už před Zákonem - jenomže kde není žádný zákon, tam se hřích nepřičítá. Přesto smrt uplatňovala svou moc od Adama do Mojžíše i nad lidmi, kteří se neprohřešili nějakým podobným přestoupením jako Adam. Tento Adam je protějškem toho, který měl přijít.
    Ale s Božím darem není tomu tak, jak to bylo s proviněním. Kvůli provinění jednoho ovšem celé množství propadlo smrti. Ale ještě tím hojněji se celému množství lidí dostalo Boží přízně a milostivého daru prostřednictvím jednoho člověka, Ježíše Krista.



EVANGELIUM Mt 10, 26-33

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým apoštolům: 

    "Nebojte se lidí. Nic není tak tajného, že by to nebylo odhaleno, a nic skrytého, že by to nebylo poznáno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle, a co se vám šeptá do ucha, hlásejte ze střech!
    A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo - duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo. Copak se neprodávají dva vrabci za halíř? A ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí vašeho Otce. U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy: Máte větší cenu než všichni vrabci.
    Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi; ale každého, kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi."

______________________________________________________

Slůvko pro děti: 

Milé děti, 

v dnešním evangeliu Pán Ježíš mluví o vrabcích. Víte, že vrabců je všude spousta; kdybychom se šli po mši svaté projít po farní zahradě, určitě bychom jich pár potkali nebo aspoň slyšeli jejich čim čim.  A asi to tak bylo i v Ježíšově době. Vrabci nejsou vzácní, jako je třeba sokol stěhovavý, a ani nejsou krásně barevní, jako je třeba ledňáček nebo vlha. Ale Pán Ježíš říká, že i o ně se Otec stará a má je rád. A když je to tak s těmi vrabečky, tak si můžeme být jistí, že my lidé jsme taky v Otcových rukou a že nás má rád ještě mnohem víc.

 

Milí bratři a sestry,

Ježíšův apel na začátku dnešního evangelia – Nebojte se lidí – je samozřejmě výzvou k tomu, aby se křesťané všech dob a kultur dokázali statečně přiznat ke Kristu; s tím, že je při tom mohou potkat různé formy nepochopení, výsměchu, diskriminace i pronásledování, při němž již jde o život.

Můžeme se však společně zamyslet i nad tím, podle čeho poznáme, že jsme již na naší duchovní cestě dospěli do stádia, ve kterém dáváme svým životem a svými postoji tomto Ježíšovu slovu skutečně za pravdu. Onen strach, o kterém Pán hovoří, může totiž mít různé formy a projevy.

To první, co nás napadne, je samozřejmě situace, kdy prostě naši víru přímo zapřeme nebo o ní vůbec nemluvíme – v naší době a v naší zemi asi nikoli proto, že by nám kvůli víře šlo o život, ale z toho důvodu, že máme obavy, ‚co by si o tom lidé pomysleli‘; máme strach, že bychom se nějak vyčlenili třeba z kolektivu na pracovišti nebo ve škole, že by si nás lidé kolem nás spojovali s onou hroznou katolickou církví, zprofanovanou skandály a mentálně ustrnulou někde ve středověku; a tak dále a tak podobně, každý si sem může doplnit, co je mu libo.  Ovšem úplně tentýž strach se může projevovat v čemsi, co na první pohled vypadá jako statečné vyznání – totiž v až příliš okázalých a triumfalistických projevech víry, v rétorice o obraně křesťanských hodnot a ve stálém žehrání na to, jaké že je to všechno u nás v Evropě odkřesťanštěné a mravně zkažené. To, o čem si někteří křesťané myslí, že je statečné vyznání a statečná obrana křesťanských hodnot v sekulárním světě, je ve skutečnosti úplně tentýž strach z lidí, o kterém Ježíš mluví, jen trochu transformovaný a maskovaný. Tato forma strachu není strachem o to, co si o mně lidé pomyslí, ale vyloženě strachem z nepřítele, byť domnělého, který se následně transformuje do agresivity. Obě dvě formy tohoto strachu mají však stejný kořen – to, o čem Pán mluví ve druhé části evangelia, když používá svůj příměr o vrabcích. Je to nevíra v to, že jsme všichni nakonec v láskyplných Božích rukou, nejen my křesťané, ale všichni lidé a celý svět.

Z toho všeho pak vyplývá i odpověď na naši úvodní otázku: ve které chvíli naší duchovní cesty se opravdu přestáváme bát v tom smyslu, o němž Pán hovoří? A tato odpověď je celkem nasnadě. Pokud si vezmeme příměr ze světa zvířat, pak jsme strach nezvládli ani ve chvíli, kdy se tváří v tvář nebezpečí stočíme do klubíčka, ani tehdy, když zaútočíme. Na správně cestě nejsme, když si svou víru necháme jen pro naši privátní potřebu, ale ani tenkrát, když s ní okázale mlátíme druhému přes hlavu. Jediná správná alternativa je postoj lásky - včetně lásky k těm, kteří pro nás představují domnělé či skutečné nebezpečí. Láska nezná strach, říká ve svém prvním listu svatý Jan; dokonalá láska strach zahání, a kdo se bojí, nedošel v lásce dokonalosti.