6. neděle v mezidobí A 2026

 

1. ČTENÍ Sir 15, 16-21 (řec. 15-20)

Čtení z knihy Sirachovcovy.

Chceš-li, můžeš plnit přikázání, je v tvé moci zůstat věrným. Bůh před tebe položil oheň i vodu, vztáhni ruku, po čem chceš.
Před každým je život a smrt, každému dá (Bůh) to, co kdo bude chtít. Převelká je moudrost Páně, je všemohoucí a všechno vidí. Jeho oči (hledí) na ty, kdo se ho bojí, on zná každý lidský skutek. Nikomu neporučil, aby byl bezbožný, nikomu nedal dovolení, aby hřešil.

Žl 119 (118), 1-2. 4-5. 17-18. 33-34 Odp.: 1b
Odp.: Blaze těm, kdo kráčejí v zákoně Hospodinově.

Blaze těm, jejichž cesta je bezúhonná, kteří kráčejí v zákoně Hospodinově. Blaze těm, kdo dbají na jeho přikázání, hledají ho celým srdcem.
Odp.
Tys, Hospodine, dal svá nařízení, aby se jich dbalo svědomitě. Kéž jsou pevné mé cesty, abych zachovával tvé příkazy.
Odp.
Prokaž dobro svému služebníku, abych byl živ a zachovával tvé slovo. Otevři mé oči, ať pozoruji divy tvého zákona.
Odp.
Ukaž mi, Hospodine, cestu svých příkazů, a budu j i věrně zachovávat. Pouč mě, ať zachovám tvůj zákon a chráním ho celým svým srdcem.
Odp.

2. ČTENÍ 1 Kor 2, 6-20

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

Bratři a sestry!  Učíme moudrosti, ale jen ty nejpokročilejší. To však není moudrost tohoto světa ani moudrost těch, kdo tento svět ovládají. Jejich moc je už zlomena. Moudrost, které učíme, je od Boha, plná tajemství a skrytá. Bůh ji už před věky pro nás předurčil k naší slávě. Nikdo z těch, kdo vládnou tímto světem, neměl o ní tušení. Protože kdyby o ní něco věděli, nikdy by Pána slávy neukřižovali. Ale - jak stojí v Písmě - my zvěstujeme to, 'co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, nač člověk nikdy ani nepomyslil, co všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují'. Nám to Bůh zjevil skrze svého Ducha. Duch totiž zkoumá všecko, i hlubiny Boží.

  

 
EVANGELIUM Mt 5, 17-37

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se to všecko nestane.
    Kdyby tedy někdo zrušil jedno z těchto přikázání - a třeba i to nejmenší - a tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenší: Kdo se však bude jimi řídit a jim učit, bude v nebeském království veliký.
    Říkám vám: Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete.
    Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: 'Nezabiješ. Kdo by zabil, propadne soudu.' Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu; kdo svého bratra tupí, propadne veleradě; a kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni.
    Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar.
    Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník neodevzdal soudci a soudce služebníkovi, a byl bys uvržen do žaláře. Amen, pravím ti: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního halíře.
    Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Nezcizoložíš.' Ale já vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci.
    Svádí-li tě tvé pravé oko, vyloupni ho a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar, než aby celé tvoje tělo bylo uvrženo do pekla. A svádí-li tě tvoje pravá ruka, usekni ji a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar, než aby celé tvoje tělo přišlo do pekla.
    Také bylo řečeno: 'Kdo by se rozváděl se svou ženou, ať jí dá rozlukový list.' Ale já vám říkám: Každý, kdo se rozvede se ženou - mimo případ smilstva - uvádí ji do cizoložství, a kdo se ožení s rozvedenou, dopouští se cizoložství.
    Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: 'Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Pánu svou přísahu.' Ale já vám říkám: Vůbec nepřísahejte: ani při nebi, protože je to Boží trůn, ani při zemi, protože je to podnož jeho nohou, ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; ani při své hlavě nepřísahej, protože ani jediný vlas nemůžeš udělat světlým nebo tmavým.
    Ale vaše řeč ať je 'ano, ano - ne, ne'. Co je nad to, je ze zlého."

________________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

To, co jsme slyšeli v evangeliu, je kousek Ježíšova Kázání na hoře – no, ona to moc velká hora vlastně nebyla; je to jenom takový kopeček v blízkosti Genezaretského jezera na severu Izraele. Ale Ježíš tam vystoupil, aby si jeho posluchači připomněli jinou horu – mnohem vyšší – zvanou Sinaj, která je dneska na území Egypta. Je to hora, na které Hospodin dal Mojžíšovi Zákon a Desatero přikázání. A Ježíš teď říká, že to Desatero platí dál, že ho nepřišel zrušit, ale naplnit. Jak to můžeme chápat? Velmi jednoduše – když se později Ježíše ptal jeden učitel Zákona na to, co je v Zákoně nejdůležitější, tak mu Ježíš řekl, že láska. To je to naplnění zákona. Když mám někoho rád, nikdy mu neudělám to, co Desatero říká, že nemám dělat – neokradu ho, nepodvedu ho ani mu neublížím. Ne proto, že je to zakázané. Ale proto, že toho druhého mám rád.

Milí bratři a sestry,

 Dnešní stůl Božího Slova je natolik významově bohatý, že se mi zdá vlastně nemožné kázat o něm jako o celku. Evangelium, které jsme právě slyšeli - z Matoušovy zprávy o Ježíšově kázání na hoře - je novozákonní interpretací Mojžíšova zákona.  I když jednotícím prvkem Kázání na hoře je láska jako naplnění Zákona (nepřišel jsem Zákon zrušit, ale naplnit), přesto v něm Ježíš hovoří o mnoha různých aspektech života. Proto jsem se - vzhledem k dnešní promluvě - rozhodl vybrat si z dnešního evangelia jen jednu větu: dvacátý pátý verš páté kapitoly.

 Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník neodevzdal soudci a soudce služebníkovi, a byl bys uvržen do žaláře.

 Na tuto pasáž z Horského kázání mám jednu osobní vzpomínku. Před téměř šestnácti lety jsme s přáteli navštívili při naší cestě na sever Evropy známé finské město Rovaniemi, ležící přímo na polárním kruhu. Zdejší velký luteránský kostel byl postaven začátkem padesátých let minulého století - místo původního, který vzal za své koncem druhé světové války. Pozoruhodné jsou fresky v jeho interiéru, inspirované místním drsným klimatem a kulturou. Nad hlavním oltářem je monumentální zpodobnění Ježíšova Posledního soudu, nikoli nepodobné známé fresce v Sixtinské kapli – jen peklo zde není znázorněno jako oheń, ale jako věčná krutá zima, zatímco vyvolení vstupují do ráje v podobě přicházejícího jara. V pravé boční lodi tohoto kostela je pak vyobrazení sámského chovatele sobů (označení Laponec je sice známější, ale hanlivé, podobně jako výraz Eskymák pro Inuity v Grónsku a Kanadě) s jedním z jeho zvířat. Zcela nalevo je ještě anděl, který klade Sámovi ruku na rameno. Pod tím je text první poloviny verše 25: Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě.

 Dlouho jsem přemýšlel, jak tenhle biblický verš a ono vyobrazení spolu souvisejí. Ale časem mi to došlo. Cesta je náš životní příběh, kterým kráčíme společně s druhými lidmi i s ostatními Božími tvory. Slovo protivník není třeba chápat jako nepřítel; spíše je to někdo druhý, mezi nímž a námi je nějaké rozdělení, způsobené zraněním. Ten někdo nám byl svěřen, abychom o něj pečovali, chránili ho a měli ho rádi, a my jsme mu místo toho ublížili, zachovali jsme se vůči němu třeba krutě a necitlivě. Protivníky v tomto smyslu máme asi každý z nás – všichni jsme zažili nějaké zranění ze strany blízkých lidí. A všichni jsme jistě nějak sami ublížili někomu, o koho jsme se měli s láskou starat.

 Jsme-li takto zraněni od druhého, můžeme ho také - jak říká Ježíš - odevzdávat soudci, tedy stěžovat si na něj před Hospodinem. Možná nejlépe to ilustruje jeden verš z dvacáté druhé kapitoly starozákonní knihy Exodus, který oznamuje jedno z nařízení Mojžíšova zákona: Vezmeš-li si jako zástavu plášť svého bližního, vrať mu ho do západu slunce. Je to pro něho jediná pokrývka, plášť pro jeho tělo. V čem by měl spát? Bude-li si mně stěžovat, uslyším ho, neboť jsem soucitný.

 V době těsně před začátkem postu nás tedy tento jeden verš z Horského kázání vybízí k tomu, abychom se dohodli s protivníkem ještě na cestě. Vybízí nás tedy - jednoduše řečeno - ke smíření, ke vzájemnému odpuštění a k uzdravení vztahů. Tím se nechce říci, že by to všechno bylo vždycky možné jako mávnutím kouzelného proutku. Často je to bolestivý proces, který vyžaduje velkou pokoru, dostatek času a také ochotu o věcech hovořit místo toho, abychom je zametali pod koberec. Ale je třeba o to stále usilovat - dokud jsme ještě na cestě, dokud máme ještě čas.  

 

5. neděle v mezidobí A 2026

 

1. ČTENÍ Iz 58,7-10

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Toto praví Hospodin:
    "Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obleč ho, neodmítej pomoc svému bližnímu. Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora, tvá jizva se brzy zacelí.
    Před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou Boží sláva.
    Tehdy budeš volat, a Hospodin ti odpoví, křičet o pomoc, a on ti řekne: 'Zde jsem!' Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem, křivě mluvit, nasytíš-li svým chlebem hladového, ukojíš-li lačného, tehdy v temnotě vzejde tvé světlo a soumrak tvůj stane se poledním jasem."



Žl 112 (111),4-5.6-7.8a+9 Odp.: 4a
Odp.: Spravedlivý září v temnotách jako světlo.
nebo: Aleluja.

Spravedlivý září v temnotách jako světlo řádným lidem, je milosrdný, dobrotivý a spravedlivý. Blaze muži, který se slitovává a půjčuje, stará se o své věci podle práva.
Odp.
Neboť navěky nezakolísá, ve věčné paměti bude spravedlivý. Nemusí se obávat zlé zprávy, jeho srdce je pevné, důvěřuje v Hospodina.
Odp.
Jeho srdce je zmužilé, nebojí se, rozděluje, dává chudým, jeho štědrost potrvá navždy, jeho moc poroste v slávě.
Odp.



2. ČTENÍ 1 Kor 2,1-5

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

    Bratři a sestry, když jsem k vám přišel hlásat svědectví o Bohu, nepřišel jsem s nějakou zvláštní výřečností nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že u vás nechci znát nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného.
    Vystupoval jsem u vás se skleslou náladou, se strachem a obavami. A moje mluvení a kázání nezáleželo v přemlouvavých slovech moudrosti, ale v projevování Ducha a moci.
    To proto, aby se vaše víra zakládala na moci Boží, a ne na moudrosti lidské.



EVANGELIUM Mt 5,13-16

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Vy jste sůl země; jestliže však sůl ztratí chuť, čím bude osolena? K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.
    Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město položené na hoře. A když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu, ale na podstavec, takže svítí všem v domě. Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích."

______________________________________________________ 

Slůvko pro děti:

Milé děti, dnešní biblické postavičky jsou trochu jako komiks. A myslím, že rychle společně přijdeme na to, co to má znamenat.

Na začátku tady máme člověka, který je smutný – to naznačuje i ten tmavý šátek, na kterém sedí. Co by se stalo, kdyby tam jenom tak zůstal a v tom svém smutku se pořád nějak přebíral, pořád by myslel na to, jaký je to chudák a kdo všechno mu ublížil?  Byl by pořád nešťastnější a pořád víc by se uzavíral do sebe.

Jenže ten smutný člověk měl velké štěstí – a možná i velkou Boží pomoc – v tom, že nezůstal takhle zaměřený sám na sebe, ale všiml si, že blízko něho je někdo, kdo je na tom taky špatně, a možná ještě víc špatně nežli on sám. A tak mu pomohl. A na třetím obrázku už se ten člověk raduje, už není smutný, má pod sebou žlutý svítící šátek, který naznačuje jeho novou náladu. Na své trápení už zapomněl, raduje se – protože předtím zapomněl na sebe a udělal skutek lásky.

A kdo z vás, děti, dával dobrý pozor, tak taky pozná, kterého dnešního čtení se ta scénka týká: ano, je to to první:   Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obleč ho, neodmítej pomoc svému bližnímu. Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora, tvá jizva se brzy zacelí.

Milí bratři a sestry,

Dnešní liturgické texty se týkají - mimo jiné - i čehosi, co bychom mohli nazvat třeba privatizací víry. Mnoho lidí - a jejich počet zřejmě roste - říká, že jsou věřící, ale že víra je jejich výsostně soukromá věc, o níž nemají potřebu s druhými hovořit - a už vůbec o ní nechtějí svědčit (neboli, jak by asi sami řekli, ji někomu druhému vnucovat). Aniž bych chtěl tento přístup nějak hodnotit, je přesto možné přemýšlet o tom, proč tomu tak je. Snad to může být do jisté míry oprávněná reakce na církevní triumfalismus z minulých dob, kdy církev ještě měla velkou moc a velký vliv. Možná to také souvisí se specifickou situací nás křesťanů v Česku, v zemi, která je podle všech statistik jednou z nejsekulárnějších na světě. Otec Tomáš Halík v jedné ze svých starších publikací hovořil v tomto smyslu o české 'plaché' zbožnosti – když dělá český katolík znamení kříže, dělá ho rychle a nenápadně, protože cítí v zádech pohled většinového ateisty. A samozřejmě je to i otázka povahy a vlivu prožitého životního příběhu každého věřícího člověka. Pro mnohé z nás - zejména pro ty, kteří jsou vnitřním naladěním introverti - je osobní víra velmi intimní záležitost; podobně jako jiné aspekty života, které jsou pro jeho prožívání velmi podstatné a důležité a které ho naplňují smyslem. Mnoha lidem se o tom všem vůbec nechce mluvit, protože se obávají jakési profanace toho, co je pro ně vlastně posvátné - obávají se, co by se stalo, kdyby se tento jejich vnitřní svět dostal do rukou, úst nebo nedej Bůh počítačových klávesnic cizích lidí.

Tohle všechno je pochopitelné; jenže naše křesťanství nemůže být - již z podstaty věci - zcela soukromá záležitost. Individuální rozměr naší víry - osobní vztah ke Kristu a osobní vnitřní modlitba - je mimořádně důležitý, neboť nás chrání proti jejímu zjednodušení v pouhou katolickou ideologii nebo jen ve snahu bojovat za takzvané tradiční hodnoty. Jenže naše víra má také velmi podstatný rozměr společenství, svědectví a zejména toho, co je jejím cílem - tedy lásky, projevující se konkrétními skutky.

Dnešní stůl Božího slova nám ukazuje několik cest, jak tento společný (či, chcete-li, veřejný) rozměr naší víry žít. Ve druhém čtení z prvního listu Korinťanům jsme svědky toho, jak se svatý Pavel při svém veřejném hlásání nebojí přiznat svou slabost. Nestydí se za ni, nehraje si na křesťanského superhrdinu, neříká si, co si o tom adresáti jeho listu pomyslí, stojí před nimi v pravdě. Ale právě tím svědčí o Boží moci a lásce. Vystupoval jsem u vás se skleslou náladou, se strachem a obavami. A moje mluvení a kázání nezáleželo v přemlouvavých slovech moudrosti, ale v projevování Ducha a moci. To proto, aby se vaše víra zakládala na moci Boží, a ne na moudrosti lidské.

Další skutečnost, o níž vypovídá zejména dnešní evangelium, se týká svědectví skrze skutky nesobecké lásky. Vyplývá přímo z naší křesťanské identity; z toho, kým jsme se stali již ve chvíli našeho křtu - jsme milovanými Božími dětmi a máme dar Ducha lásky. Vy jste světlo světa; tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích, říká Ježíš. A přirozeností světla je svítit; nikdy se nedá dokonale zakrýt, aby nebylo vidět, leda by se nechalo úplně vyhasnout. Tímto světlem jsou dobré skutky, skutky lásky, svědectví mnohem účinnější nežli svědectví pouhými slovy, protože slov a obrazů máme kolem sebe příliš mnoho, jsme jimi přesyceni a přestáváme jim důvěřovat.

A třetí výpověd dnešního Slova v tomto smyslu je obsažena v prvním čtení, z konce knihy proroka Izajáše. Vydáme-li se na úzkou cestu nezištné lásky ke druhým, zakusíme sami konkrétní Boží útěchu a Boží pomoc: Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obleč ho, neodmítej pomoc svému bližnímu. Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora, tvá jizva se brzy zacelí.

Když zažíváme v životě nějakou vážnou těžkost, když se například musíme vyrovnat s nějakým vnitřním zraněním duše, které nám způsobil někdo druhý, pokušení uzavřít se do sebe je veliké. Bojíme se vystoupit ze své komfortní zóny, abychom nějaké podobné zranění od druhých nezažili znovu. Ale pokud se nám i přesto nějak podaří vyjít ze sebe směrem ke druhým, i přesto dál svědčit o světle, jež je v nás, můžeme opravdu získat podstatnou zkušenost obsaženou v prvním čtení: tvá jizva se brzy zacelí, v temnotě vzejde tvé světlo a soumrak tvůj stane se poledním jasem.

  4. neděle v mezidobí A 2026

1. ČTENÍ Sof 2, 3; 3, 12-13

Čtení z knihy proroka Sofoniáše.

Hledejte Hospodina, všichni pokorní v zemi, kteří jednáte podle jeho výroku. Hledejte spravedlnost, hledejte pokoru,
snad se skryjete v den Hospodinova hněvu.
Zanechám uprostřed tebe lid pokorný, chudý, ty, kteří hledají útočiště v Hospodinově jménu. Kdo zbudou z Izraele,
už nebudou konat nepravost, nebudou lhát,
v jejich ústech se už nenajde podvodný jazyk. Když se budou pást a odpočívat, nikdo je nebude děsit.

Žl 146 (145), 6c-7. 8-9a. 9bc-10 Odp.: Mt 5, 3
Odp.: Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.
nebo: Aleluja.

Hospodin zachovává věrnost navěky, zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně.
Odp.
Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin napřimuje sklíčené, Hospodin miluje spravedlivé, Hospodin chrání přistěhovalce.
Odp.
Hospodin podporuje sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout na věky, tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení.
Odp.

2. ČTENI 1 Kor 1, 26-31

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

    Jen se podívejte, bratři, komu se u vás dostalo povolání! Není tu mnoho moudrých podle lidských měřítek, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených.
    A přece: ty, které svět pokládá za pošetilé, vyvolil si Bůh, aby zahanbil moudré, a ty, kteří jsou ve světě bezmocní, vyvolil si Bůh, aby zahanbil mocné, a ty, které svět má za neurozené a méněcenné, dokonce i ty, kteří nejsou vůbec nic, vyvolil si Bůh, aby zlomil moc těch, kteří jsou "něco", aby se žádný smrtelník nemohl před Bohem vynášet.
    A od něho pochází to, že jste spojeni s Kristem Ježíšem. Jeho nám Bůh poslal jako dárce; moudrosti, spravedlnosti, posvěcení a vykoupení. Tak se splnilo, co je v Písmě: 'Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.'



EVANGELIUM Mt 5, 1-12a
 
Slova svatého evangelia podle Matouše.

Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a když se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil je takto:
    "Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.
    Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni.
    Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví.
    Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.
    Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.
    Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.
    Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny.
    Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království.
    Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu."

 ________________________________________________________

 Slůvko pro děti:

 Milé děti,

 Ježíšova blahoslavenství nám mohou připadat divná. Hned to druhé je Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavený znamená něco jako šťastný, ale hodně - a ne chvilku, ale pořád. Ale jak může být takhle šťastný někdo, kdo pláče? Občas pláčeme radostí nebo smíchy, ale to je málokdy – většinou pláčeme, když jsme nějak hodně smutní nebo nešťastní.  

Pán Ježíš ale neříká, že jsou plačící šťastní, protože pláčí. Říká, že jsou šťastní, protože budou potěšeni. Někdy můžeme být z něčeho opravdu hodně smutní; ale i při tom smutku bychom nikdy neměli zapomenout, že Bůh nás má rád, je s námi a záleží mu na nás. A protože věříme, že Pán Ježíš vstal z mrtvých, tak taky věříme, že všechno to, co nám způsobuje smutek, jednou skončí.

 

Milí bratři a sestry,

 Osmero blahoslavenství je jakýmsi Ježíšovým programovým prohlášením. Ježíš záměrně vystupuje na horu (byť v reálu je hora Blahoslavenství vlastně jen pahorek, kopeček na břehu Genezaretského jezera), aby svým posluchačům připomněl Mojžíše, který na hoře Sinaj obdržel od Hospodina Desatero. Je to jeho první veřejné vystoupení, první kázání či vyučování - v úvodu dnešního úryvku jsme slyšeli, že otevřel ústa a učil je takto. Je to jakoby prolog k celému jeho učení a životu, je to stručná charakteristika Božího království, jehož příchod hlásal Jan.

 Zároveň však bychom Ježíšova blahoslavenství mohli – a možná, pod vlivem posledních událostí ve světě i u nás doma, o to více – považovat za naprosto nerealistická, vlastně za pravý opak toho, jak náš svět reálně funguje. Napadá mne v téhle souvislosti několik parafrází:

 Blahoslavení arogantní, neboť oni si vydobudou všechno, po čem touží.

Blahoslavení ukřičení, v reálném životě i na sociálních sítích, neboť jim bude věnována pozornost.

Blahoslavení nemilosrdní, neboť tento svět je místem darwinistického boje o život.

 A jistě každého z vás napadnou nějaké další podobné výroky.

 Myslím a věřím, milí bratři a sestry, že takový pohled na skutečnost by byl ovšem docela povrchní. Blahoslavený znamená šťastný – kdyby však svět spočíval opravdu jen na principu přežití silnějšího, asi bychom v něm šťastní nebyli; a nebyli by v něm zřejmě šťastní ani ti, kteří by byli v tomto zápase schopní nějak vítězit.  Myslím, že v hloubi srdce všichni toužíme po tom, aby svět fungoval podle Ježíšova horského kázání - jakkoli musíme vždycky uznat, že realita je tomu na hony vzdálená. Ale tato nostalgie po dobru, lásce a svornosti všech lidí je v nás, a vždycky se čas od času projeví, i když jinak je naše srdce možná v tomto smyslu okoralé negativními životními zkušenostmi.

 Důležité také je, že Ježíš ke každému blahoslavenství říká důvod, vždycky uvádí své neboť. Plačící nejsou šťastní proto, že pláčí; ale proto, že budou potěšeni. Je to takzvané passivum divinum, a neznamená to nic jiného, než že je potěší sám Bůh. Jedině v prostoru víry (jako existenciální důvěry) v dobrého Boha dávají Ježíšova blahoslavenství smysl. Můžeme to dobře pochopit, pokud se podíváme na paralelní místo u svatého Lukáše, kde Ježíš ke svým blahoslavenstvím přidává čtyřnásobné běda:

Ale běda vám, boháči, neboť (už) máte své potěšení.

Běda vám, kdo jste nyní nasycení, neboť budete hladovět.

Běda vám, kdo se nyní smějete, neboť budete naříkat a plakat.

Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich předkové k falešným prorokům!

 V druhé polovině každé z těchto vět není passivum divinum ani jednou, je tam jen a pouze lidská odměna (či trest, podle kontextu). Kdo žije svůj život jako pravý opak Ježíšových blahoslavenství, podle logiky tohoto světa, musí se spolehnout právě jen na logiku tohoto světa: na vrtkavou lidskou přízeň; na to, jak věci tohoto světa fungují. 

Pevná víra, že dobrý Bůh je se mnou, že se o mne stará a chrání můj život, je nezbytný základ pro to, abychom měli odvahu logiku tohoto světa opustit a vydat se na úzkou cestu života podle Ježíšových blahoslavenství.  

 

3. neděle v mezidobí A 2026

 

1. ČTENÍ Iz 8, 23b-9, 3

Čtení z knihy proroka Izaiáše.

    V první době ponížil Hospodin zemi Zabulon a zemi Neftali, v poslední době však oslaví Mořskou cestu, kraj za Jordánem, Galileu pohanů.
    Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vzchází světlo. Dáváš mnoho jásotu, zvětšuješ radost; veselí se před tebou, jako se jásá o žních, jako plesají ti, kdo se dělí o kořist.
    Neboť jařmo, které ho tížilo, hůl na jeho šíji a bodec jeho otrokáře jsi zlomil jako za midjanských dnů.



Žl 27 (26), 1. 4. 13-14 Odp.: 1a

Odp.: Hospodin je mé světlo a má spása.

Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?
Odp.
Jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, abych požíval Hospodinovy něhy a patřil na jeho chrám.
Odp.
Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých! Důvěřuj v Hospodina, bud' silný, ať se vzmuží tvé srdce, doufej v Hospodina!
Odp.



2. ČTENÍ 1 Kor 1, 10-13. 17

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.

    Napomínám vás, bratři, jménem našeho Pána Ježíše Krista:
Buďte všichni zajedno a ať nejsou mezi vámi roztržky. Stejně usuzujte a stejně smýšlejte.
    Lidé z Chloina domu mi totiž o vás oznámili, moji bratři, že se mezi sebou hádáte. Mluvím o tom, že každý z vás říká (něco jiného) : "Já držím s Pavlem!", "já zase s Apollem!", "a já s Petrem!", "já s Kristem!"
    Je Kristus rozdělen? Copak byl za vás ukřižován Pavel? Nebo jste byli ve jménu Pavlově pokřtěni?
    Neposlal mě totiž Kristus křtít, ale kázat radostnou zvěst, a to ne nějakou slovní moudrostí, aby Kristův kříž nebyl zbaven působivosti.



EVANGELIUM Mt 4,12-23

Slova svatého evangelia podle Matouše.

    Když Ježíš uslyšel, že byl Jan (Křtitel) uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret, šel a usadil se v Kafarnau při moři v území Zabulonově a Neftalimově, aby se naplnilo, co bylo řečeno ústy proroka Izaiáše:
    'Země Zabulonova a země Neftalimova, u moře, za Jordánem, Galilea pohanská, lid, který žil v temnotě, uviděl veliké světlo; světlo vzešlo těm, kdo sídlili v krajině stínu smrti.'
    Od té doby začal Ježíš hlásat: "Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království."
    Když se ubíral podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona, zvaného Petr, a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Řekl jim: "Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí." Oni hned nechali sítě a následovali ho.
    A jak šel odtamtud dál, uviděl jiné dva bratry, Zebedeova syna Jakuba a jeho bratra Jana, jak na lodi se svým otcem Zebedeem spravují sítě. A povolal je. Oni hned nechali loď i otce a následovali ho.
    Ježíš pak chodil po celé Galileji, učil v jejich synagógách, hlásal evangelium o (Božím) království a uzdravoval mezi lidem každou nemoc a každou chorobu.

_________________________________________________________

Slůvko pro děti:

 Milé děti, máme zde opět krásnou scénku z biblických postaviček. Týká se dnešního druhého čtení. Vidíme tam ty jednotlivé skupinky, které korintští křesťané vytvořili, a které se pak mezi sebou začaly hádat. Ten uprostřed ovšem není svatý Pavel, který je chce přimět, aby se usmířili – Pavel byl daleko, proto jim to musel napsat v dopisu. Ten uprostřed je Pán Ježíš – protože na něm to usmíření a jednota stojí. I když mají korintští křesťané různé názory a jsou v různých partách, všichni patří Pánu Ježíši a skrze něho nebeskému Otci – a všichni jsou si tedy vzájemně bratřími a sestrami.

 

Milí bratři a sestry,

 V dnešní promluvě se zaměřím na druhé čtení, protože mi toto téma připadá nadmíru aktuální.

 Svatý Pavel píše křesťanské obci do Korintu. Bylo to důležité přístavní město, velmi kosmopolitní a s velmi uvolněnými způsoby. Pamatuji si, že na hodinách biblistiky na Lateránské univerzitě v Římě náš vyučující jednou Korint přirovnal k dnešnímu Amsterdamu či Hamburku. To vše se samozřejmě odráželo i v životě korintské křesťanské obce – atmosféra města, v němž žili, na ně musela nutně mít vliv.

 V dnešním krátkém úryvku svatý Pavel korintské křesťany nabádá, aby dokázali překonat rozdělení, jež mezi nimi panuje. Nevím jak vám, milí bratři a sestry, ale mně to silně připomíná naši současnou situaci. Stejně jako korintští křesťané, i my jsme dětmi své doby a své kultury, nemůžeme nebýt ovlivnění atmosférou, ve které žijeme. A - opět stejně jako v Korintě - je asi jednou z největších bolestí právě rozdělení, a to nejen mezi křesťany různých denominací, ale možná hlavně uvnitř naší církve. Vytváříme si - s vydatnou pomocí sociálních sítí - názorové bubliny a s nimi spojené zkratkovité nálepky, jimiž označujeme ty druhé, ty které považujeme za názorové odpůrce - oblíbené jsou ty s podstatným a přídavným jménem, jako ‚zapšklý fundamentalista‘ či ‚zkažený liberál‘. A zpravidla se těmto druhým také přisuzuje všechno špatné, co se v církvi děje: Kdyby tradicionalisté neblokovali skutečné přijetí závěrů Druhého vatikánského koncilu, už by dávno došlo k nutným reformám; nebo: Progresisté vyprodali zdravou nauku a banalizovali posvátnou liturgii, a tak se nedivme, že církev je v krizi.  

 Svatý Pavel v dnešním druhém čtení adresuje korintské církevní obci silný úvodní apel: Buďte všichni zajedno a ať nejsou mezi vámi roztržky. Stejně usuzujte a stejně smýšlejte. Tato slova nám mohou znít naprosto nerealisticky: nebyla by taková jednota násilná? Nestala by se církev sektou, armádou klonů bez individuality a vlastního názoru? Vzpomínám si, že jsme se za mých římských studií při různých příležitostech setkávali s bohoslovci a kněžími jednoho nejmenovaného společenství – všichni vypadali opravdu úplně stejně, včetně shodné pěšinky ve vlasech. Vždycky mi to trochu nahánělo strach.

Jenže svatý Pavel nechce z křesťanské obce v Korintu nic takového vytvořit. Jen prostě ukazuje na to, kde leží nejhlubší zdroj jednoty. Nespočívá v žádné uniformitě, ani v něčem, co se nařizuje shora. Spočívá v tom, kým korintští křesťané v nejhlubší rovině svého bytí jsou a komu patří. Jsou součástí tajemného Kristova těla. Pán Ježíš je pilířem jejich jednoty, je tím, kdo dokáže propojit všechny protiklady. Je tím, kdo nám skrze Ducha svatého dává vydržet napětí jednoty v různosti. V síle toho, že si uvědomuji, kým jsem a komu patřím, mohu také přijmout, že můj bratr či sestra má v něčem jiný názor než já - a možná radikálně jiný - ale přesto s ním mohu zůstat v jednom společenství.

 

2. neděle v mezidobí A 2026

1. ČTENÍ Iz 49, 3. 5-6

Čtení z knihy proroka Izaiáše. 

    Hospodin mi řekl: "Jsi mým služebníkem, Izraelem, proslavím se tebou."
Avšak nyní praví Hospodin, který si ze mě utvořil služebníka již v matčině lůně, abych zas k němu přivedl Jakuba, abych mu shromáždil Izraele. Tak jsem ve cti u Hospodina, (protože) Bůh můj je mou silou.
    Řekl mi (tedy): "Nestačí, že jsi mým služebníkem, abys obnovil Jakubovy kmeny a zbytky Izraele přivedl nazpět. Proto tě dám národům jako světlo, aby se spása má rozšířila až do končin země."




Žl 40 (39), 2+4ab. 7-8a. 8b-9. 10 Odp.: srv. 8a+9a
Odp.: Hle, přicházím, Pane, splnit tvou vůli.

Pevně jsem doufal v Hospodina, on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání. Novou píseň vložil mi do úst, chvalozpěv našemu Bohu.
Odp.
V obětních darech si nelibuješ, zato jsi mi otevřel uši. Celopaly a smírné oběti nežádáš, tehdy jsem řekl: "Hle, přicházím.
Odp.
Ve svitku knihy je o mně psáno: Rád splním tvou vůli, můj Bože, tvůj zákon je v mém nitru."
Odp.
Spravedlnost jsem zvěstoval ve velkém shromáždění, svým rtům jsem nebránil, ty to víš, Hospodine!
Odp.



2. ČTENÍ 1 Kor 1, 1-3

Začátek prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. 

    Pavel, z Boží vůle povolaný za apoštola Ježíše Krista; a bratr Sosthenes členům církevní obce Boží v Korintě, kteří byli posvěceni v Kristu Ježíši a povoláni do stavu svatých, a také všem, kteří kdekoli vzývají jméno Pána Ježíše Krista, Pána svého i našeho. Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.




EVANGELIUM Jan 1, 29-34

Slova svatého evangelia podle Jana. 

    Na druhý den Jan viděl Ježíše, jak jde k němu, a řekl: "Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa! To je ten, o kterém jsem řekl: 'Po mně přijde ten, který má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.' Ani já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel křtít vodou, aby byl zjeven izraelskému národu."
    A Jan vydal svědectví: "Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. Ani já jsem ho neznal, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: 'Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.'
    A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží."

________________________________________________________ 

Slůvko pro děti:

 Milé děti,

 Dnešní druhé čtení je začátek prvního listu svatého Pavla křesťanům do řeckého města Korintu. Kdybychom ten list četli dál, zjistili bychom, že Pavel v některých věcech korintské křesťany docela drsně kárá a nabádá je, aby se polepšili. Ale to první a hlavní, co jim říká, je v úvodním pozdravu: Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista. Korintští křesťané možná nežijí moc dobře, ale stejně jsou Bohem milovaní. A když si to uvědomí, budou také mnohem snáz schopni se polepšit.

Milí bratři a sestry,

 Dnešní evangelium je dozvukem svátku Křtu Páně, jímž minulou neděli skončila vánoční doba. Zároveň nám v něm Jan Křtitel ve zkratce odhaluje svoji duchovní cestu, své vlastní hledání.

 Na začátku je Jan povolán připravit cestu přicházejícímu Božímu království skrze křest na odpuštění hříchů. Avšak Jan prozatím neví, v čem konkrétně bude toto Boží království spočívat (Ani já jsem ho neznal). Jeho mise je v tomto smyslu jaksi krok do neznáma; Jan ví, co má v danou chvíli konat, ví, že se Boží království blíží, ale víc neví - to ostatní musí poznat až na cestě.

 Když se ovšem Jan vydal na cestu svého povolání, Hospodin mu dále ukazoval směr, dal mu znamení; podle něho Jan rozpoznal, co ono přicházející Království znamená, že je totožné s Ježíšovou osobou. Jan viděl, a proto může dosvědčit: to je Syn Boží.

 Janovo svědectví je obrazem naší vlastní životní pouti, jako lidí a jako křesťanů. Když rozpoznáme v životě Boží pozvání – ať již do jakéhokoli stavu a povolání – a vydáme se na cestu, nevíme, co nás čeká. Vidíme jen pár kroků před sebe. Máme prakticky jen důvěru v Pána, v to, že skutečně kráčí s námi a že nám v pravý čas dá vědět další směřování naší cesty a odhalí smysl událostí, které jsme na cestě prožili.

 Je velmi důležité tuto zkušenost mít, je důležité být pozorný vůči životním událostem - i těm zdánlivě nedůležitým - a snažit se v nich hledat právě toto Boží nasměrování. Samozřejmě - v určitých životních obdobích se nám takováto reflexe daří mnohem hůř než jindy. Když nás potká nějaké velké trápení, když máme pocit, že Bůh mlčí, když jsme vnitřně plní emocí jako smutek či hněv, pak můžeme smysl událostí rozklíčovat jen těžko - nebo vůbec ne. Naše modlitba je vlastně jen vylévání srdce před Hospodinem, podobně jako si na začátku první knihy Samuelovy vylévá srdce Chána, budoucí Samuelova matka. I v takových chvílích je však třeba kráčet dál - s onou bazální důvěrou, že Bůh je dobrý, že to, co na náš dopustil, neznamená, že nás nemiluje;  že Ježíš jde s námi a že s námi také nese naše břemena. A jednu chvíli, až se vše zase zklidní, se budeme moci za tímto obtížným kusem cesty ohlédnout a říci s Janem Křtitelem: Já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží. Dosvědčuji, že Ježíš byl v každé chvíli se mnou.

 svátek Křtu Páně A 2026

 

1. ČTENÍ Iz 42, 1-4. 6-7

 Čtení z knihy proroka Izaiáše.

Toto praví Hospodin:
   "Hle, můj Služebník, kterého podporuji, můj vyvolený, v němž jsem si zalíbil. Vložil jsem na něj svého ducha, národům přinese právo. Nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, věrně bude ohlašovat právo. Nezeslábne, nezmalátní, dokud nezaloží na zemi právo.
   Na jeho nauku čekají daleké kraje. Já, Hospodin, jsem tě povolal s láskou, vzal jsem tě za ruku, chránil jsem tě a ustanovil tě prostředníkem smlouvy lidu a světlem národů, abys otevřel oči slepým, abys vyvedl vězně ze žaláře a z věznice ty, kteří bydlí ve tmách."



Žl 29 (28), 1-2. 3ac-4. 3b+9b-10 Odp.: 11b
Odp.: Hospodin dá požehnání a pokoj svému lidu.

Vzdejte Hospodinu, Boží synové, vzdejte Hospodinu slávu a moc, vzdejte Hospodinu slávu hodnou jeho jména, v posvátném rouchu se klaňte Hospodinu!
Odp.
Hospodinův hlas nad vodami! Hospodin nad spoustami vod! Hlas Hospodinův, jak je mocný, hlas Hospodinův, jak je velkolepý!
Odp.
Vznešený Bůh zaburácel hromem, v jeho chrámu volají všichni: "Sláva!" Hospodin trůnil nad potopou, Hospodin jako král bude trůnit věčně.
Odp.



2. ČTENÍ Sk 10, 34-38

Čtení ze Skutků apoštolů.

Petr se ujal slova a promluvil:
    "Ted' opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě že je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné.
   Izraelitům poslal své slovo, když dal hlásat radostnou zvěst, že nastává pokoj skrze Ježíše Krista. Ten je Pánem nade všemi. Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel."



EVANGELIUM Mt 3, 13-17

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš přišel z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on se bránil a říkal: "Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?"
   Ježíš mu však na to řekl: "Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli." I vyhověl mu.
   Jakmile byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na něj.

A z nebe se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení."

 _________________________________________________________

 Slůvko pro děti:

 Milé děti,

 Dneska končí vánoční doba a my vidíme Ježíše už ne jako miminko, ale jako dospělého muže, který se nechává u Jordánu pokřtít od Jana. Ale přesto je tu něco, co oba dva tyto příběhy spojuje. Nikdo by v tom miminku v betlémském chlévě na první pohled nerozpoznal Spasitele. A nikdo by ho nepoznal ani v tom mladém muži, který společně s davem dalších lidí čeká na to, až na něj přijde řada a Jan ho ponoří do vody. Poznáme to až ve chvíli, kdy se Ježíš vynoří z vody a ozve se Otcův hlas: Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení.

 Pán Ježíš k nám přichází různými způsoby i dnes, a dělá to taky docela nenápadně; tak, že bychom to na první pohled ani nemuseli poznat. Ale když máme otevřené a bdělé srdce, můžeme Ježíšovo přicházení do našeho života poznat, i když není nápadné.

 

Milí bratři a sestry,

 Scéna z betlémské stáje, jíž jsme začínali letošní vánoční dobu, i dnešní svátek, jímž vánoční doba končí, ukazují shodně na nenápadnost a skrytost přicházejícího Božího království v Ježíšově osobě. Kdyby se pastýřům nezjevil anděl, a kdyby mudrci od Východu nebyli vedeni světlem hvězdy, nikdo by pravděpodobně v miminku narozeném ve chlévě Mesiáše nerozeznal. A dnes se opakuje v podstatě totéž – Ježíšova skutečná identita se projevuje až po vynoření z vody Jordánu. Předtím by ho v davu nikdo nepoznal, je to jen jeden z mnoha lidí u jordánského břehu, trpělivě čekajících, až na ně přijde řada a oni se budou moci ponořit do Jordánu na znamení pokání a víry, že Boží království opravdu přichází. Je jedním ze zástupu, představujícího velmi pestrou směsici lidí; Izraelitů, římských vojáků, těch, kteří žili spravedlivě podle Zákona - i veřejných hříšníků. Když se tomu Jan diví – a právem, vždyť Ježíš sám je ten, s nímž Boží království přichází – Pán mu říká: Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli.

 Na tutéž skutečnost ukazuje i prorok Izajáš v prvním čtení: Mesiáš nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí.

 V poslední době velmi často, milí bratři a sestry, přemýšlím o posledních událostech u nás doma i ve světě. A trochu se toho – zejména ve slabých chvilkách – upřímně děsím. Jakoby pravda a láska vůbec neměla nad lží a nenávistí šanci, jako bychom již tváří v tvář tvrdé realitě rezignovali a více či méně přiznaně přijali postoj, že se stejně vždycky nejlépe prosadí arogance, zarputilá sebestřednost, lež a bezskrupulózní umění ve věcech chodit, že čím dál víc začíná platit pouze právo silnějšího. A že hodnoty, které reprezentuje Ježíšovo království, jsou vlastně pohádky pro naivní snílky. Z tohoto naladění potom – specificky v křesťanském prostředí – vzniká určitý způsob myšlení a jednání, který přiznaně či nepřiznaně říká, že se tomu musíme přizpůsobit. Pokud chceme jako církev vůbec přežít, musíme si hledat mocné spojence; musíme si také umět definovat nepřítele a vstoupit do menších či větších válek o moc a kulturní vliv, abychom si dobyli nějaká další území, nebo minimálně udrželi alespoň ta stávající. A ještě při tom můžeme brát svaté Boží jméno nadarmo proklamacemi, že to přece nemůže nebýt Boží vůle.

 Zůstat na cestě, na níž nás zve Ježíš, znamená ovšem mimo jiné vydržet toto napětí mezi tím, co vidíme okolo sebe – a na druhé straně vírou, že Boží království přichází i tak; že my lidé tomuto přicházení sice můžeme – a máme – pomáhat, ale hlavním aktérem je Bůh a jeho láska. Je to v těchto dnech možná těžší nežli kdy předtím. Ale přesto – jsme povoláni k pevné víře, že Boží království přese všechno stále přichází a jednou přijde v plnosti, i ve své zdánlivé nenápadnosti a slabosti. Jak říká prorok Izajáš v dnešním prvním čtení: Mesiáš nezeslábne, nezmalátní, dokud nezaloží na zemi právo.

 

 

 

2. neděle po Narození Páně A 2026

1. ČTENÍ Sir 24, 1-4. 12-16 ( řec. 1-2. 8-12 )

Čtení z knihy Sirachovcovy.

Moudrost se sama chválí a slaví uprostřed svého lidu.
    Otvírá svá ústa ve shromáždění Nejvyššího a velebí se před jeho zástupy: Tvůrce veškerenstva mi dal rozkaz, můj stvořitel mi poručil vztyčit stan. Řekl mi: "Usaď se v Jakubovi, v Izraeli měj své dědictví! "
    Před věky na počátku mě stvořil, až na věky být nepřestanu.
    Před ním ve svatostánku jsem konala svou službu a pak na Siónu jsem obdržela sídlo.Usadil mě v městě, které miloval jako mě, v Jeruzalémě vykonávám svou moc. V lidu plném slávy jsem zapustila kořeny, v Pánově údělu, v jeho dědictví.

Žl 147,12-13.14-15.19-20 Odp.:Jan 1,14
Odp.: Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. nebo: Aleluja.

Jeruzaléme, oslavuj Hospodina, chval svého Boha, Sióne, že zpevnil závory tvých bran, požehnal tvým synům v tobě.
Odp.
Zjednal tvému území pokoj a sytí tě jadrnou pšenicí. Sesílá svůj rozkaz na zemi, rychle běží jeho slovo.
Odp.
Oznámil své slovo Jakubovi, své zákony a přikázání Izraeli. Tak nejednal se žádným národem: nesdělil jim svá přikázání.
Odp.



2. ČTENÍ Ef 1,3-6.15-18

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům.

Bud' pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění; v lásce nás ze svého svobodného rozhodnutí předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí pro zásluhy svého milovaného Syna.
    Slyšel jsem, jak věříte v Pána Ježíše a jakou lásku projevujete všem křesťanům, a proto nepřestávám za vás děkovat, když na vás vzpomínám ve svých modlitbách, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, udělil dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, takže budete moci mít o něm správné poznání. On ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy skrývá křesťanům jeho dědictví.

EVANGELIUM Jan 1, 1-18

Začátek svatého evangelia podle Jana.

    Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh.
    To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.V něm byl život, a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle.
    Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo, a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.
    Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha.
    A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.
    Jan o něm vydával svědectví a volal: "To je ten, o kterém jsem řekl: 'Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.' "
    Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milosti: Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišla skrze Ježíše Krista.
    Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu.

_____________________________________________________

Slůvko pro děti:

Milé děti,

 S mnohými z vás máme hodiny náboženství. Ale ty hodiny nejsou jako třeba hodiny počtů nebo češtiny, kdy vám paní učitelka a pan učitel něco řekne a vy to pochopíte a nějak si to zapamatujete. Ve dnešním druhém čtení nám svatý Pavel říká, jak to je doopravdy – to, že pravdy našeho křesťanství nějak chápeme , vyplývá z toho, že jsme se ve křtu stali milovanými Božími dětmi a učíme se žít v lásce. Viděl jsem nedávno na Internetu jeden primiční obrázek (to jsou obrázky velikosti záložek do knih, které se tisknou na památku toho, že někdo slaví po vysvěcení první mši svatou)  mého známého salesiánského kněze Michaela Martinka. A tam bylo napsáno : Miluj a všechno pochopíš!

 

Milí bratři a sestry,

 Vzhledem k tom, že dnešní evangelium – tedy Prolog svatého Jana – slyšíme ve vánoční době již poněkolikáté, se v této promluvě zaměřím na druhé čtení z listu svatého Pavla křesťanům do Efesu.

Jedna z nejklíčovějších pasáží dnešního druhého čtení se nachází v jeho poslední větě: On (tj. Bůh našeho Pána Ježíše Krista) ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy skrývá křesťanům jeho dědictví.

 Po celou adventní a vánoční dobu nás provázela - a stále ještě provází - symbolika světla: nejprve v souvislosti s adventním věncem, na němž přibývá světla, ačkoli toho přirozeného ubývá. Poté, o vánoční noci, je to záře, ve které se pastýřům zjevuje anděl a zve je k jesličkám, aby přivítali nově narozeného Spasitele. A ještě později je to světlo hvězdy, která vede mudrce od Východu k narozenému Králi. Všechny tyto obrazy světla jsou dohromady znamením osvícení – ve smyslu daru pochopení určité podstatné pravdy. Svatý Pavel hovoří ve stejném smyslu, když píše Efesanům slova, jimiž vysvětluje, co myslí oním osvícením: vzpomínám na vás ve svých modlitbách, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, udělil dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat.

 Z tohoto úhlu pohledu není naše křesťanství žádná ideologie; něco, co se nastuduje v katechismu a pak se tomu věří a nějak se to žije, nebo se o to člověk alespoň snaží.  Je to – jak o tom rovněž svědčí dnešní druhé čtení – především existenciální stav, založený na Božím vyvolení.  Základem je naše darovaná identita milovaných Božích dětí: Bud' pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění; v lásce nás ze svého svobodného rozhodnutí předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista.

 Svatý Pavel se ve svém listě raduje z toho, jak efezští křesťané z tohoto svého základního povolání a vyvolení žijí: Slyšel jsem, jak věříte v Pána Ježíše a jakou lásku projevujete všem křesťanům, a proto nepřestávám za vás děkovat. Efezští křesťané správně pochopili základní skutečnosti - svou identitu milovaných Božích dětí a život v lásce. A to ostatní, stále hlubší poznání Boha a božských skutečností, pak už nějak přijde samo.